Velmi ostrá předvánoční nadílka čeká všechny metalové příznivce v Týně n./Vlt. Hlavní hvězdou letošního Týnfestu je bezesporu legenda Holy Moses. Kapela, která k nám zavítá až z pohraniční oblasti mezi Německem a Belgií a která svá turné měla už asi ve všech částech naší planety.
Holy Moses je charakteristická svým typickým thrashovým zvukem, ale především charismatickou zpěvačkou. Sabina Clasen je předchůdkyní Angely z Arch Enemy, Candace Kucsulain z Walls of Jericho a dalších dnešních hvězd, které se v metalu proslavily svým originálním hlasem. Sabina svůj styl brousí už od roku 1981! Holy Moses za tu doby vydali 11 alb, vystřídali 9 bubeníků a jejich běsnění zná nejen celá Evropa. Kromě legendárních festivalů jako Dynamo Open Air v Holandsku, Wacken v Německu a mnoha dalších zažívá jejich nájezdy i třeba Jižní Korea, nebo Japonsko. V letošním roce se o atmosféru jejich nadupaného vystoupení podělíme např. s USA.
Za pozornost ale stojí i další účastníci poslední předvánoční soboty. Např. pražská kapela Cruadalach, která se svým folk metalem a bohatými zahraničními zkušenostmi přinese zpestření, které je určitě vždy vítáno. Solidní variabilitu stylů zajišťuje dále hardcore táborských Meresiew, kteří mají na svědomí zbrusu nový klip „Them“. A5 se svou těžko škatulkovatelnou směsicí thrashe a metalcoru budou zástupcem místní scény. Svou novinku teprve chystají, ale na Týnfest slibují několik ukázek z nového alba. Animal Hate z Domažlic se také může pochlubit nově natočeným materiálem. Jedná se sice jenom o tři skladby, ale všechny si je fanoušci můžou stáhnout z bandzone profilu a okusit jejich orchestrální death metal zcela zdarma. Thrashová vypalovačka Murder inc. pak bude nejrychlejší kapelou večera. Tato mladá kapela je součástí aktuálního trendu a má slušně našlápnutou budoucnost.
Z provozních důvodů letos nebylo možné uspořádat akci na dvou pódiích, ale jinak se snad vše povedlo uskutečnit dle dlouhodobého plánu, kterým není nic jiného, než neustálý růst a zkvalitňování festivalu. Kromě generálního partnera spol. ČEZ a města Týn.n./Vlt. letos vděčíme za tento posun našim dalším partnerům: společnosti Hebík transport, Elsat spol. s r.o. a Graphite Týn spol s r.o. To nejdůležitější je ale podpora fanoušků a ta zatím funguje jako ten nespolehlivější motor pohánějící veškeré dění.
Týnfest 2016: 17.12., začátek 18:00hod. Předprodej: 200Kč: www.cbsystem.cz, nebo tel.č.: 724 590 115. Na místě 250Kč.
Blíží se 4. ročník stále rostoucího pagan black metalového Hell Hammer festivalu! Tentokrát akce prekročí hranice Prahy a proběhne i v Brně a Ostravě! Kromě českých kapel se na festivalu poprvé objeví zahraniční headlineři z Německa a Polska, které přivezou výběrový folk&black metal ze svých zemí. Nenechte si ujít hezký jarní večer pravé tvrdé hudby ve vašem městě!
FINSTERFORST (DE) Forest metal
Představujeme hlavní hvězdu našeho festivalu – německé lesní blackmetalisty (nebo použij black-folkmetalisty) Finsterforst! Kapela předvede svoji skvělou show v Praze, Brně i Ostravě. Název kapely lze přeložit jako “temný les”, svůj styl hoši popisují jako lesní black metal. Můžete se těšit na směs black metalu, atmosférického doomu a folkových melodií. Během své více než desetileté historie vydali Finsterforst čtyři plnohodnotná alba a upsali se nejvýznamnějšímu evropskému undergroundovému vydavatelství – Napalm Records. Temný les je mystickou krajinou, jejíž duch vládne jihozápadním německým duším…. svou brutální silou a mocí přivedl ponurou hordu k rozhodnutí ztělesnit krásu Temného lesa v hudbě Finsterforst.
FIRTAN (DE) melodic pagan/black metal
Od roku 2010 kapela míchá prvky různých hudebních stylů do surového, hybného a dynamického zvuku, ztělesňujícího existencionální tématy tykající se lidstva, ztráty a smrti. Firtan svou inspiraci čerpají od klasických německých filozofů, jako jsou Hegel nebo Vischer, po hudební stránce jsou lze zaznamenat různé vlivy od Black a Pagan Metalu do Progressive a Post Rocku s atmosférickými orchestrálními prvky, podpořenými intenzivními a emocionálními vokálními výkony.
WELICORUSS (RU/SRB) symphonic pagan/black metal
Tuto kapelu asi není třeba představovat: původně ruská, ale jíž pár let působící v České Republice symphonic-metalová smečka WELICORUSS! Ačkoli kapela působí na metalové scéně poměrně dlouho (v listopadu kluci oslavili krásných 10 let), po přestěhování zakladatele Alexeje Boganova do Prahy, kapela nabrala nový dech. Během necelých dvou let kapela odehrála koncerty skoro po celé Evropě s takovými velikáný jako Arkona, Varg, Nargaroth, Root atd. V roce 2015 jejich nové CD “Az Esm” získalo hodně vysoké hodnocení od mnoha hudebních kritiků z celého světa, a v prosinci téhož roku kapela vydává svůj oficiální videoklip k titulní skladbě “Az Esm. Kluci zahrají ve všech třech městech (Praha, Brno, Ostrava)!
NETHERFELL (PL) Modern folk metal
Netherfell je polská folkmetalová kapela, která ráda spojuje lidové melodie a metal – hlavně death metal a metalcore. Ve své hudbě kapela často používá spoustu tradičních folkových nástrojů jako jsou například dudy, niněra, balalajka a flétna. Přivítejte naše zahraniční hosty!
MERKFOLK (PL) Folk metal
Kapelu v roce 2013 založili sourozenci Rafał a Irmina. Název pochází z norštiny a znamená “Nositel folku”, což odkazuje na hudební styl kapely – tradiční folk metal s použitím folkových nástrojů, a to nejen na nahrávkách, ale i při vystoupeních. Merkfolk vydali v červenci 2015 skrze nezávislý polský label „Art Of The Night Productions“ své první album s názvem „The folk bringer“, které měli záhy možnost prezentovat na prvním ročníku Ragnard Rock festivalu ve Francii.
CRUADALACH (CZ) Folk metal
Cruadalach je české osmičlenné folkmetalové těleso, které pro svá živá vystoupení plně využívá housle, šalmaje, dudy a zobcové flétny. Pro kapelu jsou typické velmi živelné show vedené energickým frontmanem. Repertoár Cruadalach byl v počátcích ovlivněn především středověkými a irskými motivy, kapela ale čím dál více nachází vlastní identitu a styl, v němž se prolíná vícero metalových žánrů.
