Archiv štítku: Deathspell Omega

Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron

17.1.2020 Metacyclosynchrotron Komentáře: 27

Metacyclosynchrotron:

Top5 2019:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
3. Funereal Presence – Achatius
3. Óreiða – Óreiða
4. Concrete Winds – Primitive Force
5. Lvme – The Blazing Iniquity

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Black Spirit – Behind the Light That Fades
2. Mahr – Soulmare I
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:
Pharmakeia

Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

Videoklip roku:
Reveal! – Clevermouth

Film roku:
1. The Lighthouse

Potěšení roku:
Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Zklamání roku:
že jsem neviděl…

Top5 2019:

1. Teitanblood – The Baneful Choir

Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.

2. Funereal Presence – Achatius

Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!

3. Óreiða – Óreiða

Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.

4. Concrete Winds – Primitive Force

Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.

5. Lvme – The Blazing Iniquity

Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.

Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.

Neřadový počin roku:

1. Black Spirit – Behind the Light That Fades

Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!

2. Mahr – Soulmare I

Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.

3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.

Artwork roku:

NEDXXX – NEDXXX

Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.

Objev roku:

Pharmakeia – Pharmakeia

V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.

Shit roku:

Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.

Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají Welicoruss s Ramchat.

Koncert roku:

1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019

Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.

2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019

Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.

3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

BoRevenge.Dvakrat.Posobě.

Pičo.

Videoklip roku:

Reveal! – Clevermouth

Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.

Film roku:

1. The Lighthouse

Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.

Potěšení roku:

Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.

Zklamání roku:

že jsem neviděl…

…Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.

Zhodnocení roku:

Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2019: H.

15.1.2020 H. Napsat komentář

H.:

Top5 2019:
1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu
2. Óreiða – Óreiða
3. Затемно – В петле
4. Funereal Presence – Achatius
5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur
2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders
3. V/A – Вароша

Artwork roku:
Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

Objev roku:
Gruzja

Shit roku:
Black Christmas

Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Videoklip roku:
Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Film roku:
1. Der goldene Handschuh
2. The Lighthouse
3. Bliss

Potěšení roku:
zmenšující se pořadník

Zklamání roku:
já a moje lenost

Top5 2019:

1. Wędrowcy~tułacze~zbiegi – Marynistyka suchego lądu

Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.

2. Óreiða – Óreiða

Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.

3. Затемно – В петле

Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.

4. Funereal Presence – Achatius

Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.

5. Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!

Neřadový počin roku:

1. Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.

2. Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders

Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!

3. V/A – Вароша

Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.

Artwork roku:

Esoctrilihum – The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods

„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.

Objev roku:

Gruzja

Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.

Shit roku:

Black Christmas

Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.

Koncert roku:

1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019

Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.

2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019

Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.

3. Phurpa: Praha – Vila Štvanice, 16.1.2019

Sugestivní meditace. Kdo někdy Phurpu viděl, ví. Kdo nikdy Phurpu neviděl, tomu to nemá cenu popisovat.

Videoklip roku:

Ordo rosarius equilibrio – Ménage à trois – There Is Nothing to Regret

Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.

Film roku:

1. Der goldene Handschuh

Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.

2. The Lighthouse

Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.

3. Bliss

Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.

Potěšení roku:

zmenšující se pořadník

Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!

Zklamání roku:

já a moje lenost

Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)

Zhodnocení roku:

Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!

Recenze

Deathspell Omega – The Furnaces of Palingenesia

22.6.2019 H. Komentáře: 4

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. Neither Meaning nor Justice
02. The Fires of Frustration
03. Ad Arma! Ad Arma!
04. Splinters from Your Mother’s Spine
05. Imitatio dei
06. 1523
07. Sacrificial Theopathy
08. Standing on the Work of Slaves
09. Renegade Ashes
10. Absolutist Regeneration
11. You Cannot Even Find the Ruins…

Hrací doba: 45:18

Odkazy:
bandcamp / bandcamp 2

Deathspell Omega patří mezi stěžejní formace metalového extrému. A jestli si myslíš něco jiného, tak si to myslíš špatně. Jejich kořeny sice nesahají tak hluboko jako u metalových titánů, kteří kdysi formovali žánry a subžánry, přesto je vliv téhle francouzské smečky na větev avantgardního black metalu a nejen jeho nepopiratelný a nepřehlédnutelný. Dovolím si tvrdit, že Deathspell Omega hráli zásadní roli ve formování všech disharmonických a chaotických odnoží. Možná, že kdyby neexistovali, byl by na jejich místě někdo jiný a třeba by se tyto metalové obory vyvinuly obdobně, ale na kdyby se nehraje. Unikum Deathspell Omega je neoddiskutovatelné.

Výlučnost s sebou nicméně nezřídka přináší i zástup napodobitelů, což Deathspell Omega neminulo. O trendu chaotického black metalu i death metalu už ostatně řeč byla. Předešlá deska „The Synarchy of Molten Bones“ na mě působila, jako kdyby se Francouzi právě proti tomuhle směřování chtěli vymezit. Pryč byl majestát „Paracletus“ a „Drought“ nebo rafinovanost „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“. Deathspell Omega si sice stále zachovali svůj charakteristický sound, ale vsadili zejména na agresi a intenzitu. Na „The Synarchy of Molten Bones“ nasekali zběsilou půlhodinu jakožto manifest skutečnosti, že očekávání ostatních pro ně nehrají roli, a tím to haslo.

Chtělo by se říct, že letošní „The Furnaces of Palingenesia“ je skoro až opakem „The Synarchy of Molten Bones“. Deathspell Omega snad ještě nikdy nebyli takhle „přístupní“. To může znít všelijak, dokonce snad i anti-lákavě, ale v případě „The Furnaces of Palingenesia“ nejsou na místě negativní konotace, které se s tímhle pojmem pojí. Jde pouze o neobratné pojmenování toho, že Francouzi na své desce ještě nikdy neměli tolik melodií a kytarového sólování. Kdo tedy na Deathspell Omega miloval tu jejich obskurní melodiku, právě tady si ji užije nejvíce a snad i dosytosti. Nechybí výlety až regulérní epičnosti, jako se tomu kupříkladu děje v závěrech „Ad Arma! Ad Arma!“ nebo „Renegade Ashes“. Působivost zaručena. Jestli s tebou tohle nehne, tak fakt nevím, protože tohle je jednoduše impozantní.

Nic z toho nicméně neznamená, že by snad Deathspell Omega byli skutečně přístupní ve smyslu lehce stravitelní nebo že by snad rezignovali na to, co je jim vlastní. „The Furnaces of Palingenesia“ je stále vysoce členitá, precizní a promyšlená deska. Stejně tak daná tvrzení nenaznačují, že by se Francouzi zvysoka vysrali na spletité kytarové kejkle, jimiž jsou rovněž proslulí. Jinými slovy, „The Furnaces of Palingenesia“ je z jistého úhlu typická deska Deathspell Omega, obsahuje všechny jejich charakteristické atributy, ale v rámci diskografie má svou tvář a nechybí jí výlučnost, která jde navíc dál než jen za pohodlný scénář trochu jiného poměru, v němž jsou všechny ty elementy namíchány. Nakonec i tohle bývá znakem výjimečných kapel, mezi něž se Deathspell Omega nesporně řadí.

