Archiv štítku: Čad

Redakční eintopf – speciál 2019: Metacyclosynchrotron

17.1.2020 Metacyclosynchrotron Komentáře: 27

Metacyclosynchrotron:

Top5 2019:
1. Teitanblood – The Baneful Choir
3. Funereal Presence – Achatius
3. Óreiða – Óreiða
4. Concrete Winds – Primitive Force
5. Lvme – The Blazing Iniquity

CZ/SVK deska roku:
1. Černý kov – Společenství

Neřadový počin roku:
1. Black Spirit – Behind the Light That Fades
2. Mahr – Soulmare I
3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

Artwork roku:
NEDXXX – NEDXXX

Objev roku:
Pharmakeia

Shit roku:
Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Koncert roku:
1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019
2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019
3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

Videoklip roku:
Reveal! – Clevermouth

Film roku:
1. The Lighthouse

Potěšení roku:
Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Zklamání roku:
že jsem neviděl…

Top5 2019:

1. Teitanblood – The Baneful Choir

Původně jsem chtěl první příčku věnovat „Achatius“, ale „The Baneful Choir“ mě prostě posedlo víc a nemám problém jej dosadit téměř na roveň dvěma předchůdcům, které poslouchám pravidelně od jejich vydání. K albu jsem se vyjádřil víc než bohatě, i když s odstupem bych to napsal zase jinak, a nejen protože už jsou k dispozici klasicky výborné texty a šílený artwork. Pokud přirovnám deathmetalový kánon k „Doom“ 1 a 2, tak Teitanblood představují asi „Brutal Doom – Hell On Earth“ / „Extermination Day“. Modří již vědí, jak si asi stojí „Doom 4“ / „Doom: Eternal“ a jakože ty „dobré“ deathmetály. Ale není death jako DEATH a přiteplené „Halo“ barvičky do „Doomu“ taky nepatří.

2. Funereal Presence – Achatius

Láskyplná úlitba ďáblově muzice s hromadou kulervoucích motivů a velkou osobitostí. Za necelý rok se mi album trochu ohrálo a subjektivně u mě nakonec vyhráli Teitanblood, ale snad je všem jasné, co je METAL roku. Kdo nemiluje „Achatius“, ať je proklet. Maranatha!

3. Óreiða – Óreiða

Tušil jsem po vydání recenze, že by se tenhle nenápadný poklad mohl ve výročním žebři objevit, ale spíše jsem předpokládal, že ho do konce roku z topu nějaké pecky vyštípou. Nestalo se tak, protože kvalita „Óreiða“ je vyrovnaná, kouzlo stále uhrančivé a tak je prostě tady.

4. Concrete Winds – Primitive Force

Přijde-li na oddanost metalové síle, tak lze zrno od plev dělit všelijak. Třeba přátelským dotazem: UCTÍVÁŠ SADISTIK EXEKUTION, TY KURVO?!? Více kapel a posluchačů by mělo tuto legendární australskou mrdlost studovat, jistě by pak bylo lépe na světě. „Primitive Force“ je pokokot vyhrocené, avšak do detailu promyšlené album prosté nepatřičných pičovin a tudíž povinnost pro všechny, co přísahají na metal i piekło.

5. Lvme – The Blazing Iniquity

Na recenzi debutu Lvme bych nic neměnil, ale album po vydání článku dále rostlo a čím lépe ho znám, tím silnější mi přijde. A to není obvyklé. Mnohokrát se už z obyčejného poslechu vyklubal sakra poutavý zážitek, kdy jsem styčné pasáže jen marně vyháněl z hlavy, a poslech „The Blazing Iniquity“ rovněž není závislý na „správné náladě“, jak je tomu v případě jiných desek, které se zde mohly objevit, ale nakonec se do elitní pětky nevešly.

CZ/SVK deska roku:

1. Černý kov – Společenství

Na účet „Společenství“ by šlo vznést vícero námitek, ale album přetéká blackmetalovou esencí natolik (a poslouchal jsem ho tak často), že by si výše zasloužilo zařazení hned za „Achatius“. Černý kov je dalším z mnoha důkazů, že Black Metal je víc než hudba.

Loni u nás samozřejmě vyšlo více solidních nahrávek, které se mi relativně líbily, jako třeba debuty Ceremony of Silence, Náv, Ain, promo Sněti nebo vzpomínková kompilačka „Grave of Fire – Seal of Stars“, ale mám k nim zároveň takové výhrady, že na druhé a třetí místo prostě nemohu žádnou z uvedených dosadit, protože by to byla pouze z nouze učiněná ctnost.

Neřadový počin roku:

1. Black Spirit – Behind the Light That Fades

Nevím, kdy mě naposledy něčí demo takhle chytlo. Black Spirit samozřejmě nehrají nic převratného, ale skladby mají sílu a vracím se k nim stále. Je ve hvězdách, zdali má kapela talent stvořit něco skutečně prvotřídního, zásadního, ale pokud nebude dlouhý titul vyslovený průser, určitě s ním strávím hodně času. Už aby byl!

2. Mahr – Soulmare I

Urfausťárna dle mého gusta: knedlík v krku a zmar. Rovněž bych si nestěžoval, kdyby na tohle vyznění ПРАВА Коллектив zase někdy navázali a totálně ho přehrotili.

3. Herxheim – Cultivating the Throne of Fur

„Cultivating the Throne of Fur“ osciluje mezi retardovaným beheritualismem, plesnivým death / doomem a zvrácenou zvukomalebností. Autorem je mozek již neexistujících Howls of Ebb, takže nepochybuji, že i z Herxheim vznikne neméně pozoruhodné těleso, pokud jím už teda není. Demo je sice ve své obludnosti fascinující, ale není určeno všem.

Artwork roku:

NEDXXX – NEDXXX

Dnes je obvyklé, že se kapely honosí fakt krásnými obaly, ale jak osobně razím, ty prostě musí korespondovat s hudebním a textovým obsahem. Tady se vizuální, zvuková a lyrická stránka desky doplňuje až výjimečně, i když ten kosmogonický / eschatologický, dualitní motiv na přebalu není nijak výjimečný, hudebně to je taky až moc podobné Abigor a textově to je klasická (byť skvěle napsaná a podložená) antikosmická / chaos gnoze. Celkově vzato je ovšem výsledek dost dobrý na to, abych tu nemusel podruhé psát Teitanblood.

Objev roku:

Pharmakeia – Pharmakeia

V téhle sekci byla docela tlačenice a teoreticky bych zde mohl napsat některou z výše uvedených nahrávek, ale trochu to ojebu a po loňských Hwwauoch uvedu Pharmakeia, protože pokud jsem něco skutečně se zájmem a nadšením objevoval, byla to vydání ПРАВА Коллектив, a to jak z poslední recenzované várky, tak i ty staršího data. Nejvíc času padlo na stejnojmenný debut Pharmakeia, který společně s prvotinou Hwwauoch hodnotím jako to nejlepší, co jsem od ПРАВА Коллектив prozatím slyšel.

Shit roku:

Hnus umírající, Betko, Čad a Purnama

Purnamě samozřejmě novinka vyjde až letos (a schválně si ji poslechnu bez ohledu na dosavadní tvorbu a prezentaci), ale prozatím to je akorát tak relativně schopná, trendymetalová srandabanda, co si hraje na Behemoth. Samozřejmě to žerou děcka a postarší hurá-metalisti bez vkusu a soudnosti, takže když jsem loni fest prokrastinoval, šel jsem si pročíst některý z jejich Facebookových kanálů (které se mi do merku dostaly díky zaplacené reklamě a vtěrným fans, abychom si rozuměli) a pobaveně u toho kroutil hlavou. Hipsteři a levičáci z Čech/Cajzlu, kteří se pokouší emulovat black metal (čest výjimkám), by byli jistě kapitola sama o sobě, ale pouze debut Hnusu umírajícího mi stojí za nějakou zmínku. Chci totiž věřit, že se jedná o blackmetalovou parodii, kterou členové nemysleli ani trochu vážně. Nezamýšlenou parodií je naopak zvuk šroťáku na novém Čadu. To do něj mlátil Rudi Rus svým ochablým penisem, ať si mezi rimmingem taky trochu užije? Deska to je na Slovensko jakože „dobrá“, ale jinak teda nuda a rádoby osvícené agro. Otec slovenského metalového nevkusu, Peter Betko, tady samozřejmě taky nesmí chybět, protože na YouTube někde objevil Portal, takže podle toho nové EP Doomas a hlavně videoklip vypadají. Plus si může se svou fashion „značkou“ nehodnou jmenování připsat k dobru další plagiáty. Kdyby se raději věnoval čistě Gothoomu, bylo by líp.