NAURRAKAR (CZ) Black metal
Před dva roky vydali své první plnohodnotný album „Epilog lidstva“. Atmosféra beznaděje, příslušný vzhled a dosahující standardní světovou BM úroveň zvuk – toto všechno nenechá lhostejným žádného milovníka skutečného „černého kovu“!
WOLFARIAN (CZ) Folk metal
Osmičlenná smečka z Brna. Celou symphonic-folk metalovou bandu vedou dva kontrastující hlasy – hrubý mužský growl a něžný ženský zpěv. Něžné, lehce středověké melodie jsou poskládány, mimo typických nástrojů, také z medového zvuku houslí a výrazných tónů fléten. Texty jsou pojetím historie, konkrétně doby vikingské, pohanských božstev a bitev.
DRUNK WITH PAIN (CZ) Melodic death metal
Drunk with Pain – Zajímavý projekt, který se v rámci našeho festivalu objeví ve všech třech městech. Česko-venezuelská metalová kapela z Brna byla založena na začátku roku 2015 sólovým kytaristou a zpěvákem Juanem Hernandezem, frontmanem s velkou vášní k melodickému metalu, kytarovým riffům a tvrdé hudbě.
Země: Česká republika Žánr: folk metal / hardcore / world music Datum vydání: 17.1.2015 Label: Metalgate Records
Tracklist:
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff that Matters
04. Earth Café
05. Rebel Agaist Me
06. Wolves at the Gate
07. Life Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie niczyje
Co si budeme povídat, nějaké zásadní numero folk metalových kapel se na domácí scéně nepohybuje a ty, které stojí za řeč, bych spočítal asi tak na prstech jedné ruky, které chybí pár prstů. Z těch aktivních mě vlastně napadají jen dvě jména — Silent Stream of Godless Elegy a, tušíte správně, pražská úderka Cruadalach. Osmičlenné komando vydalo před čtyřmi roky plnohodnotný debut „Lead – Not Follow“ a v poslední době je o něm opět slyšet. Jestli je to spíš díky názorové přestřelce s nejmenovaným zinem nebo v poslední době nijak neskrývanému aktivismu členů kapely mi je upřímně volné, protože pro mě je stěžejní především jejich druhá dlouhohrající deska nazvaná „Rebel Against Me“, která vznikla díky crowdfundingové kampani na portálu Startovač. Nakolik je takový přístup košer / fér / nefér / úplně na piču, tu hodnotit nebudu, hlavně díky tomu, že sám nemám v argumentech pro a proti tak docela jasno. Nicméně deska je na světě už nějakou tu dobu a je nejvyšší čas se podívat, jak se jí prořezaly první zuby.
Když jsem nakousl folk metal, pár věcí by bylo asi vhodné hned zpočátku uvést na pravou míru, protože když to vezmu kolem a kolem, metalu jako takového v hudbě Cruadalach moc nezůstalo. Více či méně podle očekávání se kapela přiklonila k energičtější kytarové hudbě a spíš než kov opředený tradičními melodiemi nyní drhne hardcore kořeněný širokou paletou folkových nástrojů. Vlivy nejrůznějších kultur, které se v písních prolínají, dají spíše než na folk vzpomenout na barvitou world music, což je vzhledem k pojetí, kterým Cruadalach uchopili svoji současnou tvorbu, nejspíše mnohem trefnější přívlastek. Kapela rozhodně nestojí na místě a progrese je patrná snad ve všech směrech. Na první poslech je nejvíce znát Radalfův výrazný posun k lepšímu, většina poloh mu prostě sedne a snad se mi nestalo, že by mě nějaký jeho part vyloženě tahal za uši. Spíš mám dojem, že je v čistých vokálech občas zbytečně nevýrazný, což ale vynahrazuje osobitou barvou hlasu. Radalf na to ovšem tentokrát není sám – sem tam si zařve i druhý kytarista Pigboss a v několika případech se připojí i trojice holek z Percival Shuttenbach, z jejichž projevu mě mrazí – a nejinak je tomu i tentokrát.
Z dlouhodobého hlediska je ovšem nejvýraznější změna v kompozici skladeb. Když jsem zhruba rok, dva zpátky někde četl cosi o tom, že na rozdíl od předchozí desky v současnosti kapela skládá docela jinak, měl jsem za to, že to jsou jen charakteristické silácké kecy, nicméně opak je pravdou. „Rebel Against Me“ je oproti svému předchůdci počin mnohem vyzrálejší, barvitější a vyváženější. Rytmická dvojice Lazar–Datel žene kupředu dvojici kytar i slušný arzenál folkových nástrojů, přičemž ani jedna složka není nazbyt. Většina riffů má něco do sebe, nejsou vyloženě jednotvárné ani repetetivní, čemuž pomáhá zapojení dvou kytar. U mě ovšem vede Lazarova basa, která má pár skvělých pasáží (hlavně v titulní písni), případně si příjemně brumlá v pozadí a její nazvučení posouvá desku zase o něco výše. O melodie se většinou stará dvojice houslí a arzenál dechových nástrojů v obsazení Honey – Eliška – Petra, kytary se je ovšem snaží maximálně reflektovat a sem tam přispějí melodičtější troškou do mlýna. Jako celek působí písně kompaktně, pestré přechody mezi tvrdými riffovačkami a melodičtějšími pasážemi zní skvěle.
Potud všechno v pořádku. Jediná věc, která podle mě desku zásadně shazuje, je produkce. Nástroje sice jsou slyšet všechny, hlavně ty melodické jsou po většinu času krásně čitelné – nicméně i tak by to mohlo být mnohem lepší. Když jsou v jeden okamžik slyšet všechny instrumenty, zvuk se ve výškách začíná slévat (a pochybuji o tom, že by chyba byla na straně mého reprodukčního zařízení) a zejména kytary nejsou kdovíjak srozumitelné, především díky jejich nepříliš výraznému zvuku. Takhle že zní nařvaný folk / hardcore? Tohle že je ten rebel stojící proti mně? Vážně? Kruci prdel, vždyť pasáže, které by jinak trhaly hlavy i s páteří díky nevýrazné produkci sotva šimrají na varlatech. Jediné, co skutečně stojí za řeč, je již zmiňovaná baskytara. Jakkoliv se kapela snaží, seč může, nejlépe paradoxně vycházejí pasáže, kde se toho tolik neděje, slovo mají čistě melodické party a jednotlivé nástroje tak na pár chvil dostanou hloubku, jakou si zaslouží. Samozřejmě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř, nicméně také mnohem lépe a současný polovičatý stav ve výsledku předkládá nejvypjatější pasáže tak podivně prázdné a bez šťávy, že by se chtělo říct, že kapela skutečně hraje tužku, i když to zdaleka není pravda. To pro mě z „Rebela“ chtě nechtě opět činí spíš seznam položek pro koncertní setlist než desku, již bych si s chutí pustil doma, protože právě živě vynikne skutečná síla, kterou skladby skrývají.
