Země: Nizozemsko Žánr: ambient (black metal) Datum vydání: 27.11.2020 Label: Ván Records
Tracklist:
01. Offerschaal der astrologische mengformen
02. Bloedsacrament voor de geestenzieners
03. Von alcoholische verbittering naar religieuze cult
04. De filosofie van een gedesillusioneerde
05. Het godverlaten leprosarium
Nad muzikou Urfaust jsem zde masturboval už nejednou, ale tahle kapela je fakt super a některé její věci jsou mimořádně dobré. Atmosféra a pojetí black metalu Urfaust se mi navíc přesně strefuje do noty, takže se pro mě prostě a jednoduše jedná o dlouhodobě oblíbenou skupinu.
Obliby konkrétních formací vyplývající ze subjektivního vkusu se samozřejmě nelze vyhnout, ale to není špatně. Ostatně kvůli právě tomu chceš poslouchat muziku, že jo. Vždycky jsem nicméně věřil – a doufám, že ne až tak naivně – že nejsem žádný zaslepený fanboy, co s chutí sežere jakékoliv hovno, jejž favorizovaný interpret vysere na světlo světa. A to se týká i dvojice IX a VRDRBR.
Například vedlejší projekty Meth Assassin (IX) nebo Duivel (VRDRBR) mi tedy k srdci nepřirostly. Ale jasně, vedlejšáky jsou jedna věc a domovská kapela jiná. Nová deska „Teufelsgeist“ ovšem ukazuje, že ani samotní Urfaust nemají pochvalu jistou. Že o tom podává důkaz zrovna nahrávka, která svým názvem odkazuje na excelentní debut „Geist ist Teufel“, mě mrzí dvojnásob.
Předně bychom měli pohovořit o konceptuálním rámci „Teufelsgeist“, protože ten zajímavý nepochybně je. Urfaust si dali za cíl na albu zhudebnit různé fáze intoxikace, což tematicky doplnili i půllitrovou lahvinkou ginu, již Ván Records přiložili jednak k limitovanému číslovanému boxu, jednak se dala zakoupit i samostatně. Myšlenka zhudebnění alkoholového deliria, k jehož poslechu si můžete otevřít speciálně připravenou flašku a propadat se společně s hudbou, se mi zdá pěkná. O to víc škoda, že provedení „Teufelsgeist“ poněkud pokulhává.
Předně je nutno zmínit, že „Teufelsgeist“ se nese v docela odlišném duchu než běžné desky Urfaust. S ambientem sice formace pracovala odjakživa (ostatně jde také o původní ambientní projekt a první demo „Urväterlicher Sagen“ nemá žádné kytary), tudíž ambientnější ladění nahrávky smysl nepochybně dává. Na druhou stranu, „Teufelsgeist“ nepřichází s čistým ambientem – s výjimkou „Van alcoholische verbittering naar religieuze cult“ a dejme tomu ještě „Het godverlaten leprosarium“, kde už si svoje ale řeknou i dronové vlivy.
Deska jinak pořád užívá kytar, rytmiky a samozřejmě i nezaměnitelného vokálního projevu. Urfaust zde tedy prakticky nehrají nic, co by k nim nepatřilo, a i po stránce nálady „Teufelsgeist“ do jejich tvorby přirozeně zapadá. Akorát nic z toho nepoužívají k black metalu a věnují se čistě „ambientní“ (nikoliv ve významu žánru, nýbrž ve smyslu nálady) stránce.
I tohle zní na papíře pořád zajímavě, ale skutečnost svůj potenciál nenaplňuje. „Teufelsgeist“ je po všech směrech urfaustovské album, tentokrát to však příliš nefunguje. Půlhodina mi přijde příliš vláčná a roztahaná, nikdy jsem se do toho nedokázal pořádně potopit a nechat se unést. Což se mi snad u žádného titulu Urfaust ještě nestalo. Popravdě řečeno, typicky přestávám mít chuť poslouchat dále už během první písně „Offerschaal der astrologische mengvormen“, která je mimochodem na albu jednoznačně nejhorší. Ani druhá „Bloedsacrament voor de geestenzieners“ mě příliš nebaví. Obě dvě jsou ty nejdelší a samy o sobě tvoří nadpoloviční část alba.
