Archiv štítku: UKR

Ukrajina

Këkht Aräkh – Pale Swordsman

Këkht Aräkh - Pale Swordsman

Země: Ukrajina
Žánr: melancholic black metal
Datum vydání: 10.4.2021
Label: Livor Mortis

Tracklist:
01. Intro
02. Thorns
03. Night Descends
04. In the Garden
05. Amor
06. Nocturne
07. Amid the Stars
08. Lily
09. Crystal
10. Swordsman

Hrací doba: 31:07

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

Nedávno jsem v recenzi na Mäleficentt vypichoval vytříbený cit pro romantičnost, který je v rámci black metalu ojedinělý. Kapely při snaze o propsání melancholie nebo patosu často snadno přestřelí, a v závěrů znějí směšně. Pracovat s feelingem, který jde přímo proti esenci žánru, holt není prdel. V posledních letech tento střet testují Këkht Aräkh. Ukrajinský jednočlenný projekt má pod taktovkou takzvaný Crying Orc a Këkht Aräkh mu od roku 2018 (po odchodu z post-blackmetalových Cuckoo’s Nest) slouží jako primární příkoří.

Nedlouho po založení nové kapely vydal Crying Orc první demo „Through the Branches to Eternity“, kde dva tracky sporných kvalit nadhodily hudební směrování, jehož se kapela drží dodnes. Këkht Aräkh opřádá fúze black metalu druhé vlny, klávesové mezihry, ambientní pulzy a špetka shoegazu. Zajímavé je přitom samotné dělení materiálu. Desky Këkht Aräkh mají vesměs dvě roviny – jednu s hmatatelným blackmetalovým základem a druhou, která se věnuje ambientnějším polohám. Oba přístupy se přitom občas potkají na skladbách, kde black metal doprovází nenápadné synthy a o něco výraznější piano. Tento přístup šel na lepší skladatelské úrovni poprvé slyšet na desce „Night & Love“ z roku 2019.

„Night & Love“ posbíralo dost pozitivních ohlasů. Deska budovala zejména na templatech Darkthrone a Burzum: blackmetalové skladby vykrádají zejména „A Blaze in The Northern Sky“ a „Panzerfaust“, ambient pak přebírá „ťukavé” aranže od Varga známé z „Filosofem“. Këkht Aräkh sem tam rovnici rozbije akustickou kytarou, která však rovněž nepředstavuje nic nového pod žánrovým sluncem. Hlubší dojmy tak v závěru zanechala jen snaha o specifickou atmosféru s obalem.

„Pale Swordsman“ navazuje ještě hezčím coverem, výrazné zlepšení lze ovšem slyšet i v hudebním obsahu. Deska se už tolik „neinspiruje“, a Këkht Aräkh proto nejdou rozeznat jen díky  přítomnosti podvratného náboje, ale i pro muziku samotnou, což po intru hned prokáže skvělá „Thorns“, kde hypnotické riffy doprovází zastřené piano. Na tracku nejjasněji vyvstává unikátnost projektu – typický blackmetalový ksicht s plačtivou fazónou, která ovšem úrovní ufňukanosti nesere, jako by žánrové kořeny desku držely od přepadu k nesnesitelnosti. Následují dvě ryze, snad trochu tuctové, blackmetalové skladby, které se v rámci podmanivosti s „Thorns“ rovnat nemohou (snad i proto, že si tolik nehrají se zmíněným nábojem), stále však nabízí fajn riffy i jiné památné momenty. Třeba jednoduchá fráze: „Wandering in the night, Pale Swordsman“ ve třetí „Night Descends“ rezonuje moc hezky.

Po třech blackmetalových skladbách následuje ambientnější položení, jež je od minula rovněž vyzrálejší a barvitější. „Amor“ představí pěknou symbiózu basy, syntetických kláves a poryvů elektrických kytar. Stejnou kombinaci využívá i pozdější „Lily“. Oběma se přitom daří udržovat i posilovat melancholické cítění. Podobně účinně nefunguje jen prvoplánově smutná „Nocturne“, která spoléhá pouze na piano.

Këkht Aräkh

Před koncem Këkht Aräkh vyseknou ještě jednu skladbu kombinující black metal s klavírem. Fúze opět funguje dobře a autenticky. „Crystal“ je tak druhou nejsilnější věcí z „Pale Swordsman“ a klidně by mohla celou desku uzavřít. Finální „Swordsman“ je totiž svou uchcaností naprosto nesnesitelná. Instrumentální stránka i vokální přednes je tady daleko za hranou ubrečenosti, proto ke zbytku albu hudebně nezapadá. Konečné zakopnutí moc nechápu, protože Këkht Aräkh na zbytku desky dokazuje, že temný romantismus umí poměrně dobře kočírovat.

Všehovšudy tak „Pale Swordsman“ podráží jen dvě skladby, z nichž jde jen v jednom případě o kolosální přestřel. Deska rozhodně nebude pro všechny. Pro hodně lidí bude málo zajímavá nebo prostě moc teplá. Mně se po většinu času do noty trefuje. Rozvíjená atmosféra mě baví, což říkám jako někdo, kdo nesnese třeba rozněžnělý „Sunbather”. „Pale Swordsman“ mě rovněž baví více než podobně laděná deska od Mäleficentt. Nejde o vyloženě revoluční materiál, ani desku roku, ale to je vlastně na „Pale Swordsman“ fajn – jak Këkht Aräkh dokáže představit jiné, celkem neobvyklé odstíny nálad na poměrně striktně vymezeném templatu.