Co na tom, že Cruadalach umí zahrát nařachané pecky v čele s „Shiva World Dance Party“ nebo titulní „Rebel Against Me“ stejně jako klidnější „Earth Café“ či takřka epickou „The Astralnaut“, když hudebně zkrátka nevyniknou tak, jak by mohly. Naštěstí většina písní je dobrá sama o sobě a vyložené vaty se na 40 minutách najde menšina – jmenovitě hlavně nevýrazná „Satyros“ nebo „Karma to Burn“. Nijak zvlášť mě nechytla ani závěrečná instrumentálka „Ziemie niczyje“, která je sice fešná, ale svým akustickým hávem mi do zbytku alba příliš nezapadá a spíš mě ruší. Nutno ale přiznat, že svojí procítěností a lehkým patosem naopak dobře doplňuje poselství desky, které se motá kolem lidských hodnot, odporu k válce a konzumu, zaobírá se ekologickými tématy a láskou k životu takovému, jaký je. Možná trochu škoda, že vzhledem k názvům písní jako „Shiva World Dance Party“, „Karma to Burn“ nebo „Earth Café“Cruadalach nehrají nějaký zhulený stoner rock, neb tematicky by to sedlo jak prdel na hrnec, hehe.
Shrnuto podtrženo, „Rebel Against Me“ rozhodně není marný počin. Působí na mě mnohem lepším dojmem než předchozí „Lead – Not Follow“, nepůsobí tak přeplácaně a nebýt slévajícího se zvuku, v němž se vytrácí to nejpodstatnější z alba, baví mě ještě mnohem víc. Mám ale dojem, že Cruadalach jsou přesně tou kapelou, jejíž písně si vždycky nejvíc užijete živě, přičemž v tomto ohledu funguje „Rebel“ možná i lépe než nejstarší a nejosvědčenější odrhovačky z počátků kapely, což nějaké roztrpčené dojmy z alba do jisté míry kompenzuje.
Nejočekávanější album měsíce:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat
Ježura:
Blind Guardian – Beyond the Red Mirror Index očekávání: 8/10
Kaša:
Napalm Death – Apex Predator – Easy Meat Index očekávání: 9/10
nK_!:
The Crown – Death Is Not Dead Index očekávání: 8/10
Atreides:
Panda Bear – Panda Bear Meets the Grim Reaper Index očekávání: 7/10
Zajus:
Cruadalach – Rebel Against Me Index očekávání: 3/10
Skvrn:
Subterranean Masquerade – The Great Bazaar Index očekávání: 4/10
Rok se s rokem sešel a máme tady tradiční vydání našeho redakčního jednohrnce. Přestože lednový seznam chystaných alb skýtá daleko širší možnost výběru, než jako tomu bylo v posledním měsíci právě skončivšího roku, tak i přesto má naše mlsná redakce nejednou problém najít si v té hromadě alb svá želízka v ohni. Celkem jednoznačně si tak vítězství uzmuli birminghamští grindeři Napalm Death, jejichž novinku “Apex Predator – Easy Meat” zmiňují ve svých textech hned tři redaktoři. Svou míru pozornosti si však vysloužily i legendy Blind Guardian, Hate či Venom ve společnosti méně tradičních jmen jako The Crown a Panda Bear.
Ježura:
S novým rokem přichází nová energie a týká se to zjevně i hudebních vydavatelů. Po nehorázně jalovém prosinci se totiž zase blýská na lepší časy a leden už má nachystáno hned několik lákavých novinek. Začneme u našich severních sousedů. Poláci Hate právem patří k nejlepším death metalovým reprezentantům své domoviny a tak jsem zákonitě zvědavý, jak se pochlapili s deskou “Crusade: Zero”, která navazuje na povedený zásek “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a je první nahrávkou kapely od úmrtí baskytaristy Mortifera v roce 2013. Stříbro si odnáší grindoví titáni Napalm Death z Velké Británie a aby také ne – jejich tři roky stará deska “Utilitarian” je prostě ultimátní nářez a já bych se zatraceně divil, kdyby tihle legendární pánové na nastavenou laťku nedosáhli. A konečně první místo – a to dnes putuje do Německa. Blind Guardian jsou prostě srdcovka a já doufám, že se deska “Beyond the Red Mirror”, s níž se bardi vrací po pěti letech studiového ticha, zařadí k těm svým předchůdcům, díky nimž Blind Guardian dlouhodobě okupují absolutní špičku power metalového žánru. Není jiná kapela, která by hrála podobně jako Blind Guardian, takže ať je ten originál také skvělý, jak se na jméno jeho tvůrců sluší!
Kaša:
Seznam lednových novinek, které se pomalu chystají na výpravu mezi posluchače, vypadá opravdu nadupaně, ale když jsem se pořádně porozhlédl, tak jsem zjistil, že vyloženě zvučných jmen, na jejichž počiny se vážně těším, tam moc nemám. Pořádně mě napadá jen jediné jméno a jsou jím britské grindové legendy Napalm Death. Ti v posledních letech fungují v opravdu působivé tvorbě a jejich alba se po nevýrazných devadesátkách stala jistotou kvalitního přísunu hudebního zvěrstva. Předchozí “Utilitarian” bylo svého času vážně skvělé, takže minimálně stejnou kvalitativní úroveň od čtveřice z Birminghamu očekávám i letos. Věřím, že “Apex Predator – Easy Meat” bude pořádné maso, takže devítka je jasná volba.
nK_!:
Leden vypadá z dnešního hlediska (2. prosince) pořádně našlapaně. Marilyn Manson (3/10), Napalm Death (7/10), Venom (7/10)… Samá zvučná jména, ale já stejně sáhnu po něčem nenápadnějším. The Crown jsou pro mě synonymem kvalitního death metalu a v mém playlistu mají své čestné místo už něco přes deset let. Reunionová, čtyři roky stará deska “Doomsday King” se náramně podařila a nedoufám tedy v nic menšího než dotažení nastavené laťky. Navíc se do kapely vrátil původní vokalista Johan Lindstrand, tak mi neříkejte, že to nebude stát za to!
Atreides:
Leden je přesně takový, jaký si jej představuji. Pusto, prázdno, nikde nic, co by stálo alespoň za řeč. Nad ponurou scenérií se vznáší pár krkavců lačně vyhlížejících těch několik výjimek, které se schovávají před jejich zrakem. Zhruba tak vypadá nabídka alb pro začátek nového roku. Z metalu mě, možná trochu paradoxně, zaujala jen novinka domácích Cruadalach, “Rebel Against Me”, na niž kapela vybrala peníze před rokem skrze Startovač. Sic mám tuhle kapelu raději živě než z alba, předchozí desku mám v jistých ohledech docela rád, a i když není dokonalá, rozhodně není tak tragická, jak o ní mnozí tvrdí. Pozornost ale na sebe strhávají žánry stojící zcela mimo tvrdou hudbu, a to prostřednictvím člověka, jenž vystupuje pod jménem Panda Bear. Vcelku nenápadná osoba pohybující se ve vodách indie popu, elektroniky a jemných experimentů si mě získala již předchozím albem “Tomboy”, které, sic je dost klidné, není zdaleka tak otevřené a přístupné, a nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Proto jsem náramně zvědavý na to, s čím Panda Bear přijde na novince poněkud obskurního názvu “Panda Bear Meets the Grim Reaper”. Prakticky nevím, co po čtyřleté odmlce očekávat a název nenapovídá takřka nic, takže bude potřeba sečkat a zjistit na vlastní uši, co pro nás hudebník připravil.
