 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Dantez: Sokol, doktor z hor:
|
H.:
Poslední dobou zabíjím nejvíc času u „Age of Empires II: Definitive Edition“. Původního „The Age of Kings“ a „The Conquerors“ jsem se kdysi napařil jak blázen, ale pozdější HD verze s novými rozšířeními mě minula. Definitivní edice obsahuje všechno a ještě přidává další obsah, takže to doháním, drtím kampaně v chronologickém pořadí vydání a fest si to užívám – aktuálně hraju vietnamskou kampaň z „Rise of the Rajas“. Tenhle remaster rozhodně dělá legendě čest (víc než podobná předělávka u jedničky, kde mě některé bugy fakt zběsile vytáčely) a pořád platí, že všechno, co kdy člověk mohl od RTSka chtít, tak „Age of Empires II“ to má.
V posledních měsících také znovu procházím 3D trilogii „Grand Theft Auto“. Na trojce zub času zahlodal fakt hutně. „Vice City“ je mnohem lepší, ale pořád mělo mouchy (nemožnost plavat, když je všude okolo hromada vody, do níž se padá fakt lehce… nic moc). „San Andreas“ se zbavilo největších neduhů svých předchůdců a jejich klady dotáhlo na vyšší úroveň. I po těch letech se jedná o extrémně zábavou pařbu, která nikdy nezklame, i když pár konkrétních misí zaručeně vytočí. Úkoly u Zera jsem tentokrát zvládnul maximálně na druhý pokus, ale o to víc jsem ale vykysnul na poslední misi v kamenolomu a poslední příběhové misi. Každopádně, dohráno na 100 %.
Když mám chuť si zapařit nějakou pičovinku, tak mě nikdy nezklame platformer anebo tower defense. „Kingdom Rush“ v tower defense žánru platí pravděpodobně za nejuznávanější značku – já osobně mám sice o kousek radši „Cursed Treasure“, ale i tohle je super. I když musím říct, že s každým dílem (teď sbírám achievementy v „Kingdom Rush: Origins“) to jde o kousek dolů.
Co se filmů týče, tak zrovna jsem dočuměl všechny „Creepshow“. Jednička plná známých hororových ksichtů pod taktovkou George A. Romera a se scénářem od Stephena Kinga je oukej béčko z osmdesátek. O dvojce se dá říct něco podobného, ale už je výrazně horší. Modernější trojka spadla do sraček. Seriál z roku 2019 mi přišel docela nevyrovnaný, ale některé příspěvky se mi překvapivě pozdávaly.
Poslední dobou dost poslouchám staré Cradle of Filth. Není to náhoda, což určitě brzo pochopíte, jestli jste nepochopili už teď…
Metacyclosynchrotron:
Od „Mindhuntera“ jsem moc nečekal, ale nakonec jsem se do sledování intenzivně zažral. Pomalý běh seriálu mi nevadil, vztahové pičoviny mezi postavami obvykle taky ne, i když bych byl rád za osekanou verzi, která by se soustředila čistě na činnost předmětného oddělení FBI a rozhovory se sériovými vrahy. Ale to už by to musel být ryzí dokument. Seriál totiž u mě nejvíce stoupl, když jsem se dočetl, že zmíněné rozhovory s ptáčky jako například Ed Kemper nebo David Berkowitz, vcelku věrně odrážely skutečnost, no a samozřejmě přínos onoho psychologického a kriminalistického výzkumu je neoddiskutovatelný. Zamrzel jen konec a zjištění, že třetí série asi nebude.
Dlouho jsem si chtěl přečíst něco na téma fraktálů a jejich manifestaci v přírodním světe. Hledal jsem samozřejmě něco vědeckého a zároveň přístupného i laikovi, nikoliv jeblé ezo-bludy, a na základě doporučení jsem natrefil na tu správnou knihu. Psáno srozumitelně, věcně a poutavě, takže si od Philipa Balla přečtu i něco dalšího. Kdo by totiž řekl, že proces formování prasklin v půdě nebo říčních koryt může být tak zajímavý?
„Znovuzrozený čas“ jsem četl už před pár roky, tentokrát ale poprvé v češtině a jsem rád, že se překlad povedl. Rozjezd je celkem pomalý, ale jakmile se Smolin dostane k představení svého náhledu na roli času ve vesmíru, tak se na tom dá kvalitně zafičet. Jestli vás zajímá konkrétnější popis obsahu, tak si ho přečtěte na stránkách libovolného knihkupce; napoví vše podstatné, a pokud byste měli v zásobě nějakou jinou „srozumitelnou“ filosofickou nebo fyzikální literaturu, která se tématu času věnuje, tak sem s ní.
Na hry moc času není, ale nedávno přišel víkend, kdy už jsem měl všeho plnou prdel natolik, že se mi ani nechtělo nic poslouchat nebo číst. Tak jsem nainstaloval „Doom 3“, nahrál soundpack od Trenta Reznora a šel to kosit rovnou na hard. Po letech a s debilní myší to bylo „náročné“ tak akorát a ku mému překvapení jsem se při hraní i víckrát vylekal. Vůbec jsem nečekal, že hra zapůsobí jako kdysi, a dokonce i grafika vypadá stále skvěle.
