Země: Velká Británie Žánr: thrash / heavy metal Datum vydání: 14.12.2018 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Bring Out Your Dead
02. Notorious
03. I Dark Lord
04. 100 Miles to Hell
05. Dark Night (Of the Soul)
06. Beaten to a Pulp
07. Destroyer
08. The Mighty Have Fallen
09. Over My Dead Body
10. Suffering Dictates
11. We the Loud
12. Immortal
13. Storm the Gates
„Storm the Gates“. Nová deska Venom. Je vůbec nutné psát cokoliv dalšího? Není každému předem jasné, jak tohle bude znít? Sám sebe se ptám, proč tomu vůbec věnuji čas, když mě Venom už řadu let nedokázali novým materiálem potěšit. Hlavní otázky jsou tedy jasné: je něčemu u „Storm the Gates“ jinak? Stojí za to ho slyšet? Natočil Cronos a spol. konečně zase dobrou desku? Odpovědi zní: ne, ne a ne.
Pojďme si projít několik zásadních problémů. Jsou to vlastně pořád ty samé. Tak předně muzika, ta je nyní u Venom prostě jen šeď, zmar a zoufalství. Že vlastně hrají pořád to samé, na to jsme si už zvykli. Ale občas se také stalo, že i když to byla už po několikáté variace na to samé, bylo to složené alespoň dobře, byl tam nějaký nápad, mělo to šťávu, byla tam určitá chytlavost, prostě cokoliv, co přimělo si danou píseň zapamatovat a ještě líp, lákalo to si ji pustit znovu. U mě tomu bylo naposledy s alby „Metal Black“ a „Hell“. I když právě tam byly položeny základy současnému ultra nudnému stylu kapely, pořád se tam najde několik skladeb, které hodnotím o mnoho výš než současnou tvorbu. Ještě lepším příkladem je starší deska „Resurrection“, jež je za posledních třicet let jednoduše tím nejlepším, co vydali, přestože má daleko k absolutní spokojenosti.
Výrazný propad tak vnímám s posledníma dvěma kusy „Fallen Angels“ a „From the Very Depths“. Ty jsou vhodné leda tak akorát poslechnout a zapomenout. Ostatně zapomenout není vůbec náročné, protože jdou jedním uchem tam a druhým ven. Ale abych jim úplně nekřivdil, má to jakous takous úroveň, není to vyložený škvár, dokonce si u pár momentů řeknete, že to je docela fajn, ale poslouchat to nějak pravidelně? To vůbec. Spíše něco jako totální průměr = od doby vydání jsem si to nepustil. „Storm the Gates“ je na tom hudebně obdobně, ale těch „fajn“ momentů je už jen opravdové minimum, takže je na tom vlastně ještě hůř než třeba „From the Very Depths“, což je alarmující. V jednom aspektu je však horší zcela jistě, čímž se dostávám k problému číslo dva – zvuku.
Produkce „Storm the Gates“ je skutečně příšerná. Ona tedy ani u minulých výtvorů nijak neoslňovala, ale na druhou stranu mě nikdy tak neiritovala jako právě tady. Podivně zahuhlaný zvuk, kde se vše mísí v jednu hlukovou kouli, Cronosův zpěv je bez života, spíš si tam jen něco mumlá, kytary jsou nevýrazné a nejvíce zabrat dostávají bicí, zejména pak čvachtající činely a upozaděný kopák. I občasně efekty jsou spíše k smíchu. U mixážního pultu asi někdo zachrápal. Kdyby to alespoň evokovalo atmosféru zašlých kultů z první poloviny osmdesátých let, ale tenhle paskvil ani zdaleka nemá takovéto ambice.
Třetím problémem je délka „Storm the Gates“. Dlouhých, mučivých 53 minut. Třináct písní. To už je snad nějaké pravidlo Cronose, protože od návratu Venom v roce 1995 se nikdy nešlo pod padesát minut a třináct skladeb. A nikdy to taky nefungovalo. Problémem jsou rovněž tradičně texty, u kterých je člověku až trapně, takže jsem se na ně snažil soustředit co nejméně. Pozitivně vnímám alespoň fakt, že se „Storm the Gates“ nepodařilo trumfnout „From the Very Depths“ co se ohavnosti obálky týče, i když k tomu má až nebezpečně blízko. Marně však hledám jakékoliv další klady, lze-li zmíněnou ironii brát jako klad.
Tak jak to bylo jasné už před samotným prvním poslechem, „Storm the Gates“ nestojí za větší pozornost. Jde pouze o další řadovku do počtu. Zbytečnost, na kterou si nikdo nevzpomene. Nebýt mojí naivity a silné míry nostalgie k legendárním kapelám, sám bych se tomu vyhnul, ale stále v koutku duše věřím, že minimálně úrovně „Resurrection“ by ještě někdy mohli dosáhnout. Netřeba však z nevalného vývoje odkazu Venom vinit pouze Cronose, protože ani jeho někdejší kolegové Mantas a Abaddon nepředvedli s Venom Inc. nic závratného. Můžeme těmto pánům jen poděkovat za to, jak se vyřádili na albech „Welcome to Hell“, „Black Metal“ a „At War With Satan“. Zajděme na koncert, splnit si povinnost a zahalekat si nesmrtelné klasiky, současnou tvorbu však s klidem přeskakujme.
Nejočekávanější deska měsíce: Svartidauði – Revelations of the Red Sword
H.:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Vetala – Retarded Necro Demential Hole
3. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
Onotius:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Dirge – Lost Empyrean
Metacyclosynchrotron:
1. Adaestuo – Krew za krew
2. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
Cnuk:
1. Svartidauði – Revelations of the Red Sword
2. Venom – Storm the Gates
H.:
Na prvním místě z hlediska očekávání jednoznačně trůní „Krew za krew“ od Adaestuo. Pilotní minialbum „Tacent semitae“ z roku 2016 bylo výborné, tak snad dlouhohrající debut naváže přinejmenším ve stejné kvalitě. Jestli ne, bylo by to kurva nemilé.
Dost jsem zvědavý na fošnu s roztomilým názvem „Retarded Necro Demential Hole“ od portugalského hnusu Vetala. Až donedávna jsem tuhle smečku neznal, ale takováhle muzika mě obecně dost baví. Navrch zněla ukázka z novinky fakt přísně – tak syrově, primitivně, zpátečnicky a neumětelsky, až to byla skoro avantgarda, haha. Album si určitě nenechám ujít.
