Archiv štítku: Powerwolf

Novinky 3-6-15

High on Fire - Luminiferous

>>> Zámořští heavy metalisté 3 Inches of Blood ohlásili konec své činnosti. Prý je to kolektivní rozhodnutí, jež padlo z osobních důvodů, ačkoliv kapela zdůrazňuje, že se rozchází v dobrém. Jednotliví členové se hodlají věnovat dalším projektům. Poslední show vůbec 3 Inches of Blood odehrají 7. listopadu ve svém rodném městě, Vancouveru v Kanadě.

>>> Další album thrash metalových veteránů Annihilator se začíná přibližovat. Novinka ponese název „Suicide Society“ a vyjde 18. září skrze UDR Music. Zajímavostí je, že po odchodu dlouholetého parťáka Davea Paddena ze sestavy se hlavních vokálů na desce opětovně ujme hlavní mozek Jeff Waters. Obal alba se nachází zde, tracklist následuje:

01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute

>>> High on Fire pustili do světa nový song ze své chystané desky „Luminiferous“, jež vyjde 16. června. „The Sunless Years“ poslouchejte na webu ew.com.

>>> Švédští black metalisté Istapp vydají své druhé album „Frostbiten“ 7. srpna pod hlavičkou Trollzorn Records. Ukázku v podobě titulního songu najdete na Soundcloudu, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Apep 02. Frostbiten 03. Kall(elsen) 04. Skoll 05. Primum Frigidum 06. Polcirkelns herre 07. Fimbulvinter 08. Må det aldrig töa 09. Vinterland 10. Vit makt

>>> Ukrajinský funeral doom metalový projekt Luna zanedlouho vydá svou druhou desku. Bude se jmenovat „On the Other Side of Life“ a k mání bude od 8. června u Solitude Productions. Nacházet se na ní budou dvě skladby, z nichž jednu – konkrétně „Grey Heaven Fall“ – najdete k poslechu na Bandcampu. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Grey Heaven Fall 02. On the Other Side of Life

>>> Australané Ne Obliviscaris natočili své první video vůbec. Zfilmován byl kus písně „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“, jmenovitě její třetí část s podtitulem „Curator“. Sledujte na YouTube.

>>> Thrash metalisté Nuclear Assault, v jejichž řadách mj. působí legendární baskytarista Dan Lilker (Venomous Concept, ex-Brutal Truth a tuny dalších), zveřejnili lyric video k songu „Analogue Man in a Digital World“, jenž pochází z letošního EP „Pounder“. Sledujte na YouTube.

>>> Powerwolf streamují novou písničku z nadcházejícího alba „Blessed & Possessed“ (vychází 17. července). „Armata strigoi“ poslouchejte na YouTube.


Novinky 8-5-15

Belakor - Of Breath and Bone

>>> Australané Be’lakor v současné době natáčejí novou desku, jež naváže na počin „Of Breath and Bone“ z roku 2012. Novinka bude koncepční a objeví se na ní celkem osm skladeb.

>>> Kanadská death metalová mlátička Cryptopsy ohlásila, že namísto další desky chystá pustit do světa sérii několika minialb. Tato řada EPček ponese název „The Book of Suffering“.

>>> Maskovaní Američané Gwar se rozešli zpěvačkou Kimberly A. Dyllou (dále A Winter Lost), která zde působila od loňského roku. Postavu Vulvatron, již Dylla hrála, bude dále ztvárňovat někdo jiný.

>>> King of Asgard hlásí příchod nového kytaristy – stal se jím Ted Sjulmark (Grimner). Tím byla po odchodu dvou členů začátkem letoška zkompletována sestava. Kapela se také pustila do příprav dalšího alba.

>>> Nightwish zveřejnili nové lyric video ke svému aktuálnímu albu „Endless Forms Most Beautiful“ – to vzniklo k novému singlu v podobě titulní písničky. Sledujte na YouTube.

>>> Persefone z ministátu Andorra hlásí, že začali pracovat na dalším albu, jež se stane následovníkem nahrávky „Spiritual Migration“ z roku 2013.

>>> Powerwolf streamují nový song „Army of the Night“, jenž se objeví na chystané desce „Blessed & Possessed“ (vychází v červenci). Poslouchejte na webu Revolvermag.

>>> Řekové Rotting Christ začali s nahráváním své další desky. Novinka by měla vyjít začátkem roku 2016.

>>> Finští funeral doomaři Shape of Despair streamují druhou píseň ze svého nadcházejícího alba „Monotony Fields“ (vychází 15. června), jež bude prvním albem kapely po 11 letech. „Descending Inner Night“ poslouchejte na webu No Clean Singing.

>>> Six Feet Under mají venku videoklip ke své čerstvé novince „Crypt of the Devil“. Natáčelo se k songu „Open Coffin Orgy“ a výsledek na jdete na YouTube nebo níže.


Novinky 6-4-15

Feanor Omega - Anima

>>> Zámořský muzikant Abbey Nex (Combichrist, Genitorturers, sólová tvorba, ex-Psyclon Nine) vytvořil společně se svou manželkou Valerií Gentile (sólová tovrba, ex-Angelspit, ex-The Crüxshadows) nový projekt s názvem Abbey Death. Dvojice pracuje na debutové desce, jež by měla vyjít v létě.

>>> Slovenská black metalová kapela Evil vydali své druhé dlouhohrající album – následovník debutu “Legenda neskrotných živlov” (2013) se jmenuje “Studňa” a je k dostání od 1. dubna na CD v limitaci 500 kusů. Počin vyšel v kooperaci Devil’s Obsession Productions a Hexencave Productions. Ukázku v podobě skladby “Obraz hrôzostrašnej noci” poslouchejte na Soundcloudu.

>>> Feanor Omega, což je nový black metalový projekt majitele rakouského labelu Cursed Records, vypustil další skladbu ze svého chystaného debutu “Anima”, jenž vyjde 4. května (obal vpravo). “Die Sonne weint” poslouchejte na YouTube.

