Archiv štítku: Crippled Fingers

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Napsat komentář
Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“ je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth

Recenze

Crippled Fingers – Mass of Terror

Komentáře: 5
Crippled Fingers - Mass of Terror

Země: Česká republika
Žánr: hardcore metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]

Hrací doba: 31:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Crippled Fingers

Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.

Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.

Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.

Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš Hajíček z Backfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.

Crippled Fingers - Mass of Terror

Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.

Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.

Reporty

Agressive Fest 9

Napsat komentář
Agressive Fest 9
Datum: 25.7.2015
Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý
Účinkující: Bonesaw of the Brains, Бут, Crippled Fingers, Deathstar, Horrible Creatures, I Warned You, Incarnate, Jovanera, Never Left Behind

Českolipská festivalová veselice Agressive Fest se letos konala již podeváté. Já osobně jsem ji však poprvé navštívil až v loňském roce, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy docela příjemně bavil – a to navzdory faktu, že sestavu akce tvoří jen menší domácí kapely – vydal jsem se na místo činu i v letošním roce. Oním místem činu je vodní hrad Lipý (resp. tedy jeho nádvoří), který se nachází ve středu města. Kromě místa konání se samozřejmě neměnilo ani stylové zaměření, takže i tentokrát tvořily páteř programu death metal, grindcore a hardcore. Celkové menu pak čítalo devět položek.

V sobotu 25. července sice brzo po ránu na Českou Lípu padaly přívaly deště, ale do odpoledních hodin, kdy program akce začínal, se počasí vyspravilo, takže když nastupovala první Jovanera, dalo se již hovořit o vedru. Možná ne nesnesitelném, ale pořád natolik velkém, aby byla veškerá aktivita přítomných posluchačů omezena jen na popíjení piva. Ale to možná nebylo jen počasím – takový je holt úděl prvních vystupujících. Nicméně, Jovanera produkuje úderný hardcore, který je sice možná prudce neoriginální (vystoupení plné škrkavých riffů, které jsou pro tenhle žánr tak typické – jistě si umíte představit), ale živě funguje dobře – má-li podporu v publiku. Ačkoliv tedy kapela své vystoupení vyloženě neflákala, žádná velká šleha to nebyla, protože se prostě všichni přítomní krčili ve stínu a s pivem ruce maximálně pokyvovali hlavou.

Žezlo přebírají I Warned You, jejichž zpěvák Máza se na festivalu objevil již v loňském roce jako host u pořádajících Crippled Fingers. Tentokrát tedy přijel se svou vlastní kapelou, nicméně i tu trápil stejný problém jako předešlé kolegy, tedy že hrála pro spíše statické posluchače, ačkoliv se k podobné hudbě hodí spíše pařící (ne však pářící se) zvěř. Karlovarské pětici to sice docela šlapalo (doma si možná tyhle moderní sekačky nepustím, jak je rok dlouhý, ale na koncertech mě to docela baví), jinak však nešlo o nijak zvlášť zázračné vystoupení.

O trochu zábavnější byli Deathstar, kteří – když nic jiného – jsou alespoň technicky namakaní, umí hmatníky svých kytar pořádně prohnat a se svými nástroji si rozumí. A vlastně i na samotném vystoupení bylo znát, že tenhle kvartet už toho má odehraného dost, protože šlo o profesionální set… možná trochu profesorský, ale ne v tom negativním slova smyslu. Určitě mě to bavilo o něco víc než obě předcházející kapely a šlo o sympatický výkon, nicméně obecně vzato to pořád nebylo nic, co by člověku vyrazilo dech.

Sérii koncertů, které sice nejsou špatné, ale do nějakého kulervoucího zážitku mají také hodně daleko, prodloužili rovněž Bonesaw of the Brains. Tohle (aktuálně) trio z Varnsdorfu jsem živě neviděl hodně dlouho a v paměti jsem je měl nevím proč uložené spíš jako grindovou partu, ale současná podoba skupiny se nese víc v death metalovém duchu. Avšak to bylo asi tak nejzajímavější, co mě na jejich koncertu zaujalo, protože jinak šlo o nijak neobjevnou hoblovačku, která se s pivkem v ruce příjemně poslouchá, ale nic moc navíc v tom není.

