V lednu se chystám jen na jeden koncert a ani žádný další vyloženě zajímavý nevidím, takže mám dnešní eintopfování dost lehké. 16. ledna se ve Vile Štvanice představí Phurpa. Už jen tohle by mělo být dostatečně důslednou pozvánkou, protože Phurpa v takhle malém prostoru – to prostě kurva chceš. Očekávám divnost, hypnózu a atmosféru. Dva předskokani z Itálie snad budou příjemným zpestřením.
Onotius:
Jakkoliv jsem se u aktuální desky nudil tak nehorázně, že jsem zatím nesebral odvahu k reparátu, stále si říkám, že vidět plnohodnotné vystoupení polských Behemoth by mělo mít svůj půvab. Jistě, doby, kdy udávali žánrový směr, jsou už zřejmě nenávratně pryč, přesto všechno se ale v setlistech ukrývají občas klasiky, u kterých ta husina prostě naskočí. A protože jsem je na letošním Brutal Assaultu odflákl, jak jen to šlo, do Fóra Karlín se na ně tedy toho dvanáctého přeci jen vydám. I pokud se z toho vyklube blbá estráda, stále je šance, že matadoři švédského melodic death metalu At the Gates či atmoferičtí blackeři Wolves in the Throne Room reputaci večera vyrovnají.
A pokud nejste příznivci smrtícího kovu se značnou dávkou nostalgie, zato vás tankuje alternatovní hip-hop, ještě si odskočte na Astronautalise. Ten se staví den nato v Lucerna Music Baru a jeho charismatem oplývající songy snoubící v sobě rapovou ráznost a alternative/indie rockovou emocionalitu snad v tomhle prostou patřičně vyniknou. A protože jsem přece metalák jak prkno, doporučím ještě jeden rap, a to na jednu stranu okultní, na druhou ale patřičně moderní. Jde extravagantního trapového zjeva Ghostemane. Ne, fakt, neházejte žádný potutelný úsměvy, tenhle cyp to hází až s metalovou naléhavost a naživo to jistě bude rychta. Škoda, že už je vyprodáno.
Metacyclosynchrotron:
Terrorizer jsem viděl 1. března 2018 v ostravském Barráku předskakovat Nile a navzdory očekávání mi Sandoval a spol. urvali hlavu. Nové songy nesmrděly, dostatečný prostor byl pochopitelně věnován tomu nejdůležitějšímu a hlavně mě Terrorizer bavili mnohem více než headlineři, takže budu rád za tak brzké opáčko. Navíc zde předskakují Skeletal Remains, kterým by to naživo mohlo šlapat, a kupodivu ani ten support nezní úplně marně.
O den dříve v Brně proběhne ještě jeden koncert, který mi stojí za doporučení (zdali i za účast, to ještě nevím). Vele-slibní Depths Above tu pokřtí debut „Ex nihilo“, ale hlavně s nimi vystoupí Algor se Somnus aeternus, což je záruka minimálně dvou silných vystoupení za jeden večer.
BEHEMOTH, AT THE GATES, WOLVES IN THE THRONE ROOM 12. 1. 2019 – Forum Karlín, Praha www.obscure.cz
Jen pár dní po velkolepém vystoupení Behemoth na Brutalu Assaultu je tu pro české fanoušky polského metalového kultu další skvělá novina! Nergal se svou suitou dorazí na začátku příštího roku také do Prahy. Kapela vystoupí 12. ledna 2019 ve Foru Karlín.
Behemoth dorazí do české metropole v rámci svého tour “Ecclesia Diabolica Europa 2019” na podporu nové desky I Love You At Your Darkest (vychází 5. října 2019). K novince, která navazuje na kladně přijatou nahrávku The Satanist (2014), kapela zveřejnila první videoklip k písni “God = Dog”.
Polští metalisté berou na turné legendu švédského melodického metalu a praotce metalcoru At The Gates a také osobité Wolves In The Throne Room, americkou kapelu kombinující black metal s ambientem a postrockem.
Vstupenky jsou v předprodeji od středy 15. 8. 2018 v běžných předprodejních sítích. Ty nejlepší jsou pak na webu pořadatele www.obscure.cz.
V červenci mě prakticky zajímá jen jeden koncert, takže nemám žádné velké dilema, co sem tentokrát napsat. Přesně v půlce měsíce se zajdu podívat na ruské Nytt Land, kteří dorazí s letošním albem „Odal“. Společnost jim budou dělat domácí Nemuer. Kdo bude mít náladu se v létě zchladit trochou folku ze Sibiře, nechť ráčí dorazit.
