Blind Guardian (Německo) Support: Orphaned Land (Izrael) 20. 12. 2015, 19:00 MeetFactory, Praha
Blind Guardian, jeden ze základních kamenů power speed metalu, po čase opět navštíví Prahu. Ve smíchovském klubu MeetFactory představí své poslední album „Beyond The Red Mirror“. Koncert otevře izraelská kapela Orphaned Land.
Průkopníci power metalu Blind Guardian vznikli západoněmeckém Krefeldu polovině 80. let. Osobitý skladatelský přístup, nezaměnitelný zpěv Hansiho Kürsche a inspirace tvorbou J. R. R. Tolkiena se brzy staly poznávacím znamením kapely.
Za třicet let existence vydali Blind Guardian desítku alb, z nichž to poslední „Beyond The Red Mirror“ vyšlo letos v lednu. Na novinku čekali fanoušci dlouho, od vydání předchozího alba „At The Edge Of Time“ totiž uběhlo více než pět let. Aktuálnímu albu předcházel pilotní singl Twilight Of The Gods, který podle frontmana je ukázkou klasických Blind Guardian. “Je to tradiční píseň, která vás chytí a okouzlí nejepičtějším a nejchytlavějším refrénem, který jsme kdy napsali,” popisuje Kürsch.
Pražský koncert tentokrát pro Blind Guardian otevřou izraelští Orphaned Land, kteří se nebojí do své heavy hudby zakomponovat orientální prvky, doom metal nebo folk.
Vstupenky na koncert BlindGuardian a OrphanedLand jsou k dispozici ve všech běžných předprodejních sítích, více informací najdete na webu pořadatelské agentury www.obscure.cz.
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 30.1.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Ninth Wave
02. Twilight of the Gods
03. Prophecies
04. At the Edge of Time
05. Ashes of Eternity
06. The Holy Grail
07. The Throne
08. Sacred Mind
09. Miracle Machine
10. Grand Parade
Tak, a máme tady po nějaké době další restík v podobě recenze alba, jehož datum vydání již není zrovna aktuální, ale přesto se nehodí, abychom jméno této velikosti a událost, již vydání této placky znamenalo, ignorovali. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každé nové album Blind Guardian je spojeno s velkými očekáváními, která se melodickým nestorům z Krefeldu daří bez problémů plnit, protože jestli se o Blind Guardian dá něco prohlásit, tak že jsou ve všech ohledech sázkou na jistotu. Tahle parta z Německa si během své dlouhé kariéry navykla na vysoký standard, jenž je možná občas spojen s nějakým tím menším zklamáním (u mě osobně třeba „A Twist in the Myth“), ale jinak jsou Blind Guardian špičkou ve svém power metalovém oboru.
A na konstatování z předchozího odstavce se nic nemění ani tentokrát, protože když se člověk zaposlouchá do jejich novinky (berte s ohledem na termín vydání s rezervou) „Beyond the Red Mirror“, která má v diskografii již pořadové číslo deset, tak dostane komplexně vrstvenou, avšak klasickou porci německého power metalu, jenž je v podání této veličiny svou kvalitou na hony vzdálený genericky znějícím zástupcům téhož hudebního stylu. Když jsem v předchozí větě označil novinku jako klasickou, tak vězte, že to platí na poměry Blind Guardian opravdu doslova. Nějaké stylové odbočky jsem věru nečekal a vlastně jsem po nich ani netoužil, takže mě osobně „Beyond the Red Mirror“ nijak nezklamalo a můžu říct, že co do kvalitativní laťky se jedná o další z řady povedených počinů Němců s famózním Hansim Kürschem v čele.
„Beyond the Red Mirror“ je až na menší škobrtnutí ve středu stopáže vyrovnaná a na relativně limitované možnosti kapely barvitá nahrávka, s čímž je spjato to nejdůležitější, a sice že její poslech baví. K mé vlastní spokojenosti je album poskládáno na poměry Blind Guardian nepřekvapivě, což znamená, že nechybí jak dynamické power metalové hymny v podobě „Twilight of the Gods“ a „Holy Grail“, tak epické kompozice, jimž vévodí hned úvodní rozmáchlá záležitost „The Ninth Wave“ nebo ještě o malý kousek povedenější „The Throne“.
Právě do „The Ninth Wave“ jsem vzhledem k její hrací době vkládal asi největší naděje, protože Blind Guardian tyhle delší skladby prostě umí. Musím říct, že nejvíc se mi líbí temnější atmosféra této kompozice. Je fakt, že ony temnější sloky jsou vystřídány prosvětleným refrénem, jenž je zprvu nenápadný, ale velmi zpěvný, ovšem na úvod je to ambiciózní a hlavně velmi slušně vyvedená kompozice, která do dalších minut nakopne. Totéž platí o „Twilight of the Gods“, což je typická chytlavá hitovka, jež nad zbytkem alba vyčnívá z pohledu nakažlivého potenciálu, který v ní dřímá. Navzdory její jednoduché struktuře nijak neupadá a je schopná se držet na samém vrcholu posluchačského zážitku z „Beyond the Red Mirror“ i po uplynutí několika poslechů.
Vůbec nejlepší skladbou je z mého pohledu čtvrtá „At the Edge of Time“, která díky barvitým aranžím a skvělému orchestru zní velmi výpravně a jako by se na album zatoulala z nějaké metalové opery (myšleno v dobrém smyslu tohoto přirovnání). Je na jednu stranu škoda, že se zastavila na „pouhých“ sedmi minutách hrací doby, protože nosné nápady by vystačily i na delší stopáž, ale na druhou stranu je možná lepší tato forma než rozmělněná kaše bez potřebné údernosti, která této kompozici nechybí. Po slabší „Distant Memories“, jež mi spolu s queenovskou „Miracle Machine“ přijde tak nějak zbytečná, je nálada rychle spravena parádní dvojicí „The Holy Grail“ a „Sacred Mind“. Opět se jedná o delší písně, které v rukou třímají hrdinskou power metalovou pochodeň a v rychlejším tempu dávají vyniknout jednak silným kytarám, ale hlavně skvělému vokálu Hansiho, jehož klenutý refrén v prvně jmenovaném válu je skvělý a zabrušuje hrany agresivních slok.
Snad jediné, čím mi “Beyond the Red Mirror” příliš nesedí v celé své délce, je zvuk. Mix je podivně plochý a místo toho, aby podporoval nespornou záživnost desky, tak na mě má účinek takřka opačný. Nemyslete si, není to žádný shit, kterému nedokážu přijít na jméno, Blind Guardian by něco takového určitě nedopustili, ale přesto věřím, že výsledek mohl být průraznější a energičtější. Navíc mám dojem, že tentokrát se nepovedla syntéza mezi orchestracemi a kytarovým podkladem tam, kde je to zapotřebí („At the Edge of Time“ a „The Throne“), protože oba tyto prvky na mě působí zvláštně izolovaně a hrají si jakoby každý na svém písečku. Předchozí placky byly v tomto ohledu na vyšším vývojovém stupni a je škoda, že ačkoli ta hudba zní sama o sobě pompézně a chytře, tak místo toho, aby se její pozice tímto prvkem ještě více upevnila, je tomu spíše naopak.
Předchozí odstavec je však pouze má osobní výtka, která nemá co dočinění s kvalitou vlastní hudby na „Beyond the Red Mirror“. Ta je totiž opět skvělá a Blind Guardian dokázali, že i přes nulový stylový vývoj (nic proti tomu, protože tohle jim jde stejně ze všech nejlíp) mají stále hodně co říct. A já jim to zase baštím i s navijákem. Kdyby si všechny stylově spřízněné party držely takhle vysoký standard kvality, tak možná bych i ten power metal začal poslouchat s větším nadšením a ne jen tak z povinnosti kvůli recenzi, nebo naopak z nostalgie, kdy si opráším několik málo skladeb, když mě zrovna popadne nálada. Za mě rozhodně palec nahoru.