Hate Forest – Hour of the Centaur

Hate Forest - Hour of the Centaur

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2020
Label: Osmose Productions

Tracklist:
01. Occidental, Beware the Steppe (Intro)
02. Those Who Worship the Sun Bring the Night
03. No Stronghold Can Withstand This Malice
04. To the North of Pontos Axeinos
05. Anxiously They Sleep in Tumuli
06. Melanchlaeni
07. Shadowed by a Veil of Scythian Arrows

Hrací doba: 37:59

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Against PR

Snad se se mnou nebude nikdo hádat, když napíšu, že Roman Saenko patří ke stěžejním osobnostem ukrajinského black metalu. Právě on totiž patří k důležitým figurám hned několika zásadních kapel jako Hate Forest, Blood of Kingu nebo Drudkh. Poslední jmenovaní jsou samozřejmě tím nejznámějším jménem a ne náhodou si je dlouhodobě hýčká velký francouzský label Season of Mist, ale i Saenkovy další působiště nabízejí kvalitní muziku.

Jedním z těch relativně novějších projektů je také Precambrian, který sice funguje již od roku 2014 a v průběhu let vydal nějaká ta épéčka, ale dlouhohrající debut „Tectonics“ vyšel až loni v srpnu. Saenko zde po boku dalších členů Drudkh (mimo jiné), Vlada a Krecheta, pěstoval monotónní agresivní black metal, který se asi nejvíce blížil tomu, co kdysi hrávali Hate Forest (odpusťte jistou nepřesnost, samozřejmě záleží, o jaké éře přesně se bavíme).

Osobně jsem měl z „Tectonics“ velkou radost a ta deska mě bavila mimořádně, a to i navzdory násilně odsekaným závěrům jednotlivých stop. Šlo ale o nedostatek, jejž jsem ochotně odpustil s ohledem na to, jak dobře mi jinak celá deska dělala dobře na čuráka. Navíc jsem v Precambrian, které jsem do té doby neposlouchal, začal vidět důstojného následovníka odkazu Hate Forest s odlišným textovým zaměřením.

Než jsem ale stačil vydat recenzi, s níž jsem dle svého nejlepšího (?) zvyku otálel až do pekla, přišlo zčistajasna ohlášení nové desky samotných Hate Forest s názvem „Hour of the Centaur“ – první po celých patnácti letech od vydání „Sorrow“ (2005). Saenko se o novinku navíc postaral sám a nahrál si zpěv i všechny strunné nástroje, jen bicí mu jako host naprogramoval kolega Vlad. No, pojďme na to…

Saenkův rukopis je jasně rozpoznatelný a táhne se napříč všemi jeho projekty. Každý z nich se sice může pochlubit vlastní tématickou stránkou (například Blood of Kingu – sumerská, egyptská atd. mytologie; Precambrian – geologie a nejstarší epochy planety Země; Drudkh – příroda, ukrajinská historie a folklór) a díky ní i určitým jemným posunem ve vyznění a atmosféře, ale hudební postupy a skladatelský přístup ty kapely sdílejí.

Pro „Hour of the Centaur“ tohle platí taktéž, protože i tohle album staví na trpělivém budování atmosféry, pomalém vrstvení motivů a důrazu na monotónnost a monolitičnost. Určitě tedy lze tvrdit, že „Hour of the Centaur“ v jistých ohledech na starší tituly Hate Forest navazuje, ale s ohledem na situaci načrtnutou v předešlém odstavci by bylo překvapující, kdyby tomu tak nebylo.

Paradoxně bych ale řekl, že „Hour of the Centaur“ má u mě pocitově blíže spíš k Drudkh. Nemluvím nutně jenom o druhé polovině devítiminutového songu „Anxiously They Sleep in Tumuli“, která by se klidně mohla ukázat na albu Drudkh a nikdo by proti tomu neřekl ani hovno, protože se jedná o vyloženě drudkhovskou záležitost. Ostatně, podobné pasáže se u Hate Forest objevovaly i dříve, viz třeba „The Gates“ z desky „Purity“. Přijde mi však, že „Hour of the Centaur“ má k Drudkh blíže i produkčně a obecně mi to zní spíš jako rychlejší a agresivnější Drudkh. „Tectonics“ mělo po mém skromném soudu ke starší tvorbě Hate Forest blíže a určitě šlo o víc duchovního nástupce „Sorrow“ než „Hour of the Centaur“.

Hate Forest

To je pro mě docela zajímavé zjištění, ale vzhledem k jasně nalinkovanému rukopisu Saenka to vlastně není mimo. Věřím nicméně, že přinejmenším z myšlenkového hlediska „Hour of the Centaur“ do tvorby Hate Forest spadá, i když to lze jen těžko plně posoudit, když texty tradičně k dispozici nejsou.

Netvrdím ale, že mě tenhle posun ve vyznění Hate Forest sere. „Hour of the Centaur“ je pořád dobré album, jehož poslech mě bavil, atmosféra naprosto v pořádku a celkově mi Saenkův přístup k black metalu sedí, takže si moc nemůžu stěžovat. Určitě si umím představit, že se k „Hour of the Centaur“ vrátím spíš než k posledním pěti albům Drudkh, která mi s odstupem přece jenom dost splývají („Вічний оберт колеса“, „Борозна обірвалася“, „Їм часто сниться капіж“) anebo je rovnou nemusím („Microcosmos“, „Пригорща зірок“).


