ПРАВА Коллектив za pomoci Amor Fati Productions pouštějí do světa další dávku nových alb. V aktuální várce se nachází:
• Arkhtinn / Starless Domain – Astrofobie (split)
• Hwwauoch – Protest Against Sanity
• Mahr – Maelstrom
• Pharmakeia – Ternary Curse
• Voidsphere – To Sense | To Percieve
 |
|
Země: ? Tracklist: Hrací doba: 36:40 Odkazy:
|
První pohled (H.):
O seskupení ПРАВА Коллектив (nebo také Prava Kollektiv, pokud úplně nefandíte azbuce) jsme se zde bavili již několikrát. Paradoxně ale ani jednou ve spojitosti s Arkhtinn, což je asi nejznámější jméno kolektivu, které tak trochu ušlapalo cestičku pro další personálně propojené projekty. S kapelami jako Hwwauoch, Pharmakeia nebo Mahr jsme se tu už však potkali a i na další jako Voidsphere třeba ještě někdy v budoucnu také dojde řada.
Nyní si ovšem povíme něco málo o „Into the Labyrinth of Consciousness“, druhé řadovce Hwwauoch, která se objevila v poslední várce nových releasů ПРАВА Коллектив po boku debutu Pharmakeia, dvou EP Mahr a třetím studiovém zářezu Voidsphere. Bezejmenný debut Hwwauoch z listopadu loňského roku se povedl, takže jeho pokračování pro mě bylo z těch posledních novinek asi tím nejzajímavějším. Pojďme na věc!
Na první letmý poslech se může zdát, že „Into the Labyrinth of Consciousness“ je logickým pokračovatelem „Hwwauoch“, poněvadž po zvukové stránce novinka na svého předchůdce skutečně navazuje. Paralely můžeme vidět také v mnohých pocitových aspektech. Stejně tak i hudebně lze mezi oběma nahrávkami najít dost společných jmenovatelů, ať už je to třeba schopnost jisté momenty zajebat s obdivuhodnou intenzitou nebo zběsilé vokální kreace.
Hudební rozdíly zde nicméně jsou a není zas takový problém na ně přijít. „Into the Labyrinth of Consciousness“ je svým způsobem konzervativnější a usedlejší nahrávka. Ne nutně ve vlastním přednesu nebo atmosféře, ale určitě v rozmanitosti použitých prvků. Asi nejkřiklavěji to lze poznat na absenci kytarových vymrdávek à la Blut aus Nord, které eponymní debut tu a tam ozdobily (ačkoliv třeba jedna pasáž v „Cursed Trinity“ nabídne taky solidní kejkle na šestistrunku). Ale ne snad, že by „Into the Labyrinth of Consciousness“ jinak byla monotónní deska, pořád se tu najde dost přechodů a ve skladbách se nachází uspokojivý počet nosných nápadů…
…což je z určitého úhlu pohledu mírně překvapující, jelikož skupiny ПРАВА Коллектив jsou personálně provázané, to není žádné tajemství, a dá se odhadovat, že je všechny tvoří několik málo jedinců různě nakombinovaných v různých, na začátku jmenovaných projektech. Celkově pak ПРАВА Коллектив vydali poměrně hodně muziky na relativně krátký čas. Dech jim nicméně naštěstí nedochází a ani „Into the Labyrinth of Consciousness“ není albem, které by patřilo do vod šedivého průměru nebo se topilo v neinvenčnosti. Uvidíme, na jak dlouho jim taková forma ještě vydrží.
Kdo si každopádně oblíbil první desku Hwwauoch pro její vyšinutost, ten by měl být spokojen i s „Into the Labyrinth of Consciousness“, jakkoliv pokračování nemusí zpočátku působit tak divně. Silné a velmi kvalitní kytarové nápady tu však nepochybně jsou a právě ty společně se zvráceným vokálem a intenzivním přednesem tvoří hlavní dojmy. Prvotina mě svého času pohltila asi o kousek víc, ale to nic nemění na tom, že i „Into the Labyrinth of Consciousness“ je hodně povedený titul, jenž by vám za poslech měl víc stát než nestát.
Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):
První deska Hwwauoch nás zaujala fanatickou invokací zmaru, která si zřetelně půjčovala z různých pojetí blackmetalové vyšinutosti. Konkrétně jsem identifikoval inspiraci Blut aus Nord, Dark Tribe či temnými brutalitami jako Teitanblood nebo Arkhon Infaustus. Výsledek byl ovšem konzistentní a dle mého skromného názoru skvělý. No, skvělý asi jako odporná noční můra, ze které se nemůžete probudit, ale určitě nejsem sám, kdo si takových zážitků cení. Druhé dlouhé album „Into the Labyrinth of Consciousness“ na debut stylisticky i tématicky navazuje, žádné stylové kotrmelce nečekejte, ale k posunu přeci jen došlo na všech frontách.
Hwwauoch například učinili veliký krok vstříc svébytnosti. Ne, že by snad výše uvedené vlivy nebyly patrné, ale už nejsou tak výrazné, alespoň ne natolik, aby mi při poslechu skákala na mysl jména kapel, jak se stávalo dřív. Zdánlivá absence blutausnordovských vymrdávek, jak to přesně popsal H., mě sice mrzí, ale to taky nemůžu Hwwauoch vytýkat. A zatímco debut stál z mého pohledu především na intenzivním bubnování a hnusných riffech, zde je role bicích a kytar upozaděna. Do popředí se prodraly vokály a (hádám, že bezpražcová) baskytara. Díky tomu není novinka tak bezprostřední, ale o to je bohatější. Tedy pokud zapojíte sluchátka nebo se více zaposloucháte, protože jinak by vám mohly úchylné a vynikající baskytarové linky uniknout. No, a co se týče vokálů, borec s vřískáním, murmurem a bohapustým řevem výtečně pracuje, jeho hlas je vlastně dalším hudebním nástrojem, až musím říct, že mnoho talentovanějších hrdel zla současný black metal nemá nebo je neznám. Samozřejmě, že jeho projev mě zaujal jak na předchůdci, tak na debutu Pharmakeia, ale teprve tady to je kurva.vyjebaná.šílenost.
Celkově vzato nedokážu říct, zda je „Into the Labyrinth of Consciousness“ lepší nahrávka než debut. Obě desky jsou tak akorát jiné, a pokud vám jistá „mírnost“ novinky vadí a raději byste přímočarý hnus, tak není nic jednoduššího než si pustit Pharmakeia. Nevím ani jak „Into the Labyrinth of Consciousness“ poměřit s jinými výraznými nahrávkami letošního roku. Někdy mi album přijde jako ultimátní zloba, ze které tuhne krev v žilách a chemikálie stříkají na receptory způsobem, jakým by teda rozhodně neměly. Jindy zase pozorností proplouvá, protože muzika sice působí zajímavě, ale zároveň poněkud suchopárně jako filosofické hledání definice vědomí. Každopádně letos jste určitě věnovali čas větším blbostem. Čas, který by měli skuteční fanoušci blackmetalové hudby raději věnovat narušeným, škodlivým zkurvenostem jako třeba Hwwauoch, Pharmakeia nebo Mahr.
Amor Fati Productions & ПРАВА Коллектив hlásí nová vydání Hwwauoch, Mahr, Pharmakeia a Voidsphere. Nahrávky budou brzy k dispozici na Bandcampu a na kazetách, CDs a vinyly vyjdou později.
 |
|
Země: ? Tracklist: Hrací doba: 33:35 Odkazy:
|
Права Коллектив (Prava Kollektiv) je jakési seskupení kapel soustředěné okolo formace Arkhtinn. Což je zároveň asi nejznámější jméno z tohoto kolektivu, přestože první dlouhohrající deska „最初の災害“ vyšla až v loňském roce. O projektu nicméně bylo dost slyšet už díky demo tvorbě. Dále sem spadají kapely Voidsphere, Mahr a také Hwwauoch.
