Archiv štítku: Cytotoxin

Žižkovská noc 2018 (čtvrtek)

 Žižkovská noc 2018

Datum: 22.3.2018
Místo: Praha, Palác Akropolis, Goose Bar
Účinkující: Cytotoxin, Diphteria, Ille, Kalle

Pokud byl v loňském roce čtvrteční program Žižkovské noci spíš taková rozehřívačka před hlavním dvoudenním maratonem, letos už měl formát naprosto plnohodnotný. A tak v podvečer započaly po celém Žižkově kulturní žně – v čele s hudebním programem, jehož specifickým výsekem vás nyní provedu. Zprvu zamíříme do Paláce Akropolis, kde chvíli po sedmé spouští tuzemský indie pop Ille. Každý rok přibírám v rámci programu Žižkovské noci nějakou tuzemskou dobře poslouchatelnou a vstřebatelnou alternativní popovku a zatímco vloni jsem se vrhnul na Květy, letos tip padl právě na toto kvarteto. Vystoupení proběhlo ve velmi příjemné atmosféře s pochopitelně skvělým nazvučením. Hrálo se převážně z nové desky „Pohádky“, což je materiál celkem intimní, čitelný a naživo byl odprezentován velmi precizně. Zpěvačka a klávesačka Olga ovládala své vokály bez škobrtnutí a instrumentalisté bavili různými výměnami nástrojů a dali vyniknout detailům, kterých si na studiovkách člověk nevšimne. Překvapivě chyběly některé notoricky známe starší hity typu „Holka ve tvý skříni“, což však v dané konstelaci ani nevadilo.

Nicméně hlavní důvod, proč jsem svou pouť začínal v Akropoli, bylo duo Kalle. Kapela, která za svou loňskou desku „Saffron Hills“ získala i cenu Anděl, vládne ještě o poznání intimnější atmosférou než formace, jíž ještě před momentem patřilo pódium. Jedna kytara, samply a uhrančivý hlas Veroniky Buriánkové. Chemie mezi aktéry funguje na jedničku, o tom žádná. To stačí na mrazení v zádech. Jenže s přibývajícími minutami člověk nachází vzorec, podle něhož se většina skladeb staví a přeci jen není schopen udržet v napětí celé vystoupení. I tak ale šlo o povedený koncert, který ukázal, v čem tkví kouzlo atmosferické hudby. Jen jsem holt oproti většinovému nadšení ohledně geniality nové desky trochu skeptičtější. Nu, nebo že by to bylo tím, že co do hlasu Veroniky mi jsou blíž Nod Nod? Těžko říct.

Žižkovem cesta je klikatá, já okultista jsem, ale na blackmetalová zla musím ještě trochu počkat, a tak mířím tam, co je tomu zřejmě nejblíž – a to je Goose bar s deathmetalovými a corovými nářezy. Pajzlovitá atmosféra prostoru je umocněna problémem s odpadem, jenž se zasloužil o to, že celý večer se vedl v podzemním prostoru významně páchnoucím fekáliemi. Nu nevadí, nejsme žádné bábovky. Když se zařazuji do hloučku v publiku, Anime Torment hrají poslední songy. Ze zvuku slyším hlavně bicí, zpěv a matně jednu kytaru, zbytek je utopen. Posléze nastává dlouhé zvučení Diphteria, kteří si to mohou dovolit, protože deathocorová kapela Madafaka, jež měla hrát nyní uvízla po cestě, a tak se přesunula až za skupinu, kvůli níž jsem sem zamířil a kterou svůj program následně uzavřel – Cytotoxin.

Nejdříve ale ještě k Diphterii. Ta se postarala o solidní nářez, který sice byl čistě po hudební stránce poměrně sterilním žánrovým zástupcem, nicméně nasazení a divokost, s níž vystupovali, tomu dodaly patřičné grády. Zpěvák Roman evidentně patřičně posilněný blbnul jako utržený ze řetězu a členové i publikum se také nenechali zahanbit. Oproti předchozí kapele byl zvuk o poznání lepší, a tak celkový dojem zůstal poměrně pozitivní. Zkrátka šlo takovou solidní přímočarou koncertní rubanici.

Ve srovnání s tím, co následovalo, byla ale Diphteria jenom taková jednohubka. Cytotoxin je brutální technická deathmetalová kapela z Německa, jejíž estetika je založena na stylizaci černobylské katasrofy oním vděčným sci-fi/hororovým způsobem. Na scénu přichází v plynových maskách a zpěvák v rukou třímá žlutou plechovku se znakem radioaktivity. Pak už masky strhnou a rozjedou pravé metalové peklo. Nářez může začít – publikum, ač zprvu ještě ne zas tak početné, se na ně evidentně těšilo a ihned se člověk nechává strhnout zuřivým kotlením. Precizní kytarové vyhrávky Jasona a Fonza sice teprve v průběhu koncertu chytají svůj správný zvuk, nicméně posléze fakt není co vytýkat. Kousky z poslední nahrávky „Gammageddon“ vynikají parádně, například konec „Radiatus Generis“ opravdu patřičně drtí. Zpěvák burcuje publikum, které postupně houstne a nejednou si proběhne circlepitem a ještě neváhá pořádně se do toho opřít. Atmosféra člověka úplně nabíjí novou energií. Teprve po skončení si člověk uvědomí, že je nasáklý potem a polomrtvý. Samuela Kerridge v Crossu holt už nedávám.

Čtvrtek se tedy u mne nesl jak v duchu hravosti, melancholie, tak v duchu sofistikované agrese. V až divadelně klidném prostředí Akropole si užíval písničkářství, stejně jako za inhalování nechutných smrádků řádil na prvotřídním technickém deathu. Bahno a květ. Co přinese zítřek?


Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.