Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 27.2.2015 Label: Kscope Tracklist: 01. First Regret 02. 3 Years Older 03. Hand Cannot Erase 04. Perfect Life 05. Routine 06. Home Invasion 07. Regret #9 08. Transience 09. Ancestral 10. Happy Returns 11. Ascendant Here On… Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Myslím si, že Steven Wilson je díky své pracovitosti a výsledkům již taková osobnost, že nemusím nijak představovat, jakými cestami se jeho kroky ubíraly až k jeho současné pozici, kdy je kolem něj budována (a troufám si říct, že právem) silná aura nositele odkazu progresivního rocku a umělce, který je schopen tento hudební styl v širší rovině předvést masám, aniž by z toho činil záležitost jen pro hrstku oddaných posluchačů, kteří si rádi pustí staré desky Camel či Genesis. Právě taková totiž je jeho čtvrtá sólová deska s podivným názvem “Hand. Cannot. Erase.”, jež navazuje na dva roky starého předchůdce. Širšímu publiku otevřená, přesto zakořeněná v jádru progresivního rocku, jak jej tento britský sympaťák na svých vlastních albech představuje.

Vždy, když v posledních letech poslouchám nový sólový počin Stevena Wilsona, tak mám pocit, jako bych poslouchal další hřebíček do rakve jeho někdejšího působiště Porcupine Tree. Tato kapela, jíž Steven věnoval více než 20 let svého času, je v současné době ve stádiu dlouhodobé hibernace a nevypadá to, že by tomu mělo být v dohledné době jinak vzhledem ke komerčnímu úspěchu a hudební radosti, která je z jeho alb cítit. Steven Wilson totiž na ploše svých čtyř sólových alb, která za posledních šest let vyšla, vyrostl v opravdu velkého umělce, který je, zdá se, nesvázán nějakými pevně stanovenými hranicemi, takže zatímco minulé “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo jakousi poctou klasickému progresivním rocku 70. let, tak “Hand. Cannot. Erase.” je z tohoto pohledu volnomyšlenkářské a prezentuje tak hned několik tváří Stevena Wilsona, aniž by z výsledku byla citelná rozháranost a nefunkčnost.

Wilson na koncepčně laděném počinu místy opouští progrockové vody a navštívil modernější sféry, které mají silný popový nádech. Není to něco vyloženě nového, přeci jen, když si vzpomenu na alba Porcupine Tree z přelomu tisíciletí, tak zas takový rozdíl oproti současnosti tam nebyl a právě proto mi novinka zní místy jako album Porcupine Tree. Ne v celé délce, ovšem výrazové prostředky nejsou zas tak odlišné a právě tady vidím asi největší zklamání, které s “Hand. Cannot. Erase.” vyvstalo. Steven Wilson je hudebník, který se neustále vyvíjel, a přestože jeho alba zastávala určitou společnou vodící linii, tak minimálně v sólové dráze byly dosavadní počiny odlišné a jedinečné. “Hand. Cannot. Erase.” spojuje několik osvědčených přístupů z minulosti a může tak vyznívat jako sázka na jistotu.

Mimochodem, když už jsem nakousl onen koncept, tak je vhodné věnovat pár řádek i jemu. “Hand. Cannot. Erase.” je psáno z ženské perspektivy a volně popisuje (no, spíše se inspiruje) skutečný příběh ženy, která zemřela ve svém bytě, aniž by si toho někdo po tři roky všiml nebo ji vůbec někdo postrádal. Onen koncept není hudebně příliš uchopitelný (textově tam samozřejmě je a popisuje životní události ženy, která oproti předloze neumírá), čemuž brání třeba jen přílišná odlišnost několika poloh, jež deskou provázejí, protože onen skok od progrockových not ke kontrastním popovým náladám a zase zpět k art rocku je natolik proměnlivý, že ačkoli se na první pocit tváří jako album křehčí, intimnější a prostší na košaté aranže, tak se toho ně něm děje dost. Možná až příliš.

