Archiv štítku: Adaestuo

Recenze

Adaestuo – Manalan virrat

1 komentář
Adaestuo - Manalan virrat

Země: international
Žánr: tribal / dark ambient
Datum vydání: 6.3.2020
Label: Umbra Dei

Tracklist:
01. The Bones Have Been Cast
02. Walpurgisnacht
03. Gorgona
04. Vaa’as
05. Citadel of Submersion
06. Moss and Stone
07. Encircling Vultures
08. Grave Monologue
09. Cage à Pilori

Hrací doba: 42:09

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní formaci Adaestuo jsme tu v jejích počátcích udělali pěkný hype. Nemyslím si ovšem, že by se tak stalo nezaslouženě. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ bylo super a první dlouhohrající deska „Krew za krew“ taktéž. Víc asi není co řešit. Jednoduše se jednalo o výstavní black metal se silnou evokativní aurou a schopností hluboce uhranout. Nebudu přehánět, když prohlásím, že Adaestuo patří k nejzajímavějším seskupením, která se v poslední (přibližně) pětiletce na poli black metalu objevila.

Vysoká úroveň hudební produkce Adaestuo samozřejmě svou logiku má, poněvadž za formací nestojí žádní nazdárci. O instrumentální stránku se stará VJS (Nightbringer, Vaeok, Demoncy, Sargeist, Incursus) a P. E. Packain (ex-Horna, ex-Sargeist, ex-Saturnian Mist). Tyhle dva s vokálem doplňuje Hekte Zaren, jež má kromě skvělé sólové desky na kontě také četná hostování u mnohých metalových skupin, mezi nimiž nechybí jména jako Abigor, Non opus dei nebo Gnaw Their Tongues.

Navzdory tomu všemu jsme druhý řadový titul Adaestuo trochu opominuli. To mně osobně přišla škoda, jelikož „Manalan virrat“ nepochybně také patří k velice zajímavým počinům. Proto jsem se rozhodl se k němu vrátit i tři čtvrtě roku po jeho vydání, protože si myslím, že si zde svou recenzi zaslouží. Pokud Adaestuo neznáte, měli byste to vzít jako pozvání k poslechu jejich tvorby (jakkoliv zůstává otázkou, nakolik je „Manalan virrat“ vhodným vstupním bodem… začít ale můžete klidně od předešlých nahrávek). Pokud Adaestuo znáte z dřívějších počinů, ale „Manalan virrat“ jste minuli, berte to jako připomínku, že i tohle za poslech stojí. A nakonec – pokud Adaestuo znáte a máte prostudovaný i letošní počin, můžete to po takové době vzít jako důvod desku opět vložit do přehrávače.

Odklon oproti „Tacent semitae“ a „Krew za krew“ je na „Manalan virrat“ na první poslech zřetelný. Starší věci se daly vnímat primárně jako blackmetalové. „Manalan virrat“ prozkoumává jiná hudební zákoutí a vydává se na pole experimentu, dark ambientu a tribal hudby.

Stejně tak se ale nelze tvářit, že by nahrávka v takovém duchu šokovala. Navzdory tomu, že o Adaestuo doposud mluvíme jako o blackmetalové kapele, i tahle složka u nich měla výrazný prostor již od prvního vydání. Určitě se dá tedy bezpečně prohlásit, že „Manalan virrat“ zhruba navazuje na styl předestřený skladbami „Cicatrices plexae“ a „Tacent semitae“ z úvodního EP a „Transcendental“, „Subterranean Fire“, „Escaine“ a „Krew za krew“ z první řadovky.

Diskutovat o tom, jestli se „Manalan virrat“ povedlo, nemá moc cenu. Adaestuo již na předešlých titulech dost jasně předvedli, že jim nečiní problém stvořit uhrančivou muziku s výtečnou atmosférou, a to včetně písní zmiňovaných v minulém odstavci. Bylo by tedy překvapivé, kdyby „Manalan virrat“ selhalo. No, rozhodně neselhává.

