Země: Slovensko Žánr: progressive extreme metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: selfrelease Tracklist: 01. Judge 02. Scintillate 03. Rupture 04. Wysinati 05. Traveller 06. Tantrums 07. Filters 08. Hunch 09. Integral Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Holotropic

Pokud mi na československé scéně něco chybělo, byla to progresivní extrémní muzika, která by měla nápad, nezaváněla na sto honů amatérismem a zároveň nebyla jen zbytečnou onanií, progresí pro progresi. Ne, že bych se k takovým žánrům uchyloval nějak zvlášť často, nicméně čas od času mě přepadne chuť na technické ujetosti ražení kanadských Unexpect. Upřímně nevím, jestli můj dojem z domácí scény není způsoben tím, že zrovna tuhle hudební škatuli nesleduji nijak intenzivně, nicméně to nic nemění na tom, že mě debutovka slovenských Holotropic velmi příjemně překvapila.

Už během prvních vteřin od pomyslného představení to na vás “Permeate” vybalí se vší parádou. Úvodní skladba se sice na pár vteřin tváří, že by mohla být atmosférickým otevírákem s příchutí orientu, nicméně vzápětí se přelije do zběsilé, značně komplikované rubanice. V zásadě pro posluchače definuje ráz zbytku alba, což se potvrzuje s každou následující skladbou. Pro tuhle prvotinu je charakteristická brutální hravost v tom nejlepším slova smyslu. Holotropic s lehkostí střídají bluesové vyhrávky a suverénní, občas těžko stravitelný náklep. A jestli mě na “Permeate” něco skutečně baví, pak je to právě očividná vyzrálost.

Kořeny, z nichž Holotropic čerpají, jsou jasně čitelné a nejsem si jist, zda by bylo namístě prohlásit, že jejich kombinace je unikátní, protože jazz, blues a extrémní technický metal přece jen není žádnou novinkou. Skladby jsou ale opravdu chytře poskládané, vrstevnaté a nestálé, vyžadují soustředěný poslech, aby vám neunikla řada detailů. Chaotická souhra kytar, baskytary a bicích tu a tam zavoní (téměř) čistým kabaretem. Doménou kratších skladeb je proměnlivost, střídání prvků a následná evoluce skrze jejich kombinace. Opačným případem jsou dva opusy “Traveller” a “Integral”, značně řízlé sakrálnem a dálným orientem, čímž mi připomínají industriální deathaře Seth.ECT. Delší kompozice rozvíjí své motivy pomaleji, zato do větší, mohutnější podoby. Mohlo by se zdát, že stejné množství nápadů, které Holotropic nacpali do kratších skladeb, tu roztahují na více než dvojnásobek délky, nicméně díky větší ploše jsou schopné vybudovat masivní atmosféru. Té se menším celkům poněkud nedostává, nicméně komprimovanost nápadů na menší ploše vede k větší proměnlivosti a je to čtveřice skladeb pohybujících se kolem čtyř, pěti minut, která desku agresivně sune kupředu.

Důležité je, že “Permeate” baví od začátku do konce. Každá jednotlivá píseň má něco, do sebe, není zbytečná a netočí se jen kolem honění kytar. Nemá cenu dál rozebírat konkrétní detaily alba, protože pokud bych se jimi měl více zaobírat, mohl bych popsat klidně ještě další dvě strany. Holotropic mají dost nápadů, kterými bez problémů vyplní celou desku, a je vidět, že to není parta zelenáčů. Pokud máte něco naposloucháno, na prdel vás nejspíš neusadí, ačkoliv u kratších skladeb jsem občas neměl daleko k tomu, abych díky technickému umu a kytarovým zběsilostem sbíral bradu ze země. Přinejmenším uznalé pokývnutí je ovšem na místě. K silnějšímu zážitku by ale desce pomohla větší sevřenost. Ne, že by to byl kdovíjaký problém, ale některé písně jsou od sebe odděleny zbytečně násilně a klidnější úvody skladeb si vyloženě říkají pevnější provázání jednotlivých kompozic. Stejně tak by možná neškodilo desku trochu učesat a jednotliviny přizpůsobit celkovému rázu, který se díky víceméně náhodné kombinaci jazzu, bluesu a arabských melodií rozpadá na několik částí, u nichž postrádám logickou návaznost. Skladby poskakují od tématu k tématu a občas není úplně zřejmé, kudy se chce album ubírat nebo co chce sdělit.

Naštěstí se to týká druhotných vlivů, nicméně i ty jsou občas dost silné a výrazně promlouvají do kompozice skladeb, což ústí v tematickou roztříštěnost. I přesto by ale bylo silně nefér tvrdit, že kapela neví kudy kam. Ví to víc než dobře, o čemž svědčí úroveň samotných skladeb, stejně jako excelentní výkony všech hráčů a jejich sehnranost. To, co dokázali na necelých 45 minutách vymyslet, je na debutovou desku vskutku úctyhodné a výbornému dojmu přispívá i parádní zvuk. Uznávám, víc by se mi placka líbila, kdybych nemusel psát předchozí odstavec, nicméně své výtky spíše vidím jako slabiny bránící “Permeate” být ještě lepší, než je, a že i tak stojí za to. Jednotlivé skladby jsou hravé a mají tah na bránu, což je výbušná směs bránící jakékoliv nudě bez ohledu na to, že by celek mohl být dotaženější. Jsem upřímně zvědavý, s čím se Holotropic vytasí příště, protože potenciál mají bez nadsázky jako hrom.