Je osm večer, skoro půlka programu je už minulostí a konečně se objevuje skupina, o jejímž vystoupení mohu bez uzardění říct, že mě skutečně bavilo. Což je svým způsobem paradoxní, jelikož Horrible Creatures byli vlastně jedinou vystupující formací, již jsem v předstihu neznal. Když se to tak vezme, tak ani v tomhle případě nešlo hudebně o nic moc výjimečného, ale karlovarský kvartet ten svůj death / thrash metal sypal s opravdu ukázkovým nasazením a energií. Žádný z muzikantů se příliš nešetřil a všichni hráli (popř. zpívali) na plný plyn, od čehož je neodradilo ani stále poměrně statické publikum. Tady za mě palec nahoru, protože tohle bylo dobré.

První, kdo dokázal lidi skutečně rozhýbat, byli až grindoví zabijáci Бут. Jihočeská úderka se s ničím nemazala, drtila svůj nemilosrdný agresivní grindcore se skutečným zápalem a snad i díky kraťoučkým nekompromisním vypalovačkám (jednou z nich byl i cover od Brutal Truth) to utíkalo opravdu pekelně rychle. A jak již bylo řečeno, na Бут se už konečně rozpoutal i nějaký ten kotel, který hnal kapelu kupředu. V tomhle případě to bylo v podstatě bez výhrad – z mého pohledu nejlepší kapela na letošním Agressive Festu.

Nejlepší hrací časy si pro sebe uzmuly dvě pořadatelské kapely. Tou první z nich byli již výše jmenovaní Crippled Fingers, kteří se na rozdíl od loňského ročníku, kdy vystoupili se třemi hostujícími zpěváky, představili již v kompletní stále sestavě. Zpočátku mi to připadalo, že to nebude ani zdaleka takový nářez jako set, jejž Crippled Fingers předvedli na tom samém místě před rokem, ale postupně se to i tentokrát parádně rozjelo, vystoupení nabralo výborný spád a šlo o parádní hardcorovou show. Kotel již jel na plné obrátky (přece jen bylo znát, že skupina je místní), energie lítala na všechny strany a zábava to bylo výborná.

Agressive Fest už se pomalu začíná chýlit ke konci a jako předposlední v celém line-upu jsou na řadě Incarnate, tedy další místní – a pořadatelská – smečka. Na loňském ročníku mě jejich set příliš nenadchl, avšak tentokrát to mělo švih a byla to sranda. Muzika je to sice tuze jednoduchá, vokál jak z chlívku, ale šlapalo to dobře. Na předchozí dvě kapely sice Incarnate neměli, ale v pomyslné tabulce výkonů patřili do horní poloviny. Jako poslední pak na pódium nastoupili ještě Never Left Behind, ale po konci Incarnate už jsem se odebral pryč.

Celá akce probíhala v pohodovém přátelském duchu, prostředí hradu je výtečné a celé pojetí festivalu je sympaticky undergroundové a je na něm znát, že se koná především kvůli tomu, že to ty lidi baví. Nicméně abych byl upřímný, po hudební stránce se mi loňský ročník líbil o něco více – což je svým způsobem trochu paradoxní, když letos ubylo čistého hardcoru, který není zrovna mojí krevní skupinou.

Je pravda, že žádná z osmi kapel, jež jsem viděl, nepředvedla nějaký fail a vlastně šlo ve všech případech o solidní koncerty. Skutečně dobří mi však tentokrát připadali pouze БУТ a Crippled Fingers (a i v těchto případech ani omylem nešlo o nějaké životní zážitky), zatímco ten zbytek byl… inu, takové ty neurážející „proč ne“ koncerty. Na druhou stranu, i přesto je Agressive Fest pořád sympatická akce, a pokud bydlíte někde v dostupné vzdálenosti, není důvod se sem někdy nepodívat.