Adaestuo

Prskání superlativ si nicméně protentokrát můžeme odpustit – postačí, když prohlásím, že „Manalan virrat“ si výraznou pochvalu rozhodně zaslouží. Zbytek si jistě dokážete domyslet sami, a jestli ne, tak se přesvědčte v přiloženém přehrávači a uvidíte sami. Namísto toho bych spíš zmínil několik svých postřehů.

Předně Adaestuo evidentně netrpí na standardní neduhy metalových skupin, které se pokoušejí o ambientní tvorbu. Často se mi stávalo, že jsem z ambientních meziher některých blackmetalových kapel cítil spíš odškrtnou povinnost, protože „takhle se to dělá“. U Adaestuo se tohle naštěstí neděje. Ostatně, poutavost „Manalan virrat“ jasně svědčí o tom, že jde o pevnou součást jejich akustického vyjádření. Za druhé pak určitě musím upozornit na to, že „Manalan virrat“ určitě není jen monotónní šumící nuda. Nápadů se tu najde dost, skladby jsou variabilní a mezi sebou jasně rozeznatelné; na atmosféru pak deska také nestrádá.

Všehovšudy se tak dá bez problémů říct, že Adaestuo i potřetí zabodovali a pustili do světa skvělou nahrávku. Sice se vzhledem k jejímu odlišnému ladění nedá srovnat, jestli je lepší nebo horší než „Tacent semitae“ a „Krew za krew“, přesto smysl dává a do tvorby Adaestuo se hodí. V neposlední řadě lze pak „Manalan virrat“ bez obav označit za desku zajímavou a poutavou, což je nakonec to hlavní.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – březen 2020

Komentáře: 3
Adaestuo – Manalan virrat

H.:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Amnutseba – Emanatism
3. Balmog – Pillars of Salt

Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Medico Peste – ב: The Black Bile
3. Dai Kaht – Dai Kaht II

Cnuk:
1. Sweven – The Eternal Resonance

Dantez:
1. Adaestuo – Manalan virrat
2. Nyredolk – Indebrændt
3. Body Count – Carnivore
H.

H.:

Tak jako tentokrát není s prvním místem moc co řešit. Adaestuo na „Tacent semitae“ i „Krew za krew“ zajebali vysokou kvalitu a „Manalan virrat“ by to mělo stvrdit. Cokoliv menšího by bylo veliké zklamání, ale věřím tomu, že tady k němu nedojde. O stěžejní desce března mám jasno.

Hodně mě zajímá také řadový debut francouzských Amnutseba. První demo bylo přinejmenším zajímavé a to druhé už bylo hodně dobré. Kompilaci, která oba demáče spojila na jeden vinyl, jsem si koupil docela rád. „Emanatism“ se zatím tváří také slibně.

O třetí flek se strhl lítý boj, protože těch potenciálně zajímavých alb by v březnu mělo vyjít docela dost. Na základě momentální nálady jsem se nakonec rozhodl upozornit na EP „Pillars of Salt“ španělských Balmog. Předešlá řadovka „Vacvvm“ mě svého času dost bavila. Miníčko se tváři ambiciózněji. Nějakou chvíli už jej točím a zatím dobrý.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Z Adaestuo se stala srdcovka a nový materiál jsem čekal opravdu netrpělivě. „Manalan Virrat“ vzniklo v roce 2017 během cca čtyřicetidenní izolace členů někde v Laponsku a nebude to black metal v klasickém smyslu, i když nepochybuji, že atmosféra bude ukrutná a posluchačský zážitek silný.

První deska „א: Tremendum et Fascinatio“ a EP „Herzogian Darkness“ polských Medico Peste nebyly žádný strop, ale přeci jen obsahovaly pár vynikajících pasáží. Pokud by „ב: The Black Bile“ překročilo laťku dlouhé prvotiny, nabídlo konzistentní zážitek, případně mi něčím vytřelo zrak, tak bych s ním mohl strávit fakt hodně času. Potenciál by tu byl, ale spíše očekávám prvotřídně zpracovaný „průměr“ na pár poslechů, jak už to u kapel Season of Mist někdy bývá.