Onotius:
Vzhledem k tomu, že budu velkou část července v zahraničí, zřejmě toho moc neuvidím. Nicméně i tak bych rád pár událostí doporučil – bez ohledu na to, zda sám nakonec zvládnu dovalit, či nikoliv. V první řadě je to vystoupení sludgově blackmetalových Hexis a tuzemských post-blackových Dærrwin v Café Na půl cesty. Pohodové prostředí a hutná temná špinavá muzika, navíc – jak je na daném místě dobrým zvykem – za dobrovolné vstupné. To chceš.
A kam by se ještě dalo vyrazit? 10. července si to zase jednou namíří do Prahy mistr alternativního hip-hopu Dälek. Jeho loňská „Endangered Philosophies“ opět reprezentuje onen správný kreativní mix ponurosti, špinavosti i introvertnosti v podobě pod beaty zabalených prvků od industrialu po kraurock. Před třemi lety, kdy jsem ho viděl poprvé a zatím naposledy naživo, předvedl neuvěřitelně suverénní show. I proto nelze než doporučit jeho zastávku 10. v Paláci Akropolis.
Hrdinové amerického kaskádovitého black metalu Wolves in the Throne Room se po loňském Brutal Assaultu opět vrací do Čech, tentokrát do pražského klubu Futurum, aby nám ukázali tu pravou lesní atmosféru v novém kabátě – tak jak to ukázali na zatím poslední nahrávce „Thrice Woven“. Pravda, na Brutal Assaultu bylo jejich vystoupení trochu konstantní, nicméně atmosféru to i tak mělo poměrně solidní – a to by v menším klubu mohlo docela dobře zafungovat.
Metacyclosynchrotron:
Sice bych se pořád raději doma válel v knížkách, než se jebal na koncert, ale něco by se teda našlo. Tak za prvé v Ostravě zahrají Obituary, což samo o sobě není úplná pecka, ale nedávno jsem si s obrovským úspěchem připomněl „kozojeda“, takže proč ne, když to mám skoro pod nosem. Navíc jsem si docela oblíbil koncerty s věkovým průměrem obecenstva hrubě přes 30.
A taky ještě zvážím Dälek v Praze, protože jak jsem tu četl reporty z Iron Maiden a Neurosis, tak ve mně bodlo něco jako závist s lítostí, až jsem si řekl, že zrovna Dälek bych měl vidět aspoň jednou, tak uvidíme.
Cnuk:
Hned prvního července do Prahy zavítají Pearl Jam. Nad tímto koncertem jsem dlouho uvažoval, ale nakonec mé finanční a časové možnosti promluvily ve prospěch už proběhlých Judas Priest. Pearl Jam jsou poslední velkou kapelou z legendární seattleské scény, která funguje tak nějak stále v původní sestavě a nikdo z nich se nezastřelil, nepředávkoval, neoběsil, a tak podobně. Jejich koncerty jsou proslulé svou délkou, kdy kolikrát atakují tříhodinovou hranici, takže o zábavu bude jistě postaráno.
Země: USA Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 22.9.2017 Label: Artemisia Records
Tracklist:
01. Born from the Serpent’s Eye
02. The Old Ones Are with Us
03. Angrboda
04. Mother Owl, Father Ocean
05. Fires Roar in the Palace of the Moon
Americkým ekologům Wolves in the Throne Room se v jistém čase podařilo relativně výrazně promluvit do blackmetalového stylu a strhnout za sebou lavinu pokračovatelů, kteří se jejich muziku snažili napodobit. Ačkoliv to není zas až tak dávno, takzvaný cascadian black metal už po svých pěti minutách slávy odešel do ústraní a zavál jej prach. Dnes se tomu zase říká jednoduše atmospheric black metal. Ale to je nakonec jen nálepka, která je ve finále nepodstatná.
Sami Wolves in the Throne Room nyní nebývale dlouho mlčeli – jak ustupovala obliba cascadian black metalu, i oni se trochu ztratili z očí. Pořád tu byli, sem tam o sobě dali vědět, ale řadovou desku nevydali… páni, už je to fakt šest roků, co vyšlo „Celestial Lineage“. Tedy abych se vyjádřil přesně – letos je to šest let od doby, kdy vyšla poslední metalová deska Wolves in the Throne Room. V mezičase totiž formace okolo bratrů Weaverových stvořila ještě ambientní počin „Celestite“, jenž navazoval na před chvílí jmenované album. Tento byl ovšem přijat dost rozporuplně a spousta příznivců skupiny se s ním neztotožnila.
