H.:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)
Cnuk:
1. Cult of Fire, Malokarpatan – Praha, 5.9. (event)
Metacyclosynchrotron:
1. Vader, Mass Worship – Bratislava, 15.9. (event)
2. Mallephyr, Depths Above, Eternal Damnation – Brno, 27.9.
H.:
Tak nějak z povinnosti – a aby tu chudák kolega Metacykloatd. nebyl sám (edit: kolega Cnuk svůj příspěvek poslal až později a mně se nechce tohle přepisovat) – sem mrdnu koncert Cult of Fire a Malokarpatan. Ten se měl původně konat už 21. března, ale tu pohádku o koronce a rušených koncertech už určitě znáte, tak to snad nemusíme rozebírat.
Nad letošním dvojalbem Cult of Fire jsem si sice zrovna nepohoňkal, ale minimálně vizuálně kapela na koncertech obvykle vypadá působivě a ani obměněná podoba na tom myslím nic nezmění. Staré pecky také zafungují spolehlivě. A i kdyby ne, tak po hudební stránce večer jistí Malokarpatan, jejichž aktuální placka „Krupinské ohne“ se naopak hodně povedla.
Cnuk:
Podle všeho to vypadá, že Cult of Fire spolu s Malokarpatan v sobotu 5. září v paláci Akropolis skutečně vystoupí. Což o to, na pořádný koncert po delší době se těším, navíc Cult of Fire jsem nikdy naživo neviděl, nepočítám-li těch pár vteřinek, co se mi podařilo spatřit cosi na pódiu během totálně narvaného vystoupení na Brutal Assaultu, kam už jsem se prostě nevešel. Taky Malokarpatan by mohli být s novým ambiciózním materiálem „Krupinských ohňov“ zajímaví, ale ta opatření, která budou koncert provázet v čele s povinnými rouškami, mi to těšení docela kazí. No uvidíme, jaké to nakonec bude.
Metacyclosynchrotron:
S koncerty to vypadá pořád všelijak, ale Vader to teda riskli a představí svou novou desku „Solitude in Madness“ v rámci turné, které se zastaví i v Praze, Brně, Bratislavě a Košicích. Upřímně, rutinérství Vader, i když na úrovni, sleduji jen zběžně a k životu ho již dávno nepotřebuji, ale výtečného materiálu za svou existenci nastřádali hodně, bude tedy z čeho vybírat. Navíc pokaždé, když jsem Poláky viděl, můj dojem osciloval mezi „dobré až vynikající“, takže věřím, že Vader své publikum stižené koncertním absťákem pěkně rozmrdají.
Koncerty malých kapel, kam přijde pár desítek lidí, by mohly být teoreticky imunní proti záchvatům mocipánů, kdy začnou chaoticky omezovat vše, co se dá, jen aby to vypadalo, že se něco dělá. Mallephyr společně s Depths Above patří k tomu nejlepšímu, co se u nás za poslední roky vylíhlo, takže pokud jste z Prahy (25. 9.), Mladé Boleslavi (26. 9.) nebo Brna (27. 9.), neměli byste váhat.
Dantez:
1. Full of Hell, The Body, Decultivate, Instistent – Praha, 8.7. (event)
2. Impetuous Ritual, Ascended Dead, Sněť – Praha, 16.7. (event)
3. Obscene Extreme – Trutnov, 3.-7.7. (web)
H.:
V červenci není vůbec co řešit. Impetuous Ritual jsou naprostá povinnost. Australské deathmetalové arci-zlo konečně živě. I když mě poslední dobou už moc nebaví chodit na koncerty, výjimečně se najdou akce, kde se prostě nedá vynechat, a tahle k nim jednoznačně patří. Kdo nepřijde, tak je zpocená buzna.
