Lidstvu smrt, psům život III to je pokračování festivalu pro organizaci Psí život, která pomáhá psům a kočkám, jejichž lidští druzi živoří na okraji společenského živlu. Tentokrát se můžeš těšit na celých 14 kapel. K tomu veganské občerstvení, after party a dobročinná dražba custom kytarového efektu podle tvého vlastního návrhu.
Posláním organizace Psí život je pomáhat psům a kočkám, jejichž majitelé se dostali do tíživé životní situace nebo se pohybují “na okraji společnosti” a nedokáží o své zvíře dostatečně pečovat. Cílem přitom není zvířata odebírat, ale zpřístupnit jim potřebnou péči.
Akce je zatím největší, co jsme kdy dělali – těšit se můžeš na 14 kapel všemožných metal a hardcore subžánrů.
Vedle hudebních exhibic proběhne i dobročinná dražba zakázky na kytarový pedál z dílny Dödsmord Studio. To celé podle tvého vlastního designu. Výtěžek z dražby půjde společně se vstupným organizaci Psí život.
✠ Punk ✠ Death ✠ Grind ✠ Doom ✠ Sludge ✠ Black ✠ Crust ✠ Metal
Metacyclosynchrotron:
1. Hetroertzen, Sektarism, LvxCælis – Praha, 4.10. (event)
2. Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest – Praha, 16.10. (event)
3. Goath, The Negative Bias, Ain, 0N0 – Bratislava (Slovensko), 27.10. (event)
Cnuk:
1. Master, Brutally Deceased, Pikodeath, Sabathory – Jaroměř, 20.10. (event)
2. Benefit pro Save the Syrian Children – Praha, 6.10. (event)
3. The Adicts, The Fialky – Praha, 11.10. (event)
H.:
V říjnu se chystají hned dvě hodně zajímavé blackmetalové akce, které si nenechám ujít. O kousek více se asi těším na kombo Taake, Bölzer, One Tail, One Head a Slegest. Sice jde o formace, které jsou u nás k vidění relativně často, nicméně dohromady jde o kurevsky lákavé kombo. Tady mě zajímají vlastně úplně všechny kapely, tudíž rozhodně nehodlám přijít pozdě.
V těsném závěsu následují Hetroertzen, Sektarism a LvxCælis. První jmenovaní jsou živě hodně silní a vizuálně působiví, takže se vyplatí přijít, i když nemáte dopodrobna naposloucháno. Věřte mi, že to bude fungovat i tak. Zato Sektarism mě z alb doposud nijak zásadně neoslovili a LvxCælis jsem prozatím věnoval méně pozornosti, než by si nejspíš zasloužili. Ale třeba mě živá vystoupení přesvědčí, že to není tak blbé respektive že jsem měl začít poslouchat už dříve.
Do třetice doporučím koncert Emmy Ruth Rundle, což je holčina z Marriages nebo Red Sparrowes. Na strahovskou Sedmičku přijede se svým sólovým projektem, s nímž čerstvě vydala album „On Dark Horses“ na značce Sargent House, což by už sama o sobě měla být známka kvality. Deska se mi zdá příjemná, a jestli si myslíte, že by vás mohlo bavit něco na půli cesty mezi starší Chelsea Wolfe a Lanou Del Rey, tak téhle akci zkuste dát šanci.
Onotius:
Koncertní říjen nabízí docela pestrou paletu zajímavých koncertů všemožných žánrů, což je vlastně celkem pochopitelné vzhledem k tomu, že klubová scéna v tomhle období většinou vrcholí. Na druhou stranu, těch naprostých must-see akcí je tu kupodivu třeba v porovnání s loňskem docela pomálu. To nicméně neznamená, že nebude na co chodit. V první řadě si určitě nenechám ujít pražskou návštěvu post-metalových Minsk po boku Zatokrev, kteří společně mimochodem upekli splitko, jež vyjde 5. října. Samotná akce se koná v úterý 23. října v klubu Underdogs’. A v tomto smíchovském klubu zůstaneme i pro další doporučení, a to pro původně chilský blackový rituál v podání Hetroertzen a jejich supportu v podobě LvxCælis a francouzských funerálních doomařů Sektarism. Ti zahrají hned zkraje měsíce – první čtvrtek. A vlastně i mé třetí doporučení zůstane ve stejném prostředí – tentokrát ale nepůjde o metal, nýbrž o post-punk. Hned den po Hetroertzen, tedy 5. října, totiž do Underdogs’ dorazí italští Soviet Soviet.