Zajus:
Ačkoli lednový výčet vycházejících alb obsahuje některá hodně velká jména, zjistil jsem, že mám problém vybrat alespoň jedno, na které bych se v prvním měsíci nového roku těšil. Vše jde tak nějak mimo mě, a tak jediným albem, které si v lednu určitě poslechnu, bude “Rebel Against Me” českých Cruadalach. Jejich debut “Lead – Not Follow” se mi nějakou záhadou podařilo neslyšet, ovšem ohlas, který jím Cruadalach vyvolali, byl značný. “Rebel Against Me” mi tak nabízí příležitost zjistit, v jaké formě se kapela nachází aktuálně – a případně mě vybídne k dohnání restů v podobě debutu. Mimo českou kotlinu však v lednu, zdá se, bude pěkná nuda.
Skvrn:
Jestliže v případě února a března své favority mám už nyní, s lednem je to o poznání složitější. Na jména není následující měsíc vůbec skoupý, nabízí snad ve všech žánrech něco k zakousnutí, jen mé ucho si s ním není s to potykat. V nepříliš velké konkurenci nakonec vyhrála zvědavost. Subterranean Masquerade jsem měl dlouho v přeplněném seznamu “na poslech” a nyní by k oné poslechové realizaci mohlo dokonce i dojít. Tihle američtí progresivci totiž přichází s očekávaným nástupcem ceněného debutu “Suspended Animation Dreams” z roku 2005 a já alespoň po deseti letech od jeho vydání zjistím, co jsou Subterranean Masquerade vlastně zač. Na německé Finsterforst nejsem o nic málo zvědavější než na novinku Subterranean Masquerade. Z klasického kolovrátkového (byť mírně nadprůměrného) folk metalu Němci postupně přešli k daleko vážnějšímu pojetí, vyvrcholeným na “Rastlos” z před dvou let. Něco ve mně sice nepříjemně hlodá, že “Mach dich frei” bude slabší, nicméně mýlit se budu moc rád.
Samhainfest je v Čechách i na Moravě už pěkných pár let docela zavedená šňůra podzimních folk metalových koncertů, která se z původně domácího miniturné přehoupla v mezinárodní akci pohybující se spíše ve státech východní Evropy. Není proto překvapením, že vedle pořádajících Cruadalach se postavili maďarští Elanor, rumunští An Theos a brněnští Wolfarian. Co vám budu povídat, kromě Cruadalach mi ani jedno jméno nic moc neřeklo, protože folk metal už mi dávno neříká tolik co před pár lety, takže letošní Samhainfest byl docela střelba naslepo, ostatně kdovíjaké záruky nedával ani samotný klub, známý především nevalnou kvalitou ozvučení. Šel jsem tedy s tím, že po pár letech Cruadalach docela rád uvidím a zbytek kapel mě může v nejlepším příjemně překvapit, což se nakonec docela vyplatilo.
Vzhledem k tomu, že pro všechny příchozí před osmou večerní byl vstup za lidových 150 korun, jsem se tentokrát dostavil včas. Ne, že by mě těch čtyřicet korun navrch zabilo, ale když je ta možnost, proč nepřijít dřív, že jo. Nižší vstupné způsobilo, že už na první Elanor byl klub docela plný a díky slušné organizaci se začínalo jen s desetiminutovým zpožděním. Nicméně i když se jelo takřka na čas, zpočátku nebylo moc o co stát. Elanor se vytasili s naprosto příšernými pohádkovými klávesami, velmi pohlednou zpěvačkou, která se ovšem nedala poslouchat, a plastikovým vikingem, který se poslouchat dal, ale z jeho siláckých gest by si člověk nejraději vyškrábal oči. Hudebně to taky nebylo kdovíjaké, a i když jsem dokázal v sálu přečkat takřka celý set, znovu bych takovou chybu neudělal, protože tuctový rádoby folk metal mě prostě nezaujal. Nadšení jim asi nechybělo, zato sehranost a koule ano, takže příště se Elanor raději vyhnu.
Zato An Theos se ukázali v lepším světle. Po pauze, která desetiminutové zpoždění znatelně natáhla, se na pódiu vyskládalo rovněž sedm muzikantů (na které se díky sličnému triu zpěvačky, klávesačky a houslistky dalo mnohem lépe dívat). Před publikem působili mnohem živěji, lépe komunikovali a hudba samotná byla docela někde jinde a do kotle, jaký se jim podařilo rozpoutat, se nedalo nepřidat a kapelu v jejím snažení nepodpořit. Fakt, že největší ohlas měl asi cover Korpiklaani (tuším, že to byla “Cottages and Saunas”) pro mě nemá kdovíjaký význam na rozdíl od faktu, že stejně dobře, ne-li lépe, se pařilo i na jejich vlastní tvorbu, která nebyla věru zlá. Nevím, jestli bych si An Theos pustil i k domácímu poslechu, živě ale fungovali výborně a řada folkových melodií mě potěšila.
I tak ale byl kotel pod pódiem zdaleka největší v případě Cruadalach. Sic to nebyla taková pařba, jako kdysi dávno na prvním Samhainfestu ještě ve staré Chmelnici, rozhodně jsem si je užil i tentokrát. Komando v čele s pološíleným Radalfem se rozhodlo pro set poskládaný především z nových skladeb z připravované desky “Rebel Against Me”, které jsem na rozdíl od četných fanoušků slyšel úplně poprvé. Chytal jsem se tedy spíš na starší věci jako “Nezlomní” nebo na obligátní závěrečnou “Zlatovlásku”, nový materiál má ale sílu i potenciál a jsem upřímně zvědavý, jak bude znít z alba, protože zvuk nebyl Cruadalach zrovna dvakrát nakloněn. I když Radalfovi nebylo vzhledem ke zdravotním potížím zrovna dvakrát do skoku, celý set s přehledem odeřval a jako tradičně několikrát vletěl mezi fanoušky do kotle. Cruadalach – na rozdíl od zvuku – nezklamali a suverénně se zasloužili o nejlepší vystoupení večera.
