Drudkh v letech 2016 a 2017 vydali tři splitka „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ s Hades Almighty, „Зраджені сонцем / Hägringar“ s Grift a „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ s Paysage d’hiver. Strany Ukrajinců nyní vyjdou společně jako kompilace „Кілька рядків архаїчною українською“, a to na CD a MC (na LP byly k mání původní splity) u Season of Mist 5. dubna. Níže můžete poslouchat song „Осінь в сепії“ (původně ze splitu s Grift).
Archiv štítku: Drudkh
Cloven Hoof: nové kazety
Pražský label Cloven Hoof představuje ve spolupráci s Terratur Possessions dvě nové audiokazety. MC reedice se dočkaly bezejmenný debut Misotheist (200 kusů) a album „Nid – Hymner av hat“ od Whoredom Rife (300 kusů).
V dohledné době Cloven Hoof chystají kazetový box s prvními čtyřmi deskami Drudkh a tříkazetový box Windswept.
Drudkh – Їм часто сниться капіж
 |
|
Země: Ukrajina Tracklist: Hrací doba: 43:30 Odkazy:
|
Drudkh je stálice, na niž se lze spolehnout. Hudebně i kvalitativně. Samozřejmě, že jisté jemné rozdíly mezi jednotlivými deskami jsou, ale vzato kolem a kolem se jedná jen marginálie. Celková atmosféra a dojmy z desek Drudkh zůstávají vesměs konstantní, což sice nemusí znít dvakrát povzbudivě, ale zrovna tenhle ukrajinský projekt patří k těm, u nichž mi to nijak zásadně nevadí.
Přiznávám se, že několik posledních alb Drudkh točím zpravidla jen v době jejich aktuálnosti, čerstvě po vydání. Pokud mám na jejich muziku náladu jindy, téměř vždy sáhnu po mistrovském „Кров у наших криницях“ anebo akustickém „Пісні скорботи і самітності“. Ale to mi nakonec nijak nevadí, protože přinejmenším na tu omezenou dobu mě to pořád baví. Což platí i tentokrát v případě „Їм часто сниться капіж“, byť je to tentokrát s menším ale…
Od minulého „Борозна обірвалася“ uběhly vlastně jenom tři roky, což není nijak závratná přestávka, ale Drudkh v mezičase stihli realizovat jeden moc zajímavý projekt. V průběhu let 2016 a 2017 totiž vydali splitovou trilogii, kde jednotlivé části sdíleli s norskými Hades Almighty („Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“), švédským projektem Grift („Зраджені сонцем / Hägringar (Mirages)“) a švýcarským projektem Paysage d’hiver („Десь блукає журба / Schnee (IV)“). V prvním a třetím případě to byli paradoxně právě Drudkh, kdo tahal za kratší konec, ale tenhle názor může plynout i z toho, že subjektivně si Hades Almighty a Paysage d’hiver cením prostě výš.
Nicméně i na těchto splitech se Drudkh prezentovali ve své typické poloze, tudíž nepřekvapí, že v této naprosto plynule pokračují i na „Їм часто сниться капіж“. Mluvil jsem o jemných rozdílech mezi jednotlivými nahrávkami a tyto u mě v případě novinky reprezentuje pocit, že „Їм часто сниться капіж“ je oproti „Борозна обірвалася“ a „Вічний оберт колеса“ ještě o kus melancholičtější.
Přesto bych aktuální počin bez obav označil jako typickou desku Drudkh se vším, co k jejich tvorbě odjakživa patří. A nejen hudebně, ale i po textové stránce, v níž se opět využívají díla ukrajinských básníků (tentokrát Bohdan Ihor Antonyč, Majk Johansen, Vasyl Bobynskyj a Pavlo Fylypovyč). „Їм часто сниться капіж“ se dále může pochlubit typickou zádumčivostí, osudovostí a slovanských feelingem, budeme-li se bavit o pocitech. Stejně tak jako vždy platí, že hlavním tahounem atmosféry je kytarová stránka, která boduje díky už dávno charakteristickým melodiím. Podobně se jako vždy trpělivě buduje atmosféra v rozmáchlejších písních, které nestojí na zapamatovatelných či hitových motivech, ale dokážou zaujmout svou celkovou náladou a náladotvorností.
