Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 9.9.2013 Label: Roadrunner Records Tracklist: 01. Voice of Shadows 02. Tro og kraft 03. Our World, It Rumbles Tonight 04. Nocturnal Flare 05. Phoenix 06. Walker Upon the Wind 07. Nekrohaven 08. Ageless Northern Spirit 09. The Infinity of Time and Space 10. Natt Hodnocení: H. – 6/10 Ježura – 8/10 Kaša – 6/10 Stick – 4/10 Skvrn – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 5,9/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Eponymní deska Satyricon byla zcela jistě velmi očekávanou záležitostí… a nejen že se na ni čekalo, ale dost se toho od ní i očekávalo. Nahrávka ovšem prozatím sbírá docela rozporuplné reakce, ale upřímně tak úplně nechápu proč… nebo lépe řečeno, do jisté míry chápu samotné stížnosti, ale občas mi uniká jejich důvod. Především mi přijde trochu úsměvná argumentace, že “už to není Satyricon“… no, to je slovo do pranice… Je bezpodmínečné nutné si uvědomit jednu věc, a sice že Satyricon se v rámci svojí diskografie vždy pohybovali v jakýchsi obdobích. To úplně první se neslo v duchu typického black metalu úvodní poloviny 90. let – syrový, mrazivý a silně atmosférický. Všechny tyhle norské black metalové klasiky z 90. let byly svým způsobem unikáty, a přestože hrály v uvozovkách “to stejné”, každá to kapela byla svá a měla vlastní zvuk, což samozřejmě platí i o raných deskách Satyricon – ne nadarmo mají “Dark Medieval Times” (1994), “The Shadowthrone” (1994) a “Nemesis Divina” (1996) dodnes čestná místa v mnoha black metalových sbírkách, tu mojí nevyjímaje. Poté ovšem přišel skok a Satyricon na následujících dvou albech “Rebel Extravaganza” (1999) a “Volcano” (2002) svůj zvuk značně vyčistili a zpřístupnili, sice šlo stále o black metal, ale místy (hlavně na druhé jmenované) začaly vystrkovat růžky rockovější pasáže, což naplno propuklo s nahrávkami “Now, Diabolical” (2006) a “The Age of Nero” (2008), které se již nesly v duchu jakéhosi black’n’rollu. Tím chci říct, že vývoj nebyl pro Satyricon nikdy nic cizího, takže kdo tu kapelu sleduje déle než od doby onoho načernalého rokenrolu, těžko si teď najednou může stěžovat, že je to jiné… pokud se tedy nejedná o případy, kteří si stěžují, že to nezní jako prvotní tvorba, ale to si zase nezaslouží komentář, protože to jsou stížnosti 15 let s křížkem po funuse.

Ještě úsměvnější mi ovšem přijde to, že mi ani zdaleka nezdá, že by “Satyricon” bylo tak obrovským posunem ve výrazivu skupiny… tedy alespoň v porovnání s tím, co jsem já osobně očekával. Už před čtyřmi lety začal Satyr krmit média o tom, jak obrovským skokem další album bude, jaký to bude progres, jak tím spoustu lidí určitě naštvou, jak to bude něco, co doposud nemá v diskografii Satyricon obdoby. A já jsem si jednoduše dovolil být tak naivní, že jsem tomu začal doopravdy věřit. Ostatně, proč by ne, jak už bylo řečeno výše, Norové za svou kariéru prodělali několik zlomů, po nichž se jejich tvorba začala ubírat trochu jiným směrem. A vzhledem k tomu, co všechno na adresu “Satyricon” padlo ještě dlouho před samotným vydáním, jsem jaksi očekával, že přijde odklon, od black’n’rollové tvorby posledním let, že přijde další skok, nový zvuk a odlišné pojetí, podobně jako se to kdysi stalo mezi deskami “Nemesis Divina” a “Rebel Extravaganza”. A upřímně, dost jsem se na to těšil, protože jsem byl zvědavý, s čím Satyr a Frost přijdou tentokrát. Jenže takový skok to není ani omylem, vlastně bych se zdráhal mluvit i o nějakém větším posunu, ten progres mi přijde spíše kosmetický. A to mě dost zklamalo… takže zatímco většina lidí si stěžuje, že tohle už není Satyricon (ať už tím myslí cokoliv), já si musím stěžovat na to, že je to až na absolutní výjimky jako “Phoenix” (k tomu se ještě dostaneme) pořád ten stejný Satyricon, jaký po roce 2000 už důvěrně známe.

