 |
|
Země: Velká Británie Tracklist: Hrací doba: 59:46 Odkazy:
|
Není pochyb, že Steven Wilson je dnes již hudební ikonou. Ne snad přímo světového formátu, ale v určité ne zrovna malé posluchačské obci rozhodně ano. Ostatně je to zcela zasloužené. Během více než třicetileté kariéry si prakticky neodpočinul a tak jen stěží najdeme rok, v němž by nevyšla alespoň jedna nahrávka, na jehož tvorbě by byl Wilson hluboce zapsán. I vzhledem k tak ohromnému množství hudby, kterou do světa vypouští, je naprosto obdivuhodné, jak málo přešlapů během těchto třiceti let nalezneme. Jistě, některé počiny Blackfield se nevydařily, jak by měly, ne všechna alba jeho ambientního projektu Bass Communion jsou stejně silná a i v diskografii jeho hlavních dvou kapel, Porcupine Tree a No-Man, najdeme kousky o něco méně dokonalé, všehovšudy je však vyrovnanost tvorby britského hudebníka dosti neuvěřitelná.
Pozornost posluchačů však Wilson nezískával zrovna raketovým tempem, a když se podíváte na prodej jeho dvou nejúspěšnějších projektů, tedy Porcupine Tree a jeho následné sólové kariéry, uvidíte plynulý a někdy až bolestně pomalý vzestup. Fanoušků přibývá, jak jen je to v rámci relativně „fajnšmekerského“ žánru možné, jenže po třiceti letech došla Wilsonovi trpělivost a rozhodl se jít, jak se v našich končinách říká, štěstíčku naproti. „To the Bone“ je jeho první album u opravdu velkého světového labelu, první album, jež Wilson trochu omluvně označuje jako popový počin, a také první album, v němž jde na trh doslova s holou kůží.
Nejdůležitější pro vyznění „To the Bone“ z výše zmíněné trojice změn je ta poslední jmenovaná. Než se dostanu k hudbě samotné, pozastavím se nejdříve u dvou ne sice rozhodujících, každopádně však důležitých postřehů. Předně texty. Wilson byl ve svých textech vždy zručným kritikem společnosti a v posledních letech se stal také skvělým vypravěčem příběhů. Novinka je v tomto ohledu jiná, byť nemám dojem, že je přímo osobní, jak název slibuje. Vlastně po několika textově velice silných deskách se mi „To the Bone“ zdá až moc volnomyšlenkářské a texty, které nemají ani silný jednotící prvek a nejsou vyloženě povedené ani jednotlivě, rozhodně nepatří k silným stránkám celého počinu.
Druhou zajímavou změnou prošla celá vizuální prezentace. Když se podíváte na Wilsonův katalog, na obaly jednotlivých alb i na videoklipy, které za poslední tři desetiletí stvořil, málokdy v nich najdete Wilsona samotného, a když už, vždy se skrývá ve stínu či třeba před zdrojem silného světla. „To the Bone“ je radikálně odlišné, což dosvědčuje znepokojivě neoblečený Wilson na obalu nahrávky. Ve videoklipech je to ještě znatelnější, všechny čtyři jsou jednoznačně o Wilsonovi a s výjimkou naprosto ujeté „Permanating“ tak trochu postrádají pointu. Po dlouhé řadě potemnělých a mistrovsky zpracovaných vizuálů je „To the Bone“ změnou, kterou není snadné rozdýchat.
Wilson si po vydání svého druhého sólového počinu „Grace for Drawning“ sestavil nesmírně semknutou kapelu složenou z ohromně zručných a zkušených muzikantů a i díky tomu jeho následná dvě alba zněla o něco více jako tvorba hudebního uskupení než jako dílo jediného člověka. V případě „Hand Cannot Erase“ tomu tak bylo i přes poměrně bohatou produkci. Na „To the Bone“ onen „kapelní“ feeling zmizel, jenže to neznamená, že by se vrátila intimita první sólovky „Insurgentes“, neboť ona bohatá produkce zůstala na svém místě. „To the Bone“ je tak vnitřně rozervané, není ani osobní Wilsonovou zpovědí, ani počinem skvělých muzikantů s Wilsonem ve svém středu. Je to promyšlené, dobře napsané, perfektně nahrané, ale bohužel také trochu bezzubé.
