7. listopadu vyjde nové album amerického dua Jucifer, první po šesti letech. Novinka nese název „نظم“ a ukázku „Return إرجاع“ společně s obalem najdete v přiloženém přehrávači
Archiv štítku: Jucifer
Jucifer, The Corona Lantern, King Keporkak
 |
|
Datum: 26.6.2016
|
První pohled (Onotius):
Americké sludgemetalové duo Jucifer znám ze studiových desek relativně povrchně, avšak možnost vidět jej naživo jsem si odpustit nemohl. Nejenže jsou svými drtícími intenzivními koncerty pověstní, ale navíc jejich pražská zastávka proběhla po boku neméně zajímavých jmen z českých luhů a hájů – nadějných doomových The Corona Lanetrn a sludgových King Keprokak, jejichž novou desku jsem sice neslyšel, avšak reakce na ni též nebyly zrovna nepříznivé. Třešničkou na již tak solidně nazdobeném dortu pak byl fakt, že byl tento koncert v pražském Crossu, jak to zde bývá zvykem, zadarmo. Musím říct, že každý, kdo si takhle našláplý nedělní večer nechal ujít, má rozhodně čeho litovat. Kapely hrály s poctivým nasazením a společně stály za akcí, jež rozhodně ani v již tak slušné konkurenci letošních koncertů nezapadne.
Uznávám, že leckoho by mohlo popudit, že program začal s více jak půlhodinovým zpožděním, avšak srovnám-li to se všemi klady nedělního večera, jedná se o chybu skutečně kosmetickou. První kapelou byli již zmiňovaní pražští King Keporkak, a ačkoliv neuchvátili, celkem příjemně zabavili. Čtveřice hudebníků spustila klasický šlapající stoner / sludge metal, který až na pár momentů působil relativně předvídatelně, ale naživo byl moc fajn. Zvuk působil adekvátně (a to ačkoliv se prý od zvukaře zpočátku ozývaly nějaké pochybnosti). Nejvíce pozornosti na sebe na pódiu strhával asi zpívající bubeník Jakub Sedláček, neboť přeci jen tahle kombinace je celkem vzácný úkaz. Ten zároveň obstarával i komunikaci s publikem. Prostor se naplnil a fanoušci si začínali hudbu užívat. Pod scénou pak pobavila asi šestiletá dívenka trsající mezi relativně klasickým metalovým osazenstvem s naprostým zaujetím v očích. Ze skladeb mi v mysli nejvíce uvízla „sabbathovka“, jak ji sám bubeník nazval, „Cursed“ disponující pěkným kontrastem mezi klasickou pomalou riffovačkou v duchu počátků heavy / doom metalu s rychlými skočnými odsýpajícími pasážemi. To vše opatřeno dobrou rytmikou fungovalo naživo slušně.
Vzhledem ke kvalitám loňského debutu tuzemské The Corona Lantern jsem byl velmi potěšen, že budou Jucifer předskakovat zrovna oni. Vzhledem k tomu, že jsem si před čtvrt rokem nechal trestuhodně uniknout jejich vystoupení na Žižkovské noci, mám skoro pocit, jako by mi pořadatelé četli myšlenky. A jak mě ve výsledku jejich set bavil?
Poté co tedy dohráli King Keporkak, scéna se přestavěla a po stranách pódia přibyla dvě plátna s logem kapely. Po chvíli zvučení, kdy se zdálo, že všechny nástroje jsou už relativně v rovnováze, zpěvačka Dahlien zavelí „jdem se převlíkat“ a zatímco se kapela odebírá do zákulisí, nám je jasné že za moment započne manifest pravé hutné metalové temnoty. Mění se světla a na scénu pochodují všichni v černém, s tvářemi zdobenými černými šmouhami. Jediná zpěvačka má bílé tílko a bílý šátek kolem pasu, který kontrastuje s tím černým, jejž při zvučení rituálně obvázala kolem spodku mikrofonu. Zkrátka pro vizuál kapely je důležitý kontrast mezi černou a bílou. Když se ze svého poctivého místa pod pódiem rozhlédnu kolem sebe, vidím, že sál se zaplnil ještě o něco více, než jak tomu bylo u první skupiny večera. A to už spouští první kompozice. A stojí to za to.
Zvuk je, pravda, silnější na basy a rytmiku než na sóla a melodie, avšak vzhledem k tomu, že hudba kapely je stále hodně založena na hutnosti, zas tolik to nevadí. Skladby z loňského debutu „Consuming the Tempest“ vyznívají naprosto suverénně. Má oblíbená sedmiminutová „Incompatible Structures“ a onen parádní melodický postup, který střídá melancholická pasáž a hutný stěžejní riff, naživo funguje patřičně – zde zkrátka nešlo nic jiného než máchat hlavou o sto šest. Při „Beneath the Leaves of Solitary“ pak atmosféra graduje. Vizuálně asi nepřekvapí, že nejvíce pozornosti na sebe brala Dahlien (koneckonců, co si budeme povídat, je ono se na ní fakt moc dobře kouká, hehe). Oproti první kapele The Corona Lanetern využívala více barevných světel a také čas od času zahalila scénu do oparu umělého kouře. Celkově jsem si jejich set užil, ba – pro někoho to bude znít rouhačsky vzhledem k tomu, jak si na naprosté zkáze dali záležet Jucifer – možná dokonce nejvíc z celého večera.
Se skrz naskrz propoceným tričkem a velmi dobře naladěn jdu na vzduch, a když se vracím, Gazelle Amber Valentine zrovna odkrývá hradbu ze zesilovačů. Je jasné, že teď přijde něco, co nás má definitivně dorazit. Ono stačí zvučení, aby bylo jasné, že prioritou je naprostý rachot a obrovské nasazení. Když pak duo dramaticky přichází a spustí s mohutnou zvukovou intenzitou své drtící hudební bahno, člověk nestačí zírat. Edgar Livengood jednou rukou odbíjí první rytmické pasáže, druhou pivem hasí žízeň. A jakmile dopije, pustí se do bicích, jako by je chtěl rozsekat na kousky. Intenzivní zběsilé i rituálně dusavé rytmy sází s takovou vervou, že nejednou málem svou sestavu zboří. Valentine zatím drtí kytaru a zpívá. Co se však týče zvuku, je její zpěv dost utápěn na úkor nástrojů. Ale ono to asi zas tak nevadí, síla Jucifer je naživo víc v těch mohutných tvrdých pasážích, kterých si zde posluchač užije do sytosti. Žádné řečnění mezi skladbami, jen dlouhé pásmo písní Jucifer interpretováno naprosto nekompromisně a se srdcem na dlani. A obecenstvu se to zamlouvá, což se koneckonců odráží i na silné odezvě, jež podnítí přídavek. Teprve při něm atmosféra naprosto vrcholí, především pak v prvních řadách.
Jako celek se akce zatraceně povedla. Když o tom tak zpětně přemýšlím, dramaturgicky se jednalo o velmi vyrovnaný večer a co se týče vystoupení samotných kapel, není na co si stěžovat, ba naopak. Nasazení Jucifer působilo naprosto bezkonkurenčně, nicméně já jsem si ještě o špetku více užil tuzemské The Corona Lantern. Když si vzpomenu, že jsem za vstupné nezaplatil ani korunu, připadám si skoro až provinile. Tohle bylo totiž zkrátka mohutné.