Slušný bordel by mohl být i osmého v Modré Vopici, kde svoje extrémní umění předvedou Full of Hell a The Body, což jsou ostatně kapely, které se navzájem znají i ze společné kolaborace „Ascending a Mountain of Heavy Light“. Asi tedy nebude od věci očekávat i nějaké společné věci. Jinak pro mě osobně jsou výrazně zajímavější The Body a celkově to s největší pravděpodobností vynechám.
Metacyclosynchrotron:
Pražského koncertu Impetuous Ritual se nemůžu dočkat, protože už po vydání debutu se stali mojí velkou srdcovkou a s každou následující deskou byla laťka šílenství překonána. Z rozhovoru v Bardo Methodology lze také tušit, že jsou borci docela dobytci, takže pokud aspoň trochu vyjde zvuk a pánové při přejezdech mezi štacemi nechcípnou, čeká nás fakt extrémní až legendární večer. Na Ascended Dead a Sněť jsem také zvědav.
A rád ještě zmíním Enter the Eternal Fire Fest, i když se tam nechystám. V sestavě pár zajímavých věcí nalézt lze, namátkou třeba Enthroned, Aeternus, Murder nebo Depths Above. Ale hlavně bych vypíchnul, nakolik příjemné prostředí volyňského koupaliště je. Nejde samozřejmě jen o koupák, ale o zázemí celkově. Je zde spousta prostoru kam se zašít, Volyně je hezká a na místě se dá skvěle napít/nažrat za vstřícné ceny. Loni se mi tam fakt líbilo.
Cnuk:
Brněnští by rozhodně měli zpozornět a do kalendáře si poznamenat datum 23. 7., kdy v Kabinetu Múz vystoupí legendární detroitská parta Negative Approach. Ti sice už skoro čtyřicet let žijí ze svého jediného alba a EPčka, ale (s přestávkami) žijí, což jenom ukazuje, jak vlivné tyto dva počiny na hardcorové scéně jsou. Vroubkem však zůstává fakt, že z původní sestavy, která za těmito opusy stojí, je v řadách Negative Approach pouze zpěvák John Brannon. Doprovod jim budou dělat výborné domácí kapely Repelent SS a Vole.
Dantez:
Hned na začátku druhého červencového týdne rozjebou stodolovitý prostor Modré Vopice Full of Hell s The Body. Právě tento stísněnější a trouchnivějící prostor určitě dodá oběma vystoupením solidní dávku intenzity; kór když to půjde ruku v ruce noisovými serepetičkami a narvaným materiálem z poslední desky „The Weeping Choir“.
Pár dní poté rozpoutá peklo v pražském Underdogs’ zkryplený bratr Portal jménem Impetuous Ritual. Deathmetalových akcí se po Česku koná možná až příliš. V případě Impetuous Ritual to ale dává smysl. Málokdo totiž dokáže nabídnout takhle odporný a zvukově trestající přístup k jinak poměrně šablonovitému žánru.
Na Obscene Extreme sice nejezdím, ale nedoporučit tuhle kultovní prasárnu by byla demence. Line-up každoročně sílí a podle pravidelných účastníků začíná festival jako celek pomalu dotahovat Brutal Assault. Z letošní sestavy můžu namátkou vytáhnout třeba Misery Index, Repulsion nebo Siege. Hlavním tahákem jsou však Cannibal Corpse – vlastně ani ne kvůli tomu, že jsou jejich koncerty standardně kvalitní. Obscene Extreme totiž nabízí jedinečnou možnost, kdy si mohou fandové vylézt na stage, udělat si kolečko okolo Corpsegrindera a doufat, že je nevezme krkem. Neberte to.