Dantez:
Většina by asi nesouhlasila, ale za mě je kvalita releasů Bolt Thrower vesměs vzestupná (linearitu kazí jen „Honor Valour Pride“). Finální „Those Once Loyal“ je vyšperkovaný triumf, který jsem docenil dávno. Až teď mě ovšem sundalo o sedm let starší „Mercenary“, které hází hutné groovy a hrubozrnné riffy téměř bez přestání.
Sokol, doktor z hor:
Co se knihomolské patologie týče, konečně se mi do pracek dostala slavná novela Ernsta Jüngera „Na mramorových útesech“. Alegorický a lyrický příběh „in a foreign land, in a foreign time“ nás zavádí do fantastických a magických kulis Velké Mariny a nabízí vskutku artistní a čarokrásný pohled do duševního a duchovního vývoje dvou bratří, kteří se odvrátili od své válečnické minulosti a zasvětili svůj život květinám. Rostoucí plíživé nebezpečí, které přichází zvenčí i zevnitř, však změní jejich život a přivede je k bolestivé konfrontaci se stínem, jemuž dříve sloužili. Krátké vyprávění o zoufalém boji hlavního hrdiny s Nadlesním a jeho „světluškami“ a „lemury“ bylo ve své době (1939!) okamžitě pochopeno jako podobenství nacistického teroru. Doporučuji všem deseti a pokud už se odhodláte k četbě, vychutnejte si závěrečný hrdinův pohled z mramorových útesů.
Skvělou zprávou, tentokrát pro milovníky francouzské literatury, je relativně nový překlad Célinovy „Cesty do hlubin noci“, tentokrát pod názvem „Cesta na konec noci“ (rok 2018). Od prvního a kvalitního českého překladu, který vyšel bezprostředně poté, co svou revoluční a kultovní knihu Louis-Ferdinand Céline vydal, uplynula řada let a díky fenomenální překladatelské práci Anny Kareninové si tak můžeme vychutnat originální jazyk a célinovskou svébytnou práci s jazykem daleko věrohodněji a přesněji. Takže pokud toužíte po autentickém Célinovi jako po ničem jiném a nemáte na to číst „Voyage au bout de la nuit“ v originále, nemusí vás to vůbec trápit, stačí vzít a číst. Protože cynické a ponuré vyprávění tohohle mizery za to stojí, i když nepatří k nejkratším.
Občas se stane, že se člověk na koncertě vyleje jak váza a není nic horšího než ještě opilejší kamarád, co vás hecuje k nákupu desek jen proto, že chce podporovat umění z cizí kapsy. Nevím už, jak se to stalo, ale „Attention Please“ od Boris jsem možná koupil přesně takhle, což by vysvětlovaly i podpisy členů kapely. Od koncertu Boris a Amenra utekl už nějaký ten pátek a já zjistil, že jsem to dosud neslyšel. A upřímně? Potěšilo to. Nečekal jsem „Amplifier Worship“ nebo „Absolutego“, na druhou stranu ani tohle – což jsem po poslechu nahrávky „Pink“ klidně i mohl. Jemné, melancholické trippy post-cosi mi kolem půlnoci dokonale sedlo do nálady a já si poklidně chrochtal nad tím, že Boris umí zahrát prakticky cokoliv.
Miluju staré Swans, vždycky jsem je miloval a vždycky budu, proto buďte rádi, že jste před deseti lety neviděli můj výraz poté, co jsem slyšel „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“. Většina reunionů ve mne nebudí dobrý dojem a původně jsem to ani slyšet nechtěl, jenže udělal jsem to a to mi uzavřelo cestu k novým Swans na celou dekádu. Možná jsem nebyl v dobrém rozmaru a měl bych tomu dát druhou šanci, ale míra zhnusení byla taková, že jsem se vždycky jen elitářsky ušklíbl, když někdo pěl ódy na „The Seer“ nebo „To Be Kind“. Nakonec jsem svou chybu napravil, obě desky si poslechl a musel jsem uznat, že mne to minulý měsíc velmi potěšilo. Nebyl to však jediný opožděný dárek, který mi Gira nadělil, protože „The Glowing Man“ mi přišel naprosto excelentní. Něco takového jsem dlouho neslyšel a upřímně, za trest by mi měli vyrvat ten otravný moudrák, co mi ještě zbyl, že jsem starého pána tak podcenil. Tohle totiž opravdu JSOU Labuťky ve své krystalické podobě – a mají snad všechno, co z nich udělalo takový kult.
Ještě jeden kousek, tentokrát se vrátíme zpátky k literatuře. „Jáma a rypadlo“ od Patrika Linharta, které jsem nedávno dočetl, není nic víc a nic míň než další komorní majstrštyk známého českého dekadenta, frenetika a vexilologa. Po Vídni a Walesu se s ním vracíme převážně na jeho milované Duchcovsko a Teplicko. V krátkých, ironických a hravých mikropovídkách si skládáme neoromanticko-sudetské podhoubí, které doslova hýří svéráznými figurkami, neuvěřitelnými historkami, magií a peprným humorem. Dokonalá sonda do duší lidí, kteří žijí „na konci světa“, poetická a zábavná. Tam, kde by se vyvoněná měšťácká prdel ani nevytrřela hajzlpapírem, se Linhart prohrabuje v uhlí a vyzdvihuje drobné, ale zářící démanty. Pro milovníky Sudet, pankáče, tuláky a pábitele povinnost!