Druhý pohled (Skvrn):
Zastávku na Jucifer jsem upřímně neplánoval. Ohlášení akce mi sice neuniklo, ale vzhledem ke dvěma faktům – mému mimopražství a neznalosti tvorby hlavní hvězdy – jsem byl přesvědčen, že Cross zůstane mou návštěvou nadále nepolíben. Leč nestalo se. Okolnosti chtěly, abych se po Praze v těchto dnech toulal, a na Jucifer jsem tedy nakonec zaskočil. Co si budeme namlouvat, volný vlez vypadal jako dostatečně přesvědčující argument a já, jakožto příslušník toho nejvytříbenějšího vidlactva, vyrazil do Holešovic víceméně na blind.
A taky to tak vypadalo. Víte, první návštěva Crossu, to vám není úplný med – jako labyrint bezva, ale pro rychlé vyhledání samotného koncertního sálu nic moc. Po chvíli konečně úspěch. Sice jsem se mezitím stihl občerstvit, vymočit a ještě objevit další koncertní prostor, ale což, bylo to aspoň s dobrodružstvím. Přesto mě chodby vyplivly na místo určení s dostatečným předstihem. Pár minut před proklamovaným začátkem jsem ani netušil, o jak velkou časovou rezervu šlo. První vystupující, čeští King Keporkak, totiž na pódium vkročili až s přibližně půlhodinovým zpožděním, a že by se časové odchylky od harmonogramu v průběhu večera nějak zásadně krátily, to se říct nedá. Teď však zpět k první kapele večera – pozornost si zaslouží.
Tušil jsem, jak King Keporkak zhruba znějí, ale k utvrzení skrz poslech nikdy nedošlo, až teď. Pražané vše očekávaně vystavěli na úderném stoner/sludgovém základu, který oplýval chytlavostí a nemohl zůstat jen tak bez odezvy. Schopnost složit přímočaré (ale zároveň ne hloupé) songy naživo parádně zafungovala, navíc kolikrát se vám poštěstí vidět tři mlčící kytaristy ve společnosti řvoucího bicmana? Shrňme to takto: Nikterak komplikovaný, ale přesvědčivě podaný set, který nejenže uvedl přítomné publikum do pohybu, ale také ho dokázal zdárně zabavit. Navíc s nadstandardní podporou zvuku.
Pražské The Corona Lantern jsem na rozdíl od toho večera hrajícího zbytku (trochu nešťastné slovo, já vím) již viděl. Před nedávnem v Žižkostele předvedla Corona opravdu parádní set se silnou atmosférou, ucelenou vizuální prezentací a jasnou (další nešťastné slovo) hudební vizí. I nyní se tahle skvadra ukázala ve velmi dobrém světle. Řádný sludge / doom působil v porovnání s King Keporkak mnohem zemitějším a vážnějším dojmem a celý večer posunul zase někam jinam. Předvedený set měl velmi slušné parametry, a i když vystoupení v rámci Žižkovské noci – genius loci Žižkostela je zkrátka mocný hráč, zvlášť v případě hudby, jakou The Corona Lantern produkují – zůstalo nepřekonáno, netřeba smutnit. Bavíme se o nadprůměrném představení, jež mělo výborný spád, své charisma, a to rozhodně není málo.
Pauza na vyvětrání a řádné pročištění hlav před vkročením do Juciferského neznáma. Přestávka pryč. Vstoupil jsem a zaujal pozice v předních řadách. Na pódiu paní Juciferová, s kytarou i řádným metalovým vzezřením. I bicí se brzy dočkaly svého trýznitele. Nástup to byl fenomenální, činely na uvítanou schytaly pěstní lekci, paličky si stísněně povídaly mezi sebou a čekaly na popravu, kterou nešlo oddálit. Ozvaly se první tóny, počátek neprostupné hlukové stěny, jež bolela. Jucifer byli toho večera první, kteří svým nemilosrdným sludgem opustili nepsanými zákony stanovené meze. První půlhodinu jsem tak zůstal spíš než v transu zamrzlý a – tentokrát se nebojím použít to slovo – i šokován. Hluková stěna se hrozivě valila, s bicími v zádech jako nejlepším přítelem na cestách bez zábran.
Svou neskutečnou uvěřitelností a nasazením si mě Jucifer postupně získávali, jen to šlo po vystoupeních klasičtějšího rázu hodně ztuha. Ale roztál jsem. Přestože se na místě drtila jakási směska sludge, dronu a noisu, je třeba zapomenout na statičnost typu Sunn O))). K již zmíněným hudebním vyjádřením přidávali Jucifer punkovou zvrhlost a neskutečnou energii, především pak bubeník. Kdepak, žádné vytříbené finesy, pečlivě rozvíjené rytmy, tady vládla punková drzost. A spolu s ní absolutní svoboda, energická exploze bez náznaku jakéhokoliv pózy. Je mi vedro, vezmu pivo, chrstnu ho na záda, ještě přece nezteplalo. Spadne buben, jdu pro buben, zvednu buben. A palička? Přece se hraje, tak jaképak ohlížení na odlétávající třísky.
Oba protagonisté dohráli, nástroje ztichly, aplaus. Obětí, polibek, čau. Aplaus sílil, návrat. Přídavek jsem si užil ještě víc než již odehrané minuty, přístup Jucifer jsem konečně zcela přijal. Možná pozdě, ale lépe než nikdy. Dohrálo se podruhé, tentokrát již definitivně, kapela se loučí a já odcházím také, nakonec ohromen. Takovouhle parádní romantiku jsem vpravdě nečekal.
Koncertní eintopf #12 – červen 2016
 |
| Nejočekávanější koncert: Aluk Todolo, Sum of R – Praha, 13.6. |
|
H.: Atreides: Skvrn: Onotius: Metacyclosynchrotron:
|
Ačkoliv v květnu proběhlo hned několik zajímavých akcí, my jsme se projevili jako líné mrdky a radši jsme seděli doma na prdeli. I to se občas stává. Vymlouvat se ovšem nebudeme, protože byste nám to beztak nevěřili. Důležité je, že v červnu se už situace změní – vypadá to totiž, že hned nadpoloviční část naší roztomilé redakce si to v pondělí třináctého nasměřuje do Žižkostela, kde se bude pořádat psychedelická hostina.
Z minulého koncertu Aluk Todolo jsme byli regulérně v píči. To nejde říct slušně, byla to zfetovanost až do pekla, a kdo z nás tam byl, doteď na to vzpomíná se slzou v oku (a u některých nejen v oku). Repete v Žižkostele, kde nás posledně odstřelili polští kolegové z Thaw (viz), tedy budí extrémně vysoká očekávání, pročež není divu, že si Aluk Todolo titul nejočekávanější akce června odnášejí s naprostým přehledem. Že by ve vzduchu smrděl koncert roku?
Jo, a jen tak mimochodem. Kromě Aluk Todolo proběhne i pár dalších hodně zajímavých akcí, tak rozhodně nezapomeňte přečíst i následující odstavce!
P. S. K jednotlivým koncertům jsme v boxu napravo začali přidávat odkazy na FB eventy (nebo jiné relevantní linky), aby se vám v případě zájmu další informace dohledávaly pohodlněji.
H.:
Myslím, že asi každému bylo už v předstihu jasné, co do červnového koncertního eintopfu napíšu. Samozřejmě nemohu zvolit nic jiného než psychedelické krále Aluk Todolo. Je sice pravda, že jsem letošní desku „Voix“ v recenzi chválil mnohem méně, než jsem očekával, protože mě to nerozsekalo na atomy tak moc jako předcházející veledíla, ale „slabší“ u Aluk Todolo je obecně vzato pořád zkurveně skvělé. Navíc věřím, že v živém podání ten materiál dostane nový rozměr a bude to nehorázně super. Nehledě na fakt, že minulé pražské vystoupení Aluk Todolo stále řadím k tomu úplně nejpůsobivějšímu a nejlepšímu, co jsem kdy na koncertech viděl. A možnosti, že by se to snad mohlo i zopakovat, prostě nelze říct ne, neboť na to je takováhle představa až přespříliš lákavá. Není co řešit – 13. června se tam rozhodně potkáme. Budu se psychedelicky klátit v první řadě!
