Není monoho skupin, jejichž tvorba by mě v posledních letech zaujala takovým způsobem, jako se to povedlo divnému španělskému projektu Conjuro nuclear. Na jeho deskách jsem nalezl unikátní kombinací vlastností, jichž si na hudbě obecně cením snad nejvíce – silná koncentrovaná atmosféra, obskurní špinavý sound, neotřelý až originální sound. Nabídněte mi v muzice tohle a víc snad ani žádat nemohu. Conjuro nuclear, za nímž stojí borec nazývaný Emesis, to servíroval plnými hrstmi a já víc nežádal – byl jsem nenávratně uchycen v sítích a začal jeho zvrhlé hudební vize uctívat fanaticky a věrně jak pes.
Empirická zkušenost mi hovoří, že jakmile je nějaká formace schopna tvořit velká a po mimořádná díla, musím na každý další počin čekat mnoho let. Conjuro nuclear ovšem k takovým nepatří. Emesis tvoří tempem jednoho řadového alba ročně – přinejmenším. Předloni stihl hned dva počiny „♄“ a „Magia negra“ a loni v nastoleném tempu nepolevil. Výraznou složkou jeho muziky jsou i klávesy a primárně právě jim se věnoval v rámci nového vedlejšího projektu Noktifer, s nímž na podzim 2017 vydal první desku „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“, a krátce po ní přišla další deska Conjuro nuclear, „Sigilos de oscuro poder“.
Už nějakou chvíli jsem si říkal, že Emesis nemůže udržet nejvyšší laťku, jakou nastavil především počiny „Conjuro nuclear“ a „Reacciones paganas“. Na „♄“ již nějaký pokles cítit byl, ale pořád se jednalo o hodně působivou záležitost. „Magia negra“ na rozdíl od Metal-Archives jako řadovou nahrávku neberu, jelikož se vlastně jednalo jako určitý doplněk k „♄“, díky čemuž ne tak vysokou úroveň odpouštím. U „Sigilos de oscuro poder“ je ovšem opět slyšet určité ponížení úrovně a opět je kousek víc cítit, že by Conjuro nuclear slušelo zvolnit tempo a nechat nápady víc uzrát…
Nechápejte mě zle, „Sigilos de oscuro poder“ rozhodně není špatná záležitost a nese s sebou typické znaky Conjuro nuclear. Dokonce i věřím tomu, že pokud se někdo s tímhle projektem doposud nesetkal a má smysl pro hudební obskurnosti, pak jej novinka může klidně posadit na prdel. Jestli ale máte starší věci podobně jako já naposlouchané, pak vás „Sigilos de oscuro poder“ nesloží a s dost velkou pravděpodobností dojdete k podobnému závěru jako já – že v jádru tam ten feeling pořád je, ale už není tak koncentrovaný a intenzivní jako dřív. Jako kdyby „Sigilos de oscuro poder“ bylo jakousi trochu naředěnou verzí předešlých počinů Conjuro nuclear.
Není třeba házet flintu do žita. Co je u Conjuro nuclear standard a jeden z těch slabších počinů, to je obecně vzato stále vysoce zajímavá muzika. Poslech „Sigilos de oscuro poder“ mě pořád baví a určité momenty alba jsou kurevsky silné. Především „Sigilo de agonía“, „Lugares malditos“, „Planetas malignos“ a „Maldición (Final)“ jsou kvalitní věci. Na opačnou stranu, tedy k těm slabším místům nahrávky, bych zařadil nic moc intro „Tensión ritual“ a pátou „Moloch (aullido)“, která se sedmi minutami platí za nejdelší píseň „Sigilos de oscuro poder“ a při prvních posleších také díky jistým výrazným motivům nejvíce utkví v paměti, ale s postupem času jí dojde dech jako první.
Přiznávám, že ve finále se mi „Sigilos de oscuro poder“ hodnotí docela těžce. Na jednu stranu je mi celá činnost a pojetí Conjuro nuclear ohromně sympatické. Ten zvuk kapely je jednoduše excelentní a to platí i nyní. Atmosféra v tom stále je a svou vyhraněností a zvláštností „Sigilos de oscuro poder“ bije většinu jiných metalových desek, jaké v loňském roce vyšly. Pořád to má své kouzlo, a kdybych tvrdil, že mě nebaví to poslouchat, lhal bych. Na druhé straně, nelze přehlížet, že novinka již není tak strhující a nezemská jako první tři řadové počiny a že i s „♄“ prohrává.
Taková je prostě situace a ať Conjuro nuclear fandím sebevíc, nemohu ji před vámi zakrývat. I přesto si však mohu jednoznačně stát za prohlášením, že činnost Conjuro nuclear obecně za pozornost setsakra stojí a že je tahle záležitost pohříchu přehlížená a nedoceněná.
Čerstvě je venku další album obskurního španělského projektu Conjuro nuclear s názvem „Sigilos de oscuro poder“. Počin byl k poslechu už nějakou dobu v pracovní verzi, ale nyní je k mání finální mix. Poslouchejte v přiloženém přehrávači.