Vcelku obyčejné úvodní intro “First Regret” předchozí slova sice nepotvrzuje, protože je spíše ambientní a nicneříkající, ovšem s příchodem desetiminutové “3 Years Older” je tady tentýž Steven Wilson, který nás před dvěma lety opustil. Krásná zvonivá kytara na úvod, na níž se postupně nabalují ostatní nástroje, z nichž zejména rytmická sekce ve složení Nick Beggs a Marco Minnemann odvádí fantastickou práci. Jen škoda, že od minula se zúžil prostor pro Thea Travise a jeho saxofon, který jsem zaregistroval jen v jedné skladbě. Netrvá to dlouho a tato košatá kompozice se zklidní a s piánem v zádech přichází krásná svěží pasáž uprostřed hrací doby. “Hand. Cannot. Erase.” je klasicky ošetřeno luxusní zvukem, a i když nejsem žádný audiofil s prvotřídní aparaturou, tak mám prostě rád, když album dobře zní, což pro novinku platí do poslední noty. Souhra té spousty nástrojů je vyvážená, vše je krásně čitelné, dynamické a bez (dnes bohužel docela běžné) plochosti odpovídající hrudníku dvanáctileté holky.

Následující titulka “Hand Cannot Erase” spolu s “Perfect Life” a (skoro)závěrečnou “Happy Returns” reflektuje onen příklon k popovým postupům. “Hand Cannot Erase” je velmi písničková a přehledné střídání slok a vlezlého refrénu Wilsonovi stále sluší, ačkoli se mi rychle oposlouchala. To lepší přichází až s blackfieldovsky odlehčenou “Happy Returns” a zejména “Perfect Life”, jež zní, jako kdyby právě vypadla z “Insurgentes”. Začíná vlastně od nuly a první polovina je veskrze minimalistická, ovšem postupně se přidává vokál s ostatními nástroji doprovodné kapely a na konci tak z ní máme plnohodnotnou popovou baladu s lehce elektronickým podkladem.

Tak nějak podobně na mě promlouvá i následující “Routine”, avšak v trochu jiném rozměru a hlavně na mnohem větší ploše. Zastavila se na devíti minutách hrací doby a skvěle se v ní uvedla hostující Ninet Tayeb, jež podtrhuje onen ženský element, který se Wilson snažil na “Hand. Cannot. Erase.” vměstnat. Dokázal bych si však představit, že její vklad bude mnohem větší, když disponuje velmi zajímavým hlasem, ale na zbytku alba se mihne už jen v rozmáchlé “Ancestral”.

Dvojice experimentálnějších kusů v podobě “Home Invasion” a “Regret #9” patří k tomu nejlepšímu, co lze na desce najít. Prvně jmenovaná zaujme hodně výraznou rytmikou a metalovými kytarami v úvodu, čímž evokuje v první polovině tvorbu pozdních Porcupine Tree, zatímco druhá půle už je nesvázaná a s nádechem 70. let připravuje půdu pro instrumentální psychedelii “Regret #9”. Ta si v první části vystačí takřka výhradně s rytmikou a syntezátorovým sólem, jež v druhé půli vystřídá kytara. “Transience” je pouze krátký akustický předěl a křehká Wilsonova záležitost, která ve společnosti asi nejvýraznější skladby, “Ancestral”, zapadá. Bouře jménem “Ancestral” je představitelem klasické Wilsonovy architektury delších písní, nic však není navíc a předčasným vrcholem je krásné kytarové sólo v první polovině, po němž přichází mellotronové zklidnění před závěrečnou kytarovou bouří. Škoda, že totéž nemůžu říct o “Routine”, která je při své délce trošku ubíjející a postrádá nějaký zvrat.

Z předchozích řádků je snad jasné, že tak omráčený jako minule nejsem. Jestli “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” bylo Wilsonovou mistrovskou práce, jíž složil pomyslný doktorát, tak “Hand. Cannot. Erase.” je v několika ohledech album, jež bych označil jako sázku na jistotu. Neříkám, že to je absolutně špatně, protože vyložená stagnace se zde nekoná, ovšem v kontrastu k předchozímu majstrštyku jsem čekal víc, než jsem nakonec od Wilsonovy čtvrté sólovky dostal. Album roku z toho nebude, nicméně i tak je “Hand. Cannot. Erase.” důkazem mistrovy vysoké kvalitativní laťky, pod kterou se ještě nedostal a špatné album zatím nestvořil. To, že to není taková pecka jako minule, už je něco jiného.