Na konec to stejně jako ostatní kolegové hodím „Revelations of the Red Sword“ od Svartidauði, i když v tomhle případě určitě nejde o záležitost, kvůli níž bych nemohl dospat. Jakkoliv jsou Islanďané chválení, já osobně jsem z „Flesh Cathedral“ zas až tak v prdeli nikdy nebyl a zrovna Svartidauði mě z té pověstné islandské líhně nebaví tak jako jiná jména. Ale poslechnu si to, ne že ne.
Onotius:
Vycházejících desek je v prosinci nějak míň, nicméně nějaká ta pikantnost se tu určitě najde. Například nepochybuji o tom, že nová deska Svartidauði bude patřičně malebným zlem – tam jen záleží na intenzitě a trvanlivosti. První ukázky nicméně působily navýsost povedeně. Dále si rád poslechnu nové Dirge, jejichž post-metal mě svého času docela bavil – tak doufám, že stejně zafunguje i novinka „Lost Empyrean“, jež má spatřit světlo světa čtrnáctého. Dále už mám trochu problém najít desku, u které bych byl s to říci, že bych si ji pustil i nebýt slabé úrody – v lepší konkurenci. Proto třetí místo výjimečně po zvážení ponechám prázdné. Snad jsem tedy na nic důležitého nezapomněl.
Metacyclosynchrotron:
O nejzásadnější desce závěru roku mám jasno. Ze spojení Incursus, Cornigr a blackmetalové Diamandy Galás nemůže vzniknout žádná chujovina, ukázkové EP Adaestuo jsme tu vychválili, jak se patří, a tak nelze jinak než dlouhý debut „Krew za krew“ označit za nesvatou povinnost.
Tak bude hodně lidí spíše vnímat druhé album Svartidauði, protože „Flesh Cathedral“ mělo dopad jako málokterá moderní deska. Avšak mně se debut a vůbec kapelní sound ohrály takovým způsobem, že se do poslechu „Revelations of the Red Sword“ budu muset trochu nutit. Je mi jasné, že to sračka nebude, ale zásadní pro mě je, zda kapela předvede něco nového, anebo pojede striktně ve vytyčených kolejích.
Prosinec nabízí i nějaké další zajímavé věci, ale víc mě těší, že Soulseller Records vydají reedici debutu Ved buens ende – „Written in Waters“. Tento klenot chci mít doma už dlouho.
Cnuk:
Závěr roku 2018 je teda vyloženě slabota. Za zmínku mi stojí jen jedno album, tedy nakonec vlastně dvě. Tím prvním je „Revelations of the Red Sword“ od islandských blackmetalistů Svartidauði. Ti budou hned zkraje měsíce navazovat na pět let starou fošnu „Flesh Cathedral“, která patří mezi to nejlepší z tamní silné scény. Podle letmého poslechu novinky na YouTube, kam byla vydavatelstvím umístěna v celé své délce, půjde opět o povedené dílo, co ještě možná leckomu zamíchá s konečným pořadím nejlepších desek letošního roku.
Tím druhým albem není nic jiného než „Storm the Gates“ od dědků Venom, nebo přinejmenším dědka Cronose. Původně mě ani nenapadlo, že ho zde uvedu, ale po zjištění, jak je prosinec chudý, ho sem přeci jenom dám. Pro tyhle staré kapely, které jsou už dávno za zenitem, mám prostě slabost, a i když moc dobře vím, že mě to nebude moc bavit, stejně si to poslechnu. Podle loňského EPčka „100 Miles to Hell“, jehož všechny skladby budou i na novince, se stále pojde ve stylu posledních nevalných počinů, takže nějaké dramatické zlepšení nelze očekávat.
Venom Inc. vydají v srpnu své první album „Avé“, ale ani druhá inkarnace kapely pod vedením Cronose nehodlá zahálet. Venom by ještě letos měli vypustit třískladbové EP (které je dokonce už odloženo kvůli nedostatku výrobních kapacit gramofonových desek) a dlouhohrající počin bude následovat příští rok.
Venom Inc. – tedy ta inkarnace legendárních Venom, kde působí trio Mantas, Abaddon a Demolition Man – vydají 11. srpna svou první desku „Avé“. Počin bude k mání u Nuclear Blast. Tracklist, obal a klip k songu „Dein Fleisch“ následují.
01. Ave Satanas 02. Forged in Hell 03. Metal We Bleed 04. Dein Fleisch 05. Blood Stained 06. Time to Die 07. The Evil Dead 08. Preacher Man 09. War 10. I Kneel to No God 11. Black N Roll
Abaddon, Mantas a Demolition Man, tři bývalí členové Venom, už nějakou dobu brázdí koncertní pódia jako pod hlavičkou Venom Inc. a hrají staré fláky kapely. Vypadá to ale, že brzy jim do portfolia přibude i nová tvorba. Skupina totiž podepsala smlouvu s Nuclear Blast a připravuje album.
Na pokusy jistých lidí přiživit se na slávě svých bývalých kapel (ze kterých byli často vyhozeni) jsem nikdy nepohlížel zrovna příznivě. Proto by mě ani nenapadlo jít třeba na koncert Entombed A.D., Paula Di’Anna nebo současného Citronu (only Limetal is real). To samé by mohlo platit o Venom Inc., ale když se tak podívám na okolnosti, tak si myslím, že Mantas s Abaddonem mají právo na užívání značky Venom stejné, ne-li větší než Cronos se svými současnými spoluhráči… No, ale to ať si každý rozhodne podle sebe. Já nakonec na ostravský koncert Venom Inc. vyrazil rád, a to nejen kvůli přítomnosti mých oblíbených Mortuary Drape.
Když jsem konečně došel do klubu, australští Desecrator pomalu končili, tudíž nemám téměř o čem psát. Ale i ten jeden-a-půl songu mi řekl o hudbě dost. Tedy, že se jednalo o poctivý, avšak zcela obyčejný thrash metal.