Druhý pohled (Ježura):
Už to vypadá tak, že s „Beyond the Red Mirror“ to mám velmi podobně jako s každým předchozím albem Blind Guardian. Nejdřív se mi z nějrůznějších důvodů nelíbí, ale nakonec mu přijdu na chuť a opět docením tvůrčí um, s jakým se tihle pánové pohybují vysoko nad prakticky veškerou power metalovou konkurencí. „Beyond the Red Mirror“ zní, jako by Blind Guardian navázali na ty nejepičtější kusy z desky předchozí, a přitom si odpustili jakékoli úlevy, protože tohle více než hodinové album obsahuje až na několik drobných výjimek jednu rozmáchlou kompozici vedle druhé. To je na jednu stranu ku prospěchu věci, protože záměr nahrát epickou desku vyšel na jedničku a opusy jako „At the Edge of Time“ nebo „The Throne“ patří snad k tomu nejlepšímu, co pod taktovkou Blind Guardian kdy vzniklo. Na druhou stranu mi ale připadá, že pro samou rozmáchlost „Beyond the Red Mirror“ maličko splývá dohromady, pročež trochu zbytečně zaniká hromada dobrého materiálu, na který je deska mimořádně bohatá.
Tohle pak ještě zdůrazňuje zvuk, který kolega vystihl trefně, jenže já si na rozdíl od něj klidně troufnu použít pojem „průser“. Sice je fakt, že se na to dá zvyknout, a když se člověk snaží, tak tam většinou najde to, co hledá, ale je to zbytečně otravné a v celkovém dojmu to desce alespoň v mých očích dost ubližuje. Když totiž při své délce nezní tak, jak by znít mohla, a člověku tam pořád něco chybí, může to mít (a v mém případě také má) dopad na atraktivitu celku. Při všech kvalitách, které „Beyond the Red Mirror“ má, totiž při poslechu od začátku do konce ztrácím pozornost a některé kusy mě v rámci celku i trochu iritují. To je k vzteku zejména protože když si ty písničky pustím samostatně, námitky mizí.
V „Beyond the Red Mirror“ tedy vidím poněkud rozporuplný počin. Z osvědčených a kvalitních surovin tu byl rukama michelinských kuchařů navařen kotel výborné krmě, která v zásadě nesnese námitek a navazuje na předchozí výtvory svých stvořitelů s hlavou oprávněně vztyčenou. Jenže ten číšník, kterému do toho kulinářského zázraku upadl vajgl, by zasloužil nakopat. Nad žvárem se totiž sice zavřela hladina a skončilo někde u dna, všudypřítomná pachuť ale zůstala a to je opravdu škoda.
Nejočekávanější album měsíce:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
Ježura:
Blind Guardian – Beyond the Red Mirror Index očekávání: 8/10
Kaša:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat Index očekávání: 9/10
nK_!:
The Crown – Death Is Not Dead Index očekávání: 8/10
Atreides:
Panda Bear – Panda Bear Meets the Grim Reaper Index očekávání: 7/10
Zajus:
Cruadalach – Rebel Against Me Index očekávání: 3/10
Skvrn:
Subterranean Masquerade – The Great Bazaar Index očekávání: 4/10
Rok se s rokem sešel a máme tady tradiční vydání našeho redakčního jednohrnce. Přestože lednový seznam chystaných alb skýtá daleko širší možnost výběru, než jako tomu bylo v posledním měsíci právě skončivšího roku, tak i přesto má naše mlsná redakce nejednou problém najít si v té hromadě alb svá želízka v ohni. Celkem jednoznačně si tak vítězství uzmuli birminghamští grindeři Napalm Death, jejichž novinku “Apex Predator – Easy Meat” zmiňují ve svých textech hned tři redaktoři. Svou míru pozornosti si však vysloužily i legendy Blind Guardian, Hate či Venom ve společnosti méně tradičních jmen jako The Crown a Panda Bear.
Ježura:
S novým rokem přichází nová energie a týká se to zjevně i hudebních vydavatelů. Po nehorázně jalovém prosinci se totiž zase blýská na lepší časy a leden už má nachystáno hned několik lákavých novinek. Začneme u našich severních sousedů. Poláci Hate právem patří k nejlepším death metalovým reprezentantům své domoviny a tak jsem zákonitě zvědavý, jak se pochlapili s deskou “Crusade: Zero”, která navazuje na povedený zásek “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a je první nahrávkou kapely od úmrtí baskytaristy Mortifera v roce 2013. Stříbro si odnáší grindoví titáni Napalm Death z Velké Británie a aby také ne – jejich tři roky stará deska “Utilitarian” je prostě ultimátní nářez a já bych se zatraceně divil, kdyby tihle legendární pánové na nastavenou laťku nedosáhli. A konečně první místo – a to dnes putuje do Německa. Blind Guardian jsou prostě srdcovka a já doufám, že se deska “Beyond the Red Mirror”, s níž se bardi vrací po pěti letech studiového ticha, zařadí k těm svým předchůdcům, díky nimž Blind Guardian dlouhodobě okupují absolutní špičku power metalového žánru. Není jiná kapela, která by hrála podobně jako Blind Guardian, takže ať je ten originál také skvělý, jak se na jméno jeho tvůrců sluší!
Kaša:
Seznam lednových novinek, které se pomalu chystají na výpravu mezi posluchače, vypadá opravdu nadupaně, ale když jsem se pořádně porozhlédl, tak jsem zjistil, že vyloženě zvučných jmen, na jejichž počiny se vážně těším, tam moc nemám. Pořádně mě napadá jen jediné jméno a jsou jím britské grindové legendy Napalm Death. Ti v posledních letech fungují v opravdu působivé tvorbě a jejich alba se po nevýrazných devadesátkách stala jistotou kvalitního přísunu hudebního zvěrstva. Předchozí “Utilitarian” bylo svého času vážně skvělé, takže minimálně stejnou kvalitativní úroveň od čtveřice z Birminghamu očekávám i letos. Věřím, že “Apex Predator – Easy Meat” bude pořádné maso, takže devítka je jasná volba.
nK_!:
Leden vypadá z dnešního hlediska (2. prosince) pořádně našlapaně. Marilyn Manson (3/10), Napalm Death (7/10), Venom (7/10)… Samá zvučná jména, ale já stejně sáhnu po něčem nenápadnějším. The Crown jsou pro mě synonymem kvalitního death metalu a v mém playlistu mají své čestné místo už něco přes deset let. Reunionová, čtyři roky stará deska “Doomsday King” se náramně podařila a nedoufám tedy v nic menšího než dotažení nastavené laťky. Navíc se do kapely vrátil původní vokalista Johan Lindstrand, tak mi neříkejte, že to nebude stát za to!
Atreides:
Leden je přesně takový, jaký si jej představuji. Pusto, prázdno, nikde nic, co by stálo alespoň za řeč. Nad ponurou scenérií se vznáší pár krkavců lačně vyhlížejících těch několik výjimek, které se schovávají před jejich zrakem. Zhruba tak vypadá nabídka alb pro začátek nového roku. Z metalu mě, možná trochu paradoxně, zaujala jen novinka domácích Cruadalach, “Rebel Against Me”, na niž kapela vybrala peníze před rokem skrze Startovač. Sic mám tuhle kapelu raději živě než z alba, předchozí desku mám v jistých ohledech docela rád, a i když není dokonalá, rozhodně není tak tragická, jak o ní mnozí tvrdí. Pozornost ale na sebe strhávají žánry stojící zcela mimo tvrdou hudbu, a to prostřednictvím člověka, jenž vystupuje pod jménem Panda Bear. Vcelku nenápadná osoba pohybující se ve vodách indie popu, elektroniky a jemných experimentů si mě získala již předchozím albem “Tomboy”, které, sic je dost klidné, není zdaleka tak otevřené a přístupné, a nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto jsem náramně zvědavý na to, s čím Panda Bear přijde na novince poněkud obskurního názvu “Panda Bear Meets the Grim Reaper”. Prakticky nevím, co po čtyřleté odmlce očekávat a název nenapovídá takřka nic, takže bude potřeba sečkat a zjistit na vlastní uši, co pro nás hudebník připravil.
