Země: Velká Británie / Německo Žánr: progressive rock / pop rock Datum vydání: 22.1.2016 Label: InsideOut Music Tracklist: 01. Do Nothing Till You Hear from Me 02. Praying to a Mute God 03. Nightschool for Idiots 04. Feed the Troll 05. Your Dark Ideas 06. Last Man on Earth [bonus] 07. In The Crosshairs 08. Strange Relationship 09. Swimming Horses 10. Mavro Capelo [bonus] 11. Father Daughter Hrací doba: 59:51 Odkazy: web / facebook / twitter

Protože se vznik The Mute Gods datuje teprve k loňskému roku a „Do Nothing Till You Hear from Me“ je jejich debutovým počinem, tak se přímo nabízí asociace s nějakou začínající partou. Skupinou, která toho za sebou moc nemá a jíž tak bude automaticky přisuzována role teprve hledající se kapely, od níž nelze čekat žádné zázraky. V tomto případě je tomu ale přesně naopak, protože od spojení trojice takových jmen, o nichž ještě bude řeč, se nedá čekat nic menšího než velmi kvalitní porce muziky s vyzrálým skladatelským a instrumentálním vkladem.

On totiž za vznikem The Mute Gods stojí Nick Beggs, který vede britské Kajagoogoo a jenž se do mého povědomí dostal teprve s nástupem do doprovodné kapely Stevea Hacketta a zejména Stevena Wilsona. Nick Beggs s druhým jmenovaným spolupracuje již od druhého sólového alba „Grace for Drowning“ a za tu dobu si u Wilsonových fanoušků, jimž Kajagoogoo nic neříká, vydobyl pověst skvělého basáka a nadaného doprovodného vokalisty. Přestože jsou The Mute Gods v podstatě jeho výtvorem, tak vzhledem k tomu, že se hned v začátcích obklopil kytaristou Rogerem Kingem z kapely Stevea Hacketta (ex-Genesis) a bubeníkem Marcem Minnemannem, s nímž se zná díky spolupráci se Steven Wilsonem, nejsou The Mute Gods jeho sólovou vizí, nicméně se tváří jako regulérně fungující skupina.

Jistě uznáte, že už jen díky personálnímu obsazení vzbuzují The Mute Gods nemalé naděje v kvalitní produkci, jejíž jádro bude blízké progresivnímu rocku britského střihu, což se taky stalo. Kdybych měl „Do Nothing Till You Hear from Me“ popsat, tak bych to nejjednodušeji zvládl s přirovnáním k barvitému koktejlu sólových alb pánů Hacketta, Wilsona a navrch řádná špetka popových melodií. To vše protřepat a posypat progmetalovými momenty, které v záplavě kláves a zvonivých kytar nejsou natolik časté, aby se The Mute Gods pouštěli do soubojů s Dream Theater. Naopak, The Mute Gods písničkovým pojetím jako by popírali zázemí, z něhož jednotliví muzikanti vzešli. Jakkoli je totiž ten britský progrockový odér slyšitelný během několika vteřin, tak silné melodické cítění a v podstatě poprockové písničky typu „Praying to a Mute God“, či „Nightschool for Idiots“ desku velmi projasňují.

Upřímně jsem byl nejvíc zvědavý na Nicka Beggse, jehož jsem znal pouze ze studiových a živých počinů Stevena Wilsona na sólové dráze, kde se vokálně představuje spíš v rámci harmonických vokálů ve vyšší poloze, čímž funguje jako doplněk k Wilsonovu zemitému vokálu (v porovnání s Beggsem). A musím říct, že jsem překvapen, jak dobrým zpěvákem se ukázal být, protože aniž bych chtěl srážet přispění zbylé dvojice instrumentálního osazenstva, tak je to Nick Beggs, kdo táhne The Mute Gods kupředu až neskutečným způsobem. Minnemann a King hrají skvěle, ale hlavním lákadlem se pro mě stal právě Beggs. Jen pro úplnost dodám, že při nahrávání „Do Nothing Till You Hear from Me“ se motalo ve studiu hned několik hostů, z nichž nejznámější jsou Adam Holzman a Nick D’Virgilio, ovšem jejich přispění jsem nijak nezaregistroval, a kdyby mi to nikdo neřekl, tak mě ani nenapadne po nich pátrat.