Následující Nervochaos z Brazílie nesli příslib brutálního sypce à la Krisiun či Abhorrence, ale bohužel se mi dostalo jen tuctové lopaťárny. Čím blíž jsem se sunul k pódiu, tím víc jsem cítil jakousi nezanedbatelnou energii; publikum rovněž reagovalo docela s nadšením. Ale až na pár dobrých pasáží nebylo o co stát. Zmíněná tuctovost a mnohdy infantilní řeči mezi skladbami zanechaly poměrně divnou pachuť…
Může se zdát, že úvodní kapely slovy hodně odbývám a nebudu se přít. Ale v oněch chvílích začínala otrávenost převažovat nad nadšením, které se ve mně pár dní před koncertem probudilo…
Mortuary Drape pro mě byli hlavním lákadlem úterního večera. Italové se prezentují úderným, až proto-blackovým soundem, který evokuje atmosféru plesnivé, staré kostnice. Když si člověk poslechne majstrštyk „All the Witches Dance“, hned mu bude jasné, kam si občas chodí Cultes des ghoules pro inspiraci (mimo jiné). Klasicky nalíčení hudebníci (černé hadry, černobílý corpsepaint) poctivě nějakou dobu zvučili a počátek setu se dal tušit, až s příchodem kapelníka Wildness Perversion, který se postavil za dřevěnou „kazatelnu“. Úvodní blok skladeb „Primordial“, „Lithany“, „Obsessed by Necromancy“ mi dal vše, co jsem od Mortuary Drape očekával, ale pak…
Nu, celé padesátiminutové vystoupením bylo super, ale po chvíli byla „šablonovitost“ skladeb Mortuary Drape až příliš zjevná. Rovněž mě osobně zamrzelo, že z „All the Witches Dance“ zazněla kromě „Primordial“ už jen ikonická „Tregenda“. Mortuary Drape ve svém setu, který měl oslavit třicet let existence kapely, kladli důraz především na „Secret Sudaria“, cca tři songy zazněly z EP „Into the Drape“ a jinak z každého alba zahráli alespoň po skladbě.
Mortuary Drape byli výborně sehraní, Wildness Perversion zpíval pomalu jak na desce, dokonce i ostravské publikum reagovalo živelněji, než jsem očekával. Po skončení koncertu jsem byl docela spokojený, ale kromě výborného METALU jsem rovněž doufal v přítomnost něčeho „jiného“, kterého se mi dostalo jen v náznacích. Solve et Coagula.
Kdybych napsal, že Vital Remains byli nejlepší kapela večera, určitě by se to dalo bezpečně odargumentovat. Amíci byli totiž ve výborné formě. Oproti poslednímu ostravskému koncertu v roce 2014, kde předskakovali Gorgoroth, měli „Lazarovci“ opět nového, mladého (a kvalitního) kytaristu. Nevím, kdo vlastně seděl za bicími, ale sypal jako vzteklý. Avšak nejdůležitější bylo, že v kapele stále zůstávají Gator Collier (basa/vokál) a Brian Werner (vokály); oba výborní chrliči, jejichž výkon set Vital Remains pozvedal asi nejvíce.
Musím přiznat, že kvůli umístění Vital Remains mezi Mortuary Drape a Venom Inc. jsem se již předem rozhodl, obětovat kus jejich setu kvůli odpočinku, osvěžení. Takže nevím, zda se kapela podobně jako minule vracela k období před „Dechristianize“, anebo zda se vůbec zapalovaly nějaké bible, jak to prý teď bývá u nich obvyklé. Ale stihl jsem alespoň novou skladbu, která z letmého poslechu zapadala do schématu vytvořeného na posledních dvou deskách, jimž byl jako obvykle věnován téměř veškerý prostor (kromě povinných „Icons of Evil“, „Hammer Down the Nails“ a „Dechristianize“ jsem ještě zaregistroval „Savior to None… Failure for All…“).
Frontman se mimochodem mezi songy otřel i o zmíněný ostravský gig dva roky zpátky a prý byl ten letošní lepší. Nabízí se samozřejmě otázka, zda nekecal jen tak pro potěchu fandů, ale já bych s tímhle prohlášením klidně souhlasil.
No, a nakonec už kurva Venom. Nebudu se dále obtěžovat s psaním nějakého „Inc.“, protože již s rozjezdem divoké „Rip Ride“ jsem měl stoprocentně jasno, že tohle Venom BYL. Demolition Man se šklebil jak démon, hrdlo mu rovněž perfektně sloužilo, a Mantas s Abaddonem do lidí sekali jeden nesvatý hit za druhým. V Barráku sice nebylo nijak narváno, ale pod pódiem bylo vysloveně příjemně, takže věřím, že každý fanda si musel přijít na své, ať už jen stál či mlátil hlavou, řval texty nebo dostal chuť se s dalšími trochu postrkat. A abych tu neplevelil jen se subjektivním, nadšeným kdákáním, tak si pomůžu tahákem (klik!) a dodám, že jen totální pozér necítí záchvěv nadšení, když ten brutální setlist vidí.
Nápor ryzího metalu se občas mírnil, když (obvykle) Mantas prohodil pár slov k publiku (zvláště krátký proslov před „Warhead” byl zajímavý, haha). Delší pauza pak nastala před koncem, kdy se Venom nechali pár minut vyvolávat a vytleskávat, aby publikum dorazili s „Black Metal“ a „Countess Bathory“. Během první jmenované na stage přišel Paul Speckmann (Death Strike, Master) a s Demolition Manem si odzpíval refrén. No a refrén poslední skladby odeřvali asi všichni v klubu, haha. Nadšení z koncertu Venom odeznívalo pozvolna několik dní, stejně jako bolest za krkem. Kult!
Po úvodním rozladění se koncert nakonec vyvrbil téměř perfektně. Zvuk byl podle mého názoru dobrý celý večer a po dosažení jistého stupně opilosti se dalo bez následků požít a přežít i nepříliš dobré pivo. Rozežrán plným klubem při koncertu Prago Union, který se v Ostravě konal pár dní před Venom, jsem doufal, že místní a přespolní metalisté dorazí poctivě reprezentovat v hojném množství, ale těch odhadem 130-150 lidí teda moc nebylo, ne na Venom a spol. Ale jak je vidno z řádků výše, na prožitek to negativní vliv nemělo.
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.
2. Euzen – Metamorph Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.
3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral Michal z Fetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest „Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.
Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.
Shit roku:
Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.
Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.
Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.
Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“…
Zhodnocení roku:
Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.
To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.
V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 26.1.2015 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Eruptus
02. From the Very Depths
03. The Death of Rock’n’Roll
04. Smoke
05. Temptation
06. Long Haired Punks
07. Stigmata Satanas
08. Crucified
09. Evil Law
10. Grinding Teeth
11. Ouverture
12. Mephistopheles
13. Wings of Valkyrie
14. Rise
Není legenda jako legenda. Popravdě řečeno, mnohdy se mi zdá, že je tento pojem pro hudební skupiny zbytečně nadužíván… nebo lépe řečeno, užíván i v případech, kdy to rozhodně není na místě. Už jsem viděl i to, kdy některá kapela sama sebe označovala (anebo se nechávala označovat) jako legendu, přestože měla na kontě třeba jen jedno, dvě alba a sotva dekádu fungování. Anebo že se někdo označuje za legendu jen proto, že prostě hraje dvacet roků, což je holý nesmysl a zcela scestná představa o legendárnosti. Když hrajete dvacet let, jste bezesporu veteráni a zkušení mazáci; legendární či kultovní statut se ovšem odvíjí od něčeho jiného.
