Pragokoncert oficiálně potvrdil první várku kapel pro své festivaly Metalfest Open Air (2. – 4. června v Plzni) a Masters of Rock (13. – 16. července ve Vizovicích). Na prvním jmenovaném vystoupí:
Airbourne, Amaranthe, Dr. Living Dead, Exodus, Gotthard, Korpiklaani, Neonfly, Orden Ogan, Primal Fear, Septicflesh, Sepultura, Serious Black, Sirenia
Na Masters of Rock se návštěvníci mohou těšit na:
Battle Beast, Crematory, Dark Gamballe, Delain, Dymytry, Elvenking, Epica, Equilibrium, Harlej, Iron Savior, Kreator, Kreyson, Majesty, Moonspell, Pain, Rage, Running Wild, Serenity, Stratovarius, Tri State Corner, Trollfest, Varg, Vince Neil, Visions of Atlantis, Zakk Sabbath
Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.
Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že Vader i Behemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.
H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti Behemoth i Vader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.
Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.
H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.
Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…
H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…
Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!
H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!
Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…
H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.
Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…
H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.
Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…
Zhodnocení:
Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.
H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…
Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.
H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…
Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.
H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!
Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.
H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock…
Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.
H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.
Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.
Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!
Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…
H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.
H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis” – “Rádio” a “Síť pro sociály”.
Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.
H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.
Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.
H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.
Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!
H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.
Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.
H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.
Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…
H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.
Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…
H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Thy Catafalque – Rengeteg
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Top5 2011:
1. Dornenreich – Flammentriebe
Stěží se mi hledají slova, která by dovedla “Flammentriebe” vystihnout. Je to album plné spalující vášně, je agresivní i něžné, je jako oheň a voda v neustálém soupeření. Možná je v něm obsažena kapka esence samotné přírody, jejíž harmonické a přesto tak zásadní protiklady překládá v notovém zápisu… Ne, nemám nejmenších pochyb, kdo si titul alba roku zaslouží nejvíce.
2. Unexpect – Fables of the Sleepless Empire
Myslíte, že jste někdy slyšeli skutečně naprosto mrdlou, pošahanou, ujetou a zfetovanou muziku? Ano? Tak buď lžete, nebo to byli Unexpect. V jejich případě bych dodal, že to není jen jedna hudba, nýbrž hned několik hudeb splácaných na jednu hromadu zdánlivě bez ladu a skladu, ale ono je to geniální. Mysl běžného smrtelníka, za kterého se považuji, není schopná pobrat, jak to všechno funguje dohromady, ale ono to nějak funguje a poslouchat to je skutečně zážitek. A to i když to nechápu a asi nikdy nepochopím…
3. Septicflesh – The Great Mass
Hrozně dlouho jsem nechápal, co na těch Septicflesh všichni vidí. Pak jsem si poslech “The Great Mass” a mlhy se rozestoupily. Tihle Řekové totiž stvořili monument, jaký v rámci žánru sotva potká nějakou konkurenci. To album je ohromné, majestátní, temné a nádherné. Působí na mě dojmem živého organismu, jakési ohromné, zlověstné, ale přesto moudré bestie, která nyní přemítá, jak naloží s tímhle světem. Sakra, kdyby mělo tohle veledílo vyhladit život na zemi, šel bych si to užít se vší parádou!
4. Thy Catafalque – Rengeteg
Těžko se mi hledají slova, kterými bych shrnul vlastní recenzi do několika vět. “Rengeteg” je něco unikátního. Je to album, které s posluchačem rozmlouvá, nebo spíše vede monolog. Je však strhující zažitek tento monolog poslouchat a prožívat jeho obsah. Pokud jste už s Thy Catafalque někdy přišli do styku, pak možná přibližně tušíte, co váš čeká. Pokud ne, na nic nečekejte a rychle tak učiňte. Je totiž škoda času, který nestrávíte ve společnosti tohoto alba…
5. Primordial – Redemption at the Puritan’s Hand
Manifest národní hrdosti, pomník starých křivd a zároveň dílo, které představuje zhudebnělý zármutek ze směru, jakým se dějiny rozhodly vydat. A to ve formě tak sugestivní, že stačí zavřít oči, a slyšíte, jak za kliku vašeho domu bere ruka v kožené rukavici. Když jsem tuhle desku slyšel poprvé, považoval jsem ji za těžký průměr. Uplynulo několik měsíců, pár desítek poslechů, jedno živé vystoupení a “Redemtion at the Puritan’s Hand” vyrostla mezi elitu roku 2011. A kdo ví, třeba ještě poroste…
CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
Nevím proč, kapela Heiden mi však doposud unikala. Naše první setkání ale nemohlo dopadnout lépe! “Dolores” je v našich zeměpisných šířkách naprosto mimořádný počin a věřím, že by suverénně zabodoval i na mezinárodním poli. Na bližší popis tu nemám prostor, takže mohu jen doporučit, abyste koupili, poslechli a užasli. Za tu směšnou cenu to skutečně stojí…