Precambrian – Tectonics

Precambrian - Tectonics

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 21.8.2020
Label: Primitive Reaction

Tracklist:
01. Archaebacteria
02. Fossilization
03. Cryogenian
04. Volcanic Winter
05. P-Tr. Extinction

Hrací doba: 29:59

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Suspicious Activities PR

Z ukrajinské blackmetalové scény do největšího věhlasu vyrostli Drudkh, kteří se dlouhodobě těší přízni velkého francouzského vydavatelství Season of Mist. Ono to ale svým způsobem smysl dává, protože Drudkh jsou poměrně stravitelnou a v jistém ohledu „líbivou“ muzikou – což nemyslím jakkoliv pejorativně, poněvadž sám mám Drudkh docela rád a některá jejich alba považuju za excelentní (dejme tomu, že prvních pět desek stojí opravdu za to).

Není ale asi žádným tajemstvím, že členové Drudkh zvládnou i mnohem agresivnější muziku. Právě takový dojem mám z projektu Precambrian, v němž působí hned tři ze čtyř členů Drudkh. Kapela začala už v roce 2014, když také Precambrian vydali své první EP „Proarkhe“, na nějž o dva roky později navázalo další minialbum „Aeon“. Pak se chvíli nic moc nedělo, s čestnou výjimkou v podobě kompilace „Glaciology“ obsahující obě zmíněná ípka, což se letos změnilo, protože Precambrian přišli s první řadovkou „Tectonics“.

O stylu Precambrian je jasno už od prvních vteřin. Ostatně i proto na mě tenhle projekt působí, jako kdyby si Roman Saenko a spol. chtěli zavzpomínat na staré časy s Hate Forest, na jejichž tradici zvuk Precambrian jasně navazuje. Ta podobnost je zcela očividná a nepřeslechnutelná, což ale nevadí. Společné jmenovatele lze nicméně nalézt také s další skupinou všech zúčastněných, dnes již rovněž nefunkčními Blood of Kingu. No, a kdybyste teda hodně chtěli, tak určitou podobnost ve stavbě riffů a melodií, případně v kompozici a dramaturgii skladeb byste našli i se samotnými Drudkh, i když samozřejmě platí, že v tomhle případě se vše odehrává v mnohem rychlejším, agresivnějším tempu bez důrazu na melancholickou stránku. Hádám nicméně, že to pravděpodobně bude vyplývat z jasně rozpoznatelného rukopisu Ukrajinců.

Každopádně, „Tectonics“ je výborná záležitost. Pětice písní drtivou většinu času poctivě sype, riffy jsou mrazivé až běda a stejně tak zvuk. Precambrian se striktně drží minimalistických výrazových prostředků, ale tento zdánlivý primitivismus jasně koresponduje s tematickým laděním, jejž lze vytušit z titulů songů, alb a nakonec i samotné kapely. Pokud chceme, můžeme tedy v užití daného hudebního ladění vidět vyšší konceptuální rámec.

Tak či onak, „Tectonics“ jasně dokazuje, že i v dnešní době jde s takhle základními vzorci postavit excelentní desku, proti jejímuž obsahu nemůže příznivec chladného black metalu říct ani hovno. Stejně tak Precambrian dokazují, že i s naoko omezeným výrazivem jde praktikovat skladatelství na úrovni – omezené výrazivo je jedna věc, ale neimplikuje to, že by snad výsledek postrádal dostatek nápadů. Forma může být jednoduchá, písně mohou formálně být na jedno brdo, ale výsledek maká bez zaváhání, atmosféra je skvělá a obecně vzato bych se tuhle půlhodinku nebál označit jako strhující.

Precambrian

K „Tectonics“ mám tedy prakticky jen jedinou výhradu, a sice způsob, jakým všech pět stop končí. Sice chápu záměr, ale to nic nemění na skutečnosti, že odsekávat skladby takhle násilně a znenadání působí trochu rušivě. Obzvlášť v tom případě, kdy monotónnější ladění materiálu přímo svádí k tomu, aby se člověk do muziky ponořil. Osobně bych dal přednost alespoň trochu posluchačsky přívětivějšímu zakončení. Na druhou stranu ale musím jedním dechem dodat, že „Tectonics“ mě jinak baví takovým způsobem, že jsem ochoten tohle rozhodnutí tolerovat.

Celkově vzato bych tedy řekl, že první řadovka Precambrian se opravdu povedla. Pokud se vám stýská po Hate Forest, poslech byste si měli naordinovat jako povinnost, přes níž nejede vlak, protože v takovém případě budete z „Tectonics“ přímo nadšení. Nicméně i když Hate Forest nemáte najeté, „Tectonics“ za pokus určitě stojí – třeba zde najdete motivaci dostudovat skvosty jako „Sorrow“ nebo „Purity“.

Dovětek: V mezičase mezi napsáním a vydáním recenze byla ohlášena nová Hate Forest, takže jestli se vám po nich stýská, můžete si klidně počkat rovnou na „Hour of the Centaur“. I v takovém případě nicméně „Tectonics“ za poslech stále stojí.


Let It Snow (2020)

Let It Snow (2020)

Země: Ukrajina / Gruzie
Rok vydání: 2020
Žánr: survival / slasher

Originální název: Let It Snow

Režie: Stanislav Kapralov
Hrají: Ivanna Sakhno, Alex Hafner, Tinatin Dalakishvili

Hrací doba: 86 min

(Budou velké spoilery.)

Na „Let It Snow“ jsem se docela těšil. Někde vzadu – a nemyslím zrovna v zadku – jsem tak nějak tušil, že to asi není úplně oprávněné a že výsledek ani zdaleka nebude tak dobrý, jak bych si přál, ale z nějakého důvodu jsem se rozhodl, že tentokrát budu optimista a budu doufat, že se z toho skutečně vyklube povedená žánrovka. Nevyklubala.

