Archiv štítku: Ille

Žižkovská noc 2018 (čtvrtek)

 Žižkovská noc 2018

Datum: 22.3.2018
Místo: Praha, Palác Akropolis, Goose Bar
Účinkující: Cytotoxin, Diphteria, Ille, Kalle

Pokud byl v loňském roce čtvrteční program Žižkovské noci spíš taková rozehřívačka před hlavním dvoudenním maratonem, letos už měl formát naprosto plnohodnotný. A tak v podvečer započaly po celém Žižkově kulturní žně – v čele s hudebním programem, jehož specifickým výsekem vás nyní provedu. Zprvu zamíříme do Paláce Akropolis, kde chvíli po sedmé spouští tuzemský indie pop Ille. Každý rok přibírám v rámci programu Žižkovské noci nějakou tuzemskou dobře poslouchatelnou a vstřebatelnou alternativní popovku a zatímco vloni jsem se vrhnul na Květy, letos tip padl právě na toto kvarteto. Vystoupení proběhlo ve velmi příjemné atmosféře s pochopitelně skvělým nazvučením. Hrálo se převážně z nové desky „Pohádky“, což je materiál celkem intimní, čitelný a naživo byl odprezentován velmi precizně. Zpěvačka a klávesačka Olga ovládala své vokály bez škobrtnutí a instrumentalisté bavili různými výměnami nástrojů a dali vyniknout detailům, kterých si na studiovkách člověk nevšimne. Překvapivě chyběly některé notoricky známe starší hity typu „Holka ve tvý skříni“, což však v dané konstelaci ani nevadilo.

Nicméně hlavní důvod, proč jsem svou pouť začínal v Akropoli, bylo duo Kalle. Kapela, která za svou loňskou desku „Saffron Hills“ získala i cenu Anděl, vládne ještě o poznání intimnější atmosférou než formace, jíž ještě před momentem patřilo pódium. Jedna kytara, samply a uhrančivý hlas Veroniky Buriánkové. Chemie mezi aktéry funguje na jedničku, o tom žádná. To stačí na mrazení v zádech. Jenže s přibývajícími minutami člověk nachází vzorec, podle něhož se většina skladeb staví a přeci jen není schopen udržet v napětí celé vystoupení. I tak ale šlo o povedený koncert, který ukázal, v čem tkví kouzlo atmosferické hudby. Jen jsem holt oproti většinovému nadšení ohledně geniality nové desky trochu skeptičtější. Nu, nebo že by to bylo tím, že co do hlasu Veroniky mi jsou blíž Nod Nod? Těžko říct.

Žižkovem cesta je klikatá, já okultista jsem, ale na blackmetalová zla musím ještě trochu počkat, a tak mířím tam, co je tomu zřejmě nejblíž – a to je Goose bar s deathmetalovými a corovými nářezy. Pajzlovitá atmosféra prostoru je umocněna problémem s odpadem, jenž se zasloužil o to, že celý večer se vedl v podzemním prostoru významně páchnoucím fekáliemi. Nu nevadí, nejsme žádné bábovky. Když se zařazuji do hloučku v publiku, Anime Torment hrají poslední songy. Ze zvuku slyším hlavně bicí, zpěv a matně jednu kytaru, zbytek je utopen. Posléze nastává dlouhé zvučení Diphteria, kteří si to mohou dovolit, protože deathocorová kapela Madafaka, jež měla hrát nyní uvízla po cestě, a tak se přesunula až za skupinu, kvůli níž jsem sem zamířil a kterou svůj program následně uzavřel – Cytotoxin.

Nejdříve ale ještě k Diphterii. Ta se postarala o solidní nářez, který sice byl čistě po hudební stránce poměrně sterilním žánrovým zástupcem, nicméně nasazení a divokost, s níž vystupovali, tomu dodaly patřičné grády. Zpěvák Roman evidentně patřičně posilněný blbnul jako utržený ze řetězu a členové i publikum se také nenechali zahanbit. Oproti předchozí kapele byl zvuk o poznání lepší, a tak celkový dojem zůstal poměrně pozitivní. Zkrátka šlo takovou solidní přímočarou koncertní rubanici.