2. Silent Stream of Godless Elegy – Návaz
Nebozí Silent Stream of Godless Elegy. Od ledna jsem považoval “Návaz” za jasnou domácí desku roku, ovšem pak si přijdou Heiden a vidíte sami. Na kvalitách to “Návaz” však ani v nejmenším neubralo a stojím si za tím, že jde o špičkové album. Ideální příležitost pro ty, kteří už na folkovém poli nenacházejí nic zajímavého. Skutečně lahůdková záležitost, věřte mi…
Neřadový počin roku:
Enslaved – The Sleeping Gods
Nemám co dodat, tohle EP pochází odjinud, ne z tohoto světa. V pěti skladbách přináší panoptikum magie, kterou umí stvořit jedině Enslaved. Vesmírný chlad dovede být tak přitažlivý…
Koncert roku:
Dornenreich: Phantoms of Pilsen 5 – Plzeň, 26.10.2011
Co bych se rozepisoval, když už jsem nadšení z tohoto vystoupení shrnul v plnohodnotném reportu. Prostě naprosto famózní událost, jakých je poskrovnu a jakou bych přál zažít každému hudebnímu fanouškovi…
Videoklip roku:
Behemoth – Lucifer
Možná křivdím jiným klipům, ale “Lucifer” mě prostě dostal. Behemoth a Grupa 13 prostě umí a “Lucifer” je toho důkazem. Geniální skladbě se dostalo nadmíru důstojného vizuálního ztvárnění a vem čert, že jsem těch obrazů pochopil sotva půlku…
Potěšení roku:
Metalfest 2011: Plzeň – amfiteátr Lochotín, 3.-5.6.2011
Podle sestavy jsem čekal, že se po perfektním prvním ročníku z Metalfestu stane další přehlídka agro metalu pro tu nejširší vrstvu konzumentů mainstreamu. Bohudík, nestalo se, festival mi přinesl řadu skvělých zážitků a objevil jsem kapely, do kterých bych nikdy neřekl, že mě budou bavit. Prostě a jednoduše – očekávání totálního propadáku se přetavilo ve tři dny, které bych si s radostí zopakoval. Tak tedy za půl roku na shledanou…
Zklamání roku:
Out of the Dark Festival: Praha – KC Zahrada, 1.10.2011
Nejde ani tak o koncert samotný, jako spíš o zcela opovrženíhodný odchod fanoušků před vystoupením nejlepšího článku sestavy – norské Tristanie. Tak jsem se za publikum snad ještě nestyděl…
Datum: 5.6.2011 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující (obsažení v reportu): Alcest, Arch Enemy, Epica, Misery Index, Power 5, Primordial, Sabaton, Smashed Face, While Heaven Wept
H.: Poslední den Metalfestu jsem si opět přivstal a hned ráno se podíval power metalovou stálici Power 5. Skupina vypadala, že v čase 10:20 opravdu žádnou velkou odezvu nečeká, a přijela si do Plzně spíše s úsměvem zahrát pro několik málo ranních ptáčat. Ačkoliv jejich tvorbu v oblibě opravdu nemám, byl to i přes brzkou hodinu z jejich strany sympatický výstup.
H.: I druzí Smashed Face z Brna, poslední zástupci domácí scény na festivalu, hráli pěkně. Ačkoliv deathcore, či co že to vlastně hrají, taktéž není nic, co by starého pardála H. rajcovalo, na koncertech to baví, což je i případ Smashed Face. Kapele navíc hrál do karet fakt, že ten jejich klepec zněl mezi těmi všemi měkčími metalovými odnožemi ještě brutálněji. Zvláště vokál, jenž chvílemi zajížděl až do hájemství grindu, byl vážně super. Závěr jejich setu se pak nesl ve znamení předělávky “Unanswered” od Suicide Silence. Rozjezd posledního dne tedy velice dobrý.
H.: Chorvaty Rising Dream jsem si dovolil vynechat, ale následující duo Alcest a While Heaven Wept jsem si již ujít nenechal. První nastoupili Francouzi, jejichž velice specifickou a intimní hudbu jsem si nikdy dost dobře nedokázal představit na koncertě, natožpak na open air festivalu těsně po obědě. Suma sumárum jsem očekával, že jejich set bude díky všem okolnostem, zejména kvůli té brzké hodině, prostě a jednoduše zabitý. Byl. Co nezničilo světlo a ostré slunce, dodělalo naprosto brutální a nesnesitelné vedro. V kombinaci s tím, co Alcest produkují za muziku, to působilo jako strašná uspávačka, takže i přes fakt, že Alcest byli jedni z těch, na které jsem se před začátkem těšil nejvíce, mě to nudilo a nebyl jsem schopen jejich koncert dodívat. Oproti tomu While Heaven Wept obdobná situace zas až tak nepotopila, takže ta tři čtvrtě hodinka progresivnějšího power/doomu byla v podání této civilně působící americké šestice vcelku příjemná.
H.: Misery Index do lidí nasypali svůj brutální death/grind bez jakýchkoliv servítek, což nejenže bavilo, ale v porovnání s předchozími dvěma pomalíky to navíc na člověka působilo doslova jako živá voda. Nechyběl ani lehce úsměvný moment, pramenící z toho, že české publikum evidentně stále ještě nerozumí anglicky mluvícím skupinám. Ne, že by Misery Index byli jediným případem, ale zrovna u nich to bylo tak patrné, že se i samotní hudebníci smáli, až se za břicho popadali. Když se totiž publika dotázali, kolik je přítomno oldschool fanoušků kapely, všichni diváci ihned vymrštili ruce nahoru a nadšeně křičeli; když hned vzápětí následovala otázka, kolik lidí o Misery Index nikdy předtím neslyšeli, řvali nadšeně ti samí…
H.: Po konci Misery Index se konečně zatáhla obloha, což následujícím Primordial poskytlo příležitost začít rozdávat publiku část své irské nevšednosti. Tahle pětice je po hudební stránce naprostý unikát a dokazuje to i živě. Samotná kapela stojí v pozadí a “pouze” hraje, díky čemuž se koncerty Primordial stávají one-man show zpěváka Alana Nemtheangy, který celé vystoupení na Metalfestu odzpíval na betonovém plácku, oddělujícím samotné pódium od publika, lil do sebe hlava nehlava Jacka Danielse (během hodinového setu zrušil téměř celou láhev), ale hlavně neuvěřitelně zpíval. Rozhodně jeden z nejosobitějších vokalistů současné scény. Navíc i sebeteatrálnější gesto vyznívá v jeho podání naprosto nenuceně a přirozeně, stejně tak jako i samotná hudba, byť se jedná o velice vypjatou záležitost. U těchto lidí si můžete být stoprocentně jistí, že to, co hrají a co předvádějí, myslí naprosto upřímně. Primordial i přes světlo strhli, uhranuli a předvedli naprosto skvostné vystoupení. Pro mě osobně to byl společně s Kataklysm, Accept a Saxon absolutní vrchol celého Metalfestu. Jen škoda té zrušené autogramiády, ale za tu nádheru na pódiu jsem ochoten jim to odpustit.