Zajus:
Ačkoli lednový výčet vycházejících alb obsahuje některá hodně velká jména, zjistil jsem, že mám problém vybrat alespoň jedno, na které bych se v prvním měsíci nového roku těšil. Vše jde tak nějak mimo mě, a tak jediným albem, které si v lednu určitě poslechnu, bude “Rebel Against Me” českých Cruadalach. Jejich debut “Lead – Not Follow” se mi nějakou záhadou podařilo neslyšet, ovšem ohlas, který jím Cruadalach vyvolali, byl značný. “Rebel Against Me” mi tak nabízí příležitost zjistit, v jaké formě se kapela nachází aktuálně – a případně mě vybídne k dohnání restů v podobě debutu. Mimo českou kotlinu však v lednu, zdá se, bude pěkná nuda.
Skvrn:
Jestliže v případě února a března své favority mám už nyní, s lednem je to o poznání složitější. Na jména není následující měsíc vůbec skoupý, nabízí snad ve všech žánrech něco k zakousnutí, jen mé ucho si s ním není s to potykat. V nepříliš velké konkurenci nakonec vyhrála zvědavost. Subterranean Masquerade jsem měl dlouho v přeplněném seznamu “na poslech” a nyní by k oné poslechové realizaci mohlo dokonce i dojít. Tihle američtí progresivci totiž přichází s očekávaným nástupcem ceněného debutu “Suspended Animation Dreams” z roku 2005 a já alespoň po deseti letech od jeho vydání zjistím, co jsou Subterranean Masquerade vlastně zač. Na německé Finsterforst nejsem o nic málo zvědavější než na novinku Subterranean Masquerade. Z klasického kolovrátkového (byť mírně nadprůměrného) folk metalu Němci postupně přešli k daleko vážnějšímu pojetí, vyvrcholeným na “Rastlos” z před dvou let. Něco ve mně sice nepříjemně hlodá, že “Mach dich frei” bude slabší, nicméně mýlit se budu moc rád.
Ježura: Sobotní snídaňová blamáž se tentokrát nekonala, první kapelu posledního dne festivalu, Warhawk, jsem si nechal ujít naprosto záměrně. Alespoň tedy zbyl čas na všechny nezbytnosti a následně na horečný úprk ku amfiteátru, když jsem s hrůzou zjistil, že černí koně nedělního programu, Fleshgod Apocalypse, už hrají. Nevím, kolik jsem toho propásl (myslím, že moc ne), ale i ten zbytek mi obstojně uzemnil čelist. Italský technický death výrazně podbarvený symfonickými aranžemi totiž naživo zafungoval mnohem lépe, než jsem si byl vůbec schopen představit. Pětice černotou umazaných mužů v oblecích předvedla naprosto kulervoucí masakr, který se podařilo překonat málokomu. Zničující muzika, originální image a suverénní vystupování těchto italských šílenců mě – a zjevně nejen mě – naprosto dostaly a já jsem byl zcela nadšen. Další z elitního klubu nejlepších vystoupení celého festivalu.
H.: Tak tak, Fleshgod Apocalypse, to byla drtivá pumelice hned po ránu na probuzení. Italové až na jednu výjimku pálili projektily pouze ze svého posledního počinu “Agony”, což mi vůbec nevadilo, možná právě naopak. Co se výkonu týče, Fleshgod Apocalypse i přes brzkou hodinu neponechali nic náhodě a šli do vystoupení na plné kule, což hrstka přítomných, kterých mnoho nebylo, náležitě ocenila. Bylo příjemné, že kapela dokázala všechna brutální a technická zákoutí své muziky reprodukovat i živě (což mi občas přijde, že není samozřejmost, i když by dle mého měla být), stejně tak potěšilo, že Francesco Ferrini hrál na pódiu na starý dobrý klavír, žádné trapné suplování klávesami. Fleshgod Apocalypse předvedli nářez, který v mých očích tento den dokázali překonat už jen Death Angel.
Ježura: Jelikož jsem si vynikající dojmy z Fleshgod Apocalypse nechtěl kazit pochybným domácím hevíkem, nechal jsem si bez výčitek ujít českobudějovické Seven a do amfiteátru se navrátil až na poslední z velké trojky polského death metalu, Hate. A ani tihle pánové nezklamali. Sice nemohu tvrdit, že by to bylo nějak extra úchvatné vystoupení, a stejně tak je pravda, že Vader i Behemoth mě bavili o dost víc, nicméně Hate předvedli velice solidní koncert, který mě ani minutu nenudil. Prostě polský death metal jak se patří a už to je pochvala. Bylo to příjemné a upřímné vystoupení, které bych si bez okolků zopakoval, a to nejlépe v nějakém klubu, který by přispěl k dalšímu zahuštění atmosféry.
H.: Hate se mi taktéž líbili. Oproti Behemoth i Vader jsou sice co do věhlasu o ligu níž, což však nic nemění na jejich kvalitách, které byly na Metalfestu do puntíku potvrzeny. Tentokrát bych vyzdvihnul výkon odzbrojující výkon baskytaristy Mortifera, jenž svůj nástroj trápil opravdu nevšedním způsobem. Nějaké bližší podrobnosti z koncertu Hate mě sice nenapadají, ale rozhodně se mě jejich přednes bavil.
Ježura: Od následujících Heidevolk jsem nečekal pranic hodnotného a žádné překvapení se nekonalo. Ne, že by to bylo úplně zlé, ale já jsem neslyšel nic jiného než další z milionu rádoby epických folk metalových halekaček. Pravda, občas se urodila nějaká zajímavější pasáž, ale na přebití totální nudy, která mnou mlátila od začátku do konce, to nestačilo. Navíc i samotné vystupování kapely mi přišlo děsně sterilní a bez náboje a občas jsem byl na vážkách, jestli zpěváci (ano, byli tam dva) nezpívají opravdu ukrutně falešně. Zkrátka a jednoduše nic pro mě a příště svůj čas určitě utratím nějakým hodnotnějším způsobem.
H.: Koncert Heidevolk nebyl vyloženě zlý, ale byl to spíš takový průměr. Kapela mi hlavně zpočátku setu přišla poněkud strojená – za každou cenu co největší show, co nejvíc žádostí o tleskání, skandování nebo skákání. A pořád dokola. Nedá se říct, že by na to lidi vůbec nereagovali, to ne, ale mně osobně to přišlo velice otravné a netrvalo dlouho a začalo mě to spíše iritovat. Přišlo mi ovšem docela vtipné, že Heidevolk disponují dvěma zpěváky, od nichž by člověk čekal, že právě oni se budou nejvíce starat o bavení posluchačů, ale s publikem komunikoval výhradně baskytarista.