Druhý pohled (Zajus):

Pokud jde o Wilsona, asi nikdy nedovedu být nestranný. Wilson je pro mě spíše náboženská postava než reálný hudebník z masa a kostí. Je můj Ježíš, etalon dokonalosti. O to těžší to s jeho novinkou mám.

“Hand. Cannot. Erase.” mi pomohlo pochopit přinejmenším jednu věc, a totiž, že “The Raven That Refused To Sing (and Other Stories)”, Wilsonovo minulé album, bylo i v jeho diskografii plné skvělých alb výjimečným klenotem. V době jeho vydání jsem o něm prohlásil: “Až čas ukáže, zda je ‘Raven’ věčný, či zda jeho účinek zeslábne…” a po dvou letech se začínám opravdu klonit k oné věčnosti. S Wilsonovou novinkou je tomu však jinak, což v žádném případě neznamená, že jde o špatné album.

Před vydáním Wilson mluvil o potřebě posunout se dál, zbavit se progrockového zvuku a osvojit si nový, moderní. Ne snad, že by s “Hand. Cannot. Erase.” stál jeho autor na místě, na to je moc zkušený a nápaditý skladatel, doufal jsem ale možná o krok o trošku větší. Možná je to i úvodem, kdy album otevře (pominu-li obstojné, ale nijak úchvatné intro “First Regret”) skladba “3 Years Older”, která jako by až na několik dílků pocházela právě ze zmíněného “Ravena”. Přitom právě ve “3 Years Older” je množství úchvatných momentů a při bližším poslechu i nových prvků, z nichž nejzajímavější je jižanský nádech projevující se v prostřední třetině skladby.

Teprve dvojice “Hand Cannot Erase” a “Perfect Life” mi přijde pro Wilsona neobvyklá. Jejich atmosféra tkví v melancholii, jenže s takovým tím pozitivním nádechem a ve výsledku se tak obě skladby hodně příjemně poslouchají. Jenže u “Routine” jsem rozpolcený. Technicky jde o nesmírně zajímavou a chytrou skladbu s množstvím skvělých momentů. Pocitově mě ale míjí a dokážu si ji užít jedině, když se soustředím na do puntíku propracovanou souhru jednotlivých nástrojů. Její text navíc, jako jeden z mála na albu, prostě vůbec nezapadá do příběhu.

Na koncepční album mi přijde “Hand. Cannot. Erase.” příliš roztříštěné a nikde to není znát tak jako mezi jemným závěrem “Routine” a ostrým nástupem “Home Invasion.” Nejde ani tak o tvrdost samotnou, ale o úplně jiné naladění, kdy po tiché melancholii přichází energická instrumentální pasáž. “Home Invasion” samotná je ale hodně zajímavá, byť jednodušší skladba s ohromně silnou rytmickou základnou. “Regret #9” by mohla klidně být mojí oblíbenkyní, neboť její dvě půle rozdělené do dvou skvělých sól skvěle navazují na “pohodovou” “Home Invasion”. Nejsilnější na “Hand. Cannot. Erase.” je však až jeho závěr.

“Transience” je sama o sobě neúplná. I přes svou krásu a křehkost je stále jen předehrou k monumentální “Ancestral”. “Ancestral” v každém případě představuje to nejlepší užití smyčců, jaké dosud Wilson předvedl. Tichý, jakoby podezřívavý úvod je jen zástěrkou, stejně jako stále hlasitější smyčce, protože první vyvrcholení přijde s hlasitým výbuchem v podání sboru, Wilsonovým řevem a Guthrieho tklivým sólem, emoce se z “Ancestral” valí po vlnách, další vždy větší než ta předchozí. Jenže než se stihnete začít bát o vlastní život, Wilson vytáhne špunt, oceán vypustí a vlny utlumí. Prostřední sekce skladby prostě ztratí náboj a je jedno, že je instrumentálně stejně zajímavá jako všechny ostatní skladby na albu. Naštěstí závěr iniciovaný hrubými údery basy vše napraví. Tvrdé riffování přemostěné krátkou mezihrou připomene výbornou “Somewhere But Not Here” (od jejíhož vzniku už nás dělí neskutečných deset let!) a k dokonalosti už tak chybí snad výrazný Theo Travis, který do už tak komplexního materiálu mohl vnést další špetku saxofonového chaosu.