Nicméně, to nemůže změnit nic na tom, že z „Do Nothing Till You Hear from Me“ se vyklubala fantastická nahrávky s velmi hezkou atmosférou a silnými skladbami. Úvodní titulní položka je přesně tou písní, již bych od této trojice papírově čekal. Její vzletný refrén, klávesová linka a skvělé bicí ve mně zanechaly na úvod dobrý dojem a od té doby mě The Mute Gods měli v hrsti. Roger King a jeho kytarové sólo spolu s celkovou náladou písně připomenou atmosféru 80. let a drnčivá Beggsova basa ji tvrdí tak akorát, aby se nevytratil příjemný popový odér pramenící z refrénu. V trochu přímočařejším hávu pak pokračuje již zmíněná dvojice „Praying to a Mute God“ a „Nightschool for Idiots“, z nichž hlavně ta druhá je softpopovou baladou, ze které emoce tryskají na všechny strany, a vůbec přitom nezní jako laciný brak pro masy. Beggsův zajímavý a svým způsobem i jedinečný vokál zní v těchto písních, v nichž zpívá spíš ve vyšších polohách, velmi přirozeně a dohromady tak tvoří silnou kombinaci.

Následující „Feed the Troll“ s pevně daným rytmem, jenž je oproti předešlým hladivým kompozicím hutný, brání, aby se „Do Nothing Till You Hear from Me“ ještě před svou polovinou ztratilo v záplavě melancholie předešlých písní. V podstatě stejnou funkci má progově orientovaná „Your Dark Ideas“ a instrumentální „In the Crosshairs“, která je zajímavým kusem, ovšem musím říct, že já bych si ji představil spíš v samém závěru desky, kam by se mezi melodickou trojicí písní („Strange Relationship“, „Swimming Horses“ a „Father Daughter“) dokonale hodila. Tuto funkci plní bonusová „Mavro Capelo“, jež ale není tak kvalitní jako „In the Crosshairs“. Na základní verzi alba podobná píseň v závěru prostě chybí. Ne, že by se ke konci „Do Nothing Till You Hear from Me“ nedalo poslouchat, ale občas jsem měl pocit, že jsou The Mute Gods v závěru už lehce uspávající.

Stačilo by jen víc překvapivých instrumentálních pasáží jako klávesové sólo v prostřední části „Strange Relationship“ nebo vklad hosta, jako se tomu děje v závěrečné „Father Daughter“, v níž se představila Lula Beggs, jejíž hřejivý vokál se k tomu otcovu hodí. Takto jednotlivě jsou ty písně super, ale při jednolitém poslechu mi ke konci přeci jen něco scházelo. Hodně povedená je i rozmáchlejší „Swimming Horses“, která si v úvodu dává načas a v níž je výrazně slyšet progresivní rock 70. let díky skvělé klávesové lince a vícehlasům v pozadí. Velmi chytře vystavěná záležitost, jež i přes delší hrací dobu nenudí a do poslední chvíle si při jejím poslechu užívám každou vteřinu.

Není žádné překvapení, že kritika se v závěrečném sumírování konat nebude, protože z předchozích řádků je jasné, že The Mute Gods se mi zalíbili. Vzhledem k tomu, že po celou hodinu (počítám-li i dvojici bonusů) zde není tolik hluchých míst, abych měl chuť album v kterémkoli jeho momentu vypnout, tak jsem spokojený. Hodně spokojený. Tohle je totiž hudba, jíž ve svém volném čase poslouchám velmi rád a fakt, že je za ní podepsaná taková trojice osobností, to je už jenom třešnička na dortu. Pokud pominu svůj názor na dramaturgii desky a rozmístění několika skladeb, tak můžu debut The Mute Gods bez výhrad doporučit.