No, a když už jsme u té psychedelie, tak si ji dáme i podruhé. Pár dní před francouzskou krautblackovou zfetovaností si totiž hodlám dát předkrm, ačkoliv tento bude o poznání jemnějšího ražení – což ovšem neznamená menší level omámení smyslů! Na mojí oblíbené Sedmičce se totiž vyskytnou Kikagaku Moyo (a.k.a. 幾何学模様, jestli se vám to takhle líbí víc), což je psychedelický rock z Japonska. Už jen tohle zní dobře a neříkejte, že vás to taky neláká! Metal stranou, tohle jsou čistokrevné šedesátky v tuze zábavném podání. Taky natěšenost.
Atreides:
Červnové koncerty mají jasného vítěze – zabijáckou sludgovou kombinaci Jucifer – The Corona Lantern – King Keporkak. Nomádi z karavanu mě dokázali, slabšímu PA navzdory, před pár lety rozbít ve Finalu, takže nečekávám nic než vraždící hlukovou stěnu z navrstvených riffů trýzněné kytary, v jejímž pozadí hřmí dělostřelecká palba bicích. Zato podporu vyhlížím už dlouho, neboť se mi tahle dvě jména povedlo nějakým způsobem prosrat, kdykoliv byla šance je v Praze střetnout, takže jejich přítomnost nanejvýš vítám. Pomyslnou třešinkou na dortu je pak skutečnost, že se tenhle zabahněný trojlístek představí v Crossu, což zaručuje solidní zvuk a výzdobu, která celý večer chtě nechtě posune vstříc psychedelii. Tedy za předpokladu, že ji Jucifer nezazdí reprákama.
Skvrn:
Konec dobrý, všechno dobré. „Dobré“ klišé, leč pro finiš první půlky letošní klubové sezóny nesmírně pravdivé. Během jara si na Prahu udělala čas taková jména jako Oranssi Pazuzu, Rorcal či Thaw, jenomže francouzské Aluk Todolo a jejich koncertní zastávku vyhlížím v kalendáři nejnedočkavěji. Ptáte se proč? Inu, v prvé řadě jsem uchvácen letošním „Voix“. Starší desky neznám, porovnávat nemohu, ale tohle je věc, která mě bez přehánění poslala do kolen. V druhé řadě mě přesvědčily nadšené ohlasy na koncertní fazónu kapely a konečně také i prostor, v jakém se bude hrát. Po bezvadném průběhu Žižkovské noci Žižkostelu důvěřuji jak co do atmosféry, tak zvuku. Tohle bude dobré, stokrát víc než ono dobře sloužící klišé o dobrých koncích, a tedy i neméně dobrých všechnech.
Onotius:
Co se týče červnových koncertů, tak minimálně jedno jméno je pro mě jasná volba. A to samozřejmě Aluk Todolo. Od jejich nového alba jsem sice očekával o špetku víc, ale přesto jsem přesvědčen, že naživo to bude zážitek tak intenzivně hypnotický, že se tomu máloco vyrovná. Na tyhle atmosferické zvukové koláže kombinující krautrock s black metalem se zkrátka těším. Jinak za pozornost rozhodně stojí i pražské vystoupení amerických sludgemetalových Jucifer, ať už kvůli zajímavé sestavě, již doplní tuzemští doomaři The Corona Lantern a sludgoví King Keporkak, tak i kvůli onomu příjemnému faktu, že vstup bude zdarma. Peněženka nebude krvácet a užijem si kvalitní kulturu – to je super, ne?
Metacyclosynchrotron:
Můj první koncertní eintopf byl tak trochu propadák, protože jsem nakonec nebyl ani na jedné z uvedených akcí, haha. Avšak tento měsíc se chystají dvě „klubovky“, kde je účast nejenom lákává, ale i pravděpodobná. Zaprvé bych rád konečně viděl Aluk Todolo. Trvalo mi delší dobu, než jsem do kapely proniknul, zdvořilý zájem se nakonec pozvolna přetavil do mírné fascinace, takže mám pocit, že je pro koncertní setkání nejvyšší čas. A zadruhé se vypravím (tady to je celkem jasné) do Kurviné, kde domácí Silva Nigra představí svou novou desku „Světlonoš“. Předchozí „Bible bolestných nářků“ byla poctivá, negativní sviňárna, takže se na novinku a její živé podání docela těším. Pokud ale máte pocit, že Silva Nigra nepotřebujete vidět live už podesáté, tak snad váš názor zlomí fakt, že zde vystoupí po boku polských Outre a Temple Desecration.
Cesta do hlubin redaktorovy duše: Atreides
Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.
Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V pátém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Atreida…
Atreides:
 |
| Země: Rusko Žánr: pop Datum vydání: 21.5.2001 Label: Interscope Russia |
t.A.T.u. – 200 по встречной
Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil – ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci “autonomních” období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska “200 по встречной”.
Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že “200 по встречной” pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky “Нас не догонят” a “Я сошла с ума”, v paměti mi jakž takž zůstala úvodní “Зачем я” s nádechem exotiky a “Робот” vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.
Ono se ale není čemu divit, “200 по встречной” zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku “Люди инвалиды”. Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.
 |
| Země: Finsko Žánr: black / viking metal Datum vydání: 23.2.2005 Label: Spikefarm Records |
Moonsorrow – Verisäkeet
Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít “Demisi” od Orlíku nebo “The Wall” spolu s “The Division Bell” od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, “Sehnsucht” a “Reise, Reise” od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.
Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění – některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde “Verisäkeet” zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.
Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou “Jotunheim” mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes – monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka “Kaiku” je v tomto ohledu parádním kusem.
“Verisäkeet” je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích “Metsä” nebo “Tämä ikuinen talvi” a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.
 |
| Země: Česká republika Žánr: hip-hop Datum vydání: 4.5.2010 Label: Strojovna / EMI |
Prago Union – Dezorient Express
Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku a občas si od nich ve “slabších chvilkách” nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.
“Dezorient Express” se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových – když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.
Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako “Myšlenkovej pochod”, kritická “Hip Hop”, sebereflektující duo “Kata strofy” a “Hledám” a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní “Nadživotní”, “Nekronika” a “Hey!”. Úplnou tečku za albem s prostým názvem “Etc.” pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.
Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o “V barvách” rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.
 |
| Země: USA Žánr: noise rock / grunge / sludge Datum vydání: 5.9.2006 Label: Relapse Records |
Jucifer – If Thine Enemy Hunger
V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska “If Thine Enemy Hunger” mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit – a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.
Kamarád mi je před lety představil jako “Cranberries na drogách” a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, “If Thine Enemy Hunger” sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.
Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová “She Rides the Deep”, zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková “Lucky Ones Burn” a sludgovka “Hennin Hardine” se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost “Antietam” s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná “Four Suns”, “Backslider” nebo “Luchamos”. V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky – od songu “The Plastic Museum” promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních “Medicated” a “LED”, které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.
Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče – a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.
 |
| Země: USA Žánr: electronica / rock / experimental Datum vydání: 13.9.2010 Label: Warnes Bros. |
Linkin Park – A Thousand Suns
Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby “Hybrid Theory” a “Meteora” a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou “Minutes to Midnight”, kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech “A Thousand Suns” pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.
Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát “A Thousand Suns” druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, “A Thousand Suns” mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.
Jasně říkat o “A Thousand Suns”, že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury “sloka – refrén – sloka – refrén do zblbnutí” a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.
“A Thousand Suns” si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska “Living Things” na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám “Hybrid Theory” a “Meteoru” (a s odstupem času i “Minutes to Midnight”) vážně rád.
Redakční eintopf #58.5 – speciál 2013 (Atreides)
|
Atreides: |
| Top5 2013: 1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет 2. In Vain – Ænigma 3. Ársaidh – Roots 4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood 5. Kajkyt – II CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2013:
1. Jucifer – За Bволгой для нас земли нет
První místo je bez debat a naprosto jasné. Případní útočníci totiž pro sebe obsadili obě příčky v rámci domácí scény, nezbývá tedy než neváhat a korunovat počin amerického dua z karavanu. Víc než hodina totálního výplachu mozku, atmosféry nekompromisní ruské zimy a žalostného vokálu Gazelle Amber Valentine vyprávějícího pohnuté osudy válkou demolovaného Volgogradu. Hustý, bahnitý sludge v tom nejlepším slova smyslu.
2. In Vain – Ænigma
Souboj u druhé místo už byl mnohem více na hraně, přesto jej o ždibec vyhráli In Vain. “Ænigma” je zkrátka neskutečně pestrá, ať již po stránce instrumentální nebo, a to především, po stránce vokální. Symfonie pěti hlasů nejrůznějších kvalit je asi to nejlepší, co jsem v rámci pěveckých výkonů za poslední dobu slyšel, a myslím, že v tomto ohledu “Ænigma” jen tak něco nepřekoná. Mimo nesporné kvality mi ale deska prostě přirostla k srdci a stále si ji s radostí poslechnu. Osobně jsem doufal, že z podobného soudku bude i letošní Ihsahnův počin “Das Seelenbrechen”, ten mě však zdaleka tolik neoslovil.
3. Ársaidh – Roots
Třetí příčka patří pagan metalovému eposu “Roots” z dílny jednočlenného skotského projektu Ársaidh (v současnosti přejmenovaného na Saor), který se umístil opravdu jen těsně pod In Vain. Splňuje prakticky vše, co od kvalitního pagan metalu očekávám: kvalitní melodie, silnou atmosféru, vyspělost, a aby toho nebylo málo, přidává navrch post-metalové vlivy. I přes solidní konkurenci (Mael Mórdha, Falkenbach, ale třeba i Summoning) si troufám tvrdit, že jde o nejlepší desku v rámci žánru.
4. Samsara Blues Experiment – Waiting for the Flood
Čtvrté místo bylo v rozhodování asi nejtěžší. Kandidátů o něj bylo požehnaně, bramborovou pozici si u mě tento rok odnáší “Waiting for the Flood” od německé čtveřice zovoucí se Samsara Blues Experiment. Obě předchozí desky jsou po proniknutí silně návykové a pro letošní novinku platí nemlich to samé. Barvité kompozice pohybující se na hranici stoner rocku, psychedelie, vlivů současného bluesu a progresivního metalu vás prostě pohltí, a i když skončí, stále se vás zdráhají pustit ze svých spárů.
5. Kajkyt – II
Poslední místo patří ambientu. Již z počátku roku se o slovo přihlásila Wardruna s vynikající atmosférickou deskou “Runaljod – Yggdrasil” a jistojistě by obsadila první místo… nebýt jednoho milého proma v podobě druhého počinu slovinského projektu Kajkyt. Silně hypnotický, minimalistický dark ambient mi jednoduše učaroval a vcelku pravidelně mě od té doby posílá do říše snů.
CZ/SVK deska roku:
1. Mhnunrrn – Orh Oxctsasavxixtibi
Naprostá magořina hodná psychiatra. A zároveň nejlepších devadesát minut noisu, jaký kdy na našem území vůbec vzniknul. Podobné prasečiny mi nevadí, ale nikdy bych do sebe neřekl, že budu schopný dát hodinu a půl v kuse bez problémů. Zelená kazeta ve žlutém obalu však skrývá víc, než by člověk tušil a očekával.
2. Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Podzimní náladovka. Krásná. Heiden se opět povedla deska, která se mi přesně trefila jak do nálady, tak do vkusu. Podle očekávání jde o desku vyzrálou, dospělou, utopenou v melancholii opadaných stromů a chladného slunce. Kverd se za ty dva roky prozpíval k poloze, která mu opravdu sluší. Když pominu předchozí “Orh Oxctasasavxixtibi”, která je vážně zjevením z docela jiného světa a nachází se za hranicemi veškeré konvenčnosti, je pro mě “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” nejlepším domácím počinem letošního roku.
Neřadový počin roku:
Caspian – Hymn for the Greatest Generation
Když na konci srpna odešel do věčných lovišť basák Chris Friedrich, s kapelou to pořádně zamávalo. Sebrali se však a na 11. listopadu vydali půlhodinové EPko “Hymn for the Greatest Generation”. Silně náladové tři nové skladby působí po poslední desce “Waking Season” velmi živě a rozmanitě, bezezbytku však reflektují události, se kterými se musela kapela vypořádat a které řádně zjitřily city jejích členů. Zbylé tři skladby, z nichž jedna je jakýsi nástřel a zbylé dvě remixy starších věcí, mohly být klidně vynechány, i tak bych ale těžko hledal EPko, které ve mně zanechalo hlubší otisk.
Artwork roku:
Heiden – A kdybys už nebyla, vymyslím si tě
Kdybych měl vybírat největší humus roku, prostě bych sem hodil přebal “Okkult” od Atrocity, protože takový paskvil svět neviděl. Pravým opakem je po zralé úvaze (a vyřazení několika vážně krásných artworků) akvarel ze štětce Luďka Řezáče, jenž zdobí přebal “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě” brněnských Heiden. Labuť letící nad jezerem bezezbytku vystihuje onen smutek a prchlivou, melancholickou podstatu desky, pro kterou jsem si jej za ten krátký čas oblíbil.
Shit roku:
Lunar Explosion – Lunar Explosion
Tak jo. Nečekal jsem, že se o tenhle post strhne taková mela, ale i ti nejzavedenější producenti sraček jako Amon Amarth, HIM nebo Atrocity se staženými ocasy zalezli do nor, když se na scéně objevila eponymní debutovka italských Lunar Explosion. Asi nemá cenu říkat víc, než že je to ultimátní kýbl hoven, ale i tak dodám, že v něm krom zmíněných exkrementů najdete plavat i koncentrát nudy, skladatelské bezpohlavnosti a tak špatného zvuku, že byste si raději upilovali uši, než poslouchat tohle. Radši ticho.
Koncert roku:
Asuna, Gurun Gurun: Praha – Pilot, 17.11.2013
Trojice pocházející odkudsi z Alfa Centauri versus zakřiklý Japonec, který si i v dospělosti hraje s arzenálem složeným výhradně z dětských nástrojů? Správně, průkopníci českého vesmírného programu Gurun Gurun soupeřili s následující Asunovou regresí sahající až do předškolního věku, navrch spojenou s exkurzí do děcáku pro psychopaty. V závěru si všichni čtyři zúčastnění smířlivě podali ruce ve společné performanci, aby poté mohli odletět na létajícím koberci kamsi mimo realitu. Něco tak ujetého prostě zažijete nanejvýš jednou do roka, pokud vůbec, takže takhle dvojice jmen je pro letošek jasnou volbou.