Ne, že by uvedení interpreti stáli za úplnou piču, ale když vezmu trapnou prezentaci, nějaké to debilní haló kolem a postavím to vedle podprůměrné tvorby, tak si pomyslím něco o prdeli a jejím obsahu. Ovšem nesesazenými králi hoven zůstávají Welicoruss s Ramchat.

Koncert roku:

1. Dead Can Dance: Praha – Kongresové centrum, 24.6.2019

Dead Can Dance nejsou až tak zásadní srdcovka, ale první čtyři desky v čele s „Within the Realm of a Dying Sun“ mám strašně rád a z nich se na posledním turné hrálo dost. Nebudu tvrdit, že to bylo dokonalé, nějaké nedostatky (nejen technického a organizačního rázu) by se našly, ale kouzlo tomu nechybělo, takže došlo i na momenty, kdy mi běhal mráz po těle nebo bezděčně spadla hlava do dlaní (pomalu se slzou na krajíčku), protože „Cantara“, ty vole, ten začátek, áááh. Lisa Gerrard nezemsky zpívala, jak to umí jen ona, a naživo se mi projev Brendana Perryho líbil víc než z desek, živé podání skladeb celkově rovněž super.

2. Fire’s Burning Fest Vol. I: Bratislava – Randal, 4.5.2019

Organizátorům jsem přislíbil aktivní výpomoc, takže jsem hodně času strávil u merche, ale i tak jsem měl možnost vidět a slyšet pár kurva dobrých setů. Goatcraft a jejich čtvrthodinový song, mrdlé Hagzissa, tristram-vibe The Dead Creed, ponuré Krolok nebo přídavek Malokarpatan, kdy si pár skladeb odeřval Temnohor. Ovšem nejvíc byli Doombringer a hlavně Kringa, protože když si vzpomenu na to mírně trapné vystoupení Rakušáků na Prague Death Mass II a srovnám ho se současnou formou, tak si říkám: O, kurwa! Ale festival byl hlavně výrazný svou atmosférou. Pod pódiem se to adekvátně hýbalo dokonce i ve dvě ráno na poslední Eisenhand. Domácí a početné zahraniční publikum se skvěle promíchalo a bavilo; fakt jsem měl z lidí fajn pocit, zvlášť když srovnávám s publikem, co přišlo den předtím do Vídně na Mgła a Revenge. Byl to metal jak má být, žádná hipsterská klauniáda, takže snad bude i další ročník.

3. Revenge: Vídeň – Viper Room (Rakousko), 3.5.2019

BoRevenge.Dvakrat.Posobě.

Pičo.

Videoklip roku:

Reveal! – Clevermouth

Co se týče klipu, tak Reveal! jsou jasní, protože klip ku „Clevermouth“ perfektně podtrhuje, že těm švédským bastardům mrdá z rock’n’rollu v pale. Ale stále samozřejmě platí, že metalové kapely by videoklipy raději točit neměly.

Film roku:

1. The Lighthouse

Čumím spíše na „starší“ filmy, vkus rozhodně vytříbený nemám a v kině jsem loni snad ani jednou nebyl, každopádně „The Lighthouse“ se mi líbil fest a působilo to na mě podobně účinně jako staré dobré „Det sjunde inseglet“ nebo „Vargtimmen“. Pozitivně ještě zapůsobily loňské kingoviny jako „Doctor Sleep“, nové série „Stranger Things“ a zejména (!) „Castle Rock“. „It: Chapter Two“ až na pár skvělých scén spíš pičovina a nic dalšího už mě nenapadá.

Potěšení roku:

Deathspell Omega – Furnaces of Palingenesia

Na elitní pětku to nebylo a „Furnaces of Palingenesia“ mě z desek Deathspell Omega po přerodu baví asi nejméně. ALE! Deathspell Omega opětovně a s přehledem překonávají své kopírky, album obsahuje několik opravdu zdrcujících pasáží („Standing on the Work of the Slaves“ snad mluví za vše) a živé zachycení desky v analogovém studiu bylo něco, v co jsem skrytě doufal a nevěřil, že to je možné, haha. Analýza hudby a textů mě prostě bavila a nechyběla tomu ani slušná emoční odezva. V neposlední řadě mě z mnoha důvodů potěšil i rozhovor na Bardo Methodology.

Zklamání roku:

že jsem neviděl…

…Impetuous Ritual, Spectral Voice a Ved buens ende. Fňuk.

Zhodnocení roku:

Když jsem rozepisoval tenhle článek, měl jsem zase blbý pocit, že mi ujíždí vlak. Dost desek jsem samozřejmě neslyšel a některým nevěnoval tolik času, kolik bych chtěl, ale průzkumy různých výročních seznamů mě uklidnily. Kvalitních nahrávek je všude plno, a jak už jsem někde asi psal, myslím si, že laťka průměru se v posledních letech dost zvedla. Ale těch doopravdy strhujících, „mind-blowing“ věcí je pořád tak nějak stejně, tedy málo, a já si ty svoje (snad) našel. S koncertní účastí to loni bylo slabé, ale to je čistě můj problém. Letos budu mimochodem svoje volnočasové / psavecké aktivity tříštit mezi více subjekty, takže kdo ví, jak se to projeví na frekvenci článků. Ale na Siegwurm tímto samozřejmě nemrdám.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – leden 2020

31.12.2019 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. Entropia – Praha, 18.1. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Uncle Grasha’s Flying Circus, Magadan, Säkkikangas – Ostrava, 12.1. (event)
2. Батюшка, Embrional, Bestia – Ostrava, 3.1. (event)

Cnuk:
1. UK Subs, Nasty Rumours – Praha, 28.1. (event)
2. Bastard Grave, Assumption, Sněť – Praha, 24.1. (event)

Dantez:
1. Uncle Grasha’s Flying Circus, Magadan, Säkkikangas – Ostrava, 12.1. (event)
2. Rotten Sound, Čad, Carnal Diafragma, Mincing Fury, G.O.R.E., Dobytčí mor, Kurva – Ostrava, 24.1. (event)

H.:

Já si v lednu hodlám válet koule a na koncerty seru, ale abyste neřekli, aspoň jeden tu doporučím. Poslední deska Poláků Entropia s názvem „Vacuum“ je vesměs povedená a moc nepochybuju o tom, že bude fungovat i živě. Pokud tedy nejste lenoši jako já, mohlo by vám to stát za zvážení.

Metacyclosynchrotron:

Fanoušci hlukových kejklí a mystérií by mohli vzít za vděk koncertem, který se odehraje v prostorech ostravského Docku, což je bar u Sýkoráku nacházející se pod známějším Barrákem. Háčko se o létajícím cirkusu v recenzi „Stalinist God“ vyjádřil jako o nejzajímavější tuzemské hlukové formaci a Magadan je power electronics zlo s posedlým ženským vokálem. Stačí to jako doporučení?

Od vydání „Litourgiya“ razím názor, že se jedná o průměr s pár výraznými pasážemi a jedním skutečně svěžím a dobře zpracovaným aspektem (vokály), který si nabytou pozornost opravdu nezaslouží. „Панихида“ jsem neslyšel a měnit to asi nebudu. Každopádně bych neměl morální problém Derphově Báťušce zaplatit za lístek, za druhé budu rád, když se v Barráku objeví dost lidí a klub na tom něco trhne, a hlavně zde hrají polští Embrional, kteří na svých třech deskách nabídli opravdu výživnou porci sirnatého a stále sofistikovaného Death Metalu, který určitě osloví fanoušky kapel jako Azarath nebo Immolation. Ne, že by to byla první liga, ale kapela by za vidění měla stát, rozhodně teda víc než Батюшка, cha cha.