Výše jsem vypíchnul dva songy, což je vůči těm zbylým devíti možná trochu nefér, poněvadž slabého místa aby jeden pohledal. „The Furnaces of Palingenesia“ je ryzí perfekcionismus, který nepotřebuje berličky v podobě planých pasáží a zbytečných minut. Tady se hraje nejvyšší liga. Album je nacpané chytrými kličkami, výstavními riffy a sugestivními momenty. Deathspell Omega jsou prostě jinde a i letos budou právem kralovat hromadě ročních žebříčků.

„The Furnaces of Palingenesia“ poslední dobou drtím prakticky denně a pořád to spíš roste než stagnuje. Nebudu ale kvůli aktuální nadšení tvrdit něco o nejlepší desce Deathspell Omega, takové výkřiky by moc smysl nedávaly. Tvorba téhle kapely je totiž nejpozději od „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“ nehorázně vysoko a každé následující album – snad jedině s výjimkou „The Synarchy of Molten Bones“, k němuž nemám potřebu se zpětně vracet, ačkoliv i to v rámci vyššího celku smysl dává – je šleha jak hovado a jejich pomyslný žebříček se mění dle aktuálních nálad. Nebudu se ale bát prohlásit, že „The Furnaces of Palingenesia“ je dost dobré na to, aby se svým předchůdcům mohlo postavit naroveň. Co víc si přát?

<a href="http://deathspellomega.bandcamp.com/album/the-furnaces-of-palingenesia">The Furnaces of Palingenesia by Deathspell Omega</a>

Music News

Deathspell Omega: stream alba

23.5.2019 Pan novinkář Napsat komentář

Očekávaná sedmá řadovka Deathspell Omega byla uvolněna k poslechu v celé své délce. „The Furnaces of Palingenesia“ najdete v přiloženém přehrávači.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Skvrn)

21.1.2017 Skvrn Komentáře: 4

Skvrn:

Top5 2016:
1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
2. Dysrhythmia – The Veil of Control
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue

CZ/SVK deska roku:
1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
2. Floex – Samorost 3 Soundtrack

Neřadový počin roku:
V/A – Scandinavian Swords II

Artwork roku:
Aluk Todolo – Voix

Objev roku:
Zhrine – Unortheta

Shit roku:
dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu

Koncert roku:
Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016

Videoklip roku:
Loscil – Drained Lake

Potěšení roku:
festivaly

Zklamání roku:
Borknagar – Winter Thrice

Top5 2015:

1. Ulver – ATGCLVLSSCAP
Úchvatný kosmos, tajnosnubný, leč neskonale uklidňující. „ATGCLVLSSCAP“ plynule vede mysteriózní temnotou a s lehkostí předkládá chytře vypracované vrcholy. Ten největší přichází na konci v momentě, kdy doposud hlasivkově mlčící proud předkládá své vokální finále. Svítá. Na fantastické cestě, již jsem nechal vysvitnout už tolikrát. Srdcová záležitost pro výjimečné chvíle, a abych nezapomněl, také dvanácté řadové zastavení Ulver, kteří po letech vykročili jasně kupředu. Přesně tak, jak jsem si to přál.

2. Dysrhythmia – The Veil of Control
Vesmír jinak, a přesto vesmír. Mou lhostejnost k Dysrhythmii ukončil až blackmetalový vizuál, který vzhledem k povaze předložené hudby úspěšně boří mantinely. „The Veil of Control“ není nordickým chrastěním, ale technicky vybroušeným prog metalem, jenž ovšem nevznikl jako demonstrace hráčského sebeukájení. Instrumentální průběh nabubřele nekřičí a mnohem raději čeká na své trpělivé – na ty, kteří si umí vážit jehly v trávě, jež se pro absenci technikovy duše rozhodla pravidelně sesychat.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Žebříčky jsou jí plné, jenže v tom mém měla původně chybět. Kandidátek na elitní pětku bylo letos obdivuhodné kvantum a kolem desky z tábora Deathspell Omega jsem stále neměl jasno. Radikální krok kupředu přišel až pár dní nazpět. „The Synarchy of Molten Bones“ jsem si po chvílích vzájemné ignorace pustil k tělu, dal volnost jejím chytře tvarovaným loktům a nechal ji zaútočit. Sofistikovaně, mocně, intenzivně. Zvládla to mnohem lépe než před měsícem a jen čas prozradí, jak si vede v porovnání s uplynulými roky. Rostoucí chapadlo.

4. Radiohead – A Moon Shaped Pool
Co dodat, vedle Anohni nejlepší pop roku. Vyspělá deska bodující pestrostí, posmutnělý svět, jenž se dokázal obejít bez prvoplánové slzotvorby. A když už Radiohead slzy přece jen navodí, neděje se tomu z přehnaného patosu ani úpadku kvality, ale naopak z potěšení, jak dobré to je. Křehké, emočně silné, avšak inteligentní a plné nápadů. Radiohead odhadli hranice a „A Moon Shaped Pool“ leží přesně na průsečíku.

5. Hail Spirit Noir – Mayhem in Blue
Hail Spirit Noir pokračují ve vývoji a na „Mayhem in Blue“ předkládají psychedelický rock a black metal jako jednu samostatnou entitu. Jestliže mě letos bavila pravá rocková nespoutanost, vyvážela se z Řecka. Aenaon prominou, že je uvádím skrze políčko vyhrazené kolegům, ti ale předvedli ještě víc než hudebně přepestrou jízdu. Hail Spirit Noir jsou letos ztělesněním skladatelské extratřídy a jednou z mála metalových kapel, jež metal posouvá dál, ale zároveň na něj nezanevírá.

CZ/SVK deska roku:

1. Nobody Jazz Ensemble – Voices in the Dark
Tuzemských / tuslovenských desek jsem letos zaslechl nemálo, ale se zmiňováním nejlepších mám problém. Klíčem ke čtení je ono slůvko „zaslechl“, neboť naprostá většina desek si mě nikterak nezískala a já že hned půjdu o dům dál. V lepším případě ve mně zůstaly pochyby, v tom horším vůbec nic. Jednou z mála výjimek, jež po chvíli odmlčení neodvanula, je tajemný projekt Nobody Jazz Ensemble. Skoro nikdo o něm nepíše, nikdo o něm nic bližšího neví. Já vím akorát, že hraje přístupný temnojazz a nedělá to vůbec špatně. Servíruje atmosféru pochmurné boční ulice, která sice potřebuje ještě pár úprav, ale byla by škoda dělat posluchače ignoranta a utopit ji v neprostupné tmě. Dáte-li tomuhle debutu šanci, zanedlouho se už ozve sám. „Voices in the Dark“.