Metacyclosynchrotron:
V říjnu budu na koncerty spíše srát, protože listopad toho bude perný, ale pár akcí doporučím rád. Být z Prahy, tak určitě neváhám nad návštěvou koncertu Hetroertzen, LvxCælis a Sektarism. První jmenované jsem viděl dvakrát a bylo to super, i když dnes hrají v trochu jiném koncertním složení, Sektarism nedávno vyšlo nové album u End All Life / Norma Evangelium Diaboli, takže to asi sračka nebude, ale roli černého koně by mohli sehrát LvxCælis. Jak klapne zvuk, může to být fakt síla.
Na Taake s Bölzer samotné bych asi nešel, bo tu naživo hrají skoro furt, každopádně strašně rád vzpomínám na ten parádní kotel, co měli One Tail, One Head na prvních dvou ročnících Prague Death Mass. Trondheimští konečně představí svoje první album, aby to pak definitivně zabalili. Že bych si tedy ještě jednou a naposledy zajel rozdat a utržit pár ran?
No a pokud jste náhodou ze severních Uher, tak doporučuji vidět Goath, kteří zahrají na konci října v Bratislavě. Vydávají je Ván Records a naživo to jistě bude námrd jak svině; Pro bližší představu doporučuji nahlédnout do [H]itlerovy recenze. The Negative Bias budou mít asi slušnou atmosféru, elektro-akustický set 0N0 může být zajímavý a jestli je hudba Ain tak dobrá, jak silácké jsou jejich cool-occult kecy, tak bude o kvalitní sobotní kulturu jistě postaráno. Minimálně se pak můžete po skončení dokalit na jakési industrial/techno či co to tam má být.
Cnuk:
Dvacátého října bych se rád dostavil do jaroměřského Bastionu, kde zahrají deathmetaloví veteráni Master včele s Paulem Speckmannem. Předskakovat jim budou našinci Brutally Deceased a Sabathory a česko-němečtí Pikodeath. Studiově Master sice už za moc nestojí, ale naživo by to mohla být jiná.
V Praze je říjen výživný. Nakonec jsem vybral dvě menší záležitosti, jako třeba zajímavou akci, co se koná hned první říjnový víkend, kdy v pražském klubu Underdogs’ vystoupí špinavé mlátičky Mörkhimmel, Sekeromlat a Vole. Vystoupení je benefiční akcí pro Save the Syrian Children. Dále 11. vystoupí v MeetFactory kultovní punkáči The Adicts. Ti aktuálně jedou turné k nové desce „And It Was So!“, ale určitě dojde i na klasiky, takže Viva La Revolution!
K letním jistotám a tuzemským tradicím patří i sušický festival Metal Madness. Letos proběhne již pátý ročník, ke kterému budou patřit všechna tradiční know-how, jimiž festival disponuje. V první řadě jde o pestrou hudební nabídku, která je schopna uspokojit veškeré metalové nadšence a maniaky. Prostor dostane desítka kapel napříč styly v zastoupení jak mladé krve, tak zažitých matadorů. Celá akce proběhne, tak jako obvykle, v oblíbeném a velmi útulném prostředí ostrova Santos v Sušici. Toto místo vás pohltí svým kultivovaným zázemím s občerstvením, širokou škálou aktivit pro děti, které jsou pochopitelně vítány, neb každá nová generace milovníků kytarové hudby je důležitá. O zvuk bude, jako již tradičně, kvalitně pečováno. Slovní spojení rodinná atmosféra tu tak dostává jasnou podobu a hmatatelnou funkci. Zkrátka vše nabádá k tomu, aby i vaše uši zavítaly do hvozdů šumavských a v poklidu vstřebávaly libé zvuky metalové.