Cnuk:

Z koncertů pro nadcházející měsíc mě zaujaly dva. Tím první je vystoupení punkových legend UK Subs v pražském Rock Café. V kapele pamatující počátky tohoto žánru je z původních členů pouze nestor Charlie Harper, ale i přesto by to nemuselo být úplně marné. Tím druhým koncertem je deathmetalová seance na Sedmičce v podání Bastard Grave, Assumption a Sněti. Novinka Bastard Grave, „Diorama of Human Suffering“, je vcelku příjemnou doktrínou severského řemesla, stejně tak doomovější Assumption se v předminulém roce s deskou „Absconditus“ nepředstavili v nijak špatném světle. Rovněž si to koleduje o solidní záležitost.

Dantez:

V lednu se za hudbou mimo Ostravu nejspíše nevydám. S největší pravděpodobností ale navštívím grindový večírek v Barráku, kterému budou vévodit švédští Rotten Sound. Pár dní zpět se přímo pod Barrákem odehraje hlukovo-ambientní hra pod vedením Uncle Grasha’s Flying Circus za neméně zajímavého doprovodu. S ohledem na to, co se za styl muziky do Ostravy dováží, je tato varianta o parník zajímavější.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – listopad 2019

2.11.2019 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. (Dolch) – Feuer
2. Onyx & Snowgoons – SnowMads
3. Havohej – Table of Uncreation

Metacyclosynchrotron:
1. Reveal! – Scissorgod
2. (Dolch) – Feuer
3. Chaos Echœs – Remains

Cnuk:
1. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
2. Nile – Vile Nilotic Rites
3. Čad – Zabi ma

Dantez:
1. Lord Mantis – Universal Death Church
2. The Wraith – Gloom Ballet
3. Wolfbrigade – The Enemy: Reality

H.:

(Dolch) musím na první místo napsat už z povinnosti, protože do muziky téhle kapely jsem se postupně skutečně zamiloval. Bohužel ale musím říct, že první řadovka „Feuer“ nedokáže rozvibrovat niterní struny podobným způsobem jako třeba „I & II“. Atmosféra a kouzlo v tom pořád jsou, jen v trochu naředěné formě. Přesto se pořád jedná o nahrávku hodnou pozornosti a hodlám si ji koupit. Za poslech vám to stát bude, nečekejte však vrcholné dílo (Dolch).

S klidným srdcem můžu říct, že „#WakeDaFucUp“ patří k mým nejoblíbenějším hip-hopovým albům vůbec. Přísný diktát nasraných niggaz z Onyx s bohovskými beaty Snowgoons makal jako čuně a dodnes mě ta nahrávka hrozně baví. Proto mě potěšilo, že vítězný tým se opět sešel a dal dohromady další dlouhohrající desku „SnowMads“. První singl „Ain’t No Time to Rest“, v němž si nějakou tu sloku přidali i další staří známí z Dope D.O.D., slibuje, že i tentokrát by to mohla být super věc.

V neposlední řadě by neměla zapadnout ani třetí deska kultovních Havohej, vedlejšáku Paula Ledneyho z Profanatica. Tady snad není moc o čem mluvit, protože kdo neví, která bije, tak by měl jít odevzdat svojí průkazku fanouška extrémního metalu.

Metacyclosynchrotron:

S tři roky starým „Flystrips“ jsem si užil hromadu podivné zábavy a jednou za čas se k vybraným skladbám Reveal! vracím, což stačí, abych tu novinku „Scissorgod“ zmínil. Před pár dny mi ale přišlo promo a během prvního poslechu jsem se nestačil divit, do jakých „králičích nor“ to zas ti magoři skákali. Těším se na další zkoumání a desku doporučuji vyhlížet již teď, protože Reveal! se nejspíš už definitivně zcvokli. Videoklip k skladbě „Clevermouth“ napoví víc.

Doufal jsem, že i s (Dolch) prolezu tou příslovečnou králičí norou a ocitnu se díky jejich hudbě ve stavu/světě, co se těžko popisuje, jak je magický. S „Feuer“ se mi toho zatím nedostává, ale album se mi jinak líbí a je možné, že zrovna vám dopřeje to, co dělá z poslechu hudby duchovní zážitek.

A kdy už tady odkazuju na tu Alenku, tak si rád připomenu i „tripy“ způsobené hudbou Chaos Echœs, a že jich pár silných bylo! Rozlučková kompilačka „Remains“ nabídne směs živého materiálu, alternativních verzí skladeb a „outtakes“ ze studia, což by mohlo bolístku z jejich rozpadu trochu zahojit. Chaos Echœs si s živým materiál údajně dost pohráli, takže to snad nebude jen suchopárný živák a pár céčkových skladeb navrch, neboli záležitost jednoho zbytečného poslechu.

Cnuk:

Vezmu to popořádku. První den v měsíci se chystají vydat novou placku Slováci Čad. Bude se jmenovat „Zabi ma“ a myslím, že každý dobře ví, co bude zhruba obsahovat. Jejich současné rozpoložení je mi dost sympatické. Přestože se vzhledem ke své minulosti docela dost uklidnili, řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci. Nejlépe se to sešlo asi na „Ťažkém kovu“, ale ani následující placky včetně dva roky starého „Bastarda“ nejsou vůbec špatné, takže se vlastně docela těším na další hity.

Rovněž prvního listopadu vychází novinka také Nile. Tito nestoři death metalu se tak po čtyřech letech vrací s novou fošnou nazvanou „Vile Nilotic Rites“. Za poslední opravdu povedenou desku považuji už deset let starou „Those Whom the Gods Detest“, takže bych byl moc rád, kdyby se podařilo vyšvihnout z průměru posledních let zase někam výše. První dva singly tomu úplně nenasvědčují, ale nechme se překvapit.

Dvaadvacátého vychází oficiálně také „Hidden History of the Human Race“ od Blood Incantation. Většina z nás ho ale už asi stejně slyšela. Podle dosavadních poslechů se mi to jeví jako výborná záležitost překonávající i tak zdařilou prvotinu, jakou je „Starspawn“, což rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Ta laťka byla setsakra vysoko. Uvidím co další dojmy, každopádně Blood Incantation to řežou jako málokdo v žánru.

Dantez:

Po smrti Billa Bumgardnera to s funkcí Lord Mantis nevypadalo dvakrát dobře. O to více potěšilo ohlášení nové desky. „Universal Death Church“ by dle dosavadních ukázek mohla hezky navázat na skvěle zvrhlou, ritualisticko-blackově-sludgovou „Death Mask“, takže není co řešit. Perte to tam.

Poctivého staroškolského death rocku bez zbytečných kokotin kolem je v dnešní době jako šafránu. Proto jsem neváhal a když Háčko nabídl promo nové desky kalifornských The Wraith, hned jsem po něm sáhl. Pokud se vám stýská po zvuku, který v osmdesátých letech nastolily kapely jako Killing Joke, Christian Death nebo Samhain, „Gloom Ballet“ rozhodně nepřehlédněte.

U Wolfbrigade sázím na jistotu. Chci to, co Švédi nabízejí vždy: cirka 30 minut striktního, nasraného a neodbočujícího d-beatu. Poslední „Run with the Hunted“ přesně to nabídla a nevidím důvod, proč by se s „The Enemy: Reality“ mělo něco měnit.

Reporty

Brutal Assault 24 (pátek)

22.8.2019 Sicmaggot Napsat komentář

Datum: 9.8.2019
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Electric Wizard, Godflesh, Heilung, Hellhammer, Immolation, Iron Reagan, Prurient, Vulvodynia, Wolfbrigade, Wormed

Dantez: Pátek nakopávám pár minut po dvanácté pravé stage, kde se pomalu chystají hoblovat svätojurští Čad. Hraje se téměř exkluzivně z posledních třech desek. Ze starých klasik zazněla pouze „Rabovačka“ a „Sekery a budzogáne“. Čad se pomalu, ale jistě transformují do rockovější podoby a vlastně to zas tak moc nevadí. Pořád jim to totiž šlape na jedničku. Absence věcí jako „Varič pika“ nebo „Konflikty“ pořád trochu bolí, ale jinak to mělo vše, co by mohl člověk od Čad očekávat: posedlého Valéra za bicíma, debilně vtipné prupovídky a tradiční Pištovu děkovačku s frází “Hoveda a hovedice”. Pod pódiem se sešla početná skupina fanoušků, a tak se i v tomto čase kapela dočkala solidního ohlasu a vracení textů. Prostě příjemná polední siesta.

