 |
|
H.: Metacyclosynchrotron: Cnuk: Dantez: Sokol, doktor z hor:
|
H.:
V dubnu jsem si zopakoval jednu ze svých nejoblíbenějších knih, a sice „Matku zemi“ od norského autora Knuta Hamsuna. Když jsem tuhle oslavu rustikálního života a tradičních hodnot četl na vysoké škole poprvé, dostalo mě to a nemohl jsem se od stránek odtrhnout. Další průchody už samozřejmě a logicky nebyly tak ohromující, přesto se jedná o dílo, k němuž se vždycky rád vrátím, vždycky si s chutí užiju jeho kouzelnou atmosféru a samozřejmě i starosti poctivého sedláka Izáka, pro nějž práce na poli znamená život. Skvělá věc.
Během dubna jsem sjel také kompletní sérii „Wrong Turn“. Hixploitation bijáky mám rád a zrovna tahle značka nabízí přímo esenciální podobu hororu o deformovaných kanibalských buranech. Ani mě moc nesere, že po solidní jedničce „Wrong Turn“ upadlo do televizní produkce a lacinost z toho teče všemi otvory (i když teda musím uznat, že třeba šestka už je fakt echtovní shit). Furt bych si dal radši další bulharské krvavé céčko než čerstvý remake, který si vypůjčil jen jméno kvůli reklamě. Podrobnosti se samozřejmě časem objeví ve filmovém koutku.
Pořád drtím „Age of Empires II: Definitive Edition“. Geniální hra.
V rámci FPS archeologie jsem si tentokrát naordinoval první „Quake“. Bylo to fajn a tempo má „Quake“ snad ještě vyšší než jeho starší bratříček „Doom“, přesto – první dva díly „Dooma“ i „Duke Nukem 3D“ mi z těch legendárních devadesátkových stříleček přijdou lepší. Aktuálně hraju první rozšíření „Scourge of Armagon“.
„The Falcon and the Winter Soldier“ v sobě míchá naivní agitaci, patos, nucené moralizování a scénáristickou bezradnost. Tohle se fakt někomu upřímně líbí?
Metacyclosynchrotron:
Dokument od fanouška, který lze doporučit jen fanouškům Magma, což já jsem, takže u té hromady životních i tvůrčích anekdot jsem se neustále tlemil jako blbec. Kdo dosud nebyl nadpozemským géniem Magma zasažen, tak si může pro začátek vpálit do hlavy skladbu „De Futura“ nebo album „Köhntarkösz“. Já si dokument dám asi brzy podruhé a budu se modlit, abych kapelu ještě stihl naživo.
Black Mesa mám nainstalováno už dlouho, ale na té mojí plečce a retardované myši se to moc užít nedá, haha. Mrkl jsem se tedy, jak to paří borec na kanálu PatologTV, a hrál to skvěle, imersivně, bez keců a ukázal vše podstatné. Ale hlavně jsem si konečně prohlédl přepracované úrovně Xenu, kde mi pomalu padla čelist na stůl. Všichni víme, že v původní verzi stál konec hry celkem za piču, ale tady se vývojáři maximálně předvedli.
„Star Wars: The Rise of Skywalker“ jsem poprvé zhlédl až teď z jednoduchého důvodu. Když jsem totiž v předchozím díle „Star Wars: The Last Jedi“ viděl, jak Leia letí vesmírným prostorem, tak vám to byl takový cringe, že jsem málem odkráčel z kina, a to nebyl zdaleka jediný problém toho dílu. Kvůli tomu jsem závěr nové trilogie odignoroval, což je škoda, protože se mi líbil a v kině to mohlo být super: Na přiblblý, pohádkový blockbuster imho dobrý a třeba novou bitku Konga s Godzillou jsem nezvládl vůbec, haha.
Cnuk:
V minulém měsíci jsem dočetl autobiografii Bruce Dickinsona, „What Does This Button Do?“, a mohu jedině doporučit. Je asi všem dobře známo, že Dickinson se věnuje kromě hudby i několika dalším činnostem, a to rovněž na docela dost vysoké úrovni. To všechno tu samozřejmě probere a právě hlavně o tom je tato knížka, což jsem rozhodně uvítal. Jestli se tak chcete dozvědět něco o Iron Maiden, tady toho moc nenajdete. Jednotlivé desky tu jsou samozřejmě zmiňovány, ale většina z nich hodně lakonicky a vlastně spíše slouží jenom jako nástin nějaké časové osy pro orientaci v příběhu. Trochu detailněji se vhodně rozebírají až sólovky a jelikož je kniha stále poměrně čerstvá, dojde i na všechny poslední řadovky Iron Maiden. Ústředím tématem je však všechno okolo a Dickinson to napsal fakt čtivě. Některé situace jako by se odehrávaly přímo před očima.
Původně jsem plánoval jít na dokument „Krále videa“ do kina, ale situace tomu nepřála, takže jsem to zkouknul až teď doma. Snímek se věnuje tzv. rychlodabingu, který u nás, a nejenom u nás, vládnul v době VHSkové. Začíná to docela vlažně, ale naštěstí se to včas rozjede. Popisuje se to ona doba, shánění materiálu, technické zázemí i potřebné kutilství, ale to nejlepší jsou samotné ukázky dabingu a vyprávění jednotlivých aktérů, co všechno si s tím prožili. Člověk často jenom kroutí hlavou, co všechno bylo vůbec možné, ale byli to prostě nadšenci a některým to dokonce vydrželo až dodnes.
