Čtvrtá fošna francouzských Fange se jmenuje „Pudeur“ a vyjde 24. dubna u Throatruiner Ṙecords. Přestože nosiče budou k mání až za víc jak měsíc, album už je k celé poslechu na YouTube:
Archiv štítku: Fange
Fange – Punir
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 37:33 K recenzi poskytl:
|
S francouzskými Fange jsem se poprvé setkal na jejich první dlouhohrající fošně „Purge“ z roku 2016. Nejsem úplně obrovský fanda sludge metalu nebo agresivních míchanic black metalu s hardcorem a/nebo sludgem, což jsou v obou případech věci, které Fange nejsou úplně cizí, i když ta druhá o něco méně, přesto se mi „Purge“ vcelku líbilo.
Nevyhledávám tuhle odnož extrémního metalu nějak intenzivně a nemám úplně potřebu tomu věnovat enormní množství svého času, ale tu a tam se stane, že na něco takového dostanu náladu a pak si to pustím docela s chutí. Anebo ještě lépe řečeno, nestává se to zrovna často, abych měl chuť si tyhle věci cíleně pustit, ale občas k nějaké kapele přičuchnu, a protože tenhle styl poslouchám spíše sporadicky, přijde mi ten hutný agresivní koktejl docela k duhu. A přesně tohle se svého času stalo i s Fange. Nicméně neplatí, že bych vzhledem k nízkému dávkování spolykal každé hovno, tudíž nějakou úroveň ta produkce stále musí mít. A Fange tuhle podmínku na „Purge“ splnili.
Na druhou stranu mě to ale nepoložilo na lopatky takovým způsobem, abych měl potřebu si zpětně dohledávat starší minialba „Poisse“ (2014) a „Skapheusis“ (2015). Dokonce jsem se ani neobtěžoval s poslechem druhé řadové placky „Pourrissoir“, která vyšla pouhý půlrok po „Purge“, ačkoliv jsem její vysrání se do světa tehdy zachytil. Jednoduše jsem to na to královsky hodil bobek.
Jméno Fange jsem si ovšem pamatoval a nad skupinou jsem hůl rozhodně nelámal. Když letos vyšla třetí velká deska „Punir“, usoudil jsem, že tentokrát mám na to docela náladu a mohl bych si tenhle styl zase jednou chvíli nadávkovat. Fange naštěstí nezklamali a posloužili k tomuhle účelu dost uspokojivě.
Když budu chtít popsat základy, na nichž „Punir“ staví, asi nepůjde o nic moc objevného, protože se v určité míře jedná o popis sludge metalu obecně. Ta muzika má v sobě velikou hutnost a zatěžkanost; ačkoliv tempo nemusí být úplně rychlé, hudba působí agresivně, nasraně a nihilisticky. Navzdory striktnímu rytmu se nejedná o nic chytlavého. Dalším faktorem, na nějž nemůžeme zapomenout, je samozřejmě intenzita přednesu.
To všechno Fange splňují prakticky bezezbytku, ale z průměru je vyčleňuje několik dalších prvků navíc. Francouzi to třeba pocukrovali trochou hluku. Nejedná se o nic obrovského, takže noise byste od „Punir“ očekávat rozhodně neměli, ale ten jemný hlučivý / industriální feeling tam občas prostě vykukuje. Musím nicméně dodat, že se projevuje spíš „po okrajích“, než aby jej Fange používali přímo v samotných skladbách, ale i tak se jedná o vítané zpestření. Nejcitelněji se tyto vlivy projevují v mezihrách „Opinel“ a „Maintien de l’ordre“.
Kromě toho se Fange můžou pochlubit také poměrně dobrým kompozičním skillem a odvahou použít i melodii. Určitě si nepředstavujte, že by snad „Punir“ mělo být melodickým albem, protože to v žádném případě není. Je-li to ale vhodné, Fange umějí nějakou linku na příhodných místech vytáhnout a posunout tím píseň o krok kupředu. Jako příklad mohu uvést vygradovanou pasáž v „Les boyaux de la princesse“ anebo závěrečnou stopu „Second soleil“.
Dokonce ani proti životnosti alba nemůžu říct něco vyloženě negativního. Určité pasáže se sice postupem času ohrají, ale stalo se tak až po sympaticky vysokém počtu poslechů, plus ani poté mě nezačaly vyloženě srát. Naopak jiné momenty mě pořád baví a ani s delším časovým odstupem neztratily na přitažlivosti.
Všehovšudy si tedy Fange stojí hodně dobře. Vím, že „Punir“ nebudu nadále nijak intenzivně poslouchat, ale spíš než kvalitou desky je to dáno tím, že co do stylu mám jiné favority. Avšak i s takovým přístupem jsem si na docela dlouhou dobu dokázal „Punir“ užívat. Každopádně, jestli máte rádi třeba Celeste nebo hnusnější momenty Jucifer, tak byste mohli dát Fange šanci.
Fange: nové album
Francouzští Fange vydají 1. března u Throatruiner Ṙecords nové album „Punir“. Počin už je nicméně nyní připraven celý k poslechu v přiloženém přehrávači.