Zeuhl není široce rozšířený žánr a nových desek v tomhle ranku registruji jen málo. Ale to není výhradní důvod, proč si druhé album finských Dai Kaht zaslouží zmínku; ukázka se mi totiž líbí jak cyp. Kapela samozřejmě ve většině ohledů vychází ze starých Magma, ale zároveň je vypuštěný song energický natolik, že by snesl přirovnání k posledním Koenjihyakkei. Ale uvidíme, jaká bude celá deska.

Cnuk

Cnuk:

Morbus Chron patří z těch novějších švédských deathmetalových kapel k mým nejoblíbenějším, především pak díky jejich poslednímu kusu „Sweven“ z roku 2014. Bohužel na něj už nenavázali a rok na to se rozpadli. Nyní se však právě pod názvem Sweven zformovalo nové těleso a jejich prvotina „The Eternal Resonance“ na sebe nenechá dlouho čekat. V jejich čele stojí Robert Andersson, hlavní mozek Morbus Chron. Dle dostupných informací by se mělo logicky jednat o nástupce desky „Sweven“, přičemž by mělo ještě více dbát na progresivní a psychedelickou stránku věci, a dokonce zahrnovat i post-rockové postupy. No uvidíme, každopádně tomu docela věřím.

Adaestuo

Dantez

Dantez:

Adaestuo na debutu ukázali obrovský potenciál. S chirurgickou precizností vytáhli z každého zvoleného žánru to nejfunkčnější. Teď už jen stačí vše spojit do pospolitějšího celku. Věřím, že na to mají, a proto se na „Manalan virrat“ těším kurevsky.

Nyredolk prvním demem potvrdili, že se fúze black metalu a punku dá hrát pořád s vlastním ksichtem, a ještě o kus primitivněji, než je zvykem. Materiál, jehož sílu skvěle umocnil záznam živého vystoupení z dánského Metal Magic Festivalu, zní, jako by ho hráli zčichaní troglodyti s několika chromozomy navíc. Podle teaseru se toho na novém EP „Indebrændt“ – vyjma kvalitnějšího zvuku – moc nezmění, což velmi vítám.

V červnu se vydávám do Prahy na Body Count. Další šanci nechat se verbálně ohrožovat Ice-Tm už prostě nepromeškám. I proto si chci poslechnout novinku „Carnivore“. Ne, že bych čekal něco revolučního. Spíše naopak. A vlastně to vůbec nevadí. Čím tvrději a napřímo, tím lépe. Snad to jen ty featy úplně nedomrdají (výpis čítá jména jako Amy Lee nebo Jamey Jasta).

Music News

Adaestuo: o nové desce

Napsat komentář

Umbra Dei vydají CD a LP nového alba Adaestuo už v březnu a na Bandcampu kapely si můžete pustit dvě nové skladby. „Manalan Virrat“ nabídne celkem 9 kompozic složených a zaznamenaných během kapelního pobytu v Laponsku.

01. The Bones Have Been Cast 02. Walpurgisnacht 03. Gorgona 04. Vaa’as 05. Citadel of Submersion 06. Moss and Stone 07. Encircling Vultures 08. Grave Monologue 09. Cage à Pilori

A shadow thrice upon the desolate white… ADAESTUO manifests yet another opaque and sinister prism with which the beholder may find the gate to obliteration or transcendence. MANALAN VIRRAT serves to document the sabbatical taken by Adaestuo between Ostara and Walpurgisnacht 2017, during which the coven isolated themselves in a hermitage far north of the Arctic Circle. Nine flames, or movements, capture the genius loci of these tundral barrens completely apart from the fetid world of men, steeped in boreal viciousness and shamanic gnosis. Unlimited and fearless in approach, Adaestuo proves once again that it aims to lay waste to the preconceptions adhered to by the uninitiated, and Manalan Virrat serves as a dire sign along the path to these ambitions. May these polar gales bring pestilence and poise to all who have dared to join us on this harrowing journey thus far, and may this audial testimony foreshadow the depths yet to come.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2018: Metacyclosynchrotron

Komentáře: 11
Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
2. Adaestuo – Krew za krew
3. Eskhaton – Omegalitheos
4. Mare – Ebony Tower
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
3. Elbe – Sudety

Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
3. Grave Upheaval – Rehearsal

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch

Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1. 2018

Videoklip & film roku:
–

Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly

Zklamání roku:
smrt Josefa G.

