Ačkoliv je na Boris nahlíženo převážně jako na dronovou kapelu, jejich diskografie čítá všelijaké odbočky. Co ale mají jejich desky společného, je fakt, že je to vždycky přinejmenším zajímavé. Boris je těžké nějak jednoduše zařadit. Někdy jsou sotva prostupní, jindy zase až kýčovitě podbíziví. Kromě dronu a příbuzného sludge se už hodněkrát dostalo i na stoner a psychedelii, své neopomenutelné místo má v jejich rejstříku i post-rockově laděná tvorba, stejně jako ta noiserocková a své si užili i se shoegaze a samozřejmě také j-popem. V jejich rozsáhlém katalogu lze najít fakt všechno možné a rovnou se přiznávám, že ho celý nastudovaný nemám. Proto si pouze troufám odhadovat, že punkové album dosud složili jenom jedno, problémové „Vein“ z roku 2006.
Může to být trochu s podivem, protože jak známo, Japonsko je punku země zaslíbená. Však také termín Japanese hardcore se nevžil do hudebních análů jen tak pro nic za nic. Klasiky jako Bastard, Crow, G.I.S.M. nebo S.O.B. asi netřeba představovat. Jak se na tuto zemi sluší a patří, tito borci to vždycky hráli trochu hlasitěji a drsněji. A to je přesně něco pro Boris. S novou deskou „NO“ se opět pokouší zabrousit právě do tohoto žánru, ovšem dle předpokladů tak trochu po svém.
„NO“ není pouhým punkem. Víc než punk je „NO“ hlavně stále řadovka Boris, takže se tu toho mísí dost. Hlavním jmenovatelem asi může být crust a hardcore, kolem nichž se tu průběžně všechno točí. V praxi to pak vypadá tak, že úvod alba tvoří šestiminutová sludge / doom špína „Genesis“, která rozhodně nenasvědčuje tomu, že by se na této nahrávce mělo jít i do rychlejších otáček. Pro Boris však není žádnou překážkou hned v následující „Anti-Gone“ přeřadit za řinčení kytar do klasického crossover thrashe. Má to koule, energii i dobré nápěvy. Sehraná trojka Takeshi, Wata a Atsuo ukazuje, že i v tomto žánru si ví rady.
Boris na „NO“ často připomínají střet rrröööaaarrrovských Voivod s G.I.S.M. a Melvins. Třeba „Non Blood Lore“ ale do tohoto základu ještě vkládá noiserockové postupy s ospale melodickými vokály, čímž to celé přetváří v naprosto svébytnou tvorbu hodnou Boris. Podobně funguje také „HxCxHxC -Parforation Line-“, u níž lze slyšet i ozývající se klávesy a zdejší zasněná shoegaze stěna tvoří zcela netypický pohled na dosud slyšený hardcore / thrash, dá-li se to tak ještě vůbec nazvat. Kombinace agresivní hudby a čistého vokálu se na „NO“ využívá obecně dost a patří to k jeho nejlepším aspektům.
Nachází se tu ovšem i momenty, které svěžest „NO“ trochu tahají dolů. Doomová mučírna „鏡 -Zerkalo-“ nepřináší nic dříve neslyšeného, a co hlavně, zbytečně přeřezává právě dobře rozjetou desku. „キキノウエ -Kiki no Ue-“ a „Lust“ jsou zase na Boris až příliš obyčejné a nepřidávají onomu crust punku nic extra navíc, což se týká hlavně druhé jmenované. Předělávka „Fundamental Erorr“ od veteránů japonského hardcoru Godon jede v podobně prosté rovině, ale plusové body získává za to, že je tím největším masakrem na „NO“ zasahujícím až někam k thrashcoru. Nicméně ani to nebrání tomu, abych vnímal tuto pozdější pasáž alba jako slabší.
„Loveless“ je vlastně ideálním ukončením, kdy stíhá postupně představovat všechny na „NO“ slyšené polohy Boris. Trochu ji podkopává přílišné opakování se, ale těsně, než to začne posluchače srát, se utne do dalšího umíráčku, který už vede nahrávku do samotného konce s prorockým názvem „Interlude“. Závěru „NO“ se rovněž nedaří dostat na úroveň vytyčenou dobrou první polovinou alba, čímž se nahrávka ke škodě dělí na lepší a horší část. Celkově však po „NO“ zůstává dobrý dojem, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že její poslech nebývale rychle utíká a vlastně nenudí.