>>> Nizozemci Heidevolk vypustili do světa nové lyric video k písničce “Vinland”, která pochází z jejich nové nahrávky “Velua” (vyšla 20. března). Video sledujte na YouTube.

>>> Death metalisté Lelahell vydali nový videoklip k songu “Kalimet Esiir”, který se objevil na jejich posledním albu “Al Insane…The (Re)Birth of Abderrahmane”. Sledujte na YouTube.

>>> Němci Powerwolf hlásí, že dokončili mix i mastering svého chystaného, celkově již šestého alba. Novinka s názvem “Blessed & Possessed” vyjde v červenci u Napalm Records.


Powerwolf – Preachers of the Night

Powerwolf - Preachers of the Night
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 19.7.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Amen & Attack
02. Secrets of the Sacristy
03. Coleus sanctus
04. Sacred & Wild
05. Kreuzfeuer
06. Cardinal Sin
07. In the Name of God (Deus vult)
08. Nochnoi dozor
09. Lust for Blood
10. Extatum et oratum
11. Last of the Living Dead

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

Jestli na současné power metalové scéně existuje nějaká raketa, jejíž jméno stoupá strmě vzhůru (a možná ani ne strmě, ale přímo kolmo nahoru), pak to jsou jistě Powerwolf. Ano, někdo by mohl namítnout ještě Sabaton, ale ti už mají ty roky růstu za sebou a dneska se už o nich dá snad hovořit jako o docela velké kapele (že to dle mého názoru není právem ani náhodou, protože hrají velkou tužku, je už na jinou diskuzi), po nich však obdobným způsobem rostou také právě Powerwolf, byť tak vysoko jako švédští kolegové se podle mého názoru nejspíš nedostanou.

Já osobně jsem se ke kapele ovšem dostal s jejím druhým albem “Lupus dei” v roce 2007, tedy pár let předtím, že se naplno spustil onen Powerwolf-boom, který naplno propuknul s předchozí deskou “Blood of the Saints”, a už tehdy mě tito Němci v čele s rumunským zpěvákem dost začali bavit a cítil jsem v jejich muzice potenciál. Jak je ovšem možné, že člověka, jenž si libuje převážně v depresivních, avantgardních a experimentálních žánrech, tedy mě, zaujme obyčejná power metalová kapela? Ne, Powerwolf rozhodně nepřišli s něčím novým nebo neslyšeným, jednoduše jen udělali to, jak by power metal měl znít. Tenhle styl prostě není žádné velké umění, takže se o něj ani nesnažit, zároveň z toho však nedělat bezbřehou prdel a nesnažit se hrát sluníčkové močůvky (zdravím Freedom Call), jen aby to ty fanoušky bavilo, vždyť “pro ně to přece hrajeme”. Ne, že by na to Powerwolf šli nějak extrémně rozdílně, ale udělali to s obrovským nadhledem, a přestože i u nich humor hraje výraznou roli, vše bylo provedeno nenásilně a sympaticky. Do toho přidali religiózní atmosféru s vtipnými texty o náboženství a vlkodlacích (a to už je věc, která v klasickém power metalu úplně běžná není) a na úplný závěr to zalili opravdu chytlavou a pohodovou muzikou – chytlavou, ale nevtíravou.

Jenže poměrně brzy se Powerwolf tak trochu začali točit v bludném kruhu, upadli do tvůrčího stereotypu a svým jasně rozpoznatelným ksichtem zamkli sami sebe do pevně daného formátu, z něhož se bojí (nebo nemůžou? nebo snad ani nezvládnou?) vykročit. “Lupus dei” bylo super, “Bible of the Beast” bylo taky super, ale na “Blood of the Saints” už to začalo skřípat. Polovina alba stále hodně příjemná až velmi dobrá, polovina alba nezáživná vata. Jenže pro inovace není místo, soukolí se roztočilo, Powerwolf začali sypat penízky, takže musíme zůstat na svém, ani o krok neuhnout a zároveň bez výjimky dodržet dvouletou pauzu deskami. A výsledkem je “Preachers of the Night”… Zatímco na “Blood of the Saints” ten hudební strojek pomalu začínal skřípat, na novince už se dočista rozsypal a veškeré dílky se přesunuly do soukolí na peníze.

Možná to trochu přeháním, takhle do zákulisí samozřejmě nevidím a snad ani vidět nechci, možná si Powerwolf na “Preachers of the Night” jen vybrali slabší chvilku, kdo ví, nicméně zůstává zcela jasným faktem, že nové desce se Powerwolf stali přesně tím, čím se nikdy stát neměli – obyčejnou power metalovou odrhovačkou, jakých jsou venku stovky a posluchač je může přehazovat vidlemi (tohle přirovnání se až nepříjemně hodí – většinou je to pěkně vidlácké agro). A to je prostě špatně. Na “Preachers of the Night” se zadním východem vytratilo vše, co mě osobně na Powerwolf bavilo, a zbyla obnažená jen ta úplně základní kostra, která sama o sobě není vůbec nic zvláštního. Pryč je ta obrovská lehkost, jež Powerwolf vždy zdobila, pryč je schopnost vyrábět parádní a obrovsky zábavné hitovky jak na běžícím páse. Zbylo jen neobjevné power metalové halekání, které tentokrát nezachraňuje už ani jedno z největších es v rukávu kapely, skvělý zpěvák Attila Dorn, jenž na minulých albech svým vokálem dokázal nad průměr vytáhnout i těch několik málo méně záživných kusů.