Naprosto propocený jsem pak už jen čekal, co předvedou Wolfarian, s nadějí, že by to nemusel být naprostý propadák. Večer díky zdlouhavému zvučení postupně nabral asi hodinovou sekeru, nicméně naprosto zničený a propocený jsem po Cruadalach trochu delší pauzu uvítal. Nakonec sice byli Wolfarian hudebně i přesvědčivostí jen o něco lepší než Elanor, nicméně i přes únavu jsem, částečně asi i ze setrvačnosti a fanouškovské solidarity, zůstal na většinu setu, protože po Cruadalach se podle očekávání většina osazenstva klubu rozprchla do domovů. A co si budeme povídat, koncert pro deset lidí je koncert na prd a hádám, že podobně to vnímala většina přítomných. Domů jsem se tak dostal až docela dlouho po půlnoci, ale nelituji, protože i když jsme se pro Samhainfest rozhodli takříkajíc na poslední chvíli, pro dvě výborná vystoupení utracených peněz rozhodně není škoda. Už jen proto, že vidět staré známé tváře z Cruadalach bylo zkrátka fajn.
Datum: 26.9.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Cruadalach, Грай, СатанаКозёл
Když se nějaké turné jmenuje Folk Metal Crusade, asi by bylo poměrně bláhové očekávat, že půjde o nějaký prasečí grindcore. Světe div se, opravdu se v rámci této šňůry hrál folk metal – hlavní program tvořily dvě ruské formace Грай a СатанаКозёл, přičemž právě druzí jmenovaní chasníci z Karélie, jejichž kapela má jen taky mezi námi jeden z nejvíc cool názvů na světě, byli tím hlavním důvodem, proč jsem se na pražskou zastávku vydal. Ruskou výpravu pak na Nové Chmelnice doplnily dvě domácí kapely, konkrétně Cruadalach a Groza…
Tedy, abych byl přesný, to o tom doplnění je vlastně pravda jen z poloviny. Groza totiž dva dny před akcí svou účast odřekla… nebo ještě lépe řečeno prý “vzdala”. Nicméně pokud by to někdo nevěděl, Groza je ve skutečnosti přejmenovaný Chernobor, což je skupina, jež má na svědomí “Koloběh Luny” alias jeden z nejpříšernějších folk metalových demosnímků, s nimiž jsem měl tu smůlu se potkat. Tím pádem mě jejich výpadek i přes změnu názvu a značnou obměnu sestavy nijak netrápil.
Akci tedy začínají Cruadalach, kteří se mi v poslední době tak trochu ztratili z dohledu. Poslední album “Lead – Not Follow” vyšlo už před třemi lety, chystaná novinka “Rebel Against Me” stále ještě není a živě jsem je dlouho neviděl. Asi hlavní změnou od našeho posledního setkání bylo ubrání cella a přibrání druhé houslistky Elišky, jenže přesně dle zákonu schválnosti ten večer Cruadalach vystupovali v mírně “obřezané” sestavě, v níž chyběla zase první houslistka Hanka, takže housle byly stejně jenom jedny. Jinak ovšem bylo vše při starém v tom smyslu, že Cruadalach opětovně ukázali, že jsou především živou kapelou a na pódiu to umějí rozbalit. V tomto “rozbalování” vynikal obzvláště zpěvák Radalf (výlety z pódia na plochu mezi lidi nebyly nijak výjimečné) a baskytarista Ondráš, kteří oba pařili velice zodpovědně. První vteřiny koncertu sice kapelu uvítaly s dost příšerným zvukem, ale naštěstí se to velice rychle zlepšilo a už během prvního songu zvukař usměrnil kompletní nástrojové obsazení do poslouchatelných mezí.
V rámci setu Cruadalach namíchali starší kusy a nové skladby z “Rebel Against Me” od oka v poměru půl na půl. A jak kapela zmínila, byl to poslední koncert, v jehož rámci vypadal setlist tímto způsobem, protože od příště se už prý bude hrát hlavně z “Rebel Against Me”. Na jednu stranu samozřejmě chápu, že nové songy skupinu baví víc, ale nevím, jestli je to úplně dobré řešení, když deska ještě není venku. Vezmu-li to sám za sebe, já jsem byl na vystoupení Cruadalach po dlouhé době, takže jsem nové písničky slyšel poprvé a takhle na první dobrou mi toho zas tolik nedaly, tudíž jsem se víc bavil u těch starších válů jako “Vrásčitá” (obzvláště ta se ten večer povedla) nebo “Nezlomní”. V závěru pak samozřejmě nesměla chybět obligátní “Zlatovláska”.
Jako druzí nastoupili СатанаКозёл, kteří jsou pro mě v nadsázce řečeno trochu záhadou. Přestože na první pohled hrají takový ten “blbý” folk metal, z nějakého důvodu jsem si k nim svého času našel cestu prostřednictvím debutového alba “Рогатыя”, které se mi zalíbilo. Ještě o něco víc mě pak bavilo pokračování “Солнце мёртвых”, jenže za ty roky (čtyři), co od vydání utekly, jsem СатанаКозёл takřka neslyšel, a jak jsem na koncertě zjistil, paměť asi nemám úplně nejlepší, jelikož jsem nepoznal jediný song. To ovšem nijak zvlášť nevadilo, protože muzika СатанаКозёл nepatří k nejsložitějším, takže se bylo čeho chytit i tak. Ostatně to bylo vidět i na více než solidní odezvě přítomného publika, přičemž pochybuji, že všichni přítomní měli kapelu zodpovědně nastudovanou od A do Z.
Tak jako tak, СатанаКозёл předvedli vcelku slušný výkon. Nejednalo se o žádný velký zázrak, který by člověka vyloženě strhl (pokud jste tedy na koncert nedorazili s tím, že budete pařit jak šílení, ať už bude hrát na pódiu cokoliv – i takoví byli evidentně přítomni), ale Rusové se sympatický snažili. Obzvláště baskytarista Magister se nijak nešetřil a jel na plný plyn, nicméně se nedá tvrdit, že by to kdokoliv ze sestavy vyloženě flákal. Za zmínku jistě stojí i fakt, že v jedné písničce na pódium přiběhly zazpívat obě holky z Грай.
Zatímco s tvorbou Cruadalach i СатанаКозёл jsem nějak +/- obeznámen byl, v případě Грай, jejichž holky se na vystoupení převlékly z civilu do jakýchsi folkových hábitů, tomu tak nebylo, jelikož jsem tuto formaci začal registrovat teprve nedávno. Jak se však záhy ukázalo, pro Rusy to žádný handicap nebyl, protože Грай to ten večer suverénně vyhráli i tak. Ani první, ani druhá skupina nebyly špatné, obě byly v pohodě, ale Грай byli přinejmenším skvělí a na pódiu jim to šlapalo naprosto bezchybně. Výtečná byla zejména zpěvačka Irina Zybina, která divákům poskytovala hned trojí radost – byla radosti ji poslouchat, protože výborně zpívala; byla radost se na ni dívat, protože jako správný frontman (ehm, frontwoman) táhla celé vystoupení kupředu, dobře pracovala s publikem a obecně se chovala velice sympaticky; a pak byla ještě jednou radost se na ni dívat, protože i hezky vypadá. Nicméně ani zbytek Грай nijak zvlášť nezaostával, ať už to byl baskytarista a growler Yuri Bedusenko (jenž byl jen tak mimochodem asi dvakrát tak vysoký oproti zpěvačce, takže vedle sebe vypadali docela vtipně) nebo Aliya Latypova, která sem tam přispěla doprovodným zpěvem, ale jinak střídala různé flétny a píšťaly jak na běžícím páse a v první písni ukázala i dudy (myšleno jako nástroj, vy prasata).