Jestliže jsem si stěžoval, že přechod mezi “Routine” a “Home Invasion” není dostatečně citlivý, podobný přechod v opačném směru funguje mezi “Ancestral” a “Happy Returns” na jedničku. “Happy Returns” je vůbec úchvatná závěrečná skladba alba, dojemná a přitom silná, s výborným textem s nápaditým posledním veršem, který uzavírá jak fiktivní dopis, tak celé album.

Pokud bych měl vypíchnout tři pozitiva alba, zmíním rozhodně jeho úchvatný, čistý a dynamický zvuk, jeho instrumentální doladěnost, v níž výsledná melodie vzniká z tisíců menších dílků, které lze jeden po druhém donekonečna studovat, a vokální pestrost – na albu se vystřídají čtyři zpěváci a sbor.

Jenže je tu jedno velké negativum. “Hand. Cannot. Erase.” je příliš roztříštěné, nepůsobí “koncepčním” dojmem a v tomto ohledu spadá hluboko pod Wilsonův standard. Když připočtu několik slabších momentů, jen těžko můžu mluvit o perfektním zážitku, jako tomu bylo minule, jakkoli se mu některé momenty blíží.

Moje skepse možná vychází i ze samotného konceptu alba, který mě o své síle bohužel nepřesvědčil. Wilsonovo megalomanské pojetí zachycující všechny možné detaily je obdivuhodné, ostatně ke kterému albu existuje i obsáhlý blog plný zápisků hlavní postavy příběhu, které album dostanete v limitované edici i s deníčkem plným fotek a výstřižků? Jenže příběh samotný mi jednoduše nepřijde dostatečně dobrý pro takový formát, jen minulé album nabídlo lepších příběhů hned několik (text “The Watchmaker” mě dojme i po dvou letech.)

A možná proto jsem trochu zklamaný. Marně jsem čekal na zmrtvýchvstání Ježíše, jenže Ježíš nikdy neumřel. Radost, že je stále s námi, mi hatí jen fakt, že jsem nebyl svědkem zázraku. Jenže proč čekat na jeden velký zázrak, když nám Ježíš servíruje malé zázraky každé dva nebo tři roky?

Země: Velká Británie Žánr: progressive rock Datum vydání: 25.2.2013 Label: Kscope Music Records Tracklist: 01. Luminol 02. Drive Home 03. The Holy Drinker 04. The Pin Drop 05. The Watchmaker 06. Tha Raven That Refused to Sing Hodnocení: Kaša – 9,5/10 Stick – 8,5/10 Zajus – 10/10 Průměrné hodnocení: 9,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Na prstech jedné ruky bych spočítal hudebníky, jejichž tvorbu považuji za geniální. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal recenzi třetího sólového alba Stevena Wilsona, kdyby britský mág nebyl jedním z těch, kteří si mě podmanili a jejichž studiová tvorba je pro mne vždy událostí roku. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je třetím sólovým zářezem na jeho pažbě a po klasičtějším “Insurgentes”, o něco víc experimentálnějším “Grace for Drowning”, byla očekávání opravdu nemalá, protože v obou případech se jedná o skvělé desky, které na straně jedné citují klasické progrockové postupy a na straně druhé Wilson přidal něco ze své vlastní vize, která je stavěna na melancholických, náladotvorných rozmáchlých plochách, z nichž (zvláště pak při spojení s jeho charakteristickým zpěvem) můžete cítit atmosféru, kterou se snažil vyjádřit, jak vám takřka dýchá na krk.

Nepředpokládám, že všichni čtenáři našeho blogu jsou zarytí fanoušci progresivního rocku, takže si pojďme Stevena Wilsona trošku představit. Není pochyb o tom, že své jméno na scéně získal především díky Porcupine Tree, kteří jsou obecně považování za jednu z nejlepších progrockových kapel, která za uplynulých dvacet let na scéně vyvstala. Kromě jeho domovské bandy, s jejíž budoucností to vypadá všelijak jen ne dobře, se Wilson projevuje jako chronický workoholik, takže má svém kontě řadu alb pod hlavičkou ambientních Bass Communion, post-rockových No-Man, pop-rockových Blackfield a v neposlední řadě Storm Corrosion, což je výsledek spolupráce s dlouholetým přítelem Mikaelem Åkerfeldtem z Opeth, která pro mě po tolika letech velkých očekávání byla spíše zklamáním. Své nejlepší nápady si ale schovává pro svá sólová alba, protože ta s každým dalším nosičem rostou do stádia, jež se nebezpečně blíží dokonalosti.