Tracklist:
01. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · I
02. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · II
03. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · III
04. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęs̪ Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · IV
05. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · V
06. Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş · VI
07. Mąłđįcįóŋ [Conjuro nuclear cover]
Hrací doba: 21:27
Odkazy: –
Patříte-li k našim pravidelným čtenářům, pojem Conjuro nuclear by již pro vás neměl být španělskou vesnicí. A to i navzdory tomu, že tenhle projekt pochází ze Španělska. I když jestli to takhle půjde dál, tak za chvíli už tahle informace nemusí platit, poněvadž Katalánsko…
Každopádně, na nahrávky Conjuro nuclear se zde objevilo už několik recenzí – konkrétně čtyři, jestli mě paměť nešálí. Všechny jsem psal já sám a ve všech případech jsem chválil, ve třech jsem byl dokonce regulérně nadšený. Není divu, tahle muzika je dokonale šibnutá. Špinavá, zfetovaná, neotřelá, až originální, silně atmosférická, po všech směrech svá. Tenhle zvláštní žánrový koktejl mi jednoduše uhranul a příslušné audiokazety ve své poličce ochraňuji… ne jak oko v hlavě, ale jak kazety ve sbírce, což je samozřejmě ještě něco víc.
Jak do toho zapadá formace s názvem Noktifer? Vysvětlení je nanejvýš triviální. Jedná se totiž o nový projekt Emesise, tedy člověka stojícím za Conjuro nuclear. Počin s názvem „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ (zde se opět projevuje Emesisova záliba ve zvrhlých fontech, abecedách, symbolech a značkách) je debutovou nahrávkou a právě s ní bych vás nyní rád seznámil, protože to opět stojí za to. Mimochodem, na obalu alba je název kapely uveden jako Noctifer, což moc nechápu, ale kvůli roztomilé příšerce a pixelovému švabachu (!) to můžeme s klidným srdcem odpustit.
Okamžitě se nabízí srovnání s Conjuro nuclear. Abych řekl pravdu, tak si nejsem úplně jistý, jestli mám napsat, že ten rozdíl mezi oběma projekty je zásadní, anebo že lze mezi oběma najít řádku společných jmenovatelů. Může to vypadat jako protimluv, ale věřte tomu, že obojí je pravda.
Začněme těmi rozdíly, jelikož tohle bude jednoduché. Však také stačí jen pustit a na první poslech uslyšíte, v čem je zakopaný pes. Z minulých recenzí již víme, že hudba Conjuro nuclear v sobě míchá několik různorodých žánrů, ale dejme tomu, že navrch má stále blackmetalový feeling (což se nutně nemusí rovnat black metalu). „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ posouvá do popředí jinou složku, a sice tu elektronickou. Což ovšem neznamená, že se na nahrávce neozvou kytary, protože ozvou… přesto se nejedná o nic, co by potěšilo zavilé vyznavače metalového riffování.
Jak vidno, jde o docela velký rozdíl, v čem tedy ta podobnost? Zde už se budeme pohybovat v trochu abstraktnější rovině, ale věřím tomu, že když si „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ poslechnete, dáte mi za pravdu. Předně mám na mysli atmosféru a celkovou auru hudby – ty mi u obou formací přijdou dost podobné, skoro jako by Conjuro nuclear i Noktifer mířili ke stejnému cíli, jen pokaždé trochu jinými prostředky. S tím jistě souvisí, že i v případě Noktifer se bavíme o podzemní a špinavé lo-fi muzice. V neposlední řadě – a ani tohle nejspíš nespadlo jen tak z nebe a s právě jmenovanými záležitostmi úzce souvisí – tu je jednoznačně rozpoznatelný Emesisův skladatelský rukopis.
A co je možná nejdůležitější – i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ dokáže strhnout, uhranout, pohltit. Nahrávka má možná pouhých 21 a půl minuty, ale to vůbec nevadí, protože je mnohem lepší si užít krátký, leč vysoce intenzivní zážitek než se nudit u zbytečně natahované hodiny. Sice musím na rovinu říct, že hudba Conjuro nuclear mi přece jenom přijde ještě o stupínek výš a dokáže se mnou zacloumat ještě silněji (ačkoliv paradoxně předělávka „Mąłđįcįóŋ“ od Conjuro nuclear mi zde přijde nejméně dobrá), ale to ve výsledku nemění nic na tom, že i „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ je skvělé album. Však si, ty vole, poslechněte skladby jako dvojku, čtyřku nebo šestku… a netvrďte mi, že to prostě není šleha jak čuně!
Jak vidno, i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ u mě panuje obrovská spokojenost. Emesis tvoří nádherně obskurní muziku, která ve mně dokáže zabrnkat na nějakou vnitřní strunu, čehož si ohromně cením. Už nějakou dobu nemám pochyb o tom, že tvorba tohohle chlápka je dobře ukrytý klenot undergroundových hlubin, a nový projekt Noktifer to s přehledem potvrzuje. Teď už jen čekat a doufat, že i v případě „Ŧęr̥r̥ѳr̥ęş Ňѳķt̷ůr̥ŋѳş“ se někdy objeví audiokazeta, protože tohle bude jednoznačný must-have.
Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Top5 2016:
1. Urfaust – Empty Space Meditation
Jak jinak lze „Empty Space Meditation“ shrnout, než že Urfaust opětovně potvrdili svou výjimečnost? Za krále roku 2016 je však nevolím kvůli tomu, že dlouhodobě patří mezi mé oblíbence, nýbrž kvůli tomu, že se svou nejnovější deskou jasně ukazují, proč do téhle elity patří. Netvrdím, že je novinka jako celek vrcholem celého snažení Urfaust, ale ohromnou sílu bezesporu má a nelze popírat, že minimálně „Meditatum IV“ patří k jejich nejpůsobivějším skladbám. Koňská dávka nihilismu i ve vašem obýváku!
2. House of Rabbits – Songs of Charivari
Přesně kvůli hudbě, jako je tato, se člověk prohrabává tou ohromnou masou bezejmenných skupin – aby mezi nimi našel perlu typu House of Rabbits. „Song of Charivari“ je mimořádně hravá a po všech směrech neskutečně zábavná záležitost, v níž se mísí vagón různých vlivů do velkého teatrálního kabaretního celku, pro nějž jsou klišé či předvídatelnost zcela cizími pojmy. Avantgardní lahůdka pro opravdové gurmány!
3. Conjuro nuclear – ♄
Pokud mne má děravá paměť nešálí, je Conjuro nuclear jediným uskupením, jemuž se u mě podařilo probojovat se mezi pět vrcholů celého roku třikrát za sebou. Jenže se nedá svítit, tahle zfetovaná kombinace syrového black metalu, darkwave, ambientu a punku je přespříliš lákavá na to, aby šlo odolat. Občas se stává, že člověk v hudbě hledá jistou specifikou atmosféru, pocit, jaký mu žádná jiná skupina doposud nezprostředkovala, dokud na tento konečně nerazí. A jakmile se to stane, nelze se toho dostatečně nabažit. Já jsem jednu takovou unikátní atmosféru našel právě v Conjuro nuclear a dostatečně se nabažit skutečně nejde. Poslechni a pochopíš!
4. Panphage – Drengskapr
Mám pocit, že letos se ke mně loni dostalo nadstandardní množství vysoce kvalitního black metalu, přičemž právě „Drengskapr“ patří k albům, jejichž syrová autentičnost na mě zapůsobila nejvíc. Skoro bych ani nečekal, že v roce 2016 narazím na takto pravověrnou a zpátečnickou nahrávku, která mi uhrane takovým způsobem. Jenže, ty vole, „Drengskapr“ je čirý manifest mrazivé blackmetalové špíny. Atmosféra 90. let nebyla už dlouho tak na dosah ruky jako při poslechu Panphage!
5. Neolunar – Neolunar Tamás Kátai patří k mým nejoblíbenějším hudebníkům, takže s letoškem jsem nemohl být nespokojen, když naservíroval hned tři nahrávky. Nebývale silná konkurence ovšem zapříčinila, že pouze jedna z nich jen tak tak proklouzla na poslední příčku pantheonu těch nejlepších. Čímž ale nechci říct, že by to nestálo za to! Zvlášť když volba debutu Neolunar mezi trojicí Kátaiových nahrávek byla docela jednoznačná, a to i v konkurenci božské tvorby Thy Catafalque. Tamás pomocí nádherných inteligentních beatů vytepal opětovně neodolatelnou atmosféru, jíž se podléhá velmi snadno.
CZ/SVK deska roku:
1. Tomáš Kočko & Orchestr – Velesu
Nad výběrem do ročního eintopfu vždy v duchu přemítám minimálně tak měsíc, abych si ten výběr nechal v hlavě rozležet a mohl si za ním stát. A i po tomhle vydatném brainstormingu mohu s klidným svědomím říct, že jsem v rámci České a Slovenské republiky loni neslyšel krásnější album než „Velesu“. Úžasné folkové melodie, poutavě napsané vokální linky, chytré texty – a skvělá deska je na světě!
2. Hewitt – Plnej zlosti
Poslech téhle muziky je něco, čím by se člověk asi neměl moc chlubit – ani ne tak kvůli tématu textů, jako spíš kvůli tomu, že je to vlastně buranská hovadina. Když ale budu upřímný sám k sobě, tak žádnou jinou českou (nebo slovenskou) nahrávku jsem v loňském roce neslyšel tolikrát jako „Plnej zlosti“. Horrorcore je v našich končinách díky úspěchům Řezníka na velkém vzestupu, ale nikdo – počítaje i hned několik nahrávek z produkce ZNK – ten žánr loni nehrál tak zábavně jako Hewitt.
Neřadový počin roku:
Häxenzijrkell – Des Lasters der Zauberey
V kategorii neřadových nosičů byl tentokrát nátřesk, ale prostou vylučovací metodou jsem to zúžil až na dva, tři poslední počiny, mezi nimiž jsem se nakonec rozhodl upřednostnit blackmetalový sabat v podání německého projektu Häxenzijrkell. „Des Lasters der Zauberey“ představuje black metal ve formě, jaká mě sakra oslovuje – syrově, hypnoticky, atmosféricky a působivě. Dostatečným důkazem mých slov budiž skutečnost, že nahrávku už mám doma na CD i MC a později vydané LP už je na cestě!