Reporty

Agressive Fest 8

Komentáře: 2
Agressive Fest 8
Datum: 26.7.2014
Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý
Účinkující: Backfist, Crippled Fingers, Diligence, Incarnate, Pertho, Pikodeath, Streetmachine, We All Gonna Die

Intro:

O severočeském městě Česká Lípa se rozhodně nedá tvrdit, že by to zrovna byla Mekka metalové muziky. Snad jediná kapela, která si vybudovala nějaké trochu slušnější jméno v rámci undergroundu, je dnes už nefungující death metalová formace Laniena Mentis; poslední dobou je poměrně slyšet o moderních Area Core a sem tam někomu může být trochu povědomé i jméno Unaffected Evolution, kteří se v roce 2010 mihli i na Brutal Assaultu. Skupin tu sice působí mnohem více, ale jde spíš o záležitosti lokálního významu.

Ani co do koncertů se nedá tvrdit, že by šlo o zrovna nejaktivnější město, ale v tomto ohledu (a už relativně dlouhodobě) tu fanoušky živí především kapela Incarnate, jež svého času v nedalekých Starých Splavech pořádala mezi místními již kultovní sešlosti Graveyard Full of Fun, kde jsem si i já osobně mnohokrát velice zodpovědně ožral držku (což bylo ještě v době, kdy jsem zastával filozofii, že jak se člověk neztříská na plech, tak to není metal… holt když je vám 16). Později se pořádání přesunulo do samotné České Lípy a došlo i na akce pod širým nebem s názvem Agressive Fest, které má pod palcem Kolouch, současný baskytarista Incarnate, a další známá postavička místní scény (dá se tomu vůbec říkat scéna?), tatér Judas, jinak také zpěvák a kytarista hardcorových Crippled Fingers a dříve i zpěvák death metalových Obscurum (o nichž jste beztak nikdy neslyšeli, protože toho za sebou moc nezanechali, nicméně já osobně jsem si i na jejich koncertech v okolí nejednou vylil tlamu).

Agressive Fest se koná na nádvoří místního vodního hradu Lipý, který byl založen ve 13. století… ačkoliv pojmenování hrad je už dnes možná lehce nadnesené, protože kdybyste městem okolo něj projížděli, není problém ho přehlédnout, jelikož jde jen o pár zdí oklo nádvoří (na němž se právě hrálo). Nicméně pro koncerty je to místo dost parádní (ostatně, tohle není zdaleka jediná akce, která se zde konala) a rozhodně je to lepší, než kdyby se hrálo někde na louce nebo tak něco… vlastně naopak, pro festiválek takovéhle velikosti je to místo jak dělané.

Muzika:

Hrát se začíná chvíli po půl páté, kdy se slova ujímá místní hardcorová formace Pertho. Odpoledne bylo teplé (ale naštěstí nebylo nesnesitelné vedro) a ospalé a podobně ospale vypadal i první set – v areálu ještě nebylo příliš lidí a ti, co už tam byli, spíš posedávali po lavičkách, koštovali první piva a dění na pódiu je zatím příliš nezajímalo. Jednoduše řečeno, Pertho hráli pro úplně prázdnou plochu – tedy s výjimkou pěti malých holčiček, které na jejich ničím výjimečný hardcore tancovaly, jak kdyby to byla diskotéka od šmoulů – a to prosím není vtip, opravdu patřily tak do mateřské školy. Ani se nelze divit, že při takové konstelaci se skupina příliš nepřetrhla a i její výkon byl trochu ospalý… s nadsázkou si tam prostě odehráli veřejnou zkoušku. Ve výsledku to celé působilo tak záživně, že i já jsem se radši věnoval svému pivu. Na druhou stranu ale musím říct, že jsem Pertho viděl už hodněkrát a tohle byl jejich suverénně nejhorší koncert, ten zbytek byl zábavnější, čili to do jisté míry bude jistě dáno i tou situací… ale zase je pravda, že to bylo snad poprvé, co jsem je neviděl ožralý jak čuně, tak nevím, jestli mi ten zbytek nepřišel zábavnější spíš kvůli tomu chlastu.