U žádné z jmenovaných formací není známa sestava a vlastně ani místo původu. Ví se pouze to, že projekty mezi sebou porůznu sdílejí členy. Dojem spřízněnosti dotváří i skutečnost, že prakticky všechny jejich počiny vycházejí pod značkou německých Amor Fati Productions a/nebo amerických Fallen Empire Records (ačkoliv ti minulý měsíc ukončili svou činnost a takříkajíc zavřeli krám).
My se dnes zaměříme na projekt Hwwauoch, jehož bezejmenný debut z konce loňského roku, vydaný nečekaně skrze Amor Fati na MC / LP a digitálně u Fallen Empire, je mimořádně zajímavý. Sice jsem doteď nedokázal identifikovat, co přesně se nachází na obalu desky, snad nějaké kořeny či co, ale co se hudební náplně týče, tak jsem hodně rychle poznal, že tahle nahrávka za pozornost rozhodně stojí.
Hwwauoch jsou zajímaví tím, že se v jejich muzice sráží hned několik náhledů na blackmetalový žánr, aniž by docházelo k nějakému rozbíjení celistvosti či konzistentnosti celého počinu. Dle úvodní skladby „Three Phantoms, One Heart“ by se mohlo zdát, že Hwwauoch budou nabízet ortodoxnější pohled na žánr. Tenhle dojem vlastně není špatný, ale také není jediný. Jde totiž jen o jednu z vícera tváří Hwwauoch, kterou navrch podporuje i příjemně syrový sound.
Stejně tak je ale podání Hwwauoch intenzivní, na čemž má podíl nejen samotná muzika, v níž se nechá najít poměrně dost rychlých až zběsilých pasáží, ale také uvřískaný fanatický vokál. Vedle toho tu ale naleznete i množství vyloženě náladotvorných momentů, v nichž Hwwauoch ždímají atmosféru na maximum. Nechybí ani zajímavé melodie, ambientní náznaky v pozadí nebo třeba zvonivá baskytara.
Nejdále jsou pak takové snahy dotaženy ve chvílích, kdy Hwwauoch z arzenálu začnou sypat lámané mimozemské melodie, které nechají vzpomenout na nikoho menšího než Blut aus Nord. Možná nejvýrazněji se tak děje ve druhé „Ad Extirpanda“, ale určitě nejde ani zdaleka o jediný výskyt. Podobnost je tak evidentní, že bych se snad nebál mluvit o přímé inspiraci. Což ovšem nemyslím jako výtku, poněvadž inspirace u takového kalibru není ostudou, obzvlášť tehdy, když je s ní nakládáno po svém. I kdyby to třeba mělo být jen usazení do jiného kontextu, jako se to děje v případě Hwwauoch.
Hwwauoch možná v základě „pouze“ kombinují různé přístupy, ale dostatečně je omlouvají dvě věci. Za prvé, dělají to v dostatečně vysoké kvalitě. A za druhé, výsledek je poskládaný tak chytře, až Hwwauoch nakonec trochu svojsky znějí. Desce se totiž nedá upírat určitá vize a vlastní ksicht, což rozhodně nebývá pravidlem. Tak či onak, ve finále mám prostě pocit, že neposlouchám něco, co mohu slyšet všude okolo, čehož je samozřejmě nutno si cenit.
Celkově vzato je tedy na místě považovat „Hwwauoch“ za excelentní debut, jenž by neměl proklouznout mezi prsty žádného příznivce dobrého black metalu.
Metacyclosynchrotron: |
|
Top5 2018: CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Objev roku: Shit roku: Koncert roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2018:
1. Altar of Perversion – Intra naos
Za uplynulé měsíce vnímám nedostatky a plané pasáže desky výrazněji než v čase psaní článku a z elitní pětky je také nejméně poslouchaná. Avšak v recenzi jsem psal, že na mě deska působí jinak než většina hudební produkce, takže když už si na „Intra naos“ vyhradím čas a pozornost, bývá to natolik VELKÉ, až jsem album začal subjektivně vnímat jako blackmetalovou (nebo prostě hudební) odpověď na Jungovu „Červenou knihu“. Ostatně za svými slovy, že se jedná o vznešené a hluboké dílo až numinózních kvalit, si stále stoprocentně stojím.