Hlavní hvězdou večera bude německá stálice Fleshcrawl. Syrový death metal klokotající pod tímto názvem se na scéně objevuje v roce ’91, byť historie kapely sahá až do roku 1987. Povinnost pro všechny fanoušky Bolt Thrower nebo Dismember. http://www.fleshcrawl.net/ https://www.facebook.com/Fleshcrawl/
Jméno Godless Truth by nemělo uniknout žádnému milovníkovi domácí death/grindové scény. Fungují už nějaký ten čas, po který, pochopitelně krom častého koncertování nejen po ČR, stihli vydat velmi silná a vysoce ceněná alba. Mimochodem, po loňském návratu právě ve studiu pracují na novém materiálu. Jak devastačně fungují i naživo si rozhodně nemůžete nechat ujít. http://bandzone.cz/godlesstruth https://www.facebook.com/godlesstruthofficial/
Smečku jménem Asgard lze na našich podiích vídat už vpravdě delší dobu. Svůj svérázný black hrnou od konce osmdesátých let, kdy ve svých textech už vystřídali celou řadu tajuplných příběhů. Přijďte si poslechnout vybrané kousky pod širé nebe a koruny stromů Santosu. http://bandzone.cz/asgard https://www.facebook.com/Asgard-159798407688/?ref=ss
Pamětníci druhého ročníku Metal Madness si jistě vzpomenou na anti-disco kapelu Shampoon Killer. Jejich zarputilý brutální death bude k mání i tentokrát. Hrozba všech duplexáků a metrosexuálů to na vás vyvalí bez servítek. Dvojice vokálů, co řežou jak pila, se zaryje do hrdel navoněných a značkových jedinců. http://bandzone.cz/shampoonkiller https://www.facebook.com/Shampoonkiller/
Ani syrový grindcore nezůstane bez povšimnutí. Představí nám jej našlápnutí Kaosquad, kteří v jižních i západních končinách naší země mají již nemalé jméno. Přímí následovníci Carcasského stylu vás zvou ku běsnění pod podiem. http://bandzone.cz/kaosquad
A že se dává prostor i mladým nadějím, to deklaruje právě účast thrashové bandy Refore. Kapela, jejíž členové mají občanky teprve chvíli, vám ukáže, jaký vliv na ně má stará škola Slayer nebo Kreator. Z týhle muziky to sálá na sto honů. Přijďte zahrozit! http://bandzone.cz/refore
Souhrn:
Metal Madness V. 2018
kdy: 25. 8. 2018
kde: Ostrov Santos, Sušice
v kolik: 13.00 – 24.00
za kolik: 290,- /děti zdarma
Jediný dubnový koncert, na nějž jsem si prozatím koupil lístek, a u nějž lze tudíž předpokládat, že se takřka s jistotou dostavím na místo, je vystoupení faerské zpěvačky Eivør Pálsdóttir. Abych řekl pravdu, asi mám její tvorbu naposlouchanou o dost méně, než by si zasloužila, ale to, co z ní znám, se mi líbí opravdu hodně. Dost na to, aby mi to za to stálo za zvednutí ánusu a vyražení do koncertního víru, což je činnost, jejíž obliba mě dávno opustila. Mám pro vás ale jednu špatnou zprávu – pokud byste chtěli jít také a ještě nemáte lupen, nejspíš si můžete nechat zajít chuť, protože je už nějakou dobu vyprodáno.
V těsném závěsu bych pak doporučil 15. duben, kdy se v pražském klubu Underdogs‘ objeví kanadské trio Big|Brave. Jestli vám to nic neříká, neváhejte si zde nalistovat nedávnou recenzi na jejich album „Ardor“, které jsem fest vychválil. Jako support navíc zahrají Blues for the Redsun, což je aktuálně asi nejtěžší a nejpomalejší domácí kapela.