Už diskutované, čistokrevně ambientní stopy mi nevadí, ale takové kusy typicky považuji za vhodný doplněk, nikoliv za něco, na čem by deska měla stát. Dojem tudíž nevylepší. Jakékoliv zaujetí se tedy všehovšudy smrsklo na píseň „De filosofie van een gedesillusioneerde“. Ta tlačí nejvíc na celém „Teufelsgeist“ a působí „nejmetalověji“, tak snad i proto mě baví nejvíc.
„Teufelsgeist“ jako celek každopádně platí za zklamání a jednoznačně nejhorší řadovku Urfaust.
Nizozemští Urfaust mají připravenou novou desku „Teufelsgeist“, která se ponese v ambientnějším duchu. Počin vyjde 27. listopadu u Ván Records. Tracklist a obal následují.
01. Offerschaal der astrologische mengvormen 02. Bloedsacrament voor de geestenzieners 03. Van alcoholische verbittering naar religieuze cult 04. De filosofie van een gedesillusioneerde 05. Het godverlaten leprosarium
Od začátku jsem tušil, že „Marynistyka suchego lądu“ do první pětky zamíří a že to bude spíš výš než níž. S odstupem jsem si ale uvědomil, že druhá dlouhohrající deska Wędrowcy~tułacze~zbiegi si zaslouží tu čest být na nejvyšší příčce. Rok 2019 mi zas tolik odzbrojujících zážitků nenabídl, ale zrovna „Marynistyka suchego lądu“ k těm několika málo magickým p(r)ožitkům rozhodně patří. Už v recenzi jsem se nechal slyšet, že tohle album je skvost, což bezezbytku stále platí.
Může se zdát, že Óreiða je dalším z mnoha v posledních letech tolik ceněných a také populárních islandských black metalů, ale přístup tohoto projektu je docela o něčem jiném. Zdánlivě se jedná o více všední záležitost, ale mě osobně tohle zasáhlo násobně víc než nahrávky proslulejších krajanů. „Óreiða“ je syrové, monotónní, mlhavé, chladné a také mimořádně působivé strhující. Hudba přesně podle mého gusta.
Nepříliš nápadná záležitost, jejíž vysoké kvality jsem sám zpočátku plně nedocenil. Čas nicméně pomohl. „В петле“ v průběhu dalších měsíců krásně uzrálo a vystoupalo u mě hodně vysoko. I přes počáteční nenápadnost se jedná o album, které je chytré, atmosférické a vysoce podmanivé. Přesně ten druh nahrávky, která by si zasloužila pozornost všech, ale věnuje se jí jen málokdo. Snad takto vysoké umístění v mém žebříčku donutí k průzkumu alespoň někoho z těch, kdo se s tímhle v době vydání minuli.
Přestože „Achatius“ vyšlo prakticky zkraje roku, okamžitě jsem věděl, že bude nakonec hrát o nejvyšší příčky; už dlouho jsem o něm smýšlel jako o albu, které si místo v první pětce zaslouží. A co vám budu povídat: pořád jsem si to nerozmyslel. Vedlejšák bubeníka z Negative Plane prostě vraždí, vzývá u toho ducha oldschool metalu o sto šest, a přitom se nejedná o pitomý revival starých klasik, nýbrž svébytnou a charismatickou desku, která je „pouze“ věrna estetice svého žánru.
„The Synarchy of Molten Bones“ bylo ok, ale na prdel mě neposadilo. „The Furnaces of Palingenesia“ ovšem vrací Deathspell Omega zpátky na trůn avantgardního black metalu. Už jsem skoro ani nevěřil, že by mě nějaký počin francouzských satanů dokázal takhle rozjebat, ale ono to tam pořád je. Deathspell Omega opět potvrdili svoji výjimečnost a zároveň mi připravili jeden z nejvýraznějších posluchačských zážitků roku.
Tady není vůbec co řešit. „Společenství“ je suverénně nejlepší česká metalová deska za rok 2019 a s určitostí i jednou z nejvýraznějších za spoustu předešlých let. Kdo tvrdí, že to tak není, tak ví píču, anebo prvotinu Černého kovu neslyšel. Black metal v té nejryzejší podobě, ale s o to větším účinkem. Kult!