2. Floex – Samorost 3 Soundtrack
„Samorost“ je pro mě cizí svět. O to zajímavější je jeho pozorování a (snad i) poznávání skrze hudbu. Tomáš Dvořák představuje hravé dobrodružství, svět tajemně magický a snový, zároveň však nebojící se nadhledu a vtipu. Po dlouhé době cítím chuť na něco jiného než na to moje jediné milované střílendo. Floex, „Samorost“. Floex samorost. Těším se na vás, pajduláci.

Neřadový počin roku:

V/A – Scandinavian Swords II
Nebaví vás zima a sníh za okny? Pak jednoznačně doporučím „Scandinavian Swords II“. To aby si našinec připomněl, že těch občasných pět pod nulou nemění prsty v pahýly. Na dalekém severu se v takových podmínkách opalují, a přituhne-li, pošlou k nám do Evropy expresní zásilku mrazivé elektroniky. Minimalistické ambientní techno v kompilačním podání svěřenců Northern Electronics. Pro kolemjdoucího i člověka blíže obeznámeného se syrovým dusotem severských dálav.

Artwork roku:

Aluk Todolo – Voix
V téhle kategorii jsem jako doma, a kdybych mohl, věnoval bych třetinu eintopfu právě jí. Bohužel, jedno jméno je jedno jméno a já volím kapelu, která nepředvedla smysluplný vizuál nejen na cédech a asfaltech, ale rovněž na koncertě. Minimalistické osvětlení s decentním logem a bdící žárovkou stylově navázalo na příběh zvaný „Voix“. Písmena se sevřela do skálopevného monolitu, v jehož uličkách z písmen se pozemská bytost urychleně ztratí.

Objev roku:

Zhrine – Unortheta
Se svými osobními objevy jsem pro letošek maximálně spokojen. Bohužel se však rozhodly pro nekompatibilitu s touto kategorií. Nové jméno na scéně, nadšení z neznáma. Že, ARRM? Že, Razen? No, a pak to přijde. Ta pitomá deska z před x let, která zapadla. Je mi líto, už nedebutujeme, už neobjevuješ, hezky sis lhal do kapsy, objeviteli. Ale což, nakonec není třeba vyloženě smutnit, čtveřice Zhrine není k zahození. 40 minut islandského black/deathu s atmosférou i estetikou odpovídající především kovu černému působí velmi vyspěle, a přestože neříká příliš nového, stojí za poslech. Plusové body? Za čistý zvuk, který dokáže pokousat. Za zvolnění temp, s nimiž nepřichází skladatelské prázdno jako u (rovněž debutujících) Throane. Za bubeníka od slova bubnovat, nikoli bušit.

Shit roku:

dramaturgický přešlap na pražském koncertu Oranssi Pazuzu
Ne snad vyloženě shit, ale haluz a přešlap určitě. Oranssi Pazuzu platí za jednu z mála metalových kapel, které smysluplně posouvají hranice metalového žánru. Když má pak taková delegace zamířit do našich končin, je nač se těšit. Loňská pražská zastávka však měla jednu zásadní vadu na kráse – předkapely. Jestliže zařazení Mallephyr mělo ještě jisté opodstatnění, v případě symphoblackové tuctovky Desire for Sorrow jsem ho nenašel. Koncept takzvaného finského podivného jara je bezpochyby pozoruhodný a chvályhodný, tento přešlap ale do vysoké míry ovlivnil pocity z hlavního chodu. Přesně tak by tomu nemělo být.

Koncert roku:

Supersilent, Praha – Radlická kulturní sportovna, 10.11.2016
Parádní hody celoročního charakteru zastínila Radlická kulturní sportovna a do ní vniknuvší Supersilent, tedy randál různorodého – a především – roztodivného elektroakustického druhu, který skrze jazzovou příchuť a decibelovou dotaci zadupával. Zkouška statiky proběhla úspěšně, ta našich sluchů a vnitřností rovněž. Pouze s vítanými následky…

Videoklip roku:

Loscil – Drained Lake
Uprostřed potemnělých ruchů – obrazových i zvukových – tanečnice v bílém. Nespoutaný pohyb, jenž vysvobozuje ze skvrn a nakonec mizí. Emotivní pohyb bílé tu je za symbol svobody a za vzepětí vůči nepříznivým okolnostem – vůči černi, vůči vyschlému jezeru, k němuž odkazuje samotný název. Poslední řadový výtvor Loscil zní opět parádně a díky videoklipu „Drained Lake“ boduje i na plátně. Děkuji za každé smysluplné vyjádření obrazem, jež není přehrávkou ze studia ani koncertní vzpomínkou z povinnosti.

Potěšení roku:

festivaly
Moc pěkné festivaly jsem si to letos vybral, musím se pochválit. Jaro patřilo Žižkovské noci, konkrétněji Žižkostelu. Přijeli OvO, přijeli Dopelord, přijeli Thaw. Z menší dálky pak plzeňští čtverečkové a Corona, která si to zajisté přivandrovala po svých – pro udržení kondice, jež zatím drží. V létě jsem se díky Josefovu přesvědčil, že velký fesťák nutně nemusí skončit řídkou stolicí z přesycení, jen stačí chytře volit. Každopádně mezi námi, Emperor a Master’s Hammer nevěřím. Okultisto, nihilisto před tisícovkami lidí, já vám nějak nevím. Ale pojedu, to zas jo. A podzim? Alternativa festival. Nebyl jen o Supersilent, mocně zaúřadovali i Celeste. Už nikdy přes přejezd na červenou, raději setrvat a sledovat, jak parádně to bimbá.

Zklamání roku:

Borknagar – Winter Thrice
„Urd“ byla parádní deska a i to, co se na ni nevešlo, lze označit za alespoň mírně nadprůměrné. Horší zprávou je, že tyhle odřezky dostaly oficiální název a staly se desátou řadovou deskou Borknagar. Bez přidané hodnoty, s hořkou pachutí, že tohle tu již bylo a v mnohem lepší podobě. „Urd“ jsme vídali v ročních přehledech s neochvějnou pravidelností, po „Winter Thrice“ ani vidu ani slechu. Hm… tak tedy alespoň u mě, aby se neřeklo.