Na konec vypíchnu blackmetalového apríla. Sice tu nevidím žádnou must-see věc (i z toho důvodu, že vše už jsem viděl, většinou několikrát), ale dohromady je kombo Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet dost lákavé. Především díky Infernu, jehož pozice je v roli headlinera je navzdory zahraniční účasti jednoznačně oprávněná.
Onotius:
Nejzajímavějším vystoupením dubna bude nejspíš pražská zastávka experimentálně sludgemetalového dua The Body, kteří disponují tak mocným zvukem, že zkrátka nebude úniku. Naživo jsem s nimi zatím neměl tu čest a proslýchá se, že je to zážitek vskutku patřičný, takže nezbývá než otáčet desky jako „No One Deserves Happiness“ či „I Shall Die Here“ a přemítat, jak mohutné zúčtování to nakonec bude. Myslím ale, že zklamán nebudu.
Dále rozhodně je třeba doporučit pražské vystoupení Primordial po boku Moonsorrow – a co je zajímavější – Der Weg einer Freiheit, jejichž loňská deska je solidní moderní blackový matroš. Irští headlineři údajně mají vystoupení silná – a já trestuhodně ještě žádné neviděl, nezbývá než doufat, že mi zbudou chechtáky a budu to moci tentokrát změnit.
Do třetice by určitě měla padnout zmínka o surově post rockových Godspeed You! Black Emperor, kteří 19. dorazí do pražského Divadla Archa. Tenhle koncert by mohla být zatraceně slušná psychárna…
Metacyclosynchrotron:
Pokud se něco zásadně nevyjebe, tak bych se rád hecnul do Prahy na Inferno, IXXI, The Stone, Silva Nigra a Sekhmet. Spíše se socializovat než řádit, ale koncert by to mohl být povedený. Inferno je ve výborné formě a songy z „Gnosis Kardias (Of Transcension and Involution)“ jsou naživo super i se dvěma kytarami, The Stone mě kvůli velice zajímavé poslední desce lákají hodně a Silva Nigra si dám vždycky rád. Někdo tu „pravicovou scénu“ navíc podpořit musí, když všichni skuteční náglové, pokud se ještě neuchlastali, na tom urputně pracují někde v zaplivaných pajzlech a na koncertě k velikému žalu všech k vidění nebudou (pokud teda netrpíte paranoií, že ano).
Cnuk:
Na duben mám naplánovanou akci v klubu Modrá Vopice, kde se představí britská kultovka Discharge spolu s českými kapelami Restriction, Gomora, Controlled Existence a pro mě nejzajímavější – Mörkhimmel. Tenhle crustový večírek s pionýry Discharge včele bude doufám intenzivní řežbou, a to i přesto, že má konkrétně tahle parta už něco za sebou a jejich sestava, ale i hudební směřování prodělaly obrovské kotrmelce.
Druhý odstavec je spíše tipem na příjemný zážitek, a to v přítomnosti experimentátorů Godspeed You! Black Emperor v divadle Archa. Nikdy jsem je živě neviděl, ale věřím, že to co nabízejí jejich desky, dokáže být ještě mnohem silnější v živém provedení. Rozhodně nejde o akci pro každého, ale náročný fanoušek může tuhle událost náležitě ocenit.
A třetí odstavec je rovněž spíše doporučením, jelikož to také bohužel nedám. Tím je vlastně dvojkřest nových alb Rutky Laskier a Nikander v Café V lese. Prvně jmenování pokřtí novinku „Protiklady“, od které lze opět čekat porci atmosférického punku, a druzí jmenování vytasí, mnou velice očekávanou desku „Sekyra prohnaná kolenem“. O té ale více v tradičním eintopfu. Tyto dvě události doplní svým vystoupením tuzemská zajímavost minulého roku Pacino.