Beru, že zařazení tohoto počinu do neřadovek někdo může brát trochu jako ojeb, ale formálně je to prostě kolaborace, nikoliv klasický full-length. Ale koho to sere. Důležité je, že „Kosmískur hryllingur“ nabízí fest vychytanou půlhodinu náročného, avantgardněji laděného black metalu. Super záležitost, již byste si určitě měli dostudovat, pokud vám proklouzla mezi prsty.
Urfaust patří k pravidelným účastníkům mých ročních eintopfů. V roce 2018 jsem je sem sice nevměstnal, přestože si na konto připsali řadovku „The Constellatory Practice“, ale za rok 2019 si tu zmínku zaslouží. „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ plnými hrstmi rozhazuje to, kvůli čemu jsem si tuhle kapelu oblíbil – hypnotický black metal s omamnou atmosférou a nezaměnitelným rukopisem. Příspěvek Lugubrum je k tomu příjemným bonusem, ale Urfaust jednoznačně vládnou!
Na projekty a nahrávky okolo ruského labelu UIS jsem zde už několikrát pěl chválu. Ani poslední kompilace „Вароша“, jejíž tématická náplň se točí okolo kyperského konfliktu, nezklamala a opět potvrzuje, že fanoušci experimentálních žánrů by tomuhle nepochybně měli věnovat pozornost.
„The Telluric Ashes of the Ö Vrth Immemorial Gods“ je sama o sobě výborná nahrávka. Některé momenty jsou tu naprosto dokonalé a bez problémů se vyrovnají i tomu, co jsem dal do první pětky. Počin nicméně trpí na nevyrovnanost, přestože zpětně o něm smýšlím výrazně lépe, než asi vyznělo z dobové recenze. O impozantnosti obalu však není sporu a už jen on sám si nahlas řekl o koupi vinylu.
Trochu zvláštní kategorie. Technicky vzato by měla patřit kapelám, které se umístily v královské pětce s první řadovkou (tentokrát Óreiða a Затемно), já ji však pravidelně používám pro vypíchnutí další formace, jež v daném roce vydala skvělý debut, ale do top 5 se nevešla. Těch zajímavých jmen se objevilo víc, ale nějak cítím, že bych to měl hodit polským dobytkům Gruzja. Ti v roce 2019 stihli hned dvě desky „I iść dalej“ a „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“. I ta první je dost cool, ale až ta druhá mě fakt strhla. Pro fans polského divno-blacku povinnost.
Shit roku:
Black Christmas
Tentokrát tuhle kategorii nevyužiju pro muziku, nýbrž pro film, protože máloco mě loni nasralo takovým způsobem jako (už druhý) remake kultovního „Black Christmas“. Stará hororová klasika, která se výrazně podepsala na vývoji slasherového subžánru, tu byla zprzněna do retardované feministické agitky. Všichni bílí chlapi jsou totální svině a jediný chlap, co přežije, je aspoň černoch. Women power propagace teče z každého záběru, na agitku se tu kladl větší důraz než na filmovou kvalitu a navrch to dorazí menstruační kalíšek. S tímhle jděte… no, kam jinam než do piči.
Koncert roku:
1. Jaye Jayle: Praha – 007, 16.4.2019
Dozvuk toho nejlepší za rok 2018 prostřednictvím živé prezentace desky „No Trail and Other Unholy Paths“. Jaye Jayle na Sedmičce předvedli procítěný, soustředěný, a přitom bezprostřední výkon a také jeden z mála loňských koncertů, které jsem si skutečně užil.
2. Impetuous Ritual: Praha – Underdogs’, 16.7.2019
Z Austrálie přijela banda neandrtálců a zajebala jeden z nejkrutějších deathmetalových koncertů, co jsem kdy viděl. Barbarské a zvířecí, jak má extrémní metal kurva být.
