Země: Dánsko Žánr: black metal / hardcore Datum vydání: 3.9.2017 Label: Moment of Collapse Records / Division Records / Crown and Throne Ltd. / Truthseeker Music
Dánové Hexis letos vyplivli do světa svou druhou řadovkou „Tando Ashanti“, která nebyla jen prvním albem kapely po třech letech, ale také prvním full-length počinem po zásadním přerodu sestavy. Ačkoliv onen v uvozovkách návrat dopadl uspokojivě, opravdu jsem nečekal, že neuběhne ani půlrok, než se smečka okolo zpěváka (nebo spíš: řvouna) Filipa přihlásí o slovo znovu.
Už začátkem září totiž Hexis vypustili další nahrávku, byť tentokráte se již o dlouhohrající fošnu nejedná. Předmětem našeho dnešního povídání bude minialbum „XII“, které vyšlo jako průhledný desetipalcový vinyl, jehož součástí je i CD verze počinu.
Kdo se s Hexis již v minulosti potkal, toho „XII“ nejspíš ničím velkým nepřekvapí. Dánové se ani na neřadových počinech nesnaží uhnout jiným směrem a vyzkoušet si něco nového. Naopak, předkládaná čtvrthodina drhne v dávno zajetých kolejích nátlakové kombinace black metalu a hardcoru. Hlavním cílem je opět hrát hutně až do pekla a drhnout kurevsky intenzivní náser, který možná není nijak zásadně rychlý, přesto působí vysoce agresivně a naštvaně. Pokud vám tohle v minulosti ke štěstí stačilo a chtěli byste další porci, pak vás „XII“ jistě uspokojí, protože Hexis si zde bez sebemenších problémů hlídají svou nastavenou laťku. Oukej, nakonec proč ne.
Na druhou stranu… když vezmu pětici přítomných fláků a snažím se je poslouchat bez jakéhokoliv kontextu, pak je to v pořádku a muzika působí přesně tak, jak jsem popisoval v minulém odstavci. Nicméně když to postavím vedle dřívějších nahrávek Hexis, musím říct, že mi jednotlivé placky mezi sebou dost splývají. Jasně, na „XII“ je několik dost rychlých a agresivních pasáží, pocitově určitě víc než na „Tando Ashanti“, ale vzato kolem a kolem jde jen o kosmetickou záležitost, poněvadž v reálu to Hexis hrnou pořád dle stejného receptu.
S poslechem „XII“ samozřejmě problém není. Je to dost v pohodě. Dokonce jsem si to i rád pustil, protože prostě proč ne. Mít to ve sbírce ovšem nepotřebuju a sám od sebe si radši pustím něco jiného.
Země: Francie Žánr: black / sludge metal / hardcore Datum vydání: 29.9.2017 Label: Denovali Records
Tracklist:
01. Cette chute brutale
02. Comme des amants en reflet
03. Tes amours noirs illusoires
04. Sombres sont tes déboires
05. À la gloire du néant
06. Sotte, sans devenir
07. (I)
08. Entre deux vagues
09. De l’ivresse au dégoût
10. Sans coeur et sans corps
Francouzští Celeste již před dvěma proběhli okolo výročí první dekády od svého založení a letos je tomu přesně deset let od momentu, kdy vyšel jejich první počin s názvem „Pessimiste(s)“. Od té doby se čtveřice z Lyonu nijak neflákala a vysázela do světa celkem pět dlouhohrajících počinů, což v průměru činí jedno album za dva roky. Nicméně lze očekávat, že tenhle poměr poroste vzhledem k tomu, že první desky chodily ven po roce, zatímco postupem času se začaly mezery mezi jednotlivými řadovkami rozšiřovat. Letošní „Infidèle(s)“ tedy přichází celé čtyři roky po předchozím dvojalbu „Animale(s)“.
Jinak ovšem novinka dodržuje tradice Celeste, jak se sluší a patří. Což platí nejen o hudbě, ale i o „ženské“ grafice či o názvu desky, jenž jako vždy končí na „(s)“. Podobně Francouzi neuhnuli ani ve vizuální stránce – již roky si libují v tom, že grafiku nahrávek vyplňují fotky dívek. Rozdíl je pouze v tom, že zatímco v minulosti dávali Celeste přednosti intimnosti v podobě jedné, maximálně dvou žen, „Infidèle(s)“ sází na kvantitu, takže tentokrát je to docela hrobeso. Zdá se mi ovšem, že to nebyl úplně šťastný krok, protože „Nihiliste(s)“, „Morte(s) Nee(s)“ i „Animale(s)“ mi z vizuálního hlediska připadaly zajímavější a působivější. „Infidèle(s)“ je v tomto ohledu méně osobní a zejména přední obálka desky nemá ani zdaleka takový náboj jako dřívější počiny. Škoda, protože zrovna grafická stránka nahrávek Celeste mi vždy připadala výborná.