Během vystoupení zaznělo i několik ukázek z novinkové desky “Млада”, jež by měla vyjít co nevidět, například titulní song, ale abych vás nelakoval, tak se přiznám, že to vím jen proto, že to Irina hlásila. V jedné písničce pak hostování oplatili dva členové СатанаКозёл, kteří si přišli něco zahulákat, přičemž zejména vokalista se v mezičase zjevně stihl docela zodpovědně upravit alkoholem, takže měl během svého výstupu docela pitomý výraz a nekoordinované pohyby. Kabely z kytary však nikomu nevytrhl, takže se nevyskytl žádný problém. Tak jako tak, vystoupení Грай mělo rozhodně šťávu a zcela upřímně mě bavilo mnohem víc, než jsem očekával, na čemž nic nezměnil ani trochu nepovedený začátek, u něhož skoro nebylo poznat, kdy kapela přestala zvučit a kdy vážně začala hrát. Na akci jsem se sice vydal především kvůli СатанаКозёл, ale nakonec to byli právě Грай, od nichž jsem si odnesl nejlepší zážitek a díky nimž jsem rád, že jsem dorazil. Že si seženu nadcházející album “Млада”, až vyjde, o tom netřeba pochybovat, protože pokud mělo být vystoupení reklamou na desku, povedlo se náramně.
Publikum bylo po celý večer naladěno na stejnou vlnu, na níž vysílaly i vystupující skupiny, takže odezva byla dobrá, nějaký ten kotel taky byl a už Cruadalach dokázali lidi rozhýbat, o Rusech ani nemluvě. Počet dorazivších se mi zdál čistě od pohledu rovněž v pohodě, rozhodně by se vešlo víc hlav, ale že by sál zel prázdnotou, to se říct nedalo. Bohužel se však klasicky našlo pár tak trochu debilů… obzvláště borec v mikině Sekhmet, který na férovku přišel ke kraji pódiu, vylil na zpěváka СатанаКозёл pivo a následně sundal jen tak pro srandu nějakého dalšího člověka v publiku zápasnickým chvatem, by zasloužil regulérně nakopat do prdele. Stejně tak nechyběli lidi, kteří evidentně přišli spíš vykalit pár piv a bylo jim vcelku šumák, co jim k tomu hraje, ale ti už mě na rozdíl od před chvílí zmiňované kreténa neiritovali… inu, ať si každý svoje prachy utrácí za to, co sám uzná za vhodné.
Ze strany samotných vystupujících však není důvod ke stížnostem, protože všichni odvedli přinejmenším dobrý výkon, v případě Грай pak dokonce výkon bez přehánění výtečný. Zvuk se kromě zmiňovaných prvních pár vteřin Cruadalach (což se ale velmi rychle spravilo a skupině to nijak neuškodilo) taktéž vydařil a u СатанаКозёл i Грай byl na velmi solidní úrovni již od prvních tónů. Ačkoliv jsem tedy na akci dorazil víc z nudy, než že bych opravdu bezmezně toužil po tom tyhle tři skupiny vidět, nakonec jsem odcházel docela spokojen a s pocitem, že to rozhodně nebyla ztráta času.
Pro úplnost se sluší dodat, že Praha nebyla jedinou českou zastávkou turné. Hned o den později se Грай a СатанаКозёл představili v Brně a ve středu 1. října se objeví ještě v Ostravě. Pokud bych měl na základě pražské akce nerozhodným doporučit, jestli do Ostravy dorazit nebo ne, pak říkám jděte, protože mě to bavilo.
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující (obsažení v reportu): Alkehol, Apocalyptica, Arakain, Blue Effect, Cannibal Corpse, Children of Bodom, Crashdïet, Cruadalach, Debauchery, Debustrol, Destruction, Fata Morgana, Harlej, Lacuna Coil, Mercenary, Smash Hit Combo, Snail, Škwor, Törr, XIII. století
Jubilejní desáté výročí Basinu se neobešlo bez pořádně macatého proma a na naši již šestou návštěvu tohoto největšího západočeského festivalu přijíždíme poměrně natěšeni. Jakpak by ne – jména jako Children of Bodom, Cannibal Corpse nebo Apocalyptica nenechají téměř žádné rockové srdce chladným. Jediným předvídaným problémem bude ale počasí, jelikož hlásí extrémní vedro a tropické noci. Super.
Pátek:
Do areálu se po vyřízení vstupních formalit dostáváme krátce po třinácté hodině a v pohodě tak stíháme vystoupení plzeňských pekelníků Fata Morgana. Viděl jsem je už několikrát a pokaždé se mi líbili. Chytlavý metal staré školy, přesvědčivý frontman a podřezaná panenka nebo pitva v přímém přenosu jsou zárukou dobré zábavy ostatně vždycky, nebo ne? Fata Morgana byla jednou z prvních kapel vystupujících na hlavní Budweiser Budvar Stage a musím říci, že mě překvapilo velice dobré nazvučení (ostatně až na výjimky každá zde vystupující kapela byla odkudkoliv perfektně slyšet).
Chvíli se přestavuje a to už nastupují staří známí Törr, kteří snad ani nemohou zklamat. Nedávné změny v sestavě se naštěstí prověřených fláků moc nedotkly, ale uvítal bych možná méně novější tvorby, která je podle mého názoru docela otřesná. Každopádně bylo “Kladivo na čarodějnice” i “Armageddon”, takže spokojenost.
Povinná okružní jízda kolem stánků s občerstvením a merchandisem nás pomalu ale jistě dovedla až k vedlejší Božkov Stage (která se mimochodem téměř celé tři dny vyznačovala příšerným nazvučením kapel) a vystoupení plzeňáků Snail. Měl jsem možnost je vidět vůbec poprvé a musím uznat, že tihle chlapíci celkem válí. Frontmanova drobná hlasová indispozice se dá bez problémů prominout, protože i tak byl set zábavný a živý.
Pár kroků zpět a už hop hop na Debustrol. Prověřená kapela, prověřený set, prověřená show. Jen škoda, že chyběla pila a s ní samozřejmě výborný “Masoterián”, ale stejně jsme si pěkně zakřičeli. Rychle do sebe něco naházet a už zase stojíme před hlavním pódiem, kde právě začíná vystoupení budějovických Satisfucktion. Další kapela, kterou jsem neměl to štěstí vidět kdykoliv dříve, a další z těch, které opravdu potěšily. Příjemný metal/rock s příměsí rockabilly, kde písničky mají opravdu koule a solidní tah na bránu. Občas sice nebylo moc dobře rozumět zpěvu, ale to frontman hbitě vynahrazoval různým poskakováním a vybízením davu. Dokonce došlo i na docela slušný crowd surfing. Hodně zábavná hodinka.
