Ulver jsou úkaz. Formace vedená charismatickým hlasem Kristoffera Rygga ani ve třetí dekádě svých experimentů ještě neprobrázdila všechny hudební perspektivy. Původně blackmetalová kapela odskočivší si k akustickému albu zakotvenému v lidovém folku skončila jako těleso ustájené u House of Mythology, nezávislého britského labelu specializujícího se na hudbu bořící hranice mezi žánry. Uctívaní Noři transformovaní ve vizionářské těleso schopné pracovat s jakoukoli hudební látkou, ať jde o ambient, elektroniku, synthpop nebo soundtrackovou hudbu, jsou tak nakonec stájovými kolegy např. divno-folkařů Current 93, experimentujícího jazzmana Stiana Westerhuse, nebo hlasitých avantgardistů Zu. Bývalí fanoušci by je tak za jejich hudební proměny vykázali z „ráje“, ale jak Vlci zaseli, tak sklízí… a geneze tentokrát přinese plody zkaženosti.
Vlci (Ulver) v lidské mytologii a kultuře mají prominentní postavení. Nejinak tomu je posledních 20 let, kdy kreativně ustálený soubor svým každým krokem vzbudí ohromný zájem médií a bouřlivý ohlas v řadách fanoušků, což platí i pro jejich živé performance. Tato komplexně promyšlená představení očarovávají všechny smysly a příležitostí pro takto povznášející a nezapomenutelné zážitky tolik není. Vždyť v Praze se Ulver objevili šest let.
S novou show a novým setem se Ulver do Evropy vrací na 15 zastávek. Kdo zmeškal svůj vlak vidět výjimečné Nory v akci, bude mít příležitost 7. května v pražské Akropolis.
Předprodej viz výše, dále pak v síti Ticketmaster a na předprodejní kase v Lucerna Music Baru.
Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day
Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter
Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.
Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.
Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.
Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.
U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.
CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.
2. Čad – Bastard
Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.
Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter
Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.
Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.
Objev roku:
Selbst
Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.
Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.
Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.
Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.
O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.
Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.
Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné
Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.
V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verboten s Tengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.
Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.
Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.
Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)
Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore„Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!
Zhodnocení roku:
Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.
Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo Emperor i Master’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.
Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!
Top5 2017:
1. Der Weg einer Freiheit – Finisterre
2. Converge – The Dusk in Us
3. Wiegedood – De doden hebben het goed II
4. Algiers – The Underside of Power
5. Blanck Mass – World Eater
Neřadový počin roku:
1. Converge – I Can Tell You About Pain
2. Ulver – Sic transit gloria mundi
3. David Bowie – No Plan
„Finisterre”, konec světa, ne v onom apokalyptickém, nýbrž geografickém významu, hlásají Der Weg einer Freiheit, ovšem já hrubě nesouhlasím. Tak jako bylo pro cestovatele z východu Finisterre koncem světa, mohlo být pro potenciální cestovatele ze západu jeho začátkem, a přesně tak je třeba se na desku dívat. Ano, je to atmosferický black metal, ale nemá v sobě ani špetku deprese či nihilismu, naopak překypuje nečekaně pozitivní energií i ve chvílích největších bouří. „Finisterre” není ani přehnaně zapamatovatelné, vlastně nyní, když jsem ho už dobrý týden neslyšel, si toho z něj mnoho nevybavuji, a přesto vím, že stačí ho spustit, a vše se okamžitě vrátí na své místo. Chtělo to pár poslechů, nakonec si mě však album získalo.
Converge jsou v neuvěřitelné formě. Těžko věřit, že Američané už dvacet let zdokonalují stejný recept a stále ještě nedosáhli na svůj strop. Dobrá, možná že bych v jejich diskografii našel pár přelomovějších kousků, „The Dusk in Us“ asi nebude inspirovat zástupy kapel, jako to dokázali Converge v minulosti, přesto je jeho místo ve světě jasné. Doufám, že budou Kurt Ballou a spol. v nastolené cestě pokračovat a že z ní neuhnou. Zajímá mě totiž, kam je ona pomalá, ale stálá evoluce dovede za nějakých deset alb. Tipnu si, že budou mít stále obrovský náskok před konkurencí.
Málokdy a neochotně píši recenze na black metal. Na ten tu ostatně máme jiné odborníky, tak proč jim fušovat to řemesla. O Wiegedood se však mlčet nedá. Úvodní pekelný riff „Ontzielling“ mi v hlavě visí dodnes, Belgičané totiž mají výbornou schopnost kombinovat nekompromisní s chytlavým. S třicetiminutovou hrací dobou je „De doden hebben het goed II“ tak trochu jednohubka, nikdo však neříká, že si ho nesmíte pustit dvakrát. Přesně to byste totiž měli udělat. A pak ještě jednou.
Že bude druhé album Algiers zajímavé a důležité album, jsem očekával, že však skončí v mé top 5 rozhodně ne. Američané vychytali chybičky obstojného, ale nevyrovnaného debutu a navrch přidali velkou porci temnoty, deprese a naštvanosti. Ať už jde chytlavou titulní skladbu, hypnotickou „Death March“ či dojemnou „Me rieux“, všemu vévodí úžasný hlas Franklina Jamese Fishera, jehož skvěle doplňuje instrumentálně rozmanitá hudba. Pokud bych měl doporučit jedno letošní nemetalové album, bylo by to právě „The Underside of Power“.
5. Blanck Mass – World Eater
Benjamin Power je sice známý jak svými sólovkami, tak jako polovina dua Fuck Buttons, já ho však na „World Eater“ slyšel poprvé a rozhodně ne naposledy. Nejsem zrovna znalec elektronické hudby, takže mohu říci snad jen že „World Eater“ všelijak rachotí a bouchá, vše to je hrozně nahlas a šlape to v pochodovém rytmu. Většina z toho se však děje s chladnou vypočítavostí a jen občas Powerův stroj zešílí a pozře svět. Jindy se naopak zklidní a jen tiše si vrní a připravuje se pro další výbuch bezhlavé agrese. Tedy vše, jak má být.
Neřadový počin roku:
1. Converge – I Can Tell You About Pain
Converge letos měli povedený rok a zaslouží si tak ještě jednu zmínku. „I Can Tell You About Pain“ se stalo domovem pro „Eve“, jednu z nejlepší skladeb kapely za hodně dlouhou dobu. V recenzi „The Dusk in Us“ jsem si postěžoval, že by „Eve“ mohla být jeho výborným závěrem. Alespoň však Converge vynesla první místo mezi mými letošními neřadovými počiny, a to je jistě také velice hodnotné ocenění.
2. Ulver – Sic transit gloria mundi
Stejně jako v případě Converge je EP od Ulver vlastně jen přebytkem z natáčení dlouhohrajícího počinu. „The Assassination of Julius Caesar“ je povedené album, byť na nejlepší pětku to nestačilo. Skladby na „Sic transit gloria mundi“ drží podobnou úroveň, ovšem v slabší kategorii neřadových počinů to na umístění stačí, přestože nad cover verzí „The Power of Love“ jsem se spíše zarazil. První dvě skladby jsou však dalším poctivým zářezem do neuvěřitelně nabité diskografie kapely.