Žádná velká inovace nepřichází ani v hudební rovině. Zdá se mi, jako kdybych tuhle větu poslední dobou psal nějak často, ale nemohu za to, že ji lze aplikovat na tolika místech: i zde totiž mohu bez obav tvrdit, že kdo měl někdy v minulosti s Celeste tu čest, toho „Infidèle(s)“ nemůže nijak zásadně překvapit. Francouzi si pořád drhnou tu svojí, a to se všemi neduhy i duhy (to je jako neduhy, akorát naopak, kdybyste tomu nerozuměli), které se s tím pojí.
Celeste vždy zdobila vysoká intenzita projevu. To platí i na „Infidèle(s)“. Když zkombinujete black metal, sludge a hardcore, tak už papírově to vypadá na sakra hutný kus muziky. Hudebně to kope jak splašený bejk, riffy jsou hrubé až běda, Johan Girardeau ječí, jako kdyby mu sám Satan rval svůj ohnivý ocas do ánusu, v tomhle případě prostě není Celeste za co zjebávat. Pokud se vám líbilo dříve, bude se líbit i nyní.
Na druhou stranu, o dokonalém díle se tu jistě nebavíme. I „Infidèle(s)“ totiž zápasí s obligátním nedostatkem všech desek Celeste, jímž je přílišná jednotvárnost. Muzika je hutná jak svině, fakt že jo, ale album jakožto celek splývá do jedné velké hmoty, z níž se jakákoliv konkrétní skladba tahá popaměti velice těžko. Trochu mi utkvěla snad jedině „(I)“, ale tím to definitivně hasne. A co víc, jednotlivé songy nesplývají mezi sebou jen v rámci jedné nahrávky, ten samý problém tíží i celé počiny. Kdybyste promíchaly písně z posledních tří řadovek včetně té aktuální, tak prostě ani za hovno nepoznám, který track je z které placky. A to jsem všechny, dovolím si tvrdit, svého času poslouchal poměrně zodpovědně.
Jasně, jasně, jednolitost alba a dokonce i celé tvorby nemusí za určitých okolností vadit. Jenže Celeste nejsou kapelou, která by tvořila silnou atmosféru, v níž se člověk utopí. Celeste jsou direkt na bradu. Právě schopnost vtisknout písním (deskám) určité unikum je tím, co mi u téhle skupiny vždy scházelo a schází mi to stále. „Infidèle(s)“ je v zásadě dobrý počin, ale snad i díky tomuhle nakonec dopadne stejně jako jeho předchůdci – teď jsem jej dost valil, ale zpětně se k němu vracet nebudu. Rozhodně ne pravidelně.
Země: Dánsko Žánr: sludge / black metal / hardcore Datum vydání: 14.4.2017 Label: Bloated Veins / Init Records / Halo of Flies / Alerta Antifascista Records
Dánská skupina Hexis zaujala již v roce 2014 se svým debutem „Abalam“. Ačkoliv se na jeho přebalu nacházel křížek, nejednalo se o muziku, jakou byste mohli pouštět na srazech křesťanské mládeže. Nebo respektive – klidně byste to zkusit mohli, ale asi by se to u místního osazenstva nesetkalo s přílišným pochopením. Netvrdím, že Hexis na své prvotině hráli úplně špičkovou kombinaci black metalu a hardcoru, určitě bych našel kapely, jejichž tvorbu si cením ještě o něco výš, ale svou kvalitu Dánové určitě předvedli a do dlouhohrajícího světa vykročili pravou novou.
Rok po vydání „Abalam“ si ovšem formace prožila klinickou smrt. Tehdy čtyřčlenná sestava se rozpadla a nezůstal z ní kámen na kameni – odešli totiž hned tři muzikanti, díky čemuž v kapele osiřel vokalista Filip. Dle prvotního prohlášení to tehdy vypadalo na konec Hexis, ale Filip záhy upřesnil, že hodlá pokračovat a skupina zůstane aktivní. Až nyní přichází druhá deska „Tando Ashanti“, na základě jejíchž kvalit vyřkneme rozsudek, zdali mělo nerozpadnutí smysl.
„Tando Ashanti“ přináší oproti svému předchůdci poměrně razantní změnu. „Abalam“ vesměs střídalo dvě základní polohy – zvířecí agrese typická pro black/hardcorového běsnění si podávala slovo s hnusným pomalejším sludgem. Na letošním počinu se však Hexis soustředí především na druhou jmenovanou tvář, agrese ustoupila bahnu. Bestiálních momentů jako třeba v „Calamitas“ je minimum, jinak se Dánové soustředí na to, aby ze svých nástrojů vytáhli co nejodpornější riff, aby dosáhli na co nejtemnější a nejdusivější zvuk. To je to gró „Tando Ashanti“, právě okolo tohoto přístupu se novinka točí především.