„Їм часто сниться капіж“ bych tedy hodnotil jako slušně odvedený standard kapely, což v sobě nese plusy i mínusy, přičemž obojí je natolik zřejmé, že snad ani není nutné to věnovat. Nicméně i navzdory tomu, že je onen standard Drudkh vysoký a že „Їм часто сниться капіж“ je nesporně fajn deska, zařadil bych ji v diskografii formace spíš do spodní poloviny pomyslné tabulky. Výhodou Ukrajinců budiž víceméně vyrovnaná tvorba, tudíž rozdíl mezi „nejlepším“ a „nejhorším“ albem není nijak propastný, přesto mám dojem, že už to Drudkh zvládli i lépe. Což ostatně ilustruje i obálka, jež mě tentokrát příliš nezaujala, čímž se znovu potvrzuje korelace, že čím poutavější obal deska Drudkh má, tím poutavější je i samotný obsah.
Nechci ovšem na „Їм часто сниться капіж“ kydat žádnou špínu, protože v zásadě je to hudebně pořád dobré; nemůžu tvrdit, že bych proti poslouchání tohohle něco měl. Drudkh se za svou novinku stydět nemusejí, pořád je to placka úplně v pohodě.
Redakční eintopf – březen 2018
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Grave Upheaval – (untitled) |
|
H.: Zajus: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Co jiného lze v březnu dosadit na první flek než Grave Upheaval? Mám pocit, že tohle by měla být jediná zásadní nahrávka, která se tenhle měsíc objeví. Pár dalších kousků, jimž budu nějakou pozornost věnovat, se sice najde, ale arci-ohavný death metal z Austrálie má nejvyšší prioritu, o tom kurva žádná! Jedna uvolněná ukázka zní setsakra dobře, takže jsou očekávání hodně vysoko.
Vcelku fajn je novinka „Vacvvm“ španělských pekelníků Balmog. Album už nějakou chvíli točím a musím říct, že zatím mě to docela baví, tudíž se doufám nemusím stydět za to, když tady vytáhnu své doporučení.
Do třetice to bude klasika. Od Drudkh se asi žádná překvapení čekat nedají, ale nepochybuji o tom, že „Їм часто сниться капіж“ standard kapely nepodleze. Minulé „Борозна обірвалася“ se mi líbilo a následná splitová trilogie taktéž, důvěru ve schopnosti Drudkh napsat kvaliní atmo-black tedy stále mám, přestože obal novinky mě příliš neoslovuje…
Zajus:
Ačkoli březen nepřinese žádné vysoce očekávané album, těch relativně zajímavých počinů vyjde hned několik. V první řadě novinku představí Between the Buried and Me. Pokud bych chtěl být vyloženě negativní, řekl bych, že od vrcholného „Colors“ forma Američanů plynule upadá a že každá další deska je o něco slabší než její předchůdce. Přesto však, pokles je to hodně pozvolný a samotné „Colors“ tak dobré, že stále mluvíme o hodně povedených nahrávkách. Navíc se zdá, že minimálně jednu lekci si Between the Buried and Me z minulých nahrávek odnesli, a tak bude mít novinka jen lehce přes půl hodiny, tedy méně než polovinu standardní hrací doby kapely. Pokud do ní natlačí svou standardní dávku nápadů, mohlo by to být velice zajímavé.
Druhým zástupcem metalové progrese, byť z cela jiného konce žánru, jsou Barren Earth. Finové se zatím s každou nahrávkou zlepšují a tak není jediný důvod předpokládat, že „A Complex of Cages” bude výjimkou.
O třetí místo se pralo hned několik zájemců, nakonec jsem však vybral uhrančivou Annu von Haushoff, jejíž post-rockovo varhanní „The Miraculous“ mě před třemi lety velice nadchlo. Netuším sice, zda šlo v její diskografii o výjimku či pravidlo, „Dead Magic“ mi však napoví hned druhého března.
Onotius:
Oproti chabému únoru je naštěstí březen nesrovnatelně plodnější, a tak se můžeme těšit na solidní nášup čerstvých zajímavých desek. První, co jistě neminu, je návrat irských Primordial, kteří po čtyřech letech od vydání „Where Greater Men Have Fallen“ konečně zase přicházejí s naléhavou, folklórem i post-metalem načichlou muzikou. Novinka se jmenuje „Exile Amongst the Ruins“ a vychází v pátek třicátého. Jsem zvědav, zda Irové budou pokračovat na podobně ponuré notě, jako tomu bylo u předchůdce, nebo vsadí zase více na epičnost. Tak či tak, už teď se těším, až novinku proženu přehrávačem.