Nemá cenu tu “Preachers of the Night” stavět vedle “Lupus dei” a “Bible of the Beast”, protože to bychom to album mohli rovnou spláchnout do hajzlu. Pojďme se však podívat, jak si novinka vede v porovnání s předchozím “Blood of the Saints”. Jenže ani z toho “Preachers of the Night” nevychází zrovna se ctí, protože jestli jsem o “Blood of the Saints” tvrdil, že už to tam začalo skřípat, oproti aktuálnímu počinu je to pořád ještě skvost. Polovina alba sice nebyla nic moc, ale ta druhá byla pořád skvělá a byla přesně tím, co chci já osobně od Powerwolf slyšet. Na “Preachers of the Night” nic takového není, zoufale tu chybí ty s lehkostí napsané pecky jako “We Drink Your Blood”, “All We Need Is Blood” nebo “Night of the Werewolves”, zbyl jenom stín toho, co dřív tak dobře fungovalo a bavilo. Sem tam výjimečně vykoukne nějaký lepší motiv, ale opravdu jen málokdy a nikdy není využit v takové míře, aby šla jako dobrá označit celá písnička.

Hned dva první songy “Amen & Attack” a “Secrets of the Sacristy” jsou úplně obyčejné power metalové odrhovačky, nuda jak prase. “Coleus sanctus” by mohla být sebelepší, ale začátek s totálně debilní kytarovou vyhrávkou (to tam prostě nemá význam – samoúčelnost) mi ten song vždycky znechutí tak, že by snad nepomohla ani nějaká geniální hymna. Jenže ani tou “Coleus sanctus” není, takže tu není co řešit, ačkoliv jak se později ukáže, refrén téhle skladby ještě patří k tomu lepšímu, co “Preachers of the Night” nabízí. “Sacred & Wild” je suverénně nejlepší song desky a jako v jediném v něm alespoň vzdáleně cítím tu lehkou skladatelskou ruku z minulých alb. Srovnání s nejpamětihodnějšími staršími peckami by si sice “Sacred & Wild” asi prohrálo, ale mezi tím, co se “Preachers of the Night” jinak nachází, to je jednoznačný vrchol.

“Kreuzfeuer” se snaží uhodit na pomalejší a snad i temnější notu, ale nic zvláštního to není. I když to pořád patří k těm solidnějším kusům alba. “Cardinal Sin” je další blbost, “In the Name of God (Deus vult)” taky, ačkoliv zrovna ta se ještě skousnout dá a pár nápadů je docela chytlavých, hlavně refrén, ale sloka je jinak marná. “Nochnoi dozor” byla asi inspirována stejnojmenným ruským filmem “Ночной дозор” – žádné překvapení by to nebylo, protože je to stejná rychlokvaška jako ruský výplach ze stříbrného plátna. I tak jsou ale “Kreuzfeuer”, “In the Name of God (Deus Vult)” a “Nochnoi Dozor” pořád solidnější než dvě následující, absolutně jalové halekačky “Lust for Blood” a “Extatum et oratum”. Poslední patetická “Last of the Living Dead” tam je snad jen na navýšení hrací doby, jinak nevím.

Když se to vezme kolem a kolem, na vyzvracení “Preachers of the Night” není. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o velké zklamání. Jakási předtucha mi říkala, že by to takhle mohlo dopadnout, a je dost velká škoda, že se tak stalo. Neposlouchatelná věc to není, ale zbytečné to je určitě. Snad si Powerwolf tentokrát jenom vybrali slabší chvilku a další deska bude lepší… jestli ne a i příště to bude stejná nuda, asi s touhle kapelou seknu úplně a už se nehnu od starších alb…


Redakční eintopf #52 – červenec 2013

Powerwolf - Preachers of the Night
Nejočekávanější album měsíce:
Powerwolf – Preachers of the Night


H.:
Sombres forêts – La mort du soleil
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 6/10

Kaša:
James LaBrie – Impermanent Resonance
Index očekávání: 6/10

nK_!:
Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Index očekávání: 10/10

Stick:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 7/10

Atreides:
Jucifer – За Bолгой для нас земли нет
Index očekávání: 9/10

Zajus:
Nothnegal – Nothnegal
Index očekávání: 4/10

Skvrn:
Powerwolf – Preachers of the Night
Index očekávání: 4/10

Mechanick:
Trouble – The Distortion Field
Index očekávání: 8/10

Letní měsíce bývají co do vydávání desek oproti jaru a podzimu o něco slabší, což není žádné tajemství, ale tentokrát to zjevně stojí opravdu za prd, jelikož se na tom shoduje takřka celá redakce a opravdu málokdo z nás našel víc než jedno album, na nějž by se mohl doopravdy těšit – a to většina z nás poslouchá kde co a někteří vlastně úplně všechno. Na druhou stranu z toho pěkně vytěžili Powerwolf, v jejichž novinku “Preachers of the Night” z důvodu nedostatku konkunrence vložilo své naděje hned několik redaktorů. Z desek, kde se index očekávání nepohyboval někde nízko (což v překladu znamená “na nic se netěším, ale něco sem napsat musím, aby mi dal debil šéfredaktor pokoj”), se sluší ještě zmínit “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” od Five Finger Death Punch, které bylo dokonce ohodnoceno nejvyšším čekacím indexem od jednoho redaktora, “The Distortion Field” od veteránů Trouble, “La mort du soleil” od depressive black metalového projektu Sombres Forêts a nakonec “За Bолгой для нас земли нет” od Jucifer.

H.