Konec roku bývá v recenzích vždycky ve znamení dohánění restů a rychlého dopisování kritik na alba, která mohla nebo dokonce měla být zrecenzována, ale z nějakého důvodu na to (ještě) nedošlo. Ani letošek není výjimkou. Zkušenosti z předchozích let ovšem hovoří jasně – nikdy se nestihne dohnat všechno, takže se plnění dluhů protahuje do ledna, čímž vzniká zpoždění se psaním čerstvých věcí v novém roce, a toto zpoždění se pak dohání zase na sklonku roku. Však příští prosinec uvidíte, že to bude zas to samé.
Neházejme však flintu do žita, protože do konce roku ještě několik málo dnů zbývá, tudíž několik málo restů ještě stihneme napravit. Jedním z nich budiž i bezejmenné splitko českých kapel Mörkhimmel a The Tower, které vyšlo u L’inphantile Collective na kompaktním disku a u Insane Society Records na gramofonové desce.
Potkávají se zde formace, které toho spolu po hudební stránce nemají zas tolik společného – snad s výjimkou toho, že obě hrají na kytary a obě se pohybují v nějaké formě metalu. Mörkhimmel si libují ve špinavé natlakované směsce crustu, black metal a hardcoru (ale v pomalejších momentech se s klidem otřou i o sludge), zatímco The Tower si rochní v té neklasičtější, nejčistší a nejusedlejší formě doom metalu, jakou si jen dokážete představit. Papírově se jedná o docela zajímavý kontrast, tak se pojďme podívat, jak to dopadlo.
Stran strany (to je obrat, co?) Mörkhimmel bych řekl asi to, že skupina si – v pozitivním slova smyslu – udržuje svůj dobrý standard, a to po stylové i kvalitativní stránce. Formace v základě vyznává špínu a neurvalost, na čemž se na tomto nosiči nemění vůbec nic. Riffy jsou syrové až běda, Slávek pořád chrčí a chroptí, jak kdyby se zrovna vrátil z týdenního tahu. Na druhou stranu, Mörkhimmel zdaleka nejsou synonymem pro bezhlavý agresivní výplach, umějí svou tvorbu i skladatelsky vyšperkovat.
Úvodní „Pravidla hněvu“ je ještě taková klasika, která nijak zásadně nepřekvapí, což ale neznamená, že by byla špatná, pořád je to v cajku. „Mlýn už zase mele“ je na tom v jádru podobně, ale na některých místech už začínají vykukovat i dost melodické kytary. Nejzajímavější kus pak Mörkhimmel předkládají na závěr své poloviny v podobě sedmiminutové „Řeky“, která se rozjíždí pozvolna a postupně příjemně graduje, aby po vyvrcholení spadla do bahna a nakonec skončila v jakémsi zvířecím kvákání. Za mě jednoznačně nejlepší věc, s níž se Mörkhimmel na tomhle splitu vytasili. Za zmínku ještě stojí, že mezi „Mlýnem“ a „Řekou“ se nachází krátká jemnější instrumentálka „Na úpatí černého kopce“, jejímž prostřednictvím skupina přinese vítané osvěžení a odlehčení od okolního marastu.
The Tower toho zatím mnoho nevydali (tohle splitko je jejich teprve druhým nosičem), ale přijde mi, že už si svoje posluchačstvo našli, docela se na scéně aklimatizovali (v čemž jim jistě mohla pomoct i skutečnost, že doomových kapel, které za něco stojí, je u nás jen hrstka) a že jsou docela chválení. Mě osobně však jejich dva roky starý demosnímek nijak zásadně neučaroval a jeho poslech jsem přešel bez většího zájmu.