Ježura: Jako by toho nebylo dost, po Heidevolk navázali na nastavený trend mizérie Švédové Steelwing, na které už jsem nakydal tolik hnoje, kolik se na ně jen vešlo, takže není až tak složité uhodnout, že jsem se přinutil zůstat v areálu jen a pouze ze škodolibé zvědavosti, co to bude tentokrát. Od našeho posledního shledání stihli Steelwing vydat nové album, a s ním přišla i nová image. Pryč jsou červenobílé pruhované punčošky, nyní vládne výstražná černo-žlutá! Ale teď vážně, Steelwing jsou přesně tou ukázkou příšerných kopírek Iron Maiden, o kterých jsem mluvil v hodnocení Skull Fist. I tentokrát jsem se přesvědčil, že jejich hudba nemá vůbec co nabídnout, i když skladby z nového alba jsou určitě lepší než ty obludnosti z debutu, a stejně tak jsem se utvrdil v dojmu, že zpěvák zpívá vážně otřesně, a to místy tak moc, že mě za něj bolelo v rozkroku, protože snad ani není možné, aby tohle předváděl bez utaženého svěráku na koulích. Vážně nechápu, co na téhle kapele někteří nešťastníci vidí. Prostě a jednoduše, pokud chci heavy metal takového ražení, dám přednost nepřekonatelnému originálu, a než jít na Steelwing dobrovolně, to si radši střihnu směnu v kafilerii bez jakéhokoli aromatického utrejchu pod nosem…
H.: Pokud by se hlasovalo o nejvíc gay kapelu Metalfestu, Steelwing by to vyhráli na plné čáře (smích). Na rozdíl od Ježury z téhle kapely nezvracím, jen si na ně vzpomenu; muzika je to sice značně nepůvodní, ale poslouchat se přece jenom dá, jenže na Metalfestu, i přes všechnu snahu, kterou do toho Steelwing vložili, a i přes všechny apokalyptické fistule zpěváka Rileyho to však tentokrát rozhodně nebylo dobré. Těžko říct, co přesně bylo špatně, protože kapela se fakt docela snažila, ale něco (a to něco nebylo zrovna malé či zanedbatelné) tomu citelně chybělo. Osud Steelwing tak byl malinko nezáviděníhodný – téměř všem, s nimiž jsem se bavil, byli spíše pro smích…
Ježura: Bohudík, sebevražedné nálady, které mě v průběhu Steelwing začaly přepadat, dovedla zapudit kapela následující. A věřte nebo ne, byla to thrashovka jak noha, klasici Death Angel ze sanfranciské Bay Area. A právě tihle muzikanti představují další z nemnoha výjimek, které potvrzují pravidlo. Z jejich vystoupení jsem totiž odcházel naprosto unešen a to je stav mysli, jehož původ bych byl jen sotva ochoten přisoudit čistokrevnému thrashi. Byl to agresivní nářez, který chytl a nepustil. Zpěvák Mark Osegueda při všem tom řevu stíhal vyvádět jako šílený, snad metr padesát dlouhými dready vymetal smetí z celé plochy pódia a co chvíli dokazoval, jak že vypadá perfektní frontman. Nezahálela však ani strunná sekce a dešti navzdory se především oba kytaristé několikrát vypravili odehrát nějaké to sólo na beton, což se bez výjimky pokaždé setkalo s řádnou odezvou. Vedle famózního živého výkonu bylo vystoupení Death Angel na Metalfestu speciální ještě jednou věcí – při příležitosti 25. výročí vydání alba “The Ultra-Violence” totiž kapela tento svůj debut přehrála v celé délce. Mimořádný zážitek tak dostal navíc sváteční odér a moje spokojenost mohla bez okolků atakovat příčky nejvyšší. Zkrátka a jednoduše luxusní zážitek!
H.: Už poněkolikáté jsem se přesvědčil o tom, že Death Angel jsou na pódiu jako dynamit. Tihle chlápci snad neumějí zahrát špatný koncert či show dokonce vypustit. Pokaždé po sobě nechají litry potu, desítky naběhaných kilometrů a tuny excelentního thrash metalu. Každý jeden člen se nešetřil ani v nejmenším a všichni předvedli vskutku famózní výkon hodný ocenění. Při vší úctě k Megadeth a Kreator, Death Angel si s nimi s přehledem vytřeli prdel!
Ježura: V rámci vychutnávání doznívajících dojmů ze špičkových Death Angel jsem nechal plavat vystoupení mně zcela volných Brainstorm a další kapelou dne tak pro mě byli až nebývale populární Finové Ensiferum. Z dob, kdy jsem tuhle kapelu obdivoval, jsem už vyrostl, a na Lochotíně jsem se přesvědčil, že to byl krok správným směrem. Jejich hudba je totiž až na pár výjimek opravdu nedobrá. A tak jsem tam seděl, občas mimoděk poklepal nohou do rytmu a jinak se okázale nudil. Moji otrávenou letargii narušily dvě věci – snaha kytaristů a basáka o synchronizované větrné mlýny, které působila při vzpomínce na Behemoth nebo Fleshgod Apocalypse vyloženě směšně, a pak skladba “Lai Lai Hei”, kterou jsem opravdu nečekal a její zařazení na playlist mě upřímně potěšilo. Ale abych jenom nekrtitizoval, když odhlédnu od vlastní muziky, nebylo to špatné vystoupení a přinejmenším fanoušci Ensiferum museli být navýsost spokojeni. Jenže já mezi ně naštěstí nepatřím, takže mi nečinilo problém odejít dlouho před koncem setu na autogramiádu Blind Guardian, což byla rozhodně bohulibější činnost…
H.: Zatímco spousta lidí se odpoledne uchechtávala nad Steelwing, mně osobně jsou k smíchu mnohem víc podvečerní Ensiferum. Zajímalo by mě, kde se vůbec vzalo nazývat je viking/folk metalem, když s Vikingy ani s folkem nemají společného vůbec. Alespoň já si tedy Vikinga nepředstavuji jako borce s kusem hadru kolem pasu dvěma čárami pod očima. Prezentace ničím výjimečná, muzika příšerná (ačkoliv musím chtě nechtě uznat, že se v setlistu objevila ukázka z chystaného alba “Unsung Heroes” v podobě songu “Burning Leaves”, který nezněl až tak hrozně, jak bych očekával), ale někomu holt stačí ke štěstí poměrně málo. Je pravda, že to zdaleka nebylo tak strašně, abych se musel vydat na úprk, vydržel jsem celý set, ale jednalo se spíše o naprosto průměrný koncert.
Ježura: Čas neúprosně pokračoval ve svém běhu, a na řadu se tak dostali Soulfly – americko-brazilské thrashcorové uskupení, které se točí okolo bývalého frontmana Sepultury, Maxe Cavalery. Sepulturu ani Soulfly jsem nikdy neposlouchal, takže jsem do toho přistupoval bez jakékoli konkrétní představy, co mě tak může čekat, ale oplácaný Cavalera se svojí kapelou mi předvedl, že minimálně naživo stojí jejich tvorba za hřích. Byl to totiž nehorázný náklep. Ostrá a rytmicky houpavá muzika zapůsobila mimořádně chytlavě a na publikum to zabralo měrou nevídanou. To, co se totiž strhlo mezi lidmi, jsem dlouho neviděl. Skákalo se snad i na lavičkách, jeden mosh pit střídal druhý… no prostě totální peklo. Jakási jednotvárnost vzala za své v okamžiku, když si Max přizval na pódium své dva syny, kteří vzápětí dali narvanému amfiteátru zřetelně najevo, že se pěkně potatili. Obzvlášť starší Richie předvedl, že umí z hlasivek vyloudit opravdu pekelné zvuky a že se nebojí ani lidí, na jejichž ruce si udělal krátký výlet. Čert vem, že to všechno znělo jako variace na “Roots Bloody Roots” a že si Max při hře na kytaru většinou vystačil s jednou rukou. Byl to prostě masakr jak se patří a to je ve světě extrémní muziky tvrdá měna…
H.: Soulfly jsou živě poněkud nevyzpytatelní, taková loterie. Dokážou předvést jak absolutní nářez, tak absolutní průser. Na Metalfestu to však byla naštěstí ta první možnost a Soulfly zahráli tak dobře, až jsem to ani nečekal. Vklínění mezi rozjuchané Ensiferum a následující Blind Guardian jejich muzika působila o poznání tvrději, než ve skutečnosti opravdu je, ale nakonec to bylo jen ku prospěchu věci. Nechybělo samozřejmě pár kultovních majstrštyků od Sepultury, ale mně osobně pomalu ještě větší radost udělalo zařazení válu “Gladiator”, který je z novinkového “Enslaved” asi ten nejpovedenější. Soulfly předvedli určitě výborný set, za což také byli odměněni asi největší kotlem festivalu. S jejich koncem však pro mne skončil i celý Metalfest, jelikož jsem se musel vydat směr domov, díky čemuž jsem neviděl závěrečné Blind Guardian.