Wilsonův posun směrem k popu je snad až na hitovku „Permanating“ záležitost spíše mentálního nastavení než nějakých výrazných posunů v hudbě samotné. Kdo má dobře naposlouchané vše, co tento velikán za posledních deset let natočil, asi ho na „To the Bone“ nic nezaskočí. To koneckonců nemusí být na škodu, bylo by zvláštní, kdyby Wilson nahrávkou, jež má být jeho osobní zpovědí, popřel to, co několik desetiletí tvořil. Přesto jsou na „To the Bone“ momenty, při nichž mám dojem, jako bych poslouchal jakýsi tribute spíše než samotného umělce. Ne vždy to zajde tak daleko jako třeba v „Song of I“, která v sobě neskrytě kombinuje potemnělost „Index“ s orchestrálními prvky „Sleep Together“. Drobné náznaky opakovaní však najdeme všude. Jen namátkou: celá „Blank Tapes“ je až příliš podobná několika skladbám z „Grace for Drowning“, kytarové sólo v „Detonation“ stylově kopíruje práci Guthrieho Govana z předchozích desek (přestože kytaristou je v tomto případě David Kollár ze skvělých KoMaRa) a sbor v závěrečné „Song of Unborn“ je přesně ten samý, který Wilson nadužíval již na zmíněném „Grace for Drowning“.
V tuto chvíli to možná zní, jako bych byl z „To the Bone“ zklamaný, ale tak jednoduché to zase není. Dá se říci, že se při jeho poslechu dobře bavím. Mezi silné skladby patří třeba nesmírně pozitivní (ovšem také nekonfliktní) „Nowhere Now“. „Pariah“ boduje svým dramatickým závěrem se skvělým zpěvem Ninet Tayeb, zatímco již zmíněná „Permanating“ ukazuje Wilsonovu lásku k Abbě. „Song of I“ jsem sice nařkl z neoriginality, přesto jde svou atmosférou a hudební hloubkou o jeden z vrcholů alb, hned po velice chytlavé „The Same Asylum as Before“. Ani další položky tracklistu, jmenovitě třeba dojemná „Refuge“ (v jejíž tvorbě mají mimochodem prsty Necro Deathmort, kdo by to řekl) či solidně šlapající „People Who Eat Darkness“ nejsou špatné. Výraznější výtky bych měl snad jen k nevýrazné titulní skladbě a hlavně devítiminutové „Detonation“. Ta by teoreticky měla být jakýmsi vyvrcholením, jenže se spíše točí v kruhu a kromě kraťounkého basového sóla v ní není mnoho, čím bych se dovedl nadchnout.
Přesto však zde mluvíme o Stevenu Wilsonovi, a tak i skladatelsky slabší chvilky jsou pořád na poměrně vysoké úrovni, nemluvě o bezvadném zvuku a celkovém množství detailů, které se v každém momentu skrývají. I tak je ale těžké se pro „To the Bone“ nadchnout. Po řadě strhujících nahrávek napsal Wilson dobrý počin, který se možná v budoucnu ukáže být branou do jeho katalogu pro mnoho nových fanoušků. Přesto mám dojem, že si britský mág ukousl až příliš velké sousto. Mohl natočit desku o sobě, intimní, plnou toho, co vždy chtěl udělat a třeba se i bál, že odradí své současné fanoušky. Něco takového bych jistě rád slyšel. Nebo mohl natočit album opravdu popové, přístupné zcela nezkušeným posluchačům, takové které uspěje v hitparádách a vydělá mu na živobytí. Ani za to bych se nezlobil a věřím, že by Wilson byl nesmírnou vzpruhou pro tradičně nudný mainstream. Udělat oboje najednou však nejde a „To the Bone“ je tomu důkazem.