Zhodnocení roku:

Deset rubrik výše, toť mé zhodnocení roku. V sekci jedenácté už dodám jen jednu výhradně osobní poznámku. Jsem obzvláště rád, že se mi nadále daří rozšiřovat hudební záběr a drží se mě chuť – poslechová i psavecká. Také v uplynulém roce jsem objevil kvanta mně doposud neznámých interpretů, spoustu ambientu, jazzu, popu a rozličných experimentálních forem. Budu se snažit vás o takových objevech zpravovat pokud možno častěji; doufám, že nebudete proti. V novém roce na viděnou, slyšenou a hlavně psano-čtenou.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Metacyclosynchrotron)

18.1.2017 Metacyclosynchrotron Napsat komentář

Metacyclosyn-chrotron:

Top5 2016:
1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Somnus Aeternus – Exulansis

Neřadový počin roku:
Adaestuo – Tacent semitae

Artwork roku:
Altarage – Nihl

Objev roku:
Sorguinazia – Sorguinazia

Shit roku:
Buer – Protoalbum

Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016

Potěšení roku:
nováčci ve světě

Zklamání roku:
nováčci doma

Top5 2016:

1. Void Meditation Cult – Utter the Tongue of the Dead
Už jsem to sice předeslal v recenzi, ale opáčko neuškodí. „Utter the Tongue of the Dead“ je negativní, temná, zlá a majestátní deska bez (téměř) jakýchkoliv lapsů. Co jsem očekával, to jsem dostal. Možná jinak, než jsem si ve své choré hlavě maloval, ale to je koneckonců dobře. Nepochybuji, že se k tomuhle svinstvu budu vracet i za několik let, což se dá s jistotou tvrdit jen o minimálním počtu desek.

2. Cultes des ghoules – Coven, Or Evil Ways Instead of Love
Cultes des ghoules jsou bez debat top kapela metalového undergroundu a „Coven“ tuhle pozici potvrdilo. Nemám pocit, že by novinka patřila k tomu nejlepšímu, co Poláci stvořili, a v plánované recenzi bude taky co sepsut. Ale když ono tu je tolik pasáží, kdy jsem hudbou naprosto unešen! S víc jak jeden-a-půl-hodinovou black/doommetalovou „operetou“ si Cultes des ghoules možná nabrali příliš velké sousto, ale přesto považuji „Coven“ za dílo vskutku ďábelských kvalit. I pledge to serve thee for the good and ill. Possess me and then kill – that is my will!

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
S Deathspell Omega to je zase naopak, ti se vrátili k zaručenému receptu, což má své klady i zápory. Deathspell Omega samozřejmě ukázali, kdo je králem progresivního black metalu, a všem kopírkám s přehledem nakopali prdele. „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ je hymna roku a těch slov nekritické chvály by se dalo vysypat mnohem, mnohem více. Ostatně, jak už to udělali mnozí. „The Synarchy of Molten Bones“ je dle očekávání elitní deska. Ale na druhou stranu jsem doufal, že by Francouzi mohli využít svého nezměrného talentu přece jenom trošku jinak. Když to dokáží třeba Abigor a Blut aus Nord, proč ne oni? No, a abych si vylil srdéčko úplně, tak bych rovněž zjebal plochý a nudný zvuk, který se s kapelou táhne od „Paracletus“ a už na „Drought“ se mi tento nedostatek nechtělo moc omlouvat.

4. Caveman Cult – Savage War Is Destiny
Z recenzí lze asi poznat, že mám (mimojiné) hodně rád, když pod extrémním námrdem lítaj z repráků třísky. Ono těch doopravdy kvalitních či alespoň zajímavých black/grindových bestialit zas tolik nevychází, takže desky jako tahle potěší. Osobně totiž neznám lepší „neubližnou“ katarzi, než si po náročném dni vyplavit všechny sračky z hlavy nějakým agresivním zvěrstvem. No, a „Savage War Is Destiny“ k tomuto účelu stále užívám pravidelně a rád.

5. Howls of Ebb – Cursus Impasse: The Pendlomic Vows
S posledním místem mám problém. Napadá mě dost nahrávek, jež letos výrazněji zaujaly, ale která z nich si zaslouží pozvednout na výroční piedestal? Hodně se jich honosilo nálepkami jako „progresivní“ nebo „avantgardní death metal“ a z nich bych vybral „Cursus Impasse: The Pendlomic Vows“ od amerických Howls of Ebb. Album jsem v závěrečných měsících roku poslouchal jen vzácně, ale celkově dost na to, abych usoudil, že v současnosti asi neexistuje unikátnější deathovka. A hlavně v mých očích překonává i loňské tituly Chthe’ilist, Ulcerate, Gorguts nebo Coma Cluster Void.

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Je možné, že kdyby se žebříček desek nerozlišoval na „zahraniční“ a „domácí“, tak by se Silva Nigra vlezli i do výše uvedené elitní pětky. Důvod je prostý. Není mnoho desek se kterými jsem loni strávil více času než právě se „Světlonošem“. Hudba Silva Nigra není a nikdy nebyla nějak výjimečná, zdejší skladby mají svá hluchá místa, ale černočerná kvalita, kdy se pomalu protáčejí oči v důlcích, zkrátka převažuje. Jak už to v black metalu bývá, i s jednoduchým receptem lze stvořit něco silného, poutavého a hlavně autentického, což se Silva Nigra povedlo.

2. Somnus Aeternus – Exulansis
První deska Brňáků pro mě byla jen obyčejným, i když slušným doomem a pak přišlo „Exulansis“. Stále jsem si nedokázal ujasnit, jaký můj vztah k desce vůbec je. I proto se tady neukázala recenze, kterou by si obě strany jistě zasloužily. Podobně jako v případě Silva Nigra jsou zde nedostatky, které přehlížet nelze, ale kouzlo nahrávky je silné. Vím, že přirovnání k vínu ve sklepě je klišé jako prase, ale „Exulansis“ si stejně jako tu pomyslnou flašku hodlám uložit někam hluboko, a přesto na dosah, abych se k ní jednou za čas mohl vrátit a po malých dávkách si ji užít. Ne, stále to není deska úplně pro mě, ale s náladami zde vyjádřenými docela souzním. Nebyla nouze o momenty, kdy mi při večerní procházce naskočila v přehrávači některá z výrazných skladeb „Exulansis“ a následný pocit byl… No, bylo to niterní, tíživé, ale zároveň očišťující, čehož si cením vždy.

Neřadový počin roku:

Adaestuo – Tacent semitae
Nad prvním miníčkem Adaestuo jsem se už dostatečně rozplýval v příslušné recenzi a mírný časový odstup nahrávce nijak neuškodil. Mám také pocit, že si „Tacent semitae“ užívám ještě o něco více než i výborná EPka takových Dead Congregation, Teitanblood nebo Death Worship. Nový materiál by měl být touhle dobou už nahraný a já se ho nemohu dočkat!

Artwork roku:

Altarage – Nihl
„Nihl“ bylo hodně dobré album, i když mohlo být ještě lepší. Každopádně si Altarage pozornost zaslouží, a tak jsem rád, že budou zmíněni alespoň tady. Obal, jehož autorem je novozélandský malíř Nick Keller, výborně koresponduje s náturou temné a násilné hudby Altarage. A za sebe mohu říct, že ve mně zanechal snad i hlubší šrám než zvuky samotné.