Videoklip roku:
Altar of Plagues – God Alone
Originální klip v rámci metalové produkce, která bývá na jedno brdo, vždy potěší. Na konci roku jsem se velmi těšil na oznámené klipy od Behemoth k písni “Blow Your Trumpets Gabriel” a od Alcest k singlu “Opale”. První jmenovaný z produkce Grupy 13 byl netradičně slabý, nemastný, neslaný; klip k “Opale” mne zaujal mnohem víc. Barvičky, jemná symbolika a snivá atmosféra skvěle korespondující s hudbou je vážně pěkná, pak jsem si ovšem vzpomněl na snímek doprovázející “God Alone” z poslední desky již neexistujících Altar of Plagues a bylo vymalováno. Chaotická choreografie a mírná epilepsie podtrhující zlý vokál Davea Condona a ještě o něco temnější hudbu je zkrátka jasným favoritem.
letní festivaly
Letos jsem absolvoval tři, přičemž na mysli mám dva z nich – Hradby Samoty a Brutal Assault. Na obou z nich jsem byl prvně v životě, oba z nich ve mně zanechaly veskrze pozitivní dojmy. Hradby Samoty nabídly skvělé sety :Of the Wand and the Moon:, Táboru Radosti nebo improvizované vystoupení Deutsch Nepal, to vše navíc v krásném prostředí hradu Veveří. Brutal Assault mě příjemně překvapil velmi dobrou organizací, a i když mě občas štvaly davy lidí, skvělý výběr kapel veškerá negativa dokázal zvrátit takovou silou, že je snad ani nejde brát v potaz. Úžasná vystoupení takových uskupení jako Solefald, Primordial nebo kulervoucích Cult of Luna mi v živé paměti ještě nějakou dobu zůstanou.
Zklamání roku:
smrt Chrise Friedricha
Vzhledem k předchozímu odstavci by se mohlo zdát, že o nějakém zklamání letos nemůže být řeč. Jenže chyba lávky, i tak se našlo několik nepříjemností. Možná i to slovo zklamání není tak docela vhodné, vzhledem k charakteru věci. Totiž vzhledem k smrti baskytaristy Caspian, kterého jsem tu již jednou zmínil. Chris Friedrich byl jedním z klíčových členů téhle americké party, kterou toliko chovám v oblibě pro jejich jemný, melancholický post-rock. Vhodnější by tedy bylo říci, že mě jeho ztráta především mrzí, velmi podobným způsobem jako třeba ukončení činnosti legendárních Cathedral. Zkrátka něco končí a naděje na obnovu je v obou případech rovna nule. Téměř by se chtělo říci, že jde o konce v nejlepším, jakkoliv jsou zatraceně hořké…
Zhodnocení roku:
Rok 2013 se pro mě nese především v pozitivním duchu, co se hudby týče. Střetnul jsem velmi pěkný počet kvalitních desek, kterých bylo rozhodně více než těch nekvalitních a vyloženě špatných. Jasně, odpadní materiály by se taky našly, nesnažím se tvrdit opak, ostatně sám jsem jich pár recenzoval a minimálně stejný počet negativních reakcí jsem si přečetl v reakcích kolegů. I tak mi ale v hlavě utkvěly spíše ty světlé okamžiky letošní tvorby (domácí i světové) – a že jich vážně není málo. Rovněž mě velmi těší, že díky promům zasílaným do redakce jsem si rozšířil obzor o několik velmi kvalitních uskupení, ke kterým bych se nejspíše jen tak nedostal. Zažil jsem rovněž solidní kvantum dobrých a výborných koncertů, přičemž vyloženě špatný z těch dvaceti nebyl ani jeden. Totéž můžu v podstatě tvrdit i o navštívených festivalech. Kolem a kolem tedy mohu považovat letošní rok za úspěšný.
Jucifer, Mörkhimmel
|
| Datum: 13.10.2013 Místo: Praha, Final Club Účinkující: Jucifer, Mörkhimmel
|
Na úvod dnešního reportu bych si dovolil krátké ohlédnutí za uplynulým rokem (i když do jeho konce ještě nějaký ten měsíc zbývá). Když tak přemýšlím, letošní rok je totiž vyloženě bohatý na velká jména světové sludgové scény. Však považte sami. Začátkem května se u nás ukázali Melvins v doprovodu spřátelené formace Big Business. O dva měsíce později nás hned z kraje července svojí přítomností poctila další legenda, Neurosis. Další (dokonce dvojnásob) kultovní jméno přinesl i osmnáctý Brutal Assault, a to v podobě vystoupení Cult of Luna. To jsou v rozmezí čtyř měsíců hned tři formace světového formátu, které ovlivnily a stále ještě ovlivňují kapely po celém světě. Čtvrtou (a podle všeho letos už poslední) sludgovou kapelou, která se u nás po dalších dvou měsících ukázala, byli Jucifer.
Duo nomádů opět sebralo po vydání poslední desky “за волгой для нас земли нет” svůj karavan naládovaný aparaturou od podvozku až po střechu a vyrazilo do světa na výroční šňůru, nazvanou symbolicky ke dvacátému výročí kapely “Twenty Years of Slaying Ears” – přičemž v duchu alba nezačali Gazelle s Edgarem nikde jinde než v Rusku. V neděli 13. října se konečně dostali i do našich končin a zavítali do pražského klubu Final (o den později i do Brna), přičemž v Praze byli doprovázeni domácí formací Mörkhimmel. Jejich jméno jsem sice již zaslechl ve spojitosti s jejich loňskou deskou “Zloskřivec”, přesto jsem s jejich tvorbou dosud neměl tu čest. Půlhodinový set nabitý energií byl příjemným začátkem večera a skrovné publikum (odhadem k třiceti platícím) jej řádně ocenilo. Ostrá, řádně ušpiněná palba punku, černočerného metalu a crustu nejenže dokázala rozhýbat pár hlav, ale především mi potvrdila zvěsti o kvalitě, které jsem slýchal snad od všech známých, kteří se s jejich tvorbou blíže obeznámili. Většinou jednodušší punkové rytmy nijak nemusím, ale do hudby Mörkhimmel prostě sedí jak ulité a jsou tou správnou hnací silou na pozadí mrazivých kytar, která dává koncertu drajv. Pamatuji si, že zazněly skladby “Hromada mrtvých krav” a “Insomnia”, většina songů, zejména v první půli vystoupení, však zůstala neuvedena a proslovy mezi písněmi se z důvodu časového presu smrskly na nutné minimum. Upřímně jsem před koncertem trochu litoval, že se v Praze neukáží 5 Seconds to Leave, kteří předskakovali Jucifer v Brně, nicméně Mörkhimmel ukázali, že lepší doprovod si na naší scéně nomádi snad ani vybrat nemohli.