Tradičně sem nedávám klip, který by mě vizuálně zas tak zásadně zaujal. Na videoklipy totiž prakticky nekoukám a žádný mě nezasáhl natolik, abych si na něj teď vzpomněl. Radši volím ten, který jsem z nějakého důvodu přehrával nejvíce. „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ jsem jeden čas při čekání na vydání „Let’s Play [Two Girls & a Goat]“ točil jak blázen, takže tyto parametry rozhodně splňuje. Ale musím uznat, že zrovna videa Ordo rosarius equilibrio obecně svou atmosféru mají a hudbu doplňují docela důstojně, „Ménage à trois – There Is Nothing to Regret“ nevyjímaje.
Film roku:
1. Der goldene Handschuh
Tady nemám moc co řešit, protože „Der goldene Handschuh“ nabídlo přesně to, co jsem očekával a chtěl. Syrová a špinavá rekonstrukce činů sériového vraha Fritze Honky, který pod bičem démona alkoholu píchal staré hnusné tlusté báby, pak je vraždil, porcoval a kusy těl schovával u sebe v bytě. Vše podáno bez příkras a explicitně. Herecký výkon Jonase Dasslera v hlavní roli snese nejpřísnější parametry.
2. The Lighthouse
Artový atmosférický zážitek v černobílých barvách a čtvercovém formátu. Rozhodně víc drama než horor, ale bezesporu velký film, jenž si do budoucna právem vybuduje status kultu. A Willem Dafoe je ďábel.
3. Bliss
Zprvu se mi „Bliss“ nezdálo zas tak zásadní, ale v paměti mi snímek rozhodně uvízl a mnohé výjevy z něj se mi v myšlenkách často vrací. Moderní „artová“ upířina natočená ohromně nafetovaným způsobem (furt tam něco zběsile bliká), což vlastně docela koresponduje s obsahem, protože se tu takřka pořád fetuje, šuká a nadává. Všechno vyvrcholí mimořádně vytripovanou působivou scénou, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších věcí, co jsem loni ve filmu viděl.
Potěšení roku:
zmenšující se pořadník
Byly doby, kdy bylo v našem nechvalně neproslulém pořadníku na alba napsáno nějakých 130 alb, z nichž víc jak 100 na mě. A ty doby nebyly zas až tak dávno. A trvaly dlouho. Teď se ta strašidelná čísla konečně začala trochu krátit a počty nahrávek ve frontě usměrňovat do snesitelných mezí. Vyhráno ještě není, ale třeba se jednou dočkáme toho, že nebudu začínat s poslechem na recenzi půlroku po vydání placky. Ale radši nic neslibuju!
Zklamání roku:
já a moje lenost
Furt jsem líné prase. Měl bych odpovídat rychleji na emaily. Mohl bych psát víc a měl bych psát víc. V roce 2019 jsem flákal hlavně psaní bijáků a filmový koutek byl z velké části živ z toho, co jsem napsal už v roce 2018. Měl bych pečlivěji připravovat články k vydání, ne tu editaci bastlit na poslední chvíli ráno v práci, když čekám na zkompilování projektu nebo dojetí unit testů. Zkusím se polepšit! A protože se nehodí říkat, že se mi to nejspíš nepovede (a kurva!), tak naivně řeknu, že se to snad konečně povede. (Ale neberte to jako novoroční předsevzetí, taková buzna nejsem.)
Zhodnocení roku:
Tenhle závěrečný vejblitek jsem kdysi vymyslel já sám a s každým dalším rokem toho lituju víc a víc, poněvadž nevím, co bych sem měl nakydat. Asi by se hodily takové ty obligátní pindy o tom, jak doufám, že právě začínající rok přinese hromadu skvělých zážitků, ale nikdy jsem nebyl fanda klišé. A taky bych trochu kecal, protože v nic moc zásadního v 2020 nedoufám. Očekávám spíš standardní rok. Dál hodlám poslouchat hnusnou hudbu, čumět na trashové bijáky, do bezvědomí farmit v Diablu, bezúčelně zabíjet hodiny času, souložit, nechlastat, nefetovat a mluvit sprostě. Zduř vykuř!
Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak…
U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil. Proto mě překvapilo, když jsem v den D dorazil domů z práce, začal projíždět shop Ván Records, co za další elpíčka si k tomu přihodím, a když se chystám konečně vložit „Bradobroeders“, čumím, že je kurva do psí prdele vyprodáno.