Svérázný, až mysteriózně znějící black metal využívající výrazných varhanních partů – tak by se dala popsat poslední nahrávka Lychgate, jež mě svého času opravdu zaujala. Je tedy dobrá zpráva, že na konec března, shodou náhod na stejný den jako i Primordial, si pro nás tito podivíni ze Spojeného království připravili nášup v podobě placky „The Contagion in Nine Steps“. Pokud si zachovají laťku „An Antidote for the Glass Pill“, máme se věru na co těšit.
Ačkoliv těch zajímavých desek na tuto příčku se nabízelo více, nakonec nemohu nezmínit Augury. To byla totiž jedna z prvních technicky deathmetalových kapel, co jsem poslouchal – a jak jejich „Fragmentary Evidence“, tak debut „Concealed“ mám velmi rád dodnes. Nová deska přichází po dlouhých devíti letech a zvědavost je tedy na místě. A deska vyjde – hádejte kdy – také třicátého.
Metacyclosynchrotron:
Rites of thy Degringolade bych zařadil mezi přehlížené skvosty kanadské extrémní metalové scény. Album „Totality“ na mě před lety udělalo velký dojem, jenže já pitomec jsem stejně kapele nevěnoval více času a pozornosti. Nu, v březnu vyjde album nové a já trochu doufám, že mě chytne, nepustí a konečně mě donutí svou chybu napravit.
Je holým nezpochybnitelným faktem, že „With Burning Tongues“ a „Consolamentum“ německých Ascension patří mezi nejlepší blackmetalové nahrávky posledních deset let. „The Dead of the World“ je také kvalitní záležitost a na úplném konci března vyjde deska nová „Under Ether“. Promo už poslouchám, k nijak drastickému tvůrčímu odklonu nedošlo, ale já stejně absolutně netuším, co si o desce myslet, ha! Psaní recenze bude ještě zajímavé…
Ovšem nejdůležitější deska (nejen) měsíce března vychází v jeho půli. Album kapely, kterou jistě už uctívá každý stoupenec odporného metalu smrti: GRAVE UPHEAVAL.
Cnuk:
Své druhé album v březnu představí švédská kapela Negative Self. Ta v roce 2015 vyrukovala s eponymním debutem a nebylo to vůbec špatné. Melodický crossover thrash zas tak často nevychází a Negative Self ho dělají obstojně. Uvidíme, jestli „Control the Fear“ dokáže navázat či ještě lépe předčít svého předchůdce. Potenciál na to rozhodně má.
Další deskou je poměrně očekávaná placka od legendární grungeovky Stone Temple Pilots. Ta ponese opět název kapely, tedy „Stone Temple Pilots“, stejně jako poslední řadovka z roku 2010. Trošku zvláštní. Změnou je ale samozřejmě vokál, jelikož Scott Weiland už nějakou dobu není mezi námi a jeho náhrada Chester Bennington také ne. Nynější zpěvák Jeff Gutt o sobě dal před lety vědět v televizní reality show The X Factor, avšak v listopadu si ho mezi sebe vybrali Stone Temple Pilots. Dosud vypuštěné singly mě ze židle nezvedají, ale dejme tomu ještě šanci, až to bude celé po kupě.
Mythago:
Oproti předchozím měsícům to s březnem vůbec nevypadá špatně a alba vyjdou kapelám, na něž se opravdu těším.
Tou první jsou staří známí Drudkh, ukrajinská stálice, která mne uchvátila svou hypnotickou melodičností a rozvážností ve výstavbě skladeb, a já nepochybuji, že další počin „Їм часто сниться капіж“, jenž vyjde v první polovině měsíce, bude stejně odzbrojující jako ty minulé.
Norrhem jsou na rozdíl od prve zmíněných nováčky na blackové scéně, v tomto případě té skandinávské, a na kontě mají prozatím jen demo „Voima ja kunnia“, ale už to mne dokázalo přesvědčit, že tuhle kapelu se do budoucna opravdu vyplatí sledovat. A zatím uvolněné skladby s nadcházející novinky „Vaienneet voittajat“, obohacené oproti demu o nějaký ten čistý vokál, takřka windirovský syntezátor a s ještě zjevnějším vlastním rukopisem, mne v tom jen utvrzují.