Pak jsou ale kapely, o jejichž legendárnosti se není třeba přít ani v nejmenším. Nicméně ani takováhle opravdová a velká legenda by neměla mít vyloženě na růžích ustláno a nemělo by se automaticky nekriticky přijímat vše, co pod její hlavičkou vyjde. Je pravda, že takováhle legenda má svoje zásluhy, za což jí patří respekt a uznání, už nepotřebuje něco dokazovat, což od ní asi ani nikdo nečeká, a leckdy dokonce není nutné, aby se kamkoliv posouvala. Jenže aby její existence (za předpokladu, že se jedná o živoucí legendu, tedy skupinu, jež stále hraje a je aktivní) nepostrádala smysl, je dle mého názoru bezpodmínečně nutná tvorba nové hudby a také aby měla smysl i tato hudba. Sestavu takových hudebních titánů snad nikdy netvoří žádní debílci, takže většinou s onou smysluplností existence nebývá až takový problém, avšak bohužel jsou i případy, kdy při poslechu aktuální tvorby skutečně přemýšlím o tom, zdali by nebyl lepší konec. Takhle z hlavy mě okamžitě napadají dva nejkřiklavější případy, u nichž něco takového cítím – Metallica, jejíž fungování v posledních letech se mi absolutně znechutilo, a Venom…
Od roku 2005, kdy Venom obnovili činnost poté, co se lídr Cronos zotavil ze zranění zad, které si přivodil v roce 2002, se jejich tvorba začala ubírat směrem, který mi nejenže není moc milý, ale téměř se mi i začíná protivit. Nemohu si totiž pomoct, ale ze současného počínání britského tria jednoduše víc než potřebu hrát hudbu cítím kalkul a s ním spojenou neupřímnost… při vší úctě, současný Venom mi připadá, jako kdyby fungoval už jen kvůli prachům. Přes to bych se možná dokázal přenést, pokud by mě ta muzika vážně bavila, ale ta aktuální alba kapely jsou tak slabá a vyčichlá, že jednoduše nejsem ochoten nad tím přivírat oči.
Jasně, od skupiny, jež začala hrát ještě v 70. letech a svého času de facto položila základy veškerému extrémnímu metalu (nejen black metalu – nemyslím to nijak pejorativně, ale Venom black metal prostě není, je to tvrdší rock’n’roll, extrémnější heavy/speed, ale určitě ne skutečný black metal), nečekám, že bude v roce 2015 posouvat hranice tvrdé muziky kupředu, nejsem naivní. Jenže to, co Cronos a jeho kumpáni v současné době předvádějí, je jednoduše okaté vykrádání sebe sama z počátku 80. let… dokonce se to Venom ani nesnaží nijak zakrývat, když jsou v návaznosti na legendární „Black Metal“ schopni pojmenovat album „Metal Black“ a hned další fošnu po vzoru „Welcome to Hell“ nazvat „Hell“ (popravdě už jsem tehdy myslel, že další deska ponese název „Satan“ podle „At War with Satan“). Jenže to, co fungovalo před třemi dekádami, protože tenkrát to bylo novátorské a sálalo z toho nadšení z hraní a autenticita, díky níž jsou ta alba dodnes kulervoucí, bude těžko fungovat, když se to snažíte napodobit o 30 roků později jako staří fotři, jimž jde spíš o zaplacení účtů.
Jistě, i po 30 letech aktivní kariéry je možné hrát stále to samé tak, aby to fungovalo… je možné stárnout s grácií a stále mít tu pověstnou jiskru, aniž byste onen hudební recept změnili. Jenže něco takového předvádějí Motörhead nebo AC/DC, nikoliv Venom. Když skládáte desky z triviálních odrhovaček, tak to prostě fungovat nemůže… zvlášť když to navrch zalijete fakt špatnými texty. Právě ty mě iritují možná ještě víc než ta hudba… Když totiž slyším to, co Cronos zpívá na letošní fošně „From the Very Depths“, tak mě vždycky napadne, jestli se ten člověk necítí trochu trapně hlásat v 53 letech do mikrofonu tohle… nemůžu si pomoct, ale buď přemýšlí, jako kdyby mu bylo spíš tak 15, anebo je to vážně čirý kalkul, hlavně aby byli jakože true metloši spokojení. Nejsem si ale jistý, jaká z těch dvou variant je ta horší…
Tím jsme se pomalu dostali právě k letošní novince – ačkoliv vše, co již padlo, se dá bez sebemenších problémů vztáhnout i na „From the Very Depths“. Jediná pozitivní věc je, že mi nová placka přijde o chloupek méně nudná než minulé „Fallen Angels“, ale obecně vzato se mi to pořád zdá – nebojím se říct – blbé. Extrémně, naprosto EXTRÉMNĚ imbecilním obalem počínaje, nechtěně směšnými texty pokračuje, nezáživnou hudbou konče.
Výše jsem již řekl, že se současná alba Venom skládají z odrhovaček… sice se nerad opakuji, ale musím to říct znovu, protože neznám jiné slovo, které by tak krásně dokázalo vystihnout to, jak „From the Very Depths“ zní. Hned první na ráně je třeba song „Long Haired Punks“, na nějž nálepka „odrhovačka“ sedne lépe než pověstná prdel na neméně pověstný hrnec – naprosto nezáživné střídání rychlejšího tempa se zoufale nudným pomalým riffem a ukázkově dementní text, toť jedna z formálně největších metalových legend v roce 2015. Podobných se však najde mnohem více… „The Death of Rock’n’Roll“, kterou trochu zachraňuje alespoň kytarista Rage se svým sólem, titulní „From the Very Depths“, „Mephistopheles“ a tak dále. Takové „Temptation“, „Stigmata Satanas“ či „Wings of Valkyrie“ sice sem tam disponují alespoň nějakým tím trochu slušnějším riffem, ale ani to je příliš nezachrání, protože to ani náznakem nejsou takové šlehy, aby kvůli nim stálo za to trpět tu vatu okolo.