H.:

Dlouho to vypadalo, že na červenec prostě nebudu mít co napsat, už jsem se chtěl uchýlit k velmi malému indexu pro novou desku amerického projektu Benighted in Sodom, kterou si stejně nikdy neposlechnu, protože všechna alba téhle kapely znějí úplně stejně, a pokud dostanu náladu, bez problému si vystačím se starou tvorbou. Naštěstí se ovšem na poslední chvíli objevilo něco, co mě přece jenom zajímá. Když vyškrtnu Powerwolf, které si sice poslechnu, ale nějak zvlášť mě to album už nerajcuje, a pár dalších počinů, které budu poslouchat jen kvůli hodnocení, pak se opravdu těším pouze na jediný počin – “La mort du soleil” od jednočlenného kanadského projektu Sombres Forêts. I když předchozí nahrávka “Royaume de glace” byla určitě dobrá, zas tolik mě nevzala, avšak debut “Quintessence” je výtečná záležitost, kterou mám vážně rád a čas od času si ji s chutí pustím. To je z mého pohledu dost na to, abych byl zvědavý i na “La mort du soleil” – když nic jiného, tak už jen proto, že její přebal přináší velice podstatnou změnu oproti prvním dvěma počinům, takže třeba proběhne nějaký výrazný posun i v hudební rovině. Vypuštěnou ukázku jsem neposlouchal, jelikož chci mít nějaké překvapení, až bude “La mort du soleil” k mání v celé své délce, tudíž těžko soudit. Zajímavostí je ještě to, že úplně ve stejný den vydávají svou novinku “À l’âme enflammée, l’äme constellée…” taktéž stylově i oblastně spříznění Gris, s jejichž dvěma členy se Annatar, člověk stojící za Sombres forêts, před pár lety podílel na společném projektu Miserere luminis. Pěkná náhoda…

Ježura

Ježura:

Jak to tak vypadá, letošní čevenec bude na zajímavá alba opravdu dost chudý. Popravdě jedinou červencovou novinku, která mě přinutila alespoň pozvednout obočí, mají na svědomí multinacionální polorecesisté Powerwolf, a to už je vážně docela krize, i když k téhle kapele chovám smířlivý postoj. Jak napovídá už název, deska “Preachers of the Night” nehodlá jakkoli uhýbat z nastaveného kurzu posledních let a to by mohl být možná trochu problém. Trochu se totiž bojím, že to, co na posledních několika deskách fungovalo velice dobře, by se už tentokrát mohlo zvrhnout v sebevykrádání a bohapustou nudu. Ale nechci těmhle sympaťákům křivdit, takže se ne nechme překvapit. Třeba to bude vážně super materiál…

Kaša

Kaša:

No jo, červenec je klasicky s výčtem alb měsícem velmi hubeným, takže i já jsem měl potíže s tím, abych měl do eintopfu vůbec co napsat. Po dlouhém zamyšlení nakonec zmíním dvě alba, která si nenechám ujít, a sice novou Chimairu“Crown of Phantoms”, od níž sice nic extra nečekám, ale pro tuhle partu mám slabost a na jistý čas mě zabaví každá z jejich řadovek, takže žádnou změnu nepředpokládám ani nyní. Druhým počinem, na který si brousím zuby, je chystaná sólovka “Impermanent Resonance” Jamese LaBrieho, přestože jsem žádný z jeho individuálních pokusů neslyšel do konce, vždy pouze pár vybraných skladeb. První singl “Agony” z červencové novinky mě však chytl a navnadil, takže jsem si řekl, že je konečně čas dát mu šanci a toto album si pustím a uvidím, zda mě LaBrie zaujme na ploše celé desky.

nK_!

nK_!:

Snad se ještě nestalo, aby můj index očekávání dosahoval ve dvou po sobě jdoucích měsících plných devíti bodů, ale letošní léto vypadá zatraceně plodně, tak proč bych si jej nemohl užít i takto? Jak si jistě mnoho z vás již všimlo, Five Finger Death Punch je má srdcová kapelka a v žádném případě na ni nedám dopustit. “American Capitalist” si z mé recenze odnesl poctivých devět bodíků a očekávám, že novinka (kterou snad ani nebudu znovu jmenovat, protože se pyšní názvem delším, než je týden před výplatou) dosáhne minimálně kvalit svého předchůdce. První uvolněné materiály nasvědčují, že by tomu mohlo být skutečně tak, a pokud by bylo celé album dokonce ještě lepší, vůbec bych se nezlobil. Takže uvidíme za měsíc!

Stick

Stick:

Jak už tu párkrát zaznělo, červenec moc hudebních zážitků nenabízí. Sahám tedy po Powerwolf, což je jedna z mála nových heavy metalových kapel, která stojí za poslech. V poslední době zažívají raketový vzestup a mají taky proč. Jejich heavy metal s vysokým potenciálem nakažlivosti a výborným vokálem v poslední době fakt boduje. Jako bonus pracují Powerwolf s atmosférou, která není pro kapely podobného typu úplně obvyklá. Sečteno podtrženo, ne úplně typicky znějící heavy metal s charismatem a skladbami, které se zaříznou hned po prvním poslechu. Od novinky očekávám nemalou porci zábavy.

Atreides

Atreides:

Když jsem při psaní červnového eintopfu vyhlížel dopředu, jaká alba že to mají v červenci uzřít světlo světa, skoro jsem se bál, že nebudu mít z čeho vybírat a budu muset nadhodit kus, ku kterému chovám jakés takés sympatie, leč v nejlepším případě od ní můžu očekávat letní jednohubku, hůře pak rovnou odpadní záležitost. Nakonec to ovšem nejspíš dopadne tak, že tenhle měsíc (už zase) budu optimistou, neb novou placku mají vydat i mí sludge-drone-cosizrovnavymyslíte-metaloví oblíbenci Jucifer. Ač jsem se zatím nedokopal k tomu, abych přelouskal jejich zatím poslední album “Throned in Blood”, natož ještě o něco maldší EP “Nadir”, jejich předchozí počiny v podobě “L’Autrichienne” nebo “If Thine Enemy Hunger” jsou na sludgové scéně ceněnými kousky a rozhodně za poslech stojí. Když nepočítám neustálé koncertování, které přibližuje jejich život k nekončící šňůře, Jucifer jsou jasnou ukázkou toho, jak dělat bordel, který nepostrádá drajv, originalitu, řádou dávku nasranosti, ale ani intimních chvilek na drogách. A od jejich letošního počinu neočekávám nic jiného, než že mi srazí vaz a následný eargasmus korunuje kompletní lobotomií – tak, jak se jim to povedlo už několikrát.