Ve světle toho, jak skutečný výsledek vypadá, to bude znít hrozně naivně, ale myslel jsem si, že by z „Let It Snow“ mohl vylézt slušný zimní slasher. Zasněžené hory a vrah na sněžném skútru se sekerou v ruce – z toho by se podle mě dala vysekat slušná naháněčka, kdyby se toho ujal nějaký talent. Jenže tady nebyl talent. Dokonce tu ani nebyla vůle něco takového udělat. „Let It Snow“ se totiž v reálu nese v docela odlišném duchu než v tom slasherovém.

Můžete se zeptat, jak se mi povedlo dojít k takové blbosti, že jsem od „Let It Snow“ očekával něco jiného, než čím ve skutečnosti je, ale na tom vám mohu odpovědět velice lehce: trailer. Upoutávka totiž slibuje něco, čemu se výsledný snímek neblíží ani zdaleka. Dle traileru to vypadá na slasher v ostrém tempu. Jak se ale při sledování ukáže, do té minuty a půl se podařilo narvat všechny, ale fakt bez přehánění všechny jen trochu akčnější záběry z celého filmu. Do minuty a půl. Zbytek stopáže pak kromě obligátního intra tvoří už jen roztahané záběry na to, jak se jedna cuchta plahočí zasněženou pustinou a občas tam potká vraha na skútru. Který ji nechá být.

Hele, nechápejte mě špatně. Nevadí, že „Let It Snow“ je ve finále o něčem trochu jiném, než jsem si v předstihu představoval (ačkoliv pojeb za zkurveně zavádějící upoutávku si to teda furt zaslouží). Neskutečně mě ale točí, že z toho vylezla taková nuda, navíc plná nesmyslných kiksů. Věci se mají asi následovně:

Představte si sjezdovku v Gruzii. Na tu se z nějakým způsobem dostane malá holka, již omylem srazí nějací turisté. Namísto pomoci radši zdrhnou a malou tam nechají chcípnout. Po třech letech je oblast uzavřená, protože se v ní pravidelně ztrácejí lidi. Do nedalekého hotelu (ten se jen tak mimochodem jmenuje Gruzínský ski hotel, haha) nicméně dorazí dvojice arogantních amerických snowboarďáků, kteří si horu chtějí sjet stůj co stůj a na výzvy ohledně nebezpečí reagují tak, že právě tohle hledají. Dle očekávání zmiňovanému vrahovi na skútru neuniknou – jakmile se tu nechají vysadit vrtulníkem, začne konat své dílo…

Let It Snow (2020)

Teda, vlastně nezačne. Vraha ani jednou (!) za celý biják neuvidíme v akci. Jen tam tak trapně jezdí okolo. Chlápka navíc zajme hned po minutě, takže po zbytek filmu už jen sledujeme holku, jak se plahočí po gruzínských horách. Příroda docela hezká, ale tak to je tak všechno, co „Let It Snow“ může nabídnout. Na horor kurevsky málo. Na survival rovněž.

Nyní několik slov ke zmiňovaným přešlapům. Borka si tam vykračuje v třeskuté zimě bez rukavic; omrzliny by musela mít takové, že by jí ty hnáty upadly, natožpak aby s nimi dokázala cokoliv dělat. Zdechnout by po cestě musela hned několikrát (a ne přičiněním vraha), ale i v momentě, kdy opravdu měla jakoby chcípnout, tak nechcípne. Zasraný terminátor. Ještě nepochopitelnější mi ovšem přišlo chování zabijáka, jenž měl spoustu příležitostí oběť sejmout, ale pokaždé se na to z nějakého důvodu vysral. Dám několik příkladů:

Let It Snow (2020)

• Vrah stojí tváří v tvář oběti. Zamává jí klíčky od druhého skútru před očima a odjede.
• Vrah a oběť na sebe čumí na vzdálenost nějakých padesáti metrů. Holka začne ještě jak pominutá. Vrah se otočí a odjede.
• Holka zdrhá před vrahem. Střih. Holka se probere ležící na zemi a vrah nikde.
• Holka zdrhá před vrahem, který ji už už dohání na skútru a napřahuje se sekerou k úderu. Střih. Holka padá z kopce. Střih. Holka se probere ležící na zemi a vrah nikde.

Prostě hrozný. Stejně jako finální rádoby šokující odhalení, kdo že je to ten vrah. Mně osobně to bylo jasné okamžitě a myslím, že zabijákova skutečná totožnost musela překvapit snad jen… ty vole, to nemohlo překvapit nikoho, protože to bylo naprosto jasný, nikdo jiný by absolutně nedával smysl.

Let It Snow (2020)

Všehovšudy se tedy jedná o strašnou blbost, s níž nemá cenu ztrácet čas. Na „Let It Snow“ jsem nenašel nic pozitivního, co by se dalo pochválit. Naopak jsem se u sledování nudil, rovnou házel facepalmy, případně vypadal stejně zoufale jako holka na fotce nad tímhle odstavcem. Ani jedno z toho není pro film dobrou vizitkou. Palec dolů.


Ygg – The Last Scald

Ygg - The Last Scald

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 5.2.2020
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Мертвые топи
02. Последний скальд
03. В надежде о Вечном
04. Віса пробудження

Hrací doba: 52:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ashen Dominion

Ygg se skládají z bývalých členů Nokturnal Mortum. Podle velmi zběžného poslechu (přiznám se, že Nokturnal Mortum mám absolutně u prdele) si však troufám říct, že si Ygg mnoho z předchozí kapely nepůjčují, což platí pro zvuk i nevkusnou estetiku. Explicitně navazují spíše na sound atmospheric-blackmetalových krajanů Drudkh. Dochází tedy na dlouhé skladby, svým nábojem odkazují na slovanský kraj a folklór. „The Last Scald“ nicméně ze zajeté cesty trochu sestupuje. Jádro je stejné. Atmosféra je ale specifičtější, chladem prolezlá až na kost. Při poslechu se tudíž rychle vybaví ještě o pár stupňů mrazivější tělesa jako Paysage d’hiver nebo Bekëth Nexëhmü.