Do třetice toho, co se na dlouhohrající alba nevešlo, se přidává David Bowie, jehož „Blackstar“ ho předvedlo (bohužel naposledy) ve vrcholné formě. „No Plan“ a „Killing a Little Time“, dvě ze čtyř skladeb EP „No Plan“, se úrovni „Blackstar“ blíží. Nemají sice jeho atmosféru, Bowieho kouzlo však působí i zde. Komu se líbilo „Blackstar“, neměl by si „No Plan“ rozhodně nechat ujít.
Artwork roku:
The National – Sleep Well Beast
Jednoduché, ale působivé. The National neměli na obaly v minulosti zrovna šťastnou ruku, vše to však vynahradili nejdříve prapodivným „Trouble Will Find Me“ a hlavně nyní elegantním „Sleep Well Beast“. Těžko vysvětlit proč na mě „Sleep Well Beast“ působí tak uklidňujícím dojmem, zejména když je výjev na něm zobrazený vlastně dost obyčejný. Úplně to samé se však dá prohlásit i hudbě na albu obsažené, a přesto ji s chutí poslouchám překvapivě často.
Objev roku:
Brockhampton
Těžko vybrat kohokoli jiného než Brockhampton. Americké uskupení, které se z pro mě doposud neznámého důvodu označuje jako boy band, vtrhlo na scénu a během několika měsíců vtisklo hip-hopu novou, vlezlejší tvář. To vše sice zvládli již v červnu na „Saturation I“, ovšem v průběhu roku stihli vydat ještě dvě alba a svou pozici jasně potvrdili. Skrz „Saturation III“ se stále ještě prokousávám, ovšem už teď mohu Američany pochválit. Jako obvykle zde sice platí, že by z trilogie mohla být jedna našlapaná hodina hudby, spíše než tři nevyrovnané, ovšem vzhledem k tomu, že tady jde spíše o hity a singly než o nějakou celistvost desky, klidně si po několika posleších namíchejte svoje „Saturation“. Takové album bych zařadil možná i do nejlepší pětky.
Tady není co řešit. Ghost Bath jsem se vysmál už v recenzi a o devět měsíců později se stále směji, přestože jsem „Starmourner“ od té doby neslyšel. „Starmourner“ je jedním z těch poměrně vzácných případů alb, která jsou špatná takřka na všech frontách, přestože jeho tvůrci bezpochyby mají na víc, jak již v minulosti ukázali. Třetí řadovka Ghost Bath není špatná v onom relativním pojetí, kdy je jen zklamáním po solidním předchůdci, mluvíme zde o albu které je špatné v absolutním měřítku a snad nejhorší na něm je pocit, že to jeho tvůrci berou opravdu vážně.
Koncert roku:
Forma: Praha – Ústřední knihovna hlavního města Prahy, 19.10.2017
Vzhledem k mému dlouhodobému průměru jednoho navštíveného koncertu ročně je tato kategorie víceméně jasná. Tentokrát však nedošlo ani na koncert, a tak musím podvádět. Forma, uskupení pro mě dříve zcela neznámé, si totiž připravilo živý doprovod ke klasickému německému němému snímku „Metropolis“. Budoucnost pohledem z třicátých let v doprovodu elektronické hudby byla naprosto neodolatelná, i když spíše děsivá než lákavá.
Asi poprvé jsem letos videoklip nevybíral kvůli jeho uměleckým kvalitám. „One More Light“ není krásně natočené, nemá příběh, k hudbě samotné nic nepřidává a navíc je jde o jedinou solidní skladbu z jinak jednoduše špatné nahrávky. Videoklip k „One More Light“ má čistě symbolickou hodnotu, připomíná, jak smutné je ztrácet dětské idoly, zejména ty které za dlouhé roky mezi „tehdy“ a „nyní“ vlastně nic neztratili ze své obdivuhodnosti. V tom je hodnota videoklipu k „One More Light“. Je škoda, že musel vzniknout.
Potěšení roku:
black metal
Rok 2017 nebyl zdá se hudebně nijak zvlášť povedený a tak i potěšení roku je poněkud mdlé. Mám však dojem, že zatímco v jiných žánrech se nijak zvlášť neurodilo, na poli black metalu (či spíše black metalem ovlivněného metalu) se našlo nečekané množství solidních nahrávek. Nejen výše zmínění Wiegedood a Der Weg einer Freiheit vydali letos solidní placky, hodně mě bavilo třeba i nedávno vydané album Wode, řadovka The Great Old Ones či moderněji střižená hudba Laster, Mord’A’Stigmata či White Ward. Po letech, kdy jsem černý žánr dost zanedbával, jde o příjemnou změnu.
Zklamání roku:
hip-hop
Naopak kandidátů na zklamání roku je více, byť vítěz je mezi nimi jasný – hip-hop jakožto celý žánr a scéna. Na hip-hopu se začalo velice projevovat, že se stává novým popem. V předchozích letech stačilo sáhnout mezi ty největší a nejúspěšnější žánrová alba a vždy jste se dobře bavili. Letos zní ty největší desky všechny úplně stejně a člověk musí hrábnout hlouběji, ovšem ani tam jsem nenašel nic, co by mi roztáhlo úsměv tak jako pět či více loňských počinů.
Zhodnocení roku:
Z výše zmíněného už musí být jasné, že rok 2017 pro mě hudebně byl rokem nudy a zklamání. Jistě, všechna alba v mé top 5 jsou dobrá, jenže pokud by vyšla v posledních, řekněme pěti letech, nejspíše by se ani jedno z nich do top 5 nedostalo. Navíc doslova všechny desky, do kterých jsem loni vkládal naděje, mě více či méně zklamaly. Nechť je tedy rok 2018 nápravou.
Některé věci lze na tom světě jen stěží pochopit. Tvorbu Ulver, to například. Desky samy o sobě často nikterak náročné nejsou, jenže… někdy ambient, tuhle rockové experimenty, jindy zas hravá elektronika a plakání s popem jako reakce na živelnost. Nuže ano, pestré to je. Pro letošek zde máme pod názvem „The Assassination of Julius Caesar“ vraždu Gaia Julia. Deska přichází po elektronicky-rockovém experimentu se štítkem „live“, po filmové hudbě a po dronech se Sunn O))). Schválně. Jak byste řekli, že bude tenhle příběh pokračovat? Vezměte to logickou řadou značky Ulver. Tou zdánlivě nelogickou. Na jejím konci naleznete synthpop.