Objev roku:

Sorguinazia – Sorguinazia
Mám trochu problém se rozhodnout mezi Häxenzijrkell a kanadskými Sorguinazia, ale zvolím nakonec druhé jmenované. Částečně proto, že jsme si je na stránkách ještě nezmínili, ale hlavně mé blackmetalové chutě stimulují důkladněji a povšechněji. To zkurvené, stejnojmenné zlodemo má totiž všechno, co by měl black metal té nejlepší a nejryzejší jakosti mít. Násilí, mystiku, cit, neurvalost. Smysl pro tradici, ale i excentrickou individualitu. Ponurou krásu i ekstatickou hrůzu. To vše zahaleno v soundu za jaký by se nestyděli ani Nyogthaeblisz, ale přesto je zde čitelné všechno. Rovněž zbožňuji, když mi kapela dovede vymlít mozek i textovým námětem. Stačily tři skladby a vím, že Sorguinazia uctívám.

Shit roku:

Buer – Protoalbum
Přijde mi už zbytečné se po Buer neustále vozit, ale já se loni nesetkal s kapelou, která by dělala tolik věcí „špatně“ a ještě se tím aktivně „chubila“. Asi dobrá selekce, protože vím, že by to mohlo být i horší. No, každopádně budu kapele přát, aby se trochu zmátořila a já se za ně nemusel stydět, kdybych se náhodou k jejich hudbě v budoucnu zase připletl.

Koncert roku:

Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
Co se týče mých loňských návštěv koncertů, tak jednoznačně převažuje kvalita nad kvantitou. Koncert vyloženě na hovno si nevybavuji, těch obyčejných akcí, kam se jde člověk hlavně socializovat (a kapely jsou spíše kulisa), bylo tak akorát a všechny návštěvy byly takto předem koncipované. Pak tu byl slušný počet těch hodně silných (např. Possessed, Venom Inc., Absu, Profanatica, Outre) a hrstka jich také byla zcela maximálních, nezemských jako třeba Irkallian Oracle a Dark Sonority na Prague Death Mass III. Ale nakonec onu pomyslnou korunu černého samadhi věnuji Sortilegia, protože tehdy v Praze to zkrátka byla supra-racionální, magická ceremonie, ke které se ve vzpomínkách rád vracím. A ten kdysi avizovaný live záznam Nyönpa by byl rovněž kult.

Potěšení roku:

Nováčci zvenku
Super nahrávky letos vyšly, dost jich bylo i takových, co jsou ok a člověka „obohatí“ alespoň krátkodobě, ale nedokážu ještě posoudit, zda byl v tomhle ohledu rok 2016 nějak kvalitnější než ty předchozí. K tomu je nutný větší odstup. Ale mám neodbytný pocit, že jsem dříve tak často nenarážel na tolik slibných, nových kapel jako teď. Několik jsme si jich tady na webu představili, na některé se možná ještě dostane. Jestli ne, tak nevadí, protože už teď se na jejich další, v mnoha případech již chystané tituly, s příjemným mrazením těším. Ale za neméně potěšující považuji i existenci stránky Bardo Methodology, protože články zde publikované se svou kvalitou a hloubkou vyrovnají elitě tištěného zinařství.

Zklamání roku:

Nováčci doma
Když na scéně objevím něco zcela čerstvého, kde nefigurují staré známé persony, tak v těch lepších případech se jedná o ucházející nudu, co nemá tendenci urážet vkus ani sluch. Možná to je důvod, proč třeba Mallephyr, jedna z mála opravdu slušných a zajímavých „nových“ kapel u nás, tolik vyčnívají. Jinak mám ale pocit, že čím dál tím unylejší šeď je to, co českou extrémně (a primárně tu black) metalovou scénu začíná definovat až příliš dobře. Zdravější podhoubí lze nalézt i na Slovensku a to tam ještě před pár roky byla situace podstatně horší, než je u nás teď. Možná by to chtělo se neplácat jen po zádech, projevit něco jako sebereflexi a prostě se zlepšovat stůj co stůj. A když to nejde, tak to prostě zabalit nebo ještě lépe si ty nahrávky nechat pro sebe a nelovit na sílu lajky podobně nesoudných lidí. Nabízí se i nepříjemná otázka: Co tu zůstane, až to zaběhnutá jména zabalí? Zaniknuvší Mortemzine stále nikdo ještě nenahradil (nebo se spíše o to ani nepokusil). Prague Death Mass, Phantoms of Pilsen a Hell Fast Attack loni také skončily a už teď slyším ty nářky, co s jistotou přijdou, že se tu nic neděje. Možná je kritika přísná, kór od sprostého pisálka. A třeba to vidím jen příliš černě. Ale opravdu je co chválit?

Zhodnocení roku:

Spokojenost převládá a to vlastně ani nevyšly desky, ve které jsem před více jak 12 měsíci doufal nejvíce (snad tedy letos). Vědomé a nevědomé Inspirace bylo všude a pro všechny spoustu, tudíž se ani o budoucnost své oblíbené hudby nebojím. Ale samozřejmě je nutné selektovat, jelikož fanoušek je dennodenně zahlcován plytkým a nastrojeným balastem bez duše. Jak už jsem zmiňoval víckrát, jsem přesvědčen, že metal a snad i hudba celkově jsou ve výborné formě, i když je nutné vyvinout trochu větší snahu k odkrytí těch, co si podporu doopravdy zaslouží. Na patetické obchodníčky, fašounky obou spekter, e-chytráčky, hurá-metalisty a domýšlivé urážlivky písmeny plýtvat nebudu (i když chuť na hejt by byla), takže vám všem jen popřeji, ať je pro vás tento rok obdobím přerodu.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2016 (Onotius)

15.1.2017 Onotius Komentáře: 4

Onotius:

Top5 2016:
1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
2. Vektor – Terminal Redux
3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
4. Neurosis – Fires Within Fires
5. Aluk Todolo – Voix

CZ/SVK deska roku:
1. Silva Nigra – Světlonoš
2. Umbrtka – Hlavní stroj

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina

Artwork roku:
Cult of Fire – Life, Sex & Death

Objev roku:
Setentia – Darkness Transcend

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Koncert roku:
Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016

Videoklip roku:
Gojira – Stranded

Potěšení roku:
hojnost kvalitních blackmetalových debutů

Zklamání roku:
konec Agalloch

Top5 2016:

1. Oranssi Pazuzu – Värähtelijä
Uplynulý rok byl v mých očích jednoznačně rokem finských blackmetalistů na psychedelických vlnách, kteří vydali desku nazvanou jako erotická pomůcka. Oranssi Pazuzu nahráli fenomenální dílo – na první pohled upoutá skvělým obalem, hned poté i samotnou hudební náplní. Ta je fascinující jak skladatelským umem, tak schopností působit autenticky a vytvořit neuvěřitelně pohlcující atmosféru. Finové jsou věrni svému stylu, ale posouvají ho zase o kapku blíže mystičnosti a obrazotvornosti samotných hlubin vědomí. Šmakující a velmi propracovaná hudební drogárna. A jak jsme si mohli v pražské Nové Chmelnici ověřit, i naživo funguje tenhle recept opravdu neskutečně.