H.: Na následující Epicu jsem dorazil přibližně až v polovině, jelikož jsem si odskočil na podpisovku Primordial, jež byla, jak už bylo řečeno, nakonec zrušena. Ale zpátky k Holanďanům… i když mě Epica z alb moc nebaví a ani ty jejich koncerty, které jsem až doposud viděl, mě taky moc nebavily, tak tentokrát to bylo opravdu dobré. Jejich show měla švih, spád, výbornou odezvu od publika a samozřejmě v neposlední i zpěvačku Simone Simons, nad níž snad musí každý normální chlap slintat jako pes. Moc fajn vystoupení.
nK_!: Epica byla pěkná, ale přišla mi drobet utahaná. Jako bych na lavičce v amfiteátru seděl sto let a pomalu se měnil v prach. Jinak to nebylo špatné.
H.: Metalfest jde pomalu, ale jistě do finiše. Nastupuje předposlední formace festivalu, švédská melo-deathová veličina Arch Enemy, která přijela prezentovat čerstvou novinku “Khaos Legions”, z níž logicky zazněla nejedna ukázka (pokud mě paměť nešálí, padly kupříkladu “Under Black Flags We March” nebo “No Gods, No Masters”, ale hnát do ohně bych za to nedal, jelikož jsem sklerotik), ale bylo by bláhové se domnívat, že chyběly prověřené kousky jako “Nemesis”, “My Apocalypse” nebo “Dead Eyes See No Future” (a další, samozřejmě). Co se samotného výkonu týče, šlo o profesionální show, jaká je u Arch Enemy zvykem, se vším, co od téhle bandy můžete čekat – rychloprstými hmatníkovými souboji bratrů Amottových počínaje, pološílenou uřvanou ženštinou Angelou Gossow za mikrofonem konče. K tomu přidejte pořádný tah na bránu a jako výsledek dostanete kvalitní jízdu.
nK_!: Arch Enemy rozdrtili celý Metalfest na kousíčky a ještě si dovolili zašlapat je do země. Nabušená a maximálně energická show. Oproti tomu, jak mi znějí nové písničky z desky suše, jsem byl překvapen a musím říci, že naživo se jedná o fláky schopné konkurovat starším peckám. Mile potěšilo, že si Angela nechala donést odposlechy až těsně k divákům, čili mohla být celý set pěkně v těsném kontaktu s fanoušky. Palec nahoru, jedno z nejlepších vystoupení.
H.: Závěrečnou položkou programu se stali čím dál tím větší Švédové Sabaton. Nemůžu říct, že bych proti nim něco vyloženě měl, ale jejich neustále narůstající popularitu jednoduše nedokážu pochopit, když to není nic jiného než úplně jednoduchý, nikterak výjimečný power metal. A ještě méně chápu, jak můžou všichni ti lidi tak zběsile pařit na texty o válce. A taky mi nedochází… no, spousta věcí okolo téhle skupiny, tak to necháme být, protože by to asi bylo na delší povídání a nejsem si jistý, jestli to sem vůbec patří. Každopádně amfiteátr byl na jejich koncert našlapaný až po okraj, všichni zuřivě hrozili, tleskali a zpívali, ale mám-li mluvit sám za sebe, viděl jsem jenom normální power metalový koncert s pár ohníčky, rozhodně nic, z čeho by si člověk cvrnknul do trenýrek. Někdo holt prostě musí být ten zlý a v případě hodnocení Sabaton jsem to já. Potěšilo mne snad jedině zařazení skladby “The Final Solution”, která je asi jejich nejlepší písničkou, do setlistu. Ale zase – hlava mi nepobírala, že tam všichni ve vzduchu s takovou vervou máchali rukama na text o holocaustu. Asi jsem prostě divnej.
nK_!: H. má pravdu v tom, že lidé textům většinou nerozumí a jsou schopní se rozpařit na skladbu, která je velice teskná a smutná, i když je trochu rychlejší a k zábavě po hudební stránce přímo vyzývá. Sabaton mám velice rád a vím, o čem jejich texty jsou, čili jsem na “The Final Solution” smekl svou hučku a nechal se unášet nezažitými vzpomínkami na druhou velkou válku. Zase na druhou stranu, rychlejší písničky spíše oslavují válečné hrdiny, takže tam vidím důvod si je řádně užít. Namátkově třeba “Aces in Exile”, kterou zpěvák uvedl zajímavým vyprávěním. Zábavné vystoupení, vynikající setlist a vysmátý frontman. Co víc chtít?
Zhodnocení:
H.: Na závěr už jenom pár osobních postřehů. Průběh celé akce byl bez problémů, organizace taktéž. Jen ohledně dramaturgie bych pro příště uvítal o trochu větší žánrový rozptyl, neboť power/heavy/speed uskupení bylo na můj vkus možná až moc. Co mě ale opravdu rozčilovalo, to byla festivalová brožurka – pro další ročník bych pořadatelům doporučoval, aby ty texty dali napsat někomu, kdo to zvládne udělat bez obrovské spousty gramatických a i faktických (!) chyb, zvláště když je ta brožura placená. Aspoň že uvaděč na pódiu Metalfestu není takový matlal jako kolegové na sesterském festivalu Masters of Rock (to jsem zvědav, co to letos zase bude za perly:-)). Každopádně ještě jednu poznámku si na adresu organizátorů neodpustím – že před festivalem nejprve ohlásili a později bez udání důvodu zrušili hned dvě skupiny. Proč nemohli vystoupit Skyforger je i bez vysvětlení Pragokoncertu vcelku jasné (exkluzivita konkurenčních Obscure Promotion na Brutal Assault), ale proč nakonec nedorazili s obrovskou slávou ohlášení heavy metalisté Hell z Velké Británie, to by mě vážně zajímalo.