Naštěstí už byla část vinylů rozházených do dalších obchodů, tudíž mě zachránilo distro Amor Fati, přesto je evidentní, že posluchači black metalu o Urfaust mají velký zájem. Každopádně, docela se mi líbila forma, v jaké „Bradobroeders“ vyšlo. Vylisovalo se pět verzí asfaltu limitovaných na 110 (černá, modrá, bílá) nebo 109 (červená, fialová) ručně číslovaných kusů. Vtip byl ale v tom, že zákazník si nemohl vybrat a barvy (a nejde jen o barevné provedení samotného vinylu, ale také obalu) se rozesílaly náhodně. Na mě zbyla fialová a ještě s krásným náglovským numerem 88, takže teď nad tím můžu fetišisticky onanovat, že mám o jeden kus limitovanější verzi, haha!
Zatím se hovořilo jen o Urfaust, ale split samozřejmě typicky tvoří dvě nebo víc kapel (pokud tedy nejste Furze, který kdysi na pána vydal split sám se sebou). S belgickými sousedy Lugubrum se Urfaust na společném nosiči nepotkávají poprvé. Už v roce 2015 pustily formace do světa sedmipalec „Het aalschuim der natie“ s nádherně blbým obalem (to byla pochvala, jen abychom si rozuměli).
Lugubrum respektive Lugubrum Trio jsem se nikdy nenaučil mít rád tak, jak by si tahle nevšední kapela asi zasloužila. Prostě jsem si ještě nenašel čas jim věnovat odpovídající pozornost, ačkoliv vím, že se s dost velkou pravděpodobností jedná o skupinu, jejíž muzika by mě bavila. „Bruine moeder“ to do určité míry potvrzuje, jelikož Lugubrum ukazuje jako divnou formaci s neotřelým soundem. Mluvit v případě tohohle songu o metalu je trochu mimo místu, protože se jedná spíš o jakousi rockovou prapodivnost, která si vypomáhá některý psych/retro postupy (u těch klapek je prostě evidentní, odkud vítr vane). Zní to hodně v cajku.
Přesto „Bruine moeder“ tahá za ten kratší konec a funguje pro mě spíš jen jako předehra před tím zásadním. Prostřednictvím „Scabreusheden uit het Tuchtarsenaal“ Urfaust navazují na tradici svých nejlepších minialb jako „Einsiedler“. Jde o pomalou hypnotickou skladbu s unikátním Urfaustím feelingem i nezaměnitelnou vokální stránkou. Skvost jak hovado a určitě by to mělo potěšit i ty fans, jimž nebyl úplně po chuti směr, jakým se Nizozemci vydali na posledních „Empty Space Meditation“ a „The Constellatory Practice“.
Resumé nemůže být jednodušší. Lugubrum – hodně fajn. Urfaust – pecka jak svině. Celkově – povedená fošna.
Lugubrum a Urfaust už jeden společný split „Het aalschuim der natie“ vydali v roce 2015 a nyní si spolupráci zopakovali na novém počinu „Bradobroeders“. Ten už je k mání u Ván Records jako 12” LP v pěti různých variacích limitovaných na 109 či 110 číslovaných kusů, které jsou rozesílány náhodně. Poslouchejte níže.
Borci z Urfast ohlašují nový vedlejší projekt Meth Assassin (nebo také M3†H ΔSSΔSSIN, chcete-li), v němž hodlají nechat volný průchod své zálibě v 80’s industrialu, ale i modernějším žánrům jako witch house nebo horrorcore. První nahrávka „Reptilian Side of God“ vyjde již 30. listopadu u Terratur Possessions; ukázku „Satanic Infiltration“ poslouchejte níže.
Shodou náhod vyjde ve stejný den u Ván Records také nové splitko samotných Urfaust.
Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.
Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.
3. Preoccupations – New Material
První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.
Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.
Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.
2. Mallephyr – Womb of Worms
Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.
Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.
Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.
3. Nachtmystium – Resilient
První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.
Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.
Objev roku:
Depths Above
„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.
Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.
Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.
Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal AssaultuMisþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.
Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys
Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.
Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine
Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.
Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love
No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.
Zhodnocení roku:
Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).
Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.
I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.
Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!