2. Vektor – Terminal Redux
V dobovém hodnocení v recenzi jsem ještě držel trochu při zemi, neboť v záplavě vjemů jsem si stále nebyl jist, jestli novinka nakonec zamíří na úplnou špici žebříčku. Ale průběžné poslechy ve mně postupně začaly budit čím dál tím větší nadšení, a tak se deska postupně vyšplhala na úctyhodnou druhou příčku. Takováhle nahrávka se opravdu nerodí každý den. Jakkoliv asociace občas vyplivnou jména jako Voivod, Death, v melodičtějších pasážích pak Cynic, ani jedno není přesné. Vektor jsou sví, na hrdém thrashmetalovém základu budují těžko zařaditelnou progresivní hudební pyramidu, která neustále skvěle odsýpá a s každým poslechem přináší něco nového. Stejně jako vesmírný artwork, i tahle americká kapela míří ke hvězdám. Dobrá práce.

3. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
O francouzské modle avantgardního black metalu jsem tu pro změnu pojednával celkem nedávno, takže zde bych se koneckonců mohl plně odvolávat na to, co již padlo. Koncentrovaná jednohubka plná zhutněné podstaty Deatspell Omega zvaná „The Synarchy of Molten Bones“ disponuje silnými nápady, instrumentální brilancí a pohltivou atmosférou. K tomu v podstatě netřeba nic dodávat, to je třeba slyšet.

4. Neurosis – Fires Within Fires
Oproti epičtějšímu předchůdci, který se setkal s rozporuplnými reakcemi (navzdory tomu, že já ho doteď mám velmi rád), je aktuální deska kombinací syrovějšího, dřevnějšího a zemitějšího přístupu k post/sludge metalu prezentovaného prostřednictvím umírněnějšího zvuku. A jakkoliv na první poslechy možná nezní tak monumentálně, „Fires Within Fires“ je opravdu skvělým kouskem, prostřednictvím něhož tihle matadoři ukazují, že i v trochu modernějším hávu dovedou svému žánru ukázkově vládnout. Skvělá práce.

5. Aluk Todolo – Voix
Vybírání poslední příčky na top5 žebříčku je vždy nejtěžší, neboť se člověku v mysli promítá celá řada desek, které by též neměly být zapomenuty. Volba nakonec padla na desku, jež mě na první poslech sice nesmetla, o to více mě však postupně nahlodávala, až jsem se na ní jednu dobu stal závislým. Mám na mysli novinku francouzských krautrockově-blackmetalových Aluk Todolo. Tajemná atmosféra a napětí pramenící z mistrného vrstvení jednotlivých ploch – kytary zkreslované, pulzující, hypnotizující, každý úder bicích prostupující až do morku kostí. Báječný zážitek, který byl podobně jako u první příčky stvrzen výjimečným koncertem. Naprosto bezvadný kousek.

CZ/SVK deska roku:

1. Silva Nigra – Světlonoš
Předně musím tak trochu s pokorou zopakovat podobnou frázi jako loni – tuzemská scéna se mi stále nedostává do přehrávače tak často, jak by nejspíš měla, neboť zahraniční produkce ukrajuje z mé pozornosti mnoho. Přesto je tu pár nahrávek, které mě v roce 2016 bavily tak, že frází typu „pouze na české poměry“ nebude třeba. Pokud letošní Cult of Fire byli zvláštním úkrokem do neoriginálního a relativně nudného blackgazu, pak Silva Nigra předvedla poctivý a především kvalitní kus černého kovu konzervativnějšího rázu. Agresivita, temnota, atmosféra, slušné nápady a zápal. To vše z desky jasně a suverénně zaznívá. A mě to jednoduše baví tak, že se nebojím jít s ní až sem.

2. Umbrtka – Hlavní stroj
Nová Umbrtka je tentokrát méně experimentální, zato více hutná, semknutá, blackmetalová. A především velmi povedená. Zde tedy snad netřeba dodávat víc než ultimátní heslo loajality: „Přísahám věrnost Umbrtkovi a skartokratickému státnímu zřízení.“ Howgh.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord / Ævangelist – Codex obscura nomina
Neuvěřitelně hutná atmosférická deska spojující dvě významná jména hudebních temnot mě dokonce donutila odsunout původně zamýšlené ípko Gorguts až na druhou příčku, neboť tohle je zkrátka lahůdka. V dobových recenzích jsem často zaznamenával více chvály na účet Francouzů, zatímco Ævangelist byli odbyti pomyslným lehkým poplácáním po rameni se slovy „v pořádku“. Ale mně tahle deska přijde skvělá jako celek a právě závěrečná dvacetiminutovka ten pocit výjimečnosti možná ještě podtrhuje. Ta specifická surovost, různorodost a mystičnost, jež z ní sálá, je jednoduše fenomenální.

Artwork roku:

Cult of Fire – Life, Sex & Death
Pokud se u mě novinka Cult of Fire setkala s přinejmenším rozporuplnými reakcemi, pak její vizuální složce asi nemám moc co vytknout. Podobně jako se netajím svou slabostí k obalu předchůdce, každý pohled na tenhle obraz je pro mě radost. A když vezmu kolem a kolem, nenapadá mě moc dalších letošních desek, u nichž by to vizuální potěšení bylo větší. Nepopírám, že jsem na něco mohl zapomenout, ale první výstřel bylo toto. Takže tak…

Objev roku:

Setentia – Darkness Transcend
V ranku debutů letos skutečně bylo z čeho vybírat. Šlo tedy jen o to vytáhnout definitivního favorita – a tím se nakonec stala chaoticky black/deathmetalová banda Setentia z Nového Zélandu. Ta pod labelem Blood Music vydala desku překypující jak technickou, tak kompoziční vyzrálostí. A celkově byla tahle mladá kapela schopná obstát i v konkurenci zkušených stylových kolegů Deathspell Omega a Gorguts. Přesto však není Setentia nějakým plagiátem, má vlastní zvuk a plno velmi solidních nápadů. A jsem moc zvědav, co od ní v ještě budoucnu uslyšíme…

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Regulérně špatným nahrávkám jsem se snažil v loňském roce vyhýbat celkem úspěšně, proto nečekejte, že bych se tentokrát vrhal do nějakých nevkusných agrometalů typu Dymytry či Sabaton, protože masochistické sklony nějak poslední dobou zkrátka moc nemám. Proto tento titul berte v mém podání spíš za projev velkého zklamání. Bude řeč – jak již nadpis samozřejmě napovídá – o poslední nahrávce Dream Theater. Ti vyrukovali s deskou na první pohled ambiciózní, na první, druhý, třetí,… poslech úmorně dlouhou a v poměru k této délce neskutečně skladatelsky prázdnou. Spoustu klišé postupů, sentimentálních klávesových melodií, instrumentálních kejklí, které však až na výjimky vyznívají naprosto naprázdno, a skutečně silných momentů je zde skutečně poskrovnu. Ze zamýšlené písničkovosti tu zbyla jen kolovrátkovistost. Kde jsou ti hudebníci stojící za progresivními milníky typu „Images and Words“, „Awake“ či „Scenes drom a Memory“?! Snad se vzpamatují. Doufám, stále v ně věřím. Ale tuhle sbírku koled ať si strčí někam…