H.: Počasí bylo, jak jsem již několikrát v samotném reportu na okraj zmínil, opravdu brutální. Po celé tři dny panovala neskutečná výheň, která polevovala jen na pár hodin v noci. Jídlo v areálu mi tentokrát přišlo za přijatelnější ceny a dokonce i pivo oproti loňsku zlevnilo. Další věc ale je, že to pivo byl hnus zelenej, který se nedal pít. Z celkového hlediska však nelze druhý ročník Metalfestu hodnotit jinak než jako velice pěkně vydařenou akci.
nK_!: Osobně jsem čekal asi něco trochu jiného než totálně upocené tři dny dohromady s několika málo skutečně zajímavými kapelami (málokdy se chodím pozorně dívat na to, co neznám). Člověk si vážně celý víkend připadal jako v peci a absence stínu v amfiteátru odpoledne zamrzí, leč za to nikdo nemůže. Na druhou stranu chválím perfektní zvuk všech kapel, bezproblémovou organizaci a přičinlivé (ne moc horlivě) security služby. Jídlo a pití cenově tak nějak v normálu, ale naštvalo mě, když jsem se třetího dne večer rozhoupal a zašel si koupit hermelín z grilu a tento byl již vyprodaný. Klasika.
nK_!: Tímto se městu Plzni omlouvám za zničení jejího majetku při odchodu z areálu, ale na mou obhajobu: netušil jsem, že je ta lavička tak chatrná :-)
nK_!: A lidi, můžete mi říct, co vám přijde zajímavého a zábavného na vyřvávání “hovna” do tří do rána? Přijde mi to maximálně trapné a totálně rušící, protože někteří z nás se v noci chtějí aspoň trochu vyspat. Pochopím člověka, který je na festivalu poprvé a je mu šestnáct let… ale ostatní? Raději bez komentáře.
H.: Druhý den otevírají Dymytry, u nichž se mi vždycky zdálo, že se hudba, image a texty (zvláště když jsou česky) spíše mezi sebou bijí, než aby se doplňovaly. Nic proti kapele samozřejmě nemám, jen mi přijde, že nejde o tak skvělou záležitost, jak si spousta lidí myslí. Na druhou stranu ale nezastírám fakt, že jsou tihle predátoři díky svým maskám alespoň jasně rozpoznatelní a že naživo je to celkem sranda, což se potvrdilo i v Plzni. Navíc vzhledem k tomu, že hráli v půl jedenácté ráno, měli velice slušnou odezvu od té hrstky diváků, která byla schopná se probrat takto časně z alkoholového opojení předchozího dne. Výsledek byl tedy asi takový, že to sice nebylo nic, z čeho by si člověk sedl na zadní kapsy kalhot, ale zároveň to byl výstup natolik dobrý, že ani starý přizdisráč H. nemůže nadávat, jelikož ho to také celkem docela bavilo – a to i přes fakt, že ještě před koncem koncertu utekl do stínu.
nK_!: Na to, že vídám Dymytry naživo poměrně často, měli poprvé zvuk jaksepatří. Celkově bych Metalfest řadil mezi festivaly s nejlepším ozvučením vůbec. Hodně jsem se divil, kolik lidí se v tu nesatanskou hodinu dopolední před pódiem sešlo. Bylo jich nakonec tolik, že jsme se s H. dokázali opět sami sobě úspěšně vyhnout a nepotkali jsme se. Snad jinde :-) Dymytry vystřihli klasický set a já se dobře bavil. Nemám k tomu co vytknout. A kytaristova hvězda před pódiem s nástrojem na krku vyrazila dech.
H.: Přiznám se, že následujícím třem uskupením jsem moc pozornosti nevěnoval, protože jsem se povětšinou zbaběle schovával ve stínu před všudypřítomným úmorným horkem. Holanďany Vanderbuyst jsem viděl jen z velké dálky při obhlížení stánků (pěkných pár stováků padlo za vlast) a jediné, co si z nich pamatuji, je to, že jeden člen měl na sobě extrémně čtyřprocentně vypadající upnuté červené elasťáky. Z další Salamandry jsem zaregistroval pouze skladbu “Masters of Rock”, a to jenom z toho důvodu, že jsem zrovna v té době šel kolem na setkání s redakčním kolegou Ježurou. No, a do třetice Crimes of Passion jsme se zmiňovaným Bodlináčem celkem logicky prokecali v pivním stanu v zuřivé debatě nad chystaným koncertem Umbrtky, trapných chybách ve festivalové brožurce za 20 chechtáků a dalšími pochybnými tématy.
H.: Z útočiště v chládku mne vytáhli půl třetí odpoledne až Arakain, kteří předvedli takřka totožný setlist jako na svém nedávném klubovém turné – jen o něco osekanější vzhledem k tomu, kolik času na hraní dostali. Každopádně musím říct, že zrovna tento koncert Arakain byl jeden z těch, který mě příliš nebavil. S tím, co tato česká stálice předvedla na samostatném koncertě, se to nedalo srovnávat. Na druhou stranu ale i podmínky byly nesrovnatelné – přece jenom je rozdíl, když skupina hraje jako headliner svého vlastního koncertu a když hraje jako jedna z mnoha kapel na festivalu v době, kdy do diváků smaží sluníčko tak ostré, že má člověk co dělat, aby pomalu neomdlel. Propadák to nebyl, ale z jistých důvodů, z nichž nejde v mnoha případech ani vinit samotné hudebníky, to prostě tentokrát nebylo ono.
nK_!: Stoprocentní souhlas se šéfem. Přišlo mi, že kapela přišla, odehrála klasicky řemeslně odvedený set, rozloučila se a odešla. Jediná věc, z které sálala energie (a to více než bych byl rád), bylo Slunce, což se na atmosféře také podepsalo. Trochu mě to mrzí, čekal jsem, že Arakain přihodí alespoň nějakou písničku mimo setlist předchozího turné.
H.: Oproti tomu následující američtí power metalisté Vicious Rumors se mi už líbili. Mnohem víc, než bych byl čekal. Bylo na nich vidět, že i přes stále nepolevující vedro a přes mnohem menší účastí lidí, než jakou se mohli pyšnit Arakain, do toho jdou na 100% a na plný plyn. Nohu z pedálu nesundali ani na chvíli a všem přítomným tak nabídli moc dobrou jízdu. Klidně se přiznám, že naposlouchané je v podstatě nemám (zaregistroval jsem jen pár ukázek z nové placky “Razorback Killers”), ale fakt, že dokázali dostat člověka, jenž od nich nezná v podstatě jediný akord a který vlastně ani nijak nežere celý jejich žánr, už o něčem vypovídá.