Občasné vybočení z vytyčené cesty se samozřejmě objeví, ať už je to třeba již jmenovaná „Calamitas“, v jejíž první polovině se Hexis utrhnou ze řetězu, anebo písně přesahující hranici pěti minut, kde si kapel občas pohraje i s kompozicí. Většinou se totiž songy drží mezi dvěma a třemi minutami, což je relativně krátká stopáž, ale osobně to připisuji tradicím hardcore/crustu, které jsou na „Tando Ashanti“ stále vzdáleně cítit a které má skupina dle všeho stále v krvi, byť na novince v samotném hudebním projevu ustoupily do pozadí, přinejmenším tedy v porovnání s „Abalam“.
Ocenění zaslouží skutečnost, že se Hexis podařilo vyhmátnout vážně hnusný sound – kytarové linky jsou místy zkurveně jedovaté a celkově se daří tvořit i nekompromisní nátlak. „Tando Ashanti“ si vystačí se středními tempy, a když už někam odbočí, je to spíš zpomalení než zrychlení, přesto se jedná o vysoce intenzivní nahrávku. Právě tohle je dle mého jednou z největších předností alba – jeho naléhavost je skutečně velká a to se prostě cení.
Za oběť tlaku a temné atmosféře ovšem padla zapamatovatelnost nebo výrazné písně. To jsou věci, jaké byste na „Tando Ashanti“ hledali marně. Takzvané „hity“ se tu prostě nenacházejí, a pokud po nich prahnete a nutně je potřebujete k poslechu, nejedná se o záležitost pro vás. Na druhou stranu, nejde o nic nového, poněvadž podobně působilo už „Abalam“. Hexis jednoduše sázejí všechno na jednu kartu a je jen na vás, jestli budete ochotni tuhle hru tolerovat, akceptovat, uznávat nebo dokonce cenit.
Mé osobní dojmy jsou pozitivní. „Tando Ashanti“ mi svou ohavností imponuje. Mně osobně tento přístup vyhovuje a vždycky jsem ho upřednostňoval víc než snahu o písničková alba. Netvrdím však, že jsou Hexis extratřída, o žánrový strop se jistě nejedná – podobně jako jsem to tvrdil i v souvislosti s debutem. Dánové však rozhodně drhnou nadprůměr a jejich počínání za slyšení stojí. Nihilismus z toho dýchá sakra zodpovědně a to je vždycky plus.
Pokud bych měl právě recenzovanou nahrávku resp. kapelu shrnout nějak stručně, jednoduše a bez okolků, byl by to poměrně lehký úkol. Stačilo by jen říct: Calligram nejsou žádné vyměklé moče a nakopávají prdele jak splašený bejk. Anebo se snad o to jen snaží?
Calligram je pětičlenná parta pocházející z Londýna, ale samotní členové nejsou čistokrevní Britové. Ve skutečnosti je sestava kapely mezinárodní a najdeme zde lidi nejen z Velké Británie, ale i z Francie, Itálie a Brazílie. Poprvé se společně prezentovali v roce 2014 bezejmenným ípkem, na nějž nyní čerstvě navázali dalším ípkem s názvem „Demimonde“ (hádám, že podobnost jména s jednou českou formací je čistě náhodná).
A co že to tedy Calligram hrají, když jsem se výše nechal slyšet, že je to docela ostrá záležitost? Jedná se o nitroglycerinový mix black metalu, hardcoru a punku. Jestli má nahrávka nějakou emoci, tak je to zcela jistě nasranost. Calligram jsou agresivní a rychlostní pedál je po většinu hrací doby sešlápnut až k podlaze. Ale co si budeme povídat, tohle vám asi bylo jasné už jen ze zmiňované žánrové kombinace, protože co jiného může člověk čekat, když se má smíchat chorobnost black metalu, hardcorová údernost a punková primitivnost a agrese.
Výsledkem skutečně je zběsilé peklo, které se s ničím nesere a bez okolků uhání kupředu. Tu a tam se objeví i nějaké zvolnění, v jehož rámci se ke slovu dostává blackmetalová atmosféra, jako třeba v půli „Red Rope“ a „Drowned“ nebo v úvodech „Bed of Nails“, „Black Velvet“ a „Bataclan“. Posléze však vždy Calligram spadnou do syrového marastu, který se snaží na posluchače vyzvracet všechnu špínu světa, což je nakonec také to stěžejní, co formace na EP nabízí.
Dosud jsme se však bavili jen o formě, takže je nutno přistoupit k tomu, jak se to má s vlastní kvalitou. Tady musím říct, že mám poněkud smíšené pocity. Calligram nehrají vůbec špatně a i navzdory zvolenému schématu to není jen tupá řežba. Rovněž si cením toho, že se „Demimonde“ dokázalo někam vyvinout – zatímco na první letmý poslech působilo jen jako punk/blackový binec, jehož jediným smyslem existence je rubat do kytar o sto péro, při dalších posleších začaly na povrch vyplouvat už zmiňovaná ozvláštnění nebo další vcelku zajímavé nápady (například typicky blackmetalové tremolo nad hc/punkovým kvapíkem).