Artwork roku:
Viranesir – Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen
Pokud byste se mě zeptali, co mi na tomhle obalu líbí, tak… vlastně se mi nelíbí. Ale to je asi ten důvod, proč sem patří. Protože na rozdíl od pentagramů a lebek je tohle nějakým způsobem znepokojující a dostatečně úchylné, aby korespondovalo s vlastní hudební náplní „Dad‘s Choking on My Vomit of His Semen“, která je, jak je u Viranesir ostatně zvykem, mocně zvrácená. Snad jen škoda, že obal zůstal černobílý, jelikož barevná verze, jež nějakou chvíli visela na webu Merdümgiriz, byla snad ještě ohavnější…
Objev roku:
House of Rabbits – Songs of Charivari
K nové kategorii objevu roku jsem ostatní donutil já a hnedle jsem si s ní docela zavařil. Mám-li sem skutečně napsat věc, jejíhož objevení v loňském roce si cením nejvíce, musím se chtě nechtě opakovat. Omluvou mi budiž skutečnost, že House of Rabbits je záležitost, která si titul objevu roku rozhodně zaslouží. Jinak si račte nalistovat druhé místo v top5 – ostatně už jen tohle umístění mluví samo za sebe!
Shit roku:
Brokencyde – All Grown Up
Sice mě hodně lákalo vypustit další hejt na Buer, jejichž počínání je monumentálně imbecilní, ale na ně jsem už nakydal dost hnoje a další někdy určitě ještě přidám, proto radši připomenu jinou pekelnou mrdku z poněkud odlišného soudku. Brokencyde jsou a vždycky byli neskutečně příšerná kapela s žumpovou produkcí na pomezí kinder hip-hopu a homoušského screama. Jenže v minulosti vytvořili tracky, které byly tak sračkové, až se tomu člověk musel smát. Na „All Grown Up“ jde ovšem veškerá prdel stranou, protože tohle je naprosto hrozné i na poměry Brokencyde. A to je co říct. Jestli se někomu loni povedlo zhudebnit rakovinu, je to právě tahle parta retardovaných kriplů.
Koncert roku:
Sortilegia, Nyönpa: Praha – Modrá Vopice, 21.8.2016
V koncertním chlívečku tentokrát není vůbec o čem diskutovat či uvažovat. Sortilegia je prostě jedno z nejpůsobivějších (!) koncertních uskupení současnosti. Už z desky mě jejich syrová produkce strašně baví, ale živě je to ještě mnohokrát znásobené, zkurveně intenzivní a pohlcující. Kanadské duo v Praze servírovalo bestiální černou magii, jaká v loňském roce neměla sebemenší konkurenci. Možná, že na vystoupení na Prague Death Mass II vzpomínám s ještě větší úctou, ale tenkrát byla víc tma a především to bylo poprvé. To však nic nemění na tom, že i loni v srpnu se okolo pódia vznášela sama esence Smrti.
Videoklip roku:
Eivør – Í tokuni
Sledování videoklipů už dávno není činnost, která by mě lákala, přesto se loni objevilo přinejmenším jedno dílko, jež sem napíšu moc rád. Eivør Pálsdóttir v „Í tokuni“ předkládá nádherné obrazy nádherné přírody, což v kombinaci s úchvatnou hudbou dává dohromady jeden z mála klipových počinů, na něž jsem se díval opakovaně a s chutí. Nehledě na fakt, že si u nás éterická bohyně z Faerských ostrovů zaslouží konečně nějakou zmínku!
Potěšení roku:
aktivita Tamáse Kátaie
Už jsem to nakousl výše u pátého místa královské kategorie nejlepších desek, ale klidně Tamáse Kátaie ocením znovu ještě tady. Jeho hudba mě oslovuje jako málokterá jiná a dovolím si říct, že některé jeho desky mě opravdu hluboce zasáhly. Každý jeho další počin netrpělivě očekávám, tudíž mi vážně udělalo radost, že v posledním roce byl Tamás k nezastavení a vypustil hned tři alba, která jsem si všechna moc rád zařadil do sbírky – sólové „Slower Structures“, bezejmenný debut projektu Neolunar (viz ono páté místo v topu) a „Meta“ od Thy Catafalque. Ve všech případech skvělé věci, k nimž se jistě budu vracet. Nehledě na skutečnost, že nedlouho před začátkem roku 2016 vyšlo pod značkou Thy Catafalque ještě „Sgùrr“. Jinými slovy, měl jsem žně a zcela upřímně jsem si je užil.