Koncert roku:

Ufomammut: Brutal Assault, 13.8.2016
Jeden jediný slot, a přitom takové množství skvělých koncertních zážitků. Nakonec však na špici kupodivu neskončí ani Oranssi Pazuzu, ani Shining s Intronaut, ale kapela, jejíž vystoupení mě zasáhlo naprosto nepřipraveného – a o to víc mě smetlo. Je poslední den Brutal Assaultu, právě dohrála Mgła, která mi na velkém pódiu a s trochu podivným zvukem tentokrát nějak nesedla, a já čekal na skupinu, jejíž tvorbu jsem neměl bůhvíjak naposlouchanou, ale podvědomě jsem cítil, že půjde o něco speciálního. A to se splnilo až nad očekávání. Hudba spustila a atmosféra mě naprosto strhla. Hypnotické riffy jejich poslední desky „Ecate“ mě každým úderem bicích soukaly do parádní hudební pavučiny, jíž jsem byl zanedlouho naprosto pohlcen…

Videoklip roku:

Gojira – Stranded
Vzhledem k tomu, že samostatné videoklipy úplně cíleně nevyhledávám, tak nemůžu tvrdit, že tohle je s jistotou ten nejlepší, jaký se v loňském roce urodil. Přesto je tenhle jedním z těch, které se mi vybavily jako první, když se řeklo „videoklip roku“. Netradiční sépiový odstín, tajemná symbolika a minimalistický příběh – to jsou domény tohohle dílka, jež svou specifickou vizualitou rozhodně nezapadne. Samotnou desku „Magma“ jsem sice přijal trochu rozpačitě, ale „Stranded“ je super klipovka. Tak proč ne klip roku…

Potěšení roku:

hojnost kvalitních blackmetalových debutů
Nevím, jestli je to tím, že jsem na jejich objevování měl letos větší štěstí, nebo se debutujícím kapelám lépe dařilo, ale na scéně jsem zaznamenal nejedno album, které na mě působilo kvalitativně výrazně nad poměry běžných začínajících kapel. Ať už mluvím o avantgardních následnících chaoticky blackmetalové vlny Setentia, jejich atmosférických žánrových souputnících Départe, „namgłovatělé“ pohodovce Uada či skvělých islandských Zhrine, kanadských Cantique lépreux, řeckém projektu Nox formulae či zde nedávno recenzovaných Recitations. Doufejme, že takhle plodné podnebí nad scénou vydrží i letos.

Zklamání roku:

konec Agalloch
Kdo by to byl řekl, že když jsem předloni koukal na jejich Brutalové vystoupení, že to bude dost možná to poslední, co od nich uvidím. Po dvaceti letech existence se americká ikona atmosférického black metalu Agalloch loučí se scénou. Ačkoliv nevylučuje návrat, oficiálně je kapela rozpadlá. Škoda – zvlášť vzhledem k tomu, že tím pádem za sebou nechává jako rozloučení desku „The Serpent & the Sphere“, která přeci jen působí trochu rozpačitě.

Zhodnocení roku:

Rok 2016 byl bohatý jak na zajímavá alba, tak na povedené koncertní akce. Spousta kapel se vyvíjí dobrým směrem, případně stagnuje se ctí a navzdory těm pár zklamáním jsem v rámci své vyprofilované hudební bubliny velmi spokojen. Je stále co poslouchat – ať už od zkušených pardálů, pečlivě střežených klenotů, tak od úplně nových nadějných jmen. A těch slušných až parádních desek letos vyšlo opět tolik, že ten výše jmenovaný žebříček je pouze naprostá špička mohutného ledovce.

Organizátorům Brutal Assaultu se vloni konečně podařilo ukecat hned dvě legendy k exkluzivnímu vystoupení na letošním 22. ročníku. Takže nastane, něco, co jsem dlouho považoval za utopii – Emperor i Master’s Hammer se vysápou na pódium a oblaží nás svým devadesátkovým repertoárem. Na to, jak to nakonec dopadne, nezbývá než netrpělivě čekat, ale už nyní je jasné, že chystaný ročník bude speciální.

Pravda, neděly se jen pěkné věci – například v 28 letech zemřel na rakovinu Tom Searle z progresivně metalcorových Architects, Agalloch i Eths se rozpadli a The Dillinger Escape Plan taktéž oznámili blížící se konec. Dva vyhraněné tuzemské fesťáky Hell Fast Attack a Phantoms of Pilsen bohužel končí. Na druhou stranu, nic holt není bez chybičky a v porovnání s letošními přínosy snad těch pár ztrát nebude tak bolet.

Do roku 2017 přeju kapelám, hudebníkům, organizátorům, pisálkům i vám čtenářům a hudebním nadšencům spoustu zdaru, inspirace a především plnou nálož skvělých hudebních zážitků.

Recenze

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

14.12.2016 Sicmaggot Napsat komentář

Země: Francie
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 8.11.2016
Label: Norma Evangelium Diaboli

Tracklist:
01. The Synarchy of Molten Bones
02. Famished for Breath
03. Onward Where Most with Ravin I May Meet
04. Internecine Iatrogenesis

Hrací doba: 29:12

Odkazy:
bandcamp / bandcamp

První pohled (H.):

Vliv, jaký ta která kapela má či měla na scénu, se dá posuzovat i podle toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích a kolik ostatních se snaží její styl napodobit. V aktuálním tisíciletí není moc skupin, které by v tomto ohledu mohly na blackmetalovém kolbišti konkurovat francouzským Deathspell Omega. Tvorba této formace se v průběhu let stala etalonem toho, jak by měl znít moderní avantgardní black metal – aby také ne, když to jsou právě Deathspell Omega, kdo měl lví podíl na spuštění současné vlny chaotické odnože žánru.

Dříve Deathspell Omega pouštěli do světa nové počiny docela pravidelně, ale v posledních jednotkách let se trochu odmlčeli – doposud poslední nahrávkou bylo minialbum „Drought“ z roku 2012. V mezičase sice vyšlo hned několik vinylových reedic staršího materiálu, ale co do nové muziky bylo čtyři roky sucho. Už nějakou dobu se ovšem dalo tušit, že se něco blíží a že je cosi na spadnutí – ono něco se jmenuje „The Synarchy of Molten Bones“ a nakonec vyšlo ve třetině listopadu. Mohlo by se zdát, že novinka nabízí poměrně chudou stopáž vzhledem k tomu, kolik let uplynulo od „Drought“, ale podle mě nevadí, že „The Synarchy of Molten Bones“ trvá pouhopouhých 29 minut. Za mě to problém není – vždy jsem tvrdil, že je lepší strhující krátký počin než násilně natahovaná hodina s hluchými místy.