Top5 2018:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Urfaust – The Constellatory Practice
3. Preoccupations – New Material
4. Chaos Echœs – Mouvement
5. A Forest of Stars – Grave Mounds and Grave Mistakes
Pravěká syrovost otců zakladatelů se zde střetává s nápaditostí současných blackových avantgard a utváří tak koktejl, který není radno ponechat bez okoštování. Z nějakého mně docela neznámého důvodu nahrávka schytala docela rozporuplná hodnocení, nicméně já na ni ani s odstupem roku nemohu dát dopustit. Pravda, není to žádná revoluce, ale jde o velmi kompaktní a neuvěřitelně povedenou fúzi starého a nového, jež disponuje výtečným songwritingem, pohltivou atmosférou (ke které i ten prasácký zvuk prostě patří) a především jakousi těžko popsatelnou živočišnou esencí, jež mne nutí se k ní opět vracet. Skvost.
Doomovější a tajemnější než kdy dříve. Pravda, o špetku méně vyrovnané než výtečný předchůdce „Empty Space Meditation“, přesto odzbrojující a neustále bavící. Podmanivé kompozice člověka v klidných ambientních momentech přivedou do klidu, aby jej pak v těch vygradovaných pasážích dovedly nadobro zničit. Hypnóza. Husina. Paráda.
3. Preoccupations – New Material
První neeponymní album někdejších Viet Cong, nyní Preoccupations, dopadlo opravdu výborně. Jejich post-punk tentokrát trochu uhnul z rezervované ponurosti předchůdce a předvedl hormadu až shoegazově zasněných poloh, přesto neustrnul v ničem, co by se hned oposlouchalo. Naopak, jedná se o výtečnou skládačku, ke které se vždycky rád vrátím, když chci ubrat plyn, ale zároveň nechci úplně mentálně zakrnět. Melancholie vládne. Zatraceně catchy. Prostě láska, vole.
Pokud loni nějaká deska fandům Aluk Todolo či ponuřejší větve tvorby Blut aus Nord neměla uniknout, pak je to „Mouvement“ od Chaos Echœs. Brilantní instrumentální atmosferický skvost sugestivně vykreslující sto a jeden odstínů šedi. Bacha, není to na první poslech a chce to trochu soustředění, když však překonáte prvotní bariéru, deska vás jistě uhrane.
Pátá příčka jako obvykle oříšek. Co z té hory kandidátů na ní umístit? Technický death, noise rock, prog nebo snad nějaký post-black? Ale ne, málem bych zapomněl na své viktoriánské oblíbence. I když po prvním poslechu bych ještě nečekal, že se vyškrábe tak vysoko, nakonec se opět ukázalo, že nahrávky gentlemanského klubu mají v průběhu času vzestupnou tendenci. Na rozdíl od předchůdce jsem sice schopen identifikovat i pár trochu jalovějších momentů, přesto těch výtečných je zde stále taková hromada, že si nahrávka tuhle příčku jednoduše zaslouží.
CZ/SVK deska roku:
1. Orient – V
Zprvu nenápadný ponurý synthpop postupně vyrostl do ohromných rozměrů. Hypnotizující samply a uhrančivé zpěvy jsou hlavní dominanty téhle debutové nahrávky. Co se zprvu zdá jen jako trochu monotónní depresivní meditace, nakonec nabere na obrátkách a zařízne se s větší vážností než kdejaký loňský black metal.
2. Mallephyr – Womb of Worms
Mallephyr opravdu dozráli. Na debutu jsem musel ještě některé věci shovívavě přecházet, nyní ale rozvinuli svá pomyslná černočerná křídla a rozlétli se do světa. A jejich novinka se v mých očích vydrápala docela vysoko. Ví, kdy zatnout drápy, ví, kdy šikovně upustit páru – a to všechno ve velmi příjemném koherentním balení s elegantním coverem. Hodně povedená záležitost.
Možná jedna z nejdůležitějších post-punkových nahrávek za dlouhou dobu. Směs uvolněné autenticity a naprostého vizionářství je obalená do příhodně povedeného dystopicky popartového obalu vyvedeného v toxické žluti. Tohle si dejte. Jasná volba pro každého, koho zajímá, kam kráčí ty punkové šlépěje, které se ještě nezaprodaly velkým stadionům a poprockovým halekačkám.