Skoro by se tedy dalo říct, že letošní novinka „Thrice Woven“ vrací Wolves in the Throne Room opět do hry. Cosi jako potvrzení, že skupina do starého železa ještě nepatří a že má v black metalu stále co říct. Daří se to?
Musím říct, že na jisté nahrávky Wolves in the Throne Room vzpomínám jako na vysoce povedené, ale upřímně, moc často se mi tahle kapela v přehrávači netočí. Vlastně skoro vůbec. Popravdě už to jsou pomalu roky, co jsem nějakou desku Wolves in the Throne Room skutečně poslouchal, takže mám v hlavě spíš jen ty vzpomínky. Když jsem si „Thrice Woven“ pustil poprvé, připadalo mi to, jako kdyby Aaron a Nathan Weaverové plynule navazovali tam, kde před šesti lety s „Celestial Lineage“ skončili. Když jsem si ovšem některé starší počiny před psaním recenze osvěžil, zjistil jsem, že to tak úplně pravda není.
Posun na „Thrice Woven“ je, a to docela znatelný (pokud se tedy člověk nespoléhá jen na děravou paměť podobně jako jeden nejmenovaný kripl). Nejsem si jistý, jestli to bude znít úplně srozumitelně, ale přijde mi, jako kdyby Wolves in the Throne Room opustili typické „kaskádování“ a s ním i své specifické nálady, díky nimž nakonec tak prorazili. Ubylo hypnotických extatických pasáží, které se mi vždycky ohromně líbily. Jejich sílu dá vzpomenout jen minimum konkrétních momentů „Thrice Woven“. Na novince mají Wolves in the Throne Room blíže konvenčnímu atmospheric black metal než k onomu cascadian black metalu, jejž kdysi pomáhali formovat.
To může znít jako krok zpět, jako kdyby se Američané dobrovolně zbavili toho, kvůli čemu si vybudovali jméno, což je vlastně pravda, ale v reálu to až takový průser není. „Thrice Woven“ je relativně fajn deska a také sem tam nabízí povedené pasáže. Asi nejvíc mě baví využití některých hostů, kteří dokázali počinu vtisknout svůj otisk, aniž by zabíjeli produkci Wolves in the Throne Room. Mám tím na mysli především Annu von Hausswolf, jež si zazpívala v „Born from the Serpent’s Eye“ a „Mother Owl, Father Ocean“, a Stevea Von Tilla (Neurosis), jenž výrazně přispěl do druhé „The Old Ones Are with Us“.
Vzato kolem a kolem se „Thrice Woven“ poslouchá příjemně, o tom rozhodně žádná… ale to je tak nějak vše. Mám to album průběžně v přehrávači dva měsíce a i navzdory takovému (relativně dlouhému) časovému období nedokázala novinka povýšit na vyšší level než jako příjemný a nenáročný společník. Necítím v tom takovou hloubku a přímá konfrontace se staršími kusy mi dala za pravdu, že časy a úroveň desek jako „Two Hunters“ či „Black Cascade“ jsou jednoduše pryč. V blackmetalové poloze jako by už Wolves in the Throne Room nedokázali zaujmout tak silně, jako to zvládali kdysi.
Po nějakém čase se mé dojmy z „Thrice Woven“ ustálily na jednoznačném stavu. Je to lehoučký nadprůměr, který na chvíli možná dokáže zabavit, ale nedokáže strhnout nebo pohltit a z hlediska delšího časového horizontu neobstojí.
Datum: 9.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room
Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.
Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko
Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.
Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.
Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.
Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.
Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.
Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.
Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.
Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.
Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.
Cnuk:The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.
Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.
Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?
Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.
Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!
Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.
Onotius:Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.
Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.
Wolves in the Throne Room natočili svůj první oficiální videoklip, a to k písni „Born from the Serpent’s Eye“, která se objeví na nadcházejícím albu „Thrice Woven“ vycházejícím 22. září. Skladba byla pro klip zkrácena na čtyři a půl minuty, celou (o pět minut delší) verzi najdete na Bandcampu.
22. září vyjde nová deska Wolves in the Throne Room, a to u jejich vlastního labelu Artemisia Records. Novinka se jmenuje „Thrice Woven“ a její tracklist, obal a upoutávku najdete níže.
01. Born from the Serpent’s Eye 02. The Old Ones Are With Us 03. Angrboda 04. Mother Owl, Father Ocean 05. Fires Roar in the Palace of the Moon
Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř
Sestava Brutal Assaultu se opět rozrůstá – mimo jiné o jména, která se v Josefově objeví vůbec poprvé. Řeč je především o japonských legendách Boris nebo black metalistech Wolves In The Throne Room. To ovšem neplatí o Crowbar, kteří se na festival vracejí po třech letech.