Především, sound desky zůstal takřka nezměněný, stylem takového toho rockového black metalu, který jsme už slyšeli na “The Age of Nero” a “Now, Diabolical”. Nic proti těm deskám samozřejmě nemám, spíš naopak, opravdu se mi líbí, “Now, Diabolical” je podle mě pořád vysloveně skvělé a navzdory všeobecnému pohrdání tou nahrávkou mám upřímně rád i “The Age of Nero”, ale potom, co jsem se za posledních pár let naposlouchal keců o velkých změnách, jsem nějakou změnu prostě čekal. Dobře, tak když ne co do produkce, snad Satyricon ten progres učinili alespoň v rovině kompoziční… nebo snad ne?

No, popravdě řečeno, také ne tak úplně. V jednom případě tak Satyricon učiní, že svou muziku pošlou do docela jiných míst, ale vzhledem k tomu, že jde o ojedinělou záležitost, působí to spíš jako výjimka potvrzující pravidlo. A vlastně víc než instrumentálně takto “Phoenix” působí především kvůli čistému vokálu hostujícího rockového zpěváka Siverta Høyema. Pak je tu několik málo písniček, v nichž se dá se zavřenýma očima říct, že se v jejich rámci Satyricon rovněž zkusili někam mírně pohnout (ačkoliv “v mezích zákona”), čímž mám na mysli třeba “The Infinity of Time and Space” nebo “Tro og kraft”, možná při zavření všech tělesných otvorů ještě “Our World, It Rumbles Tonight”, ale určitě bych netvrdil, že jde o nějaké velké objevitelství, jelikož v některých jejich momentech cítím dozvuky od “Rebel Extravaganza” až po “The Age of Nero”. A nakonec tu máme songy, které jsou natolik pokrokové a progresivní, že by se s naprostým klidem mohly objevit na “Now, Diabolical” nebo “The Age of Nero” a nikdo by ani nemrknul překvapením… a těch je většina. Nejkřiklavějšími příklady budiž “Nocturnal Flare”, “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit”. Upozorňuju, že se bavíme čistě o stylu kompozic, ne o kvalitě, protože tam se to rozdělení nebude překrývat s tímhle. Ale jinak… jasně, já to chápu, některé věci prostě nezměníte, minimálně jenom Frost je natolik specifický bubeník, že díky němu budou už asi navždy Satyricon znít jako Satyricon, avšak pořád si myslím, že když pánové naslibují (r)evoluci svého zvuku, rozhodně měli schopnosti na to, aby tak učinili, aniž by zapřeli sami sebe a svou předcházející tvorbu.

Dobrá, vem to čert, no a co, že Satyr horem dolem sliboval velké změny a posun, byl bych ochoten nad tím vším mávnout rukou a zapomenout, že jsem se tak těšil na novou tvář Satyricon, kdybych dostal skvělý materiál, jenž by mi dokázal něco dát a vyloženě mě bavil. A opět upozorňuju, že Satyricon jsem měl vždy rád a na rozdíl od většiny se mi prostě líbí i “The Age of Nero” všeobecně považované za slabotu, takže to pro Nory tak nesplnitelný úkol zcela jistě nebyl. Jenže bohužel… nerad to říkám, ale ani zde to prostě není to pravé ořechové. Neříkám, že je “Satyricon” úplný průser, že se to nedá poslouchat nebo že by se dokonce jednalo o sračku, do něčeho takového má ta deska přece jenom trochu daleko. Je to prostě takové… album v pohodě, člověk si to pustí, řekne si oukej a jde dál. Samozřejmě, i tohle je pro některé interprety nedosažitelná meta, ale na Satyricon? Možná je to trochu nespravedlivé, ale sorry, tohle je prostě málo na to, co člověk od takové kapacity čeká a vyžaduje. Pojďme si to ovšem projít popořadě…