Jedinečné koherentní splitko dvou post-metalových pojmů Minsk a Zatokrev se věru povedlo. Patřičně atmosferická i hutná záležitost, která sice nebourá hranice žánrů, přesto je takovým (odpusťte to klišé) svěžím vánkem na tomto poli. O bod víc, že stejně organická spolupráce mezi kapelami funguje i naživo, jak bylo vidět na podzim v Underdogs’.
3. Nachtmystium – Resilient
První dojem byl možná ještě trochu rozpačitý – překvapilo pár až blackgazových melodií, přesto se nakonec budu k „Resilient“ zatraceně rád vracet. Sympatická nahrávka dávající najevo, že ten talentovaný junkie Blake Judd to v sobě pořád má. Parádní ípko.
Experimentální noise-rockoví Daughters nejenže nahráli výjimečnou desku, jež se do top 5 nedostala jen o chlup, ale také ji ozdobili zatraceně povedeným artworkem. Elegantní, nepřekombinované a fascinující.
Objev roku:
Depths Above
„Ex nihilo“ je docela nomen omen. Z nicoty vzešla z tuzemských luhů a hájů tak silná debutová blackmetalová deska, že člověk mohl jen zírat se zatajeným dechem. Pravda, vliv Aosoth a příbuzných kapel je zde znatelný, přesto si nahrávka uchovává jedinečné charisma. Nečekejte něco na první signální, nebudete jejich riffů mít po poslechu plnou hlavu, zato zachovají pocit něčeho jedinečného, co si budete muset zopakovat. Taktéž chválím zatraceně povedený artwork. Hrdý fanda Pražského institutu pro urážení Brna musí zase pro jednou pokorně mlčet – metro tam možná nemaj, ale jednu novou blackmetalovou supernovu ano.
Protože se snažím špatným albům vyhýbat, jak jen to jde, o to větší je to mrzení, když pak do téhle škatulky člověku zbude nahrávka od kapely, k jejíž starší tvorbě má člověk docela slušný vztah. Nedá se ale nic dělat, snad alespoň trošku zanedbatelně vyrovnám zobáček vah oproti těm, kteří těmhle Polákům mažou med kolem huby na zapískání. Behemoth se pokusili nahrát přístupnější hitovější desku – takové svoje „Black Album“ – jenže na rozdíl od kultovního „Satanica“, jež fungovalo dle podobného klíče, tohle zkrátka nejen nefunguje, ale je to i vysloveně hloupé. Bohužel. Snad se chlapi zmátoří, jinak tu máme mrtvou legendu.
Slabost pro dekadentní komplikované black/death metaly mám odjakživa. A tyhle navíc ještě špetkou jak ambientu, tak matematiky okořeněné kapucíny v charismatickém prostředí nádvořní Oriental Stage jsem si vychutnal nejenže nejvíce z celého festivalu, ale lautr z celého roku. Jejich vystoupení bylo hyponticky ponuré a jejich spektakulárně promyšlené songy vynikly s ohromnou mohutností. Takovéhle hudební extáze mne nutí do Jaroměře jezdit, ne kapely se spoustou ohňů a lidskou tlačenkou v publiku.
2. Neurosis: Praha – MeetFactory, 15.6.2018
Začátkem léta MeetFactory hostila post/sludge-metalový pojem Neurosis – a v souladu s očekáváními se jednalo o neuvěřitelně intenzivní akci. Oaklandští žánrotvorní kmotři zdaleka nehráli jen z posledního „Fires Within Fires“, ale ukázali příjemný průřez tvorbou – a to vše s pro kapelu již tradičním mohutně masivním nasazením.