No, hluchá místa zrovna na „The Synarchy of Molten Bones“ nehrozí – prostě na ně není čas ani prostor. Předkládaná půlhodinka je ohromně intenzivní a natlakovaná až do extrému. Ve své podstatě je to stále charakteristické pojetí black metalu, jak jej Deathspell Omega zavedli již před lety, ale tentokrát je vše nahuštěné na malý prostor, skoro až co nejmenší možný prostor. Deska polevuje jen minimálně po hudební stránce (ačkoliv po většinu hrací doby se pořád pálí z ostrých), atmosférou však vůbec.

Z tohoto ohledu by klidně šlo tvrdit, že je „The Synarchy of Molten Bones“ nejintenzivnější nahrávka Deathspell Omega. Přijde mi ovšem zbytečně nadhodnocující pasovat album do pozice vrcholu celé tvorby skupiny, jak už jsem na několika místech četl. Nechápejte mě zle, „The Synarchy of Molten Bones“ je skvělá nahrávka, jejíž kvalitativní laťka je setsakra vysoká a s níž Deathspell Omega ponižují drtivou většinu svých následovníků a napodobitelů. I mě to svádí vytáhnout okřídlené prohlášení, že se ukázalo, kdo je ve svém ranku králem. Ale hej… „Fas – Ite, Maledicti, in Ignem Aeternum“ i „Paracletus“ jsou dle mého skromného mínění ještě o kus působivější záležitosti.

Tímhle prohlášením ale samozřejmě nechci rozporovat kvality „The Synarchy of Molten Bones“, poněvadž se stále jedná o desku hodnou mnoha poslechů a hodnou prostoru na polici vedle dalších nahrávek Deathspell Omega. Stejně tak jde o album, k němuž se člověk bude sem tam vracet, a rovněž nepopírám, že tu jsou i elementy hodné obdivu.

Jedním z nich je právě ona už jmenovaná intenzita a nahuštěnost. Plocha se citelně zmenšila, přesto „The Synarchy of Molten Bones“ nechybí nic, co je pro Deathspell Omega typické. Zběsilé pasáže promyšleného avantgardního chaosu se snoubí s fantastickými melodiemi. Skladatelský level kapely je jako vždy ohromně vysoko, což je ostatně poznat i na skutečnosti, že navzdory extrémnosti materiálu a jeho jednolitosti jsou všechny čtyři skladby jasně rozpoznatelné a vlastně i dobře zapamatovatelné. Deathspell Omega jednoduše umí napsat tak silné pasáže, že se vám vryjí do paměti, přestože je to ve své podstatě docela peklíčko. Jakkoliv se ale „The Synarchy of Molten Bones“ na první poslech tváří ohromně agresivně a nepřístupně, hodně rychle člověk přijde na to, že sladká odměna v podobě božských melodií, silné atmosféry a nezaměnitelné aury nechybí.

<a href="http://deathspellomega.bandcamp.com/album/the-synarchy-of-molten-bones">The Synarchy of Molten Bones by Deathspell Omega</a>

„The Synarchy of Molten Bones“ je rozhodně silná a výrazná nahrávka, která je působivá ve své zběsilosti a nátlaku. Je to album potvrzující výlučnost Deathspell Omega a je hodno jména svých autorů. Což je prohlášení, jež samo o sobě říká, že „The Synarchy of Molten Bones“ patří do ranku skvělých věcí. Přesto všechno zůstaňme nohama na zemi a zbytečně nenadhodnocujme – žánrové vrcholy roku jsou tentokrát někde jinde. Spokojenost však na místě je, o tom žádná.

Druhý pohled (Onotius):

Pokud na minulé desce francouzských blackmetalových vizionářů Deathspell Omega byla slyšet poněkud menší živelnost na úkor zádumčivé atmosféry, pak novinka je kouskem pro všechny pochybovače, kteří by si snad naivně mysleli, že ve prospěch avantgardy jejich blackové já postupně vymizí. „Žádné takové,“ vysmívají se Frantíci a perou do nás v mohutné razanci na koncentrované jednohubce „The Synarchy of Molten Bones“ muziku stejně tak experimentálně nesvázanou jako drtící a vážící si fundamentů černěkovového žánru. A je to hukot od prvního do posledního tónu.

Jakkoliv první poslechy ještě probíhají trochu s nedůvěrou, jakmile se člověk do hudby patřičně ponoří, je lapen a ani z jejích spárů nechce být propuštěn. Větší apel na syrový neprostupný zvuk je slyšet, hned jak spustí první skladba, v níž silné orchestrální dechy zadují vrstvící se disonantní harmonii a jsou záhy vystřídány mocnými údery bicích a kytar. Ona disonantní orchestrace nahrávku zároveň monumentálně uzavírá, tudíž působí celistvě – což koneckonců potvrzuje i jednotný styl hutné a propracované muziky. Oproti v mých očích vrcholnému dílku „Paracletus“ je zde o špetku méně různorodosti. Novinka disponuje méně melodickými pasážemi a atmosféra je zde jednotvárnější. O to víc je však při správné náladě pohlcující. Ona nespoutanost, špinavost a nekompromisnost je totiž celkem slušně podmanivá. Ať už ničivá dvojka „Famished for Breath“ či rozmáchlá desetiminutovka „Onward Where Most with Ravin I May Meet“ disponující brilantní instrumentací i napínavou strukturou, album jako celek představuje jedinečnou salvu plnou zdánlivě chaotických, ale v důsledku neskutečně poutavých nápadů.

Očekávání, jež jsem do novinky vkládal, tedy rozhodně nevyšla vniveč. Deathspell Omega se sice po skladatelské stránce nehnuli ani o píď – což při kvalitě jen stěží nazývat nějakou významnou slabinou. Co se týče celkového vyznění, nahráli něco, co dovádí mnohé aspekty předchozích desek do extrému. Sice by možná neuškodilo trochu vyrovnanější dávkování nápadů, jak tomu bylo na na „Paracletus“ nebo skladatelsky přehlednějším „Si monvmentvm reqvires, circvmspice“, ale nahrávka má svou tvář – pevnou, suverénní a něčím velmi přitažlivou. Zkrátka to funguje tak, že tu máme dalšího aspiranta na desku roku.

Redakční eintopf

Redakční eintopf #95 – listopad 2016

1.11.2016 Sicmaggot Komentáře: 14

Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones

H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se Jamesovi s Larsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara Nilsena z Vulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.

Music News

Deathspell Omega: stream alba

1.11.2016 Pan novinkář Napsat komentář

Očekávaná novinka Deathspell Omega oficiálně vychází 8. listopadu, ale pokud se „The Synarchy of Molten Bones“ nemůžete dočkat, máte možnost svou zvědavost ukojit již nyní. Stream celé nahrávky je k mání na Bandcampu.

Od hudebních fandů pro hudební fandy