Po krátké přestávce, během které jsem stihl vyrabovat stolek s merchandisem (rozuměj, zakoupil jsem triko s logem kapely), už nastoupili samotní Jucifer. Nikdy v životě bych nevěřil, že kombo pouhopouhé kytary a bicích dokáže udělat takový bordel. Nic jiného Gazelle s Edgarem nepotřebovali, žádnou nasamplovanou baskytaru nebo druhou kytaru, prostě nic. Jen kytara podladěná tak, že Gazelle drhla šňůry na prádlo, drtící naše uši v rytmu vražedných bicích. Takovou nálož jsem letošní rok ještě nezažil. To, co nám Jucifer naservírovali, byl bez okolků naprosto kulervoucí, mazlavý sludge naroubovaný na esenci čistého dronu, přesně ve stylu posledního alba – jen sílou, zahuleností a odlidštěností překonával desku asi tak o sílu menší atomové pumy. Pokud máte nějakou představu o tom, jak by mohl vypadat očistec, nedělní koncert se té mojí zatraceně přiblížil. Jen s tím rozdílem, že na rozdíl od skutečného očistce se tenhle stačil smáčknout z nekonečna do plus mínus jedné hodiny. Pokud se mě zeptáte, co Jucifer všechno zahráli, moje odpověď by mohla být buď bezpohlavně diplomatická, totiž že se jednalo o výběr z posledních dvou desek “за волгой для нас земли нет” a “Throned in Blood” s jasnou převahou první jmenované, přičemž se možná objevilo i něco z EP “Nadir”. Anebo bych mohl lakonicky prohlásit, že mi to bylo naprosto u prdele, protože jediná skladba, kterou jsem bezpečně poznal, byla vypalovačka z poslední desky “Боритесь, чтобы жить свободно :: Fight Hard Life Free”, vše ostatní jsem naprosto minul. Nejen proto, že Gazelle nebyla téměř slyšet, na rozdíl od Edgarova sípavého ječáku. Mimochodem, za svůj výkon má ten chlap mé nejvyšší uznání. Nemám ponětí, jak mohl ze všech sil mlátit do bubnů, řvát k tomu cosi, co by se s trochou představivosti dalo nazvat textem, a neposrat ani jedno z toho. Ale vážně mi bylo jedno, co se hraje, protože tohle byla především neutuchající destrukce sluchového ústrojí a mozkových buněk, proud hutného bahna, který jste nechali prodrtit se jedním zvukovodem tam, aby vám tím druhým vypasíroval mozek z hlavy ven, a až pak to všechno ostatní. Kvůli tomu jsem ostatně na koncert šel a přesně to jsem také dostal, těžko tedy mohu být nespokojen.
Posledních cirka deset minut odehrála Gazelle v kleče před jedním z reproduktorů (velká škoda, že s sebou nevzali svou stěnu poskládanou z malých repráčků, to by bylo teprve cool) se snahou vypálit nám poslední zbytky mozku vazbením, načež se s krátkým, skromným rozloučením odebrali do backstage. Lepší to snad ani být nemohlo. Totiž, možná i mohlo, kdyby zahráli pár mých opravdu oblíbených kusů, jako je třeba “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”, udělali by mi neskutečnou radosti i skladbami ze starších alb “L’Autrichienne” a “If Thine Enemy Hunger”. Ty by se ale do celého settingu nehodily ani omylem, naopak by rozbily hutnou, doomovou atmosféru, proto je lepší, že se jich Jucifer zdrželi a zůstali pouze u novějšího, depresivně syrového materiálu, přičemž starší, o poznání jemnější a melancholičtější tvorbu nechali odpočívat. Jak jsem již ale napsal – nespokojen být vážně nemůžu. Asi to bude znít trochu jako klišé, protože těch dobrých akcí bylo letos už tolik, že mi na jejich spočítání nestačí ani dvě ruce, ani moje paměť. Tenhle mezi ně ale budu muset zařadit taky. Nemůžu jinak, protože ve své vražednosti je daleko před všemi ostatními letošními koncerty. A doufám, že při další zastávce tu Jucifer předvedou něco podobného, protože přesně tímhle stylem bych si nechával uši zabíjet klidně co měsíc.
Jucifer – За Bолгой для нас земли нет
 |
| Země: USA Žánr: sludge / doom metal Datum vydání: 17.7.2013 Label: Nomadic Fortress Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
První pohled (Atreides):
Sludgové duo nomádů z Athens v americké Georgii se letošního července rozhodlo navázat na poslední album “Throned in Blood” a ještě mladší EP “Nadir” – tentokráte opět koncepčním albem, podobně jako v případě “L’autrichienne”. Že se Jucifer příběhem přesunuli z rebelující Francie do mrazivého Ruska, svědčí už název psaný v azbuce, jenž v překladu znamená “Za Volhou není žádná země” a točí se kolem nepříliš šťastného osudu Volgogradu, či chcete-li Stalingradu. A ne, za Volhou opravdu není žádná země, jen bezmála osmdesát minut sludge, doomu a dronu těžšího než plutonium.
Co se týče koncepčních alb, od předchozího “L’autrichienne” se změnilo mnohé. Co se týče přirozeného vývoje kapely, jde jen o další logický krok vpřed. Od směsky energického sludge, punk rockových riffů, country vydrnkávaček a všudypřítomných drog předchozích alb se Jucifer dostali do mnohem těžších a temnějších vod, jaké zvěstovali už na “Nadir”. Když se podívám zpětně, krátké EP mělo jediný úkol, totiž naznačit budoucí směřování kapely, protože po našlapaném a poněkud chaotickém “Throned in Blood” kapela udělala krok stranou někam úplně jinam a ponořila se do hustých vod močálu, jenž byl na novém albu nahrazen nekonečnou Sibiří a vražednou ruskou zimou. Už úvodní “Song of the Waking City” dává vědět, že tohle bude výplach se vším všudy a že pokud vás v závěru stihne nějaká ta drobnější lobotomie, budete za ni ještě docela rádi. Hluková stěna tvořená kytarou tak podlazenou, že Gazelle Amber Valentine snad musí drhnout šňůry na prádlo, a nekompromisními bicími Edgara Livengooda navrch překrytá uječeným vokálem a zabalená do opravdu špinavého zvuku, sráží do kolen a na celých osmdesáti minutách vám nedovolí se byť jen nadechnout. Když vyjmu intro, outro a občasná intermezza v rámci částí jednotlivých písní, které jsou tvořeny monology “Matky Rusi” ku svému národu a zemi, pořád ještě zbývá dobrých pětašedesát minut, jež nemají jiné snahy, než vás pohřbít pod nekončící závěje sněhu.
Na rozdíl od H., který se přes delší stopáž nedokázal přenést, mi nedělá problém i přes notnou délku doposlouchat “За Bолгой для нас земли нет” až do konce. Osmdesát minut je na takhle hutný a nekompromisní sludge/drone, místy připomínající kultovku Sunn O))), vážně hodně, neříkám, že ne, ale i přesto mě album baví od začátku do konce. Je dlouhé, je zdrcující, ale masochistickým způsobem mě vážně baví. I přes jistou monotónnost ale nemůžu říct, že by se nic nedělo, tu totiž vytváří především jednolitá zvuková masa. Rozhodně na albu není jedno a to samé tempo a riff od začátku do konce a ač se dobrá polovina alba nese ve středním a pomalejším tempu, najde se i několik dost agresivních skladeb v čele s “Ложь во спасение :: White Lie” nebo “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”. Jediná má výtka putuje na adresu čistého vokálu. Kdo zná předchozí tvorbu, ví, že Gazelle nosí zlato v hrdle a její eterický, atypicky zabarvený hlas byl vždy jednou z předností hudby Jucifer. Přijde mi proto jako neskutečné mrhání, že opravdu v plné síle se na albu objeví jen a pouze jednou, a to až téměř závěru alba. “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers” to v mých očích sice automaticky pasuje do pozice nejlepší skladby, přesto bych byl mnohem raději, kdyby na “За Bолгой для нас земли нет” nebylo tolik harsh vokálu na úkor čistého zpěvu.