Dantez: Ihned po Čad dosvědčuji vystoupení extraterestriálních Wormed. A čumím na to jak Bulhar do mlátičky. Tenhle přetechnizovaný death metal se strukturou free jazzu jde totálně mimo můj vkus i mozkovou kapacitu. Celé to zní, jako kdyby někdo sestříhal nahodilé tech-death výstřelky do dlouhého YouTube videa. Logické přechody mezi jednotlivými pasážemi nebo nějaká ucelenější rytmická linka se tady fakt nekoná. Házejíc rukama do stran s výrazem à la „Co se to tu kurva děje?“ rotuju v circle pitu až do konce vystoupení. Wormed určitě hrát umí a některé z těch náhodně vypálených momentů zněly dost hutně. Celkově, žel, ale nic pro mě.

Dantez: Po delší pauze se do centra dění vracím v momentě, kdy Destruction završují svůj set. Netrvá to ani minutu a na druhém pódiu startují Immolation. Zvukový kontrast mezi oběma vystoupeními značí, že je něco špatně. Immolation jsou oproti Destruction až příliš potichu. Někteří lidé si posléze stěžovali na zvuk obecně, ale z mojí pozice to až na nízkou hlasitost bylo v pohodě. I přes tuhle nepřízeň do toho kapela dávala všechno. Z důvodu krytí s Wolfbrigade jsem neabsolvoval celý set, ale aspoň ta „Father, You’re Not a Father“ byla majestátní jako háro Rosse Dolana a kytarové kreace, které na levé straně vysekával Robert Vigna.

Dantez: Fakt, že Discharge nudili, mě zas tolik nesral, protože jsem se chtěl rozjebat na vlně ortodoxního d-beatu právě během Wolfbrigade. Sázka se vyplatila. Už při úvodní „Basic Urge to Kill“ bylo jasné, že následující čtyřicetiminutovka bude vraždit. Circle pit rychle nabyl rozměrů, kterých se fanoušci často nedočkají ani pod hlavní stagí. Agrese neupadala. Naopak. Chuť lidí se rozbít sílila ve chvílích, kdy Wolfbrigade zavdali nějaký novější track. Při „Feed the Flames“, „From Beyond“ nebo „The Nomad Pack“ to vřelo na maximum. Zásadní moment přišel, když jsem se v kotli rozbil při snaze opřít se do nějakého stotřicetikilového řízka. Poslední „Outlaw Vagabond“ pak už byla jenom taková šupa z milosti. Intenzita vystoupení Wolfbrigade je pohlcující. Člověk má pocit, že by se měl něčeho chytnout, aby ho ten masivní klusot nerozerval jako nasrané tornádo. Tomu neodpovídá jenom muzika, ale i působení kapely, která většinu času na pódiu stojí, jako by odolávala nějakému divokému vichru. Prostě příjemné násilí.

Dantez: Před desátou jdu kolem hlavní stage, kde se připravuje vystoupení Heilung. Ze zvědavosti zůstávám. Zasmrdí kadidlo a vystoupení začíná úvodní pohanskou modlitbou o jednotě člověka a přírody. Musím říct, že to bylo převážně celkem fajn. Když uskupení sázelo na chorály a primitivní vybubnovávání, tak člověk získával chuť se otočit a jít do nejbližšího lesa zakousnout srnu. Stejně efektivně si to dávala hlavní parohatá vokalistka, které se dařilo vysokými a táhlými tóny prostory pevnosti příjemně rozechvět. Horší byly momenty, kdy si ansámbl pomáhal hudebním pozadím z repráků; hned to totiž koncertu ubralo na kýženém pohanském fluidu. Občas bych také ocenil, kdyby se ubralo na okolním divadélku, které působilo spíše groteskně. Opravdu není třeba, aby na stage vybíhala smečka divošských kopiníku, kteří měli primárně za úkol házet bojové grimasy do publika. Chápu, že se Heilung snaží vyšponovat tu epičnost do maxima, ale myslím, že právě větší skromnost by posílila pointu. To ostatně potvrdila minulý rok velmi podobně laděná Wardruna.

Dantez: Po desáté chvíli šaškujeme na setu Vulvodynia. Snažíme se chytit si pár tučných slamz předtím, než na ambient stage začne Final. Dobíháme k pódiu a vzápětí se dozvídáme, že Broadrick bude mít zhruba 40 minut sekeru. Nedá se nic dělat, Electric Wizard vítězí. Jejich vystoupení se na Brutal Assaultu uskutečnilo na tom samém místě dva roky předtím a letos to bylo o kus lepší. Vše nabralo na hutnosti; jak zvuk, tak okolní smrad z trávy. Těch zapálených brk tam muselo svítit více než blesků z mobilů. Vtipně působil týpek, který se zhruba v polovině setu pokoušel o crowdsurfing s vírou v asistenci všudypřítomných zkuřek. Ani hovno, haha. Zvuk se vyvedl a masíroval přesně tak, jak si to na podobně laděném vystouopení představuji: žádné přestřelené a nepříjemné výšky, jen hutné a táhlé bahno. Setem Wizard nijak nepřekvapili. A je to vlastně jen dobře. Kdo by si chtěl snad střihnout něco jiného než finální triumvirát v pořadí „Satanic Rites of Drugula“, „The Chosen Few“ a samozřejmě „Funeralopolis“? Není tedy moc co vytknout. Odcházím spokojený, vykývaný a lehce přihulený z periferního dýmu.

Dantez: Bez zbytečného zdržování běžím zpět do ambientu, kde přichází na řadu Prurient. Moc jsem nevěděl, co Fernow na Brutal Assault přichystá. Stačí trochu ohrát epos „Frozen Niagara Falls“, aby člověk věděl, že toho může dostat hodně: od ambientnějších ploch, přes tvrdší elektroniku až po čistý hluk. Všechny varianty bych vlastně uvítal. Na to, co se ale v závěru dělo, jsem úplně připraven nebyl. Troufám si říct, že ambientní prostor ještě nezažil tak intenzivní, smyslově vyčerpávající a místy až fyzicky bolestivou show. Do extrému vytočené, řezavé, ale stále dostatečně pevně uchopené elektricko-noisové vzorky nutily už v prvních vteřinách lidi sahat po uších a odcházet. I já jsem popravdě párkrát uši zacpal; spíš ale kvůli toho, abych chytl i nenápadnější nuance (byly tam!). Sonický nátlak doprovázela mlha porcovaná splašenými stroboskopy a Fernow, který se během frenetického řevu zmítal ve šňůrách hned dvou mikrofonů. Prurient byl fascinující hlavně z toho důvodu, jak dokázal ten téměř nesnesitelný bordel kočírovat. Geniální ukázka strukturovaného chaosu. Ten, kdo to ustál, má zážitek na hodně dlouhou dobu. Absolutní konsternace. Sofistikované smyslové přepadení, ze kterého jsem se vzpamatovával po zbytek festivalu.

Cnuk: Svoji letošní, notně zkrácenou pouť Brutal Assaultem jsem započal v pátek večer. Za doprovodu Emperor jsem se potuloval areálem, až jsem po zhlédnutí všech výstav a jiných zákoutí zaparkoval ve stanu na Iron Reagan. Na jejich poslední festivalové vystoupení mám jen dobré vzpomínky a nejinak tomu bude i nyní. Solidních crossover thrashů je v dnešní době absolutní minimum a právě tito rodáci z Richmondu mezi ně patří. Opět vysoce zábavná a energetická palba, bohužel k mému nepochopení dost krátká. I podle programu ještě měli dobrých deset minut prostoru. Nicméně malé pódium jim slušelo a jejich hudbu vystihovalo více než minulá hlavní stage, avšak i letní svit slunce k nim sedí. Že jsou naživo daleko zajímavější než z desek, je samozřejmost, prostě sázka na jistotu, která vyšla.

Cnuk: Díky předčasnému konci Iron Reagan alespoň v poklidu stíhám začátek Hellhammer, tedy Triumph of Death. Upřímně mě nikdy dříve nenapadlo, že by kdy mohlo dojít k oživení právě této kapely, ale asi proč ne. Vystoupení to bylo dost dobré, určitě potěšilo všechny vyznavače jejich kultovních demíček, nutno ale napsat, že vidět takto Hellhammer je prostě zvláštní. Mám je zapamatované jako partu mladíků, kteří někde v garáži v Nürensdorfu drhnou ten svůj kravál bez větších vyhlídek na zářnou kariéru, takže slyšet „Maniac“ nebo „Messiah“ s profi zvukem na obrovském pódiu je… zvláštní, ale ne špatné. Tom. G. Warrior byl ve skvělé náladě, vtipkoval, utahoval si ze svého signifikantního „ugh!“, a zbytek kapely šlapal, jak měl. Vše v pořádku. Atmosférou a charismatem se to od Triptykon příliš nelišilo, jen to mělo navíc ten krásně dřevní odér.