„NO“ si rozhodně své místo v diskografii Boris najde. Je to sympatický a i přes průměrnější druhou půlku stále zdařilý pokus o představení borisovské vize o thrash metalu a hardcoru. U Boris mám i nadále daleko raději jejich stonerové a noiserockové řadovky, ale věřím, že i k „NO“ se občas vrátím.
H.:
01. Age of Empires II: Definitive Edition
02. Grand Theft Auto: San Andreas
03. Kingdom Rush série
04. Creepshow série
05. Cradle of Filth diskografie
Metacyclosynchrotron:
01. Mindhunter: Lovci myšlenek
02. Phillip Ball – Nature’s Patterns; a tapestry in three parts
03. Lee Smolin – Znovuzrozený čas
04. Doom 3
Sokol, doktor z hor:
01. Ernst Jünger – Na mramorových útesech
02. Louis-Ferdinand Céline – Cesta na konec noci
03. Boris – Attention Please
04. Swans – The Seer / To Be Kind / The Glowing Man
05. Patrik Linhart – Jáma a rypadlo
H.:
Poslední dobou zabíjím nejvíc času u „Age of Empires II: Definitive Edition“. Původního „The Age of Kings“ a „The Conquerors“ jsem se kdysi napařil jak blázen, ale pozdější HD verze s novými rozšířeními mě minula. Definitivní edice obsahuje všechno a ještě přidává další obsah, takže to doháním, drtím kampaně v chronologickém pořadí vydání a fest si to užívám – aktuálně hraju vietnamskou kampaň z „Rise of the Rajas“. Tenhle remaster rozhodně dělá legendě čest (víc než podobná předělávka u jedničky, kde mě některé bugy fakt zběsile vytáčely) a pořád platí, že všechno, co kdy člověk mohl od RTSka chtít, tak „Age of Empires II“ to má.
V posledních měsících také znovu procházím 3D trilogii „Grand Theft Auto“. Na trojce zub času zahlodal fakt hutně. „Vice City“ je mnohem lepší, ale pořád mělo mouchy (nemožnost plavat, když je všude okolo hromada vody, do níž se padá fakt lehce… nic moc). „San Andreas“ se zbavilo největších neduhů svých předchůdců a jejich klady dotáhlo na vyšší úroveň. I po těch letech se jedná o extrémně zábavou pařbu, která nikdy nezklame, i když pár konkrétních misí zaručeně vytočí. Úkoly u Zera jsem tentokrát zvládnul maximálně na druhý pokus, ale o to víc jsem ale vykysnul na poslední misi v kamenolomu a poslední příběhové misi. Každopádně, dohráno na 100 %.
Když mám chuť si zapařit nějakou pičovinku, tak mě nikdy nezklame platformer anebo tower defense. „Kingdom Rush“ v tower defense žánru platí pravděpodobně za nejuznávanější značku – já osobně mám sice o kousek radši „Cursed Treasure“, ale i tohle je super. I když musím říct, že s každým dílem (teď sbírám achievementy v „Kingdom Rush: Origins“) to jde o kousek dolů.
Co se filmů týče, tak zrovna jsem dočuměl všechny „Creepshow“. Jednička plná známých hororových ksichtů pod taktovkou George A. Romera a se scénářem od Stephena Kinga je oukej béčko z osmdesátek. O dvojce se dá říct něco podobného, ale už je výrazně horší. Modernější trojka spadla do sraček. Seriál z roku 2019 mi přišel docela nevyrovnaný, ale některé příspěvky se mi překvapivě pozdávaly.