Odkazy na minulost tu nemáme v podání Norů poprvé. Zcela jistě můžeme mluvit o jednom z hlavních zdrojů inspirace, a to již od devadesátých let. V té době nešlo o hrátky s minulostí hudební, ale co do atmosféry a záměrné zvukové archaičnosti. V novodobé éře Ulver již nejde o evokaci prehistorických časů, ale o vzpomínky na různé hudební etapy – nejvýraznějším příkladem je album „Childhood’s End“ situované do dob, kdy bylo psychedelii vůbec nejlíp. Do hudební minulosti se vrací i deska nová, která stejně jako ve své době „Childhood’s End“ představuje Ulver v doposud nepoznané poloze.
Rozdíly mezi novinkou a posledním řadovým počinem, experimentálním „ATGCLVLSSCAP“, můžeme registrovat prakticky na všech frontách. Jak synthpopové zvyklosti radí, na novinkové desce se hodně zpívá – oproti předchůdci je, dá se říct, neskutečně upovídaná, respektive uzpívaná. Kdyby někdo pochyboval, jestli Ulver letos budou znít skutečně jako Ulver, nechť se zaposlouchá právě do vokálů. Když Rygg na začátku „Angelus Novus“ spustí své „an army charges upon the land“, není co řešit. Právě takhle zní Ulver, v roce 2017 popoví, ještě více popoví než toho času na „Shadows of the Sun“. Osvěžujícím, avšak nikoli rušícím dojmem působí i angažování hostující zpěvačky. Sisi Sumbundu nejprve zazpívá v košaté „Rolling Stone“, načež si s Ryggem střihne i přímočarý duet v „1969“. V obou případech to bezvadně funguje.
Vrátíme-li se ke srovnání s poslední řadovkou, zásadních změn doznala i kompozice. Ubyla rozvolněnost, objevila se chytrá chytlavost, čitelnější schémata. I přesto jsou Norové velmi pestří, a to jak v kontextu celé desky, tak jednotlivých skladeb. Ve všech písních se možná drží synthpopového základu, ten ale pokaždé rozvíjejí za pomoci nejrůznějších ruchů a nekonvenčních elektronických výletů, pro Ulver natolik typických. Krásně je to vidět již na zmíněné „Rolling Stone“, kde se na vokálech závislé melodie ocitnou v zajetí zběsilé improvizace, ani nevědí jak. Nesmírnou skladatelskou vyspělost odhaluje i dvojice „So Falls the World“ a „Coming Home“, kde kapela bez zaškobrtnutí a přítomnosti ostrých schodů dokáže přejít z počáteční melancholie a zadumanosti v taneční extázi.
Hůře již dopadá sázka na přímočarost. Jednou je z toho největší hit a potěšení, že ne všechny duety patří do stoupy („1989“), dvakrát tu však máme písně, které působí trochu bezradně. Úvodní „Nemoralia“ působí zvláštně zadrženým dojmem. Jako by neustále naznačovala, že ukáže víc, ale vždycky se nakonec schová pod vrcholem. „Southern Gothic“ zase jen tak proběhne a nestihne nic sdělit, emocím a Ryggově pěveckému umu navzdory. Každopádně stále jde o stravitelné songy, jež pouze nenabízejí nadstavbu, na niž jsme si v souvislosti s Ulver rádi zvykli. Stravitelnosti napomáhá i zvolená stopáž, která je jen dalším důkazem vyspělého přemýšlení o vlastní hudbě. 44 minut popového přídělu? Ideál.
Z některých desek Norů jsem byl možná potěšen víc, někdy dokonce výrazně, ale přijde mi hloupé „The Assassination of Julius Caesar“ někam zařazovat a vynášet soudy, jestli mi bylo líp tehdy a tehdy, o kolik strávených minut a mlčenlivých procent. Nejpodstatnější je, že novince se podařilo to, co drtivé většině nahrávek Ulver. Máme co do činění s nezaměnitelným kouskem v diskografii. S kouskem kvalitním. Soudržným. S kouskem, který drží charakteristickou kapelní esenci naživu. A co že může následovat dál? Ambient, jazz, klasika a taky fůra dalších věcí, ostatně bookmakeři vypsali kurzy proklatě vysoko. Těšme se na naše prohry víc než na kterékoli jiné.
Druhý pohled (Onotius):
Člověk ještě ani nestihl osvěžit výtečnou loňskou fúzi psychedelického rocku a trip-hopu a norští chameleoni předvádí svou další reinkaranci. A po hlavě se vrhají do vod, kolem nichž dlouho jenom tak opatrně kroužili. Už je to tak – Ulver hrají regulérní synthpop. A co víc, neztrácejí nic ze své výjimečnosti. Ba naopak, popová přímočarost jako by jejich podstatu byla schopna koncentrovat. Na novince se nachází atmosféra, z níž mrazí, a zároveň melodie, které prořezávají vzduch s až hymnickou zapamatovatelností. Přitom se ale vyhýbá prvoplánové banalitě a každý další poslech odhalí nový detail. Bije v nich srdce experimentátorů, kteří nenechají žádný žánr bez kreativní demontáže. Pusťte si euforicky vygradovaný electro-noisový konec „Rolling Stone“, a bude vám jasné o čem mluvím.
Základem jsou úderné beaty a mysteriózní atmosféra definována melancholicky zabarveným hlasem Kristoffera Rygga, dále je pak vše dobarvováno vrstvící se elektronickou orchestrací. Zní to možná neobvykle homogenně, ale pod povrchem se dějí věci. Podmanivost zde neznamená podlézavost, hitovost zde neznamená vykřičenost. Vše působí elegantně, plynule, přirozeně. Od úvodní přehledné „Nemoralia“, přes výtečné jednohubky „Southern Gothic“ a „1969“ až po závěrečnou experimentální meditaci „Coming Home“ není čas pochybovat. Co zprvu působilo nenápadně, na další poslech vykvete.
Klikatá cesta žánry dovedla Ulver až k „The Assassination of Julius Caesar“. Profilují do ní všechny zkušenosti, zpovídají se ze všech bolístek minulostí a glosují frázemi půjčenými z osmdesátek. A sluší jim to. Žádný tón nazmar. Semknuté kompaktní dílo, které ale nerezignuje na nápaditost. K tomuhle se budu vracet často a rád. „Vlci“ opět uchvátili.
Zajus:
1. Nokturnal Mortum – Істина
2. Colin Stetson – All This I Do for Glory
3. Trombone Shorty – Parking Lot Symphony
Skvrn:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Zu – Jhator
3. Les discrets – Prédateurs
Onotius:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
3. Ayreon – The Source
Metacyclosynchrotron:
1. Nightbringer – Terra damnata
2. Cult of Erinyes – Tiberivs
3. Funeralium – Of Throes and Blight
Cnuk:
1. Artificial Brain – Infrared Horizon
2. Wolfbrigade – Run with the Hunted
3. Life of Agony – A Place Where There’s No More Pain
H.:
V dubnu vůbec není o čem – největším tahákem je suverénně „Women“ od Ides of Gemini. První dvě alba téhle skupiny mi dala přesně to, co na hudbě vyhledávám. Jistě znáte ten pocit, když tam je něco víc než pouhé „líbí se mi to“, když vás tóny skutečně zasáhnout a rozvibrují spodní proudy v zákrutech duše. Vím, že mnozí Ides of Gemini takhle vysoko necení, ale já si „Constantinople“ i „Old World | New Wave“ jednoduše zamiloval. „Women“ má tedy sakra co dorovnávat a optika bude o to přísnější, že proběhly personální změny a bubenice Kelly Johnston už v sestavě není. Přesto doufám, že zklamán nebudu – kdybych byl, bolelo by to hodně.