Na druhou stranu mi „Demimonde“ prostě nerve koule tak moc, jak by asi papírově mělo. Lze ocenit nekompromisnost, která Calligram určitě neschází, stejně jako fakt, že k ní kapela nepřistupuje bezmyšlenkovitě. Přesto mě to ípko nepřitahuje natolik, abych byl ochoten se k němu vracet. Stále mě ale nijak nesere, že jsem „Demimonde“ poslouchal, a pokud na Calligram narazím i někdy v budoucnu, nebudu se mermomocí snažit, abych to neslyšel; na koncert bych vlastně taky klidně šel. Jestli vám daná stylová kombinace není cizí, pak do toho bez obav jděte a EP si pusťte, třeba se vám to na rozdíl ode mě opravdu zalíbí.
Země: USA Žánr: post-black metal / hardcore Datum vydání: 14.10.2016 Label: Broken Limbs Recordings
Tracklist:
01. Spiteful Universe
02. Normalcy
03. Pushing Failure
04. Bound by Believers
05. Window to the Void
06. Trials of the Lost
07. For You
08. Chapter I: Coastline Black
Jakkoliv může být v očích nezkušeného posluchače black metal žánrem až konzervativně vymezeným – plným oněch stereotypů, které asi netřeba podrobněji rozebírat – ve skutečnosti se jedná o styl velmi různorodý. Když se řekne black metal dnes, můžeme se bavit stejně tak o klasické norské temnotě, jako o progresivní, psychedelické, atmosferické, folkové, instrumentální a bůhví jaké další odnoži. A jednou z nich je i v poslední době také rozmáhající se kombinace post-black metalu s hardcorem/sludgem. Pokud bych měl jmenovat jediného reprezentativního zástupce, pak bych nemusel chodit daleko – mrkl bych na jeden z nejočekávanějších koncertů tohoto měsíce a vyskočilo by na mě jméno francouzských Celeste.
Kapela Cara Neir, potažmo jejich nová deska, do tohoto žánru též spadá. Náladou je ovšem trochu jinde než tajemná temnota Francouzů. Stačí pohlédnout na obal jejich aktuální nahrávky, aby člověku došlo, že tady půjde o poznání punkovější variaci. Dle něho lze soudit, že půjde o hudbu těžící z kontrastů. Na jedné straně kostel ilustrující spiritualitu, před ním zaparkované auto pak modernitu a přízemnost. Nad scénou psychedelicky šlehající slunce. Samotné provedení pak černobílé a patřičně kostrbaté. Nu, nebyl jsem daleko od pravdy, hudba je specifický kontrastní – taková nevzhledná šlápota v bahně obrostlá vzhledným jemným mechem. Ozývají se zde jak střípky nacrustovatělých počátků skupiny, tak i post-rockově (až shoegazově) meditativní melodie.
Zvuk této dvoučlenné dallaské formace, je zkrátka založen na konfrontaci blackmetalové urputnosti, hardcorové neotesanosti s post-metalovou atmosférou. Instrumentálně Cara Neir nedisponují nějakým perfekcionalismem, na druhou stranu však svůj zvuk ani nezakládají na kdovíjakém minimalismu. Na desce se nachází osm skladeb, z nichž má každá od tří do necelých sedmi minut. Dohromady pak tvoří relativně koherentní celek, z něhož dýchá jasná vize. Bohužel mám ale stále pocit, že je tahle deska srážkou té vize s realitou.
Zaposloucháme-li se do hudby samotné, do uší nás mimo samotných melancholicko-agresivních postupů praští podivně znějící programované bicí. Sice nelze říct, že by jejich samotné pasáže byly špatné, pouze zní podivně plastově a autenticitu zvuku dost nabourávají. A autenticita zvuku zrovna u těchto žánrů hodně dělá. Samotné nápady jsou místy i celkem zajímavé – málokdy ovšem vyniknou. Nu, a v porovnání s konkurenčními post-blackmetalovými kapelami působí materiál tak nějak obyčejně. Vymyká se maximálně občasnou větší skočností zapříčiněnou žánrovými kořeny, z nichž Cara Neir vzešli. Ve výsledku však nenabízí žádnou přidanou hodnotu a po opakovaném poslechu se tu není moc čeho se chytit. Nějaký opravdu silný nápad, který by posluchače zaujal, ten aby člověk pohledal. Klidně i nějaký úplně stupidní, ale aby v něm byla víc než jen svázaná strojenost.