Poslední dobou dost poslouchám staré Cradle of Filth. Není to náhoda, což určitě brzo pochopíte, jestli jste nepochopili už teď…
Metacyclosynchrotron:
Od „Mindhuntera“ jsem moc nečekal, ale nakonec jsem se do sledování intenzivně zažral. Pomalý běh seriálu mi nevadil, vztahové pičoviny mezi postavami obvykle taky ne, i když bych byl rád za osekanou verzi, která by se soustředila čistě na činnost předmětného oddělení FBI a rozhovory se sériovými vrahy. Ale to už by to musel být ryzí dokument. Seriál totiž u mě nejvíce stoupl, když jsem se dočetl, že zmíněné rozhovory s ptáčky jako například Ed Kemper nebo David Berkowitz, vcelku věrně odrážely skutečnost, no a samozřejmě přínos onoho psychologického a kriminalistického výzkumu je neoddiskutovatelný. Zamrzel jen konec a zjištění, že třetí série asi nebude.
Dlouho jsem si chtěl přečíst něco na téma fraktálů a jejich manifestaci v přírodním světe. Hledal jsem samozřejmě něco vědeckého a zároveň přístupného i laikovi, nikoliv jeblé ezo-bludy, a na základě doporučení jsem natrefil na tu správnou knihu. Psáno srozumitelně, věcně a poutavě, takže si od Philipa Balla přečtu i něco dalšího. Kdo by totiž řekl, že proces formování prasklin v půdě nebo říčních koryt může být tak zajímavý?
„Znovuzrozený čas“ jsem četl už před pár roky, tentokrát ale poprvé v češtině a jsem rád, že se překlad povedl. Rozjezd je celkem pomalý, ale jakmile se Smolin dostane k představení svého náhledu na roli času ve vesmíru, tak se na tom dá kvalitně zafičet. Jestli vás zajímá konkrétnější popis obsahu, tak si ho přečtěte na stránkách libovolného knihkupce; napoví vše podstatné, a pokud byste měli v zásobě nějakou jinou „srozumitelnou“ filosofickou nebo fyzikální literaturu, která se tématu času věnuje, tak sem s ní.
Na hry moc času není, ale nedávno přišel víkend, kdy už jsem měl všeho plnou prdel natolik, že se mi ani nechtělo nic poslouchat nebo číst. Tak jsem nainstaloval „Doom 3“, nahrál soundpack od Trenta Reznora a šel to kosit rovnou na hard. Po letech a s debilní myší to bylo „náročné“ tak akorát a ku mému překvapení jsem se při hraní i víckrát vylekal. Vůbec jsem nečekal, že hra zapůsobí jako kdysi, a dokonce i grafika vypadá stále skvěle.
Dantez:
Většina by asi nesouhlasila, ale za mě je kvalita releasů Bolt Thrower vesměs vzestupná (linearitu kazí jen „Honor Valour Pride“). Finální „Those Once Loyal“ je vyšperkovaný triumf, který jsem docenil dávno. Až teď mě ovšem sundalo o sedm let starší „Mercenary“, které hází hutné groovy a hrubozrnné riffy téměř bez přestání.
Sokol, doktor z hor:
Co se knihomolské patologie týče, konečně se mi do pracek dostala slavná novela Ernsta Jüngera„Na mramorových útesech“. Alegorický a lyrický příběh „in a foreign land, in a foreign time“ nás zavádí do fantastických a magických kulis Velké Mariny a nabízí vskutku artistní a čarokrásný pohled do duševního a duchovního vývoje dvou bratří, kteří se odvrátili od své válečnické minulosti a zasvětili svůj život květinám. Rostoucí plíživé nebezpečí, které přichází zvenčí i zevnitř, však změní jejich život a přivede je k bolestivé konfrontaci se stínem, jemuž dříve sloužili. Krátké vyprávění o zoufalém boji hlavního hrdiny s Nadlesním a jeho „světluškami“ a „lemury“ bylo ve své době (1939!) okamžitě pochopeno jako podobenství nacistického teroru. Doporučuji všem deseti a pokud už se odhodláte k četbě, vychutnejte si závěrečný hrdinův pohled z mramorových útesů.