Valivý sludge ovšem není to jediné, na co “За Bолгой для нас земли нет” vsází. Jucifer vždy uměli pracovat s atmosférou a nejinak je tomu i tady, ač na předchozích albech byla nálada spíše utopená v drogách a melancholii než přívalech sněhu a deprese. Na rozdíl od “L’autrichienne”, které bylo věnováno Marii Antoinetě a jeho příběh mi přišel spíše jako okrasa než stavební prvek, na novince dává koncept albu hloubku a další rozměr. Je dost možné, že kdyby “За Bолгой для нас земли нет” bylo prostým dlouhohrajícím albem, asi mě natolik neosloví, ale ve spojení s ponurým osudem Volgogradu jsem albu naprosto propadl. Není pro mě jen osmdesáti minutami sludge, doomu a dronu, pomalého tempa a těžkých monotónních riffů, nýbrž osmdesáti minutami bolesti, žalu a drsné Sibiře přikryté pod bílou peřinou. Osmdesáti minutami dlouhé cesty zničeným Volgogradem i hlavami jeho neméně zničených obyvatel. Atmosféra se pro svou hustotu dá krájet leda diamantovou čepelí. Sedmiminutová “Эпилог :: Epilogue”, z níž většina je cesta současným městem doprovázená zvukem projíždějících aut, pak působí jako vytržení ze sna do tvrdé reality – a vy se nechcete probrat, takže vás nakonec donutí si to celé zopakovat ještě jednou znovu. A znovu. Tak dlouho, dokud sami nebudete mít dost, tedy za předpokladu, že už napoprvé vás právě již zmiňovanou délkou album nezabije.
Shrnuto a podtrženo, “За Bолгой для нас земли нет” je skvělé album. Dlouhé a tvrdé jako ruská zima, ale právě tím je mi nesmírně sympatické. S ničím a s nikým se nepáře. Posluchače bez servítek semele, rozžvýká a vyplivne a donutí vlézt mu do chřtánu znovu. Nebudu lhát, čekal jsem něco poněkud odlišného a “Nadir” považoval spíš za úlet než za manifest nového zvuku, ale Jucifer si mě i přes změnu stylu opět získali, přičemž náročností poslechu spolehlivě deklasovali veškerou svoji předchozí tvorbu do role sluníčkových, snadno přístupných alb. Osobně ale doufám, že se k nim s budoucím počinem tak trochu vrátí, protože mám obavy, že další deska podobného ražení by se jim nemusela příliš vyplatit.
Druhý pohled (H.):
Ačkoliv známka 7,5 rozhodně není z obecného hlediska špatná, v případě Jucifer značí hodně rozporuplný pocit, který z “За Bолгой для нас земли нет” mám. Víte, v základě se mi po hudební stránce ta deska opravdu líbí, fakt hodně. Podobně nařvaný hnusný sludge, který se člověku pomalu zarývá do hlavy a bolestivě tam všechno drtí a ničí, mám vážně rád. A Jucifer zde předvádí, že i tohle umí skvěle. Některé skladby jsou vážně výtečné, třeba až black metalem načichlý náhul “Ни шагу назад! :: Not a Step Back”, mrazivá “Эволюция I: Кочевники :: Evolution I: Nomads” nebo nádherným čistým vokálem kořeněná “Королева – оленьи рожки :: Queen of Antlers”.
Tohle všechno je super a opravdu mě to oslovuje. Co však nahrávku potápí, to je skutečně přemrštěná délka, jež se blíží až k 80 minutám. Obecně má s tímhle problém dost sludgových nebo dronových alb, protože drhnout podobná zla víc jak hodinu je vražda, zvlášť když je těch minut ještě 80 a když si je dost písní podobných jako vejce vejci. Koncept nekoncept, tohle je prostě moc a upřímně se přiznám, že na první pokus jsem měl opravdu velký problém zmáknout “За Bолгой для нас земли нет” na jeden zátah – a to já jsem – dovolím si tvrdit – docela otrlý posluchač. Dlouho se mi nestalo, abych měl co dělat, abych nějaké album doposlouchal kvůli tomu, jaký je to nářez, v drtivé většině případů se mi to totiž stává spíš proto, že se jedná o nudnou hudbu. Pravda, s dalšími poslechy jsem si trochu zvyknul a “За Bолгой для нас земли нет” vstřebal lépe, ale i tak si myslím, že ta stopáž měla být o hodně kratší. A ve výsledku je to škoda, protože čistě po hudební stránce “За Bолгой для нас земли нет” na těch 8,5, které dává kolega, opravdu je…
Redakční eintopf #52 – červenec 2013
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Powerwolf – Preachers of the Night |
| H.: Sombres forêts – La mort du soleil Index očekávání: 7/10 Ježura: Kaša: nK_!: Stick: Atreides: Zajus: Skvrn: Mechanick:
|
Letní měsíce bývají co do vydávání desek oproti jaru a podzimu o něco slabší, což není žádné tajemství, ale tentokrát to zjevně stojí opravdu za prd, jelikož se na tom shoduje takřka celá redakce a opravdu málokdo z nás našel víc než jedno album, na nějž by se mohl doopravdy těšit – a to většina z nás poslouchá kde co a někteří vlastně úplně všechno. Na druhou stranu z toho pěkně vytěžili Powerwolf, v jejichž novinku “Preachers of the Night” z důvodu nedostatku konkunrence vložilo své naděje hned několik redaktorů. Z desek, kde se index očekávání nepohyboval někde nízko (což v překladu znamená “na nic se netěším, ale něco sem napsat musím, aby mi dal debil šéfredaktor pokoj”), se sluší ještě zmínit “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” od Five Finger Death Punch, které bylo dokonce ohodnoceno nejvyšším čekacím indexem od jednoho redaktora, “The Distortion Field” od veteránů Trouble, “La mort du soleil” od depressive black metalového projektu Sombres Forêts a nakonec “За Bолгой для нас земли нет” od Jucifer.
H.:
Dlouho to vypadalo, že na červenec prostě nebudu mít co napsat, už jsem se chtěl uchýlit k velmi malému indexu pro novou desku amerického projektu Benighted in Sodom, kterou si stejně nikdy neposlechnu, protože všechna alba téhle kapely znějí úplně stejně, a pokud dostanu náladu, bez problému si vystačím se starou tvorbou. Naštěstí se ovšem na poslední chvíli objevilo něco, co mě přece jenom zajímá. Když vyškrtnu Powerwolf, které si sice poslechnu, ale nějak zvlášť mě to album už nerajcuje, a pár dalších počinů, které budu poslouchat jen kvůli hodnocení, pak se opravdu těším pouze na jediný počin – “La mort du soleil” od jednočlenného kanadského projektu Sombres Forêts. I když předchozí nahrávka “Royaume de glace” byla určitě dobrá, zas tolik mě nevzala, avšak debut “Quintessence” je výtečná záležitost, kterou mám vážně rád a čas od času si ji s chutí pustím. To je z mého pohledu dost na to, abych byl zvědavý i na “La mort du soleil” – když nic jiného, tak už jen proto, že její přebal přináší velice podstatnou změnu oproti prvním dvěma počinům, takže třeba proběhne nějaký výrazný posun i v hudební rovině. Vypuštěnou ukázku jsem neposlouchal, jelikož chci mít nějaké překvapení, až bude “La mort du soleil” k mání v celé své délce, tudíž těžko soudit. Zajímavostí je ještě to, že úplně ve stejný den vydávají svou novinku “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” taktéž stylově i oblastně spříznění Gris, s jejichž dvěma členy se Annatar, člověk stojící za Sombres forêts, před pár lety podílel na společném projektu Miserere luminis. Pěkná náhoda…
Ježura:
Jak to tak vypadá, letošní čevenec bude na zajímavá alba opravdu dost chudý. Popravdě jedinou červencovou novinku, která mě přinutila alespoň pozvednout obočí, mají na svědomí multinacionální polorecesisté Powerwolf, a to už je vážně docela krize, i když k téhle kapele chovám smířlivý postoj. Jak napovídá už název, deska “Preachers of the Night” nehodlá jakkoli uhýbat z nastaveného kurzu posledních let a to by mohl být možná trochu problém. Trochu se totiž bojím, že to, co na posledních několika deskách fungovalo velice dobře, by se už tentokrát mohlo zvrhnout v sebevykrádání a bohapustou nudu. Ale nechci těmhle sympaťákům křivdit, takže se ne nechme překvapit. Třeba to bude vážně super materiál…
Kaša:
No jo, červenec je klasicky s výčtem alb měsícem velmi hubeným, takže i já jsem měl potíže s tím, abych měl do eintopfu vůbec co napsat. Po dlouhém zamyšlení nakonec zmíním dvě alba, která si nenechám ujít, a sice novou Chimairu s “Crown of Phantoms”, od níž sice nic extra nečekám, ale pro tuhle partu mám slabost a na jistý čas mě zabaví každá z jejich řadovek, takže žádnou změnu nepředpokládám ani nyní. Druhým počinem, na který si brousím zuby, je chystaná sólovka “Impermanent Resonance” Jamese LaBrieho, přestože jsem žádný z jeho individuálních pokusů neslyšel do konce, vždy pouze pár vybraných skladeb. První singl “Agony” z červencové novinky mě však chytl a navnadil, takže jsem si řekl, že je konečně čas dát mu šanci a toto album si pustím a uvidím, zda mě LaBrie zaujme na ploše celé desky.