Top5 2018:

1. Altar of Perversion – Intra naos

Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.

2. Adaestuo – Krew za krew

Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.

3. Eskhaton – Omegalitheos

Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.

4. Mare – Ebony Tower

Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.

5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha

Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.

Koenji Hyakkei

CZ/SVK deska roku:

1. Mallephyr – Womb of Worms

Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).

2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come

I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.

Mallephyr

3. Elbe – Sudety

Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.

Neřadový počin roku:

1. Caveman Cult – Supremacía Primordial

Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.

Caveman Cult

2. Necromaniac – Subterranean Death Rising

Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.

3. Grave Upheaval – Rehearsal

Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.

Artwork roku:

Portal – Ion

Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.

Portal – Ion

Objev roku:

Hwwauoch – Hwwauoch

Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.

Shit roku:

Neckbeard Deathcamp & M8L8TH

Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.

Eskhaton

Koncert roku:

1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018

„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.

2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018

Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.

Oration MMXVIII

3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018

Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.

Videoklip & film roku:

Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.

Potěšení roku:

navštívené koncerty a festivaly

Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.

Adaestuo

Zklamání roku:

smrt Josefa G.

O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.

Altar of Perversion

Zhodnocení roku:

Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.

Recenze

Adaestuo – Krew za krew

Komentáře: 7
Adaestuo - Krew za krew

Země: international
Žánr: black metal / dark ambient
Datum vydání: 11.12.2018
Label: World Terror Committee

Tracklist:
01. Red Moon
02. Transcendental
03. Monument
04. Subterranean Fire
05. Death Transition
06. Escaine
07. Shadow Pilgrimage
08. Krew za krew
09. Hurmeen tahrima

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
World Terror Committee

Před dvěma roky jsme tu s Háčkem detailně rozebrali čtyřskladbové EP Adaestuo zvané „Tacent semitae“ a kapelní mix mrazivého blackmetalu s temným ambientem jsme vychválili dost. Já uvedl, že jsem z ípka nadšený, kolega jej označil za výborné, což jsou silná, avšak v tomhle případě věcná a zasloužená slova.

Za ty dva roky se k nám mnoho informací o činnosti kapely nedostalo. Na jednu stranu preferuji, pokud kapela nekomentuje každý tvůrčí krok, ale také jsem rád v obraze, kdy a kde například kapela bude nahrávat apod. Pouze náhodou jsem jednou na Facebooku zachytil příspěvek jednoho ze členů, kde byly zmíněny dlouhé desky rovnou dvě a také problémy týkající se masteringu. Ostatně, když jsem poprvé „Krew za krew“ slyšel, okamžitě jsem si na tuhle záležitost vzpomněl, protože mě napadlo, že dát tuhle desku zvukově dohromady muselo být docela na palici. Nebude tedy od věci uvést, že kapela nahrávala s Phorgathem z Emptiness, který také stojí za originálními produkcemi Khthoniik Cerviiks, Lvcifyre nebo Cult of Erinyes. Na mixu se kromě kapelníka VJS podílel i Michael Zech, jehož práci za pultem lze docenit například na nahrávkách Ascension, Bölzer nebo Schammash, a ten rovněž desku zmástroval. Dle mého názoru jsou oba producenti schopní vtisknout nahrávkám svojský ksicht a prozatím u nich nespatřuji nešvar, že by spoléhali jen na na zažité postupy a produkovali svůj „charakteristický zvuk“ jak na běžícím páse.

Adaestuo přímo navazují na směr vytyčený „Tacent semitae“, ovšem veškeré, skutečně veškeré aspekty jsou s novou deskou umocněny, znásobeny. Takže pokud byly ambientní skladby na EP poměrně jednoduché, zde se příležitostně setkáte doslova s mnohovrstevnatými, proměnlivými „kakofoniemi“. Každá skladba je sice jiná a je zde prostor i pro minimalismus, avšak pro desku jako celek platí, že je velice snadné se do zvuků ponořit a plně jimi zaměstnat pozornost. A zde právě pomáhá kvalitní zvukařina.