Brnkaný začátek „Spiteful Universe“ připomene svou zasněností Alcest, po chvíli ale spouští o poznání syrovější náklep, jejž podkresluje zběsilá rytmika, zatímco kytary vyhrávají tremolový motiv. Časem se objeví pár relativně fajn rytmických fines a přidává se zastřešující melancholická melodie. Což o to, kompozičně nejsou Cara Neir nějaká dřeva, jen ta muzika zkrátka nemá onen zrovna pro tenhle žánr nepostradatelný tah na bránu. Navíc hned jak přichází začátek následující „Normalcy“ zjistíme, že nějaké přehnané nápadové různorodosti se tu moc nedočkáme. Možná tomu přispívají již vzpomínané programované bicí, ale tempa jsou si navzájem dost podobná, o vlastních hudebních motivech to leckdy platí taktéž. Místy se podaří skladby lépe dynamicky vystupňovat (závěr „Normalcy“), lépe zaranžovat (prostředek a závěr „Bound by Belivers“ či melodičtější pasáže v „Chapter I: Coastline Black“) nebo předvést nějaký zajímavý přechod mezi náladami, avšak to je vždy nanejvýš pár momentů za píseň a zbytek jede zase tu tradiční sypačku.
Nová deska Cara Neir na jednu stranu představuje poměrně zajímavý přístup k žánru, na druhou stranu ale nedisponuje v podstatě ničím, co by člověka nutilo ji opakovaně poslouchat. Co se týče formální stránky, zvuk je brzděn otravnou umělou programovanou rytmikou. Co je ovšem větší problém, je nápadová jednotvárnost a absence jakékoliv přidané hodnoty. Jako by skupině chyběla schopnost vystavět hudbu tak, aby nejenže splňovala formální parametry, ale aby byla schopná i s posluchačem komunikovat, hrát si s jeho pozorností. Možná by pomohlo zkusit do hudby zařadit nějaký netradiční prvek nebo nějaký z aspektů hudby dotáhnout skutečně do extrému. Především by však stálo za to přijít příště se silnějšími nápady a zajímavějšími postupy. Bez těch se totiž dobrá nahrávka zkrátka neobejde.
Země: Česká republika Žánr: hardcore metal Datum vydání: 4.3.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]
Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.
Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.
Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.
Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš Hajíček z Backfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.
Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.
Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.
Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.
Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.
Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:
Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!
Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.
„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.
Země: Slovensko Žánr: thrash metal / hardcore Datum vydání: 19.10.2015 Label: Sliptrick Records
Tracklist:
01. Away from the Darkness
02. Slave to the System
03. Game
04. No Way Out
05. Ham-let
06. You Can’t Stop
07. Right Now
08. I Walk Alone
09. Nobody
10. Let Me Go
11. Confidence
Vždy když nevím, jak uvést recenzi jakéhokoli hudebního díla, tak začínám zbaběle představením skupiny, která jej má na svědomí. Správně tušíte, že tohle bude jeden z dalších případů, takže pojďme směle na to. Historie slovenské pětice Wastage se začala psát koncem roku 2013 v Košicích. Netrvalo to dlouho a přišly první personální rošády, které nejsou pro účel tohoto článku důležité, ale co už důležité je, je fakt, že skupina nedlouho po svém vzniku vydala v roce 2014 EP „Right Now“, začala vystupovat a především se v roce 2015 zařadila se svým debutem „Slave to the System“ do stáje zahraničního vydavatelství Sliptrick Records. To není společnost z těch největších, ale jako taková zajímavost, která by mohla Wastage otevřít dveře i v tuzemsku, to za zmínku určitě stojí.
Jak už jsem zmínil, dlouhohrající debut „Slave to the System“ vyšel již v loňském roce, ale přesto je vhodné mu věnovat pozornost i s menším časovým odstupem, protože navzdory tomu, že se jedná o album skupiny mladé (myslím co do délky fungování, jinak se jedná o borce ostřílené), tak je to počin, jenž se v žánrové konkurenci na české a slovenské scéně neztratí tak snadno, jak by se mohlo zdát. Hned na první poslech upoutá syrový a dobře zmáknutý zvuk, který se zrodil ve studiu Shaark, kde se chlapům podařilo skvěle zachytit syrovou podstatu a energii plynoucí z tvorby Wastage.
Dosud zde nepadla zmínka o tom, co ti Wastage vlastně hrají. Vězte, že se jedná o moderně střižený thrash metal s hardcorovými vlivy, takže výsledek zní jako taková směsice Machine Head a Sick of It All a pro neznalého posluchače to znamená jediné: Rychlé tempo, ostré sekané kytary, sborové vokály a zpěvné refrény stojící na heslovitém opakování, aby se rychle chytly koncertech, při nichž to v podání Wastage musí dole pod pódiem slušně vřít. Wastage totiž do své tvorby vmíchali jen ty nejosvědčenější ingredience z thrashmetalových klasik (slyším zejména Slayer) doplněné o modernější prvky zasekávaných kytar.