Zklamání roku:
povrchnost a chabá úroveň české metalové scény
Sem tam jsem si vůči tomu nenápadnou jedovatou poznámku v nějaké recenzi neodpustil, ale otevřenému pojebu současných poměrů na domácí metalové scéně jsem se doposud záměrně vyhýbal. Nevím, proč tak chci aspoň krátce učinit zrovna nyní, jestli už pomyslný pohár přetekl, zvlášť když to není záležitost jen uplynulého roku, nýbrž několika posledních let. Nicméně mi přijde, že český metal paralyzovala povrchnost, pozérství a falešné přesvědčování sebe sama, že průměrná alba jsou klenot, že koncerty špatných kapel jsou zážitek na celý život a že jakmile si někdo napatlá nějakou sračku na ksicht, hned je to kult. Bohužel to není pravda. Všichni se plácají po ramenou, jak jsou skvělí, lezou si do prdelí a jakoukoliv byť sebemenší kritiku nechce nikdo slyšet, ale realita je myslím poněkud smutnější, než si spousta lidí namlouvá. Na jednu stranu chápu, že se kritika neposlouchá hezky, čemuž rozumím, ale schovat hlavu do písku a nechtít slyšet pravdu není řešení. A to se vztahuje na všechny – kapelami počínaje, přes pisálky, fanoušky konče. Čest oněm výjimkám, jejichž činnost nějakou úroveň má.
Zhodnocení roku:
Každý rok všude možně čítávám, jak to tentokrát byl silný ročník a kolik skvělých nebo dokonce výjimečných nahrávek kde vyšlo. Já osobně takový pocit poslední roky nemám. Výjimečných desek je jako šafránu a náhoda je člověku dávkuje jen po hrstkách. V roce 2016 to bylo vlastně stejné. Jakkoliv to může znít cynicky, celý ten hudební svět si plynul bez větších výkyvů v zajetých kolejí. A divil bych se, kdyby tomu v roce 2017 bylo jinak…
Španělský okultní projekt Conjuro nuclear je na našich stránkách už pravidelným návštěvníkem, ale to neznamená, že se sbírka našich recenzí nemůže stále rozšiřovat. Zrovna tahle kapela si totiž zaslouží, aby se o ní pořád psalo a věnovala se jí pozornost. Conjuro nuclear je totiž jedním z těch vzácných případů, kvůli nimž člověk poslouchá ta kvanta bezejmenných nahrávek – protože se mezi nimi výjimečně objeví skvost, který vás posadí na prdel. Zde jsem byl na prdel prvně usazen v roce 2014 prostřednictvím druhé eponymní desky, ale zpětné dostudování debutu „Luna llena y radiación“ i poslech následujících dvou alb „Reacciones paganas“ a „♄“ jen potvrdily, že tahle věcička z Pyrenejského poloostrova je – fakt se to nebojím říct – výjimečná.
Novinka „Magia negra“ ovšem není novou deskou – Emesis už letos svou kvótu co rok, to nové album splnil, „♄“ totiž vyšlo na jaře. „Magia negra“ je spíš takový neřadový zpětný přílepek právě k letošní nahrávce, který prý obsahuje experimentálnější materiál a který byl natočen až po vydání „♄“. Je zde i kolaborace a téměř všechny kousky mají vypůjčené nepůvodní texty. Nicméně obzvláště to „experimentálnější“ zní velmi lákavě s ohledem na to, že muzika Conjuro nuclear není nic moc normálního ani ve své standardní podobě.
Zas až tak žhavé to však nakonec není. „Magia negra“ totiž do tvorby Conjuro nuclear zapadá vcelku přirozeně a žádné vyložené překvapení se nekoná. Rozdíl je leda tak v tom, že zde metalová a ambientní / darkwave složky jsou zde striktněji rozděleny a příliš se nemíchají. Počin začíná s tou druhou jmenovanou podobou, „Maldición (Noche)“ a „Nuestra naturaleza“ jsou obě super a zejména ta druhá má atmosféru jako prase.
„El signo de apofis“ není Emesisova skladba, složil ji Ghamil z projektu Inmacoitada concepción (taky velice pošahaná věc, rovněž doporučuji k poslechu!), jenž se jako host podílel už na „Luna llena y radiación“, kam nahrál baskytaru a také složil jeden kousek; Emesis zde formálně spíš hostuje. Není se ovšem čeho bát, „El signo de apofis“ do atmosféry Conjuro nuclear bezpečně zapadá. Jinak se jedná o další dobrou, převážně klávesovou píseň, byť se zde už objevují i kytarové melodie a v závěru i špinavé riffy jakožto předzvěst další části…
„XV – El Diablo“ a „Magia negra“ jsou pravé opaky předešlých skladeb a jedná se o neurvalý punkový black / crust s brumlající baskytarou, jemuž onu charakteristickou náladu Conjuro nuclear dodávají hlavně druhá kytarová linka a psychedelická sóla. O něco povedenější je titulní kousek. Finální „Himno a Satán“ je další klávesovka, a byť jistou atmosféru nepostrádá, na věci z úvodu nemá.
Nicméně upřímně řečeno, „Magia negra“ nepřináší nic zásadního a samotný materiál není tak odzbrojující jako na dlouhohrajících deskách. Pokud jste se do Conjuro nuclear zamilovali podobně jako já, jistě zhltnete i tohle, pořád je to sakra cool. Pokud jste španělský okultismus doposud nezakusili, věnujte svou pozornost nejdřív řadovkám.