Letošní deska Urfaust ještě ani nestihla vychladnout a nizozemští nihilisté už si připisují další zářez do diskografie. 26. června vychází u Ván Records nové live album „Live at AAF III“. Záznam byl natočen v loňském roce na festivalu Acherontic Arts Fest III. Tracklist následuje.
Urfaust již vydali jedno live album z druhého ročníku tohoto festivalu. „Acherontic Rite“ vyšlo loni právě na AAF III v limitaci 99 kopií.
01. Meditatum III 02. Die kalte Teufelsfaust 03. Unter Töchtern der Wüste 04. Rituale II 05. Rituale III
Země: Nizozemsko Žánr: black metal Datum vydání: 4.5.2018 Label: Ván Records
Tracklist:
01. Doctrine of Spirit Obsession
02. Behind the Veil of the Trance Sleep
03. A Course in Cosmic Meditation
04. False Sensorial Impressions
05. Trail of the Conscience of the Dead
06. Eradication Through Hypnotic Suggestion
Tuším, že jsem zde už nejednou psal něco o tom, že mě trochu mrzí, kolik různých neřadovek Urfaust mají, že kdyby neměli potřebu vydávat tolik splitů a singlů, klidně by z tolika materiálu dokázali poskládat jednu další řadovou desku. Jejich velká alba jsou nicméně náladově tak sevřená, že by to možná nakonec nefungovalo splácat k sobě na jednu hromadu náhodné skladby, které nemají společnou jednotící linku. Nakonec, pořád je lepší varianta vydávat zajímavé kraťasy a jednou za čas nabídnout strhující dlouhohrající dílo, než to mrdat co dva roky v průměrné kvalitě.
A že zrovna Urfaust si se svými deskami vždy uměli dát na čas. „Der freiwillige Bettler“ předcházela pětiletá prodleva od „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“, „Empty Space Meditation“ dokonce šestiletá. O to víc mě začátkem letošního roku překvapila krátká zpráva, že další počin je již natočen a probíhá jeho mastering. Rozhodně si ale nestěžuju, právě naopak, protože muziky jako Urfaust se snad nikdy nepřejím – a „The Constellatory Practice“ ukazuje, že na tomhle stavu se v nejbližší době nic zásadního měnit nebude.
V úvodu jsem mimo jiné utrousil poznámku, že jednotlivá alba Urfaust jsou náladově svá a každé má v diskografii kapely určené místo. To samé bezezbytku platí i o „The Constellatory Practice“. Novinka si drží charakteristický rukopis i poznávací znamení dvojice IX–VRDRBR, přesto je o kus jinde než minulé „Empty Space Meditation“.
Barevnou obálku vystřídal jednoduchý motiv zlatého sigilu na černém pozadí, ale co do hudebního obsahu je tomu právě naopak. Urfaust vždy pracovali s minimalismem a lo-fi přístupem, což sice, přinejmenším do určité míry, zůstává i zde, ale v rámci takto nastavených mantinelů je „The Constellatory Practice“ deska kompozičně ambicióznější, skladatelsky variabilnější. Přesto to jsou pořád typičtí Urfaust a nechybí tomu jejich nezaměnitelná atmosféra.
Asi je pravda, že atmosféra až na pár výjimečných momentů nedosahuje absolutního uhranutí a podrobení se hudbě, jako se Nizozemcům dařilo na jejich nejlepších dílech typu „Geist ist Teufel“ či „Einsiedler“, přesto je stále velmi silná. I ve zdánlivě méně hypnotických písních, jako je třeba úvodní třináctiminutová „Doctrine of Spirit Obsession“, se Urfaust pořád drží hodně vysoko nad okolním průměrem. I to takzvaně „slabší“ je v jejich podání stále kurevsky skvělé, a mimo jiné i proto nemohu být s „The Constellatory Practice“ nespokojen. To nejpůsobivější ovšem přichází až v dalším průběhu desky.
Druhá „Behind the Veil of the Trance Sleep“ už jde dále než její předchůdce a dokazuje, že výrazový minimalismus a ambicióznější kompozice nejdou proti sobě. Skladba v sobě míchá krásnou melodii, ambientní feeling, skoro až dronové polohy i výtečnou rytmickou práci. „A Course in Cosmic Meditation“ patří k tomu nejminimalističtějšímu na novince, ale o to víc potom vynikne rytmický zlom v její polovině, který se zanedlouho zařadil k mým nejoblíbenějším momentům na „The Constellatory Practice“.