H.: Většinu Equilibrium jsem zaplácnul autogramiádou Saxon. Však řekněte sami – šli byste radši na koncert skupiny, kterou nemáte rádi, nebo pro podpis skupiny, kterou jste jako malí haranti milovali? Jasně že jsem zvolil možnost číslo dva, to dá rozum. Kapela byla těžce v pohodě, zpěvák Biff Byford ještě každého osobně zval na večerní koncert, prostě pohodička. Nakonec, když jsem vylezl, jsem přece jenom stihnul i kousek těch Equilibrium. Z těch dvou písniček jsem se akorát utvrdil v tom, že tohle prostě není nic pro mě. Díky strašně odrhovacím klávesám mi to znělo jako hodně nepovedená koleda s kytarou, ale lidi na ně šíleli jak diví. Jsou prostě věci, které mi hlava nebere, a popularita formací typu Equilibrium je jedna z nich.
H.: Oproti tomu Bloodbound mě zase překvapili. Docela paradox, že mě letos nejvíce bavily heavy a power metalové party, když jsem před začátkem nejvíce nadával na příliš power metalu v line-upu Metalfestu. Bloodbound mě na koncertech nikdy moc nebrali, ale po výměně frontmana to dostalo ty správné grády, a i když jsem to sám ani za nic nečekal, prostě se mi to líbilo, nemohu si pomoct. Kvalitní heavy/power jízda, odsýpalo jim to hezky, takže spokojenost.
H.: Kompletní Pretty Maids jsem zazdil další autogramiádou – tentokrát Cradle of Filth. Sice mě docela polil studený pot, když jsem viděl ty davy náctiletých gotiček, které odpočítávaly minuty do doby, než “konečně uvidíme Daního“, ale na druhou stranu mě hřálo u srdce, že jsem na rozdíl od těch pipek neměl na podpis obyčejný cár bílého papíru, ale půlku diskografie, a že mi Marthus pochválil triko od Master’s Hammer. Já vím, jsem prostě škodolibý parchant a nestydím se za to (smích).
H.: Na vystoupení jsem Saxon už jsem byl samozřejmě zpátky před pódiem. Očekával jsem normální koncert veteránů NWOBHM, při němž si spokojeně podupu nožkou do rytmu starých válů, ale řeknu vám, že mě tihle dědkové naprosto roznesli na kopytech. Nebojím se říct, že to byl jeden z nejlepších heavy metalových koncertů, jaké jsem kdy viděl. Prostě set jako víno, krása. Biff Byford není obyčejný zpěvák, ale heavy metalový šlechtic. Jak se ve svých 60 letech pohyboval po pódiu a diktoval z vyvýšeného stupínku před bicími, to prostě bylo vidět, že tenhle chlápek to má absolutně v malíku a ví, co dělá. Navíc ani vokálně nezaváhal ani na chviličku. Za ním a za celou kapelou trůnila série speciálních reflektorů, které poblikávaly do rytmu té dané skladby, jindy se zase světla šikovala do obrazců (viz kříže při skladbě “Crusader”) nebo úryvků textu (“Denim and Leather”, “Strong Arm of the Law”). V setlistu nechyběly jak ukázky z nové nahrávky “Call to Arms” (např. “Afterburner” nebo titulka “Call to Arms”), ale došlo samozřejmě i na klasiky jako “Princess of the Night”, “Motorcycle Man” nebo závěrečnou “Rock n’ Roll Gypsy”. Při “Wheels of Steel” se pokoušel Biff Byford klasicky rozdělit publikum na dvě poloviny, aby vyzkoušel, která z nich křičí hlasitěji, ale vzhledem k tomu, že mu většina přítomných evidentně nerozuměla, rychle od toho upustil. Ale ani toto malinké nedorozumění nezměnilo nic na tom, že výkon Saxon byl prostě obdivuhodný a jejich koncert dechberoucí.
nK_!: Podobně jako na Kataklysm jsem Saxon nevěnoval až takovou pozornost a teď to bylo hlavně kvůli tomu, že mě několik prvních písniček nepřesvědčilo a ani moc nebavilo. Nejsem fanoušek, tvorbu neznám, ale čekal bych, že taková legenda má tu moc ovlivnit i lidi, kteří se na ně přišli podívat poprvé. Leč nestalo se tak a navíc mi přišlo, že zpěvák šíleně huhlá a není mu díky tomu skoro rozumět.
H.: O závěr druhého dne se postarali kontroverzní Cradle of Filth, milovaní i proklínaní. Já osobně, i když si z nich s oblibou dělám srandu, proti jejich muzice vlastně nic nemám a klidně řeknu, že ty staré věci jsou prostě sakra dobré. Na jejich koncertě jsem tedy byl spíše jako téměř nezaujatý pozorovatel, který má za úkol rozetnout ten gordický uzel mezi naprosto fanatickými a naprosto odmítavými ohlasy (smích). Ve zkratce – nebylo to tak dobré, jak tvrdí první, ale ani tak špatné, jak říkají druzí. Mělo to své mouchy, ale jako nějaký průser bych to nehodnotil ani náhodou. Trochu blbě působila statická kapela vedle možná až moc aktivního Daniho Filtha, který po prknech, co znamenají Metalfest, poskakoval jako vyhulená veverka a svým zjevem působil diplomaticky řečeno směšně. Navíc kapela hrála opravdu krátce a zdaleka nenaplnila tu hodinu a půl, jíž měla v programu vyhrazenou. Přesto se Cradle of Filth vytasili i s několika věcmi, jež člověka vyloženě potěšily. Jednak to byl samotný Dani, který sice vypadal jak úchyl, ale ječel a pískal ten večer opravdu, opravdu hodně dobře, potěšil taktéž bezchybný a prdel nakopávající výkon české bubenické drtičky Marthuse a v neposlední řadě také mému sluchu lahodila převaha starých songů. Zvláště pásmo vykopávek v druhé polovině bylo vážně super (“The Principle of Evil Made Flesh”, “Ebony Dressed for Sunset”, “The Forest Whispers My Name” a pokračování v přídavku “Cruelty Brought Thee Orchids” a samozřejmě “From the Cradle to Enslave”). Dani se navíc sem tam vytasil s úsměvným proslovem (a tím nemyslím škodolibě úsměvným) – např. když “Her Ghost in the Fog” věnoval “Pretty Maids, Vicious ‘fucking’ Rumors and of course mighty fucking Saxon“ a “Nymphetamine” zase zvířátkům v přilehlé zoologické zahradě – takže ty kladné dojmy nakonec převažovaly. Alespoň z mého pohledu.