Drudkh / Paysage d’hiver – Десь блукає журба / Schnee (IV)
 |
|
Země: Ukrajina / Švýcarsko Tracklist: II. Paysage d’hiver – Schnee (IV) Hrací doba: 40:54 (21:03 / 19:51) Odkazy Drudkh: Odkazy Paysage d’hiver:
|
Drudkh sice vydali své poslední album „Борозна обірвалася“ v dubnu 2015, ale kdybychom tvrdli, že se od té doby tahle ukrajinská veličina atmosférického black metalu fláká, tak bychom Romanu Saenkovi, Thuriosovi a spol. docela křivdili. V loňském roce totiž začali pracovat na volné splitkové trilogii, na níž se podílejí s jinými zajímavými formacemi.
To potvrdili hned s první červnovou částí „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na níž se vedle Drudkh představili norští Hades Almighty, na něž přesně pasuje pojmenování kultovní – tedy že strašně málo lidí je má strašně moc rádo. Je pravda, že Norové na svém příspěvku na počin nepředvedli zrovna vysokou míru invence – v tom smyslu, že sem poskytli stejný materiál, jejž vydali tři čtvrtě roku předtím samostatně. Ale to mě nakonec zas tak nesralo, protože původní vydání proběhlo pouze digitálně, a vzhledem ke kvalitě materiálu by byla škoda, kdyby se vůbec nedočkal fyzických nosičů. Loňské září pak přineslo druhé splitko „Зраджені сонцем / Hägringar“ se švédským jednočlenným projektem Grift. Pro mě osobně jde z celé trilogie o nejméně zajímavý dílek, poněvadž Grift se dle mého skromného názoru s dalšími dvěma formacemi rovnat nemůže.
Letošní srpen totiž volnou sérii zakončuje další výraznou spoluprací, která co do zajímavosti s klidem může soupeřit i s Hades Almighty. Druhou stranu „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ totiž okupuje švýcarská entita Paysage d’hiver, což je ve skutečnosti vedlejší projekt Wintherra z Darkspace. Splitko navíc dostává další dávku kreditu i díky tomu, že Paysage d’hiver – známý svou nechutí k dlouhohrajícím deskám, namísto nichž upřednostňuje demosnímky – hudebně mlčí již od roku 2013, kdy vyšel počin „Das Tor“. Tak pojďme na věc.
První stranu vinylu samozřejmě okupují Drudkh, jejichž polovina s názvem „Десь блукає журба“ nabízí dvě skladby. Asi nic nezkazím prohlášením, které – a jsem si toho vědom – používám snad v každé ze svých posledních recenzí na Drudkh: Ukrajinci si opět s přehledem udržují svůj standard. A to jak kvalitativní, tak i stylový. Ale světe div se, pořád se to ještě neohrálo. Když pominu, že první třináctiminutovku „Всі відтінки тиші“ protne povedená ambientní pasáž, pak Drudkh s ničím novým nepřicházejí. Ale pořád v tom je jejich charakteristická atmosféra, kus osudové melancholie (naštěstí na hony vzdálené post-blackovému kýči) a slovanské zádumčivosti. Obě skladby jsou výborné a baví mě, takže za mě pořád ano, líbí se mi to!
Lhal bych ovšem, kdybych tvrdil, že právě na Drudkh jsem byl na splitku zvědav především. Ačkoliv mám Ukrajince rád, Paysage d’hiver pro mě znamenali ještě větší tahák. Ani v tomto případě nejsem vůbec zklamán, naopak! Dvacetiminutová kompozice „Schnee IV“ totiž plnými hrstmi rozhazuje přesně to, co od Paysage d’hiver očekávám a chci. Syrový, ambientem protkaný black metal s atmosférou tak mrazivou, až vám zaleze za nehty a zadře se pod kůži. Možná, že po formální stránce není hudba Paysage d’hiver převratná či originální, ale působivá je ohromně, čehož si v konečném důsledku cením o trochu více. Ve „Schnee IV“ tohle všechno je – Atmosféra s velkým A, naprosté pohlcení hudbou, trans.
Vzato kolem a kolem je „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ výtečnou nahrávkou. Drudkh sice „jen“ odvádějí svůj standard, ale takoví už zjevně jsou a starého psa novým kouskům nenaučíš. Ten standard je však sakra vysoko a jejich muzika je pořád skvělá. Paysage d’hiver se svou skladbou jsou ještě o kus výš a „Schnee IV“ opětovně potvrzuje, že tenhle švýcarský projekt patří k tomu nejlepšímu, co kdy na poli zimního black metalu vzniklo. Povinnost vlastnit!