Ygg však nedisponují jen mrazivostí. Hráčsky a produkčně jsou v porovnání s výše zmíněnými jinde. Zvuk je čistý, průhledný jako horský rampouch. A oprávněně. Ygg totiž hrají výborně. Riffy a bicí jsou na blackmetalové proměry nad standardem. Vyčnívá však zejména basa, která – s ohledem na daný žánr – na sebe dokáže strhnout až překvapivě velký kus pozornosti. Vůbec to nevadí, protože její rytmické linky jsou konzistentně kvalitní a poutavé.

„The Last Scald“ dále ozvláštňuje inkorporace chladných synthových linek, pulzujících aranží a také tradičních slovanských nástrojů. První zmíněné zase tak nezaráží. Jede se zde víceméně podle receptu, jejž předepsalo „Filosofem“. Ygg však ambientní postupy Burzum do skladeb nemontují otrocky. V nahrávce mají vždy své místo. Za vše hovoří perfektní prolnutí šumivé plochy a atmosférického ťukání s kytarami v druhé části „В надежде о Вечном“.

Živá instrumentace nicméně překvapí více než ta ambientní. Zejména vibrující brumla, která se představí hned v začátku první „Мёртвые топи“, často strhává pozornost, a to někdy až příliš. Problém je v tom, že onen nástroj působí a priori hodně groteskně, a tak někdy seriózní mrazivou auru trochu sráží. Přepáleně rovněž působí i vokály, které by na desce takovéhoto ladění určitě snesly nižší volume.

Z autorského hlediska není moc co vytýkat. „The Last Scald“ je napsána chytře. Drží si momentum po drtivou většinu své délky. Ygg sázejí více na pomalá a středně rychlá tempa, což je jen dobře. Jdou kapele totiž o poznání lépe než tradiční blackmetalové sypačky. Důkazem může být začátek poslední „Віса пробудження“, kde se akusticky laděné intro zvrtne v poměrně fádní tremolo picking.

Nedivil bych se, kdyby se „The Last Scald“ objevovalo na internetových seznamech, které doporučují top frostbitten black metal desky. Ygg totiž mrazivost přenášejí opravdu dobře i bez toho, že by si museli pomáhat udusanou produkcí. Atmosféra desky se dotkne podobně laděných triumfů této okrajové větve (zejména tedy stejnojmenné desce od Paysage d’hiver) jen párkrát (nejintenzivněji v úvodu třetí skladby). A ono to vlastně celkem stačí. Zbytek Ygg kompenzují hráčským umem a kompoziční rozmanitostí, díky níž album až dokonce nenudí.


Ancient Hostility – Ancient Hostility

Ancient Hostility - Ancient Hostility

Země: USA / Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.6.2019
Label: Akashic Envoy Records

Tracklist:
01. Disavowed
02. Immurement
03. Conjured Odium
04. Enmity
05. Drawn and Quartered
06. Primal Urge for Bloodshed
07. World of Decay
08. Bloodied Fields
09. Through the Visceral

Hrací doba: 45:31

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Oinari Media

Ancient Hostility je docela nový mezinárodní projekt o dvou členech. Vokály má na starosti Kimberlee Nelson neboli Imber, která dále působí ve skupině Aludra. Ta jen tak mimochodem docela čerstvě (konkrétně 30. srpna) vydala svou druhou desku „Mass Stellar Graves“, na jejíž poslech se v dohledné době rovněž chystám.

O veškeré nástroje a předpokládám, že i samotnou muziku, se stará Stanislav Kholod alias SadVoice, jehož hlavním působištěm je DSBM kapela Inner Suffering (jak originální jméno), v níž hraje sám. Pro mě osobně se jedná o neznámé jméno, ale stačí se jen mrknout na základní info, aby to člověka začalo spíš odrazovat. SadVoice totiž evidentně patří k těm borcům, kteří buď trpí obrovským tvůrčím přetlakem, anebo jednoduše mají potřebu natočit a pustit do světa úplně každý nápad, který kdy dostanou. Zpravidla je častější ten druhý případ.

Posuďte sami: Pod hlavičkou Inner Suffering stačily v době psaní tohoto textu jen letos vyjít tři dlouhohrající desky a k tomu dalších šest minialb. V podobně zběsilé kadenci se jelo i v předešlých letech, o čemž svědčí tři řadovky a jedno EP v roce 2018 a rovnou sedm (!) řadovek a dalších šest neřadovek v roce 2017. Dovolím si tvrdit, že snad nikdo na světě netrpí až natolik brutálním tvůrčím přetlakem, aby dokázal vymyslet takové množství muziky, která by byla skutečně dobrá. Ale možná se mýlím. Každopádně, zlehka jsem projel pár náhodně zvolených počinů Inner Suffering a všechno mi to znělo strašně zaměnitelně a nezajímavě.

K bezejmennému debutu Ancient Hostility jsem nicméně nepřistupoval s žádným velkým despektem, jelikož tohle info jsem si tradičně zjišťoval až zpětně; nejdřív jsem nechal hudbu plynout bez znalosti kontextu, aby měla možnost se ukázat. Jestli mě něco v předstihu odrazovalo, byl to jedině přebal, jenž se mi zdá lehce dětinský. Moc mě tyhle omalovánky neberou. Ale ukázky na letmý poslech nezněly tak hrozně, tudíž jsem se pustil do díla…

Ve světle výše nastíněného přístupu, jaký SadVoice k tvorbě hudby dle všeho zaujímá, zní prvotina Ancient Hostility až překvapivě rozumně. Nebudu kecat a férově přiznám, že na mě deska nepůsobila, jako kdyby ji měl skládat někdo, kdo vyloženě neumí selektovat nápady a trpěl by nedostatkem sebekritiky. O žádný skutečný zázrak se samozřejmě nejedná, ale té nahrávce se nedá upřít, že má i nějaké solidní nápady a povedlo se tu vytvořit i pár vcelku ucházejících momentů.