Ježura: S rozloučením Soulfly se festival dostal do fáze, kdy k absolutnímu konci zbývalo jediné vystoupení. Tohoto privilegia se dostalo německým Blind Guardian, a jakkoli jsem se bál, že mě jejich koncert nebude napočtvrté bavit, byla to vynikající volba. Blind Guardian totiž opět dokázali, že asi opravdu neumí odehrát špatný koncert. V Plzni se jim navíc povedlo naprosto fantasticky nazvučit, takže to jediné, co jejich vystoupením občas škodí, nedostalo šanci. Výsledek? Tradičně špičkový. Hansi zpíval jako bůh, zbytek kapely zcela precizní, obecenstvo velice schopné. Navíc mě velmi příjemně překvapilo, že i tentokrát Blind Guardian zvládli obměnit setlist tak, aby nekopíroval některý z těch předchozích, takže jsme se vedle dalších dočkali skladeb “The Last Candle” nebo “Ride into Obsession”, které na české půdě dosud nezazněly. Typická atmosféra, která doprovází snad každý koncert Blind Guardian, se dostavila i zde a já si tak mohl užívat nádherné hudby, zpívat z plných plic a těšit se z vědomí, že ani napočtvrté mí oblíbenci neupadli do nudného stereotypu a dovedli mně a tisícům ostatních zprostředkovat další skvělý zážitek. Pravda, hudební orgasmus, jakého se mi dostalo na podzim 2010 v brněnské Flédě, se už asi nikdy opakovat nebude, ale kdybych měl mít ze všech příštích koncertů Blind Guardian takhle dobrý pocit, budu naprosto spokojený. Poslední skladbou, která nad lochotínským amfiteátrem zazněla, byla již tradiční “Mirror Mirror” a s ní vzal za své celý Metalfest 2012. I když jsem letos se nedočkal tak fantastických koncertů, jaké loni předvedli Kataklysm a Saxon, určitě mohu prohlásit třetí Metalfest za zdařilý festival, ze kterého jsem si odnesl nemálo skvělých zážitků, a doufám, že se i příští rok podaří udržet sestavu na alespoň obdobně kvalitní úrovni…
Zhodnocení:
Ježura: Lze Metalfest 2012 nějak obecně shrnout? Pokusím se. Počasí nic moc, neustálé přepršky mě obzvlášť poslední den začaly už notně iritovat, ale na druhou stranu nebyla potřeba až tak enormní spotřeba tekutin. Areál byl tradičně skvělý, leč do příštích let by určitě zasloužil nějakou investici – přese všechny svoje klady mu totiž moc nepřispívá notně zanedbaná vizáž. Oproti loňskému roku, kdy mě nejvíce dostaly kapely, od kterých bych to opravdu nečekal, se tentokrát moje očekávání vesměs naplnila, k tomu se přidalo pár příjemných překvapení a Hypocrisy, Uriah Heep, Vader, Powerwolf, Behemoth, Fleshgod Apocalypse, Death Angel, Soulfly a Blind Guardian mi přinesli hodiny a hodiny skvělé zábavy. Dlužno dodat, že sestava se letos ukázala jako poměrně vhodně zvolená, a když přehlédnu kiksy typu po roce opakovaných Arakain a Dymytry (snad nebudou hrát i příště), jednalo se o vcelku zdařilý výběr. Sice tomu chyběla trocha blacku, který by na úkor početně zastoupeného thrashe určitě trochu prostoru zasloužil, ale nemůžu mít všechno, takže tady spokojenost.
H.: Mně naopak počasí vyhovovalo. Radši budu moknout, než se škvařit v 30 stupních. Vystoupení kapel, na něž jsem se těšil, byla vesměs solidní až dobrá, sem tam nějaké překvapení, sem tam nějaké zklamání, prostě klasika, ale od většiny účinkujících jsem více či méně dostal, co jsem očekával. Pokud by mne někdo nutil, asi bych za absolutní vrchol Metalfestu označil Behemoth, následované Triptykon a Fleshgod Apocalypse. Na rozdíl od Ježury mi čistý black metal v line-upu ani moc nechyběl, protože by stejnak hrál na oběd a stálo by to za prd. Těch kapel zabitých světlem už tam bylo dost tak jako tak…
Ježura: Co se organizační stránky festivalu týče, ročník 2012 s sebou přinesl několik změn. Tou asi nejvýraznější bylo zkrácení programu, který nově končil ve 23:00. Osobně to považuji za dost nešťastné opatření, které připravilo o tolik důležitou tmu hned několik kapel, které by pod její rouškou mohly zanechat řádově silnější dojem. Bohužel, městské prostředí si občas podobné ústupky žádá a já doufám, že se pro příště podaří sjednat výrazně delší hrací dobu.
H.: V tomto případě souhlasím, konečná v jedenáct hodin večer opravdu není moc košer. Stěžoval jsem si už na loňských ročnících, kdy se končilo dva dny o půlnoci a poslední den v jedenáct, ale zapíchnout to všechny tři dny takhle brzo, to už je dle mého názoru moc. Vážně mi přijde trochu trapné, aby ve tmě hrála půlka jedné skupiny za den. Chápu, že festival se koná v podstatě uprostřed města a že mnohým obyvatelům by rachot do nočních hodin vadil, ale přece jenom… dát to třeba dva dny do jedné do rána a v neděli i do těch jedenácti, aby se obyvatelstvo na následující všední den vyspalo, tak myslím, že by nikoho neubylo. Dvě noci za rok snad není zas až tak nepřekonatelná překážka…
Ježura: Další, a tentokrát veskrze pozitivní změnou, bylo zavedení zálohovaných kelímků z tvrdého plastu. Troufám si tvrdit, že se systém osvědčil a doufám v jeho zachování pro příští ročníky a rovněž rozšíření na Masters of Rock. Mám však dvě zásadní výhrady – plastové poutko na opasek nebylo vůbec složité bez vlastního přičinění ulomit, což se stalo velice nepříjemným po zjištění, že na takto poškozený kelímek propadá záloha. Pro příště tedy doporučují nakoupit obyčejné kelímky bez poutka – není zase tak těžké si svépomocí vyrobit úchyt. Druhý problém, který se váže ke kelímkům, byla jejich nehorázně přemrštěná cena. Bez urážky, 50 korun mi přijde jako dost nestoudná cena – obzvláště v kombinaci s přísnými pravidly pro její navrácení. 30 korun, kolik činila záloha na Brutal Assaultu, je mnohem přijatelnější, tak by možná neškodilo zjistit, od kterého dodavatele a za jakých podmínek byly tyto kelímky (mimochodem bez onoho nešťastného poutka) zakoupeny.
H.: Problematika kelímků jde vcelku mimo mě, jelikož nemám potřebu v areálu chlemtat nonstop. Ale když nic jiného, oceňuji aspoň to, že se díky vratným kelímkům radikálně omezí bordel na zemi – to je velice příjemné!
Ježura: Beze změn naštěstí zůstal post moderátora, tradičně skvělý Standa Rubáš se svého řemesla opět zhostil s bravurou (i když nemám ponětí, proč neuváděl ani zdaleka všechny koncerty) a já znovu apeluji za využití jeho služeb i pro Masters of Rock, kde jsou výkony nechvalně známé dvojice patlalů už takřka legendární. Ono to totiž vážně jde udělat jinak a lépe – Metalfest budiž důkazem.
