Teitanblood - The Baneful Choir

Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2019:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
3. Funereal Presence – Achatius
3. Óreiða – Óreiða
4. Concrete Winds – Primitive Force
5. Lvme – The Blazing Iniquity

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Black Spirit – Behind the Light That Fades
2. Mahr – Soulmare I
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:
Pharmakeia

Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

Videoklip roku:
Reveal! – Clevermouth

Film roku:
1. The Lighthouse

Potěšení roku:
Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Zklamání roku:
že jsem neviděl…

Top5 2019:

1. Teitanblood – The Baneful Choir

Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.

2. Funereal Presence – Achatius

Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!

3. Óreiða – Óreiða

Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.

4. Concrete Winds – Primitive Force

Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.

5. Lvme – The Blazing Iniquity

Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.

Cerny kov

Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.

Neřadový počin roku:

1. Black Spirit – Behind the Light That Fades

Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!

2. Mahr – Soulmare I

Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.

Black Spirit

3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.

Artwork roku:

NEDXXX – NEDXXX

Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.

NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:

Pharmakeia – Pharmakeia

V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.

Shit roku:

Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.

Pharmakeia - Pharmakeia

Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají WelicorussRamchat.

Koncert roku:

1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019

Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.

Fire's Burning Fest

2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019

Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.

3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

BoRevenge.Dvakrat.Posobě.

Pičo.

Videoklip roku:

Reveal! – Clevermouth

Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.

Film roku:

1. The Lighthouse

Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.

The Lighthouse

Potěšení roku:

Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.

Zklamání roku:

že jsem neviděl…

Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.

Teitanblood - The Baneful Choir

Zhodnocení roku:

Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.


27 komentářů u „Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron“

  1. Mimochodem, tristrámně tady mnou vibuje dotazovaný Dead Creek a je to hodně dobrá a hodně temná brnkaná. Pusťte na to redakční psy.

  2. no ta PURNAMA to je takový metal pro děti otřesné pro nějaké hevíky to určitě,ale bude největší zlo .vokál nemastný neslaný připomína období švédského heavydeath metalu tak hlavní je se zmalovat na podium pozvat potácející se mladíky a zapálit svíce a někomu to stačí

  3. Purnamu nechám být. Co má autor proti Hnusu nechápu. Myslím, že není potřeba, aby každý dělal dokonalé hudební eposy, oni jsou spíš pódiová kapela a i když se tím nějak do hloubky nezabývám, protože jsem sebestředné hovado, tak tam jde možná i o nějaké myšlenkové směry. Jo, není to úplně běžný black,možná by si to zasloužilo jiné škatulky, ale mně se třeba líběj. Ten zpěvák zaujme už vzhledem, ale hlavně uměj udělat fakt atmosféru, takže jsou z těch, který si zapamatujete už právě jen tím, že se liší.

    Další z  kapel ze seznamu shit jsou Welicoruss. Ti už nemají s blacmetalem společného asi nic. Jo, jejich prezentace a mě taky ničí. Už jsem do nich ryla tolikrát, že mě musej asi šíleně milovat. :D Každopádně nejen tvorba, ale i prezentace většiny kapel, co znám je o lídrovi, zbytek toho často extra moc neovlivní. Alexeye jsem viděla dvakrát a připadá mi jako člověk, co si rád všechno dělá sám a nenechá si do toho moc mluvit, což je síla i slabost, protože nikdo nerozumí všemu. Vyrostl za Uralem a i když nejspíš pochází z nějaké lepší rodiny, můžem být vlastně rádi, že nenosí bílý kozačky a on zas může být rád, že má dva metry a tak ho kvůli dlouhým vlasům žádnej mužik neumlátil flaškou samohonky, protože prostě determinace a Rusko je holt životní styl. Za mě za to ten chlap úplně nemůže a v určitém směru zasluhuje i obdiv.