Dantez: Z reinkarnace Hellhammer jsem mohl stihnout zhruba dvacet minut. A teda nevím. Na mě to působilo asi až moc rozjuchaně. Chápu, že si chce Warrior prostřednictvím projektu asi jenom odfrknout, ale ničemu by neuškodilo, kdyby to bylo aspoň o kousek více „grim“. Hudba jinak byla, včetně zvuku, výborná. Basa drhla precizně a dobře utvrzovala kultovní riffy. Trochu mě vlastně i mrzí, že jsem si to nemohl užít více, ale za to přejetí Prurientem absence beztak stála.

Cnuk: Do zadního stanu přicházím s malým zpožděním na Godflesh. Poznávám skladby z poslední řadovky „Post Self“, ale marně čekám na vály z eponymního EP či „Streetcleaner“. Nejspíše mě dostihla karma za to moje kafrání na kapely, které neustále hrají pouze svoje povinnosti, jež zná většina přihlížejících. Tady bych to ocenil, jelikož jsem Godflesh dosud nikdy neviděl. Avšak nejen kvůli tomu odcházím z areálu s rozpačitými dojmy. Tak nějak jsem totiž čekal, že mě ta jejich zvuková hráz rozemele na kusy ať hrají, co hrají. Žádný nepříjemný tlak či pocity stísnění se ale nedostavily. Výsledkem je tak spíše zklamání.

Dantez: Z Triumph of Death se odbelhávám dříve, aby mi neunikla ani vteřina ze setu Godflesh. Nerad se oháním frázemi jako „spirituální zkušenost“, ale k popsání koncertu Godflesh z 20. ročníku na hlavní stagi bych něco podobného asi použil. Jsem tedy velmi zvědav, co zažiju teď. Vím, že Broadrick s Greenem na posledním turné volí netradiční setlist, který neobsahuje nic z prvního EP a ani ze „Streetcleaner“. Na jednu stranu jsem rád, že dojde na méně známé kusy. Na tu druhou absolutně chápu kolegu Cnuka. Být tohle moje první dostavení s Godflesh, chtěl bych vrátit alespoň 15 % ze vstupenky. Koncert každopádně začíná Broadrickovou prosbou o vypnutí světel a následným syntetickým odklepáním „Sterile Prophet“. Kytara, basa i mechanický bubeník zní v mezích možností víceméně dokonale. O povznesení zvukem, které jsem zažil minule, se ale opravdu nejedná. I přesto jsem si ale koncert i navzdory notné vyčerpanosti užil. Věci jako „Anything Is Mine“, „Merciless“ a hlavně finální „Defeated“ zněly mocně a strhly do meditativního kývání většinu lidí. Příště bych si ale raději zopakoval „klasiku“ na největších možných aparátech. V takovém případě totiž Godflesh nehrají „jenom“ koncert, jako tomu bylo letos.

Tiskové zprávy

Guttural Gore Grind Mafia Fest #10 – 16.-17. 02. 2018 Ostrava – Barrák Music Club

8.2.2018 TZ Napsat komentář

Protože jsme se rozhodli potěšit všechny grinduchtivé maniaky, přivítáme hned 4 headlinery! Razor grindoví LENG TCH´E z Belgie přivezou po letech novou desku, která se jeví jako částečný návrat ke kořenům a očekávejme tedy i starší pecky! Experimentální death/grind masakr z Polska, ANTIGAMA, odehrají jedno z mála vystoupení pro rok 2018 právě u nás a pokud jste ještě neslyšeli čerstvé EP „Depressant“, rychle to napravte! Z Holandska k nám doputují pohrobci DrDoom, TEETHGRINDER a odehrají exklusivní klubový koncert na našem území. Legendární hentai-gore-grind králové JIG-AI patří zaručeně k největším lákadlům! Koncertů totiž letos odehrají opravdu poskromnu, a hlavně se k nám na GGGM vrátí přesně po 10 letech!!!

Kromě Jig-Ai se letos můžete těšit na mnohá další překvapení z naší scény. Z popela povstali po neskutečné době MELANCHOLY PESSIMISM a odehrají u nás speciální, delší, reunionový koncert, který zahrne celou éru kapely! Domácí CARNAL DIAFRAGMA oslaví 20 let existence i s bývalými členy a bude to opravdu ojedinělá show! Aby toho nebylo málo, po mnoha letech se probudili z hibernace také goregrindoví bohové PURULENT SPERMCANAL, kteří odehrají jediný koncert na domácí půdě v tomto roce! A chybět s novým albem nemůže ani brněnská skvadra MINCING FURY AND GUTTURAL CLAMOUR OF QUEER DECAY.

Praha se konečně prezentuje dlouho slibovanými swedish deathers BRUTALLY DECEASED a brutal deathovými CONGENITAL ANOMALIES a velice silné zastoupení bude mít i Slovensko. Konečně přivítáme metalové bohy ČAD, veselé SPERM OF MANKIND a thrashové ACID FORCE.

Útočit bude letos hned čtveřice polských kapel, kromě zmíněných Antigama, také technická zběsilost UNBORN SUFFER, old school grind pro fans Agathocles, PSYCHONEUROSIS a death metaloví PLANET HELL se členy The No Mads.

Festival okoření také finské crust/punk/grindové duo VAPAHTAJA a VIOLENT FAILURE a zaručeně vás nadchne i zbrusu nový špinavý grind´n´rollový projekt KURVA sestavený z karvinských muzikantů mnoha zvučných jmen.

V tradiční tombole letos můžete získat volné vstupy na BRUTAL ASSAULT, FEKAL PARTY, METAL GATE CZECH DEATH FEST, NICE TO EAT YOU DEATH FEST, FLESH PARTY OPEN AIR, ANTINTREND OPEN AIR, SYMBOLIC FEST a mnohem více.

Akce se koná v jednom klubu, o nic tedy nepřijdete a potrvá poprvé oficiálně dva dny.

Již brzy si budete moci také předobjednat luxusní festivalový merch!

Pro veškeré podrobnosti sledujte náš web, kde znovu najdete i tipy na ubytování a výlety:

www.crystalprod.cz/gggmafiafest.html

ROZDĚLENÍ DO DNŮ:

PÁTEK 16.2.2018

ACID FORCE (SVK)
ČAD (SVK)
KURVA (CZE)
MINCING FURY AND G.C.O.Q.D (CZE)
PLANET HELL (POL)
PURULENT SPERMCANAL (CZE)
UNBORN SUFFER (POL)
VIOLENT FAILURE (FIN)

klub otevíráme v 18:00

Aktuální a kompletní časový rozpis zde: www.crystalprod.cz/gggm/program.htm

SOBOTA 17.2.2018

ANTIGAMA (POL)
BRUTALLY DECEASED (CZE)
CARNAL DIAFRAGMA (CZE)
CONGENITAL ANOMALIES (CZE)
JIG AI (CZE)
LENG TCH E (BEL)
MELANCHOLY PESSIMISM (CZE)
PSYCHONEUROSIS (POL)
SPERM OF MANKIND (SVK)
TEETHGRINDER (NED)
VAPAHTAJA (FIN)

klub otevíráme v 14:00

TOMBOLA:

Všechny ceny přehledně a aktuálně zde: www.crystalprod.cz/gggm/tombola.htm

Cena jednoho lístku do tomboly je 20Kč

DŮLEŽITÉ INFO:

Datum: 16.-17. 02. 2018

Místo:
klub Barrák Music Club – Moravská Ostrava a Přívoz, 702 00
Havlíčkovo nábřeží 28
Ostrava, Czech Republic
www.barrak-club.cz

Vstupné na celý festival: předprodej do 10.2.2018: 450 Kč (18 €), na místě 499 Kč (20 €)

Vstupné pouze na pátek: do 18:30 150 Kč (6 €), od 18:30 199 Kč (8 €), pouze na místě

Vstupné pouze na sobotu není v prodeji.