Redakční eintopf – srpen 2017
 |
| Nejočekávanější deska měsíce: Steven Wilson – To the Bone |
|
H.: Kaša: Zajus: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Mythago:
|
H.:
Srpen pro mě krom jedné výjimky žádné zásadní desky nenabízí, takže tím spíš mám rozhodování v aktuálním vydání eintopfu lehčí. Jestli něco v žádném případě nesmím minout, tak je to comebacková deska „Renaissance in Extremis“ od britských satanistů Akercocke. Formace okolo Jasona Mendonçy a Davida Graye má rozhodně na co navazovat, protože má ve svém portfoliu řádku velmi kvalitních nahrávek. Já osobně si nejvíc cením „Words That Go Unspoken, Deeds That Go Undone“, kterážto pro mě představuje takřka dokonalý prototyp toho, jak by měl znít progresivní death / black metal. Laťka je nastavena vysoko, a „Renaissance in Extremis“ tedy bude nutně posuzováno velmi přísně, ale těším se jak čert!
Vedle toho si nenechám ujít ani třetí a prý poslední z aktuální série splitek Drudkh. Po Hades Almighty a Grift se ukrajinští velikáni atmosférického black metalu spojí se švýcarským zlem Paysage d’hiver. Ačkoliv vypuštěná ukázka od Drudkh zní velmi dobře, dle čehož lze usuzovat, už si kapela opět pohlídá svůj standard, osobně víc vyhlížím stranu Paysage d’hiver, protože tenhle vedlejšáka Wintherra / Wrotha z Darkspace poslední roky mlčel. Už jen to bude dostatečným důvodem prohnat „Десь блукає журба / Schnee (IV)“ ušima.
Kaša:
Ale no tak, vážně to musím psát? Každý, kdo mě jen trochu zná, musel už dopředu tušit, že když své nové album vydává můj velký oblíbenec Steven Wilson, tak mu v daném měsíci nemůže nic konkurovat. V sólové diskografii ponese novinka „To the Bone“ pořadové číslo pět a soudě dle prvních ukázek a informací od Wilsona samotného by měla být rozmanitější a nést se na vodách zabarvených více do popu. To mě nijak neznepokojuje, naopak jsem zvědavý, jak to celé dopadne. No, a protože si první singly v sobě nesou poznávací rukopis tohoto britského progresivního vizionáře a s tím spojený punc kvality, tak netrpělivě vyhlížím 18. srpen, protože nevěřím v nic menšího, než v nahrávku roku mého skromného soukromého žebříčku.
Zajus:
Měsíční eintopf jsem asi nikdy neměl jednodušší. V srpnu totiž vyjdou tři alba, která očekávám s napětím už delší dobu, a ačkoli se i mimo mě najde pár zajímavých počinů, následující trojka je s přehledem přebije. V první řadě tu máme Stevena Wilsona a jeho „To the Bone“. Záměrně jsem s vyhýbal vypouštěným singlům a tak netuším, kterým směrem se Wilson vydá tentokrát. Přál bych si snad jen, aby britský génius nevydal podobně nedopečené skladby, jaké se nacházely na jeho posledním EP „4½“. Pokud předvede svůj standard, bude „To the Bone“ další výborné album. To Norové Leprous zatím zdá se neudělali krok vedle, ostatně také zatím nevydali příliš mnoho alb. Jejich dosud poslední „The Congregation“ se však vyrovnalo i úžasnému „Bilateral“, a pokud bude ovocné album „Malina“ stejně dobré, můžeme se bavit o jedné z nahrávek roku. Poslední místo v eintopfu je pak víceméně povinné. S desetiletým odstupem vydávají Akercocke nové album a byl by hřích si něco takového nechat ujít. Uvidíme, jak jim dlouhá pauza prospěla.
Skvrn:
Má tři srpnová želízka nespojuje mnoho. Až na léto. Žádné blacky, žádná zima, žádné ušní terory, ale fajn písničky, které přicházejí vhod právě nyní. Ze všeho nejvíc nám v aktuálních tropech pomůže norský pop z pera i hrdla Susanne Sundfør, nicméně řešit se nebude jen problematika úžehů, Susanne připravila album vhodné pro zoufalce všeho druhu, takže ano, na „Music for People in Trouble“ se těším moc. Vlastně docela nedaleko od norských artpopových vod může zakotvit novinka Stevena Wilsona. V předních řadách Wilsonova fanklubu mě nehledejte, ale zpovzdálí jsem zatím sledoval vždy se zájmem, tudíž „To the Bone“ si určitě pustím. Na třetí příčku mám kandidáty dva, každopádně když máme to léto, dejme si „Malina“ od Leprous. Několik smyslů jsem už při koštu využil, jenže jak ta červená věc zní, to zůstane ještě do 25. srpna záhadou. Pak si povíme.