Z formálního hlediska je debut Adaestuo takový, jaký jsem očekával, avšak obsah svou silou a velkolepostí moje krotké fantazie překonal. Trojice má mimochodem skutečně natočený materiál pro další dlouhé desky a k tomu ještě dále nahrává a tvoří, takže sledovat další kroky Adaestuo je absolutní, nesvatá povinnost. Peklo je třeba živit.
Eskhaton konečně udělali album, jaké jsem od nich očekával a chtěl. Ve prospěch „Omegalitheos“ také svědčí, že stále zůstává v mpchujce, a to z ní promo kopie ve většině případů po napsání recenze mažu. Objektivně by si Eskhaton zasloužili i vyšší umístění, protože tohle album je v mnoha ohledech velký triumf, o kterém si spousta rádoby extrémních kapel může nechat jen zdát. Ideální pro mučení fanoušků podřadných, falešných kapel: spoutat, fest nadopovat fénixovkami a proti vůli pouštět za hlasitosti deseti miliard armageddonů. Kundo.
Myslím, že jsme byli na debut Mare v recenzi přísní zcela po právu, ale „Ebony Tower“ prozatím s přehledem odolává zubu času. S výjimkou „Blood Across the Firmament“ tu není skladba, ze které by mě aspoň jednou pořádně nemrazilo a na večerní procházky je album naprosto ideální kulisou. Akademické umírněnosti materiálu jsem přivykl a svým způsobem se z něj stala přednost. Holt, když chci fakt pekelný black metal made in Nidaros, tak si pustím Kaosritual nebo Castrum Doloris, na rozjímání mám „Ebony Tower“.
5. Kōenji Hyakkei – Dhorimviskha
Původně jsem rozvažoval, zda pětku uzavřít s Chaos Echœs nebo Grave Upheaval, jenže taky jsem si říkal, zda tu chci mít desku, ať jakkoliv kvalitní, která se mi děsně ohrála nebo výtečně přehrocený zlohnůj, kde je ovšem půlka skladeb do počtu. A pak jsem si uvědomil, že „Dhorimviskha“ poslouchám s radostí bez známky únavy materiálu téměř čtvrt roku. Jsou tu jednak úžasné pasáže, ale většina hrací plochy mě baví natolik, až mě kolikrát po skončení přejde chuť na poslech čehokoliv jiného. Kōenji Hyakkei hrají tak akorát složitou, silně zajímavou a nespoutanou muziku, která umí být veselá a hezká bez toho, aby se mi ježily chlupy odporem (a to je velký úspěch). Zeuhl cult eternal.
CZ/SVK deska roku:
1. Mallephyr – Womb of Worms
Jenom zasraný hipík, bigbíťák a divák TV Rebel si může myslet, že českou deskou roku je nějaký „Fascinator“, když vyšlo tohle – jediná loňská domácí nahrávka, jež ve všech ohledech snese srovnání s globální extrémně metalovou špicí. Nebudu říkat, že je „Womb of Worms“ lepší, ale za tu dobu co mám album k dispozici, jsem mu s chutí věnoval víc poslechů než dohromady deskám Svartidauði, Outre a Kriegsmaschine (a ty jsem opravdu neslyšel jen jednou-dvakrát).
2. Rawcvlt – Premonitions of Horrible Things to Come
I u nás vyšly desky, které by si zasloužily postavit nad debut senických Rawcvlt, jako třeba „Ex nihilo“ od Depths Above, ale tohle album mi prostě sedlo víc. Sice má své slabé stránky a nemálo tuctových pasáží, ale také dokáže být strhující a autenticky zlovolné. Navíc tak účinnou souhru filmových samplů s hudbou, jaká je tady, jsem slyšel jen párkrát. Tušil jsem to už od dema „Embrace of the Black Plague“, ale Rawcvlt debutem potvrdili, že nejsou parta lidí, která si na black metal pouze hraje, což je pocit, který mám z většiny tuzemských „blekových smeček“. Doufám ale, že debut je doopravdy pouhou předzvěstí věcí, které má kapela v plánu a že bude v budoucnu mnohem, mnohem hůř.