Ve srovnání s tím, co následovalo, byla ale Diphteria jenom taková jednohubka. Cytotoxin je brutální technická deathmetalová kapela z Německa, jejíž estetika je založena na stylizaci černobylské katasrofy oním vděčným sci-fi/hororovým způsobem. Na scénu přichází v plynových maskách a zpěvák v rukou třímá žlutou plechovku se znakem radioaktivity. Pak už masky strhnou a rozjedou pravé metalové peklo. Nářez může začít – publikum, ač zprvu ještě ne zas tak početné, se na ně evidentně těšilo a ihned se člověk nechává strhnout zuřivým kotlením. Precizní kytarové vyhrávky Jasona a Fonza sice teprve v průběhu koncertu chytají svůj správný zvuk, nicméně posléze fakt není co vytýkat. Kousky z poslední nahrávky „Gammageddon“ vynikají parádně, například konec „Radiatus Generis“ opravdu patřičně drtí. Zpěvák burcuje publikum, které postupně houstne a nejednou si proběhne circlepitem a ještě neváhá pořádně se do toho opřít. Atmosféra člověka úplně nabíjí novou energií. Teprve po skončení si člověk uvědomí, že je nasáklý potem a polomrtvý. Samuela Kerridge v Crossu holt už nedávám.

Čtvrtek se tedy u mne nesl jak v duchu hravosti, melancholie, tak v duchu sofistikované agrese. V až divadelně klidném prostředí Akropole si užíval písničkářství, stejně jako za inhalování nechutných smrádků řádil na prvotřídním technickém deathu. Bahno a květ. Co přinese zítřek?


Ille, Never Sol

Ille
Datum: 10.4.2014
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Ille, Never Sol

Znáte to sami. Nebo alespoň doufám, že se tu krom našeho šíleného šéfredaktora najdou tací, kteří tu situaci taky znají. Prostě se vám čas od času nachomýtne do playlistu naprosto skvělá popová deska, kterou točíte pořád dokola. A když pak zjistíte, že ona kapela hraje v docházkové vzdálenosti od vašeho bydliště s velmi zajímavým supportem za lidové dvě stovky, tak prostě není důvod k tomu, proč na její koncert nezajít. A to je přesně případ severočeských Ille, kteří v současnosti jednou šňůru s Never Sol. Prvý jmenovaný celek točící se hlavně kolem zpěvačky, klávesačky a skladatelky Olgy Königové vydal debutovou desku “Ve tvý skříni” na konci loňského srpna. Druhé jmenované těleso skládající se ze čtyř hudebnic vydalo nahrávku “Under Quiet”, mimochodem rovněž debutovku, o měsíc později. A vzhledem k tomu, že obě kapely k sobě mají docela blízko jak žánrově, tak prvotřídní kvalitou, série společných koncertů byla docela nasnadě.

Do žižkovské Akropole jsem dorazil za posledních několik málo měsíců již potřetí – a tentokráte včas, neboť tenhle kulturní svatostánek je zasazen do centra hustě obydlené čtvrti a striktně pro něj platí desátá večerní. Nicméně i včasný příchod se ukázal až příliš včasný; jak často bývá program dost na knop, tentokrát se začínalo hrát až po osmé, a tak mi nezbylo než dobrou půlhodinu lelkovat. Obhlédnul jsem stánek s merchem, zkoupil CDčko Ille a vyzkoušel, jestli je tamní Plzeň stejně hnusná, jako když jsem ji měl naposledy na koncertu WWW. K mé smůle byla.