Onotius:
Jistě, na první pohled srpen asi nedisponuje žádnou deskou, u níž by samotné přečtení titulu způsobilo husí kůži a touhu tetovat si rovnou artwork na záda a ku příležitosti vydání obětovat tři novorozeňata (muhehe, není nad subkulturní stereotypy). To ale neznamená, že nebude co poslouchat. Třeba na nové Leprous se rozhodně těším, a to navzdory faktu, že první ukázka ve mně zanechala trochu rozpačité dojmy. Přesto jejich dosavadní tvorbu mám hodně rád – a jejich živé koncerty mě vždy dostanou.
Stejně tak si nenechám ujít zbrusu novou nahrávku německých blackových Der Weg einer Freiheit, jejichž debutová deska v mém přehrávači ve spojitosti s přípravami na letošní Brutal Assault prožila malou renesanci. Správná dávka epičnosti a techniky pokračovala i na třetí nahrávce „Stellar“, která působila moderněji a rozvážněji. Těžko říct, na jakou vlnu naskočí „Finisterre“, ale na první setkání se budu rozhodně těšit.
Dále také rozhodně nevynechám nový materiál progresivně deathových Akercocke – jejich „Antichrist“ či „Choronzon“ byly velmi hutné a svébytné desky mísící v sobě střípky mnoha specifických elementů. Zvědavost navyšuje fakt, že od poslední nahrávky už uběhlo deset let a kapela mezi tím na čtyři roky úplně ukončila činnost. Co se za tu dobu změnilo, to ukáže „Renaissance in Extremis“.
Metacyclosynchrotron:
První dvě desky Desecresy nabízely prvotřídní metal smrti finského střihu. Píšu první dvě nikoliv z důvodu, že by posléze s dalšími nahrávkami došlo k poklesu kvality, ale proto, že jsem, kokot, ty novější věci pořád neslyšel. Tommi Grönqvist měl a snad stále má výjimečný čuch na parádní riffy, a jelikož nová, v pořadí již pátá deska Desecresy zvaná „The Mortal Horizon“ vychází v polovině srpna, tak je asi na čase dohnat resty. Dánští Apparatus se se stejnojmenným debutem předvedli jako kapela, kterou radno mít do budoucna v merku, takže jsem zákonitě zvědav, kam se s řadou ípek zvaných „Cthulhu“ vyvíjejí. První vyšlo loni, dvojka a trojka oficiálně vychází v nejbližších dnech, ale na Bandcampu už k poslechu jsou.
Cnuk:
Srpen v sobě skrývá jedno velké lákadlo, a sice Dead Cross. Název jako takový nic moc neříká, jména Lombardo a Patton už jistě jo. Ty doplňuje Mike Crain na kytaru a Justin Pearson na basu. Nejedná se o úplně novou kapelu, nebo chcete-li projekt. Fungují už od roku 2015, avšak sestavu provázely různé peripetie. Členem byl původně také Gabe Serrbian, který měl celou věc nazpívat, ale po nahrání veškerých vokálů se poroučel pryč a jeho místo zastal dlouholetý přítel Lombarda, Mike Patton. Skupina se tak rozhodla vydání pozastavit, aby měl čas na sepsání vlastních textů.
Eponymní debut vychází na Pattonově labelu Ipecac Recordings a také Pearsonově Three One G. Na kapelním Bandcampu jsou k dispozici dvě ukázky, ze kterých lze soudit, že půjde o agresivní hardcorovou hudbu pokoušenou experimenty. Je jasné, že se těžko vyvarují srovnání s Fantômas, ale na takové soudy přijde řada až po poslechnutí celé placky.