Fange: nové album tento měsíc
Francouzští agresoři Fange vydali svou první řadovku „Purge“ loni v září, ale už 17. března na ni navážou druhou deskou „Pourrissoir“, a to opět pod křídly Throatruiner Ṙecords. Obal zde, tracklist následuje:
01. Parmi les ruines 02. Agapes 03. Ultrafrance 04. Les gémonies 05. Vore 06. Ressac
Fange – Purge
 |
|
Země: Francie Tracklist: Hrací doba: 37:54 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Francouzští Fange na sebe doposud upozornili dvěma minialby „Poisse“ a „Skapheusis“, která vyšla v letech 2014 respektive 2015. V kadenci jedné nahrávky za rok pak pokračují i letos, nicméně tentokrát už se nejedná o pouhé EP, nýbrž o dlouhohrající fošnu. Byť zůstává paradoxem, že řadový debut „Purge“ je asi o dvě minuty kratší než první ípko „Poisse“.
Rozhodně je tu jedna skutečnost, jež napovídá, že by Fange mohli být vítaným hostem v přehrávači těch posluchačů, kteří si libují v nehezké hudbě. Mám tím na mysli jméno, jaké se nachází v kolonce vydavatele „Purge“. Throatruiner Ṙecords totiž nejsou žádné vyměklé moče – fakt, že ve svém portfoliu mají skupiny typu Cowards či Plebeian Grandstand, jasně ukazuje, že se toho tenhle francouzský label nebojí. A nebudu vás napínat – Fange takový předpoklad bez větších problémů naplňují. Kdybych si měl rovnou odbýt i nějaké srovnání se zmiňovanými stájovými kolegy, tak se připravte na něco, co není zas tak vzdáleno od Cowards.
Na Fange mě docela baví jedna věc. Nehrají to nijak progresivně, avantgardně nebo experimentálně; je to prostě fašírka, jejímž jediným smyslem existence je rozcupovat vás na kousíčky a navrch ty kousíčky ještě pochcat. Přesto jsou ale Francouzi žánrově ne úplně jednoznační, výsledkem čehož je stylové kombo v info boxu. Pojďme si to tedy rozebrat o něco podrobněji, ale až v novém odstavci:
Řekl bych, že tím nejzákladnější, z čeho Fange na „Purge“ vycházejí, je sludge. Z tohoto žánru si čtveřice francouzských rabiátů bere hutnost a zatěžkanost. Některé riffy jsou heavy jako svině, a jestli někdo tvrdí opak, tak je to prašivý plantážník! Hardcore je tu reprezentován agresí a neurvalostí. Což je svým způsobem docela zajímavé, jelikož „Purge“ ve své podstatě není rychlá deska. Jistě, jsou tu i momenty, v nichž se Fange utrhnou ze řetězu a sešlápnou rychlostní pedál k podlaze, ale rozhodně se nejedná o většinovou náplň alba. Naopak majorita stopáže se nese ve středním až pomalém tempu, které však agresivnímu vyznění zjevně nijak nebrání. Právě díky téhle (ne)rychlosti lze leckde potkat i škatulku doom metalu, jíž Fange rovněž bývají častování, ale zrovna s tímhle žánrem bych já osobně byl dost opatrný, protože doomové „Purge“ skutečně není. Ne všechno, co se nese ve středním či pomalejším tempu, je automaticky doom!
Se škatulkami jsme však stále neskončili, jelikož sludgová těžkost a hardcorová nasranost je navrch zalita blackmetalovou misantropií a nenávistí. Nehledě na fakt, že „Purge“ z black metalu nezřídka čerpá i po stránce atmosféry. Jako třešničku na dortu si pak dosaďte, že Fange to tu a tam proříznou i noisovým „zapísknutím“, což dojem z alba posouvá ještě o kousek dál směrem k ošklivosti. Když všechny ty jmenované atributy a škatulky dáte dohromady, začne se už pomalu rýsovat výsledek. Asi netřeba dodávat, že se nejedná o záležitost pro pohodové poslouchání. S roštěnkou si na to ploužák fakt nezatančíte, ale pokud plánujete někomu rozpárat břicho a zauzlovat mu střeva, „Purge“ může být velmi vhodným soundtrackem. S tímhle v zádech se vám ty vnitřnosti třeba povede smotat do stejné koláže, jaká se nachází na obalu desky.
„Purge“ sice zdobí vysoká intenzita a nepřátelskost, ale do pozice poslechu-hodné nahrávky ji povyšuje ještě jiná věc. Fange totiž nezapomínají ani na to, že i extrémní hudba potřebuje kvalitní skladatelské nápady, aby se z bezhlavého náseru na vymlácení palice přelila do alba, jaké stojí za koupi. Tohle je třeba to, co mi trochu chybělo na posledním počinu výše jmenovaných kolegů Cowards. Fange ovšem nápady nepostrádají a dali dohromady počin, který dává smysl i po kompoziční stránce. Výbuchy animální agrese se střídají s hnusnými táhlými pasážemi, které zní, jako by vás někdo pomalu řezal žiletkou, nechybí ani opravdu působivé momenty, ale i v nich vám budou uvřískané vokály neustále připomínat stěžejní poselství desky – že máte chcípnout jak prašiví psi.