Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 22.9.2017 Label: Napalm Records Tracklist: 01. Midnight Serpent 02. Blood Cracks Open the Ground 03. To Your Brethren in the Dark 04. Deep Calleth Upon Deep 05. The Ghost of Rome 06. Dissonant 07. Black Wings and Withering Gloom 08. Burial Rite Hrací doba: 43:35 Odkazy: web / facebook / twitter / bandcamp

Satyricon od blackmetalových fanatiků už roky dostávají těžkou nenávist (to je něco jako hejt, akorát česky) za to, že nehrají jako za časů „Dark Medieval Times“ nebo „The Shadowthrone“, ale mě osobně jejich vývoj nikdy nesral a bavily mě i jejich novější věci. Ať si říká kdo chce co chce, přinejmenším „Now, Diabolical“ je skvělá fošna a pořád se k ní rád vracím. Tím chci říct, že jsem jejich novější tvorbu spíš obhajoval a měl k ní respekt…

…až do posledního alba. Bezejmenná deska by papírově měla být nejzazším manifestem kapely, jejím pomníkem. Jenže u Satyricon tomu tak nebylo. Satyr a Frost jejím prostřednictvím vypustili svůj nejslabší dlouhohrající počin, jemuž zoufale scházelo vše, kvůli čemu byly nahrávky jako „Volcano“, „Now, Diabolical“ a „The Age of Nero“ (tahle placka je až zbytečně podceňovaná) tolik zábavné. „Satyricon“ přineslo pouze jedinou pamětihodnou píseň „Phoenix“, na jejíž přitažlivosti měl ovšem největší podíl hostující zpěvák Sivert Høyem.

Zklamání z eponymní řadovky bylo tak veliké, že jsem nyní neměl příliš velká očekávání ani směrem k letošní novince „Deep Calleth Upon Deep“. Což jen prohloubil necitlivě oříznutý obraz „Dødskyss“ (1899) od Edvarda Muncha použitý jako obal i první ukázka, která koule fakt netrhala. Nejpozději v téhle chvíli jsem se začal obávat podobného provaru jako u „Satyricon“.

Nyní by znělo úderně, kdybych tento předpoklad potvrdil a vyhlásil „Deep Calleth Upon Deep“ za sračku. O něco méně úderně, ale pořád docela dobře by znělo, kdyby přišel velký zvrat a „Deep Calleth Upon Deep“ bych za zvratek nevyhlásil s tím, že album nakonec překvapilo a vrací Satyricon do formy. Jenže pravda je, jak už má ta mrška ve zvyku, někde uprostřed. I když… uprostřed jen obrazně, jsme o něco blíže k první zmiňované možnosti.

Přinejmenším jedna věc potěšující je – „Deep Calleth Upon Deep“ je lepší než „Satyricon“. A to docela výrazně, což ovšem není dáno kvalitami letošního placky, nýbrž nekvalitami té předchozí. To si dovolím tvrdit zejména proto, že poslech minulé desky mě vůbec nebavil, spíš docela nudil, kapela zde hrála unaveně a… prostě tam chyběl jakýkoliv zápal i dobré nápady. Ne snad, že by se novinka dokázala vrátit na úroveň předešlých počinů, ale její poslech mě neobtěžuje, ani u něj nezdechávám nudou.

Nicméně jsem si vědom toho, že „Deep Calleth Upon Deep“ rozhodně nebude záležitostí pro dlouhodobější vztah. I tuhle placku totiž trápí určité neduhy, nad nimiž prostě nelze přivírat oči. Předně se mi zdá, jako kdyby už Satyr nebyl schopen přijít s nějakým skutečně zajímavým riffem či motivem, který by dokázal utkvět v hlavě. Výsledek se poslouchá poměrně v pohodě, ale chybí zde výraznější skladby, jaké by desku táhly kupředu. Klidně si tomu říkejte třeba hity. Chybí i písně, které by se odhalily až postupem času, a dokázaly fungovat s větším odstupem. Je tu jen osm tracků, jejichž poslech člověka nijak zásadně nesere, ale o tom, že by dokázaly předat něco hlubšího, se nedá mluvit ani v nejmenším. Nebo snad ano, když už nyní cítím, že „Deep Calleth Upon Deep“ dochází dech, a když ani během těch několika poslechů jsem necítil nějaké větší, byť třeba krátkodobé uspokojení?

Sem tam probleskne nějaká pasáž, která nechá vzpomenout na sílu dřívějších Satyricon, ale povětšinou se jedná jen o krátké chvilky, nikoliv o stěžejní motivy písniček. Jako nejpovedenější položky alba se mi jeví pomalá „To Your Brethren in the Dark“, která má snad jako jediná trochu hmatatelnější atmosféru, a „Deep Calleth Upon Deep“, byť právě ji jsem měl na mysli, když jsem výše hovořil o první ukázce, která nervala koule. Titulní věc však v rámci celku vyznívá lépe.

Na druhou stranu nelze zastírat, že tu jsou i mnohé slabší pasáže, přinejmenším ve vyrovnaném poměru s těmi lepšími, nejsou-li rovnou v převaze. Kupříkladu začátek „Black Wings and Withering Gloom“ mi přijde dost nepovedený. A obecně skladby z druhé poloviny nahrávky nemají nic, čím by dokázaly zaujmout, snad jedině s čestnou výjimkou v podobě místy nečekaně melodické „The Ghost of Rome“. Nicméně neříkám, že se zaujetí musí vždy nést v pozitivním duchu.

Největší problém však spatřuji v tom, že „Deep Calleth Upon Deep“ podobně jako eponymní album působí dojmem, že to zní jako Satyricon, akorát v horším vydání. Jako kdyby se někdo styl Satyra a Frosta snažil věrně napodobit, ale nedokázal hrát na jejich úrovni. Jenže oni jsou pod tím podepsáni skuteční Satyricon, což je docela smutné. Bezejmenný počin stále zůstává jejich nejhorším albem, ale „Deep Calleth Upon Deep“ je druhé nejhorší v historii norské veličiny.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jako kdyby kvality Satyricon prudce uvadaly. Kvalitativní propad na téhle a minulé desce je oproti předchozím érám skupiny obrovský. Zatímco u bezejmenné fošny šlo shovívavě mávnout rukou pod argumentem, že každá kapela má právo na nějaký přešlap, druhá takhle slabá řadovka za sebou už značí hlubší problém. Pokud budou Satyricon i příště takhle zvadlí, asi bude načase začít lámat hůl.