Třicet minut a přesně na vteřinu začíná vystoupení prvního z headlinerů – kapely Children of Bodom. Na pódiu nesmí chybět tradiční autíčko (které se ale třeba na předloňském Brutal Assaultu na pódium nevešlo), které slouží hlavně jako Alexiho (zpěvák) stolička či případně lehátko, ze kterých může všem předvést svůj kytarový um. Laiho byl obecně v dobré formě a až na pár přehmatů odehrál celý koncert velice slušně a dokonce byl v tak dobré náladě, že si i zavtipkoval. Zbytek kapely se také snažil, ale už od začátku mne jímal trochu nepříjemný pocit, že tady pánové jsou jen pro to, aby zahráli, shrábli zlato a zase zmizeli někam na sever, což je možná trochu škoda, protože zrovna na Children of Bodom jsem se celkem těšil. Vystoupení proběhlo rychle a celkem bez větších promluv a odezva publika byla vysoká (hlavně v brutálním moshpitu). Výtku bych měl ještě k poměrně špatnému zvuku v předních řadách, kdy jsem měl občas problém poznat písničku i po první půlminutě hraní. Úplně na závěr ale potěšila “Are You Dead Yet?” a byl konec.
Večer byl zasvěcen finským kapelám, protože hned po Children of Bodom nastupují jejich krajané Apocalyptica, na které (soudě podle počtu triček mezi obecenstvem) přijelo poměrně velké procento přihlížejících. Abych řekl pravdu, první tři písničky jsem jenom stál a zíral s otevřenými ústy. Neměl jsem možnost tohle kvarteto zatím slyšet naživo a můžu říci, že jejich vystoupení vážně stojí za to už jen kvůli těm husarským kouskům, které každý jeden z celkem tří cellistů předvádí. Zvuk byl celkem dobrý a vystoupení příjemně ubíhalo, ale když na několik písní vystoupil zpěvák (bohužel nevím jméno), jeho výkon mne příliš neoslnil. Zaznělo samozřejmě několik cover verzí písní od Metallicy, a to zrovna ty, na které jsem se těšil nejvíce – “Master of Puppets” a “Nothing Else Matters”. Kultovka “Path” z dílny samotné Apocalypticy ale nepřišla, což jsem se celkem divil.
Sobota:
Sobotní dopoledne by se ve Spáleném Poříčí dalo popsat dvěma slovy – jáma pekelná. Příjemné ráno pod mrakem střídá modrá obloha a slunce, které bude svými paprsky bičovat festivalový areál až do pozdních večerních hodin, než se konečně uráčí laskavě zmizet a zalézt. Polovinu dne tedy trávíme v městečku nebo u nedaleké vodní nádrže, kde se snažíme držet ve stínu nebo se vyvarovat jakémukoliv delšímu pobytu mimo vodu. Před pódia zavítáme tedy poprvé až kolem páté hodiny odpolední, a to na nikoho menšího než pana Radima Hladíka s Blue Effectem. Na to, že je mu kolem pětašedesáti, válí na kytaru pořád stejně dobře jako za mlada. Kapelu hraní bavilo a neskutečně si jej užívala a vůbec nevadilo, že přijela pozdě a musela vystřídat stage i čas s chilskými Thornafire, které jsme tudíž neviděli, ale od někoho jsem zaslechl, že se jednalo o klasický řízný death metal, jenom z exotičtější země.
Kolem půl osmé nastupuje legendární XIII. století, které v západních částech naší zemičky vystupuje i po tolika letech zářné kariéry vůbec poprvé. Nejlepší nazvučení, které předčilo i zahraniční headlinery, příjemný frontman a dobře zvolený set, který měl co říci i lidem, kteří na XIII. století nejsou přímo odkojeni (mně). Velice příjemné překvapení, jen škoda, že jsem musel odejít dříve, abych na vedlejším pódiu stihl vystoupení svých německých oblíbenců Debauchery.
Obával jsem se nečitelné zvukové koule a byl jsem notně překvapen, když hned od první písničky byl zvuk čistý a každý z nástrojů jednoduše čitelný. Jenom počet muzikantů mi nějak haproval, protože live line-up Debauchery by mělo tvořit pět lidí, ale na pódiu z nich byli jen dva plus slečna hrající na baskytaru. Kravál ale udělali stejný, a tak si nebylo na co stěžovat. Samotné vystoupení bylo brutální, hráči postříkaní umělou krví a mávající hlavou do svých death metalových riffů. Zazněly mimo jiné fláky jako “Warmachines of War” (mimochodem kandidát na nejdebilnější název songu, který jsem měl kdy možnost slyšet) nebo “Zombie Blitzkrieg”. Na mou oblíbenou “Blood for the Blood God” ale naneštěstí nedošlo.
Crashdïet zpět na hlavní stage jsem sledoval tak napůl, protože jsem se věnoval spíše tomu, co jsem si koupil k večeři. Jinak hráli celkem nijak moc zajímavý glam rock, a když se zpěvák pokoušel komunikovat s publikem česky, znělo to jako by si trénoval ruštinu, takže stejně nikdo nerozuměl.
Přichází jeden z vrcholů sobotního večera – dánští Mercenary. Z jejich studiové tvorby znám pouze jedno album, ale to mi vůbec nebránilo, abych si jejich set náležitě neužil. Melodic death metal je hudba energická a v podání Mercenary ještě navíc sakra zábavná. Moshpit vřel po celou dobu jejich vystoupení a došlo dokonce i na wall of death, která byla vážně masakrální. Kapela jako taková hrála velice dobře a precizně, což přilákalo mnoho a mnoho lidí, kterým jinak jméno Mercenary vůbec nic neříká (na začátku vystoupení bylo před pódiem poměrně málo fanoušků).
Destruction přišli, jak název velí, zničili a odešli. Neuvěřitelná porce energie nacpaná do hodinového vystoupení rozbourala veškerá má (ne)očekávání, protože ani s Destruction jsem zatím neměl tu čest. Perfektně zvolený a vyvážený playlist šel ruku v ruce s unikátními výkony členů kapely. Zpěvák je opravdu démon, který se nad diváctvem tyčil jako maják v bouřce. Dle ohlasů publika zazněly ty největší a nejlepší fláky z historie téhle thrashové mašiny, z nichž mi nejvíce utkvěla v paměti loňská “Hate Is My Fuel”, jejíž refrén mi běží v hlavě ještě dneska. Paráda.