Přísun nových kapel bohužel musíme začít špatnými zprávami. Svou účast na BA museli odvolat kapely Life of Agony a Gruesome. Na druhou stranu nás může těšit festivalový debut již zmíněného atmosférického black metalu Wolves In The Throne Room, kteří sami utvořili celou alternativní linii tohoto žánru.
Stejně tak nás těší debut svérázného japonského tria Boris, které už pětadvacet let přivádí hudební fanoušky v úžas svou neuvěřitelnou variabilitou, kdy si pro inspiraci odskakují od psychedelického rocku přes punk, sludge, doom metal, drone, pop a noise až k ambientu. Zato Angličané Vallenfyre mají o osobité hudbě o dost jednodušší představu a své fanoušky zahrnují potemnělým death metalem s teskně doomovými vlivy, jak to umí jenom obyvatelé Britských ostrovů.
Jeden z klenotů bohaté lousianské hudební scény jsou Crowbar aneb kapela zformovaná kolem charismatického Kirka Windsteina. Dvě mladé party, které budou na letošním BA svým věkem kontrastovat s léty prověřenými veterány výše, jsou sludgem říznutí vyznavači hardcoru God Mother ze Švédska a živelný metalcore Miss May I z USA.
Naši milovanou pevnost dále zahalí temnota legend českého metalu Root slavící 30 let na scéně a italských Graveworm. Tři poslední kapely tohoto seznamu zvíří prach uvnitř pevnosti když uvedou do pohybu armádu vyznavačů hardcoru v kotli. Těmito kapelami jsou hardcore punkeři Sheer Terror z města New Yorku, kalifornský metalický hardcore First Blood a moldavský nu metal s přísnou dámou v čele Infected Rain.
A nezapomeňte, zvýhodněná cena vstupenek je platná pouze do konce dubna!
Pacific Northwest black metal clanWolves In The Throne Room will proudly re-release their 2006 debut album Diadem Of 12 Stars through their own Artemisia Records on 17th June.
Written almost exclusively in a windowless, black room over the long dark nights of Winter 2005, Diadem Of 12 Stars was the first official Wolves In the Throne Room release. Re-imagining black metal as an ode to rain storms, wood smoke and the wild energies of the Pacific Northwest, WITTR created a unique melancholic atmosphere. Diadem Of 12 Stars is about lunar sorcery on Cascadian mountaintops and encounters with wild spirits. In contrast to the icy, razor sharp soundscapes of their 90s Norwegian forebears, the sound of Diadem… is lush and ethereal, dripping with rain soaked moss and lichen.
Wolves In The Throne Room honed the material for Diadem Of 12 Stars by touring across the country’s basements and squats. Its raw analog sound in many ways pays homage to the band’s varied influences: the harsh black metal of Norwegians Ulver and Emperor or their American counterparts Weakling and Ludicra, the monolithic heaviness of Neurosis and Swans, the sorrowful Funeral Doom of My Dying Bride and in places, the mournful goth of Dead Can Dance. Yet, WITTRdistills these inspirations to create a sound that is entirely their own.
Described by guitarist Nathan Weaver as the rawest and most “punk” of their five full-length releases Diadem Of 12 Stars was recorded live to tape in Oakland by Tim Green. Joined in the studio by Jamie Myers (Hammers Of Misfortune, Sabbath Assembly) and Dino Sommese (Asunder. Dystopia), every song was rendered in one or two takes and the album was mixed without the aid of a computer. Originally released on a small DIY label and unavailable physically for many years, this reissued version has been carefully remastered by Jason Ward at Chicago Mastering Service. The band redeveloped every photograph from the original negatives, creating richer, high quality prints in order to present the artwork as originally envisioned.
The Diadem Of 12 Stars reissue will be released on CD, 2xLP, Cassette and all Digital formats. Pre order via the band’s webshop. Wolves In The Throne Room will follow the reissue with their first live performances since mid-2014 this September, with two weeks of shows currently confirmed and more to be added in the coming weeks.
Wolves In The Throne Room has to date released five studio albums, two EPs, and multiple live albums to date, including Diadem Of 12 Stars (2006), Two Hunters (2007), Black Cascade(2008), Celestial Lineage (2011), and most recently, Celestite (2014), which was an instrumental, experimental companion record to Celestial Lineage. The band is currently working on new material, which promises to be their heaviest and darkest in some time.
Američané Wolves in the Throne Room ohlásili, že se již pustili do skládání své další dlouhohrající desky, jež naváže na ambientní počin „Celestite“ z roku 2014. Další podrobnosti však prozatím nejsou k mání.