Zajus

Zajus:

Nevím, kolik eintopfů jsem již za dobu recenzování pro Sicmaggot napsal, jistě však vím, že ani jednou nebyl výběr tak slabý, jako je tomu to v červencovém vydání. Letní měsíce jsou obecně slabší, ale tentokrát opravdu není z čeho vybírat. Pojďme se tedy podívat alespoň na ta alba, která si pozornost snad zaslouží, ačkoliv očekávání nejsou veliká. Prvně vyjde EP maledivských (melo)death metalistů Nothnegal. Ačkoliv jsem jejich předchozí počin, debut “Decadence”, sám recenzoval, dnes již si nevybavím žádné velké podrobnosti. Vyloženě špatné to ovšem nebylo a eponymní EP tak má potenciál pozitivně překvapit. Se stejnou nejistotou jako před měsícem dám prostor dalšímu počinu Serje Tankiana (tentokráte experimentální záležitost “Jazz-iz Christ”), ačkoliv tuším, že to bude propadák jako vše, co v posledních letech tento až moc aktivní hudebník vydal. Poslední červencový počin, který zde zmíním, má pak na starosti zpěvák Dream Theater, James LaBrie. Moc o jeho novince nevím, ale pokud se bude nést v podobném duchu jako jeho poslední sólovka, mohlo by jít o přinejmenším příjemnou oddychovku. A kdyby nic z výše zmíněného nevyšlo, slyšel jsem, že novinka Backstreet Boys vychází koncem měsíce…

Skvrn

Skvrn:

Je obecně těžké vytasit se s výběrem právě té jedné nejočekávanější desky pro nadcházející měsíc. Když k tomu připočteme konstatování, že seznam červencových desek je opravdu prachbídný, máme z toho dvojnásobně těžký oříšek. Naštěstí se z toho mála, co letošní červenec vyjde, přece jen něco najde. Kazatelé Powerwolf již nějaký ten rok dokazují, že i v takovém žánru, jako je power metal, jde vymyslet něco originálního, ba dokonce i zajímavého. O to více zaráží fakt, že jejich domovem je Německo, bašta tohoto žánru. Za poslechnutí snad bude stát také split Helrunar / Árstíðir lífsins a nová deska Chimaira. Naopak Serj Tankian se snaží (zřejmě definitivně) zakotvit v jiném hudebním světě, tudíž se i díky jeho nedávným neshodám s basákem “systémovský” reunion pomalu, ale jistě vzdaluje.

Mechanick

Mechanick:

I když se vyloženě netřesu na nic z toho, co by mělo v červenci vyjít, určitě se těším na nové Panzerchrist. Pevně věřím, že nezklamou. V jejich případě to bude opět pořádný nářez a čím více na ně myslím, tím více jsem těkavější. Určitě mě budou zajímat i Powerwolf a Mercenary. Tyhle spolky sice nefigurují v mých 10 nej, nicméně bych si u nich na dobrý výsledek troufl s jistotou vsadit. No, pak tu jsou Trouble. Vidím se na terase s nohama na stole. Je slunečno a já nemusím absolutně vůbec nic dělat. K tomu mi budou na plno řvát staří dobří a poctiví Trouble. Těším se na červenec.


Metalfest Open Air 2012 (sobota)

Metalfest Open Air 2012
Datum: 9.6.2012
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující (obsažení v reportu): Behemoth, Dymytry, Grand Magus, Kreator, Nexus Inferis, Powerwolf, Septicflesh, Vader

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…

H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.

H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis”“Rádio” a “Síť pro sociály”.

Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.

H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.

Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.

H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.

Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!

H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.

Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.

H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.

Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…

H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.

Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…

H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!


Powerwolf – Blood of the Saints

Powerwolf - Blood of the Saints
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.7.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Agnus dei
02. Sanctified with Dynamite
03. We Drink Your Blood
04. Murder at Midnight
05. All We Need Is Blood
06. Dead Boys Don’t Cry
07. Son of a Wolf
08. Night of the Werewolves
09. Phantom of the Funeral
10. Die, Die, Crucified
11. Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by probíhalo hlasování o největší power metalovou raketu současnosti, Powerwolf by myslím vcelku s přehledem vyhráli. Před čtyřmi nebo pěti lety je ještě znal málokdo, ale jejich věhlas od té doby nepřetržitě kyne a fanouškovská základna neustále roste takřka geometrickou řadou, díky čemuž už by se jejich čtvrtá řadová deska “Blood of the Saints”, která aktuálně vyšla, dala bez problému označit jako očekávaná. Výjimkou není ani naše malá republika… ještě tak před dvěma lety byli u nás Powerwolf záležitostí spíše pro pár znalců, kteří scénu bedlivě sledují, kapela si však u nás udělala obrovskou reklamu koncerty na festivalech Metalfest v roce 2010 a Masters of Rock v roce letošním – takhle nějak vypadá nábor nových příznivců v doslovném významu. A to už se dostáváme do bodu, kdy lze naprosto krásně aplikovat mé oblíbené pořekadlo o kutí železa, dokud je ještě žhavé. Pořekadlo není zjevně cizí ani samotným Powerwolf, kteří tak na své power metalové kovadlině v pravidelném dvouletém odstupu ukuli novinku “Blood of the Saints”. Jestli jim ale ta jejich kovadlina zvoní stejně čistě jako v minulých letech, tím si až tak jistý nejsem…

Pro začátek si dejme trochu statistiky. Když vynecháme bonusový orchestrální disk “The Sacrilege Symphony (and Still the Orchestra Prays)”, jenž se objevil u limitované emise alba (což by mohla být zajímavá záležitost, jen co je pravda, avšak doposud jsem neměl tu čest), obsahuje samotná základní verze “Blood of the Saints” celkem jedenáct kousků. Jeden z nich je krátké instrumentální intro, tudíž jej nebudeme počítat. Tím pádem nám tu zbývá rovná desítka songů. Hned zkraje vám prozradím, že přesně polovina z nich, čili pět položek tracklistu, jsou opravdu výborné, chytlavé a vážně skvělé pecky. A ten zbytek? To je právě ten problém. Powerwolf se totiž dostali do bodu, kdy se na jejich album vkradla a pravá a nefalšovaná vata. A tou je právě onen zbytek…