      1. Marablablacosi: Si to pustím, ale řešit píčoviny je má celoživotní náplň.

        Bhut: Oni nefungují v žádném blackovém vesmíru, oni jsou docela dobrá kapela pro ženský. Jen v tom už mají trošku peška, protože Alexey není co bejval. Měl by zhubnout, najít si hezčí kluky kolem, na jevišti si víc odložit a byli by dokonalí!

        Sabaton jsou hrozní snad ve všech vesmírech.

    1. …že se v diskuzi u Metacyclosynchrotrona bude řešit kapela jako Welicoruss, bych nečekal :D Ale rozumím tomu sdělení. Tihle kožešináři fungují v jiném blackovém vesmíru a správně uvádíš, že to Rusko je tam znát, ale nejen to. Hlavně z toho cítím jasnej festivalovej tahák ve stylu Master of Rock, kde se banda zlitejch fandů vysvleče do půl těla a za popíjení Budvaru z kravího rohu si budou připadat jak dobyvační titáni, zvláště v momentě nějaké obzvlášť hymnické skladby. Uff… někdy je těžké se takovým kapelám vyhnout, protože bývají i tam, kde by je člověk skoro nečekal.

      1. “Hlavně z toho cítím jasnej festivalovej tahák ve stylu Master of Rock, kde se banda zlitejch fandů vysvleče do půl těla a za popíjení Budvaru z kravího rohu si budou připadat jak dobyvační titáni, zvláště v momentě nějaké obzvlášť hymnické skladby.”

        Fuj, jsem si normálně ublink. Úplně to vidím před sebou (tričko Sabaton included) :)

      2. Fuj, to mi připomnělo, že mi teď na YT vyjelo v doporučení něco, co se označuje za trpasličí metal. Tlustý fousatý vobtáhla v plastovejch zbrojích mlátěj do kovadliny a zpívaj o perlíku a důlní šachtě. Mně jebne. Už jsem youtubu za to poslal předžalobní výzvu.

          1. Haha, je to přesně to, co jsem si myslel, že to bude :D Poslouchat se to ty pičo nedá.

        1. Jděte do prdele, volové. Mi se podařilo tuhle kardinální mrdku vytěsnit z živé paměti a zas to je v hajzlu. :-D

        2. Jako vy si z toho všichni děláte prdel, ale můj bratr mi tyhle trpaslíky seriózně pustil s tím, že objevil skvělej metal a že konečně metal, co se dá poslouchat.

  4. “I am a dwarf and I’m digging a hole
    Diggy, diggy hole, diggy, diggy hole
    I am a dwarf and I’m digging a hole
    Diggy, diggy hole, digging a hole…”

    Tyvole, to je brutální vymaštěnost! :D Budu používat jako projímadlo… :D

  5. Trpajzlíci jsou teda fakt ultrazlo, takovej zvukovej ekvivalent nedělních pohádek s Evou Horkou :D

  6. je moc pěkný, že natočili DsO nový album live analog, ale stejně to pak digitálně upravili, takže za mě spíš smích.

    1. Vím asi na co narážíš, každopádně zní to, působí to a poslouchá se to dostatečně jinak než dřívější věci, takže za mě spokojenost.

  7. Vy tu komerci a kýč za mě až moc prožíváte. Taky se občas zasměju, případně stydím i za ně, ale bez těchhle kapel by se hromada lidí k metalu vůbec nedostala, takže by pak moc posluchačů neměly ani ty, které se vám líbí.
    Taky si myslím, že nebýt těchhle kapel a toho, že se na nich vydělá, by se nemohly dotovat kapely zajímavější, které ale nemají moc výhled na to být výdělečné, pokud organizátorům a lidem okolo fakt nejde vyloženě jen a jen o prachy a já myslím, že v mnoha případech to není jejich jediná priorita. Prostě bez tahouna neprodáte moc časáků ani vstupenek, pokud nechcete skončit v mínusu, tak nějaký “Sabaton” potřebujete.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.