DETAILNÍ INFO O PŘEDPRODEJI A VSTUPNÉM: www.crystalprod.cz/gggm/predprodej.htm

Napište nám komentář na BANDZONE profil a dejte nám přes FACEBOOK vědět, zda dorazíte!

Zrovna tak budeme rádi, když pozvete všechny vaše přátelé!

Organizátor: Crystal Productions Merchandise Factory s.r.o.
www.crystalprod.cz

Novinky, změny, podrobnosti:
www.crystalprod.cz/gggmafiafest.html
www.facebook.com/gggmafiafest

[tisková zpráva]

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: Cnuk

28.1.2018 Cnuk Komentáře: 2

Cnuk:

Top5 2017:
1. Power Trip – Nightmare Logic
2. Idles – Brutalism
3. Crystal Fairy – Crystal Fairy
4. Elder – Reflections of a Floating World
5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Bastard
2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Neřadový počin roku:
Fireburn – Don’t Stop the Youth

Artwork roku:
Tchornobog – Tchornobog

Objev roku:
Spectral Voice

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017
2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017
3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Videoklip roku:
Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
viděl jsem legendy

Zklamání roku:
méně výjimečných desek

Top5 2017:

1. Power Trip – Nightmare Logic

Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.

2. Idles – Brutalism

Začátkem tohoto roku vydali Idles konečně svoji první řadovku a na rozdíl od předchozích EPček hraje moc pěkně. Především mě zde baví zajímavě věrné texty a vůbec celkový neustále se měnící projev a nálada zpěváka Joe Talbota, který tu opravdu dominuje. Podkladem pro vyjádření jeho hněvu je nespoutaná post-hardcorová síla úderná zejména v refrénech a outrech. „Brutalism“ zároveň nelze upřít jistou hitovost až podbízivost, skvěle se však doplňující se syrovým střílením do všech možných společenských témat, díky čemuž je velice lehké se do nahrávky dostat a točit ji stále dokola. Punková lahůdka vzdávající hold svým předchůdcům a dávající naději do příštích let.

3. Crystal Fairy – Crystal Fairy

Vedlejší projekt Crovera a Osborna je velice příjemným zjevením. Sedmdesátkový rock v kombinaci s hutným stylem Melvins zní lépe, než bych čekal. „Crystal Fairy“ oplývá nápady, které dnešním Melvins zoufale chybí. Dost tomu napomáhá také zpěvačka Teri Gender Bender, jež má sex-appeal v hrdle, a ten se zde projevuje v plné kráse. Je to výlet do různých dekád, a přitom to nepůsobí jako klasická revivalová záležitost, ba naopak, je to dost originální. Škoda, že deska zůstala tak trochu zapomenuta, zasloužila by si více pozornosti.

4. Elder – Reflections of a Floating World

Elder se od dob „Dead Roots Stirring“ docela posunuli. Opustili teritorium tvrdých riffů a ta uvolněnost přináší ovoce. Mnohovrstvé písně obsahují kvantum různých emocí, výjevů, nálad. Stále se tu něco děje, takže hodinová stopáž je vlastně tak akorát. Vše podchycuje vydařená atmosféra jemného psychedelického oparu, skrze nějž prostupují všechny ty melodie a zpěvy. Aby toho nebylo málo, výsledný dojem z desky ještě umocňuje výpravný obal dotvářející koncept. Povedené dílo, na které se nebude jednoduše navazovat.

5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Každý vyznavač poctivého zla musel zaznamenat nahrávku jménem „Eroded Corridors of Unbeing“. Ta představuje klasický death / doom metal, avšak s pořádnou dávkou smrtelné atmosféry. Nejenže hudba disponuje spoustou skvělých pasáží, ale také produkční práce je zde opravdu na výbornou a povznáší celou desku o patro výše. Ta zvláštní ozvěna zavádí posluchače do tajemných sklepení, kde vás postupně válcují smrtelné výpady, aby vás pak pomalu a dlouze mučil. A takhle až do skonání, tedy tři čtvrtě hodinky. Zkrátka staré dobré časy.

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Bastard

Zkurvení karpatští bastardi Čad se tento rok docela vyšvihli a „Bastard“ považuji za jednu z jejich nejlepších nahrávek. Hodně tomu dopomohla vyspělá produkční práce, takhle Čad ještě nezněli. Zároveň přidali trochu melodičnosti, která k mému překvapení funguje dobře. Opět se tu nachází několik koncertních hitovek, ale to už je u Čad tak nějak očekávaný standard. Na to, jakou dělají jednotvárnou hudbu, s podivem nepřestávají bavit.

2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Nová deska Hentai Corporation nezklamala. Jsou stále originální, nápadití a hraví. Předčila u mě i debutové album a to svou soudržností. Skladby drží lépe po kupě a poslech uteče raz dva. Škoda je, že kapelu opustil František Koucký, který je zde podepsaný hned pod několika písněmi, ať už jako skladatel či textař. Snad to kapela ustojí a předvede v následujících letech nějaký další materiál.

Neřadový počin roku:

Fireburn – Don’t Stop the Youth

Máloco mi tento rok udělalo takovou radost jako kapela Fireburn. Čtyřpísňové EP „Don’t Stop the Youth“ je ztělesněním energie. První polovina hardcore běsnění, druhá polovina reggae uvolnění. Kdybych se měl zamyslet nad otázkou, jakou píseň jsem si tento rok pustil nejčastěji, dost možná by to byla „Break It Down“. Zpěv Israel Josepha I zabíjí, stejně tak kytary Todda Jonese. Kvalitní nářez.

Artwork roku:

Tchornobog – Tchornobog

Tohle je jeden z těch případů, co si doslova říká o vinyl. Obálka odkazuje k tradici klasických deathmetalových desek, na které bylo vždycky radost pohledět. Neznámá planeta, rudá obloha, v pozadí hora se špičatými výstupky a velkým okem uprostřed přihlíží, jak si několikahlavé monstrum jde podat ubohého mimozemšťana (nebo snad pozemšťana?) uvíznutého v prasklině. Na svědomí ho má jistý Adam Burke. Možná budete znát i jeho další tvorbu třeba pro poslední počiny kapel Artificial Brain, Gatecreeper nebo Vektor.

Objev roku:

Spectral Voice

O tomto albu už byla řeč. Rozhodoval jsem se mezi Spectral Voice a Fireburn, ale nakonec jsem zvolil metal. Už ono umístění v top5 svědčí o tom, jak moc se mi tohle album líbí. Fireburn sice nejsou o nic horší, ale jedná se pouze o EPčko, takže ke Spectral Voice chovám prozatím většího uznání.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Nebýt zdejší recenze od kolegy Zajuse, asi bych o tuhle srandu přišel. O existenci Ghost Bath jsem neměl nejmenšího tušení, a tak jsem byl docela zvědav, co tu sklízí takový posměch. Inu, po spuštění prvního videa bylo jasno a celá věc kulminovala krátkým zhlédnutím živého vystoupení kapely. To už jsem se musel fakt smát. Desku upřímně neznám celou, slyšel jsem pouze singlovky z klipů, ale jako názorná ukázka mi to stačilo.

Koncert roku:

1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017

Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že uvidím Master’s Hammer naživo, asi bych si zaťukal na čelo. Nemožné se však stalo skutečností, a tak v sestavě se Štormem a Silenthellem vystoupili po pražské předpremiéře také na Brutal Assaultu. Koncert to nebyl bezchybný, ale ta skutečnost, že se to opravdu děje a oni tam stojí a hrají vály z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“ byla prostě silnější. Doufám, že koncertní návrat potrvá a budu tak mít možnost se podívat ještě někdy příště, třeba s novým materiálem.

2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017

Tady se asi dá mluvit o splněném snu. Každý máme pár světových kapel, které bychom rádi někdy viděli, a u mě mezi ně patřili právě Guns n‘ Roses. Lákadlo v podobě skoro původní sestavy zafungovalo, a tak nebylo co řešit. Kdybych chtěl, tak i na tomto vystoupení najdu několik chyb, ale celkový zážitek byl znovu silnější a je zbytečné si ho kazit. Velkolepá show hodná takového jména.