“Voice of Shadows” je spíše trochu nataženější intro, které se na rozdíl od mnohých dalších uvozovaček nese v duchu i následujícího materiálu, což je formálně v pořádku, ale pocitově mi “Voice of Shadows” příliš nesedí a není to tak úplně ono. Přesně to je bohužel případ i prvního regulérního songu “Tro og kraft”. Celou nahrávku jsem poslouchal opravdu hodněkrát, ale z hlavy bych si pořádně nevybavil jediný motiv písničky. Když se na to při poslechu vyloženě soustředím, tak tomu nemám moc co vytknout, ale ta skladba nemá sílu na to, aby si tu pozornost sama vynutila, což dřívější tvorba Satyricon rozhodně dokázala. Třeba takové “Volcano” jsem neslyšel už pěkně dlouho, ten rok to snad bude určitě, možná i klidně déle, ale stejně si z voleje vybavím, jak zní “Suffering the Tyrants”, “Repined Bastard Nation”, “Fuel for Hatred” a další. Singlová “Our World, It Rumbles Tonight” rovněž není žádný zázrak, už v době jejího zveřejnění mě příliš nebavila a tehdy to také bylo poprvé, co se mé nadšení trochu zchladilo, ačkoliv flintu do žita jsem určitě neházel. Ale uznávám, že v kontextu celé desky ten song funguje o něco lépe než samostatně a po ještě nezáživnější “Tro og kraft” trochu nakopne. Ale jednoduše tomu pořád cosi chybí.

První opravdu dobrou a zajímavou skladbou je až čtvrtá “Nocturnal Flare”, která se pro mě postupně stala jedním z vrcholů “Satyricon”. Jak již jednou bylo řečeno, pokud by se svého času objevila třeba už na “Now, Diabolical”, vůbec by vám to nepřišlo jakkoliv divné, ale co se ta písnička rozjede, tak to má nějakou sílu a charisma – to je důležité slovo! Protože přesně opravdové charisma je to, co “Tro og kraft”, “Our World, It Rumbles Tonight” a další písně na desce postrádají. Hned následující “Phoenix” se to ovšem naštěstí ještě netýká. Jak už bylo řečeno, tuto kompozici svým čistým vokálem operlil Sivert Høyem, jenž patří mezi nejznámější norské zpěváky jak co do sólové tvorby, tak i s dnes již nefungující rockovou kapelou Madrugada. Inu, u nás se zpěvák hudebního mainstreamu a prodejních žebříčků rovná odpudivým výplachům typu Ben Cristovao, v Norsku je to vokalista s opravdovým talentem a zároveň zpěvák, který má podle všeho i v okrajovém metalu takový respekt, aby si jej black metalová kapela pozvala na svou desku, a zároveň má takové koule, aby tu nabídku i přijal. Holt, jiný kraj, jiný mrav. Ale zpátky k “Phoenix”… právě díky své netradičnosti je to skladba, jež na “Satyricon” zaujme jako první hned s úvodním poslechem, má silnou atmosféru a jak se nakonec ukázalo, je i velmi trvanlivá a stále dokáže bavit. Ano, je pravda, že z hodně velké části má na tom zásluhu právě Sivert Høyem, jehož jakoby nezúčastněný vokál je jednoduše excelentní a kompozici vysloveně sedne. Upřímně, přesně takhle jsem si to před vydáním představoval – jako něco pro Satyricon netypického, avšak stále silného a přirozeného.