Materiál na tomhle splitu mě baví o kus víc, ačkoliv formálně se nic moc nezměnilo a The Tower si pořád jedou svůj pravěký doom metal, s nímž mohutně vzývají žánrové klasiky. Tentokrát ale pomalé archaické dřevní riffování funguje lépe a to samé bych nakonec mohl říct i o vokálech. Obě delší skladby „Bloody Fields“ a „To the Sea“ navíc dokážou nabídnout i pasáže s opravdu skvělými melodiemi, které se rázem stávají vrcholy svých písní, a nejpozději poslední třetina druhé jmenované jednoznačně prokazuje, že The Tower talent rozhodně mají a že jej dokážou předvést, přestože si za prostředek svého vyjádření vybrali jeden z nejkonzervativnějších metalových stylů. Finální kratší instrumentálka „A Path to Solitude“ už mě na zadek nijak neusadila, ale ani mě nijak neobtěžuje. Nejvíc si na ní cením klávesového finále.
Nakonec ani nevadí, že si split rozdělily dvě žánrově i náladově tak rozdílné formace, nějak to společně funguje. Povedená placka.
Datum: 9.8.2017 Místo: Josefov Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room
Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.
Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko
Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.
Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.
Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.
Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.
Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.
Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.
Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.
Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.
Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.
Cnuk:The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.
Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.
Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?
Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.
Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!
Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.
Onotius:Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.
Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.
Dvě domácí formace Mörkhimmel a The Tower vydaly společné splitko. Vinyl už je k mání u Insane Society Records, CD bude následovat u L’inphantile Collective. Poslech a podrobnost v přehrávači.
Zdravíme všechny fanoušky UG metalu a po menší odmlce se hlásíme s novinkami z tábora Enter The Eternal Fire Festivalu!
ETEF open air je undergroundový dýchánek s návštěvností cca 300-400 lidí, na kterém vystupují kapely převážně old school metalového ražení. Třetí ročník se uskuteční se 21.-22. ČERVENCE, v areálu městského koupaliště ve VOLYNI. Postupně odkrýváme trumfy, zatím jsme oznámili tyto interprety:
MÖRKHIMMEL (ČR) je zjevení na extrémní scéně, které je opravdu obtížné někam zaškatulkovat. Hlavní skladatel a mozek kapely David Kříž spolu s jeho věrným souputníkem bubeníkem Havranem ve své minulosti zanechali zásadní vrypy v české emo HC scéně ve formě nahrávek vysoce ceněných kapel THEMA ELEVEN a MOTHER. V aktuální tvorbě Morkhimmel nezapřou svoji lásku ke švédskému death metalu ale ani k špinavému punku, tu a tam se dokonce hudba zahoupá v mega hutném stoner groovu. To vše korunuje Slávkův hrdelní řev na pomezí death a black metalu. Jeden by možná podotkl, že tento popis zní jako nesourodá směsice, ale v momentě kdy je vše podpořeno špinavým ultrahutným soundem a přesvědčivým pódiovým podáním, máte před sebou osobitou a svébytnou kapelu, která si vytvořila svůj vlastní ksicht a ten dále umně opečovává a rozvíjí. Ke shlédnutí zde: http://etef.cz/morkhimmel/
Je libo vysoce kvalitní black metal se symfonickými prvky? Nu dobrá. Zalovili jsme ve vodách UG scény v BENELUXu a objevili jsme pozoruhodné belgické uskupení SAILLE. Kapela funguje teprve od roku 2008, ale line-up je postaven z muzikantů s velmi bohatými předchozími zkušenostmi. Tomu odpovídá vysoko nasazená instrumentální laťka (zejména bubeník a skladatel symfonických aranží jsou magoři :-). Kapela má na kontě 4 alba, z nichž poslední “Gnosis” je venku teprve pár týdnů. Na aktuálním počinu se kapela posunula od rozmáchlé symfoničnosti spíše k temnotě, disharmonii, intenzitě ve vysokých otáčkách. Tohle bude zlo! Ke shlédnutí zde: http://etef.cz/saille/
To je z našeho tábora prozatím vše, budeme vás i nadále zásobovat novinkami o našem fesťáku v pravidelném 14denním intervalu. V tuto chvíli můžeme prozradit, že máme v rukávu ještě 12 interpretů ze 7 různých zemí.