Španělský projekt Conjuro nuclear před několika dny vydal nové, letos už druhé album „Magia negra“. Nejedná se však o regulérní desku, nýbrž o kompilaci raritních a demo skladeb. Počin můžete poslouchat a stahovat na Bandcampu, kde naleznete i další informace.
Čím víc člověk stárne a čím víc toho slyšel, tím větší bývá nechuť vyhledávat nové kapely nebo je dokonce zařazovat mezi své největší oblíbence. Třeba si i něco nového poslechne, ale v momentě, když už slyšel tisíce desek a máloco jej překvapí, se nakonec stejně vrátí k tomu, že si vystačí se svou už dávno definovanou enklávou takzvaných srdcovek a dalších oblíbenců. Vkus zatuhne jak beton, stane se neprostupným monolitem a uzavřenou elitní společností, jež do svých řad nechce pouštět žádné novice. To není nutně špatně, spíš je to přirozený proces, a i když já sám ještě nejsem nějaká stařešina a takové to objevování má pro mě stále jisté kouzlo, už to také začínám pociťovat. Důkazem budiž třeba to, že jen málokterý objev je natolik dobrý a natolik překvapující, aby se ona elitní společnost chtě nechtě musela rozšířit o dalšího člena.
Výjimka však potvrzuje pravidlo a tu a tam se prostě objeví něco nového, po čem vám spadne čelist pod stůl a vy nemáte jinou možnost než hluboce pokleknout a být vděční za možnost poslouchat něco tak dobrého. Pro mě se takovouto výjimkou stal španělský projekt Conjuro nuclear, který se mi na mailu odnikud vynořil v roce 2014 a s esem v rukávu v podobě momentu překvapení mi dočista a dokonale uhranul.
Ani vám jméno Conjuro nuclear nemusí být neznámé, čtete-li náš plátek již nějakou dobu. Už dvakrát jsem tu v recenzích pěl chvalozpěvy na to, jak je tahle zfetovaná black metalu, darkwave a punku fenomenální, a už dvakrát se Emesis, tedy jediný člen stojící za tímhle projektem, dostal do mé osobní nejvyšší a nejlepší pětice hudebních zážitků za daný rok. Vysoká kadence nahrávek ovšem pokračuje i nadále, a tak pouhého tři čtvrtě roku po předchozím okultním opusu „Reacciones paganas“ je Conjuro nuclear zpátky s celkově čtvrtou dlouhohrající deskou. A řeknu vám jediné – když „♄“ poslouchám, vše nasvědčuje tomu, že se podaří to puntíku naplnit pořekadlo do třetice všeho dobrého a že Emesis dokáže něco, co se ještě nikdy nikomu nepovedlo za celou dobu, co náš web funguje a co píšeme závěrečná shrnutí hudební sezóny. Totiž tři roky po sobě být v mé osobní top5. Bez keců, dámy a pánové – „Luna llena y radiación“, „Conjuro nuclear“ i „Reacciones paganas“ jsou všechno dechberoucí alba a „♄“ tuto sérii prodlužuje o další jeden kus.
Když jsem svého času psal recenzi na „Reacciones paganas“, tak jsem té nahrávce vytknul vlastně jedinou věc, a sice že oproti svým předchůdcům nenabízí žádný velký posun – ačkoliv jsem vzápětí ihned dodal, že mi to nijak nevadí, což je pravda, neboť i přesto šlo stále o naprostou bombu. „♄“ (ten název se mi jen tak mimochodem fakt líbí – ladí s mojí přezdívkou, haha!) ovšem jistý přináší. Ani ne tak co do soundu Conjuro nuclear, jako spíš co do formátu desky, ale i to je dost. Emesis zcela nepochybně čerpá také z punku, což se mimo jiné projevovalo i délkou písní. Ty byly vždycky relativně kratší a na „Reacciones paganas“ a „Conjuro nuclear“ se skoro všechny pohodlně vešly do čtyř minut. Pokud mě paměť nešálí, tak doposud nejdelším kusem byla šestiminutová „Mazmorras del subsuelo“ z „Luna llena y radiación“.
No, a jak správně tušíte na „♄“ si Emesis vyšlápl i na delší kompozice. Důležité je to „i“, jelikož ne všechny skladby na novince jsou tak dlouhé, nicméně i přesto nelze nevidět, že páteř nahrávky tvoří trojice „Oscura noche de Saturno“ (sedm a půl minuty), „Magia, tristeza y locura“ (osm minut) a především „Las sombras de Cimeria“, jejíž stopáž se vyšplhala na dvanáct minut. Tenhle krok rozhodně kvituji, protože už posledně mě napadlo, že by Conjuro nuclear mohly slušet delší věc a strukturovanější věci, což výsledek jen potvrzuje. Ta muzika se vlastně nese v onom typickém nezaměnitelném duchu, kvůli němuž jsem si tenhle projekt tak oblíbil, akorát navíc přidává gradaci a vývoj v rámci jedné kompozice, neboť tentokrát je na to prostor. A jak se ukazuje – není to málo.