Zde ovšem následuje opět několik malinko slabších písní přibližně na úrovni “Tro og kraft” a “Our World, It Rumbles Tonight”, čili opět nic špatného, vlastně formálně docela dobrého, ale co do pocitové stránky ne úplně koule-trhajícího. Vypalovačka “Walker Upon the Wind” je možná zajímavá akorát tak tím, že je asi nejagresivnějším songem “Satyricon” a oproti melancholické “Phoenix” nasazuje znatelný kontrast, což byl podle mého názoru zjevný záměr. Už zmiňované “Nekrohaven” a “Ageless Northern Spirit” jsou pak přesně tím důvodem, proč mě tak zklamaly všechny ty kecy o obrovské progresi, protože to jsou kusy, které jako by vypadly z “The Age of Nero” nebo “Now, Diabolical”. Kdybych chtěl být hodně hnusný, tak bych řekl, že znějí jako šuplíkové věci z období těchto dvou desek. Možná tak pasáž ve třech čtvrtinách “Ageless Northern Spirit” je zajímavá, ale to je trochu málo. Další vyloženě dobrá záležitost tedy přichází až s předposlední “The Infinity of Time and Space”, v níž Satyricon vsadili na trochu rozmáchlejší stopáž, proměnlivější strukturu a na rozdíl od zbytku nahrávky se zde snaží posluchače trochu překvapovat a udržovat v napětí. Způsob, jakým píseň postupně ve třech čtvrtinách vygraduje, mi vzdáleně připomíná třeba takovou “To the Mountains” z “Now, Diabolical”, ale zde to na rozdíl od předcházejících řádků tentokrát myslím v dobrém. “Natt” na závěr na mě působí trochu jako delší outro, podobně jako “Voice of Shadows” bylo delší intro, ale na rozdíl od otvíráku má zavírák atmosféru a baví mě, takže další kousek s palcem nahoru.

Kdo umí počítat (a věřím, že to umíte všichni, kdo jste schopní zapnout internet a dostat se na tuhle stránku a tudíž i k téhle recenzi), tomu je bilance asi jasná. Jedno slabší intro, jedno dobré outro, osm regulérních skladeb, z nichž tři výborné a pět docela slušných a pohodových, ale na jméno Satyricon pro mě osobně malinko nedostačujících. Když jsem si “Satyricon” pustil poprvé, řekl jsem si, že to nebylo špatné a že uvidíme, co se z toho vyklube s dalšími poslechy, že tam je prostor pro to, aby to album vyrostlo, a tak jsem se tedy pustil do vydatného poslouchání. Ta deska si rozhodně nemůže stěžovat na to, že bych jí nevěnoval pozornost nebo ji hodnotil po nedostatečném množství poslechů, naopak tu pozornost dostala možná ještě nadstandardní, ale postupem času jsem si při tom hledání něčeho víc uvědomil, že pátrám po něčem, co tam není. “Satyricon” je pohodová nahrávka, která se pohodově poslouchá, ale vůbec nic navíc. Jenže ať už Satyricon hráli syrový black metal v 90. letech, otevřenější black metal okolo roku 2000 nebo pozdější “primitivní” black metalový rokenrol, vždy jsem byl na to “něco navíc” zvyklý a eponymní deska tak znamená vůbec první případ, kdy jsem to nedostal. A to mě mrzí.

Satyricon mám rád… ne, nespletl jsem si časy, stále mám a rozhodně nad nimi nelámu hůl. Satyr si nejspíš tentokrát při skládání vybral trochu slabší chvilku, ale dá se to pochopit… dvacet let servíroval excelentní nahrávky, nejen v rámci Satyricon, ale i s (bohužel jednorázovými) projekty Storm a Wongraven, a vůbec poprvé se tentokrát nepoštěstilo. Nicméně – a říkám to trochu nerad – to nic nemění na faktu, že “Satyricon” opravdu je docela zklamání, zůstalo za očekáváním a je nejméně záživnou řadovkou v historii kapely. Ale na druhou stranu – abychom skončili v trochu pozitivnějším duchu – když suverénně nejslabšímu článku diskografie pořád dáváte nadprůměrné hodnocení 6/10, také to o něčem svědčí, že v té kapele rozhodně něco je a že jí pořád věříte. Tak se tu snad za pár let sejdeme v pozitivnějším duchu a s vyšší bodovou nadílkou…

---

Další názory:

Stačí se trochu porozhlédnout po internetech a je jasné, že eponymní novinka kultovních Satyricon rozhodně není albem, nad jehož kvalitami by panovala všeobecná shoda. Jak už naznačuje poslední eintopf, já osobně jsem si od něj sliboval dost i přesto, že nejsem kdovíjakým znalcem kapely, a když se na “Satyricon” podívám s odstupem, právě ta má neznalost větší části diskografie Satyricon je asi důvodem, proč musím se všemi, co desku odsuzují a vynaší ostudně nízká hodnocení, hrubě nesouhlasit. Neříkám, že je “Satyricon” od začátku do konce nacpaná perfektním materiálem. Má slabší místa a některé skladby mě úplně neoslovily. Kde ale boduje na plné čáře, to je celkový dojem, který deska zanechává. Nikam se nežene, je rozvážná a její ohromný vnitřní prostor dovede snadno pohltit, pokud mu dáte příležitost. Kouzelné na tom ale je, že je při tom “Satyricon” albem stejně barvitým, jako jeho kontroverzně přijatý artwork. Je tu slyšet prakticky vše od typicky chladného a pomalého black’n’rollu po velmi starosvětsky black metalové pasáže zejména v závěrečném opusu “The Infinity of Time and Space”. Největším vykročením mimo zajeté standardy je ale fantastická a chtělo by se říct až rocková balada “Phoenix” s hostujícím zpěvákem Sivertem Høyemem… Až by se chtělo říct, že je to jakýsi kaleidoskop přístupu Satyricon k black metalu nebo snad pokus o vyextrahování jeho samotné esence, protože přes rozličné polohy, kterými “Satyricon” oplývá, se zde zcela nezpochybnitelně stavělo z black metalových cihel, pro kapelu typická melancholie a nezaměnitelná melodika jsou na místě a není pochyb o tom, že neztratily nic ze své přitažlivosti. Přidejte k tomu tradičně skvělou a nápaditou Frostovu hru, působivě deklamujícího Satyra a fantastický zvuk, který si vyloženě žádá, aby zněl z vinylu, a máte desku, která si vás dost možná omotá okolo prstu přes všechny nedokonalosti, jimiž trpí. Satyricon prohlašovali, že půjde o stejný posun jako blahé paměti od “Nemesis Divina” k “Rebel Extravaganza” a redefinici samotného žánru z pera jeho spolutvůrců. Nemohu tvrdit, že by se to úplně povedlo, ale přesto je naprosto čitelné, o co se Satyr s Frostem snažili a ve výsledku se tomu nakonec docela přiblížili. Mě jejich nové dílo opravdu nesmírně potěšilo a tuším, že ho budu poslouchat ještě dlouho a pravidelně, protože jde o silnou a nesmírně osobitou desku, co v sobě ukrývá spoustu nádhery.
Ježura

Nemá cenu zakrývat, že z pohledu skalních fanoušků norských Satyricon jsem jedním z těch trendových sráčů, který k jejich modle přičichl až díky videoklipu ke “K.I.N.G.”, na jehož základě jsem si dítko dvojice Satyr a Frost oblíbil a pečlivě jej od té doby sleduji. Přestože jsou pro mě všechny věci před “Volcano” neposlouchatelný bordel, tak black’n’rollová éra, na níž se po tomto opusu vydali, se mi velmi zamlouvá. Eponymní album pokračuje v linii nastolené svými předchůdci, což je na jednu stranu dobře, na druhou už se mi to malinko začíná zajídat. Ne, že by “Satyricon” nebylo dílo barvité, komplexní a přesto chytlavé, ale nějak se mi nedaří si k němu vypracovat vztah, jenž mě pojí k “Now, Diabolical” či “The Age of Nero”. Při prvních posleších jsem se nemohl prokousat přes divný zvuk, na který jsem si časem zvykl, ale i později se mi některé skladby nezamlouvaly tak, jak bych čekal. O top momentech jsem měl však okamžitě jasno a jsou jimi skvělá “Phoenix” s hostujícím Sivertem Høyemem, hitová “Nekrohaven” a především skvěle vystavěná “The Infinity of Time and Space”. Ani ta “Our World, It Rumbles Tonight”, kterou jsem zprvu nemusel, mi v kontextu zbylých skladeb nepřijde vůbec špatná. Ten zbytek z mého pohledu není ničím víc než standardem, na který si Satyricon v posledních letech vytvořili patent. Jasně, Satyr má v hrdle pořád tu samou bestii a Frost dokazuje, že na scéně byste těžko hledali bubeníka s nápaditější hrou, ale hudebně nic, z čeho bych šel na prdel. Za sebe budu o “Satyricon” mluvit jako o zklamání, které se v kontextu posledních čtyř děl umístilo na místě posledním.
Kaša