nK_!: Ke koncertu Cradle of Filth mám jen dvě podstatná jména: hrůza a děs. Nebetyčná a bezbřehá nuda mě donutila po třech písničkách opustit své pracně vydobyté místo vepředu a ráčil jsem se ve stanu zaujmout polohu ležmo. Daniho a jeho partu veselých bubáků jsem viděl před třemi lety na Brutal Assaultu a jejich set mě nadchl. Také jsem je od té doby začal trochu poslouchat. Ne tak letos – nuda, nuda a šeď. Song od songu skoro nešel poznat, jak bylo vše podobné, nástroje v jednom kuse valily to samé a zpěvák střídal křik s jakýmsi hrdelním vřískotem, který trhal uši. Ne, děkuji pěkně. V nejbližších letech se této kapele naživo pěkně vyhnu, abych si ušetřil trauma.
H.: Letošní ročník plzeňského Metalfestu jsem se rozhodl díky shodě okolností pojmout v trochu méně hektickém duchu, než jak mám já osobně na festivalech ve zvyku. Důvodem bylo především to, že jsem ne vlastní vinou musel oželet téměř celý první den akce, takže to už zbylé dva dny nemělo dle mého názoru cenu hnát do nějakých extrémů a koukat na úplně každou skupinu – už jen díky tomu nehoráznému vedru, které po celý festival panovalo a které mě, zimu upřednostňujícího tvora, vskutku ubíjelo. Ale pojďme si popovídat alespoň o tom, co jsem viděl. Svými poznámkami mě bude doplňovat mistr nK_!.
H.: První den jsem na pódiu prošvihnul celkem sedm vystupujících z devíti, mimo jiné i grindové kozlíky Milking the Goatmachine, které jsem chtěl opravdu vidět, nebo brazilskou drtičku Krisiun. Ale co se dá dělat – z jistých důvodů to želbohu nešlo jinak. Na místo činu jsem tak dorazil až okolo sedmé hodiny večerní, zrovna v době, kdy se na svůj set chystalo německé trio Rage, já jsem však hned po příjezdu běžel na autogramiádu Accept, jejichž podpis jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít. Znáte to, podepsané “Blood of the Nations” je lepší než nepodepsané “Blood of the Nations” (smích). Každopádně koncert Rage byl pro mne díky tomu v řiti, tudíž první skupina, jejíhož výstupu jsem byl svědkem, byli až toho dne předposlední Kataklysm.
nK_!: To já jsem na Rage byl a musím říci, že stejně jako předloni na Masters of Rock ani trochu nezklamali. Zaznělo několik starých pecek, i když se celý koncert točil hlavně kolem aktuální “Strings to a Web” z loňského roku. Byl jsem rád, že zazněly hitové “Hunter and Prey”, “Empty Hollow” nebo “Into the Light”, které mají živě neskutečnou atmosféru.
H.:Já jsem do areálu vstoupil až v době, kdy bylo festivalové dění v plném proudu a kdy bylo okolí již notnou chvíli poseto přiopilými spáči, kteří měli v krvi až neslušně velké procento alkoholu (na promile se to už snad ani nedalo počítat). Na první pohled po vstupu do samotného areálu, tedy lochotínského amfiteátru, mě zarazil opravdu obrovský počet lidí – návštěvnost se oproti prvnímu ročníku zvedla minimálně dvojnásob, ne-li trojnásob. Neměl jsem ale moc času to počítat, jelikož Kataklysm již měli nazvučeno a byli akorát tak připraveni hrát, tudíž jsem si urychleně našel nějaký solidní flek a čekal, co se bude dít…
H.: Řeknu vám, že s Kataklysm jsem již několikrát naživo měl tu čest, ale to, co předvedli na Metalfestu, bylo absolutně to nejlepší. Pomiňme teď fakt, že poslední deska z jejich dílny, “Heaven’s Venom”, byla vyloženě slabá, jelikož ten koncert měl vážně sílu. Bylo sice znát, že ty nové skladby nejsou zdaleka tak dobré jako ty starší, ale doháněl to masivní zvuk, jenž drtil lebky. Nebyla to však samotná skupina, kdo svým výkonem nasadil celé show korunu – ačkoliv samozřejmě i nasazení Maurizia & spol. jistě sehrálo svou roli – ale naprosto fanatický dav, který před pódiem rozpoutal vskutku pekelný kotel. Kataklysm ovšem řádění fanoušků stoprocentně využili ve svůj prospěch, nechali se vyhecovat, a výsledkem byl geniální death metalový koncert. Když se po pár písničkách objevil první plavec (díky své skleróze jsem však zapomněl, co to bylo za vál), zpěvák Maurizio Iacono jej nenechal sešrotovat ochrankou před zábranami, ale vytáhl si jej na pódium. Takhle se má chovat kapela ke svým příznivcům. Netrvalo dlouho a Maurizio při uvádění songu “As I Slither” ohlásil, že by rád větší počet plavců. Šílený kotel neváhal uposlechnout, lidi padali přes plot jako hrušky ze stromu a pánové ze security je ani nestačili chytat. Nejednoho si také kapela vytáhla na pódium a nechala si jej užít si svých pár vteřin slávy. Co vám budu povídat, takhle vypadá absolutní souhra skupiny a publika a zároveň naprosto excelentní death metalová show.
nK_!: Kataklysm jsem sledoval jen lehce po očku z povzdálí a věnoval jsem se spíše ukojení hladu než kapele. Jakožto člověk absolutně neznalý jejich tvorby nemůžu porovnat, ale celý set mi nepřišel ničím moc zvláštní a ani mě moc nebavil.