3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Třetím koncertem je vystoupení Demolition Hammer, opět na Brutal Assaultu. I oni se vrátili po delší odmlce a rovněž i oni velice příjemně překvapili. Litoval jsem snad jen kratšího setu okolo 40 minut, i když možná právě díky tomu tak dokonale vynikla ta intenzita a tlak na posluchače. Vůbec se s tím nepárali a rvali se kupředu bez jediného zaškobrtnutí. Opravdová demolice Josefovské pevnosti.

Videoklip roku:

Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Poslední píseň z desky Dead Cross byla opatřena zajímavým klipem, který zapůsobí svou imaginací všeho možného utrpení vně náboženské sekty, od souboje dvou kněžích v ringu za pozoru kohouta, až po muže rodícího něco jako Vetřelce. Je tu znát odkaz k jinému videu kapely pro píseň „Obedience School“, což ukazuje, jak jsou skladby na albu propojeny. Jak přesně ví asi jenom sám Mike Patton.

Film roku:

Get Out

V uplynulém roce mě nejvíce zaujal film „Uteč“. Jedná se o psychologický horor, kde se bílá dívka sblíží s černochem a chystá se ho představit svým rodičům, svému domovu. Námět jak pro romantickou komedii se s několika podivnými scénami začíná měnit v jedno velké „co se to tam kurva děje“, přičemž se nebojí satiricky komentovat společnost a užít černého humoru. Příběh ve výsledku není nikterak složitý, ale nachází se zde několik okamžiků, díky nimž stojí za to si film pustit znovu a snažit se v něm najít další nové detaily. Zneklidňující podívaná.

Potěšení roku:

viděl jsem legendy

Sahám opět k našemu domácímu klenotu Master’s Hammer plus k americkým superhvězdám Guns n‘ Roses. Vidět tyto dvě kapely pro mě znamenalo hodně. Oba dva koncerty jsem si užil a představují nezapomenutelné zážitky. Vím, že to úzce souvisí s nejlepším koncertem, ale jiné skutečné potěšení mě opravdu nenapadá. Za celý rok jsem nezaznamenal žádnou zprávu ve stylu, že by se někdo třeba dal zpět dohromady či se něco zásadního událo na scéně. Spíš si člověk všímá těch negativních informací, což je trochu smutné, ale je to tak.

Zklamání roku:

méně výjimečných desek

Už jsem to trochu načal u prvního místa z top pětky. Ze všech těch alb, co jsem letos slyšel, mě opravdu ovlivnilo a dokonce trochu hnulo vkusem jenom to první, „Nightmare Logic“ od Texasanů Power Trip. Lépe řečeno mě přimělo si zase poslechnout crossover, a dokonce díky tomu objevit několik dalších dobrých kapel. Ostatní příčky topky jsou samozřejmě rovněž kvalitní alba, ke kterým se rád vracím, a vím, že i nadále budu, ale spadají spíše do té nižší kategorie, kam bych jich zařadil každý rok hned několik. V roce 2016 jsem podobně silných desek měl tak pět, takže tento úpadek je pro mě zklamáním. Na druhou stranu, zmiňovaný rok byl v tomto ohledu až mimořádně úspěšný.

Zhodnocení roku:

Můj rok 2017 nebyl z hudebního hlediska nijak zvlášť výjimečný. Našlo se v něm několik dobrých desek, několik horších, asi jako každý rok. Koncerty spočívaly v návštěvě Brutal Assaultu a jedné zahraniční hvězdy, stejně jako každý rok. Nechápejte mě špatně – to vše je samozřejmě super! Prostě mám dobrý standard, řekl bych, hehe. Ke zlepšení mého konečného dojmu mohlo vyjít lépe těch opravdu perfektních nahrávek anebo se mohlo na scéně objevit nějaké překvapení. Třeba zbrusu nová kapela, budoucí nástupce současných dosluhujících legend. Možná se tak stalo, někde. Kdoví. Ostatně na toto čekám už několik let. Tak nějak cítím, že přeci musí přijít nová vlna, čehosi, co přinese svěží vítr. Teď nemyslím na undergroundové úrovni, ale té populární. Nějaká nová charismatická hvězda. S každým novým oznámeným úmrtím z hudebního (rockového) průmyslu, na to myslím stále více.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

20.1.2018 Onotius Napsat komentář

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verboten s Tengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo Emperor i Master’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!

Reporty

Brutal Assault 22 (úterý)

17.8.2017 Cnuk Napsat komentář

Datum: 8.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Čad, Hentai Corporation, Human Humus, Locomotive

Dvaadvacátý ročník Brutal Assaultu zaznamenal jednu výraznou změnu v podobě přidaného hracího dnu. Jelikož mám festival, jak se říká za humny, neváhám a za slunného úterního odpoledne se vydávám do Josefovské pevnosti. Nejprve jsem si v klidu došel pro rezervovanou vstupenku a následně ji vyměnil za náramek s čipem a program. Vše proběhlo hladce a hlavně bez front. Právě problémy vzniklé minulý rok při odbavování návštěvníků byly hlavním impulsem k uskutečnění tohoto nultého festivalového dne.

Celá večerní akce se odehrála na plácku nedaleko vstupu do areálu. Ten byl v úterý ještě uzavřen. Speciální autobus Red Bullu posloužil jako pódium, vysoko nad hlavami diváků, takže tam vystupující museli šplhat po žebříku. Večer to byl ryze československý. Jako první na scénu vyšplhali Slováci z Popradu, Human Humus. O kapele jsem dříve neslyšel, ale vyklubal se z ní příjemný grindcore vhodný právě pro zahájení a rozparádění podobné akce. Koncert plyne, lidé si užívají, vše v pořádku.

To další kapelu už znám velice dobře. Opět naši bratia, tentokráte ze Svätého Jura, Čad. Tyhle punkáče jsem dříve neměl možnost vidět a měl jsem jistá očekávání. A ta se podařilo splnit. Co na tom, že jejich skladby zní na jedno brdo, bavím se. Kromě starších kusů, především z desek „Súkromná vojna“ a „Ťažký kov“, dojde i na novinkového, „Frustrovaného, dojebaného a nasratého“ karpatského „Bastarda“. Fungovalo všechno, na pouhé dva členy – bicí a kytara/zpěv, silné a energetické vystoupení včetně vtipných promluv a neustálého pokřiku „poďme!“.

Po slovenské sekci přichází na řadu ta domácí. Locomotive mě během svého setu spíš nudí a po pár kouscích koukám na hodinky. Jejich groove style mi nikdy nesednul ani studiově, takže jsem něco podobného čekal. Hlavním aktem večera jsou však Hentai Corporation. Mají nejdelší hrací čas a také prostor pro zvučení. To se nakonec protáhlo ještě tak o další půlhodinku. Samozřejmě, že pod pódiem byly slyšet zvěsti o tom, jak se Radek vykropil a není schopen vylézt na stage, jelikož ostatní členové Hentai jsou připraveni na svých místech a postupně posedávají a čekají, tak jako my. Nakonec bylo oznámeno, že problém je v prskajícím aparátu.

Když už koncert začal, byli to klasičtí Hentai Corporation. Pro Brutal Assault si připravili retro dresy NHL, takže srdce hokejového fanouška zaplesalo. Diváci už od příprav hojně skandovali „tady už si nezahraješ“ a jiné narážky na kauzu Dačice, na což kapela a zejména Radek reagují tak nějak po celý koncert, až mi přišlo, že je to možná začíná trošku srát. Mimo všelijakých vtípků se samozřejmě hraje a dochází na všechny už osvědčené tutovky plus dva nové kusy, které rovněž zní velice povedeně. Zkrátka od úvodní „Neurol Machine“ až po závěrečnou „Dokktor Zaius“ se jede ve vysokém tempu. Přes počáteční čekání, tak odcházím spokojený, onáramkovaný a připravený na příští, plnohodnotný festivalový den.

Tiskové zprávy

Loud Farm Fest vypukne už čoskoro

18.5.2017 TZ Napsat komentář

Na metalovú scénu prichádza mladá agentúra Loud Farm Booking a ich nádejný festival s názvom Loud Farm Fest. Jeho prvý ročník sa uskutoční v dňoch 4.-5. augusta 2017. Miestom činu bude areál lyžiarskeho strediska SkiLand, neďaleko obce Stará Myjava (okres Myjava), len pár kilometrov od slovensko-českých hraníc.