3. Elbe – Sudety
Desku jsem si původně pustil jen ze „studijních“ důvodů, ale nakonec jsem se k ní během roku příležitostně vracel, a to platí o naprostém minimu loňských domácích nahrávek. „Sudety“ sice na můj vkus nabízí až moc „jemnou“ hudbu, každopádně atmosféra tu je jak bič. Zvlášť v posledních týdnech, když konečně začala normální zima, se deska poslouchala sama.
Neřadový počin roku:
1. Caveman Cult – Supremacía Primordial
Už debut „Savage War Is Destiny“ (2016) si vydobyl výsostnou pozici v příslušném výročním eintopfu, ale s loňským ípkem šli Caveman Cult ve všech ohledech dál. Nové skladby jsou ještě intenzivnější a nejvíc se mi líbí, jak velebrutální a zároveň perfektně čitelný sound kapela stvořila. Caveman Cult navíc údajně makají na druhém albu, které by mělo vyjít u Nuclear War Now! Productions, a pokud bude deska ještě větší nářez než tohle EP, tak potěš pámbů.
2. Necromaniac – Subterranean Death Rising
Demo s výmluvným názvem „Morbid Metal“ bylo velice solidní, ale teprve nový sedmipalec doopravdy ničí. Necromaniac jsou příkladem ortodoxní metalové kapely, která zároveň ve všech myslitelných aspektech nabízí kvalitu a něco své. Prostě žádná tupost, jak by někdo mohl čekat. Až Necromaniac vydají dlouhé album, tak očekávám, že kvalitou ani „opravdovostí“ nebude zaostávat za nejkovanější elitou.
3. Grave Upheaval – Rehearsal
Když jsem na Never Surrender tuhle nahranou zkoušku setu, který Australané na festivalu odehráli, kupoval, myslel jsem, že kazeta bude jen takový suvenýr. Jenže záznam to je natolik kvalitní, až jsem po něm v posledních 2-3 měsících sahal častěji než po regulérních titulech kapely. Na pódiu i ve zkušebně zní Grave Upheaval „normálněji“, ale záhrobní aura tu je stále výrazná a drtí to jak zkurvymrd.
Artwork roku:
Zbigniew Bielak už stvořil „lepší“ a zajímavější přebaly. Mně jde ale opět o to, jak se artwork doplňuje s hudbou a tady se to prostě děje, jelikož kytarová práce „Ion“ je nevyzpytatelná a ničivá jako výboje vysokého napětí zde ztvárněné. Zábava ale teprv nastane, když se snažíte vyznat v bookletu z průsvitného papíru posetém pseudo-rovnicemi, které skrývají úryvky textů nebo info k nahrávce. Ani z hudby, ani z bookletu pořád nejsem úplně chytrej, každopádně jsem desce jako celku věnoval opravdu hodně pozornosti, a proto mi stojí za zmínku aspoň touhle formou.
Objev roku:
Hwwauoch – Hwwauoch
Album poslouchám pár týdnů a byl jsem v ráži ho zařadit mezi nejlepších pět desek. Vlivy tu lze slyšet až příliš a vůbec tu je „nedostatků“ více, každopádně Hwwauoch jsou pro mě unikátní v tom, že nabízí něco, co obvykle vyhledávám u velice rozdílných kapel. A tady to mám všechno najednou. Hysterická posedlost à la Katharsis / Dark Tribe? Je to tady. Kytarové vymrdávky Blut aus Nord? Taky. Zlovolný tah na bránu Teitanblood a podobných kapel? Méně, ale též. Hwwauoch se podařilo ztvárnit sound, který jsem si občas abstraktně představoval a nenacházel, takže jsem za tenhle objev kurevsky rád a nový materiál budu netrpělivě očekávat. Jen doufám, že všechny věci vycházející pod Prava Kollektiv, i když jsou dost rozdílné, neskládá jediný člověk.