H.: Uvaděč mi je úplně volný, kdyby na to přišlo, klidně bych se bez něj obešel a vzal to modelem, že když se vyskytne něco důležitého, vyleze někdo z pořadatelů, řekne to, ale jinak to nechat být. Ale mám nějaké tušení, že to nejspíš neklapne (smích). Když už ale uvaděč musí být, tak rozhodně ať je to právě stylem Metalfest, ne ta amatéřina, jakou každoročně předvádějí samozvaní odborníci na sesterském Master of Rock…
Ježura: Co se týče stravování, výběr byl široký a za celkem snesitelné ceny. Co mě však znechutilo, to byl výběr piva. Zcela nepitelný 10° Gambrinus (30,-/0,5l), jen o něco stravitelnější 11° Gambrinus (35,-/0,5l) a vesměs ucházející 12° Pilsner Urquell (40,-/0,5l), o kterém se ke mně mimochodem doneslo, že není tím, čím se zdá být, to mi přijde jako naprosto nehorázná zlodějna obzvlášť při vědomí, že logistické náklady jsou v rámci Plzně prakticky nulové. Doufám, že se v tomhle směru pořadatelé poučí a nabídnou návštěvníkům pivo, které jde pít i za přiměřenou cenu. V případě potřebu doporučuji poohlédnout se po jiném výrobci.
H.: Naprostý souhlas, pivo bylo letos opravdový hnůj. A předchozí ročníky vlastně taky. To mi přijde vzhledem k místu konání jako obrovský paradox, přímo u zdroje by člověk očekával, že to bude pivíčko jedna báseň. Po desítce se zvedal kufr, jedenáctka se s menším sebezapřením vypít dala, ale pořád to připomínalo víc čůčo než pivo, dvanáctku už jsem radši vůbec neriskoval.
Ježura: Výtka poslední směřuje směrem k otevírací době úschovny. Je skutečně nešťastné nastavit její konec a tedy i nutnost vyzvednout si uschované věci na stejnou dobu, kdy končí poslední koncert večera. Prodloužení otevírací doby úschovny třeba o pouhou půlhodinu by každopádně prospělo a návštěvníkům, kteří využívají její služby, by to výrazně ulehčilo život.
Ježura: Podle posledních řádků to vypadá, jako by mimo hudební produkci jednalo o solidní katastrofu, leč není tomu tak. Až na uvedené, a dlužno dodat nikterak esenciální problémy, jsem nezaregistroval nic, co by mě přinutilo práci organizátorů kritizovat, a dokonce i hrací časy se většinou podařilo dodržet vesměs přesně. Pokud si pořadatelé tedy vezmou tyto výtky k srdci, příští ročník by mohl excelovat, když už nyní je na velmi solidní úrovni. Osobně se nemůžu dočkat, až se o tom přesvědčím na vlastní kůži. Tak tedy příští rok na shledanou!
Top5 2010:
1. Ihsahn – After
2. Iron Maiden – The Final Frontier
3. Blind Guardian – At the Edge of Time
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra
1. Ihsahn – After
Skromný génius Ihsahn letos světu opět dokázal, kdo že to stojí za kultovním statutem blackové legendy Emperor. Jeho třetí sólové album je snad v každém ohledu dokonalé a jeho poslech je pro mne určitou formou mše. Ano, tak moc se mi “After” líbí…
2. Iron Maiden – The Final Frontier Pánové umějí stárnout s grácií! Novinka sice zní úplně jinak než klasická alba z let osmdesátých, ale přesto (nebo snad právě proto) je svěží, nápaditá, progresivní a nebojím se říct epická. Přes to všechno je na první poslech poznat, že jde o Iron Maiden. Tleskám a uctivě se klaním!
3. Blind Guardian – At the Edge of Time Po sérii “Nightfall in Middle-Earth” – “A Night at the Opera” – “A Twist in the Myth”, kde bylo každé album úplně jiné a ne každému to vyhovovalo, stvořili Blind Guardian desku, která kombinuje většinu předchozích směrů a ve výsledku je vyvážená, komplexní a mimořádně kvalitní. Bravo, bardi!
4. Kamelot – Poetry for the Poisoned Čtvrtá příčka patří Kamelot. O kvalitách alba jsem se trochu obšírněji rozepsal v recenzi, takže moje argumenty hledejte tam. Jen bych dodal, že kdybych Kamelot miloval stejně fanaticky jako Blind Guardian, asi by si odnesli o stupeň lepší umístění, takže výsledné pořadí berte trochu s nadhledem…
5. Dimmu Borgir – Abrahadabra Teď se na mou hlavu asi snese déšť nepěkných výrazů, ale mně se “Abrahadabra” skutečně hodně líbí! Určitě by se našla alba, která by tento počin svými kvalitami dost možná i zesměšnila, ale moje rozhodnutí má na svědomí především fakt, jak moc je “Abrahadabra” zábavné a kvalitní album oproti svému jalovému předchůdci “In Sorte Diaboli”. Dimmu Borgir vsadili na razantní změnu a já jim to žeru i s navijákem. Amen.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neser!
I přes to, že jsem původně chtěl tento titul přidělit albu “IVO” od MorbivodovyUmbrtky, nakonec musím dát přednost mimoňům Dymytry. Jejich “Neser!” je totiž na české poměry skutečně nevídaně chytlavé a našlapané dílo. Jsem skutečně zvědavý, co se okolo bude okolo téhle party dít v budoucnu…
Neřadový počin roku:
Hypnos – Halfway to Hell
Ano, letos vyšla DVD takovým veličinám jako Immortal a Behemoth a já nepochybuji o jejich kvalitách. Bohužel, neměl jsem možnost zhlédnout ani “The Seventh Date of Blashyrk”, ani “Evangelia Heretika”, tak musím při svém výběru zalovit v jiných vodách. Hypnos mě uchvátili na Brutal Assaultu, a tak jsem se rozhodl podívat se jejich hudbě na zoubek. K mému překvapení jsem objevil skutečně kvalitní materiál, který se může směle měřit s nejrůznějšími zahraničními kapelami. “Halfway to Hell” mě neskutečně namlsala na plnohodnotné album, které doufám přijde co nejdřív, a na můj osobní piedestal tak patří plným právem.
Koncert roku:
Blind Guardian, Steelwing: Brno – Fléda, 17.10.2010
Ještě na začátku října bych zcela jednoznačně volil květnový koncert Аркона v Praze. Ovšem to, co předvedli na Flédě Blind Guardian, se mi z paměti nevymaže snad do smrti – dokonalost a nic než dokonalost! Má volba je tedy zřejmá…
Zklamání roku:
černý rok metalu
Tohle bude složitější, protože všechny desky, na které jsem se v uplynulém roce těšil, dopadly přinejhorším chvalitebně. Snad jediné album, které mi není moc po chuti, je novinka Cradle of Filth, i když lze jen sotva mluvit o zklamání, když vydání desky nepředcházelo žádné nadšené očekávání. Skutečně zklamaný jsem tak jen z vysokého počtu úmrtí na rock metalové scéně, stejně jako Earthworm…
Power metal má mnoho podob a na pomyslném trůnu zajisté pro každého sedí nějaká jiná kapela. Pro mne to jsou Blind Guardian. Od geniálního speed metalu, který se nebál experimentů, se kapela dostala až k power metalu v té nejepičtější podobě. Vrcholem byla čtveřice desek počínaje číslem tři – “Tales From the Twilight World” a konče albem “Nightfall in Middle-Earth”. Další album bylo na někoho až moc dlouhé a složité, poslední bylo na druhou stranu až příliš jednoduché a rockovitě písničkové. Nebudu vás napínat, “At the Edge of Time” se opravdu povedlo a můj vnitřní hlásek mi říká, že se toto album zařadí k dalším top od Blind Guardian.