Finové Celestial Grave na svém loňském demosnímku „Burial Ground Trance“ předváděli black metal vysokých kvalit, vlastně šlo o jedno z těch nejpříjemnějších překvapení minulého roku. Byť šlo o pouhou čtvrthodinu hudby, oddanost Ďáblovu učení z toho tryskala na všechny strany. V dubnu dorazí počin ještě kratší – sedmipalcové EP „Pvtrefactio“, dvě skladby, ani ne dvanáct minut. Demo mě ovšem zaujalo takovým způsobem, že si to ujít nenechám.
O tom, jak moc se na oba výše zmiňované počiny těším, snad svědčí i skutečnost, že tyto v očekávání předstihly dokonce i Nokturnal Mortum a jejich dlouho očekávané album „Істина“. Pokud bych ale ukrajinskou legendu vynechal úplně, asi bych si trochu lhal do kapsy. Nokturnal Mortum jsou fantastickou kapelou a jejich počiny mám hodně rád. Je pravda, že zpětně se častěji vracím k dokonalému „Мировоззрение“ / „Weltanschauung“, ale ani tak mi vůbec nevadí, že dle prvních ukázek i dle přebalu vše nasvědčuje, že bude novinka pokračovat ve stopách „Голос сталі“ (dalo se čekat). Však jestli Knjaz Varggoth se svou družinou udrží laťku, tak… jen vůl by mohl být nespokojen.
Kaša:
Nechci tvrdit, že by byl dubnový seznam chystaných novinek v oblasti hudebních nosičů vyloženě slabý. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych při jeho pročítání zrovna skákal radostí. Několik zajímavých jmen jistě obsahuje, ovšem tak nějak mě nechávají chladným. Až na jednu výjimku… Deep Purple.
Deep Purple jsou bezesporu legenda a jejich novinku si tentokrát nenechám v žádném případě ujít. Poslední řadovka „Now What?!“ se nakonec ukázala jako velmi silný zářez v diskografii této veličiny a trochu mě mrzí, že jsem její vydání před čtyřmi lety úspěšně zazdil. Od „Infinite“ nečekám samozřejmě nic menšího než přísun dobře osvědčených postupů, které prostě a jednoduše fungují i po všech těch letech. A protože pánové špatné album snad ani neumí a sypou z rukávu jednu povedenou nahrávku za druhou, tak věřím, že „Infinite“ dostojí velkému jménu skupiny, od níž se automaticky očekává něco víc.
Zajus:
Dubnová nadílka skrývá album, na které se těším jako pan prezident na ranní štamprle. Nemá cenu chodit okolo flašky slivovice, jsou to samozřejmě ukrajinští Nokturnal Mortum. Přestože se nemohu zařadit mezi jejich skalní fanoušky, dosud poslední počin „Голос сталі“ patří mezi má nejoblíbenější alba všech dob a žánrů. K „Голос сталі“ se vracím s železnou pravidelností již sedmým rokem a nejlepší na něm je, že i po tolika letech je poslech od poslechu silnější. Od „Істина” nečekám nic menšího než naprostou dokonalost.
Výrazně méně však věřím novince Colina Stetsona. Saxofonový virtuóz v minulosti předvedl, že opravdu umí, jenže nejlépe mu to jde ve společnosti, a když je na vše sám, jeho tvorba místy pokulhává. Přesto jsem na „All This I Do for Glory” zvědavý. S posledním místem pak zůstanu u dechových nástrojů, ostatně co jiného čekat od chlapíka, jenž si říká Trombone Shorty. Troy Andrews, který se pod tímto pseudonymem schovává, sice podobně jako Colin Stetson ohromuje svou technickou zručností, jenže tím podobnosti končí. Tam, kde Stetson upírá veškeré síly na hluboký umělecký zážitek, se Andrews spokojí s tím, když své posluchače dobře pobaví, a to je také někdy potřeba. Duben tedy bude v tomto ohledu, alespoň doufám, poměrně vyvážený.
Skvrn:
Nadcházející měsíc táhne nejen koncertně, ale taktéž studiově. Jako důkaz by bohatě postačila už jen první příčka věnovaná neposedným Ulver. Před rokem Norové zvolili rozmáchlý experiment, nyní to vypadá na až bytostnou popařinu. A já říkám proč ne, jedině dobře, že tu nemáme další zvěrokruhy, vlkům spánek nesvědčí. S Gaiem Juliem přichází nejočekávanější deska roku, tak snad si budeme moci zakřičet vítězoslavné ave.
Za druhou příčkou nemusíme od práce vydavatelů z House of Mythology utíkat, stejně jako Ulver tu svou novinku vydávají Zu, italští kytaroví vizionáři. Tedy převážně kytaroví a teď už vlastně možná tak trochu ex-. Kotouč „Jhator“ nějakou dobu točím, ale pořád nevím, jak tohle dobrodružství dopadne. Zatím tedy budu napjatý společně s vámi. Za příčkou třetí už musíme o dům dál, teď jen který si vybrat, hlásících se otevřených dveří je nespočet. Opatrné haló nakonec vnesu do francouzského bydla Les discrets. Při nádechu vycítím sny, jinak je ale tma. Co konkrétního za ní? Jednadvacátého se rozjasní.
Onotius:
Oproti relativně nadupanému březnu je duben zase o trochu skromnější. Čas od času se ale stejně vyloupne nějaké dost lákavé jméno, takže o naplnění žebříčku se nemusím obávat. Nejsem sice nějakým expertem na tvorbu zámořských Nightbringer, ale jejich „Ego dominus tuus“ mě svého času dost chytlo. Tak nezbývá než doufat, že novinka kvalitativní laťku předchůdce nepodleze. Pro mě je zároveň vydání „Terra damnata“ dobrým popudem k prozkoumání starší tvorby.
To, že od Ulver můžeme dnes už čekat opravdu cokoliv, potvrdili opět vydáním ukázky z nové desky, která by se dala popsat jako atmosferický synth pop. Tak jsem pochopitelně zvědav, jak dopadne celá deska. Jejich poslední zářez se povedl, tak snad novinku čeká stejný osud.