Ještě horší je však to, že i těch několik málo výjimek, které jsou o malinko lepší, se strašně rychle ohraje a velmi brzy jim dojde dech. Ukázkovým příkladem budiž třebas „Smoke“, její chytlavé střední tempo mě – nepříliš dobrému refrénu navzdory – zaujalo hned při prvním poslechu „From the Very Depths“. Avšak už někdy při čtvrtém či pátém poslechu ten song nudí stejně jako vše okolo. Není v tom ale sám, neboť úplně stejně je na tom třeba i „Crucified“. Takovou „Grinding Teeth“ alespoň trochu ozvláštňuje kytarová melodie (jíž je pohříchu málo) a povedené sólo, ale ten zbytek je nemlich stejná nuda jako ty věci z předcházejícího odstavce.
Nějaké slušnější kusy, které mě alespoň trošičku baví, jsem si tím pádem na „From the Very Depths“ našel pouze dva. Jedním z nich je devátá „Evil Law“, v níž je dobrý především bubeník Danté, ale celkově má tahle písnička na rozdíl od toho všeho okolo něco málo do sebe – snad i díky tomu, že to není další klasická odrhovačka jako to všechno okolo. I zlom, kdy se „Evil Law“ po rytmičtější první půli zvrhne v polohu, jež je pro Venom typičtější, funguje dobře a dává mi smysl. Druhým vrcholem pak je až úplně závěrečná „Rise“, což je asi jediný vál na desce, o němž se dá tvrdit, že má trochu koule a posluchače nějak nakopne… bohužel však to nakopnutí přijde až po více jak 45 minutách hrací doby.
Sám sebe se ptám, proč ta nová alba Venom vlastně poslouchám, když stejně už předem vím, jak to bude znít (už jen tohle je prostě špatně) a že se mi to nebude líbit. Možná je to naivita, jestli se to náhodou konečně nezlomí, nicméně vzhledem k tomu, že ani „From the Very Depths“ nic nezlomilo, příště už to asi zkoušet nebudu a ušetřím si čas pro jiné nahrávky, u nichž se budu upřímně bavit.
Nechci, aby to všechno vyznělo nějakým způsobem, který neodpovídá pravdě… určitě si nemyslete, že Venom nesnáším a že si jen honím triko a ego na zprcávání legendární kapely, protože to na internetu prostě jde. Tak to není – spoustu muziky, kterou Venom v minulosti nahráli, mám strašně rád a jejich rané desky jsou nedotknutelné kulty… jsem upřímně přesvědčen, že kdo nepřísahá na „Black Metal“, ten tvrdé muzice nerozumí a měl by okamžitě odevzdat průkazku posluchače metalu. Jenže o to víc mě mrzí, co Venom předvádějí nyní.
Každá správná recenze by asi měla skončit tím, jestli autor onu recenzovanou desku doporučuje či nedoporučuje k poslechu. U „From the Very Depths“ je tento verdikt nad slunce jasný – navzdory legendárnímu logu na obálce jednoznačně ne, nedoporučuji.
Druhý pohled (Kaša):
Docela by mě zajímalo, kde získal Cronos tolik sebejistoty, že si v aktuální skladatelské formě troufne se svým legendárním dítkem Venom na album o 50minutové hrací době a 14 skladbách (pokud počítám i dvě krátká intra „Eruptus“ a „Ouverture“). Hudba Venom je totiž nejpozději od návratového „Metal Black“ těžce předvídatelná a kolovrátková, takže je úplně fuk, jak se jmenuje samotné album a vlastně i skladby, jež se na daném kotoučku nacházejí, protože výsledkem je další hřebíček do rakve hudební legendy, která už se dnes nezmůže na nic víc než na paběrkování na své dávné slávě a přetáčení starých skladeb pod novými tituly.
Oproti minulejšku v podobě „Fallen Angels“ mi „From the Very Depths“ přijde ještě o malý kousek nudnější a nezajímavější, což je vzhledem ke kvalitě předchůdce ne zrovna lichotka. Nový fanoušek možná bude uchcávat blahem nad dřevní atmosférou a pěkně svižným materiálem, jemuž energie nechybí, což nelze popřít a Cronosovi v tomto ohledu křivdit, ale pro mě je to jen znovu převařený čaj značky „Welcome to Hell“ a „Black Metal“. Kdybych opravdu musel a pod nátlakem musel vybrat nejlepší písně, tak sáhnu po motörheadovské „The Death of Rock’n’ Roll“ a střednětempé „Crucified“ s úderným riffem. Ten zbytek mi splývá i navzdory opakované snaze si album opravdu vyslechnout.
Možná se zdá, že jsem k Venom až přehnaně kritický, protože Cronos nedělá nic jiného než spousta dalších věhlasných kapel s dlouhou historií, ale jeho naivně stupidní kolovrátek mě prostě nebaví, protože poslouchat na takové ploše přemrštěný počet nudných vypalovaček bez nápadu není nic, na čem bych ve svém volném čase dobrovolně ujížděl. Díky za nic, Cronosi.
>>> Heavy metaloví veteráni Accept z Německa hlásí doplnění své sestavy – ke kapele se přidali kytarista Uwe Lulis (ex-Grave Digger) a bubeník Christopher Williams.
>>> Coal Chamber pustili do světa novou písničku “Suffer in Silence” v podobě lyric videa – najdete jej na YouTube. Ve skladbě, která pochází z comebackové nahrávky “Rivals” (vyjde 19. května), si zahostoval Al Jourgensen z Ministry.
>>> Další deska švédských Ghost vyjde koncem léta nebo začátkem podzimu. První singl z novinky se objeví 4. června před vystoupením kapely na festivalu Sweden Rock, kde bude zároveň poprvé představen “nový” zpěvák Papa Emeritus III. Na albu se mj. objeví následující písně:
From the Pinnacle to the Pit; Cirice; Majesty; Devil Church; He Is
>>> Američané Hellyeah se hlásí s novým videoklipem – “Hush” sledujte na YouTube. Song se objevil na doposud posledním albu “Blood for Blood” z loňského roku.