Sobota 28.5.2016, 20.00, Strakonice, Music bar Křemelka
AVENGER, MÖRKHIMMEL, KAAR, DARK ANGELS
V sobotu 28. května se již podvanácté otevřou brány samotného Pekla. Opět se tak stane ve strakonickém Music baru Křemelka, kam přijedou pod kotel naložit čtyři kapely, které jako vždycky nabídnou pestrou hudební paletu, ze které si vybere každý metalový nadšenec.
AVENGER – Bohemian dark metal www.bandzone.cz/avengerband Jihočeská družina už pomalu míří do galerie legend… příští rok by měla oslavit čtvrtstoletí na scéně. I přes neustálé personální změny to bratrské duo Rámus-Honza táhne pořád stejným směrem, pořád v duchu old school death/black/dark metalu. Od posledního alba „Bohemian Dark Metal“ už uplynuly čtyři roky, během kterých se proměnily tři pětiny sestavy… Poslední změnou je příchod sólového zpěváka! Post za mikrofonem nedávno zaujal Radek Popel, známý z celé řady kapel všemožných žánrů, a ve Strakonicích tedy půjde o místní premiéru nového složení AVENGERU. Určitě zazní i nějaká nová skladba z již nahraného alba, jehož vydání lehce zpozdilo kompletní přezpívání…
MÖRKHIMMEL – Death/black/crust zlo www.bandzone.cz/morkhimmel Pražští neznabozi jsou naopak na jihu jako doma. Ani na Pekle nebudou nováčky, vrací se již potřetí (a to si část kapely navíc zahrála i v sestavě VEKSLAN), ale rok a půl od minulého vystoupení je dlouhá doba, během které kapela zabodovala famózním albem „Ostří černé kosy zní“. To bralo 3. místo v anketě o nej… album roku 2014 na Fobii, v Břitvě pak skončilo čtvrté, a protože na gramodesce vyšlo až začátkem roku 2015, v anketě o vinylové album roku 2015 bodovalo o rok později výborným druhým místem. I přes všeobecnou známost a oblíbenost u jihočeského publika si pražská parta jednu premiéru odbude také – představí nového člena, druhého kytaristu! A samozřejmě zlou a ošklivou muziku čerpající ze všech možných extrémních žánrů.
KAAR – Thrash metal www.bandzone.cz/kaar Jižní Čechy tančí v rytmu thrash metalu a mlaďasové KAAR nejsou v jižních krajích žádnými nováčky. Ve Strakonicích ale ještě tu čest neměli a tak je nejvyšší čas to napravit. KAAR patří mezi nejaktivnější mladé kapely, hojně koncertují a hlavně nahrávají, takže během posledních pěti let vydali hned tři nahrávky, přičemž na předposlední „Kaarokalypse“ definovali svůj retro styl se vším všudy, aby jej přece jen trochu zmodernizovali na následujícím EP „Choroby vaší doby“, z kterého zní sice pořád thrash načichlý starou školou, ale o poznání zajímavější. A tamtamy navíc tvrdí, že na živo je kapela o poznání lepší a divočejší!
DARK ANGELS – Doom/gothic/heavy metal www.bandzone.cz/darkangels Trocha odlehčení přijde na řadu s další jihočeskou partou, kterou tvoří samí ostřílení harcovníci, kteří už za sebou mají spoustu štací, ať už jde o kytaristu Vencu Votrubu, nebo zpěváka Radka Popela… ano, ten se během večera představí hned ve dvou kapelách, stylově poměrně vzdálených, protože DARK ANGELS sázejí na melodie a muziku na rozhraní doom, gothic, power a heavy metalu, kterou dosud zaznamenali na šesti nahrávkách, přičemž poslední „Embodiment of Grief“ vyšla v roce 2014 a kapela se na ní představila v poněkud pochmurnějším rozpoložení. Sedmá placka by měla vyjít ještě do konce tohoto roku.
Datum: 13.10.2013 Místo: Praha, Final Club Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel
Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.
Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali Gazelle s Edgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.
Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného Gazelle s Edgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky “Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.
Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки ::Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.
Sobota 28.5.2016, 20.00, Strakonice, Music bar Křemelka