Skvělou zprávou, tentokrát pro milovníky francouzské literatury, je relativně nový překlad Célinovy„Cesty do hlubin noci“, tentokrát pod názvem „Cesta na konec noci“ (rok 2018). Od prvního a kvalitního českého překladu, který vyšel bezprostředně poté, co svou revoluční a kultovní knihu Louis-Ferdinand Céline vydal, uplynula řada let a díky fenomenální překladatelské práci Anny Kareninové si tak můžeme vychutnat originální jazyk a célinovskou svébytnou práci s jazykem daleko věrohodněji a přesněji. Takže pokud toužíte po autentickém Célinovi jako po ničem jiném a nemáte na to číst „Voyage au bout de la nuit“ v originále, nemusí vás to vůbec trápit, stačí vzít a číst. Protože cynické a ponuré vyprávění tohohle mizery za to stojí, i když nepatří k nejkratším.
Občas se stane, že se člověk na koncertě vyleje jak váza a není nic horšího než ještě opilejší kamarád, co vás hecuje k nákupu desek jen proto, že chce podporovat umění z cizí kapsy. Nevím už, jak se to stalo, ale „Attention Please“ od Boris jsem možná koupil přesně takhle, což by vysvětlovaly i podpisy členů kapely. Od koncertu Boris a Amenra utekl už nějaký ten pátek a já zjistil, že jsem to dosud neslyšel. A upřímně? Potěšilo to. Nečekal jsem „Amplifier Worship“ nebo „Absolutego“, na druhou stranu ani tohle – což jsem po poslechu nahrávky „Pink“ klidně i mohl. Jemné, melancholické trippy post-cosi mi kolem půlnoci dokonale sedlo do nálady a já si poklidně chrochtal nad tím, že Boris umí zahrát prakticky cokoliv.
Miluju staré Swans, vždycky jsem je miloval a vždycky budu, proto buďte rádi, že jste před deseti lety neviděli můj výraz poté, co jsem slyšel „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“. Většina reunionů ve mne nebudí dobrý dojem a původně jsem to ani slyšet nechtěl, jenže udělal jsem to a to mi uzavřelo cestu k novým Swans na celou dekádu. Možná jsem nebyl v dobrém rozmaru a měl bych tomu dát druhou šanci, ale míra zhnusení byla taková, že jsem se vždycky jen elitářsky ušklíbl, když někdo pěl ódy na „The Seer“ nebo „To Be Kind“. Nakonec jsem svou chybu napravil, obě desky si poslechl a musel jsem uznat, že mne to minulý měsíc velmi potěšilo. Nebyl to však jediný opožděný dárek, který mi Gira nadělil, protože „The Glowing Man“ mi přišel naprosto excelentní. Něco takového jsem dlouho neslyšel a upřímně, za trest by mi měli vyrvat ten otravný moudrák, co mi ještě zbyl, že jsem starého pána tak podcenil. Tohle totiž opravdu JSOU Labuťky ve své krystalické podobě – a mají snad všechno, co z nich udělalo takový kult.
Ještě jeden kousek, tentokrát se vrátíme zpátky k literatuře. „Jáma a rypadlo“ od Patrika Linharta, které jsem nedávno dočetl, není nic víc a nic míň než další komorní majstrštyk známého českého dekadenta, frenetika a vexilologa. Po Vídni a Walesu se s ním vracíme převážně na jeho milované Duchcovsko a Teplicko. V krátkých, ironických a hravých mikropovídkách si skládáme neoromanticko-sudetské podhoubí, které doslova hýří svéráznými figurkami, neuvěřitelnými historkami, magií a peprným humorem. Dokonalá sonda do duší lidí, kteří žijí „na konci světa“, poetická a zábavná. Tam, kde by se vyvoněná měšťácká prdel ani nevytrřela hajzlpapírem, se Linhart prohrabuje v uhlí a vyzdvihuje drobné, ale zářící démanty. Pro milovníky Sudet, pankáče, tuláky a pábitele povinnost!