Začněme tím pozitivnějším. Kromě již zmiňované intra “Agnus dei” otevírají “Blood of the Saints” dvě hitovky, které byly posluchačům předhozeny už dlouho před vydáním. “Sanctified with Dynamite” sice nepřináší do tvorby Powerwolf cokoliv nového, jedná se však o zábavnou a chytlavou pecku přesně v mantinelech, jaké si kapela sama sobě nastavila. Písnička by se mohla s klidem objevit i na posledním “Bible of the Beast” a člověk by ani nemrknul překvapením. Následující klipovka “We Drink Your Blood” je i přes nádherně klišé název minimálně o stupínek zajímavější záležitostí. Zaujme totiž velice pěknou klávesovou linkou, hezky “kostelní” atmoškou a v neposlední řadě skvělým výkonem rumunského pěvce Attily Dorna.

Do oné pětky těch výborných válů, jak jsem se zmiňoval výše, řadím ještě “All We Need Is Blood”, jež sice začíná skoro jako nějaká koleda, ale velice rychle se rozjede do hodně rozverného kousku s naprosto kouzelnou anglickou výslovností (smích). Zejména doporučuji věnovat pozornost verši “First we take your soul, then we lose control” okolo jedné a tři čtvrtě minuty – to má prostě koule. “Son of a Wolf” je oproti tomu až překvapivě laděná spíše do hard rocku a vládne mocným refrénem. Poslední výbornou – a možná tou úplně nejlepší položkou – tracklistu “Blood of the Saints” je dle mého názoru excelentní a energická “Night of the Werewolves”, která představuje Powerwolf v tom nejlepším možném světle.

Zbylá pětice písniček už jde s úrovní o poznání níž. Ne, že by to byl nějaký humus, poslouchá se to stále bez problému, ale na rozdíl od výše uvedených už to člověku nic moc nedává, jen to jím tak prolétne. Ještě taková “Murder at Midnight” je docela dobrá – zejména díky skvělému rozjezdu (jak zmiňuje kolega pode mnou, inspiraci Iron Maiden – která však není na škodu, ani neotravuje – nelze přeslechnout) -, ale další část skladby už mi nepřijde tak dobrá a navíc se mi zdá, že opakuje některé motivy ze starších alb

“Dead Boys Don’t Cry” je však naprosto standardní a ničím zajímavá power metalová halekačka vyznívající do ztracena. Závěrečná trojice je také o ničem. Možná ještě “Die, Die, Crucified” bych neměl problém skousnout, avšak “Phantom of the Funeral” je vyložený průměr a finální “Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)” sice pár slušných nápadů nabízí, ale jako celek člověka nevytrhne a navíc je zbytečně natažená.

I přes na první pohled ne příliš příznivou bilanci 50:50 dobré vs. průměrné skladby drží “Blood of the Saints” nad vodou ještě dvě věci, které já osobně považuji v tvorbě Powerwolf za zásadní a nebojím se říct, že i klíčové. Psal jsem to už tuším svého času i v recenzi na “Bible of the Beast”, ale klidně to tu znovu – jen jinými slovy – zopakuji. Za prvé je to samozřejmě geniální zpěvák Attila Dorn, v jehož osobě nemají Powerwolf pouhé eso, nýbrž přímo žolíka, který strhává misky vah na tu kladnou stranu (taky má na to postavu, hehe). Je to právě jeho vokál, jenž i z těch po kompoziční stránce více či méně průměrnějších položek dokáže udělat natolik poslouchatelnou záležitost, že je přeskakovat nebudete; a který dobře napsané vály nakopává je ještě výš. Žádný kastrát, který si jen hraje na zpěváka, takže to trhá uši, ale opravdový borec se školeným hlasem. I ten, kdo má v uších s prominutím nasráno, to nemůže neslyšet.

Za druhé je to ne přímo sranda, ale obrovský nadhled, jímž muzika Powerwolf oplývá. Vzhledem k tomu, že veškeré ty tvrdé heavy metalové pózy, naolejované svaly, upnutá kožená kaťata, meče, draci a podobné bejkárny mi začaly připadat trapné asi tak v 15 letech (ačkoliv hudbu mám stále rád – docela schizofrenní, což?), opravdu oceňuji a s radostí vítám, když má někdo takový smysl pro humor, že si dokáže utahovat i sám ze sebe, ale zároveň – a pozor, právě to je to hlavní – z toho ten dotyčný nedělá vyloženě pouťovou záležitost, ani neshazuje samotnou muziku.

Ve světle všeho výše řečeného vám asi podle mého názoru nebude dělat problém dát si dohromady dvě a dvě, abyste si udělali o “Blood of the Saints” obrázek. Jedná se o slušnou desku, která obsahuje několik opravdu skvělých písniček, ale jako celek kvalit svých dvou předchůdců nedosahuje. Jak se s tím poperete a jestli si album poslechnete (pokud jste tak již samozřejmě neučinili), to samozřejmě ponechám už na vašem rozhodnutí…


Další názory:

Na nové Powerwolf jsem se dost těšil a po důsledném náslechu “Blood of the Saints” můžu konstatovat, že jde minimálně na poměry současného power / heavy metalu o nadprůměrný materiál. Pravda, proti předcházející “Bible of the Beast” trpí novinka lehkou kvalitativní nevyrovnaností, ale rozhodně ne v takové míře, aby mě to dovedlo od poslechu odradit. Novinka nabízí několik brilantních skladeb (např. “Murder at Midnight” s otevírací vyhrávkou, za kterou by se nemuseli stydět ani samotní Iron Maiden) a zbytek osciluje mezi průměrem a nadprůměrem, přičemž se většinou blíží prvnímu. Za mě palec nahoru!
Ježura