Svůj podíl na tom nejspíš bude mít i skutečnost, že sound Ancient Hostility je o trochu něčem jiném, než co SadVoice předvádí s Inner Suffering. Zatímco jeho domovské působiště se – dle toho, co jsem vypozoroval – točí okolo melancholické depressive a/nebo post-blacku, Ancient Hostility znějí o něco agresivněji a nepřátelštěji. DSBM občas vykoukne v melodice v pomalejších pasážích, ale většinou je to spíš ku prospěchu věci. Ne však vždy, třeba v předposlední „Bloodied Field“ už je to dost na hraně a jen krapet melancholie navrch by si už hlasitě žádalo o přeskakování.

Celkově vzato „Ancient Hostility“ ujde a vzhledem k tomu, že jsem měl očekávání na bodu mrazu, bych skoro i mohl říct, že nahrávka trochu překvapila. Nenechte se ale zmýlit. Navzdory jistým dílčím kladům a všeobecné poslouchatelnosti se tu v žádném případě nenachází nic zvláštního nebo pamětihodného. Vzato kolem a kolem se jedná jen o důstojně odehraný průměr, na nějž člověk zakrátko zapomene. Musím přiznat, že už jsem průměrem nazval i horší alba, než je zrovna tohle, ale to nic nemění, že žádná lepší liga se tu nehraje.


Chapter V:F10 – Pathogenesis

Chapter V:F10 - Pathogenesis

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.10.2018
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. Pathogenesis as Grace
02. Xenomorph Synthesis
03. Wrong Alien Endorphin
04. Blame to Human Begins
05. Nuclear Dogma AN602
06. Mephistophes Discipline
07. Helvetestoner
08. Error Circulation

Hrací doba: 42:10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Formace s poněkud divným názvem Chapter V:F10 nepatří k těm, které by byly hodně na očích a všude se o nich mluvilo. Osobně si ale myslím, že by si o trochu víc pozornosti zasloužili, protože jejich tvorba je dost kvalitní. Platilo to už o debutu „Syndrome“ z roku 2015 a platí to i o loňském počinu „Pathogenesis“.

Nemělo by to být zas takovým překvapením, že Chapter V:F10 se mohou hned od počátku pochlubit solidní úrovní, protože za kapelou stojí relativně známá jména z ukrajinské blackmetalové scény. Na stranu druhou to ale trochu překvapení je, protože muzika Chapter V:F10 mi přijde o level výše než ostatní projekty Astarotha Merce. Jeho asi nejznámějším působištěm je projekt Raventale, který jsem si nikdy nedokázal příliš oblíbit. Sem tam dobrá pasáž, ale celkové dojmy nic moc. Ještě hůře jsou na tom Balfor, kde se rovněž angažuje. Jejich muzika mi vždycky přišla jako přinejlepším průměr.

Kromě toho se Astaroth Merc objevuje i v koncertní sestavě Virvel av morkerhatet, což je zase hlavní působiště druhého pachatele Chapter V:F10, Howlera, jehož si můžete dále pamatovat třeba z Tele.S.Therion nebo z taktéž těžce průměrných Balance Interruption. Nakonec ani ti Virvel av morkerhatet nejsou žádný velký zázrak.

Proto mi přijde docela zvláštní, že Chapter V:F10 je fakt skvělá muzika. Podobně jako debut „Syndrome“, také „Pathogenesis“ přináší výborné žánrové řemeslo, které sice neoplývá nějakou vysokou originalitou, ale vše bez sebemenšího zaváhání dohání na skladatelském skillu a náladotvornosti. Deska je plná výborných riffů, parádních melodií, které nejsou vtíravé a výslednému dojmu pomáhají opravdu hodně. Skladby jsou chytře poskládané, Ukrajinci je umí dobře vygradovat, silných pasáží se tu nachází požehnaně a některé z nich bych se vlastně nebál označit za docela působivé.

Chapter V:F10 si na „Pathogenesis“ obecně libují v delších skladbách. Hned tři mají plus, mínus osm minut a jedna další bezmála jedenáct („Nuclear Dogma AN602“). Zbylé čtyři kousky jsou ze tři čtvrtin jen mezihry („Xenomorph Synthesis“, „Blame to Human Begins“, „Error Circulation“), takže jediným kratším kytarovým songem zůstává „Mephistophes Discipline“. Nicméně ani ta kvalitou oproti delším kusům nijak zásadně nezaostává a díky vkusné melodické lince má na desce své právoplatné místo.

Vzpomínám si moc dobře, že podobné pocity jsem měl svého času také ze „Syndrome“. I tehdy jsem si říkal, že na tom vlastně na první poslech není nic zvláštního, a přesto si mě to album velice rychle získalo na svou stranu. Nicméně… ačkoliv jsem o debutu v dobové recenzi hovořil vlastně podobně, jako hovořím nyní o „Pathogenesis“, posun mezi oběma nahrávkami je ve skutečnosti značný. Schopnost tvořit výborné blackmetalové skladby sice zůstala, ale určité věci se trochu změnily.