>>> Nové album High on Fire ponese název “Luminiferous” a vyjde 23. června u eOne Music. Obal tady, tracklist je následující:
01. The Black Plot 02. Carcosa 03. The Sunless Years 04. Slave the Hive 05. The Falconist 06. Dark Side of the Compass 07. The Cave 08. Luminiferous 09. The Lethal Chamber
>>> 5. června vyjde u Prophecy Productions živé album francouzských Les discrets. Objeví se na něm záznam koncertu z festivalu Roadburn 2013. Počin se bude jmenovat “Live at Roadburn” a k mání bude jako CD, LP a download. Obal zde, tracklist je následující:
01. Linceul d’hiver 02. L’échappée 03. Les feuilles de l’olivier 04. Au creux de l’hiver 05. Le mouvement perpétuel 06. La nuit muette 07. Chanson d’automne 08. Song for Mountains
>>> Necrocock vydal další sólovou desku – novinka se jmenuje “Hudba z psychiatrických pavilonů” a už je k mání přímo u Necrococka. Trailer na album sledujte na YouTube. Obal tady.
>>> Další album Nevermore by údajně mohlo vzniknout do dvou let – alespoň to prohlásil zpěvák Warrel Dane v nedávném rozhovoru pro Menina Headbanger. Kapela, která je aktuálně nefunkční, když ji před čtyřmi lety opustila polovina sestavy včetně kytaristy a hlavního skladatele Jeffa Loomise, vydala poslední album “The Obsidian Conspiracy” v roce 2010. Dane se v rozhovoru dále nechal slyšet, že by byl rád, kdyby se na další desce Loomis opětovně podílel.
>>> Nightwish budou natáčet chystaný koncert ve Vancouveru v Kanadě, který se odehraje 25. dubna. Záznam by měl v budoucnu vyjít na DVD.
>>>Stream of Passion zveřejnili nový videoklip k písničce “Monster”, která se objevila na loňské desce “A War of Our Own”. Video sledujte na YouTube.
>>>Aggrotechová mlátička Suicide Commando z Belgie chystá nový, doposud nepojmenovaný singl. Jako host se na něm představí Jean-Luc de Meyer z legendárních Front 242.
>>> Švédští death metalisté Unleashed vydají 24. dubna novou desku “Dawn of the Nine”, což nyní připomínají lyric videem k songu “Defenders of Midgard” – poslouchat můžete na YouTube.
>>> Kultovní Britové Venom vypustili do světa nové lyric video k tracku “Smoke” – sledujte na YouTube. Písnička pochází z letošního CD “From the Very Depths”.
Účinkující (obsažení v reportu): Chthonic, High on Fire, Keep on Rotting, Modern Day Babylon, Suburban Terrorist, The Agonist, Venom
Intro:
Atreides: Když řeknete Brutal Assault, mezi příznivci tvrdé a ještě tvrdší hudby nenajdete snad nikoho, kdo by nevěděl, o čem je řeč. Letošní 19. ročník je na první pohled ve svízelné situaci: překonat loňskou “dospěláckou” osmnáctku a zároveň nastavit laťku tak akorát, aby dvacáté kulatiny mohly letošek překonat něčím ještě víc kulervoucím. Loňský rok nastavil laťku dosti vysoko, nicméně letošní soupiska již od pohledu slibovala mnohé a pravděpodobnost překonání loňského ročníku v počtu vynikajících vystoupení se jevila jako velmi vysoká. A co si budeme povídat, příště to nejspíš půjde dost těžko už jen proto, že vymodlení Slayer se konečně ukázali v Josefovské pevnosti. Mimo ně tu ale bylo několik dalších zvučných kapel, stejně tak ale i uskupení zcela unikátních – třebas takoví Manes, kteří za celou dobu svojí více než dvacetileté existence nehráli jinde než v Norsku, letos znovuobnovení Carnival in Coal, kteří se probrali po nějakých sedmi letech spánku, nebo vůbec první odehrané vystoupení holandských Dodecahedron. Nu, příští rok budou mít organizátoři co dělat – a to i po stránce vylepšování služeb festivalu.
Atreides: Letošním rokem totiž nabídli opět několik citelných vylepšení: To první se týká třetí stage. Vloni ještě malinká Obscure Stage se nafoukla zhruba pětinásobně, získala podobu velkého cirkusového stanu o rozměrech cirka 20×50 metrů a nové jméno – Metalgate Stage. Navíc se přesunula ještě o kus směrem vzad a na původním místě Obscure stage se usídlilo několik dalších stánků, o něco málo se rozšířila i chill out louka. Druhou novinkou byl Octagon, síť několika podzemních chodeb, kam se přesunuly autogramiády. Mimo nich se tu usídlila i výstava obrazů metalových umělců a v neposlední řadě výčep s velmi příjemným sezením v chladných prostorách.
Atreides: Stejně jako loňský rok poskytneme pohled tří redaktorů: Ježury, Prdovouse a Skvrna, pro kterého byl letošní ročník premiérou. A protože toho bude hodně (ale snad méně než loni, neboť nejel žádný H., který by neměl na práci nic lepšího než vystávání pod pódiem), opět bude report rozdělen do několika částí.
Středa:
Atreides: Zhruba do března, dubna to vypadalo, že 19. Brutal Assault bude solidní provar. Jména pro mě dávno vyčpělá nebo jinak nezajímavá. Rozhodně nic, co by mě donutilo vypláznout na dřevo v té době nějakých patnáct stovek za lupen a dál to moc neřešit. Jenže to by nebyli Obscure, kdyby nedotáhli nějaká zajímavá a pro naše končiny netradiční jména, a pokud vynechám Slayer, vlhký sen většiny dlouholetých návštěvníků festivalu, pořadatelé nezklamali ani tentokrát. Člověk se totiž ani nenadál, a než zchrastil dostatek peněz, aby nekončil měsíc s odřenou prdelí, byly už dávno ohlášeny takové taháky jako Manes, Shining, Dodecahedron nebo Aosoth a paní za kasou Lucerna Music Baru už si za lístek řekla přes 1700 korun. Aneb ukázkový příklad toho, jak se vydělává na nerozhodných lidech. Ale teď již k samotnému festivalu…
Skvrn: Já jsem se na rozdíl od obou kolegů ukázal na josefovskému Brutal Assaultu úplně poprvé, tudíž první chvíle se nesly v ryze seznamovacím duchu. Po ukotvení stanu na relativně odlehlém místě (které se však stalo ve čtvrtek stejně odlehlé jako nynější pražské Ďáblice – původně průměrná vesnička) jsem se jal výzkumu vstupních prostor. A i když jsem čekal, že u pokladen bude maximálně narváno, opak byl naštěstí pravdou. Nevím, jak tomu bylo ve čtvrtek nebo ve středeční večer, ale já jsem si postál přívětivých pět minut a náramek byl v cuku letu na ruce. Nedlouho na to následovala zběžná prohlídka areálu, první seznamování s žetonovou měnou nebo příjemné překvapení v podobě umýváren. Ty sice nabízely jen užitkovou vodou, ale nakonec jsem se obrnil faktem, že užitková voda musí být přece k užitku a pár litrů téhle tekutiny ve mně nakonec skončilo – a nakonec i na chvíli zůstalo, protože to nemuselo nepřirozenou cestou zpátky. Během mých prvních krůčků po festivalovém teritoriu již začaly halasit první tóny z pódia a po elegantních přeletech letecké formace nad pevností bylo vše oficiálně odstartováno.