Zjednodušeně řečeno, „Krew za krew“ nabízí tři hudební tváře. Jsou tu dva víceméně tradiční blackové songy, čtyři rituálně-ambientní a tři, jež bych označil za fúzi prvních dvou. Ony fúzní skladby tvoří z mého pohledu jakési tématické předěly, neboť stojí na začátku, uprostřed a na konci. Sice se stále drží metalového paradigmatu bicích/perkusí, kytar, kláves a hlasu, ale pocitově působí jednak každá úplně jinak a hlavně odlišně od zbylých blackových a ambientních skladeb. Snad jen neurotická „Hurmeen Tahrima“ evokuje zlovolný majestát, jenž vládne po většinu hrací doby.

Přijde-li na stránku ryze černěkovovou, tak zde není co řešit. VJS a P.E. Packain již dříve s jinými kapelami předvedli, že jsou žánru oddaní jako málokdo. „Shadow Pilgrimage“ a „Monument“ bez potíží překonávají kvalitativní a atmosférickou laťku nasazenou skladbami „Otchłań“ i „Niszczyciel gwiazdozbiorów“ z EP a zvláště „Monument“ dělá čest svému jménu, protože za některé riffy by se nestyděli ani Mysticum s Immortal v nejlepší formě.

Adaestuo

To nejhnusnější zlo ovšem sálá z nemetalových skladeb, které navíc zabírají i největší plochu desky, což může být pro některé kámen úrazu. Ale už na „Tacent semitae“ bylo evidentní, že black metal není pro hudebníky jediný nástroj k vyjádření esence Adaestuo. Tak jako tak vám doporučuji se pořádně (se sluchátky!) zaposlouchat alespoň do „Subterranean Fire“ a „Transcendental“, protože ty bezesporu nabízí víc než jen hluk a nelidské hrdelní pazvuky. A vůbec ono by se album vyplatilo slyšet už jen kvůli těm šílenostem, co tady Hekte Zaren vyluzuje. Pokud zrovna nekáže jak posłaniec piekła, tak je její inspirace starou tvorbou Diamandy Galás někdy až přílišná, hraničící s imitací, avšak stěžovat si nebudu z důvodů, které jsou doufám nasnadě.

Desku poslouchám jen pár týdnů, takže je možná na podobný verdikt brzo, ale „Krew za krew“ patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos slyšel. Má snaha přirovnat produkci Adaestuo ke konkrétním jménům se až na pár výjimek výše ukázala při psaní jako zbytečná, ne-li až zavádějící, i když se tu logicky najdou paralely s Incursus, Nightbringer a Cornigr. Zdali to svědčí o unikátnosti kapely anebo jen o mém nedostatečném rozhledu, posuďte sami. Zcestná může být absence jakékoliv kritiky, ale malý problém mám pouze s produkcí bicích a také bych ocenil, kdyby na sebe jednotlivé skladby plynule navazovaly. Nic víc.

Adaestuo

„Krew za krew“ je rozmanitá, uhrančivá deska, každá skladba oplývá silnými nebo alespoň zajímavými nápady a fanatismus se šílenstvím z toho všeho doslova stříkají. Ale to se dalo po skvělém EP čekat. Album tedy nelze než doporučit, avšak akceptuji pokud tu bude pro někoho málo black metalu, byť si 100% stojím za názorem, že i zdejší ryze nemetalové skladby jsou plnohodnotné a rovnocenné se zbytkem (proč by taky neměly být, že ano).

Další materiál na sebe snad nenechá příliš dlouho čekat, Adaestuo se také chystají koncertně vystupovat… No, myslím, že mám další kapelu, kterou mohu nazvat srdcovkou.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – prosinec 2018

Komentáře: 4
Svartidaudi – Revelations of the Red Sword
Nejočekávanější deska měsíce: Svartidauði – Revelations of the Red Sword

H.:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Vetala – Retarded Necro Demential Hole
3. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Onotius:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Dirge – Lost Empyrean

Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Svartidauði – Revelations of the Red Sword

Cnuk:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Venom – Storm the Gates
H.

H.:

Na prvním místě z hlediska očekávání jednoznačně trůní „Krew za krew“ od Adaestuo. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ z roku 2016 bylo výborné, tak snad dlouhohrající debut naváže přinejmenším ve stejné kvalitě. Jestli ne, bylo by to kurva nemilé.