Přestože to není nic nového pod sluncem a není zas takový problém si Wastage splést se zahraničními skupinami podobného ražení, tak musím říct, že na ploše necelých 40 minut deska funguje bez větších problémů a nemám problém ji vyslechnout a ještě se u toho docela dobře pobavit. Líbí se mi zabarvení vokálu Bohuše Michalka, jenž zní neučesaně a tak nějak pouličně, což se do takto laděného thrashe parádně hodí, a když vyřvává v punkově neurvalé rychlovce „Slave to the System“, tak mu to žeru i s návnadou. Titulka je mimochodem asi nejlepší skladba na albu a právě zde se syntéza mezi thrashem a skočným HC povedla na jedničku.
O rázný úvod, který posluchače nakopne, se stará agresivní „Away from Darkness“ s povedenými kytarovými stopami, jež jsou poháněny přesnými bicími. Co mě celkově na „Slave to the System“ potěšilo, je výrazná stopa basové kytary, která si to nehraje někde za rohem a člověk aby ji jen tak tušil, ale i při méně pozorném poslechu je na povrchu znatelná, což mám v záplavě všech těch kytarových stěn čím dál radši. Vrcholem v tomto ohledu budiž třetí „Game“, kde baskytara rezonuje na pozadí matematicky přesných kytar, díky čemuž jsem při poslechu této skladby nabyl dojmu, že pánové z Wastage mají rádi Meshuggah, a právě v této písni se to zhmotnilo.
Střed alba sice nedrží vysoce nastavenou laťku, jíž Wastage hájí až po thrashovou rychlovku „No Way Out“, ale neznamená to, že by všechno bylo špatně. „Ham-let“ je na můj mírně utahaná a chybí ji moment oživení, ale následující „You Can’t Stop“ v polovině hrací doby zvedne náladu energicky neurvalou pasáží. Nejlepší položka druhé poloviny alba přichází s „Right Now“, což je velmi přímočará pecka, jež to u mě vyhrála vtíravým riffem. Skvělá věc. Od skončení „Right Now“ už Wastage jedou na plný plyn, protože přichází thrashové palby „Nobody“, „Confidence“ a „Let Me Go“, kdy hlavně v poslední uvedené mi Wastage připomínají Machine Head, což je dost možná způsobeno projevem zpěváka, který má v určitých polohách podobnou barvu hlasu a frázování.
Ačkoli jsem v průběhu recenze uvedl několik známějších jmen, na která si posluchač s velkou pravděpodobností u Wastage vzpomene, tak má smysl si „Slave to the System“ pouštět a neprchat ihned k originálům. Ať už si odpůrci těchto retro thrashových titulů říkají co chtějí, tak Slovákům nelze upřít fakt, že hrají uvěřitelně, má to drive, šťávu a jednotlivé songy jsou dostatečně přitažlivé na to, abych měl chuť si desku pustit opakovaně. I když na nějaký dlouhodobější vztah to nevidím. Spíš takové krátkodobé pobláznění, jež je v danou chvíli velmi příjemné, takže pokud máte volno a hledáte pohodový moderní thrash, tak směle do „Slave to the System“.
Země: USA Žánr: hardcore / thrash metal Datum vydání: 13.5.2016 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. A.D.
02. Looking Down the Barrel of Today
03. Seven Enemies
04. In the Walls
05. From Grace We’ve Fallen
06. Us Against Us
07. Something’s Off
08. Remember When
09. Slaughtered in Their Dreams
10. The Apex Within
11. Walking The Knife
12. Dissonance
13. Serve Your Masters
„This dream can’t be what it used to be“ vyřvává Jamey Jasta v úvodu kvapíku „A.D.“, jenž otvírá sedmé studiové album „The Concrete Confessional“, a jako by si byl vědom, že doba se od dob největší slávy Hatebreed změnila a metalcore již není v takovém popředí zájmu, jako byl v době vydání svých vrcholných děl „The Rise of Brutality“ a „Supremacy“. To znamená, že novinka nebudí takový rozruch, jako kdyby vycházela v minulé dekádě, ovšem na druhou stranu tím neříkám, že by zněla znatelně hůř než právě zmíněná dvojice, která spolu s „Perseverance“ zůstane asi už navždy esencí toho nejlepšího, s čím Hatebreed během své kariéry vyrukovali.
Jamey Jasta ví, co si jeho fanoušci žádají, a právě tak k albům Hatebreed od přešlapu v podobě eponymní placky přistupuje. Jako k sázce na jistotu, na níž prostě a jednoduše nacpe ty aktuálně nejlepší songy, jichž je se svými kumpány schopen, ve studiu je nadrtí s intenzitou sobě vlastní a navrch přidá kopu klasických ingrediencí, které už dnes nemůžou nikoho překvapit. Jestli to stačí, to si musí říct každý sám, ovšem tohle je prezentace mého skromného názoru, takže já jsem ten, kdo to musí rozseknout a zodpovědně říkám, že to stačí. Když se člověk zaposlouchá do „The Concrete Confessional“, tak si samozřejmě vzpomene na stylové velikány Agnostic Front či Sick of It All, ale stále častěji mám tvorby Hatebreed pocit, že se snaží nalákat početnou metalovou základnu a do své tvorby tak vmíchávají čím dál více thrashových prvků a vlastně i celých písní.