Dantez:
V posledních měsících jsem si poměrně intenzivně jel na diskografii Bolt Thrower. Zdá se, že v dubnu jiskra přeskočila na Morbid Angel, nejvíce pak na desku „Formulas Fatal to the Flesh“. Nikdy jsem neupřednostňoval Vincent-éru kapely před dobami s Tuckerem, většinou jsem však raději sklouznul ke „Gateways to Annihilation“. Až teď mi pořádně došlo, že předchůdce nabízí podobnou, ne-li stejnou, porci zdrcujících momentů. Tracky „Umulamahri“ nebo „Invocation of the Continual One“ rozbíjí dodnes, nemluvě pak o „Nothing Is Not“, pod jejíž tíhou se vždycky rozklepu, hlavně u konce. Následně jsem dokonce lehce docenil i poslední vydanou desku „Kingdoms Disdained“, na které se sice utopený tón kytary rychle přejí, ale za ten zvukový nátlak to snad i stojí.
Okolo Vánoc jsem pořídil knihu „Člověk a jeho symboly“, ve které Jung (za asistence několika spřízněných psychologů) přibližuje svůj pohled na psychologii v takovém stylu, aby disciplínu pochopil i laik. Hodí se podotknout, že nakladatelství Portál si na vydání chtělo namastit kapsu – kniha má velký formát, celá je vytisknuta na fotopapíru a doplněna desítkami fotografií, maleb a ilustrací, na které text odkazuje. V závěru však koupě nelituju. Autoři vše popisují poměrně srozumitelně, ale bez obětování zevrubnosti. Dostává se na obecné líčení problematiky, popisů klíčových aspektů jungovské psychologie, vysvětlování mytologie i na konkrétní ukázky analýzy snů. Nejen text, ale i celkové zpracování navíc člověka láká, aby se ke knize vracel.
S podobným nadšením jsem v dubnu čuměl i do ilustrací Athanasiuse Kirrchera známého zejména pro své črty a návrhy vynálezů, díky kterým je občas zmiňován po boku Da Vinciho. Osobně mě spíš baví kresby odrážející se od alchymie, jako jsou kusy z původních obálek „Ars magna lucis et embrae“ a „Arithmologia“. A když už jsme u alchymie a drahých knih, neinvestoval tady někdo do „Divadla věčné Moudrosti a teosofické alchymie Heinricha Khunratha“?
Sokol, doktor z hor:
Duben pro mne nebyl až tak měsícem nových a převratných objevů, jako spíše ohlédnutí a vzpomínání. K jedněm z nich patří i básnická sbírka Petra Čichoně nazvaná „Pruské balady / Preussische Balladen“. Jak název napovídá, dílo je dokonce dvojjazyčné, a aby toho nebylo málo, součástí této stálice mého čtenářského fondu je i hudební nosič, na kterém maestro Čichoň některé ze svých básní zhudebnil. A jaké „Pruské balady“ jsou? Troufám si říct, že z nich cítím až cosi hrůzného, pastorálního – není se čemu divit, básně jsou plné snoubení přítomného i minulého snění a drasticky a intenzivně se vrací do minulosti, do neklidných časů konce druhé světové války. A tak čtenář hledí vstříc bizarním tragédiím, aniž by si byl konkrétně jist, kdo mu propůjčuje oči. Při vzpomínkách na lesní vilu na Landeku jsem si navíc uvědomil, že jsem ještě neměl tu čest číst autorovu prozaickou novinku, ve které vkusně pracuje s prajzským dialektem.
Hudební vzpomínka se týká N. B. Lennoxe, ne konkrétně jako Animal Collective, ale jako Panda Bear. V dubnu bylo totiž deset let (12. 4.) od vydání (zamilováníhodné) nahrávky s (úžasným) názvem „Tomboy“. Psychedelická, elektronická jízda na mne před dekádou vykoukla z obálky nějakého magazínu a já se začetl. A četl, četl a četl, protože souvislosti a vyprávění o nové desce mělo pro mne neskutečný rajc. Tenhle pocit euforie „Tomboy“ spolehlivě vyvolal i po letech, navzdory tomu, že jsem si tuhle „drogovku“ dlouho do oběhu nepustil. No, stálo to za a pokud nemáte s N. B. Lennoxem tu čest, třeba právě Panda Bear bude příležitost pro vás.
Dál mne potěšilo osmé číslo obtýdeníku živé literatury Tvar, který mi pravidelně chodí do schránky. Konkrétně rozhovor s Annou Luňákovou. Nejen, že jsem jejím tichým, byť vášnivým obdivovatelem, ale ten rozhovor se mi tuze líbil. Jen potvrdil to, že je to osoba vzdělaná, chytrá, v jistých ohledech moudrá, a přitom přirozená a zábavná. Oproti jiným, egohoničským rozhovorům, které se tam občas zadaří, byla tohle radost číst. A na zadní straně čísla báseň Ezry Pounda. Co víc chtít…
Na konci aprílového měsíce mne zastihla naprosto úžasná zpráva! Přišel mi e-mail, že vyšlo „In Stahlgewittern“ od Ernsta Jüngera v češtině. Pokud někdo čte moje knižní blafy a netrpí mou rigiditou, jistě si vzpomíná, že jsem před dvěma měsíci hovořil o jeho knize „Na mramorových útesech“. Zážitky z první světové války (které už jsou na cestě za mnou, do pohraničí) nazvané „V bouřích ocele“ jsou jednou z knih, kterou předchází její pověst. Nu, zatím těžko říct, až přečtu, posoudím. Ale už teď vám stoprocentně mohu říct, že se neskutečně těším!