Jako druzí se slova ujímají pražští Diligence, kteří na sebe před nedávnem upozornili povedeným EP “Amendment”. Počet lidí před pódiem se jim naštěstí už zvedl a v průběhu setu se dokonce objevil první hrozič. Co je ovšem ještě důležitější, minimálně o dvě třídy nahoru šla úroveň toho, co se dělo na samotném pódiu. Ačkoliv toho jako Diligence vlastně prozatím nemají odehráno tolik, šlapali do toho opravdu dobře a hlavně baskytarista Milan a zpěvačka Dahlien podali opravdu výtečný výkon. Zároveň šlo o technicky suverénně nejvymakanější muziku za celý den, a jak si osobně podobné žánry doma příliš nepouštím (ačkoliv je pravda, že zrovna ípko Diligence mě bavilo), tak živě je to super a na to lítání po hmatnících se kouká fakt dobře. Hrálo se samozřejmě hojně právě z “Amendment”, ale jestli se nemýlím (snad nekecám), zazněly i nějaké nové kusy, přičemž jeden z nich zněl opravdu skvěle. Hned na začátek jeden z vrcholů Agressive Festu, možná rovnou ten úplně největší, akorát škoda, že přišel tak brzo, protože trochu pozdější (lepší) čas by Diligence slušel asi o trochu víc.

Sestavu tvořilo osm skupin a dobrá polovina z nich byl hardcore. Ten se tedy v programu objevoval vždy obkapelu a na liché pozici. Jak druzí z těchto HC smeček nastoupili liberečtí Backfist. Jestli jsem výše o technickém death metalu tvrdil, že jej doma příliš neposlouchám, tak hardcore neposlouchám už vůbec, protože mi to všechno zní stejně (ale nic proti tomu, fandům hardcoru zase určitě zní stejně všechen můj black metal), což se potvrdilo i tentokrát. Když totiž Backfist na konci svého setu vystřihli cover “Set It Off” od Madball, neslyšel jsem v tom hudebně žádný rozdíl oproti jejich vlastní tvorbě. Sem tam nějaký ten houpavý riff, tuhle nálož škrkavých riffů, nasraný řev a samozřejmě nesměly chybět ani sborové vokály. Na druhou stranu se ale musí nechat (a to fakt uznávám), že snad všechny HC kapely jdou do živého vystupování naplno a oč méně je to (pro mě) hudebně zajímavé, o to víc je to nadupané energií. A i tohle Backfist potvrdili, protože se určitě nešetřili a jeli na plný plyn – a bylo to dost na to, aby šlo o zábavný koncert.

Pikodeath jsem živě neviděl už pěkných pár roků – když jsem je vlastně viděl naposledy, tak to ještě byla čistě česká kapela a v jejich čele stál obrovitý zpěvák s krakonošským plnovousem a chroptěl zpoza plynové masky. Dneska už sestavu Pikodeath tvoří z půlky Němci a do mikrofonu huláká Loppi, který zase vyniká úctyhodnou sbírkou tetování – během setu se samozřejmě nezapomněl svléknout do půl těla a svou sbírku omalovánek ukázat. Tak jako tak, Pikodeath mají konečně těsně před vydáním své debutové placky “Tief in dir”, z níž se také v České Lípě dost hrálo, nicméně samozřejmě došlo i na nějaký ten starší kousek. Aktivita lidí zpočátku nebyla příliš velká, ale přesně dle hesla, že když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, si Loppi pro lidi z pódia došel, jeden vál odzpíval v publiku, což asi pomohlo, jelikož od následující písničky už si Pikodeath na odezvu stěžovat nemohli. Nakonec se stali i první kapelou, u níž si lidi vyřvali přídavek.