Dost jsem zvědavý na fošnu s roztomilým názvem „Retarded Necro Demential Hole“ od portugalského hnusu Vetala. Až donedávna jsem tuhle smečku neznal, ale takováhle muzika mě obecně dost baví. Navrch zněla ukázka z novinky fakt přísně – tak syrově, primitivně, zpátečnicky a neumětelsky, až to byla skoro avantgarda, haha. Album si určitě nenechám ujít.

Na konec to stejně jako ostatní kolegové hodím „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, i když v tomhle případě určitě nejde o záležitost, kvůli níž bych nemohl dospat. Jakkoliv jsou Islanďané chválení, já osobně jsem z „Flesh Cathedral“ zas až tak v prdeli nikdy nebyl a zrovna Svartidauði mě z té pověstné islandské líhně nebaví tak jako jiná jména. Ale poslechnu si to, ne že ne.

Onotius

Onotius:

Vycházejících desek je v prosinci nějak míň, nicméně nějaká ta pikantnost se tu určitě najde. Například nepochybuji o tom, že nová deska Svartidauði bude patřičně malebným zlem – tam jen záleží na intenzitě a trvanlivosti. První ukázky nicméně působily navýsost povedeně. Dále si rád poslechnu nové Dirge, jejichž post-metal mě svého času docela bavil – tak doufám, že stejně zafunguje i novinka „Lost Empyrean“, jež má spatřit světlo světa čtrnáctého. Dále už mám trochu problém najít desku, u které bych byl s to říci, že bych si ji pustil i nebýt slabé úrody – v lepší konkurenci. Proto třetí místo výjimečně po zvážení ponechám prázdné. Snad jsem tedy na nic důležitého nezapomněl.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

O nejzásadnější desce závěru roku mám jasno. Ze spojení Incursus, Cornigr a blackmetalové Diamandy Galás nemůže vzniknout žádná chujovina, ukázkové EP Adaestuo jsme tu vychválili, jak se patří, a tak nelze jinak než dlouhý debut „Krew za krew“ označit za nesvatou povinnost.

Tak bude hodně lidí spíše vnímat druhé album Svartidauði, protože „Flesh Cathedral“ mělo dopad jako málokterá moderní deska. Avšak mně se debut a vůbec kapelní sound ohrály takovým způsobem, že se do poslechu „Revelations of the Red Sword“ budu muset trochu nutit. Je mi jasné, že to sračka nebude, ale zásadní pro mě je, zda kapela předvede něco nového, anebo pojede striktně ve vytyčených kolejích.

Prosinec nabízí i nějaké další zajímavé věci, ale víc mě těší, že Soulseller Records vydají reedici debutu Ved buens ende – „Written in Waters“. Tento klenot chci mít doma už dlouho.

Svartidaudi

Cnuk

Cnuk:

Závěr roku 2018 je teda vyloženě slabota. Za zmínku mi stojí jen jedno album, tedy nakonec vlastně dvě. Tím prvním je „Revelations of the Red Sword“ od islandských blackmetalistů Svartidauði. Ti budou hned zkraje měsíce navazovat na pět let starou fošnu „Flesh Cathedral“, která patří mezi to nejlepší z tamní silné scény. Podle letmého poslechu novinky na YouTube, kam byla vydavatelstvím umístěna v celé své délce, půjde opět o povedené dílo, co ještě možná leckomu zamíchá s konečným pořadím nejlepších desek letošního roku.

Tím druhým albem není nic jiného než „Storm the Gates“ od dědků Venom, nebo přinejmenším dědka Cronose. Původně mě ani nenapadlo, že ho zde uvedu, ale po zjištění, jak je prosinec chudý, ho sem přeci jenom dám. Pro tyhle staré kapely, které jsou už dávno za zenitem, mám prostě slabost, a i když moc dobře vím, že mě to nebude moc bavit, stejně si to poslechnu. Podle loňského EPčka „100 Miles to Hell“, jehož všechny skladby budou i na novince, se stále pojde ve stylu posledních nevalných počinů, takže nějaké dramatické zlepšení nelze očekávat.