Dále si rozhodně nenechám ujít novou desku projektu Ayreon, jehož „Human Equation“ a „Into the Electric Castle“ patřili v časech, kdy jsem ještě o něco víc ujížděl na melodickém progu, mezi jedny z mých topových desek. Variabilita různých hostujících hlasů metalové scény, příběh prolínající se celou deskou a skladatelská uvolněnost. Nu, uvidíme jak to dopadne, první ukázky působily malinko samoúčelně. Ale zase je to Arjen Lucassen, ten by si kvalitu mohl ohlídat.
Metacyclosynchrotron:
Nightbringer podle mého nikdy nevydali slabou desku, ale ta poslední „Ego dominus tuus“ je bezpochyby korunní, takže jsem logicky zvědav, co kapela předvede s „Terra damnata“. Očekávám jistý pokles formy, ale rád se nechám překvapit. Což platí i o chystaných Cult of Erinyes. Belgičany sleduji od samotných začátků, placku „A Place to Call My Unknown“ čas od času rád opráším, ale musím přiznat, že do následovníka „Blessed Extinction“ jsem se prostě nedostal. Takže novinka můj zájem o kapelu buď oživí a já se pokusím dvojičkou zase prokousat, nebo zpečetí a Cult of Erinyes se tak zařadí do zástupů kapel, které pro mě po debutu umřely. A na závěr hrubě a pomalu, i přestože s doom metalem nijak často neobcuji. Deska „Deceived Idealism“ francouzských Funeralium mi svého času dokázala zkurvit náladu opravdu důkladně a prozatím to vypadá, že novinka „Of Throes and Blight“ nabídne zážitky ještě horšího a dusivějšího rázu. Prokousat se ale hodinu a půl dlouhou funerální tryznou asi nebude žádná sranda.
Cnuk:
Měsíc březen pro mě končil velice bohatě a duben jako by si říkal, že mi dá čas to vstřebat, jelikož i v dubnu se těším na alba s pozdějším datem vydání. Tím prvním bude „Infrared Horizon“ od Artificial Brain, kteří se představí s druhou dlouhohrající deskou. Asi žádný fanoušek technického death metalu nepřehlédl jejich tři roky staré sci-fi dílko, které sklízelo vesměs pozitivní ohlasy. O týden později, tedy 28. dubna, vychází zbylá dvě alba.
Začnu s kapelou Wolfbrigade, která je spoustě z vás zřejmě dobře známá, ovšem zcela popravdě, mně tak úplně ne. Samozřejmě jsem pár jejich písniček slyšel a hlavně viděl jejich jméno na plakátech nejrůznějších festivalů, ale sám vlastně nevím, proč jsem si nikdy nepustil žádné album. No, a to je právě ten důvod jejich zařazení do tohoto eintopfu, jednoduše myslím, že je pravý čas to napravit. Věřím, že to bude kvalitní crust/punková záležitost, a dost se na to těším, možná že si přeci jenom před vydáním novinky „Run with the Hunted“ poslechnu i starší tvorbu, abych nebyl poté v recenzi za úplného negramota.
No, a na závěr tu máme staré známé Life of Agony. „A Place Where There’s No More Pain“ bude po dlouhých dvanácti letech konečně dalším řadovým počinem. V 90. letech se poměrně výrazně zapsali do povědomí svým netradičním, alternativně pojatým hardcorem a zejména pak jejich koncepční prvotina „River Runs Red“ je dnes již klasikou. Zajímavé také bude slyšet, jak se na kapele projevila změna pohlaví zpěváka Keitha Caputa na zpěvačku Minu Caputo, která proběhla v roce 2011. Přestože tedy Life of Agony fakticky ztratili koule, na koncertech dokazují, že hudebně ještě ne, tak doufejme, že se jim to povedlo přenést také do nahrávacího studia.
Norští Ulver mají připravenou novou desku s názvem „The Assassination of Julius Caesar“. Ta vyjde 7. dubna skrze House of Mythology na CD i LP. Další detaily najdete například zde.
Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.
CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack „Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.
Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.
Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.
Objev roku:
Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.
Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.
Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016 Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…
Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.
Potěšení roku:
festivaly Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.
Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice „Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.
Zhodnocení roku:
Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.
Na nejvyhlíženější nahrávku roku jsem nemusel čekat vpravdě dlouho. 22 dní z přestupných 366 není nejvíc a přesroční trpělivosti tak tentokrát nebude třeba. Vyšel nový Ulver. Takový, jenž s sebou přitáhne pokaždé řadu otazníků. Co bylo, co je a kam to bude směřovat dál. Nikdy se neptám na to, co ještě nebylo, neb Ulver mají na kontě neskutečně pestrou minulost, a stále se nevěřícně táži, jak jen dokázali poznat tolik odstínů, aniž by opustili svou domovskou barvu. Čekání na další zabarvení je pak mnohem zajímavější než každoroční vyhlížení změnami nepoznamenaných kontur. Když jsem k tvorbě Ulver před pár lety přičichl a počal objevovat odstíny minulosti, stačilo pár desek, abych kapelu dosadil mezi vybranou společnost těch nejoblíbenějších, dost možná na absolutní vrchol.
Kdo Ulver zná, ví. Kdo ne, tak z několika řádků a na papír hozených názvů desek příliš nepochopí. Výlet do minulosti proto odhaluji jen v té největší možné strohosti… Devadesátkové počátky patřily black metalu. Špinavému, obhroublému, ale částečně už budoucnost naznačujícímu. Ulver poté sáhli ještě hlouběji do dědictví nordických tradic a posečkali v neofolkových brázdách. Záhy se už začal lámat chleba, kapela opustila archaismy, avšak nepozapomněla na svou minulost a nadále hmatatelný severský původ. Přišla elektronika, filmová hudba, ambient. Někdy chladnější nota – syrový sever, jindy hřejivější tóny při zachování křehké melancholie. Poslední dlouhohrající léta znamenala úbytek elektroniky, ozvy retra a pak také jeden minimalistický návrat plný intimity v doprovodu komorního orchestru z Tromsø. V tu chvíli je nějaký 20letý exkurz do minulosti u konce. Závěrečným počinem je totiž až do letošního roku dronové kolaborování se zastřeným svitem Sunn O))).
Až do rockového „Wars of the Roses“ a psychedelickému retrování „Childhood’s End“, jsem od Ulver sežral úplně všechno. Zmíněné zpropadenosti z posledních let mě však bohužel příliš nezaujaly a vždy jsem dal raději přednost křehkým elektronickým tahům předcházejících dní. Norové ztratili podstatnou část své svojskosti a stali se tradičnějšími a čitelnějšími. Bylo by ovšem hloupé kapelu obviňovat z nějakého ústupkaření. Takhle zněla jen touha zkusit něco jiného a jsem bytostně přesvědčen, že i tyto dvě desky našly nejednu spřízněnou duši. A třeba nakonec najdou i tu moji, stále jsem je neodepsal. Nato přišel, jak již padlo, tichý, křehoučký kontrast „Messe I.X–VI.X“, a jestliže se zdálo, že Ulver sklouznou k přístupnější formě, vyřčené odhady se začaly opět rozplývat. Do toho všeho mělo po třech letech dlouhohrajícího mlčení vstoupit dopředu hudebně nečitelné „ATGCLVLSSCAP“. Album ve znamení čísla dvanáct. Dvanácté studiové, o dvanácti skladbách, nahrávané ve dvanácti městech, s názvem opatřeným dvanácti písmeny – „slovními počátky“ jednotlivých znamení zvěrokruhu.