Původně zde měli skončit jiní Islanďané a jejich nedávné klubové vystoupení, nakonec jsem si ale přeci jen na poslední chvíli vzpomněl na to, jak intenzivní černotu vlastně předvedli na Brutal AssaultuMisþyrming, a musel jsem mazat odstavec. Jejich debut „Söngvar elds og óreiðu“ je jedna z nejdůležitějších blackových desek za poslední léta a jejich vystoupení bylo mistrovskou prezentací nejen tohohle skvostu, ale nejedné ukázky nového materiálu, na jehož zhmotnění v přehrávači se zatraceně těším.
Videoklip roku:
Cult Leader – To: Achlys
Ve většině klipů, co jsem z loňska viděl, vítězilo řemeslo nad uměním a musím říct, že mi dalo docela zabrat vybrat nějaký, který by stál za doporučení. Nakonec volba padla na Cult Leader, kteří svůj výtečný hardcore na nové desce osvěžili o špetku gotiky či post-punku skrze temnou baladu „To: Achlys“, k níž natočili následující klip. Je to ponuré, symbolické, v podstatě bez děje, ale stejně je to v něčem víc říkající než kdejaký počítačovými efekty přeplácaný akčňák.
Potěšení roku:
bicí party na nové nahrávce Kriegsmaschine
Přemýšlím, zda jsem někdy slyšel desku s tak šťavnatými bicími party, jakými disponuje „Apocalypticists“ od Kriegsmaschine, a říkám si, že zřejmě ne. Co si Darkside neužije ve Mgłe, to nyní vybalil s takovou suverenitou, že člověk nemůže než smeknout. Pravda, ta deska je na tom opravdu hodně založená, místy možná i na úkor ostatních nástrojů, nicméně ve výsledku to člověka i tak prostě musí fascinovat.
Zklamání roku:
Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love
No, mohl bych se tady rozzlobit nad proměnnou pár latentních nácků ze scény na ty manifestální, ale říkám si, že sebevětší lamentování nad tím s realitou asi nepohne, a tak raději budu pokračovat po linii vyjadřování zklamání nad nahrávkami. Mimo Behemoth, jež jsem nakonec umístil do jiného slotu, jsem se dočkal ještě jednoho výrazného zklamání – a to od amerických post-blackových Deafheaven. Ti se se svou novinkou „Ordinary Corrupt Human Love“ bohužel definitivně dopracovali k naprosto nudnému, hloupému a nezajímavému kýči. Kapela, v níž jsem ještě do loňska stále vkládal jistý inovativní potenciál, ho bohužel investovala do něčeho, co pod načančanou slupkou skrývá naprosto plané a přeslazené nic . V blackgazu je vždycky hranice kýče tenká, tady byla ale nejen překročena, ale vysloveně přeskočena. Tak nic.
Zhodnocení roku:
Loňský rok byl rokem kontrastů. Na jednu stranu přinesl velké množství nahrávek, na které člověk jen tak nezapomene – a nutno říci, že výčet výše je opravdu jen špička ledovce – na druhou stranu i kopu zklamání (mimo zmiňovaných Deafheaven a Behemoth mne nepřesvědčili třeba ani Ihsahn, Obscura nebo Immortal).
Co si mohu pochválit já osobně, je, že jsem si opět rozšířil obzory jak v rámci své domovské metalové scény, také jsem pokračoval v nastolených výletech do dalších žánrů, tudíž mimo kopy tvrdé muziky jsem objevil i nejednoho nového oblíbence v jazzu, hip-hopu či elektronice. Toto rozšiřování povědomí neprobíhalo ale jen po hudební mapě, ale i po té skutečné, absolvoval jsem loni svůj první koncert v zahraniční, a to když jsem při své návštěvě Irska zaskočil na koncert Malthusian, Vircolac a spol. (z něhož si zde také můžete přečíst report). Bylo zatraceně fajn vidět, jak je ta muzika univerzální jazyk, a v klubu, kde jsem byl poprvé v životě a možná se tam už nikdy nepodívám, jsem se mohl chvíli cítit jako doma.