Masters of Rock 2011 (sobota)

Masters of Rock 2011
Datum: 16.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Audrey Horne, Guano Apes, Jiří Schmitzer, Legion of the Damned, Powerwolf, Seven, U.D.O., Visions of Atlantis

H.: Sobota se nesla ve velice příjemném zjištění, že už konečně někoho napadlo vyhodit tu **** moderátorku, která plácala samé debility a prznila jména skupin i hudebníků, za pohodového frajera. Konečně! Jinak ráno hned na začátek pobavil Jirka Schmitzer svým humorem. Nejdříve jen sám se svojí akustickou kytarou, o něco později i v doprovodu své kapely hýřil hláškami, vtipnými prupovídkami a historkami a hrál své pohodové písničky. Moc pěkně ozvláštnění programu. Je to borec.

H.: Výteční byli opět Audrey Horne se svým řekněme progresivnějším hard rockem. Největší pozornost na sebe poutal uvolněný a hustě potetovaný (jak omalovánka, heh) frontman Toschie, jenž hýřil aktivitou, energií a bezprostředností a nebál se odzpívat si podstatnou část koncertu přímo u diváků. Záda mu kryl bezchybný a soustředěný výkon spoluhráčů. Vrcholem snažení Audrey Horne byly jednoznačně výbušná “Last Chance for a Serenade” a hitová “Treshold”. Tihle Norové jsou tak dobří, že si zaslouží mnohem více pozornosti, než se jim dostává.

H.: Oproti tomu Visions of Atlantis mě úplně minuli. Jak hudebně, tak svou prezentací. Obyčejný symfonický metálek se zpěvačkou v čele, bez nápadu. Tak to na mě působilo. Dal jsem dva songy a utekl jsem.

H.: S moc dobrou show se vytasili Powerwolf. Tahle kapela šla v poslední době strašně nahoru a stejně tak narostla i jejich fanouškovská základna. Zatímco na loňském Metalfestu je ještě znal málokdo (alespoň mi to tak přišlo), ve Vizovicích už se na ně těšil velký počet přihlížejících, kteří jejich tvorbu znali, takže se Attila Dorn mnohdy ani nemusel moc namáhat zpívat, jelikož to za něj odkdákal dav. Powerwolf předvedli klasicky religiózní osvětu, výbornou práci s publikem, perfektně navolený setlist a obrovské nasazení. Bylo opravdu cítit, že si mezinárodní kvintet hraní vyloženě užívá a že má radost ne jen ze své muziky, ale i z ohlasu publika. Takhle vypadá chytlavý power metal se vší parádou. Nakonec jediné, co mi na jejich necelé hodince vadilo, byla žhavá výheň, ve kterou se díky intenzivní sluneční grilovačce proměnila betonová plocha likérky.

Ježura: Následkem vynuceného běhání po Zlíně byli Powerwolf první sobotní kapelou, na kterou jsem dorazil. Tahle německo-rumunská banda humoristů nezklamala. Když je radost nejen poslouchat, ale také sledovat, co se děje na pódiu, hned se žije lépe a člověk na chvíli zapomene i na to nechutné vedro vůkol…

H.: Seven, kteří na Masters of Rock natáčeli DVD (kromě nich ještě údajně natáčeli i Twisted Sister a U.D.O.), jsem sledoval jen na obrazovce a vnímal to spíše jenom minimálně. Ale je pravda, že hraní sóla vrtačkou jsem ještě nežral. Z avizovaných hostů jsem zaregistroval pouze Blaze Bayleyho a Victora Smolskiho, avšak slibovaného SchmieraDestruction jsem si nějak nevšiml – ale jak říkám, sledoval jsem to jen tak na okraj mezi chlastáním a hraním karet.

H.: Větší pozornost jsem věnoval až nizozemských pořízkům Legion of the Damned, avšak protože už jsem byl v té době nalitý jak dělo, lítal jsem takřka celý koncert v kotli a nic jiného mě nezajímalo (smích). Jelikož se mi ale povedlo v pekelném circle pitu docela dobře vystřízlivět, byl už jsem schopen dostatečně vnímat alespoň závěrečnou čtvrtinu vystoupení, z níž usuzuji, že se na poměry Legion of the Damned jednalo o standardně dobrý set. Nový kytarista se evidentně osvědčil a do soukolí zapadl na výbornou, takže nezasvěcení si té změny ani nemuseli všimnout.

H.: Na vizovický koncert U.D.O. jsem doposud slyšel ze všech stran jenom chválu, ale já si nemohu pomoct, mě to prostě nebavilo. Působilo to na mne jaksi nijak, absolutně bez šťávy. Udo Dirkschneider má stále i ve svých letech hlas jako břitva, to se mu musí nechat, ale to je asi tak všechno pozitivní, čeho jsem si všiml. Pokud bych měl rozsoudit tolik proklamovaný “souboj” U.D.O. a Accept, kdo zahraje lépe, jednoznačně bych dal svůj hlas živou vodou politým Accept. Nejmarkantnější rozdíl byl samozřejmě cítit ve starých klasikách Accept – nechci být zlý, ale samotný Wolf Hoffmann na Metalfestu strčil svého bývalého parťáka Kaufmanna i jeho kytarového společníka s přehledem do kapsy. Nemůžu jinak, pro mě největší zklamání letošního Masters of Rock.

