Kaša: |
|
Top5 2016: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.
2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.
3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.
4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.
CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.
2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.
Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“ je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.
Artwork roku:
Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.
Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.
Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.
Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.
Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.
Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.
Zhodnocení roku:
Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.