Album začíná pro mne nejlepší skladbou celé desky, skladbou, která nese název “Sacred Worlds”. Tento song byl původně pouze ve hře “Sacred 2” a ve zkrácené verzi jste jej mohli slyšet i s videoklipem z živáku – samozřejmě ve světě i v grafickém enginu hry po splnění nějakého questu. A co že nám nabízí jedna z nejlepších skladeb Blind Guardian a power metalu vůbec? Kromě geniálního refrénu, který budou tisíce fanoušků vyřvávat na koncertě, to budou asi kytary, bicí, baskytara, zpěv… a taková specialitka. Chlapci si totiž přizvali Pražskou filharmonii. Na albu se jí pořádně nabažíte právě v otvíráku a také v poslední skladbě “Wheel of Time”.
Nálada desky jako by navazovala právě na “posledního z králů” (alias “Nightfall in Middle-Earth”). Chytlavost v plné síle, ale zároveň s ní je i důraz na epičnost a rozvětvenější kompozice, nečekejte žádnou jednoduchost – chvíli potrvá, než do alba proniknete. Kromě power metalu a symfonických hrátek na albu uslyšíme i další žánr – podíváme se do folkových vod. Skladba “Curse My Name” nabízí feeling jak ze středověké slavnosti a perfektně v ní vyniká hlas Hansiho Kürsche. Dovolím si říct, že Hansi je opravdu ve formě a zpívá možná nejlépe za všechna ta léta.
Jedna skladba z alba dokonce byla vydána jako singl a byl k ní natočen klip. Pravda, je celkem k smíchu, ale song je to kvalitní. Jmenuje se “A Voice in the Dark” a je asi nejtvrdší z celé desky. Pro základní představu o albu určitě bude stačit, takže zavřete oči a zaposlouchejte se. Co samozřejmě nechybí, jsou balady. Rozhodně ale nejsou čistokrevné, nabízí i hromadu zkreslených riffů a změn tempa.
Blind Guardian opět stvořili esenci perfektní power metalové desky. Sice není extra dokonalá jako předchůdci “Imaginations from the Other Side” a “Nightfall in Middle-Earth”, ale perfektní už je. Je asi tak o centimetr pod nimi. Skvělá věc je, že se kapela nesnaží o návrat ke kořenům a znovunabytí kultovního statusu – chlapi se pořád vyvíjejí a zkouší nové postupy a navíc, kultovní status nikdy neztratili. Král opět obhájil svoji pozici na trůnu.
Je s podivem, že taková veličina jako Blind Guardian až do památné neděle 17. října roku 2010 neodehrála na českém území jediný klubový koncert. Po loňském vystoupení na festivalu Masters of Rock se však krefeldská čtyřka rozhodla k nemalé radosti svých českých a slovenských fanoušků poctít svoji návštěvou moravskou metropoli. Čím více se koncert blížil, tím vzrůstala moje očekávání, přičemž nemalou zásluhu na tom měla nesmírně chvályhodná iniciativa kapely – padlo totiž rozhodnutí, že setlisty umístěné na server setlist.fm budou upravovány a doplňovány podle skutečnosti přímo pány muzikanty. Díky tomu jsem měl možnost s předstihem zjistit, že tento koncert bude minimálně co do výběru skladeb skutečně výjimečný…
Vzhledem k tomu, že to měl být můj první brněnský koncert, neměl jsem sebemenší tušení, co mám od Flédy očekávat. Veškeré obavy se nakonec ukázaly jako liché. Řada příjemných zjištění začala hned po příjezdu na místo. Vstup do klubu se totiž nachází v relativně dlouhém průchodu a včasně příchozí tak nejsou zbytečně vystaveni povětrnostním podmínkám (které sice toho dne nebyly nijak apokalyptické, ale je přeci jen příjemnější stát hodinu a půl v závětří, než na ulici). Vstupní dveře se otevřely krátce po sedmé hodině večerní a tou dobou už velmi početný dav se začal pomalu sunout dovnitř. Vedení Flédy se patrně snaží dosáhnout světových standardů – s UV senzitivním razítkem na zápěstí jsem se totiž setkal poprvé. Příjemným překvapením číslo dvě se stala šatna. Slečny za pultíkem se ani nezatvářily kysele, když jsem jim svěřil batoh evidentně nacpaný oblečením, které by vydalo dobře na dvě ramínka a naúčtovaly si jenom dvacet pět korun paušálu. Oproštěn od tíže přebytečných svršků jsme se vypravil dál do klubu. Musím s povděkem kvitovat oddělení pultů s merchandisem – alespoň částečně se tak odlehčilo tomu vytíženějšímu (který pochopitelně náležel Blind Guardian). Hned po vstupu do hlavního prostoru jsem zamířil k jednou ze tří barů, abych ochutnal, jak že to chutná mnohými zatracované “Starobahno” – a musím říct, že i přesto, že byly sudy naraženy jen velmi krátce, pití nevyžadovalo žádné sebezapření, ba naopak. To už se ale před pódiem začal tvořit živý zátaras natěšených fanoušků, a tak jsem se s vidinou relativně dobrého umístění připojil.
Setlist Steelwing:
01. Welcome to the Wasteland
02. The Nightwatcher
03. Headhunter
04. The Illusion
05. Sentinel Hill
06. Roadkill (…or Be Killed)
Nakonec z toho kápla příjemná třetí řada. a jelikož nebylo nic lepšího na práci, začal jsem se okázale nudit, protože nástup Steelwing se zdál být v nedohlednu. Z následující půlhodiny se stal jedinou zmíněníhodnou věcí rozměrný větrák na zdi, který jsem vzal na vědomí a uložil ho do paměti pod heslem “To se bude hodit”. Po zdánlivě nekonečné době se ale konečně začalo něco dít na pódiu. Za zvuků jakéhosi intra (které bych jako intro netipoval nebýt toho, že na pódiu ještě nikdo nebyl) přiběhli první a zároveň jediní předskokani – švédští mladíci Steelwing (druhou předkapelou měli být další Švédové Enforcer, kteří však z mně neznámých důvodů účast na turné zrušili). Jejich nástup bych s dovolením popsal pomocí přepisu toho, co se mi honilo hlavou: “Fajn, intro hraje, tak už spusťte. Sláva, konečně se škrábou na pódium! CO TO DOPRDELE JE???” Tuhle explozi údivu měla na svědomí jediná věc – image Steelwing totiž vykazovala takovou výhřevnost, že by s přehledem stačila vytopit menší činžák. Na pódiu se před mými zděšenými zraky zhmotnilo přesně to, co na klasickém heavy metalu osmdesátých let skutečně nesnáším – upnuté leginy, ofiny, bubeník, který vypadal jako bubenice… prostě radost pohledět. Zděšení z vizáže pánů muzikantů mi bohužel zatemnilo necelou polovinu jejich vystoupení, takže jsem nebyl moc schopen vnímat. Když jsem se ale trochu otřepal, zjistil jsem, že to, co se line z reproduktorů není zas tak špatné. Klasický heavy metal – nic víc, nic míň. Plusové body ale pánové zaslouží za skutečně ďábelské nasazení, s jehož pomocí dovedli celkem obstojně rozehřát publikum. Z šesti skladeb, které nám ten večer předvedli, mě zaujala jenom jediná – “Sentinel Hill”. V ostatních se ale tu a tam daly také nalézt zajímavé momenty, a tak jsem docela zvědavý, co se urodí na nějakém budoucím albu. Jestli se totiž pánové rozhodnou stvořit něco jiného, než vývar Iron Maiden, mohlo by z toho vzniknout něco zajímavého. Muzikantská zručnost, chuť ani energie zde totiž nechybí.