H.: Poslední kapelou toho dne se pro mne stali Guano Apes. Německá parta si na pódium postavila čtyři písmena, jež dohromady dávala slovo APES, a jak se později ukázalo, nebyla tam jen na ozdobu, protože takový baskytarista Stefan Ude si na jedno z nich (tuším, že konkrétně na E, pokud vás to zajímá) s přehledem vylezl a odehrál zde jeden celý song. Sandře Nasic to ten večer docela seklo a živě komunikovala s diváky, avšak celkové snažení Guano Apes srážel jakýsi prapodivný zvuk, který byl tak prapodivný, až jsem ani nepřišel na to, co na něm bylo prapodivného (smích). Jo, a taky mě opravdu dost štvaly ty nové písničky z comebackové alba “Bel Air”… doufal jsem, že v živém podání se to spraví, ale prostě ne, ten materiál není dobrý. Jak ale kapela spustila nějakou známou pecku, hned to bylo o mnoho lepší. A ze všech nejlépe dle mého názoru vyzněla “Pretty in Scarlet”.

/p>

Ježura: Tak tohle bude jednoduchoučké – následkem krutopřísného macháčka s enormním objemem vodky pochybné kvality jsem byl celý set tak ožralý, že jsem se sotva udržel na nohou. Dost možná proto jsem si Guano Apes výborně užil i ze zadních řad. Jako bonus jsem dokonce poznal svoji oblíbenou “Pretty in Scarlet” a to mi ke štěstí dokonale postačilo…


Redakční eintopf #26 – červenec 2011

Powerwolf - Blood of the Saints
Nejočekávanější album měsíce:
Powerwolf – Blood of the Saints


H.:
Powerwolf – Blood of the Saints
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Chthonic – Takasago Army
Index očekávání: 7/10

Seda:
Suicide Silence – The Black Crown
Index očekávání: 6/10

Ježura:
Powerwolf – Blood of the Saints
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Lock Up – Necropolis Transparent
Index očekávání: 1/10

H.

H.:

I když mě lákají exotičtí black metalisté Chthonic z Taiwanu, jejichž “Takasago Army” bylo z původně zamýšleného června přesunuto na červenec (vypuštěný videoklip mě opravdu pěkně navnadil), a norské progresivní hračičky Communic si rovněž v žádném případě nenechám ujít, nakonec musím vítězství v červencovém eintopfu přiklepnout německo-rumunsko-nizozemským vlkům Powerwolf. Víte, já proti heavy, power a všem příbuzným metalům nic nemám, ale poslouchám v těchto odnožích v podstatě jen staré klasiky, na nichž jsem vyrůstal, a málokdy se stane, že by mne něco novějšího opravdu zaujalo. Ale zrovinka Powerwolf mě svého času sakra dostali už svým druhým albem “Lupus dei”. A stejně tak mě odrovnalo i další “Bible of the Beast”. Výtečný chytlavý power metal s koulema, který si na nic nehraje. Navíc – a to je možná to hlavní – prezentovaný s vtipem a obrovským nadhledem, aniž by Powerwolf upadli do žumpy vyloženě sranda skupin. A to je na dnešní zakomplexované scéně, mezi bezpočtem chachacha kapel a kapel tvářících se vážně jako hovno, už pomalu vzácnost. Těmhle frajerům se snad ani nedá nefandit!

Earthworm

Earthworm:

Než jsem zjistil, že vychází novinka Chthonic, málem jsem dostal infarkt, že nebudu mít o čem psát do eintopfu. Taiwanský black metal od Chthonic je opravdu luxusní záležitost, dost tvrdá a atmosférická (za což jsme vděční hlavně tradičním taiwanským nástrojům) a zároveň melodická a na black metal i chytlavá. Na posledním albu “Mirror of Retribution”, na kterém se to hemžilo samými excelentními skladbami, nebylo příliš těžké vypěstovat si závislost, tak schválně jestli za pár dní, po prvním poslechu, budu zase vypadat jako feťák :)

Seda

Seda:

Červenec je poměrně slabý měsíc. Je tu sice pár kapel, které stojí za poslech, ale žádná bomba, kterou bych denně vyhledával (v obchodech…), jestli už ji mají. Moje nejvetší pozornost tedy připadne Suicide Silence. Pro spoustu lidí modla a naprosto kultovní kapela, mě přijde naprosto obyčejná, až na to, že tvoří trošku lepší deathcore než většina. Přesto se ale o žádný zázrak nejedná a podobně budu přistupovat i k desce. Žádnou pecku nečekám a ona to asi ani pecka nebude. Klasika od Suicide Silence.

Ježura

Ježura:

To by bylo, aby po sobě šly dva měsíce, kde bych se nemoh nějakýho alba dočkat… Jinak řečeno, červenec je opět slabší, ale přeci jenom to není taková bída, jak jsem si na první pohled to tabulek myslel. Po snížení nároků mě zaujali Poláci Decapitated, ale když došlo na lámání chleba, dojeli na to, že jsem od nich slyšel jenom dvě písničky a nejsem si vůbec jistý, jestli mě dovedou zaujmout v širším spektru. A právě to je důvod, proč tentokrát vítězí německo-rumunští neznabozi Powerwolf se svoji novinkou “Blood of the Saints”. Těmhle sympaťákům fandím od loňského Metalfestu a skutečně mě zajímá, jestli se jim i napočtvrté podaří namíchat tak povedený a hlavně zábavný hudební koktejl…

nK_!

nK_!:

Takže hnedka na úvod na rovinu řeknu, že v červenci se vůbec na nic netěším, a proto jsem namátkově vybral jediné album, které mi dohromady nic neříká, ale vím, že se jedná o nějaký all-stars projekt grindcore scény, na který se těší mnoho fanoušků, mezi které se bohužel nepočítám, a pravděpodobně si tuto desku v životě nepustím. Tím jsem se dostal na konec a stačila mi k tomu jedna věta, hehe :-)


Metalfest Open Air 2010 (sobota)

Metalfest Open Air 2010
Datum: 22.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Deathstars, Eluveitie, Leaves’ Eyes, Nevermore, Powerwolf, Sonata Arctica, Varg

Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne.
Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”

To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích).
Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”

Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami.
Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”

Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky.
Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”

Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :)
Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”

Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí.
Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”

Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání.
Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”