Vždy jsem Satyricon uznával jako jednu z ikon norského metalu, stejně jako Satyra a Frosta jako jedny z předních umělců celé scény. Mám rád jak staré středověké black metalové vichry jejich počátků, tak jedovatý black’n’roll à la “Now, Diabolical”. Jenže pak mi tvorba těchto dvou bardů začala poněkud unikat. “The Age of Nero” jsem neslyšel vůbec a k poslechu eponymní novinky jsem se dokopával taky docela dlouhou dobu. Řekl bych, že letos snad nevyšla nahrávka, která by vyvolávala tak rozdílné reakce. Někdo to odsuzuje na plnou hubu, někdo to zbožňuje. Někteří stojí uprostřed a někteří si nejsou jistí. Za sebe vím jedno s jistotou – tohle album v mém letošním žebříčku neskončí nijak vysoko. Vzhledem k tomu, jaký respekt k nim chovám, mě to mrzí, ale nemůžu si pomoct. Deska kolem mě pokaždé prošumí téměř bez povšimnutí, unylé riffy, nudné “nápady”, marně se chytám momentů, které by mě snad mohly zaujmout. Zvukově postrádám i dravost, energii. Celá deska na mě působí dost unaveně, včetně Satyrova vokálu, který býval obrovskou devízou celé kapely. Za zmínku pro mě stojí snad akorát netypická “Phoenix”, již nazpíval norský rockový zpěvák Sivert Høyem. Skladba je zajímavá, má atmosféru, melodie jsou výtečné a Sivert má charisma. Druhou vyvolenou se stala “The Infinity of Time and Space” (ach, to klišé), která zaujala svou zajímavou stavbou a udržuje mě v napětí, mám zájem o to, jak se to dál vyvine. To se nedá říct o zbytku alba. Z mého pohledu klišé, šeď a nuda.
Stick

Tak nějak všichni čekali, kam se hudba norské legendy Satyricon po delší odmlce posune. Satyricon na nové fošně zvážnili, zpomalili a posunuli se k rozvážnému (post) blacku (metalu). Kdyby mi někdo před poslechem “Satyricon” desku takhle zaškatulkoval, určitě bych k ní přistupoval s ještě větším očekáváním. To by se mi ovšem vymstilo, protože ač “Satyricon” není tragická, jak mnozí tvrdí, není ani úplně nejlepší. Několik písniček na “Satyricon” poslouchám moc rád, takovou “Nocturnal Flare” mám díky návykovým kytarám rozhodně nejraději. Sekundují jí další povedené kousky, třeba “Phoenix” s čistými vokály nebo svižnější “Nekrohaven”, která jako by z oka vypadla některé skladbě z posledních alb. Zbytek desky je poslouchatelný, leč až příliš jednotvárný a utahaný. Ze všech nejnudnější mi přijde “Walker Upon the Wind”. Čtu-li internetové odezvy fandů, podle většiny to ze strany Satyricon nebyl posun úplně šťastný. Většina posledních desek black’n’rollové éry kapely byla přímočařejší, rychlejší a pro mě i zábavnější. Suma sumárum, nové dílko z dílny Satyra a Frosta není ani zdaleka takovou katastrofou, jak mnozí líčí. Ovšem lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nečekal víc. Z tohoto pohledu je pro mě “Satyricon” zklamání. A jelikož je Satyricon značka zavedená, budu v číselném hodnocení přísnější než v jiných případech.
Skvrn

---