„ATGCLVLSSCAP“ je oproti poslední tvorbě (vyjma podobně vyznívající „Messe I.X–VI.X“) kapely jiné. „Válka růží“ nebo „Konec dětství“ jsou desky diametrálně odlišné v přístupu a celé své podstatě. Začněme žánrovou změnou, v případě Ulver jak jinak než organicky provedenou. Kapela nezapomněla na podobné nástrojové prostředky i Ryggův charakteristicky zabarvený zpěv, avšak celkově učinila návrat k experimentálnějšímu pojetí. Prostor dostal psychedelií šlehnutý rock doprovázený temnou elektronikou, ambientními náznaky a dronovými vibracemi. Přesně takhle jsem si to přál. Směrem od přístupnosti zpět k zapeklitostem, jemným variacím. Při úspěšném boji následně i k překvapivým objevům.
Spousta kompozic se zhostila role výrazně vybočujících. Slyšet jsou občasné rezignace na rock a podmanění se teskné monolitičnosti („D-Day Drone“), jindy až překvapivý rock’n’roll servírovaný v hávu temného přepychu („Cromagnosis“). Gradaci a smysl pro dramatičnost ale Ulver nikdy neopouští. Hrají si s maličkostmi, po dlouhé minuty neopouštějí ústřední motiv, avšak k sebemenšímu náznaku nudy nikdy nesklouznou. Po celých 80 minut.
Je pak jen stěží uvěřitelné, že něco takového bylo nahráváno živě během koncertů pod dotekem kapelou proklamované improvizace. Ulver se v ní neutopili a přibližně sedmiminutové kompozice sázejí naprosto přesvědčivě a dynamicky. Přestože má „ATGCLVLSSCAP“ tendenci tvářit se ambiciózně – 80 minut stopáže není úplně málo – já slyším upřímnost a ohromnou touhu kapelu díky nahrávací výzvě posunout dál, ale zároveň zůstat Ulver. Hrozně tomu fandím, poslech od poslechu čím dál víc.
Albem nerezonují jen nové myšlenky a souzvuky, Norové se nezalekli zapracování starších momentů, jež se tu a tam objevují a novotu „ATGCLVLSSCAP“ dostávají do harmonie s hrdě prezentovanou minulostí. Například „Glammer Hammer“ je hlasitější parafrází „Glamour Box (Ostinati)“ z „Messe I.X-VI.X“. Desku protkávají ozvěny i mnohem starší, oživeny jsou momenty z „Perdition City“, v současné podobě méně syrové, ale minimálně rovnocenně temné. Termín temnota sluší popisu „ATGCLVLSSCAP“ vůbec nejvíc. Místy působí ono temné zadumaně a smutně („Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“), jindy hravě („Moody Stix“) a někdy vycházím až s úsměvem na rtech („Om Hanumate Namah“). Temnota špinavá i čistá, temnota všeho druhu. Obměňovaná v jemných konturách, takže jednotlivé emoce vedle sebe nezní nepatřičně.
Nečekané jsou šachy s Ryggovým vokálem. Zpívá se málo, a když už ano, tak na ploše desky nerovnoměrně. I zpěv totiž Ulver užili jako gradační prostředek. Nevyhánějí jím však k výšinám jen jednotlivé skladby, ale především celé album. Vokální gradaci započínají k časům „Perdition City“ odkazující „Nowhere (Sweet Sixteen)“ a „Ecclesiastes (A Vernal Catnap)“. První v mezích slušnosti jímavá, druhá plná nostalgie a severské melancholie. Dvanáctou skladbou, uzavřením kruhu, ukončením putování po evropských městech, je „Solaris“. Sluneční stát, jehož obyvatelům vládne operní hlas, který je záhodno poslouchat. Už jen on by byl důvod pro dokončení celé cesty.
Co naplat, „ATGCLVLSSCAP“ se musí slyšet. Já jsem na to přišel na rozdíl od kolegy docela pozdě, až po výrazné poslechové dotaci. Z druhé strany ještě stále brzy – před recenzí. Tou, kterou vás lákám k poslechu jedné z nejlepších nahrávek posledních let, tou, která vás vyzývá k HVNGMAZT. Hlasitému výletu nepostrádajícímu gradace, myšlenky, ani zhudebněné ticho.
Druhý pohled (Atreides):
Každá nová deska Ulver je sama o sobě událost. Ne, že by kapela vydávala desky jednou za uherský rok, to vůbec ne, spíš člověk vždy čeká, co ze severských „Vlků“ vlastně vypadne tentokrát. A pokud jejich jméno platí za jeden z experimentálních kultů, pak letošní deska „ATGCLVLSSCAP“ dvojnásob. Počin skrývající se pod dvanácti iniciálami (anglických názvů) zvěrokruhu seřazených pěkně podle kalendářního pořadí vznikal záznamem dvanácti živých vystoupení z nichž jedno proběhlo i v pražské Akropoli, přičemž každé z nich bylo unikátní svojí improvizační stránkou a uvolněnou kostrou.
Dalo by se říct, že napříč „ATGCLVLSSCAP“ se vine nit z motivů vlčí diskografie, neb v některých skladbách jsou užity samply ze starších nahrávek, nicméně konečnou fazónu ve studiu albu dodal až Daniel O’Sullivan. Pominu-li netradiční přístup, kdy část alba je improvizací či variací na již existující, nahrávka sama o sobě má co říct. Na úvod našeho seznamování jsem si říkal, že 80 minut stopáže bude možná až příliš, opak se však ukázal býti pravdou. Základ, na němž Ulver staví, je vzhledem k výše zmíněným skutečnostem poměrně pestrý. Ve všech rovinách sice dominuje minimalismus, z nějž jakoby odnikud rostou těžko uchopitelné hudební monumenty, avšak se stejnou grácií jej zpracovávají post-rockové skladby stejně jako ambientní či ambientně hlukové plochy. To dává albu, na poměry Ulver snad až trochu nezvykle, poměrně pestrou škálu výrazových prostředků.