Předně je okamžitě slyšet posun ve zvuku, druhé album zní méně zastřeně a naopak víc čitelně. Zdá se mi, že přibylo i melodií a středního tempa, ubylo rychlých pasáží. Dohromady mi z toho vychází, že „Pathogenesis“ je stravitelnější a vstřebává se snáze. Jakkoliv na tenhle druh vývoje většinou nadávám, zrovna v případě Chapter V:F10 mi dává smysl, protože nechává ještě znatelněji vyniknout ty elementy, v nichž tkví jádro kvality a zajímavosti kapely. Všehovšudy bych tedy řekl, že „Pathogenesis“ je ještě lepší než „Syndrome“.

„Pathogenesis“ je obecně vzato trochu nenápadná nahrávka, ale dovolím si tvrdit, že se vyplatí si ji poslechnout.


Kroda – Selbstwelt

Kroda - Selbstwelt

Země: Ukrajina
Žánr: pagan black metal
Datum vydání: 10.5.2018
Label: Purity Through Fire

Tracklist:
01. Selbstwelt I: Credo
02. Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності
03. Selbstwelt III: Довгий-довгий самотній шлях
04. Selbstwelt IV: За гранню буття і небуття
05. Selbstwelt V: Egodeath
06. Selbstwelt VI: Земля самості
07. Selbstwelt VII: Nordlandschaften
08. Like Some Snow-White Marble Eyes [Summoning cover]

Hrací doba: 47:30

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Ukrajinská pagan-blackmetalová veličina Kroda patří k těm skupinám, které jsem svého času míval docela rád, ale postupně mě tak trochu přestaly zajímat. V tomto případě nemůžu tvrdit, že by se mi jejich tvorba vyloženě znechutila nebo že bych na ně z nějakého malicherného důvodu zanevřel, spíš jsem prostě a jednoduše ztratil zájem a motivaci tu muziku poslouchat i nadále.

Jestli na nějaká alba Kroda vzpomínám v dobrém, jsou to určitě první tři dlouhohrající nahrávky „Поплач мені, річко…“ (2004), „До небокраю життя…“ (2005) a „Похорон сонця“ (2007). Poté došlo k tehdy hojně diskutovanému odchodu Viterzgira, jednoho ze dvou tahounů, který si založil novou kapelu Viter. Ta mě na rozdíl od mnohých nesere – ípko „Джерело“ a kolaborace „Diva Ruzha“ jsou dobré, deska „Springtime“ mě taky neuráží, i když tu bych už dnes asi nechtěl poslouchat.

Krodu tedy od této chvíle táhnul dál sám Eisenslav, a i když proti jeho snažení nemůžu nic říct, už se mi to nechtělo nějak intenzivně poslouchat. Ještě čtvrté album „Schwarzpfad“ (2011) bylo relativně fajn, ale následující dvojici „GinnungaGap-GinnungaGaldr-GinnungaKaos“ a „Навій схрон“ (druhé jmenované není metal) z roku 2015 jsem věnoval jen minimum pozornosti.

Dnes máme rok 2018. Od odchodu Viterzgira uběhlo osm let, od vydání první desky bez něj sedm. V téhle době vyšla celkově již osmá řadovka „Selbstwelt“, se kterou jsem se rozhodl podrobněji zjistit, jak na tom Kroda aktuálně je.

Nepřekvapivě jsem zjistil, že co do žánru a stylu se příliš nezměnilo. Black metal s pohanskou atmosférou, delší skladby, dost pasáží s využitím kláves a folklórních nástrojů. Nic proti tomu, nebudeme přece nějaké kapele vyčítat, že se drží svého soundu, nepřesáhne-li to únosnou mez a nesklouzne-li to k sebevykradačství. Takový pocit ze „Selbstwelt“ nemám, ačkoliv může být ovlivněn i tím, že Krodu neposlouchám nijak zásadně často, jak už ostatně proběhlo výše.

Důležité nicméně je si držet nastavenou laťku kvality a zde už se začínají objevovat první trhliny. „Selbstwelt“ není blbé album, najde se na něm i několik povedených chvilek. Přijde mi ovšem, že jejich hustota je trochu menší, než bych si u bezmála padesátiminutové desky představoval. A naopak se najdou i slabší momenty. Třeba hned první regulérní song „Selbstwelt II: Ритуал на порозі вічності“ může posloužit jako ukázka, že „Selbstwelt“ rozhodně není stoprocentní po celou dobu. Dokonce ani pasáž s cellem, které mám normálně v metalové hudbě dost rád, mě nijak zásadně nevytrhla.

Kroda

Jako největší kámen úrazu mi ovšem přijde, že „Selbstwelt“ pokulhává i v celkové atmosféře. Tu když se podaří vytvořit, jsem ochoten odpouštět i ne tak přesvědčivé dílčí prvky. Novinka Krody mě ale nijak zvlášť nedokáže strhnout, její náladotvornost mi přijde poměrně slabá, což je citelná změna oproti starým počinům, díky nimž jsem si Krodu kdysi oblíbil. Když si pustím třeba „Похорон сонця“, ten rozdíl tam je skutečně znát. „Selbstwelt“ je oproti tomu nahrávkou, která neurazí, ale ani nenadchne. Člověk po poslechu nezatouží si ji koupit a zařadit do sbírky, spíš na ni brzy zapomene.

Je pravda, že u začínající formace by možná bylo hodnocení smířlivější a dojmy pozitivnější, avšak u veličiny jako Kroda mi deska jako „Selbstwelt“ přijde trochu málo. Takový pocit jsem z ní měl prakticky od prvního poslechu a mám jej i teď, kdy jsem albu těch poslechů věnoval větší množství. Problém netkví v tom, že by snad nahrávka potřebovala uzrát. Problém tkví jednoduše v tom, že „Selbstwelt“ není prostě až tak dobré.