Prvý ročník dvojdňovej “open air” akcie prinesie dva dni plné kvalitného, prevažne tvrdého metalu, kde nebudú chýbať domáce i zahraničné hudobné telesá. Behom dvoch dní sa predstaví dohromady až 29 kapiel.

V úlohe headlinera to odpália mladí melodic black metalisti UADA, ktorí priletia až z ďalekého Portlandu (štát Oregon – USA). Ich slovenská premiéra, postavená na debutovom albume “Devoid Of Light”, sľubuje poriadne temnú jazdu. Z európskych kapiel zaujmú brutal deathoví Srbi SACRAMENTAL BLOOD, ruskí thrasheri POKERFACE, chorvátske blackened deathové kvarteto DEFIANT a ďalší Srbi – thrash metalisti CHAINS OF SUFFERING.

Moravský metal zastúpia death/thrashovo ladení NAHUM, z Čiech zase pricestujú thrashové hordy MURDER Inc. a COLDBLOODED FISH, ako aj death metaloví drtiči SECTESY. Najväčšie zastúpenie bude mať slovenská scéna, ktorá ponúkne to najlepšie, čo sa do festivalovej zostavy zmestilo. V prvom rade slamming brutalistov CRANIOTOMY, thrash/crustcorovú stálicu ČAD a death/doomových melodikov DOOMAS.

Z black metalových kapiel spomeňme RAWCVLT, ŽRIEBÄDLO, ale aj black/deathovejšie ladené spolky RAVENARIUM, resp. FROZEN BLOOD. Death metal budú v Starej Myjave prezentovať legendárni PERVERSITY, DYSANCHELY, ako aj GAZDASGRIND a CIRCULAR SAW. Thrash metal si zasa vezmú na starosť ACID FORCE, VENDETA, HYPNOTIC a BLACK LIGHT. Progressive s extrémami predvedú HOLOTROPIC, spomeňme aj ACHSAR s ich melodeath/folk metalom, či drsných crustcoristov ATARAXIA. Line-up uzatvárajú DECILITR RUMU a HROBAR.

Areál festivalu bude v piatok otvorený už od 10:00 ráno. Začiatok programu, ako aj presné hracie časy, organizátori upresnia.

Predpredaj vstupeniek je za 15 €, pre zakúpenie píšte na: loudfarmfest@gmail.com. Vstupné na mieste bude 18 €.

Poznamenajte si víkend 4.-5. augusta 2017 a Loud Farm Fest. Viac informácií nájdete na FB udalosti.

[tisková zpráva]

Tiskové zprávy

Koncert Čad, Catastrofy, Lahar a Conoped v Písku

6.4.2017 TZ Napsat komentář

Termín: 6.5. 2017
Místo: Local club Pí, Písek
Start: 19:00
Vstup: 180 Kč
Info: https://www.facebook.com/events/1862631407354126/
!Akce je nekuřácká, děkujeme za respektování!

O druhém prodlouženém květnovém víkendu (6.5. 2017 – sobota), zahraje v Písku v rámci svého “Valašky a buzogáne tour” slovenská metalová elita – kapely ČAD a CATASTROFY! Tuto silnou dvojici doplní domácí LAHAR, pro které se bude jednat o premiéru s novým zpěvákem a celý večer odstartuje další jihočeská parta CONOPED.

ČAD (violence-thrash, Svätý Jur)
http://bandzone.cz/cad
Slovenská legenda po roce opět v Písku s novou deskou “Bastard” v zádech! V současné době asi nejznámější a podle mnohých nejlepší metalová kapela ze Slovenska. Jejich start je datovaný rokem 1994 (pokud teda Pišta a Bandzone nekecá!). Počátek kapely a první vydaná věc byla psána hrubozrnným grincore rukopisem, psal se tehdy rok 1998. Následují splity s Anhumado Granujo(Cz), Dischord (Bra), Entrails Massacre (De), Grossmember (Pl), Unholy Grave (Jap), Rabies (Cz) atd. Od té doby kapela ušla poměrně dlouhou cestu. Čad představují dokonalé propojení metalu, crustu i grindu. Zpěvy se změnily z hlubokého chrochtořevu do srozumitelného mateřského jazyka, který zpěvák a kytarista v jedné osobě, Pišta ovládá na jedničku. Kytarové rify se přenesly do roviny starých metalových nápadů a srozumitelných thrash metalových výjezdů. Na basu to drtí jeho sestra a za velmi svižně rytmicky tepajícíma bicími, sedí dynamický kulometčík Jano s přezdívkou „Tornad“. Vřele doporučujeme tvorbu z posledních let. Zvuk jejich desek prostě zabijí. Slyšet byste určitě měli alba „Psia krv“, „Súkromná vojna“, „Ťažký kov“ a „Čertova Kovadlina“. A zcela jistě zazní i vály z nové desky „Bastard“! Držte si klobouky, protože ČAD vás roznesou na kopytech.

CATASTROFY (thrash metal, Bratislava)
http://bandzone.cz/catastrofy
V Písku dobře známí. Jsou to Bastardi spoločnosti, Zbojníci apokalypsy a Sabotéri. Proč? Protože Sekera je zákon! CATASTROFY se v posledních letech právem zařadili do česko-slovenské thrashové špičky. Především poslední dva počiny – deska „Zbojnický tanec“ a split s kapelami Exorcizphobia a Kaar, sklidily vysoké hodnocení. Koncerty této bratislavské smečky jsou plné energie, moshe a skvělé komunikace mezi kapelou a fanoušky. CATASTROFY se do Písku vracejí po delší odmlce, ještě silnější a vyzrálejší! Kdo toto Zbojnické komando někdy viděl a slyšel, dobře ví o čem je řeč. A pro koho to bude premiéra, ten zklamán nebude!

LAHAR (thrash metal, Písek)
https://laharthrash.bandcamp.com/
Czech thrash number 1 a premiéra s novým zpěvákem právě v tento večer. Buď u toho! LAHAR to masakrují na scéně již patnáctým rokem. Za tu dobu prošli cestu od fastcoru a thrashcoru až ke klasickému thrash metalu. Vydali několik respektovaných nahrávek, z nichž ty poslední vyšly u labelu Doomentia Records – „Umění strachu“, „Až přijde čas“ a split s Exorcizphobií. Kapelu neminuly ani personální změny. Nejprve sestavu doplnil na druhou kytaru Kozel (Kaosquad), poté došlo k výměně na postech zpěváka a baskytaristy, kdy Banána a Gisberna nahradili Iny (Gride, Radiolokátor) se Skálíkem (ex-Mururoa, ex-Grex). Inyho záskok v LAHAR se protáhl na tři roky a v prosinci loňského roku odzpíval poslední koncerty. Korek (kytara) a Žrout (bicí) jsou pak jedinými původními členy, kteří pamatují všechny koncerty LAHAR. Ať už to byly v minulosti supporty kapelám jako TANKARD nebo VENOMOUS CONCEPT, turné s kamarády GRIDE či několik účastí na festivalech Obscene Extreme nebo Brutal Assault. A tak by se dalo pokračovat. Za ty roky na scéně se z LAHAR stala česká thrashová jednička, která však nezapomíná ani na scénu hardcorovou. Dalo by se říct, že LAHAR jsou u nás pojítkem právě těchto dvou scén a na jejich koncertech lze pokaždé vidět onášivkované džísky i prohnuté kšilty. V současnosti pětice připravuje materiál pro novou desku. Koncerty této jihočeské bandy jsou tou nejlepší reklamou na thrash metal a na domácí půdě to platí dvojnásob! LAHAR naservírují intenzivní a energický set. Ostatně jako vždycky! Stage diving, mosh pit, headbanging povinný!!!

CONOPED (hardcore-thrash, Strakonice)
http://bandzone.cz/conoped
Čím dál lepší! Strakonicko-blatenské komando se postará o parádní hc-thrash začátek! Tato čtveřice poctivě koncertuje už nějaký ten pátek a je známá především v jihočeském regionu. V posledních letech udělali CONOPED velký skok vpřed a důkazem je i jejich poslední demo „Dotek civilisace“. Těšte se na parádní mix osmdesátkového hardcoru a thrashe. Čeká vás energický a přímočarý set!

[tisková zpráva]

Od hudebních fandů pro hudební fandy