Datum: 25.2.2018 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Amenra, Boris
Není to ani pět měsíců, co se u nás belgická post-metalová hydra Amenra ukázala naposledy. Tehdy poskytovala svou tradiční masu riffů ku prospěchu diverzity klubového festivalu Alternativa, v rámci něhož vystoupila v klubu La Fabrika po boku tuzemkých melancholiků Kalle. Jejich vystoupení jsem si nicméně nechal ujít, neboť podzimní nabídka byla tradičně tak přeplněná, že zkrátka bylo třeba něco vynechat – a na Amenru holt zrovna padl ten Černý Petr. Podobně mi v loňském roce utekli i japonští experimentátoři Boris, které jsem měl sice šanci vidět v rámci Brutal Assaultu, nicméně se kryli s Master’s Hammer, a poněvadž ty jsem do té doby ještě neviděl, dal jsem přednost tuzemskému kultu. Proto když se ukázalo, že v neděli v Praze obě kapely zahrají, kvitoval jsem to s povděkem a událost zaznamenal do kalendáře pro jistotu s vykřičníky. Ohledně koncertů u mne teď panoval poměrně půst, tudíž na nějakou patřičnou kulturu byl nejvyšší čas.
Palác Akropolis je deset minut před sedmou večerní až neuvěřitelně zaplněný – přiznám se, že bych ani do jedné z kapel neřekl, jek masivní podpora je bude provázet. Amenra je koneckonců poměrně konzervativní model post-metalu, a pokud jde o Boris, tam už bych vůbec nepředpokládal, že se lidí sejde víc než skromný hlouček undergroundových nadšenců. Nicméně zjevně jsem se mýlil, a ač jsem přesvědčen, že je to zásluha především prvních jmenovaných, kteří do našich poslední dobou bloudí poměrně často, i na set Japonců bylo už poměrně plno. Boris tedy spouští svou muziku ve stanovený čas a já po chvíli prodírání se lidmi nacházím slušnou pozici – a i díky patřičně vyvýšenému pódiu tak neplatím za svou nedochvilnost – a nezbývá, než se pohroužit do jejich naléhavých riffů a elektrizující atmosféry.
Trio začíná hřmotným dronem a člověk z nich cítí až hmatatelné nasazení pro věc. Dvoukrká kytara a velký gong za zády bubeníka, posléze pak i tahací harmonika, to jsou hlavní vizuální dominanty, které naznačují, že pokud je Amenra poměrně tradiční kapelou svého žánru, pak Boris jsou vrcholně netradičním uskupením, které se dá k něčemu připodobnit jen hodně těžko. Ano, dílčí elementy dávají vzpomenout na Sunn O))) či Kyuss co do hutného a syrového základu, ty jemnější momenty mohou připomenout například Sigur Rós, jako celek ale Boris nemají souputníka. Kousky „D.O.W.N -Domination of Waiting Noise-“, „Absolutego“ či „Beyond“ z loňské „Dear“ dávají na vědomí, že cit pro strhující a precizní dynamiku mají Boris v sobě jako málokdo.
Největší herec se posléze vyklube z bubeníka Atsua Mizuna, jehož fanatizovaná gesta a cit pro neverbální udržování napětí i expresivní zpěv ve starších kouscích z repertoáru, zkrátka mají potenciál zaujmout. Nicméně vůbec bych se nezlobil, kdyby víc zpívala i zpěvačka Wata – její jemný hlas totiž utváří dobrý kontrast k tomu, v co show vrcholí – masivní hlasitý drone-metalový hřmot. Trochu škoda, že ona variabilita Boris nebyla okořeněna i regulérními popovkami z jejich repertoátu typu „Taiyo No Baka“. Jinak ale fascinující vystoupení, které si milerád, pokud bude možnost, v budoucnu zopakuji.
Po čase zapíjení předraženým pivem, přichází čas na Amenra. Pokud Boris vizuál doplňovali o páru a světla, Belgičané přidávají plátno k promítání. Osvědčený recept, o němž zlé jazyky mohou poměrně legitimně tvrdit, že je to jednoduchá vizuální berlička – nicméně ono to zkrátka funguje, tak proč to nepoužít, že? Amenra je především silná přímočará houpavá riffovačka založená na střídání dynamiky, nicméně právě tenhle recept má potenciál publiku strhnout o poznání více než sofistikovaní předchůdci, kteří byli hodně založeni na postupném pohltivém a mrazivém budování napětí. Jenže paradoxně, i přestože mne vystoupení Amenra nutí rozpuštěným hárem šlehat kolem sebe na robustní kytarové vlny – Boris před momentem dokázali víc. Dokázali utvořit mohutný zážitek i tak nějak mimo základní metalové pudy. Oproti nim byli Amenra vzdaní holdu tradicionalimsu, ale do nirvány mne to nedovedlo. Bylo to možná až moc osvědčené – až moc rutina, byť tradičně velmi prožitá. Nicméně užil jsem si to, ne že ne.