Skvrn: Jak už to tak bývá, přijíždí-li člověk někam prvně a ještě k tomu s kupou očekávání, ze začátku převládá pocit, že za každou cenu musí vidět i slyšet úplně všechno. Letošní Brutal Assault nebyl výjimkou, protože hned první vystoupení, koncert Suburban Terrorist jsem si nenechal ujít, a to i přesto, že žánru, jakým je death metal, nevěnuji prakticky žádnou pozornost. Celý set jsem však sledoval spíš z povzdálí a sluchové ústrojí šetřil na zajímavější jména. To však nic neměnilo na tom, že Suburban Terrorist otevřeli celý festival obstojně a po celou dobu oplývali viditelnou radostí ze své účasti. Jen lidé pod pódiem byli po náročném dojezdu poněkud zastydlí a frontmanova přání vidět pořádný mosh pit vyšla nakonec naprázdno. Víceméně to samé by se dalo napsat i o následujících Keep on Rotting, kteří však k tomu výše vypsanému přidali ještě větší technickou propracovanost. I přesto jsem se na necelou hodinku z areálu vypařil a začal se raději chystat na vrcholy dne v podobě The Agonist, Chthonic a Venom.
Atreides: Středeční den pro mě začal usednutím do rychlíku Metuje. Za nějaké dvě hodinky cesty v poloprázdném kupé (ve kterém jsme byli po většinu cesty dva, jakkoliv byl zbytek vlaku nacpaný k prasknutí) jsem vypadl z vlaku na Jaroměřském nádraží, setkal se s přáteli, u kterých jsem měl nocovat, a vydal se se vstupenkou pro pásek a tradiční výbavu každého návštěvníka festivalu – program, druhý program a DVD se záběry z loňského ročníku. A protože první kapelou, která mě skutečně zajímala, byli až stoner metaloví High on Fire, do kterých zbývalo ještě pár hodin, zapadli jsme do hospody. Pod Jägermeister Stage, která obsluhovala veškerý středeční program, se už po mém příchodu štosoval velmi slušný počet lidí, takže High on Fire měli již od počátku velmi slušné publikum. Americké bahno živě rozhodně nepůsobilo jako bahno a zběsilé rytmy, do jakých se High on Fire pouštěli, připomínali spíš Kylesu na extázi než stoner/sludgový nářez. Tak či tak to byla řádná pařba, a kdo se alespoň na chvíli nemihnul v kotli, jako by nebyl. Já osobně odcházel kvalitně zvalchovaný, tak tak jsem držel hlavu na krku.
Ježura: To já jsem to vzal o něco zodpovědně než kolega Prdovous, prochlastal jsem jen tři středeční kapely, a když se do díla pustili The Agonist, už jsem poslušně stepoval na place. Důvod je prozaický – The Agonist se v Josefově představili s novou zpěvačkou a byl jsem tedy náramně zvědavý, jak jim to šlape bez Alissy. A šlape jim to velice slušně – instrumentalisté odvedli na každý pád poctivý výkon, šli do toho o sto šest a koukalo se na to fakt dobře. A novicka Vicky si také neutrhla ostudu. Oproti své předchůdkyni sice neoplývá až takovým rozsahem, takže ve vysokých polohách často přecházela do řevu, ale jinak podala alespoň pro mě uspokojivý výkon, který za výkonem zbytku kapely nijak zvlášť nezaostával. Suma sumárum tedy dost povedený koncert, kterému škodil jen poměrně mizerný zvuk, v němž zanikala celá řada kytarových parádiček, jimiž se mohou The Agonist chlubit.
Skvrn: Jeden z vrcholů večera se blížil s šestou večerní, s níž měli na pódium přicválat The Agonist, první kapela, na niž jsem se zašel cíleně podívat. A jelikož jsem kolem pódia nervózně přešlapoval již několik minut dopředu pro zajištění solidního místa (což se nakonec i povedlo), zastihl jsem “při činu” ještě zámořské Flotsam and Jetsam, kteří i mimo areál zněli hodně dobře. Tohle staromilské podání thrash metalu naštěstí neshořelo na špatném zvuku, tudíž všechny ty kytarové vyhrávky, které dělají thrash thrashem, byly parádně slyšitelné a já jsem si jen s povzdechem naříkal, proč jsem třeba úvodní Suburban Terrorist nevyměnil za tyhle Američany. Teď ale již k The Agonist. I když by si člověk řekl, že kvůli aférce kolem postu zpěvačky, kapela přitáhne dost lidí, zas takový nával se nekonal. Tvorbu The Agonist sice naposlouchanou nemám, ale věděl jsem, že naživo by tahle muzika měla fungovat. A taky že jo, kapela do toho od začátku do konce šla na sto procent a především na novou zpěvačku Vicky Psarakis, která rozdávala úsměvy na všechny strany, se koukalo moc dobře. Dle mého vydařené představení, které sice nedosahovalo kvalit těch nejlepších, ale na status doposud nejzáživnější show to stačilo.
Ježura:Chthonic sice vlastně neposlouchám, ale když jsem z jejich setu posledně viděl sotva tři skladby, rád jsem si dal reparát – a Chthonic mě rozhodně nezklamali. Vlastně o nich mohu říct to samé jako o The Agonist, jen s tím rozdílem, že to mělo pocitově trochu větší tah na bránu a že za stálého bubeníka Daniho Wanga zaskakoval někdo s o poznání méně šikmýma očima. Celý set můžu s klidem prohlásit za povedený (a to i navzdory opět ne moc dobrému zvuku) a hitovka “Takao” zprostředkovala závěr ještě tak o level lepší, takže spokojenost.