V posledních letech se Steven pro potřeby své sólové tvorby obklopil muzikanty s jazzovými kořeny a konkrétně na “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se tak podíleli, krom hlavního mozku, ještě kytarista Guthrie Govan, baskytarista Nick Beggs, klávesák Adam Holzman, flétnista a saxofonista Theo Travis, který s Wilsonem spolupracuje už léta, a konečně fantastický bubeník Marco Minnemann, jehož hra mě nadchla a byl jsem až překvapen, jak skvěle do aktuální skladatelské formy Wilsona zapadla. Vždy jsem si myslel, že lepšího parťáka než Gavina Harrisona z Porcupine Tree k sobě nemůže najít, ale zřejmě jsem se mýlil. Abych nezapomněl, v průběhu nahrávání se ve studiu potuloval Alan Parsons, který je jako studiový inženýr podepsán pod legendárním opusem Pink Floyd “The Dark Side of the Moon” a stejnou pozici zastal i na aktuálním Wilsonově albu. Očekával jsem, že vliv Pink Floyd touto nahrávkou prostoupí ve všech zákoutích, ale některá starší alba Porcupine Tree jsou britskou čtveřicí nasáklá mnohem víc, takže nic šokujícího. V souvislosti s novinkou mě napadaly spíše spojení s Genesis a King Crimson, přičemž vlivem druhými jmenovanými zas tak překvapen nejsem. Přeci jen, Wilson strávil dost času remixováním jejich starších alb, takže předpokládám, že se jich naposlouchal opravdu hodně a někde se to muselo projevit.

Steven Wilson měl vždycky rád experimentální hudbu a jeho četné projekty či kolaborace to dokazují, nicméně pokud se zaměříme na jeho hlavní kapelu Porcupine Tree, vždy se tak nějak držel v mantinelech, které si tato skupina za léta působení vybudovala. Přestože se na jednotlivých albech kapela po kompoziční stránce vyvíjela, hudebně nám pravidelně servírovala fantastické spojení progresivního rocku s ostřejšími kytarami a vokálními melodiemi. Nejsem si jistý, z jakého důvodu Wilson tuto kapelu uložil k ledu, nicméně sám za sebe si myslím, že mu začala být tak trochu těsná a prostě se chtěl hudebně posunout na mnohem širší plochy, což je mu nyní pod vlastním jménem umožněno a rozmanitost novinky (a vlastně i předešlých sólovek) to dokazuje. Popsat vše, co se na albu děje, je úkol nadlidský, proto berte následující řádky spíše jen jako pokus.

Na úvod snad nemohl být vybrán ambicióznější kousek. “Luminol” sice není skladba nová, protože byla zařazena na setlistu posledního turné a oficiálního vydání se dočkala rovněž na živém počinu “Get All You Deserve”, ale i po mnoha, mnoha posleších v živé a nyní studiové verzi mě nepřestává překvapovat a hlavně bavit. Pokud pominu akustickou střední pasáž a několik dalších krátkých vokálních momentů, tak se jedná o téměř instrumentální kompozici se stopáží přesahující dvanáct minut. Téměř celá se točí kolem geniální baskytary, která skladbu tlačí neúnavně dopředu, a skvělé bicí vůbec nezaostávají. Souhru těchto dvou nástrojů mi v některých momentech hlava nebere. Když se k tomu přidá můj oblíbený melotron a saxofon, máme co dočinění s progrockem na pomezí s jazz-fusion. V této písni Wilson stvrzuje má předešlá slova o žánrové neuchopitelnosti, protože v “Luminol” lze najít takřka všechno, na co doposud potřeboval hned několik kapel. Melancholická pasáž, která dělí “Luminol” na dvě poloviny už je klasickou ukázkou jeho klidnější tvorby s novinkou v podobě flétny ve stylu Jethro Tull. Nemyslel bych si, že taková píseň by mohla fungovat jako albový otvírák, ale uznávám, že je to jeden z nejsilnějších momentů celé desky.