Zvuk by zde tradičně velmi dobrý, přičemž setlist Amenra byl hojně založen na kouscích z „Mass III“ a „Mass IIII“, což beru jako plus. Nicméně přeci jen navzdory pečlivě budovanému audiovizuálmu zážitku, k naprostému úžasu mi něco chybělo. To co post-metalové špičky typu Neurosis či Cult of Luna dokáží naživo snadno předat – takovou přirozenou autenticitu a charakteristickou upřímnost – to mi tady zkrátka nějak chybělo.
Nakonec tedy se zpětnou platností za hlavní hvězdu považuji Boris. Ač jejich poslední deska „Dear“ je částečně rekapitulací jejich hudební cesty, nejsou oproti Amenra tak předvídatelně ustrnulí. Amenře nicméně rozhodně nelze upřít, že jsou mistry pódiové prezentace – a poměrně chápu i nadšené reakce fanoušků, neboť co do samotné show jim není až tak co vytýkat. Osobně jsem ale zkrátka čekal ještě o kousíček víc – a přesně tenhle kousíček mi v jiné muzikální inkarnaci přinesli právě Japonci. Těm možná bylo vytýkáno, že nebyli až tak nahlas, jak to u dronových nakládaček bývá zvykem, ale to mně třeba nevadí, protože tahle kapela zkrátka není jen o té hutnosti, ale také o těch kontrastech – a atmosféře bez ohledu na stupeň extrémnosti v decibelech.
Zatím pokaždé, kdy tu The Moon and the Nightspirit hráli, se mi nějakým způsobem podařilo nepřijít. Doufám, že tentokrát už to snad vyjde a 25. února se v pražském klubu Vagon zjevím, abych konečně zjistil, zdali jsou maďarští folkaři i v živém provedení tak podmaniví jako ve své studiové inkarnaci. Asi je zřejmé, že kdybych nedoufal, že tomu tak bude, jen těžko bych se vůbec obtěžoval o návštěvě koncertu přemýšlet…
Onotius:
Po stránce koncertů únor není bůhvíjak přeplněný, na druhou stranu ale ani nezeje prázdnotou. Pár akcí budu muset kvůli nevhodnému termínu bohužel odepsat, nicméně na té, na kterou nejspíš bez výmluv dovalím, vystoupí post-metalová Amenra a japonští experimentátoři Boris. Obě kapely mají na kontě z loňska nové desky, od obou také očekávám pohlcující koncertní prezentaci. Především u Boris by mě hodně potěšilo, kdyby hojně hráli z loňské „Dear“, neboť se jedná o organické a fascinující dílo. Na posledním Brutal Assaultu jsem byl nucen si je kvůli Master’s Hammer nechat ujít, tentokrát si to snad do sytosti vynahradím.
Metacyclosynchrotron:
První koncert nové éry Master’s Hammer se vyprodal dřív, než jsem se rozkoukal, Brutal Assault jsem mrdal, během dalších koncertů v Praze a Brně jsem byl mimo republiku, takže jsem rád, že mi další šance byla podstrčena takřka pod nos. Neočekávám moc, ale doufám, že se vydaří zvuk (z vítkovického Brickhousu mám totiž trochu obavy) a kapely odvedou dobré výkony. Pokud budou tyhle podmínky splněny, tak myslím že bude postaráno o výborný večer. A když ne, tak se aspoň popije s přáteli, haha.
Datum: 9.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room
Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.
Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko
Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.
Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.
Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.
Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.
Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.
Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.
Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.
Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.
Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.
Cnuk:The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.
Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.
Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?
Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.
Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!
Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.
Onotius:Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.
Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.
Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven
Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance
Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death
Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void
H.:
Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!
Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.
No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…
Kaša:
Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.
Zajus:
Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.
V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.
Skvrn:
Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.
Onotius:
Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.
Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.
Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.
Metacyclosynchrotron:
Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.
Cnuk:
Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.
Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se Osborne s Croverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.
Mythago:
Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.
Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.
Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.
To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.