Pro další místo sáhnu ke klasikům Accept. Německá legenda je od příchodu zpěváka Marka Tornilla k nezastavení a má pro nás přichystané další album, tentokrát s názvem „The Rise of Chaos“. V posledních letech proběhly změny v sestavě, svou studiovou premiéru pod dresem Accept si odbude sekerník Uwe Lulis a bicman Christopher Williams, ale nemyslím si, že to bude mít nějaký výrazný vliv na sound kapely. Producentem není nikdo jiný než Andy Sneap, již po čtvrté za sebou, a skladatelská dvojice Baltes–Hoffmann, zdá se, má nápadů na rozdávání, zkrátka v případě „The Rise of Chaos“ není moc důvod se něčeho obávat. Sázka na heavymetalovou kvalitu.
Mythago:
Srpen bude měsíc, který konečně, zdá se, bude stát za to a vyjdou v něm alba kapel (respektive muzikantů), které sleduji dlouhodobě a k nimž jsem si za ten čas vybudoval opravdu silný vztah.
První příčka na seznamu patří skupině, kterou jsem na blackmetalovém poli poslouchal jako jednu z prvních, a proto u mne bude mít vždy vyhrazené speciální místečko. To však není jediný důvod, proč se těšit. Chlapi z Der Weg einer Freiheit nejsou sice žádnými matadory, ale ani nováčky a za tři dosud vydané studiovky dokázali, že skutečně umí. A podle ukázek, které už z „Finisterre“ vyšly, to nebude jiné ani tentokráte. V rámci jejich tvorby možná nepůjde o nijak převratný počin, hodný vyhlížení ale je.
Muzikanta z dalšího projektu si sice cením ještě o něco více, vyhlídka na první album Dead Cross se mnou však necloumá tolik, snad protože mi momentálně nesedí do toho, co poslouchám. Přesto se na tuhle další spolupráci Mika Pattona a Davea Lombarda nehorázně těším – o to víc, že se zde Patton hlasovým projevem částečně vrací do časů Fantômas či své spolupráce s Johnem Zornem. A to je, vzhledem k jeho blížící se padesátce, úctyhodný výkon.
Drudkh / Paysage d’hiver: split v srpnu
25. srpna vyjde u Season of Mist split „Somewhere Sadness Wanders / Schnee (IV)“, na němž se spojili ukrajinští Drudkh (dvě skladby) a švýcarský projekt Paysage d’hiver (jedna skladba). Song „The Night Walks Towards Her Throne“ od prvních jmenovaných poslouchejte níže.
Konec Blood of Kingu
Zdá se, že příznivci ukrajinských Blood of Kingu se již dalších nahrávek nedočkají. Na oficiálním Facebookovém profilu personálně spřízněných Drudkh se před několik dny objevila krátká poznámka, že „Blood of Kingu jsou mrtví“.
Projekt za sebou nechal celkem tři desky, které vyšly v letech 2007-2014. Poslední z nich se jmenuje „Dark Star on the Right Horn of the Crescent Moon“.
Drudkh / Hades Almighty – Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!
 |
|
Země: Ukrajina / Norsko Tracklist: II. Hades Almighty Hrací doba: 37:23 (17:35 / 19:48) Odkazy Drudkh: Odkazy Hades Almighty:
|
Ukrajinští Drudkh byli zpočátku své historie jenom o dlouhohrajících deskách. Což lze vzhledem k charakteru jejich hudby nejen chápat, ale snad i cenit. Po svém přechodu k Season of Mist se ovšem pustili i do relativně pravidelného (a pevně doufám, že zcela dobrovolného) vydávání neřadovek a svou sbírku nedlouhohrajících počinů, jež do té doby čítala jen jedno EP „Anti-Urban“, začali rozšiřovat.
Došlo i na nějaké spolupráce, ať už šlo o zapojení jednotlivých členů v nových projektech (zejména Old Silver Key, kde se kompletní sestava Drudkh spojila s Neigem z Alcest… a společně dali dohromady jedno pěkně nudné a ospalé album), účast na kompilaci „One and All, Together, for Home“, jejímž kurátorem byl Roman Saenko, z vůdčí postava Drudkh, anebo splitka. Zatím spáchali dvě, s Winterfylleth a čerstvě s Hades Almighty, třetí je čeká v září, na němž se budou podílet se švédským projektem Grift. Nás nyní bude zajímat to s názvem „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“, na němž se Drudkh objevují po boku norských blackmetalových veteránů.
Začněme nejprve ukrajinskou stranou, jež nese název „Той, хто говорить з імлою“ (v oficiálním anglickém překladu „One Who Talks with the Fog“). Drudkh zde nabízejí dvě skladby přesahující čtvrthodinu hrací doby (myšleno dohromady). Ani jedna nepřináší žádná velká překvapení a vlastně obě pokračují v cestě, na niž se Drudkh vydali (nebo ještě lépe řečeno – na niž se Drudkh vrátili) v roce 2012 na desce „Вічний оберт колеса“ po předchozím koketování s post-rockovými vlivy.