Jasně, oni třeba Slayer byli u Hatebreed ke slyšení již na druhém a třetím albu (za všechny mě vždycky napadne skvělá hymna „Doomsayer“), ale nedokážu si představit, že by se již zmíněná vypalovačka „A.D.“ fanouškovi rychlých kytarových riffů a agresivních vokálů neměla zalíbit hned na první poslech, protože tohle je thrashová pecka jak vyšitá. Hatebreed si sice ponechávají hutnost, bez níž to nejde, a druhá polovina je přehlídkou zatěžkaných škrtajících kytar s ochrannou značkou Hatebreed, ale v kontextu přímočařejších HC/punkových válů z počátků jejich kariéry je tohle posun, jemuž se nijak nebráním. Viz skvělá „Dissonance“ ze samého závěru, která je další ukázkou, že tahle forma Hatebreed sluší a nezní nijak uměle.
Novinku je tak možno považovat za typickou placku Hatebreed aktuální dekády, protože stejně jako minulé „The Divinity of Purpose“ je „The Concrete Confessional“ masivním pravým hákem do ksichtu všem, jimž tahle hudba přijde už z principu otravná a jednotvárná. Nechybí jak hitové tutovky, jež by se neztratily na setlistu vedle klasik typu „Live for This“ a „Defeatist“ („Looking Down the Barrel of Today“, „Us Against Us“), tak rychlé vály, jimž ta prvoplánová hitovost trochu chybí, ale v rámci celku úspěšně vnáší testosteron do žil posluchače a tlačí „The Concrete Confessional“ kupředu k samému závěru. K tomu vlastně ani netřeba příliš velké síly, protože ta půlhodinka, do níž se “The Concrete Confessional” vešlo, uteče jako voda a ani nepřijde, že konec alba lehce ztrácí na síle. V samém závěru se totiž sešly slabší kusy, jež reprezentuje dvojice „Walking the Knife“ a „Serve Your Masters“”, jimž chybí takové to nepopsatelné něco, díky čemuž by se z nich stály songy, na které si člověk rád vzpomene.
Jinak je tracklist protkán samými klasikami. Ty by se mohly objevit na různých albech z let předchozích, přičemž „In the Walls“ s thrashově hutnou kytarovou stěnou a hitová „Us Against Us“ jsou z první poloviny tím asi nejzajímavějším. Co mi na druhou stranu zrovna nesedí, je snaha o zpěvnější vokály v „Something’s Off“, která tak trochu navazuje na eponymní desku z roku 2009. Příliš se nevyvedl ani vlezle punkový nápěv v „The Apex Within“, jenž na mě působí dosti laciným dojmem. Nic proti takovým pokusům když jsou udělány vkusně, ale v prvním případě už si Jamey Jasta hubu rozbil solidně před sedmi lety a v tom druhém to prostě vyznívá moc prvoplánovitě a křečovitě. Když už snaha o uhlazení dané písně, tak lépe funguje „From Grace We’ve Fallen“, kde tenhle moment působí bojovně nakopávajícím způsobem.
Není pochyb o tom, že Jamey Jasta stále ví, co dělá a že to dělá dobře. Kdybych měl novinku srovnat s žánrově spjatými Walls of Jericho, kteří letos vydali album po dlouhých osmi letech, tak je slyšet, že Hatebreed jsou pořád jiná váhová kategorie, protože i navzdory faktu, že je to mainstreamově laděná deska se vším všudy, tak se předvádějí ve velmi dobrém světle a výsledek jim nelze nevěřit. Zatímco minulému „The Divinity of Purpose“ chybělo trochu víc šťávy a hodně rychle si sedlo a přestalo mě to k němu postupem času táhnout, tak „The Concrete Confessional“ zatím baví a v mých očích oproti prvnímu poslechu dokonce lehce roste. Dobrá práce.
Tracklist:
01. Apokalypserna anfaller
02. 13 procent
03. Trygghetens pris
04. Slentriankonsumtion
05. Varför ska jag lyssna?
06. Alla mår skit
07. Mera gift
08. Du ska lida
09. Gubbvrak
10. Varje dag är en domedag
11. Paria
12. Själviskt helvete
13. I ett nav av förljugenhet
Švédská extrémní sebranka Fredag Den 13:e není v žádném případě nějaká parta zelenáčů, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vznik této pětičlenné party se datuje k roku 2006, a pokud budu počítat i loňskou placku „Domedagar“, tak mají pánové na své pažbě již tři plnohodnotné studiové desky, které doplňuje několik splitek s pro mě neznámými kapelami (Dobermann Kult a Trubbel). K historii Fredag Den 13:e se příliš podrobných faktů najít nedá, ale na tom nezáleží. Účelem tohoto článku je představit jejich třetí album, jež navazuje na debut „Under iskalla fanor“ z roku 2010 a o tři roky mladšího následníka „Tjugohundratretton“, takže pojďme na to.