Krásně je to slyšet třeba na „Magia, tristeza y locura“, jejíž první půle je zastřenější, pomalu narůstá, aby se posléze přidaly typicky úchylné melodie a song se zvrhl v hybnější punkově blackmetalovou pasáž s atmosférickými klávesami. A když se poté opětovně vrátí i kytarové kvílení, tak to prostě nemá chybu. Naprostá šleha je ovšem zmiňovaná dvanáctiminutovka „Las sombras de Cimeria“, na níž je naprosto zřejmé, proč lze Conjuro nuclear už nyní považovat za tak ojedinělou formaci. V jedné pasáži se třeba ozvou naprosto pošukané skoro až veselé melodie, jaké by prošly jen u málokoho, ale tady to je stále nádherně zvrácené a žeru to i s navijákem.
Vedle toho se na „♄“ nacházejí i kratší písně, které jsou s výjimkou „Pvtrefactio (Ecce homo)“, do níž promlouvá i kytara, jen atmosférické klávesovky… no, prý „jen“. Třeba taková „Signo de Capricornio“ je vysloveně nádherná a v žádném případě se nejedná o vycpávky na natažení stopáže. Kromě základní desky o sedmi skladbách (z nichž ta poslední, dohra „VII – Sol Sanctum [☉]“, je předělávkou z jedné Nintendo videohry) se v archivu digitální verze nachází ještě nealbová perlička v podobě midi verzí čtyř písní – těch tří dlouhých a právě „Signo de Capricornio“. A právě na nich se ukazuje, jak silný materiál Emesis vlastně tvoří, protože i v těch osmibitovkách to má takovou atmosféru, že mohou všichni okolo jen závidět.
Navíc se sluší zmínit ještě jednu věc. Stejně jako u předchozích alb, i „♄“ je zcela zjevně vybaveno zajímavou myšlenkovou náplní dotýkající se oborů alchymie či astrologie. Vůbec poprvé dal Emesis k dispozici i oficiální anglické překlady textů (v případě minulého „Reacciones paganas“ byly zveřejněny alespoň španělské texty bez překladů, u starších ani to ne), takže tentokrát je konečně možnost se do nahrávky ponořit skutečně naplno. Ale k tomu jsem se doposud ještě nedostal, takže tuhle stránku „♄“ ještě nemohu posoudit; zatím si jen užívám muziku, která je bezesporu úžasná a stojí za pozornost i tehdy, pokud není studium textů vaší zálibou. Pro mě osobně je tohle jedna z nejsilnějších věcí, co jsem letos prozatím slyšel, a jak už padlo, i jeden z horkých favoritů na vrchol aktuální hudební sezóny.
Španělský projekt Conjuro nuclear pokračuje ve své standardní kadenci každý rok nové album. Novinka s jednoduchým názvem „♄“ je venku od 31. března, její přebal najdete zde, tracklist následuje níže. Celou desku můžete poslouchat a případně i stahovat za libovolnou částku na Bandcampu.
01. Cuarto menguante [☾] 02. Oscura noche de saturno 03. Magia, tristeza y locura 04. Signo de capricornio 05. Pvtrefactio (Ecce homo) 06. Las sombras de Cimeria
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.
2. Euzen – Metamorph Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.
3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.
CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral Michal z Fetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest „Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.
Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.
Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.
Shit roku:
Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.
Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.
Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.
Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.
Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“…
Zhodnocení roku:
Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.
To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.
V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.
Země: Španělsko Žánr: experimental / black metal / darkwave / punk / crust Datum vydání: 18.6.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Luna negra
02. Demonios danzantes
03. Despojos de la oscuridad
04. El signo de la salamandra
05. Los ojos de los brujos
06. Podridero de almas
07. Sigilización (Trance) (☿)
08. Congregación nocturna (☿)
09. Duerme en las estrellas (☿)
10. Lágrimas químicas (☿)
11. Phantom Forest [Nobuo Uematsu cover]
12. She’s Lost Control [Joy Division cover]
Je velmi příjemné, když se i po ne zrovna malém počtu let aktivního poslouchání hudby a vyhledávání nových interpretů člověku stále daří objevovat nové a nové kapely, které jej mají čím překvapit. Samozřejmě, je pravda, že s postupem času jejich počet citelně klesá, což je zcela jistě logické, nicméně i tak se nějaký takový případ tu a tam ukáže. A v loňském roce byl pro mě osobně asi největším takovým objevem španělský projekt Conjuro nuclear.
Když jsem se k tomuhle jménu dostal poprvé, nic nenasvědčovalo tomu, že je na obzoru další hudební závislost… tvářilo se to poměrně nenápadně, a jestli se tenhle dojem někam přikláněl, tak to bylo spíš na stranu názoru, že to asi bude nějaká volovina. Ale o to víc mě následný poslech druhé eponymní desky smetl.