Oproti předchozí „Messe I.X-VI.X“, která mě navzdory všem svým kvalitám prostě pohltit nedokázala, se v moři zvaném „ATGCLVLSSCAP“ utápím celkem s radostí, neboť v něm pořád nacházím nové, doposud nepoznané. I přesto, nebo spíš právě proto, že samo o sobě se zdá být zdánlivě nekonečné, stále je v něm co objevovat a zkoumat – doposud přehlížené momenty, které vás překvapí vlastní jednoduchou dokonalostí či novým kontextem, jímž lze onen moment či skladbu chápat. Nebo se jen docela bezcílně nechávám unášet, aby takové okamžiky vyplavaly samy. Za takových podmínek oněch 80 minut utíká vstříc svému konci docela samo, Ulver zkrátka mají i na tak rozsáhlém prostoru co říct. A to ani nemluvím o varhanech v „Desert/Dawn“, jejichž nástup vyzvedává celou kompozici do závratných výšin, nebo pobrukování jedinečné „Nowhere (Sweet Sixteen)“ spolu s Kristofferem, která od své, již tehdy skvělé verze z „Perdition City“ dozrála v naprostou shoegazovou lahůdku kořeněnou gothrockovým feelingem.
„ATGCLVLSSCAP“ je zkrátka krásná deska. Nechá vás hodinu bloumat svým vesmírem, rozjímat mezi hvězdami a naslouchat vzdáleným ozvěnám černé hlubiny, aby se v poslední čtvrthodince rozmluvia, uchopila za ruku a dovedla až do samého konce. Protože vůbec není těžké se ztratit kdesi v mlhovinách a hvězdných mračnech, zato najít cestu zpátky na pevnou zem (či Zemi, jak kdo chcete), je chtě nechtě problém. Tak už to ale s krásnými věcmi chodí. Nebo ne?
Třetí pohled (Onotius):
Když o tom tak přemýšlím, novinku norských Ulver bych se navzdory solidní osmdesátiminutové stopáži troufl označit za jejich asi nejpřístupnější nahrávku za poslední dobu (nepočítáme-li tedy desku coverů „Childhood’s End“). Jisté náznaky byly sice slyšet na předchůdci „Messe I.X-VI.X“, který předváděl relativně povedené balancování na hranici mezi ambientem, moderní vážnou hudbou, soundtrackem a elektronikou, ovšem i tahle deska se držela relativně komorního a homogenního vyznění. V porovnání s tím novinka hned na první poslech zaujme větší různorodostí a dynamičností, s níž zpočátku nenápadné nápady vygradují do impozantních celků. Nyní ve více elektronickém hávu s prvky psychedelického rocku, ambientu, místy i až trip-hopu s občasným kytarovým zaříznutím nenápadně připomínajícím, že kořeny tohohle uskupení sahají do černého kovu.
Zpočátku se rozeznívá ambientní „England’s Hidden“, jež zatím vyvolává víc otázek než odpovědí. Odhaluje zvukový potenciál desky, avšak největší trumfy nás teprve čekají. Již zde je však slyšet větší schopnost střídat rejstříky, postupně vrstvit, variovat a gradovat. Prvním významným milníkem desky je rozhodně „Glammer Hammer“, která v sobě skrývá dramatické pnutí a brilantně si hraje s dynamikou skladby. Zní takřka rituálně (ty bubny), zpočátku evokuje post-rock smíchaný s trip-hopem a z druhé poloviny díky údernosti rytmiky a zkresleným kytarám zní pro změnu celkem metalově. Za zmínku dále rozhodně stojí „Cromagnosis“ disponujcí precizní rytmikou a neustálým vývojem. V porovnání s „Glammer Hammer“ je zde ještě větší prostor pro vrstvení a stupňování. Dále „Om Hanumate Namah“ působí meditativně, takřka étericky – trochu mi připomíná něco z desky „Terria“ od Devina Townsenda. „Nowhere (Sweet Sixteen)“ fascinující „pinkfloydovina“, jež disponuje perfektními vokály. Ty vzhledem k tomu, že je deska jinak založena na instrumentálních pasážích, působí v kontextu velmi svěže a skladbu významně posouvají.
Výhodou nové desky je oproti předchůdcům větší dynamika a barvitost zvuku, což na jednu stranu může vadit těm, kteří očekávají komornější sound, nicméně celkově to pomáhá orientaci v materiálu. Pocitově zde cítím trochu více psychedelie na úkor melancholie. Jako celek mě novinka navzdory obtížné stopáži (přeci jen poslechnout album na jeden zátah není úplně snadné) velmi chytla. Troufl bych si říct, že jsou Ulver na dalším vzestupu. A to vzhledem k jejich diskografii, jež se pyšní nejedním skvostem, rozhodně není málo. Jsem ohromen a nezbývá než počkat, jak „ATGCLVLSSCAP“ obstojí v delším časovém horizontu.
Úvody k novoročním redakčním eintopfům jsou vždycky nejlehčí. Sice je to klišé jako čuně, ale co jiného lze 1. ledna psát, než že zrovna začíná další rok. Znáte to, co kdyby to náhodou někdo nezaregistroval, že má ode dneška začít psát 2016 namísto 2015… naštěstí se to ale dozví odsud, což vlastně jen potrvzuje moji tezi, že na Sicmaggot je všechno, co člověk k životu potřebuje!
Každopádně, přesuňme se radši od přitroublého humoru k muzice. Hned první měsíc totiž na nic nečeká a vykládá na stůl několik slušných trumfů, z nichž největší očekávání u nás vzbuzuje „ATGCLVLSSCAP“ od norských Ulver, „Winter Thrice“ od Borknagar, „Allir vegir til glötunar“ od Naðra a „The Astonishing“ od Dream Theater. Marš na čtení!
P. S. Možná jste zaregistrovali, že nevyšel koncertní eintopf na leden. To nemá nic společného s oslavami Nového roku. Jednoduše se jen v lednu nikam nechystáme, tak další koncertní eintopf bude až v únoru…
H.:
Zatímco prosinec se mi co do vycházejících až nezvykle líbil, rok 2016 nezačíná nějak geniální, protože tu mám jen jednu vyloženou pecku. Kdybych ale tvrdil, že nebudu mít vůbec co poslouchat, tak bych zase kecal, obzvláště co se black metalových vod týká – to uznávám. Nicméně, mé první místo má s black metalem spojitost pouze skrze Kvohsta, jenž dříve zpíval v Dødheimsgard nebo Code. Hexvessel se ovšem nese ve vodách psychedelické neofolku. A vzhledem k tomu, že obě předcházející desky byly skutečně nádherné, tak nic menšího neočekávám ani od třetí nahrávky „When We Are Death“.