Přestože nemůžu kvalitu předchozích alb nijak posoudit, protože seznámení se starší tvorbou, abych si “Domedagar” dokázal alespoň rámcově zasadit do kontextu, proběhlo pouze skrze několik málo písní, tak jen na základě nejaktuálnějšího počinu je znát, že se nejedná o jejich prvotinu. Na finální placce se nachází poměrně ucelená a vyhraná forma velmi masivního hardcoru, jenž je zde silně říznutý zběsilým crustem. A přesně tak „Domedagar“ ve výsledku zní. Jako kombinace maskulinního chaotického hardcoru, který však postrádá takové to populární metalické zpracování ve stylu Hatebreed, ale který na posluchače útočí neurvalostí, jež místy hraničí až s šíleností.
Pokud si pořád nejste jistí, co přesně od Fredag Den 13:e čekat, tak si vezměte Converge a ve své podstatě byste měli mít jasno, co si pod hudební náplní „Domedagar“ představit. Jediným rozdílem oproti zámořským mazákům je přílišná uniformnost a kvalita samotných písní, protože ačkoli není problém album na jeden zátah doposlouchat, tak jsem měl po velmi krátké době pocit, že už jsem vše podstatné slyšel a nebýt toho, že jsem musel desku poslouchat opakovaně, abych si na ni vytvořil publikovatelný názor, tak ji odložím po druhém poslechu. Půlhodinová masáž krčního svalstva je totiž v podání Fredag Den 13:e tak primitivní záležitostí, že velmi snadno sklouzává do rutinního, až unavujícího posluchačské zážitku.
Já vím, od téhle hudby se žádné progresivní kejkle nečekají a ta agresivita v tomto případě má své opodstatnění, ale přesto ke spokojenosti něco postrádám. Zcela určitě jsou to silnější písně, jež bych si dokázal zapamatovat a byl schopný je od sebe po několika společných setkání vzájemně odlišit, ale to v případě „Domedagar“ nehrozí. Pětice s neuvěřitelně vitálním zpěvákem Andersem, jehož uřvaný vokál mě baví, v úvodní „Apokalypserna anfaller“ spustí po chvilce pomalejšího riffování hudební apokalypsu, která je plná crustových kytar a úsporné, avšak pekelně rychlé rytmiky, a z tohoto mustru v následujících jedenácti písních upustí jen ve velmi výjimečných případech.
Děje se tomu tak v šesté „Alla mår skit“, jež mě překvapila čistší strukturou, díky čemuž mi Fredag Den 13:e v určitých momentech připomněli své krajany Kvelertak. Svěžím dojmem vyznívá i „Gubbvrak“, již odpálí oldschool metalový riff, jenž se následně spojí s burácející rytmikou v ukrutný nářez, který je hnán kupředu masivní dvoukopákovou salvou. Nechci, aby to vyznělo, že ten zbytek nestojí za řeč, protože tomu tak není a agresivní vály typu „Trygghetens pris“, „A Mera Gift“ a „Du ska lida“ jsou dobré ukázky post-hardcorové zběsilosti, ovšem jak už jsem řekl, po chvíli začne album působit strašně jednotvárně a nudně.
Dobrému dojmu nepomáhá ani nepříliš povedený zvuk, který je v jistém smyslu v naprostém pořádku, protože je slyšet, že borci nenahrávali v garáži na čtyřstopý magneťák, ale bohužel je výsledný sound podřízen dnešnímu trendu, kdy musí být všechny stopy vytaženy na stejnou úroveň a veškerá dynamika jde do kopru. Sice by se dalo úspěšně oponovat, že i zmínění Converge znějí naprosto stejně, ale věřte, že tady je ten dojem neforemné zvukové stěny ještě větší.
Abych to shrnul… „Domedagar“ je příliš jednotvárná deska, kterou ani krátká hrací doba a obrovská dávky intenzity nedokáže pozvednout nad rámec stylového průměru, protože když to řeknu bez obalu, tak takhle dnes hraje každá podobně znějící skupina. Třetí nahrávku této jinak sympatické pětice, na níž je slyšet, že ji hraní baví, bohužel není radost poslouchat ani z technické stránky věci. Po několika písních mám totiž v hlavě pořádný guláš, na nějž velmi rychle zapomenu, protože Fredag Den 13:e nejsou ničím výjimeční, aby ve mně rostla touha si poslech „Domedagar“ zopakovat. Bohužel.