Shit roku:
Neckbeard Deathcamp & M8L8TH
Pro zasmání dobrý, ale nebýt ideologického balastu, tak nevěřím, že by těmhle kapelám věnovalo pozornost výrazně víc lidí jak Asgard, zvlášť když ty „myšlenky“ prezentují jedinci, o jejichž duševní pohodě lze důvodně pochybovat. Tyto protikladné kapely tu nejmenuji společně, jen abych působil nějak nestraně, nad věcí. Ony si výsměch zaslouží obě a hlavně se fakt nedokážu rozhodnout, která mě „srala“ víc. Jasně, že formálně i obsahově je slabší „White Nationalism Is for Basement Dwelling Losers“, jenže poslech „Reconquista“ mi byl příjemný asi jako představa trojky s BigBossem a Necrocockem. Heh, ale furt možná lepší ulepený večer s nimi než to, co si zřejmě na Ukrajině zažil chudák Famine, brr.
Koncert roku:
1. Oration MMXVIII: Reykjavík, Húrra & Listasafn Reykjavíkur (Island) 7.-9.3.2018
„Metacyclosynchrotrone, co je v životě nejlepší?“ „Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a poslouchat ‚Tabernaculum‘, když se procházíte za silného, mrazivého větru okolo vodopádu Gullfoss nebo kráteru Kerið den poté, co jste tu desku zažili přehranou naživo.“ Na pódiích jsem už viděl silnější nebo zajímavější věci, ale vzhledem k tomu, kolik ta deska pro mě znamená, jsem si vystoupení Rebirth of Nefast užil ohromně. Z těch mnoha skvělých festivalových zážitků dále vyčnívá velkolepý trans Aluk Todolo nebo majestátnost Vemod a také jsem rád za možnost vidět Virus, když už to Czral a spol. zabalili. Kvalitních vystoupení jsem tu ovšem zažil víc. Festival celkově byl skvělý, o Islandu se mi v průběhu roku zdálo několikrát a poznal jsem tam zajímavé lidi, takže není co řešit.
2. Brutal Assault 23: Josefov, 8.-11.8.2018
Na druhé místo bych mohl vybrat něco víc „trve“, ale mně se na Brutal Assaultu fakt líbilo. To množství kvalitních setů, které jsem zhlédnul, je nezanedbatelné, zvlášť když mezi ně patřilo pár výjimečně silných záležitostí a nějaká ta skvělá překvapení. Ale taky nechyběl prostor pro „kulturu“ nebo normální odpočinek a hlavně jsem tam nemusel žrát a pít totální sračky. Pro mě vysloveně hudební dovolená, žádné přežívání a zabíjení volného času, než začne něco pořádného hrát, jak to většinou bývá.
3. Volahn, Arizmenda, Blue Hummingbird on the Left, Dolorvotre: Praha, Underdogs‘, 25.1.2018
Výše uvedené interprety neposlouchám moc často, a když už přijde na Crepúsculo negro, tak mám jiné favority. Jel jsem tu spíše ze zvědavosti, ale dočkal jsem se strhujícího koncertu. Už s druhými Arizmenda to začalo být silné. Blue Hummingbird on the Left měli naprosto neskutečnou energii a jediným škraloupem na jejich setu byla absence pořádné mely v kotli. No a pičo Volahn, to bylo blackmetalové vytržení od začátku do konce. Kult.
Videoklip & film roku:
Co se týče rozpohybovaných obrázků, tak jsem neviděl nic, co by tu doopravdy stálo za řeč. Akorát jsem se párkrát nenáročně pobavil na komiksovkách nebo klípcích různých Nuclear Blast sraček. Ale zato jsem loni viděl „The Thing“ a první dva „Vetřelce“ asi dvacetkrát podobně jako „Curtain“ od Portal. Takže spokojenost.