Na druhém místě vidím francouzského solitéra Vaerohna respektive jeho projekt Pensées nocturnes. Minulé album „Nom d’une pipe!“ vzbudilo spíše rozpačité reakce a spoustě lidem nesedlo, mě ovšem jeho dekadence bavila, tudíž nemám důvodu se na novinku „À boire et à manger“ dívat už předem skrz prsty, naopak se vlastně relativně těším. Poslední flek pak bude střela relativně do neznáma, jelikož svůj hlas pošlu islandskému uskupení Naðra. To sice prostřednictvím „Allir vegir til glötunar“ vydá teprve svůj debut, nicméně demosnímek „Eitur“ se tvářil hodně slibně, a když k tomu připočtu nadupanou sestavu se členy smeček jako Carpe noctem, Misþyrming, 〇 nebo Dysthymia, pak je myslím na místě nějakou tu zvědavost projevit…
Kaša:
Když se tak koukám na seznam lednových alb, tak i přes jeho zjevnou délku nemám problém vybrat jednoznačného vítěze, na jehož nový kotouček se těším ze všech nejvíc. Nicméně, ještě předtím, než se přesunu k nejmenovanému britskému workoholikovi, tak si nasypu popel na hlavu a musím se přiznat, že z nějakého záhadného důvodu jsem čím dál víc zvědavý na „The Astonishing“ od Dream Theater. Není to totiž tak dávno, co jsem redakčnímu bossovi oznámil, že jestli se z této placky vyklube rocková opera na ploše dvou alb, tak se na její poslech vyseru, ale první ochutnávka jménem „The Gift of Music“ nezní špatně a ambice Dream Theater ve mně nakonec probudily zvědavého ducha, a i když možná budu litovat, tak si to určitě poslechnu.
No, a teď k tomu nejmenovanému Britovi. Správně asi tušíte, že oním vyvoleným je Steven Wilson s novinkou „4 ½“, s níž naváže na loňský počin „Hand. Cannot. Erase.“. A když říkám, že naváže, tak se vším všudy, protože hovořit o chystaném počinu jako o úplně novém je zavádějící, když skladby na něm umístěné jsou z drtivé většiny zbytkem z předchozí nahrávací seance. Ovšem ani to mi nijak nebrání v tom, abych své očekávání nastavil na nejvyšší možnou úroveň, protože Steven Wilson je hudební génius a i ty zbytky budou jistě působivé.
nK_!:
Po odkladu Drowning Pool je pro mě leden zatím dost suchý. Těším se na nové épéčko belgických řezníků Aborted, protože v posledních letech s nimi prakticky není možné sáhnout vedle. „The Necrotic Manifesto“ z roku 2014 sice na kvality o dva roky staršího „Global Flatline“ nedosáhlo, ale i tak se poslouchalo slušně a věřím, že „Termination Redux“ dopadne minimálně stejně dobře. Byť je samozřejmě kratší. Jsem také docela zvědav na novou Avantasiu, i když předloňské album „The Mystery of Time“ mě o svých přednostech přesvědčit nedokázalo. Snad na tom bude „Ghostlights“ nakonec lépe.
Atreides:
Na nový rok vychází spousta alb. Opravdu kvantum. Spousta řadovek, reedicí, splitek, ípek, nevím čeho. Problém je, že nebýt dvou kapel, měl bych po ptákách, respektive prázdný eintopf. Podle aktuální tradice (už je to čtvrtým rokem, takže to je zaručeně tradice), že každý rok debutuje na Islandu jedna zajímavá black metalová smečka, k nám v polovině měsíce doputuje prvotina skvadry, jež se zove Naðra. Její název „Allir vegir til glötunar“ by se dal přeložit jako „Všechny cesty do záhuby“ a dle vypuštěné ukázky se můžu těšit na další špinavé peklo.
Druhým jménem pak není nikdo jiný než kultovní Ulver. Ačkoliv mě poslední deska „Messe I.X-VI.X“ až tolik neoslovila a kolaboračka „Terrestrials“ s neméně kultovními Sunn O))) mohla dopadnout o poznání lépe, na novinku „ATGCLVLSSCAP“ se těším a jsem zvědavý, jakým směrem se „Vlci“ vydají tentokrát. Naposledy je tu ještě jedno jméno, které mě ale zajímá spíš ze zvědavosti vzhledem k nedávné aféře kolem Immortal. V druhé půli se totiž dozvíme, zda se bude eponymní debut Abbathova eponymního projektu, ve kterém jede spolu s Kingem, nějak zásadně distancovat od tvorby jeho ex-domovské kapely, nebo zda se bude drhnout hudbu immortalovitější než samotní Immortal.
Skvrn:
Zatímco loňský leden neplatil za dvakrát bohatý otvírák hudebního roku, přesně o rok mladší jmenovec si nejspíš povede lépe. Naznačují to alespoň jména, která jsou jedním slovem lahůdková. Navíc jich není málo, tak hurá na to. Začnu klasicky od jedničky, kde protentokráte není co řešit – Ulver se svým „ATGCLVLSSCAP“ leden jednoznačně táhnou. A nejen leden, bavme se raději o celém roce, i tady budou norští géniové hledat přemožitele (alespoň co se očekávanosti týče) marně. Uvidíme, jakou cestou se Ulver vydají, tipovat si netroufám, každopádně čekat lze skoro cokoliv a já jsem onomu cokoliv také naprosto otevřen. Snad jen po dalším „Wars of the Roses“ nebo „Childhood’s End“ netoužím, v téhle poloze se s Ulver totiž nadále peru. Tak či onak, těším se moc.
Jak ale padlo na začátku, v lednu toho bude víc. Dvojka přichází taktéž z Norska, taktéž začínala na black metalu a taktéž si to začala hudebně mířit postupně jinam, byť ne tak radikálně jako Ulver. Mluvím samozřejmě o Borknagar, u nichž je sice zvolená forma předpokládatelná, nicméně o výsledku to samozřejmě ještě vůbec nic neříká, zvlášť když minulé „Urd“ bylo trefou do černého. A v momentě, kdy lednový výčet uzavírá šáhlost Pensées nocturnes, začínám si říkat, že optimističtější vstup do nového hudebního roku jsem si snad ani nemohl přát.
Onotius:
První měsíc nového roku bude na nové desky relativně pestrý. Nějaké dlouhé rozmýšlení, jak obsadit trojici příček očekávanosti, se v mém případě však nekonalo. Vzhledem k lehkým pochybám ohledně vyrovnanosti nového dvojalba Dream Theater, jež má být rozděleno na neuvěřitelných 34 stop (což zavání trochu absencí soudnosti), nakonec první příčku ukořistili norští progresivně black metaloví Borknagar. Ti, co se týče prvních zveřejněných ukázek, přeci jen přesvědčili o špetku více než americká stálice progresivně metalové ekvilibristiky, že v případě jejich novinky „Winter Thrice“ se jistě máme na co těšit. Avšak to rozhodně neznamená, že by mě novinka Dream Theater, „The Astonishing“, nechávala chladným, na to přeci jen mají v mých očích stále obrovské renomé, jen co se týče poslední tvorby vkládám o něco větší důvěru v Nory. Ani přívrženci avantgardy však nepřijdou zkrátka, neboť norským Ulver vychází nová deska pod neobvyklým názvem „ATGCLVLSSCAP“. Tak snad nám ten rok začne dobře a všechny tyhle nahrávky se nakonec patřičně vyvedou…