nK_!:
Snad se ještě nestalo, aby můj index očekávání dosahoval ve dvou po sobě jdoucích měsících plných devíti bodů, ale letošní léto vypadá zatraceně plodně, tak proč bych si jej nemohl užít i takto? Jak si jistě mnoho z vás již všimlo, Five Finger Death Punch je má srdcová kapelka a v žádném případě na ni nedám dopustit. “American Capitalist” si z mé recenze odnesl poctivých devět bodíků a očekávám, že novinka (kterou snad ani nebudu znovu jmenovat, protože se pyšní názvem delším, než je týden před výplatou) dosáhne minimálně kvalit svého předchůdce. První uvolněné materiály nasvědčují, že by tomu mohlo být skutečně tak, a pokud by bylo celé album dokonce ještě lepší, vůbec bych se nezlobil. Takže uvidíme za měsíc!
Stick:
Jak už tu párkrát zaznělo, červenec moc hudebních zážitků nenabízí. Sahám tedy po Powerwolf, což je jedna z mála nových heavy metalových kapel, která stojí za poslech. V poslední době zažívají raketový vzestup a mají taky proč. Jejich heavy metal s vysokým potenciálem nakažlivosti a výborným vokálem v poslední době fakt boduje. Jako bonus pracují Powerwolf s atmosférou, která není pro kapely podobného typu úplně obvyklá. Sečteno podtrženo, ne úplně typicky znějící heavy metal s charismatem a skladbami, které se zaříznou hned po prvním poslechu. Od novinky očekávám nemalou porci zábavy.
Atreides:
Když jsem při psaní červnového eintopfu vyhlížel dopředu, jaká alba že to mají v červenci uzřít světlo světa, skoro jsem se bál, že nebudu mít z čeho vybírat a budu muset nadhodit kus, ku kterému chovám jakés takés sympatie, leč v nejlepším případě od ní můžu očekávat letní jednohubku, hůře pak rovnou odpadní záležitost. Nakonec to ovšem nejspíš dopadne tak, že tenhle měsíc (už zase) budu optimistou, neb novou placku mají vydat i mí sludge-drone-cosizrovnavymyslíte-metaloví oblíbenci Jucifer. Ač jsem se zatím nedokopal k tomu, abych přelouskal jejich zatím poslední album “Throned in Blood”, natož ještě o něco maldší EP “Nadir”, jejich předchozí počiny v podobě “L’Autrichienne” nebo “If Thine Enemy Hunger” jsou na sludgové scéně ceněnými kousky a rozhodně za poslech stojí. Když nepočítám neustálé koncertování, které přibližuje jejich život k nekončící šňůře, Jucifer jsou jasnou ukázkou toho, jak dělat bordel, který nepostrádá drajv, originalitu, řádou dávku nasranosti, ale ani intimních chvilek na drogách. A od jejich letošního počinu neočekávám nic jiného, než že mi srazí vaz a následný eargasmus korunuje kompletní lobotomií – tak, jak se jim to povedlo už několikrát.
Zajus:
Nevím, kolik eintopfů jsem již za dobu recenzování pro Sicmaggot napsal, jistě však vím, že ani jednou nebyl výběr tak slabý, jako je tomu to v červencovém vydání. Letní měsíce jsou obecně slabší, ale tentokrát opravdu není z čeho vybírat. Pojďme se tedy podívat alespoň na ta alba, která si pozornost snad zaslouží, ačkoliv očekávání nejsou veliká. Prvně vyjde EP maledivských (melo)death metalistů Nothnegal. Ačkoliv jsem jejich předchozí počin, debut “Decadence”, sám recenzoval, dnes již si nevybavím žádné velké podrobnosti. Vyloženě špatné to ovšem nebylo a eponymní EP tak má potenciál pozitivně překvapit. Se stejnou nejistotou jako před měsícem dám prostor dalšímu počinu Serje Tankiana (tentokráte experimentální záležitost “Jazz-iz Christ”), ačkoliv tuším, že to bude propadák jako vše, co v posledních letech tento až moc aktivní hudebník vydal. Poslední červencový počin, který zde zmíním, má pak na starosti zpěvák Dream Theater, James LaBrie. Moc o jeho novince nevím, ale pokud se bude nést v podobném duchu jako jeho poslední sólovka, mohlo by jít o přinejmenším příjemnou oddychovku. A kdyby nic z výše zmíněného nevyšlo, slyšel jsem, že novinka Backstreet Boys vychází koncem měsíce…
Skvrn:
Je obecně těžké vytasit se s výběrem právě té jedné nejočekávanější desky pro nadcházející měsíc. Když k tomu připočteme konstatování, že seznam červencových desek je opravdu prachbídný, máme z toho dvojnásobně těžký oříšek. Naštěstí se z toho mála, co letošní červenec vyjde, přece jen něco najde. Kazatelé Powerwolf již nějaký ten rok dokazují, že i v takovém žánru, jako je power metal, jde vymyslet něco originálního, ba dokonce i zajímavého. O to více zaráží fakt, že jejich domovem je Německo, bašta tohoto žánru. Za poslechnutí snad bude stát také split Helrunar / Árstíðir lífsins a nová deska Chimaira. Naopak Serj Tankian se snaží (zřejmě definitivně) zakotvit v jiném hudebním světě, tudíž se i díky jeho nedávným neshodám s basákem “systémovský” reunion pomalu, ale jistě vzdaluje.
Mechanick:
I když se vyloženě netřesu na nic z toho, co by mělo v červenci vyjít, určitě se těším na nové Panzerchrist. Pevně věřím, že nezklamou. V jejich případě to bude opět pořádný nářez a čím více na ně myslím, tím více jsem těkavější. Určitě mě budou zajímat i Powerwolf a Mercenary. Tyhle spolky sice nefigurují v mých 10 nej, nicméně bych si u nich na dobrý výsledek troufl s jistotou vsadit. No, pak tu jsou Trouble. Vidím se na terase s nohama na stole. Je slunečno a já nemusím absolutně vůbec nic dělat. K tomu mi budou na plno řvát staří dobří a poctiví Trouble. Těším se na červenec.