Potěšení roku:
navštívené koncerty a festivaly
Když už jsem se loni dokopal na koncert nebo festival, stálo to v drtivé většině absolutně za to, citelněji mě zklamali snad jen Master’s Hammer a Chaozz. Fantasticky a nečekaně mě odstřelili například výše jmenovaní Volahn a modrý kolibřík, Grave Pleasures na Brutal Assaultu nebo třeba Crowbar, jejichž nahrávky mě nikdy nezajímaly, ale koncert v Ostravě drtil fakt ukrutně. A to jsem tam šel jen z toho důvodu, že jsem týden v kuse poslouchal Black Sabbath a říkal si, že by nebylo od věci si poslechnout nějaký sabbaťácký riff fest nahlas, haha. Ještě že tak. Hlavně jsem si ale mohl odškrtnout hromadu položek ze seznamu kapel, které jsem potřeboval vidět jako např. Vassafor, Grave Upheaval, Wrathprayer, Sabbat a Mortuus, nebo si dal spoustu parádních opáček; zde bych mohl uvést aspoň Dead Congregation, Arkhon Infaustus, Hell Militia, Cradle of Filth a Dodecahedron. Celkový výčet silných nebo pamětihodných setů z loňska by byl ale delší.
Zklamání roku:
smrt Josefa G.
O tom, jak Smrt (nejen) loni kosila napříč metalovou scénou, by se daly psát slohy, ale raději bych tady vzpomněl na kamaráda, jehož jméno se nikde neobjevilo. S Pepkem jsme nebyli parťáci, co by spolu pravidelně chodili moudře hovořit na pivo, ale ta vzácná osobní setkání byla příjemná a skvěle doplnila hodiny online diskuzí nejen o hudbě. Náš vkus se často křížil, ale zvlášť cenná pro mě byla jeho odlišná perspektiva, díky které jsem jisté desky zkoušel vnímat jinak anebo dal šanci věcem, co mě zprvu vůbec nebavily. Také mě párkrát úspěšně nakopnul, když chyběla inspirace ke psaní, a to nikoliv recenzí. Avšak více mě na jeho odchodu ze světa mrzí skutečnost, že Pepa byl slušný muzikant. Někteří možná pamatují nadějný death/doom s parádně „vyteplenými“ sóly Escape the Flesh (předskakovali například Diocletian) a možná jste na Bandcampu narazili na demo skladby Impure Illumination, což je prakticky jediná česká věc připomínající hnus Profanatica nebo Archgoat, případně d-beat Iron Scourge. Pepa uměl napsat dobrý riff, postupně si doma budoval zázemí pro nahrávání a byl jsem přesvědčen, že za nějakou dobu dá dohromady poctivost, kterou by ocenili snad nikoliv výhradně jen lokální maniaci. Tak tomu aspoň nasvědčovala dema, která mi sem tam poslal. Je tomu rok, co není mezi námi, nestihli jsme probrat oběma silně očekávaná alba Mare, Adaestuo, Altar of Perversion nebo Knokkelklang a nebude ani další Escape the Flesh (zvlášť když to vypadalo na reaktivaci), Impure Illumination, Iron Scourge ani jiný z projektů, které sám nebo s přáteli plánoval. Veliká škoda.
Zhodnocení roku:
Sere mě, že jsem neměl více času na důkladnější prozkoumání nebo zrecenzování té hromady nahrávek, o kterých tuším nebo vím, že za pozornost stojí. Nějaký rest snad ještě doženu, protože bych fakt chtěl, ale spíše bude záhodno číhat na věci nové, jelikož letošek se rýsuje moc hezky. Své desky na 99% vydají Funereal Presence, Elend, Aoratos, Thy Darkened Shade, Doombringer, Mitochondrion, Leviathan, Goatcraft, Magma, Blood Incantation a určitě i nějací čelní islandští představitelé. Antediluvian kromě alba vydají i jakési EP a split, Grave Miasma, Vemod a Mayhem na nových deskách makají a třeba fakt budou i ti Teitanblood nebo Adaestuo. Ještě více se kromě totální smrti modlím za alba S.V.E.S.T., Sorguinazia, Dark Sonority a Negative Plane. Každopádně nejraději budu za každou neznámou věc, která mi nečekaně odstřelí dekel. Navzdory původní skepsi se loňský rok hudebně nadmíru povedl a doufám, že letos tomu nebude jinak.