Kzohh – 26

Kzohh - 26

Země: Ukrajina
Žánr: black metal
Datum vydání: 26.4.2018
Label: Ashen Dominion

Tracklist:
01. 51°23’20″N,30°6’38″E
02. 61°45’17″N,59°27’46″E

Hrací doba: 38:47

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

O Kzohh by se s nadsázkou dalo hovořit jako o superskupině, zavedeme-li definici superskupiny jako formaci, v níž se schází vícero členů z jiných, již zavedených kapel. To v tomto případě sedí naprosto přesně, poněvadž se v sestavě potkávají muzikanti ze smeček jako Khors, Ulvegr, Astrofaes, Elderblood nebo Reusmarkt, tedy ve všech případech jména, která nejsou v rámci ukrajinského black metalu úplně neznámými pojmy.

Jak ale podobné formace mívají sklon ke krátkodobé životnosti a jednorázovosti, v případě Kzohh to neplatí. Ukrajinská pětice do toho pěkně šlápla a s jedinou personální změnou na kontě, kdy původního ruského zpěváka Zorna vystřídal Zhoth, díky čemuž se Kzohh stali kompletně ukrajinskou kapelou, stihla za první tři roky své existence nastřádat hned tři alba. A vesměs všechna povedená. Ne dokonalá, ale dovolím si tvrdit, že „IAOLTDOTAD“ (2014), „Rye. Fleas. Chrismon.“ (2015) i „Trilogy: Burn Out the Remains“ (2016) něco do sebe měly.

Do toho ještě Kzohh začali pilně a docela s úspěchem koncertovat (ostatně nejednou už se stačili objevit i na území České republiky), takže není překvapující, že se na čtvrtou desku se už muselo čekat o něco déle. Ale ne zas o tolik, protože dva roky na výrobu dlouhohrající nahrávky mi stále přijde jako velmi standardní čas.

„26“, jak se novinka jmenuje, působí hned na první pohled vcelku ambiciózním dojmem. Což nakonec není poprvé, jelikož Kzohh si dlouhodobě libují ve skladbách delšího rázu a nějakém zastřešujícím konceptu. Na „26“ se nacházející pouhé dvě kompozice, z nichž ta první trvá bezmála 22 minut a druhá 17 minut. Každá z nich se věnuje určité události a je pojmenovaná koordináty určujícími místo, kde daná událost odehrála.

To vypadá zajímavě, nicméně Kzohh si bohužel vybrali témata, která již byla – i na metalovém poli – zpracována mnohokrát a člověka nějakou originalitou nepřekvapí. „51°23’20″N,30°6’38″E“ se věnuje havárii jaderné elektrárny Černobyl z roku 1986, kterážto dodnes zůstává nejhorší jadernou katastrofou v lidské historii. „61°45’17″N,59°27’46″E“ se pak zaobírá tragédii výpravy Ďatlovovy výpravy, která zahynula v roce 1959 v pohoří Ural za dosud neobjasněných okolností. Jejich smrt se postupem let stala podnětem pro desítky konspiračních teorií.

Kzohh

Ať jsou obě události jakkoliv tragické, z hlediska desky mi přijde trochu škoda, že si Kzohh nevybrali více neotřelá témata. Leč stalo se. Na druhou stranu, docela to odpovídá i hudební náplní „26“, protože i z té jsem tentokrát takový… nenadšený.

Při pohledu z dálky to nevypadá, že by na „26“ mělo být něco zásadně špatné. Kzohh pokračují v práci s dlouhými a co do struktury propracovanými kompozicemi. Což je přístup, na nějž jsme si už u nich zvykli v minulosti, takže v tomto ohledu vše v pořádku. Kámen úrazu přichází se zjištěním, že tentokrát se Ukrajincům nepodařilo přijít s nějakým uspokojivým počtem těch opravdu zajímavých, kvalitně vygradovaných a působivých pasáží. Ne snad, že by se neobjevila žádná taková. Většinou jde ale jen o dílčí chvíle v rámci mnohaminutových stopáží, což k posluchačskému uspokojení prostě a jednoduše nevede.

Kzohh - 26

Na straně druhé pak není možné zavírat oči ani nad skutečností, že jiné části alba zase vyznívají poněkud jalově. V tomto ohledu u mě „vede“ hned začátek, jelikož první část „51°23’20″N,30°6’38″E“ mi přijde strašně veselá a mírně gay, což jsou přesně opačné pocity než ty, jaké bych si představoval u písně o Černobylské havárii. A není to jen o melodiích, které člověku okamžitě evokují post-black a blackgaze věci, protože něco podobného se nachází i v závěrečné části té samé skladby a zde už to funguje v pohodě.

V konečném součtu se tedy nemohu ubránit zklamání. „26“ mi ze všech dosavadních nahrávek Kzohh přijde jako ten nejméně záživný a nejméně lákavý článek diskografie. A to není dvakrát pozitivní výsledek. Do nynějška jsem počínání Kzohh fandil a jejich tvorba mě bavila, ale i za téhle konstelace mi jejich nejnovější počin není po chuti. Snad to příště bude lepší…


Drudkh – Їм часто сниться капіж

Drudkh - Im casto snytsja kaliz

Země: Ukrajina
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 9.3.2018
Label: Season of Mist Underground Activists

Tracklist:
01. Накрита неба бурим дахом…
02. У дахів іржавім колоссю…
03. Вечірній смерк окутує кімнати…
04. За зорею що стрілою сяє
05. Білявий день втомився і притих…

Hrací doba: 43:30

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.

Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…

Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.

Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.

Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.

Drudkh

„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.

Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.