V překladu to tedy znamená, že se opětovně jedná o atmosférický black metal, jenž i navzdory své žánrové příslušnosti, mnohým rychlejším momentům a jakési monolitičnosti působí spíše uklidňujícím dojmem, dýchá lehce melancholickým podtextem a ctí přírodu, tradice a historii (a tím nemám na mysli blackmetalové tradice). Ale co vám budu vykládat, Drudkh nejsou žádnými nováčky, naopak už se dávno dostali do pozice skupiny, jež má na scéně možná i kultovní status, takže všichni víme, jak jejich muzika zní.
Mnohem větší výpovědní hodnotu bude mít prohlášení, že obě písně bez větších zádrhelů splňují standard, jaký od takového jména očekáváme. A to zrovna v případě Drudkh není úplně málo. Mě osobně o něco víc baví druhá „Вогняний змій“, jejíž některé melodie jsou velmi povedené a zejména druhá půle písně je opravdu skvělá. První „Золотий кінь“ se na poměry Drudkh rozjíždí možná až nečekaně ostře, ale netrvá to dlouho a Ukrajinci se opět vrátí ke svému typickému výrazivu, takže se není čeho strachovat. I tento kus je zkušeně vygradován a finále je opětovně výborné. Co se Drudkh týče, ti se za „Той, хто говорить з імлою“, tedy svůj příspěvek na split, nemusejí vůbec stydět.
To ale platí i o Hades Almighty… svým způsobem. Nechápejte mě špatně, ta muzika je bombastická, „Pyre Era, Black!“ je setsakra kvalitní počin a popravdě řečeno – Norové mě baví více než Drudkh. Ostatně, tuhle trojici písní jsem mocně vychválil již koncem loňského roku ve vlastní recenzi. Což je právě ten problém.
Hades Almighty totiž na „Той, хто говорить з імлою / Pyre Era, Black!“ na rozdíl od ukrajinských kolegů nenabízejí nový materiál, ale EP, jež původně vyšlo loni v říjnu. Zde je znovu v nezměněné podobě. Když se na to ale podívám z jistého úhlu pohledu, tak tohle rozhodnutí ani nemůžu pohanit, a to z jednoduchého důvodu. „Pyre Era, Black!“ jako samostatná nahrávka totiž vyšlo pouze v digitální podobě – možná si vzpomenete, že vedle délky (moc málo!) to vlastně byla jediná věc, na niž jsem tehdy v recenzi kafral, že si to člověk nemůže koupit na originálním nosiči. Aktuální split tedy dává možnost si „Pyre Era, Black!“ pořídit a zařadit do sbírky, a dokonce je na výběr nejen CD, ale i LP ve dvou barevných provedeních (černá, rudá).
A to je samozřejmě super, protože „Pyre Era, Black!“ je zkurveně skvělé a rozhodně to stojí za koupi. Hades Almighty jsou výjimečná skupina, kterou uctívám až za roh a ještě dál (bez ironie!), a tohle EP je navíc jejich prvním počinem po předlouhých 14 letech od fenomenální desky „The Pulse of Decay“ (pro podrobnosti si dohledejte původní recenzi, kde jsem nejen hudbu, ale i všechny okolnosti probíral dost detailně – není nutno to sem nyní opisovat). Takže za mě rozhodně palec nahoru, že to je konečně k mání i na vinylu a nejenom v pochcaných empétrojkách. Pro mě je to povinná koupě. A skutečnost, že na druhé straně elpíčka jsou Drudkh s dvojicí taktéž výborných songů, je bezesporu příjemný bonus.
Drudkh / Grift: split v září
Jen před měsícem ukrajinští Drudkh vydali splitko s Nory Hades Almighty a už mají na cestě další nosič tohoto druhu. 16. září vydají Season of Mist split „Betrayed by the Sun / Hägringar“, na němž se Drudkh podílejí se švédským projektem Grift. Skladbu „Його двадцять четверта весна“ od Ukrajinců poslouchejte na YouTube, přebal prohlížejte tady, tracklist se nachází níže:
I. Drudkh: 01. Його двадцять четверта весна 02. Осінь в сепії
II. Grift: 03. Källan 04. Cirkeln