“You need to clear away, all the jetsam in your brain, and face the truth”
(Drive Home)

“Drive Home” je naprostým opakem předchozí instrumentálně vypiplané “Luminol”. Je založena na tklivé melodii a přístupnější podobě, díky které jsem si ji okamžitě zařadil vedle “Postcard” z minulé desky či “Lazarus” z “Deadwing” domovské kapely. Zasmutněný text podtrhuje melancholickou atmosféru. Je pravda, že při prvním poslechu jsem se zhruba v půlce skladby začal obávat osmiminutové stopáže, protože na úvod se nám dvakrát protočí klasické schéma sloka-refrén, který je sice fantastický, ale podobná stavba písně funguje spíš u kratších věcí. Naštěstí se v druhé polovině změní kolej na dráhu floydovské hrátky s kytarovými plochami. Akustické vybrnkávání a klávesový opar se vypaří pod nádherným táhlým sólem, u něhož mě napadlo jediné jméno – David Gilmour, a z “Drive Home” se nakonec stala má nejoblíbenější skladba celé desky. “The Holy Drinker” je dalším příkladem skladatelské zručnosti. Začíná zlehka atmosféricky jako většina věcí z minulého alba “Grace for Drowning” a především díky klávesám Adama Holzmana a vynikajícího sóla na flétnu za doprovodu výrazné basy získává expresivní jazzovou atmosféru. Riffy, u kterých se tentokrát hráblo trošku víc do strun, staví tuto kompozici do pozice zřejmě nejtvrdší z celé novinky, ale pořád je stylově ukotvená ve Wilsonově vlastní vizi progresivní hudby. Vůbec bych se nedivil, kdyby se komplexní “The Holy Drinker” rozrostla na nějakých dvacet minut, protože nápadů má na to skutečně dost.

Dynamická “The Pin Drop” klame tělem. Protože je nejkratší písní, tak by se dalo očekávat, že to bude přístupná, jednoduchá skladba na odpočinek, ale kdepak. Asi nejvíc ze všech skladeb mi připomíná momenty pozdějších Porcupine Tree. Moc prostoru se v ní sice nenachází, ale přesto si pánové Travis a Govan našli svou chvilku a přispěli troškou zručnosti prostřednictvím neukázněných sól do mlýna, a možná i díky těmto momentům mi chvilku trvalo, než jsem se do ní dostal. Nevím, jestli to je tím, že působí ze všech skladeb relativně nejklasičtěji, ale z celého alba mi k srdci přirostla tak nějak nejméně, je to skvělá skladba, to ano, ale favority jsem si tentokrát našel jinde. Třeba hned následující “The Watchmaker”, jež na první poslech zaujme propracovanou gradací. Zpočátku působí velice akusticky a minimalisticky, až se postupně začínají nabalovat další vrstvy a nástroje doprovodné kapely. Někdy v půlce se skladba kytarovým sólem přerodí a prim začne hrát spíš klavír než akustická kytara. Do této chvíle v sobě píseň nese hodně z odkazu sedmdesátých let. Avšak konec je dost agresivní, kytarový moment z konce deváté minuty jako by se do jazzové mezihry zatoulal z úplně jiné desky a končí se v hard rockovém stylu s dynamickou rytmikou. Marco Minnemann odvádí po celou dobu fantastickou práci a jen na základě tohoto alba bych se nebál ho přirovnat k novodobému Neilu Peartovi z Rush (samozřejmě stylem hry, ne co do zásadnosti pro vývoj hry na bicí, potažmo celou scénu). Titulní “The Raven That Refused to Sing” je klasická Wilsonovka, zasněná a melodická. Klidně by se hodila na některé z alb Blackfield. Vokální linku, odzpívající krásný text, doprovází zpočátku pouze klavír, jehož melodie mi utkvěla v hlavě na dlouhou dobu a postupně se opět graduje až do orchestrálních aranží a velkolepého závěru. K této skladbě vznikl zajímavý animovaný videoklip pod taktovkou dvojice režisérů ve složení Jess Cope a Simon Cartwright. Klip je vytvořen na základě nádherného přebalu, který si vzal na starosti Hajo Mueller a nahradil tak Stevenova nenahraditelného dlouholetého parťáka Lasse Hoilea.