Setlist Chthonic:
01. Oceanquake
02. Supreme Pain for the Tyrant
03. Next Republic
04. Rage of My Sword
05. Sail into the Sunset’s Fire
06. Defenders of Bú-Tik Palace
07. Takao
Skvrn: Od vystoupení taiwanských Chthonic jsem si rovněž nesliboval málo. Naživo jsem totiž čekal hodně slušnou pařbu, a jak jsem se z prvních řad rozhlížel kolem sebe, rozhodně jsem nebyl natěšen jediný, což tomuto setu jedině prospělo. Od prvních tónu to byla energická jízda, kterou však po celou dobu srážel horší zvuk. Jasně, v prvních řadách nečekám nějaký krystalicky čistý a prokreslený sound, přesto si musím trochu rýpnout a říct, že své neduhy to rozhodně mělo. Tak především, klávesák v té mase přehulených kytar prostě neměl šanci vyniknout a některým skladbám to hodně škodilo. Hrálo se především z nové desky “Bú-Tik” a především zařazením “Defenders of Bú-Tik Palace” a outfitem basačky Doris Yeh mi Chthonic udělali velkou radost. I přes zmíněné zvukové mouchy jsem nakonec zklamán rozhodně neodcházel, neboť kapela do toho šila o sto šest a zmíněné vady na kráse tím dostatečně vykompenzovala. Celý set uběhl poměrně rychle a já se již začal regenerovat na legendární Venom, kteří měli přijít po death/grindové smečce Terrorizer, kterou jsem z těchto důvodů vynechal.
Atreides: Po High on Fire měli být na řadě Chthonic, jejichž hudba mi už nějakou dobu nic moc neříká, takže i když baskytaristka Doris Yeh během zvučení vypadala velmi pěkně, rozhodně nebyla důvodem zůstat, takže se naše sudetská parta zdejchla mimo areál na další pivo. To se nakonec protáhlo i přes set Terrorizer, takže se středeční den nesl v lehce vyzevleném duchu. Do areálu jsem se podíval až na set Venom. Tyhle duchovní fotry black metalu jsem chtěl jako jediné z veteránů, kteří letos na Brutal Assaultu vystupovali, skutečně vidět, a nezklamali. Jediný zůstávající člen Cronos sice vypadá po všech těch letech existence správně vyčazeně a vychlastaně, kapele to ale šlapalo skvěle. Jejich set měl pořádný náboj a příkladné nasazení, s jakým do toho tenhle trojlístek šel, by mohl závidět kde kdo. Hlavně exhibice bubeníka Dantého, který řádil na netradičně poskládané bicí soupravě, byla velmi koukatelná. Když k tomu přičtu kvalitní osvětlení i ohnivé efekty, vychází z toho pro mě velmi příjemné překvapení. Po Venom jsem se již odebral do postele, ani ne tak kvůli únavě (která se postupně taky dostavila), ale především s vidinou dalších tří festivalových dnů, které jsem měl v plánu táhnout na nohou minimálně do druhé hodiny ranní.
Setlist Venom:
01. Black Metal
02. Hammerhead
03. Bloodlust
04. Possessed
05. Live Like an Angel (Die Like a Devil)
06. Buried Alive
07. Antechrist
08. Hail Satanas
09. Rise
10. Pedal to the Metal
11. Resurrection
12. The Evil One
13. Welcome to Hell
14. Warhead
Ježura: Death/grindovou úderku Terrorizer jsem si nechal ujít celkem bez výčitek, ale u kultovních Venom jsem si toto už opravdu nedovolil, a i když od nich neznám vlastně nic krom profláklého songu “Black Metal”, vypravil jsem se splnit povinnost a na seznamu viděných kapel si odškrtnout i tuhle legendu. A dobře jsem udělal, protože Venom odehráli vážně parádní set, který mě celkem spolehlivě posadil na prdel, ačkoli jsem to absolutně nečekal. Mělo to ohromné koule, všichni tři pánové předvedli opravdu 100% nasazení a do lidí pálili jednu pecku za druhou s grácií hodnou mistrů svého řemesla. Do toho přidejte velice pěkné ohnivé efekty, výborný zvuk a masivní odezvu publika a nemůže vám vyjít nic jiného než zdaleka nejlepší středeční koncert, který nasadil vysokou laťku i pro kapely, jež měly přijít v dalších dnech. Vážně mazácká záležitost a jeden z nejlepších heavy metalových koncertů, jaké jsem kdy viděl.
Skvrn: Jakmile místo na pódiu vyklidili Terrorizer, ve vzduchu se již vznášela očekávání nad tím, jak dopadne vystoupení kapely, bez které by vzhledem k jejím zásluhám možná ani celý Brutal Assault neexistoval. Řeč není o nikom jiném než o slovutných Venom. Já jsem vlastně nikdy nějakým oddaným fanouškem téhle veličiny nikdy nebyl, ale vzhledem k jejím zásluhám jsem si nedovolil její vystoupení opomenout. A vyplatilo se. Už před prvními tóny jsem se náramně bavil a především hláška jednoho staršího metalisty, který evidentně vyrůstal na Motörhead nebo právě Venom, nesmírně potěšila: “My chceme Venom! (po chvíle rozhlížení se) … JÁ chci Venom, já chci Venom.” Zanedlouho se přání všech nedočkavců vyplnila a na pódium si to přištrádovala jejich vysněná trojice. A nezklamala snad nikoho. Od začátku to byla pekelná jízda, chlapci do toho rvali energie snad ještě víc než za svých mladých led a jejich přímočarý rock’n’roll jsem jim do posledního zrnka vyzobával z ruky. Jasně, na chudobu si asi Venom nemusí stěžovat, ale i přesto jsem z jejich vstoupení cítil takový ten “drajv”, který vyplyne jen z maximálního nadšení. Venom by o tom Slayeru měli přednášet!
Skvrn: Tečkou za vydařeným dnem, který v konkurenci plnohodnotných festivalových dnů rozhodně obstál, obstarala mladá tuzemská trojice Modern Day Babylon. O té jsem slyšel úplně prvně a přiznávám se, že bez téhle znalosti bych se v klidu na duši obešel i v budoucnu. Kapela lákala na směsku djentu a groove metalu, ale dostal jsem vlastně něco úplně jiného. Od téhle škatule si slibuji nabušenou rytmickou nasíračku, místo níž jsem dostal spíš takový jemný čajíček. Jasně, hrát po bezchybně hrajících Venom není úplně nejlehčí úkol, ale přesto… Celé to znělo ohromně nezáživně, dlouhé instrumentální úseky byly nudné až k smrti a vystupování zainteresované trojice také nepůsobilo moc přesvědčivě. Několik minut jsem sice dal a nebýt pozdních hodin a vidinou dalších tří festivalových dní přede mnou, možná bych zůstal i do poloviny setu, ale takhle ne. Jednoduše bída.