H.: Následující heavy metalová legenda Accept, která byla hlavní hvězdou celého Metalfestu a která uzavírala úvodní den, se však nikterak zahanbit nenechala. Říkejte si co chcete, ale Accept jsou po svém znovuzrození jako polití živou vodou a hrají v životní formě. Sice vystupovali pouze ve čtyřech, neboť kytarista Herman Frank měl nehodu (pád z pódia) a je zraněný (zlomená žebra), ale ani to jim nezabránilo odehrát fantastický koncert – koncert s velkým K. Uznávám, že ona druhá kytara opravdu chyběla, zvláště v pak v sólech, kdy kytarové hrátky Wolfa Hoffmanna podbarvovala ze spodu pouze baskytara, což člověku, jako jsem já, který má Accept naposlouchané v podstatě notu od noty, opravdu vadilo, avšak čtveřice sympaťáků to dohnala obrovským nasazením a nepředstíranou radostí z hraní. A možná tou nejlepší věcí na současných Accept je člověk, jemuž ještě před rokem věřil asi málokdo – nový zpěvák Mark Tornillo. Parádní vokál, výborné vystupování; na něm i na celé skupině bylo vidět, jak si hraní na pódiu doslova vychutnávají. K tomu připočtěte nadupaný setlist, v němž nechyběly kousky z posledního klenotu “Blood of the Nations” (pokud mě paměť neklame, zazněly “Teutonic Terror”, “Bucket Full of Hate”, “New World Comin'”, “No Shelter” a v přídavku ještě “Pandemic”), ani staré klasiky (vždyť co by to byl za koncert Accept, kdybychom neslyšeli “Metal Heart”, “Fast as a Shark” nebo “Balls to the Wall”). K tomu si ještě připočtěte takové chuťovky jako sólové souboje Wolfa Hoffmanna s Peterem Baltesem uprostřed “Princess of the Dawn” nebo výtečné baskytarové sólo v rámci “Bulletproof”. Co jsem se v průběhu dalších dní bavil s několika lidmi, slyšel jsem názory, že prý koncert sice skvělý, ale že zvuk byl zbytečně přepálený. Já osobně jsem však žádný problém neviděl/neslyšel, takže za mě určitě plný počet bodů!
nK_!: Tak já jsem asi jeden z těch lidí, kterým vystoupení Accept přišlo až zbytečně moc nahlas, čímž bylo zčásti docela zabito. Ano, výkony skvělé, výběr písní také na úrovni, kapela si svůj čas dokonale užívala… ale. Nevím, jestli je potřeba hnát hlasitost do takových výšin, protože jsem měl místy pocit, že mi vybouchne hlava. Ještě ráno jsem skoro neslyšel. Na to, jak skvěle nazvučený jinak koncert byl, mi tohle přijde jako obrovská škoda. Accept se mi určitě líbili víc loni na Masters of Rock.
Datum: 32.5.2010 Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín Účinkující: Brainstorm, Deicide, Finntroll, HammerFall, Legion of the Damned, Marduk, Nightmare, Silent Stream of Godless Elegy, Vader
Den pro mě začíná s Francouzi Nightmare, na něž jsem původně jít nechtěl, ale co má člověk dělat, když se nudí… O to víc však překvapili. Hudebně mě to zrovna neoslnilo, ale svých pět minut slávy na plzeňských prknech si náležitě užili, zvláště pak energický zpěvák, který běhal jak drak a neodpustil si ani výlet po boční konstrukci pódia. Palec nahoru. Zaznělo: “Holy Diver” [Ronnie James Dio cover], “Legions of the Rising Sun”
Další na řadě je jeden z mála zástupců tuzemské scény – moravská chuťovka Silent Stream of Godless Elegy. Jenže problémy s dopravou a dlouhá zvukovka nakonec zapříčinily, že se jejich set smrsknul na pouhopouhých pět songů, takže sotva začali hrát, už museli ohlásit poslední skladbu. Každopádně zazněly i dvě ukázky z nadcházejícího počinu “Návaz” a zní to vážně skvěle. Už aby to bylo venku. Ze samotného vystoupení byl dojem dobrý (to víte, mám je rád :)), ale prostě krátký… Zaznělo: “I Would Dance”, “Look”, “Mokoš”, “My Friend Who Doesn’t Exist”, “Zlatohlav”
Teď přichází čas pro opravdu hodně ostré sebranky (v porovnání se zbytkem line-upu). První z nich jsou polští zabijáci Vader. Drtička to byla brutální, skupina vsadila na rychlejší kousky, ale chtě nechtě musím říct, že čím více plynul jejich čas, tím více to bylo jednotvárnější a jednotvárnější. A přitom by stačilo hodit nějakou pomalejší (a při tom neméně drtivou) skladbu (například takovou “Helleluyah!!! (God Is Dead)”) a hned to mohlo být o něčem jiném. Takhle těch 45 minut bylo až až… Zaznělo: “Never Say My Name”, “Rites of the Undeath”
Z Polska do Švédska, z death metalu do black metalu, místo Vader vražedné komando Marduk. Zklamáním byl hlavně hrací čas (kdo to kdy slyšel, aby black metalové zlo hrálo odpoledne na sluníčku?), ale dejme tomu. I tak to ale nic nemění na faktu, že už jsem od Marduk viděl i lepší koncerty. Ne že by to bylo špatné, ale mám pocit, že to mohlo být i lepší. Mortuus je však ďábel a i v Plzni řval jak vážně jak pominutý. Se divím, že si ty plíce ještě nikdy nevyblil (smích). V souvislosti s Marduk mě ale napadá ještě jedna věc – už bych se pomalu přimlouval za radikální obměnu setlistu. Ne že by mi staré vály jako “Wolves” nebo “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)” vadily, ale kapela má v záloze velkou spoustu stejně dobrých, ne-li lepších skladeb, které by za zahrání naživo rozhodně také stály. Zaznělo: “Baptism by Fire”, “Into Utter Madness”, “Phosphorous Redemeer”, “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)”, “The Levelling Dust”, “With Satan and Victorious Weapons”, “Wolves”
Mezi smečku čtyř extrémně metalových kapel jsou na oddych vklíněni Němci Brainstorm. Nemůžu si pomoct, ale kdyby neměli zpěváka Andyho, tak se můžou jít zahrabat. Je to obyčejný power metal, ale on je na koncertech neuvěřitelně táhne dopředu, baví publikum, dobře zpívá, prostě správný frontman. Jinak mi to ale moc nešmakovalo. Zaznělo: “Fire Walk with Me”