Nicméně to už odbíjí osmá a na podium přichází Olga s tříčlenným doprovodem a začínají jemným, atmosférickým intrem. Krátký, skromný pozdrav. Skoro jako by z postupně rozrůstajícího se publika měla respekt a dávala najevo svoji křehkost. Dál pokračují “Podhoubím”. Nebo “Zmrzlou”? Už nevím, tyhle dvě skladby se mi do určité míry svojí podobností slévají a v podstatě na tom ani tolik nezáleží. Na jednu stranu perou Ille do publika lidskost a souznění s trablemi všedního dne, na té druhé jsou symboličtí, abstraktní, s pokusy o přesah. Tak nějak v rovnováze, těžko jednu tvář odloučit od druhé – což je přesně to, co tolik můžu. Následují “Co udělaj”, “Kočka”, “Island” (známá z alba spíš jako “Na sever”) ale i klipovka “Zapomenout” a hit “Holka ve tvý skříni”. Zahráli i můj oblíbený cover Vypsané fixy “Ledňáčci” (jakkoliv fiXu nemusím), odkazující na sever Čech, odkud Olga pochází. Padlo i pár mně neznámých skladeb jako třeba “Pluto”, které neznám ani ze staršího EPka “V rekvitzitách”. Nevím, jestli šlo o novou skladbu, nebo o píseň, kterou Olga nahrála ještě s Obří broskví.

Od Ille jsem dostal přesně to, co jsem čekal – a vlastně ještě o kousek víc, protože živé podání skladeb ne, že by bylo tvrdší, ale elektrická kytara, za kterou se střídali oba kytaristé Marek Svoboda a A.M. Almela, byla výraznější, zejména v melancholičtějších, shoegazovějších pasážích, které byly krásně snivé. Na druhou stranu právě kytaristé dodávali svou často energickou hrou živější nádech. Tři čtvrtě hodina strávených v jejich přítomnosti uběhlo snad až moc rychle, ale rozhodně stála za to. Po skončení se mi povedlo ulovit i podpis s věnováním. Během čekání na Never Sol jsem konečně uzřel, kolik lidí došlo, a po předchozích zkušenostech mi Akropole přišla trochu poloprázdná – a to i přesto, že 200, 250 lidí přijít mohlo. A vyjma toho jsem došel zjištění, že Gambrinus je nemlich ten samý hnus co Plzeň, jen prodávaný o pár korun levněji.

Začátek setu Never Sol provázely poměrně zásadní technické potíže. Dokud na podiu byla jen Sára Vondrášková s bubenicí, všechno bylo v nejlepším pořádku. Jakmile se dostavila i zbylá dvojice dívek, totiž houslistka s druhou klávesačkou, začaly problémy. Že jinak jemná hudba začala znít jako vcelku kvalitní noise pop, by mi zdaleka nevadilo, nicméně prsty ucpané uši protagonistek nasvědčovaly, že to rozhodně není stav, který by jakkoliv souvisel s původním plánem. Řešení technických problémů Never Sol vyložili písní, kterou chtěli svůj set uzavřít, nicméně pak už pokračovali podle plánu. Přiznám se, že jejich tvorbu v podstatě neznám, desku jsem před koncertem slyšel jen jednou – na rozdíl od Ille, s nimiž jsem ať již vědomě nebo podvědomě odzpíval či odbroukal všechny texty.

Neznalost se nicméně nijak nepodepsala na tom, jak jsem si jejich vystoupení užil. Hudba Never Sol je více zaměřena jedním směrem, totiž především snivá, občas až mírně hypnotická. Vím, že zazněla “Burning”, otevírák debutovky “Under Quiet”, “Lake” a závěrečná “Femme Fatale”. Na rozdíl od Ille bylo kvarteto dívek trochu monotónnější, na druhou stranu více unášely mimo reality a věřím, že pokud bych jejich album znal tak, jako jsem znal tvorbu první kapely, užil bych si Never Sol mnohem více. Takhle byla Sára Vondrášková s doprovodem “jen” vynikající, ale už tam chyběl ten srdeční vztah. Konec přišel po několika přídavcích na minutu přesně o desáté večer a mně nezbylo než se odebrat domů. A rozhodně jsem nemohl odcházet nespokojen, protože přesně takovýhle koncert už mi dlouho chyběl.