Setlist Blind Guardian:
01. Sacred Worlds
02. Welcome to Dying
03. I’m Alive
04. Nightfall
05. Fly
06. Time Stands Still (at the Iron Hill)
07. Valhalla
08. Time What Is Time
09. Past and Future Secret
10. Lost in the Twilight Hall
11. Tanelorn (Into the Void)
12. Imaginations from the Other Side
– – – – –
13. And Then There Was Silence
14. The Bard’s Song – In the Forest
15. Lord of the Rings
16. Mirror Mirror
Po Steelwing následující půlhodina příprav uběhla až podezřele svižně, atmosféra stihla za tu dobu pořádně zhoustnou a ve vzduchu visel stále tmavnoucí mrak očekávání. Pak sál potemněl a z reproduktorů se začaly linout první tóny otevírací skladby “Sacred Worlds”. Nástroje pražských filharmoniků ale takřka zanikly v ohlušující vlně nadšení, kterou vyvolal nástup bardů na pódium. V tu chvíli mi začalo být jasné, že občasný neduh českého publika, tedy přijetí vlažnější, než by si nastupující kapela zasloužila, se zde konat nebude. Mocná odezva se přelila v ještě mocnější sborový zpěv vzletného refrénu, který se stačil zapsat do paměti fanoušků výrazně lépe, než jsem očekával, a celé vystoupení tak nabralo grády, které neztratilo po celou dobu trvání. Zástupce posledního alba následovala řada klenotů původem v devadesátých letech – namátkou povinný “Nightfall, I’m Alive” (která v rámci “Sacred Worlds and Songs Divine Tour” zazněla vůbec poprvé) nebo fantastická skladba “Time Stands Still (at the Iron Hill)”. Výsledkem nebylo nic jiného než zcela bezbřehá euforie publika, které se zhusta účastnilo zpěvu, a Hansi se tak nemusel trápit nad případným výběrem jedné z překrývajících se vokálních linek. Já osobně jsem neměl nejmenší důvod dělat výjimku a pěl jsem z plných plic, nicméně i přesto všechno mi začalo docházet, že oproti loňskému vystoupení na Masters of Rock 2009 je to letošní na zcela jiné kvalitativní úrovni. Především pěvec Hansi Kürsch podával naprosto neuvěřitelný výkon a jeho zpěv ani v nejmenším nezaostával za kvalitou studiových nahrávek. Ano, všechny ty hrubé i sametově jemné výšky, které všichni milujeme, se mu podařilo podat bez sebemenšího zaváhání a s neskutečnou silou.
Klobouk dolů, Hansi, padám k tvým nohám a prosím o odpuštění při pomyšlení, že jsem byl schopen byť na vteřinu uvěřit, že nejsi na koncertě schopen uzpívat všechny svoje party. Přesvědčil jsi mne, že jsi skutečně mistrem svého řemesla, a budu se bít s každým, kdo by se opovážil tvrdit opak…
Hansi zpíval srdcem a bylo to poznat. Energie, která z něj vycházela, byla skutečně všeobjímající, a když k tomu připočtu brilantní komunikaci a přímý kontakt s publikem nebo inteligentní a přitom vtipný komentář mezi skladbami, obraz perfektního frontmana začíná dostávat velmi jasné tvary.
Byla by škoda, kdybych se nepozastavil nad zvukem. Jak nebyl při vystoupení Steelwing moc vyvážený, tak v případě Blind Guardian bylo všechno v nejlepším pořádku, a to dokonce i v předních řadách. Nevím, jestli si bardi přivezli vlastního zvukaře (zřejmě ano), ale ať tak či onak, musím mu složit poklonu.
Večer dosáhl prvního vrcholu v okamžiku, kdy se sálem rozlehly první tóny nesmrtelného songu z alba “Follow the Blind” – řeč je tu o “Valhalla”. Člověk neznalý poměrů si dovede jen stěží představit, jak to při téhle písni vypadá, ale přál a doporučoval bych všem bez rozdílu hudebního vkusu, aby alespoň jednou zakusili tu nepopsatelnou atmosféru. Právě tady dalo publikum plně vyniknout svému entuziasmu, a když se zrovna hromadně nezpívalo, stejně nikdo nezůstal v klidu a dával tou nejlepší formou (skandování, headbang, ŽIVOT!!!) najevo svůj postoj ke kapele. Říkám si, že je až dojemné, s jakou urputností se publikum snaží snad při každém koncertu Blind Guardian přiblížit se legendárnímu výkonu svých kolegů, kteří měli tu čest účastnit se natáčení DVD “Imaginations Through the Looking Glass”. Zde se to podařilo beze zbytku a “Valhalla” se rozléhala sálem ještě notnou chvíli po skončení…
Když dozněla skladba “Imaginations from the Other Side”, Blind Guardian se rozloučili a opustili pódium. Snad všem ale bylo jasné, že ten odchod nebude mít dlouhého trvání. Hromové skandování nakonec kapelu přimělo k návratu a ta nám dala možnost užít si naživo čtrnáctiminutový opus “And Then There Was Silence”. Nádhera – jak jinak. Hned vzápětí ale přišel druhý vrchol – geniální, milovaný, nádherný “The Bard’s Song – In the Forest”. V ten moment bych dal cokoli za to, abych se mohl na onu třiapůlminutu ocitnout v kůži kohokoli na pódium. Ten pocit, když pět set lidí zpívá vaši píseň, musí být úžasný… Po této posvátné chvíli už se další dvě písně nesly v dokonale uvolněném duchu. Blind Guardian se s námi rozloučili prostřednictvím další klasiky “Mirror Mirror” a sen skončil…
Jak už jste asi vytušili, tento koncert se v rámci mých měřítek směle zařadil mezi ty nejlepší, kterých jsem měl tu čest se účastnit. K absolutní dokonalosti mu ale přeci jen dvě drobnosti chyběly. Zaprvé jsem se nedočkal svojí milované “Bright Eyes”, jejíž absenci ale bohatě vyvážil zbytek setlistu, jehož složení bylo skutečně fenomenální a bardům za něj patří můj upřímný dík. Druhou vadou na kráse byl jakýsi dobytek, který se v přestávkách nespočetněkrát a bohužel dost nahlas dožadoval skladby “Goodbye My Friend”, přičemž přes jeho řev nebylo Hansimu rozumět slovo. Jeho zanedbatelná inteligence se naplno projevila v okamžiku, kdy zahulákal něco jako “Hobluj, píčo!”, čehož si Hansi všiml a odpověděl v tom smyslu, že z oné věty rozuměl akorát jedinému slovu. Díky za skvělou reklamu, ty kreténe…
Když ale pominu tyto zanedbatelné a do značné míry subjektivní drobnosti, jednalo se o skutečně nezapomenutelný zážitek. Opět se musím hluboce poklonit jak před kapelou, tak před publikem, které prokázalo, že fanoušci Blind Guardian patří k tomu nejlepšímu, na co lze v metalových vodách narazit. Zvláštní úctu si však podle mého zaslouží také dva muži, o kterých se moc nepíše – basák Oliver Holzwarth a klávesák Michael Schüren. I přesto, že nejsou stálými členy kapely, odvádějí již třináct let obrovský kus práce a na pódiu je jasně vidět, že to dělají s láskou…
Posledním obrazem, který mi z této akce utkvěl v paměti, se až symbolicky stal kytarista André Olbrich, který se sklenkou červeného v jedné ruce, lahvinkou téhož v druhé a blaženým výrazem na tváři procházel mezi odcházejícími fanoušky a tu a tam s někým prohodil slovo, zapózoval na fotografii nebo se podepsal. A ležérnost gentlemana, se kterou tak činil, jen vkusně korunovala moje dojmy z celého koncertu…
Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.
Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!
Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.
The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.
Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.
U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.
Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – BlindGuardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.
Neděle:
Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.
Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.
Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.
Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.
Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.
Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.
Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.
Zhodnocení:
Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.