I přesto všechno ale osmnáctka co do koncertních událostí oproti sedmnáctce v mých očích trochu zaostávala. To nicméně neznamená, že bych nebyl přítomen přinejmenším řádce opravdu fenomenálních gigů, jen zkrátka v kontrastu s loňskými pokus-omyl objevy to v celkové sumě nezanechalo tak silný otisk. 2018 byl zkrátka poměrně skoupý na opravdová koncertní překvapení a nejvíce bodovaly (a výše zmíněný žebříček to docela dobře ilustruje) kapely, od nichž jsem tu extraligu už předem očekával.
Na závěr je třeba dodat něco drobně sentimentálního z jednoho prostého důvodu – po nějakých šesti letech jsem se rozhodl redakci Sicmaggotu opustit , takže bych tímto rád popřál současné redakci hodně štěstí a síly v další činnosti. A vám, co jste moje články zvládali číst, děkuju taktéž a stejně tak přeju hodně intenzivních hudebních a obecně kulturních zážitků v příštím roce. Zdarec!
V lednu se chystám jen na jeden koncert a ani žádný další vyloženě zajímavý nevidím, takže mám dnešní eintopfování dost lehké. 16. ledna se ve Vile Štvanice představí Phurpa. Už jen tohle by mělo být dostatečně důslednou pozvánkou, protože Phurpa v takhle malém prostoru – to prostě kurva chceš. Očekávám divnost, hypnózu a atmosféru. Dva předskokani z Itálie snad budou příjemným zpestřením.
Onotius:
Jakkoliv jsem se u aktuální desky nudil tak nehorázně, že jsem zatím nesebral odvahu k reparátu, stále si říkám, že vidět plnohodnotné vystoupení polských Behemoth by mělo mít svůj půvab. Jistě, doby, kdy udávali žánrový směr, jsou už zřejmě nenávratně pryč, přesto všechno se ale v setlistech ukrývají občas klasiky, u kterých ta husina prostě naskočí. A protože jsem je na letošním Brutal Assaultu odflákl, jak jen to šlo, do Fóra Karlín se na ně tedy toho dvanáctého přeci jen vydám. I pokud se z toho vyklube blbá estráda, stále je šance, že matadoři švédského melodic death metalu At the Gates či atmoferičtí blackeři Wolves in the Throne Room reputaci večera vyrovnají.
A pokud nejste příznivci smrtícího kovu se značnou dávkou nostalgie, zato vás tankuje alternatovní hip-hop, ještě si odskočte na Astronautalise. Ten se staví den nato v Lucerna Music Baru a jeho charismatem oplývající songy snoubící v sobě rapovou ráznost a alternative/indie rockovou emocionalitu snad v tomhle prostou patřičně vyniknou. A protože jsem přece metalák jak prkno, doporučím ještě jeden rap, a to na jednu stranu okultní, na druhou ale patřičně moderní. Jde extravagantního trapového zjeva Ghostemane. Ne, fakt, neházejte žádný potutelný úsměvy, tenhle cyp to hází až s metalovou naléhavost a naživo to jistě bude rychta. Škoda, že už je vyprodáno.
Metacyclosynchrotron:
Terrorizer jsem viděl 1. března 2018 v ostravském Barráku předskakovat Nile a navzdory očekávání mi Sandoval a spol. urvali hlavu. Nové songy nesmrděly, dostatečný prostor byl pochopitelně věnován tomu nejdůležitějšímu a hlavně mě Terrorizer bavili mnohem více než headlineři, takže budu rád za tak brzké opáčko. Navíc zde předskakují Skeletal Remains, kterým by to naživo mohlo šlapat, a kupodivu ani ten support nezní úplně marně.
O den dříve v Brně proběhne ještě jeden koncert, který mi stojí za doporučení (zdali i za účast, to ještě nevím). Vele-slibní Depths Above tu pokřtí debut „Ex nihilo“, ale hlavně s nimi vystoupí Algor se Somnus aeternus, což je záruka minimálně dvou silných vystoupení za jeden večer.