Narazit na něco, co zní skutečně originálně, co zní takovým způsobem, že vás nenapadne žádná jiná skupina, jež by zněla podobně, to je hodně těžké, nicméně v Conjuro nuclear jsem tohle navzdory všem očekáváním našel. Tenhle jednočlenný katalánský projekt, za nímž stojí jistý Emesis, dohromady míchá zdánlivě naprosto nesouvisející věci – black metalový experiment, darkwave a feeling punku a crustu zdálky zní trochu jako onen dortík dvou zvířecích kamarádů ze slavné dětské knihy Josefa Čapka, ale výsledek je prostě uchvacující. Zní to přirozeně, má to doslova hypnotickou atmosféru… má to v podstatě všechno, co v hudbě hledám.
Emesis se ovšem nijak nefláká a v letošním roce servíruje již třetí dlouhohrající desku v průběhu tří let – po debutovém „Luna llena y radiación“ a loňském „Conjuro nuclear“ tu tedy nyní máme „Reacciones paganas“. Jenže jestli vás napadlo něco o nadprodukci, která by se snad měla podepsat na kvalitě, tak tyhle myšlenky ihned zaplašte, jelikož stejně jako loni tu máme jednoho z nejžhavějších kandidátů na desku roku. A to myslím smrtelně vážně, protože „Reacciones paganas“ je – opět – neskutečná síla.
Vzhledem k tomu, jak originálně a svojsky muzika Conjuro nuclear zní, vlastně ani nevadí, že „Reacciones paganas“ pokračuje v nastolené cestě a ve své podstatě nabízí přibližně to samé, co bylo ke slyšení již na předcházejících dvou nahrávkách. Právě tohle je asi ten jediný důvod, proč si myslím, že „Conjuro nuclear“ bylo ještě o kousek lepší – jednoduše pro mě bylo tím prvním. Vůbec nic jsem nečekal, a jakmile ta deska dohrála poprvé, sbíral jsem čelist pod stolem a pak běžel pro toaleťák, protože to prostě byl k posrání dokonalý zážitek. Pozice „Reacciones paganas“ byla dočista odlišná, jelikož do poslechu tohoto alba jsem již vyrážel vyzbrojen velice podrobnou znalostí jak „Conjuro nuclear“, tak i zpětně nastudovaného debutu „Luna llena y radiación“, a také s obrovskými očekáváními. Nicméně už jen fakt, že „Reacciones paganas“ tato očekávání dokázalo naplnit, je sám o sobě úctyhodný.
Co tedy od Conjuro nuclear vlastně očekávat? Výše jsem mluvil o black metalu, punku nebo crustu… určitě to nebylo náhodou, nicméně dejte pozor, abyste nenarazili, neboť tahle španělská šílenost v žádném případě nezní jako něco, co se vám vybaví jako první, když někdo tyhle žánry zmíní. Všechny tři styly jsou zde přítomny spíše pocitově, než že by tu byly „fyzicky“. Přesto však syrová kytara zcela jasně odkazuje na black metal (ačkoliv ta sólová místy dokáže střílet i neskutečně bláznivé kvílivé melodie) a nervní baskytara zase na punk.
Právě baskytara je jedním z hlavních nástrojů v hudbě Conjuro nuclear. Kytary tam zcela jsou, a pokud by tam nebyly, bylo by to hodně cítit, podobně jako zastřené vokály, které nejsou využívány nějak zvlášť často. Avšak i přesto je jedním ze dvou stěžejních instrumentů právě baskytara, jejímuž opojnému brumlání prostě nelze odolat. Oním druhým nástrojem, na němž muzika Conjuro nuclear stojí především, jsou syntezátory, které zase přidávají onen nádech z oblasti darkwave. Takováhle kombinace baskytar a syntezátorů s jemně black metalovým podmazem a punkovou neučesaností pak dohromady vytváří naprosto uchvacující psychedelicky-okultní atmosféru, jíž se prostě nejde nabažit. A to „nelze nabažit“ je myšleno doslovně – věřte tomu, že „Conjuro nuclear“ jsem slyšel tolikrát, že tak vysoko snad ani neumím počítat, a „Luna llena y radiación“ stejně tak. A přestože zní „Reacciones paganas“ takřka totožně, poslouchám to téměř každý den již od doby, co počin vyšel, což je už skoro tři měsíce. A věřte tomu, že ani náhodou ještě nemám dost.
Seznam vrcholných skladeb protentokrát vynechám, protože prostě nedokážu vybrat jen nějaké konkrétní kusy, když v podstatě žádný song nemá chybu… nejsou to žádné dlouhé opusy, všechno kolem tří, čtyř minut, dokonce jsou poskládány z nepříliš složitých ingrediencí, ale pod rukama Conjuro nuclear se to mění v takřka dokonalý požitek, u něhož je úplně zbytečné a vlastně i kontraproduktivní vyjímat konkrétní dílky. Stejně jako je vlastně zbytečné o „Reacciones paganas“ říkat něco víc, protože to zní takovým způsobem, že to na papíře prostě popsat nelze. Já vím, že to, co teď řeknu, je klišé jako svině, že větší už v recenzi vymyslet pomalu nejde, ale tohle věc, již si člověk prostě musí poslechnout sám, jinak to nepochopí. Na shledanou v eintopfu v top5 letošního roku.