Nad Českou Lípou se pomalu začíná smrákat a na řadu přichází místní hardcorová úderka Crippled Fingers. Ta je aktuálně bez zpěváka, takže aby koncert mohla odehrát, pozvala si jako hosty rovnou tři vokalisty – Mílu z We All Gonna Die, Mázu z I Warned You a Nera z Incarnate. Poslední jmenovaný se ovšem objevil jen v jedné písničce, takže většina vystoupení byla v režii prvních dvou, kteří se po každé písničce střídali. A právě tohle neustále měnění dalo koncertu obrovský spád a tah na bránu a už tak energické kapele (oukej, to se týká hlavně kytaristy/zpěváka Judase, baskytarista s bubeníkem se moc neprojevovali, což je ale hlavně u bubeníka pochopitelné) přidali ještě víc energie. Navíc to hodně nakoplo i samotnou muziku, jež byla prostě normální hácéčko, ale hostující vokalisté rozhodně nepředváděli takový ten klasický HC řev, nýbrž growling, scream a občas i nějaké to grindové kvíknutí, díky čemuž to hned bylo úplně jinde. Především borec z We All Gonna Die show táhnul hodně dopředu, což si posléze zopakoval ještě jednou s vlastní skupinou. Mimoto byl ještě zajímavý předposlední song, jehož jménu vám však neřeknu, protože “nemá jméno… tak si ho klidně pojmenujte, jak chcete”, jak prohlásil Judas. Dobře tedy, pro potřeby článku si jej pojmenuju třeba “Kurva”… při “Kurvě” se z pódia odporoučel baskytarista, protože údajně neměl čas na to, aby chodil na zkoušky a písničku se naučil, což je obzvláště vtipné vzhledem k tomu, že hostující zpěváci, kteří se skupinou normálně nehrají, na to čas měli. Asi aby se vyrovnal standard čtyř lidí na pódiu, tak při absenci baskytaristy naskočili oba hosti, takže rachot to byl pořád stejný.

V téhle chvíli měli podle původního programu nastoupit Modern Day Babylon, ale ti několik dnů před akcí opustil bubeník, tudíž se museli omluvit a na jejich místo narychlo naskočili právě We All Gonna Die. Ti předvedli takovou normální moderní deathcorovou sekanici plnou breakdownů, secvičených pohybů a dalších klasik… v jednu chvíli nechyběl ani typický postoj s krycím názvem “pterodaktyl”, který svého času s oblibou propagoval Mitch Lucker ze Suicide Silence… ono co si budeme povídat, i podle hudby se zdálo, že We All Gonna Die zrovna Suicide Silence poslouchají docela rádi. Vystoupení ovšem ukrutně táhli opět zpěváci, kteří byli dva – k výše zmiňovanému Mílovi se přidal ještě kolega Andreas a oběma to blinkalo opravdu dobře. V jedné skladbě (tuším, že šlo o “Zombies Eat My Brain” z debutového ípka “Words Carrying the Plague”) se jako host opět objevil Máza z I Warned You, takže v jednu chvíli na pódiu řádili rovnou tři growleři. Co se výkonu týče, platí vesměs to samé co u hácečék – jak je to do sluchátek nuda, na koncertech tohle vraždí a vzhledem k tomu, že We All Gonna Die se vážně nešetřili, bylo o výbornou zábavu opětovně postaráno.