“Just because I’m weak, you can steal my dreams, you can reach inside my head”
(The Raven That Refused to Sing)

Když už jsem tak nekriticky vyzdvihl snad každý tón desky, tak se zaslouží přejít i k nějakému tomu nedostatku. Chybí ještě jedna skladba, protože 54 minut je mi málo. Po desítkách, opravdu desítkách poslechů jsem nenašel jediný moment, který by do zbytku tohoto díla nezapadal, byl navíc, nebo který by mi poslech narušoval. Oproti minulejšku fungují všechny skladby i jednotlivě, ale přesto jsou všechny slité dohromady v jeden funkční celek. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je dosavadním vrcholem Stevena Wilsona. Dlouho jsem za nejlepší album, které napsal (a teď je fuk, jestli v rámci Porcupine Tree, či svých sólových výletů) považoval “Fear of a Blank Planet”. Třetí sólové album jde ve všech ohledech ještě dál. Přestože je ve své podstatě křehké a líbivá melodie mu není cizí, není úplně jednoduché se dostat do všech jeho zákoutí a nálad, které se musejí časem vstřebat, ale stojí to za to.

P. S. Půl bodíku si nechám ještě jako rezervu, protože věřím, že Steven Wilson má pořád na víc a pokud má budoucnost progresivní rocku tvář, tak vypadá přesně jako tento britský génius.

Další názory:

Mám sice rád tvorbu pana Wilsona, nicméně musím zas přiznat, že jsem nepropadl totálnímu kultu masturbace nad čímkoliv, co tento tvořivý člověk vypustí do světa. Přitom většinu jeho desek s Porcupine Tree považuju za velice kvalitní díla, stejně tak i další jeho projekty. Jediné, co mě prozatím míjelo, byla jeho sólová tvorba. Album “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” je pro mě tedy s vyloženě sólovým Wilsonem premiéra. A opět je to rozhodně kvalita, u které ale opět nepropadám totální euforii. Pořád ale sakra nechápu, co mi na tom nesedí. Dochází tady totiž k umnému skloubení britského pojetí moderního progresivního rocku v kombinaci s vlivy sedmdesátkového progu a jazzu. Tu se otře o Jethro Tull (především díky užití flétny), tu se mihnou Yes nebo King Crimson. Rozhodně je radost poslouchat i instrumentální stránku alba, muzikanti, kteří desku nahráli, patří ke špičce svého oboru. Deska je to barvitá, nabízející komplexní skladby různých nálad a forem, které ale přitom nesou jasný skladatelský rukopis Stevena Wilsona. Jsou prostě postupy, které si s jinými nemůžete splést. Rozhodně kvalitní dílo.
Stick

Od Stevena Wilsona jsem si zvykl očekávat velké věci, a on má očekávání takřka pokaždé vyplní. Ohledně novinky jsem však byl poněkud skeptický – nenaruší změna zaběhnutého způsobu psaní i nahrávání hudby dlouhou řadu kvalitních alb? Odpověď je vcelku přímá a jednoduchá. Je to totiž přesně naopak. Zatímco Wilsonova sólová tvorba byla vždy skvělá, nikdy jsem se nezbavil dojmu, že svou nejlepší práci odvedl v Porcupine Tree. Jejich “Fear of a Blank Planet” je pro mě etalonem, se kterým musím poměřit každé album, kterému chci udělit nejvyšší hodnocení, tedy desítku. A Wilsonovo třetí sólové album (či spíše třetí album vydané pod vlastním jménem) tento etalon snad i převyšuje. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” shrnuje, jak bych si představoval dokonalou hudbu. Od prvního úderů do bicích na začátku “Luminol” po překrásnou doznívající melodii na konci titulní skladby nenalézám byť jen jediný moment či aspekt, který bych albu vytkl. “Raven” je album temné, emotivní, nesmírně dojemné a křehce jemné. Zároveň však je i hravé a energické a po technické stránce až neuvěřitelně dokonalé. Upřímně si nepamatuji, kdy naposledy jsem byl z nějakého alba takto nadšený. Až čas ukáže, zda je “Raven” věčný, či zda jeho účinek zeslábne, ovšem pro mě již nyní sedí vedle klasických alb progresivního rocku ze 70. let.
Zajus