Zdánlivě typičtější polohu nabízí „False Sensorial Impressions“, ale cudné hluky jí dodávají příjemně nervní feeling, díky němuž nejde jen o další zaměnitelný song v dlouhé diskografii. Pravděpodobně to nejzajímavější však přichází až na páté pozici s dalším třináctiminutovým opusem „Trail of the Conscience of the Dead“. Všichni, kdo už jste „The Constellatory Practice“ naposlouchali, jste jistě věděli, že na zmínku téhle skladby dojít musí, protože takhle strhující atmosféra, bravurní gradace i vkusně zakomponované smyčce se prostě nedají ignorovat. Finální „Eradication Through Hypnotic Suggestion“ už je pak takovým ambientně-industriálním dovětkem, ale asi by bylo příkré mluvit s devíti minutami o outru. Nakonec, i tohle je jedna z regulérních poloh Urfaust.
Vedle toho zde najedeme i další obecné znaky nahrávky, které lze jenom pochválit. Mnohé z nich jsou u Urfaust tradicí, ale věci jako svojské vokály nebo krásně pošpiněný sound… to je něco, co člověk vždycky rád vyzdvihne.
Vzato kolem a kolem je tedy „The Constellatory Practice“ tradičně velmi silná kolekce. Nepochybně ne nejlepší v historii skupiny, přesto stále dostatečně silná na to, aby pozice Urfaust jakožto unikátní formace zůstala neotřesena. Za mě naprostá spokojenost, pořád to tam je.
Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):
Nejsem skalní fanoušek Urfaust. Vydaným ípkům a splitkům čas nevěnuji, dokud mi nejsou podstrčena přímo pod nos, ale stává se mi několikrát do roka, že s hudbou nizozemských vožungrů strávím večer a skoro vždy se jedná o velice kouzelné chvíle.
Samozřejmě, že mě nečekané vydání dlouhé desky potěšilo, avšak dobrý pocit rychle vystřídaly rozpaky. Normálně bych něco takového v klidu přešel a prostě dál ukájel onen příležitostný Urfaust-absťák s „Der freiwillige Bettler“, ale jelikož mi bylo jasné, že pan šéfredaktor bude z nové desky nadšenější než Hitler z funkčního Haunebu pod stromečkem, uvážil jsem, že malý plivanec bude „The Constellatory Practice“ přeci jen slušet.
Unikátní vyznění Urfaust netřeba rozvádět a faktem jest, že esenciální atmosféra zůstala zachována. Trochu mi tu chybí nějaký odvaz typu „Meditatum V“ nebo „Ein leeres Zauberspiel“, ale to by se tu možná ani nehodilo, protože se zdá, že „The Constellatory Practise“ navazuje na desku minulou a EP „Apparitions“ a pokouší se rozvolněný kosmo-sound předvést v ještě meditativnější formě. Jenže já už u recky „Empty Space Meditation“ spílal na vycpávku, která tady, nezlobte se na mě, hraje prim. „Doctrine of Spirit Obsession“ ještě začne skvěle, ale už v jejím průběhu mě víckrát napadlo, zdali Urfaust nevysypali pomyslná šuplata, poskládali co se dalo, hudbu přizdobili důmyslnějším syntezátorovým aranžmá a zbytek vystlali nebo natáhli, jak je zrovna napadlo. Pravda, i přesto jim vyšla jedna velkolepá skladba („Trail of the Conscience of the Dead“) a pár dalších zajímavých, různě rozprostřených motivů, čemuž mohou vděčit svému nepopiratelnému talentu. Mám ale neodbytný pocit, že bych vocaď bez nervů vyjebal tak půlku stopáže. Minimálně.
Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, z desky velkou radost nemám, každý další poslech je čím dál tím nucenější a nepomohlo, ani když jsem ji nedávno poslouchal zkouřený jak paprika za šírání u řeky. Ono to album, ty vole, snad nudilo ještě víc než obvykle, takže hovno meditace – letargická splácanina to je.