Do této chvíle Agressive Fest co do kapel probíhal dost parádně a s výjimkou úvodních Pertho mě prozatím všichni vystupující upřímně bavili, byť hudebně ve většině případů nejde o nic, co bych měl potřebu normálně poslouchat. Tuhle sérii přerušila paradoxně kapela, jejíž jméno bylo v sestavě suverénně to největší a nejznámější – Streetmachine. Nechápejte mě špatně, samotným muzikantům nejde vlastně nic vyčítat, protože to jsou zkušení frajeři a nikdo z nich nic neošidil. Stejně tak i kotel měli dobrý – sice ne moc velký co do počtů lidí, ale zase důstojný co do velikosti a zběsilosti (což také zpěvák Valda nejednou upřímně ocenil). Po všech stránkách šlo tedy o výborný set… který mě ovšem skoro nebavil. Muzice Streetmachine jsem nikdy nepřišel na chuť a snad jediná písnička, co mě od nich baví, je feat s Řezníkem a DeSadem alias Sodomou Gomorou, což byl asi ten důvod, proč mě to moc nevzalo. Nicméně v tomhle případě uznávám, že to asi opravdu byla chyba na mojí straně, protože samotným Streetmachine nešlo nic vytknout, jelikož formálně předvedli nadupaný set plný skladeb z aktuální fošny “Kult” (jež má těsně před vydáním) hodný největšího jména na plakátě.

Po Streetmachine se spustil déšť, který sice nebyl nijak zvlášť vydatný, rozhodně nešlo o žádný slejvák, ale i tak vyhnal z areálu většinu lidí, až to chvíli vypadalo, že závěreční Incarnate dopadnou podobně jako úvodní Pertho a dají si veřejnou zkoušku. To se však nakonec nestalo a nějaké to publikum jim vydrželo i přes déšť a (nyní už) hodinové zpoždění programu. Kdo ale odešel, ten o nic zvláštního nepřišel, protože Incarnate na pódiu nepředváděli vůbec nic výjimečného – ani co do muziky, ani co do výkonu. Hudebně šlo o normální grind, jakého je všude spousta (já vím, že když se to řekne takhle, tak to zní hnusně, ale je to prostě pravda)… což o to, snad ani jedna z předchozích kapela nebyla žádným výkvětem originality, ale všechny to doháněly nasazením a vervou, což však se statickými muzikanty dost dobře nejde. Jedině zpěvák Nero se trochu snažil, občas skočil mezi lidi a do mikrofonu předváděl solidní chlívek, ale ani to nebylo dost na to, abych se někde v druhé polovině vystoupení nevytratil na cestu domů. Na závěr ještě dodejme, že pro Incarnate šlo na delší dobu o poslední vystoupení, jelikož bubeník Mille musí na operaci ramene.

Outro:

Ve výsledku byl Agressive Fest určitě hodně podařenou akcí, organizačně i hudebně. Vlastně víc, než jsem osobně doufal, protože abych byl upřímný, nešel jsem tam ani tak proto, že by mě zajímaly ty skupiny (dobře, na Diligence jsem se podívat chtěl), ale spíš z nudy a hlavně proto, že už jsem na nějaké muzice nebyl pěkně dlouho (naposledy snad Oranssi Pazuzu, jestli si správně vzpomínám, což už je nějaký měsíc). I s tímhle přístupem mě však většina vystupujících překvapila a rozhodně se bylo na co dívat, protože minimálně kapely jako Backfist, Crippled Fingers nebo We All Gonna Die šly do svých vystoupení na 100 % a předvedly výborné výkony.

Co se týče organizace, osobně jsem žádné problémy nezpozoroval a zdálo se mi, že bylo všechno v pořádku… všechno to byla taková pohodička. Sice se postupně díky sem tam přidávání nebo protáhlé zvukovce nabral menší skluz v programu (jak bylo řečeno, Incarnate začínali v půl jedné ráno s hodinovou sekerou), ale nešlo o nic zásadního a u akce takových rozměrů se s tím i tak nějak počítá. Občas byla trochu větší fronta na pivo, protože byl jen jeden výčep, ale taky se nejednalo o žádný průser a šlo jen o pár minut. Pivo (Svijany) navíc bylo dost solidně pitelné, takže i tohle bez problémů. Lidí prý dorazilo nějakých +/- 200 hlav, což je myslím dost slušné (většina metalových koncertů v Praze si o takových číslech může nechat leda tak zdát… hodně dobré zahraniční smečky tam kolikrát hrají pro sedm, osm platících), takže snad i pořadatelé můžou spokojení. Tím pádem – po všech stránkách povedený festiválek.