Ok, zpátky k pořádné náloži. Na pódium už se derou Legion of the Damned… a že to rozjeli vážně krutě. Jejich hudba má prostě koule. Jinak se to říct nedá. Na koncertě i ve studiu. Tady prostě nejde dělat nic jiného než třepat palicí jak blázen a nechat se ovívat kulometnou dávkou bicích, riffů, kytarových nájezdů a nasraného vokálu Maurice Swinkelse. Thrash/death v té nejlepší podobě. Maso! Zaznělo: “Bleed for Me”, “Cult of the Dead”, “Malevolent Rapture”, “Son of the Jackal”
To nejlepší na konec – Deicide, králové brutal death metalu. Tihle řízci do Evropy moc často nejezdí, takže se na ně opravdu vyplatí zajet. Když jsem na fóru Masters of Rock projížděl ohlasy na Metalfest, někdo se tam nechal slyšet, že Deicide byli “děs, pořád totéž dokola, bez špetky melodie”. Myslím, že chlapec asi neměl moc ponětí, o čem tahle banda je (smích). Deicide nemusí dělat vůbec, nemusí za celý koncert udělat jediný krok, prostě jenom spustí a už jen ta jejich muzika je maximální peklo! Takhle já si představuji brutalitu. To teda bylo zlo! (Mimochodem, vážně bych se někdy nechtěl dostat do kůže Asheimových škopků, ten magor svojí soupravu málem rozmlátil na kousky.) Zaznělo: “Death to Jesus”, “Desecration”, “Homage for Satan”, “Mad at God”, “Scars of the Crucifix”
Festival jde pomalu do finiše, přichází Finntroll, v našich končinách oblíbená to cháska, což potvrdilo i plzeňské publikum. Kapela se ani nijak extra nemusela snažit, aby měla od lidí plnou podporu. Mosh měli asi největší z celého festivalu a pálili do něj jednu hitovku za druhou, pokud se nemýlím, provětrali všechny studiové záseky kromě debutu. I když mám Finntroll radši z desky než z pódia, nemůžu říct proti jejich koncertu křivé slovo. Zaznělo: “Jaktens tid”, “Nedgång”, “Slaget vid blodsälv”, “Solsagan”, “Trollhammaren”, “Under bergets rot”
Poslední skupinou a zároveň největším jménem Metalfestu se stali HammerFall. Sonata Arctica měla na akci zůstat déle a podívat se, jak se dělá headline vystoupení. Ne, to byl jen fór, ale i tak HammerFall podle mého názoru zahráli výborně, i když půlka lidí věnovala pozornost spíše hokejovému finále, které běželo na obrazovce vedle pódia. HammerFall se však svým zájmem o tento zimní sport netají, takže jim to myslím ani nevadilo, naopak se občas například Joacim Cans sám přiběhl podívat, jak se hraje, přál českému týmu hodně štěstí a samozřejmě si ani neodpustil poznámku o naší semifinálové výhře nad Švédy. Mezitím však samozřejmě také stíhali hrát ten svůj heavy metal, a že jim to šlapalo pěkně! Při závěrečných vteřinách zápasu akorát ukončili svůj set, vyklidili prostor a nechali celý areál si zazpívat národní hymnu na oslavu vítězství. Zaznělo: “Any Means Necessary”, “Blood Bound”, “Crimson Thunder”, “Hallowed Be My Name”, “Hearts on Fire”, “Last Man Standing”, “Let the Hammer Fall”, “Punish and Enslave”, “Renegade”, “Riders on the Storm”, “Secrets”
Zhodnocení:
Už nám zbývá jenom doplnit nějaké ty kecy o organizaci apod. Především je nutné pochválit výběr místa konání – amfiteátr se ukázal být opravdu ideálním prostorem. Vidět bylo odevšad, i z velké dálky. Možná jen prostor na kotlení by mohl být o kousek větší, ale s tím se ani nic dělat nedá a kdo si chtěl užít pogo, místo si vždycky našel. Ze začátku mě trochu děsil relativně velký betonový plácek oddělující samotné pódium a diváky, ale i ten se nakonec ukázal jako opodstatněný, když nějaké jej skupiny nějaké skupiny vzaly jako součást stage a a běhaly po něm, co jim nožky stačily.
Zvuk… pokud je nepovedený, bývá jedním z největších strašáků koncertů, zvláště pak na festivalech. Na Metalfestu mi však ozvučení přišlo opravdu kvalitní a nebylo kapely, již by zvuk pohřbil, jak se to občas stává. Takže v tomto směru opravdu výborné.
Celková organizace rovněž šlapala jak hodinky a v podstatě jsem nezaznamenal jediný problém. Pořadatelé dokázali hbitě vyřešit i pozdní příjezdy interpretů v prvním dnu. Za pochvalu také stojí dovezení velké obrazovky na promítání finále mistrovství světa v hokeji. Možná jen trochu otravné bylo umístění kempu přímo k malému (a opravdu hodně špinavému) potůčku, takže všude byly mraky komárů. Jinam to ale asi dát nešlo a přežít se to dalo.
Celkově šlo dle mého názoru o hodně povedenou akci s velmi pěknou a vyváženou sestavou (i když netvrdím, že bych si nenechal líbit o jednu nebo dvě black či death metalové kapely víc), včetně pár výjimečných vystoupení (kupříkladu Twilight of the Gods). V podstatě úplně všechno vyšlo na jedničku a návštěvníci Metalfestu tak své návštěvy litovat určitě nemůžou. Já osobně si případné další ročníky milerád zopakuji.
Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne. Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”
To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích). Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”
Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami. Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”
Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky. Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”
Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :) Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”
Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí. Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”
Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání. Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”