Frantíci Smash Hit Combo měli celkem smůlu, že se na jejich část programu začal zvedat dost silný vítr, který vypadal, že by rád zboural celou stage. Vystoupení tedy bylo předčasně ukončeno asi o deset minut dříve, a to dost neurvalým způsobem, kdy pořadatel prostě vypnul zvuk a nakráčel moderátor, který oznámil, že je konec. I těch sotva čtyřicet minut, ale stačilo na to, aby si mě tihle rapcoroví maníci totálně podmanili. Ač pozdě v noci, na pódiu se stále něco dělo a vystoupení Smash Hit Combo bylo tak energické, že přimělo znavené diváctvo ještě jednou sebrat veškeré síly a vehementně pařit na jejich vskutku netradiční muziku. Rap kombinovaný s dunivými tóny metalu a metalcoru se mi vždy zamlouval a Smash Hit Combo jsou v tomhle oboru jasná jednička. Jednoznačně největší překvapení celého festivalu.
Neděle:
V neděli nás jako první přivádí do areálu česká folk metalová formace Cruadalach, jejíž frontman Jan “Radalf” Vrobel je zároveň redaktorem mého oblíbeného časopisu, takže jsem se těšil hned dvojnásobně. Trochu zamrzelo horší nazvučení, ale vždycky jsem si myslel, že zvučit věci jako dudy, housle a další nepojmenovatelné folkové nástroje je pro rockovou kapelu peklo, takže tady se to dá celkem bez problémů odpustit. Samotní Cruadalach hráli pěkně a chytlavě a na jejich vystoupení se pod pódiem sešlo nemalé množství posluchačů, což je pro takovou kapelu jistě skvělá satisfakce.
Hnedka následuje česká rocková trojka Škwor, Alkehol a Harlej, kdy každá z jmenovaných předvedla ten nejklasičtější možný set, jaký si lze představit. U Škworu úvodní “Amerika”, “Dokonalej” nebo novější “Za barevným sklem”, Alkehol do nás nasypal tradiční porci vylitých songů, kdy s “Buráky” pomáhala zpěvákovi (Ota Hereš) jeho malá dcera, která zatím vůbec, ale vůbec neumí zpívat :-) Harlej hráli “Svařák” naštěstí jen jednou, takže fajn.
Německé Wolfchant, kteří se museli prohodit s Arakainem, jsem kvůli lovu na jídlo nezastihl, ale samotné krále české metalové scény jsem si přeci nemohl nechat ujít. Letos jsem je viděl v rámci třicetiletého turné již dvakrát, ale to vůbec neubralo na intenzitě jejich vystoupení, které bylo (jako ostatně vždycky) na profesionální úrovni. Zaznělo intro i písně výhradně ze jmenovaného turné a každý, kdož se na ten skvost přišel podívat, musel odcházet maximálně spokojen.
Ranní slunce a odpolední zatažené počasí vystřídal prudký ceďák, který bohužel vyšel přesně na celý set Lacuna Coil. Ne, že bych se na ně nějak výjimečně těšil, ale přeci jen zamrzí, když musí člověk sledovat vystoupení jednoho z headlinerů z prostor pod pivním stanem, který se tyčí zhruba asi padesát metrů za zvukařským ležením. Fanoušci pod pódiem ale nechyběli ani v největším slejváku, takže kapela zřejmě zahrála dobře. Asi nepůjde úplně o podložený názor, ale přišlo mi, že zvuk by mohl být v některých momentech o něco dotaženější a lepší. Jinak celkem pohoda, poslouchat se to i v dešti dalo.
Lijavec je pryč a přichází absolutní vrchol celé třídenní štreky – američtí Cannibal Corpse. Kdo neviděl, neuvěří. Dokonalý zvuk, nadpozemské výkony jednotlivých členů kapely a gumové krční obratle zpěváka mi vyrazily dech a musel jsem dlouho přemýšlet, než se mi vybavil lepší koncert, který jsem měl kdy možnost navštívit. Cannibal Corpse do nás bez keců valili nejlepší a prověřené kousky své dlouholeté kariéry – namátkově třeba novější “Time to Kill Is Now” nebo “Make Them Suffer”, “Priests of Sodom”, “Born in a Casket”, “Hammer Smashed Face” a nejlepší “I Cum Blood”. Baskytarista Alex Webster je doopravdy magor. Jeho práce s nástrojem je prostě neuvěřitelná a musím se přiznat, že podstatnou část vystoupení (krom vydatného headbangingu) jsem strávil zíráním na jeho prsty, které byly kolikrát i neviditelné z toho, jak rychle běhaly po pražcích. Stejně tak oba kytaristé a bubeník. Nejlepší hodina festivalu, která ale bohužel velmi rychle utekla a my byli nuceni opustit uzavřený areál a pomalu, ale jistě se odebrat do svých domovů.
Zhodnocení:
Hudebně se tento jubilejní ročník povedl na výbornou, kapel bylo tak akorát a byly vybrány s citem přesně tak, aby si opravdu každý přišel na své. Ač jsme si to zpočátku nemysleli, rozvrstvení programu do jednotlivých dní bylo určitě dobrou volbou.
Hodně mě potěšila klasická látková vrácenka. Dřívější ročníky (loni jsem ale vynechal, takže tam nevím) vždy oplývaly ošklivým obarveným kusem plastu, který se rychle odřel a ještě rychleji strhl. Pro sběratele lahůdka. Dobré bylo také zavedení vratných pivních kelímků po vzoru velkých světových festivalů. Při záloze 30 Kč si každý dobře rozmyslel, zda zbytky piva a plastu odhodit do nicnetušícího davu před ním, jako to bývalo zcela běžné na minulých ročnících. V areálu dokonce fungoval i stánek, ve kterém jste mohli posbírané papíry a jiný odpad vyměnit za body, které vám posléze vynesly zajímavé dárky. Nevím, zda toho někdo využíval, ale každopádně se jednalo o chytrý tah jak se alespoň pokusit o větší pořádek na festivalu.
Festivalové ceny byly klasické a do stokoruny se člověk celkem pěkně najedl. Oficiálním pivem festivalu byl letos už podruhé Budweiser Budvar. Škoda, někdejší Gambrinus vesnička byla s těmi svými atrakcemi docela zábavná. Teď bylo možné zahrát si pouze fotbal na malém nafukovacím hřišťátku kropeném vodou. Klouže!
Technicky vše klapalo (až na některé výjimky) poměrně pěkně, časový harmonogram byl dodržován a velký dík patří pořadateli, který opět zaměstnal rozumnou security agenturu, která zbytečně neobtěžovala bavící se lid a zároveň podávala na celé ploše festivalu i přilehlého stanového městečka pomocnou ruku.
Horší to bylo s moderátorem z Rock Rádia, který celou akcí provázel (na jméno nevzpomenu). Občas mi přijde, že tuzemské festivaly se předhánějí v tom, kdo zaměstná méně kompetentního uchazeče na post uvaděče. Nějaké přežblebty by se daly odpustit, ale když často ani nevíte, co hraje na druhém pódiu, nebo odkud daná kapela vlastně přijela, je to už trochu trapné.
Sečteno a podtrženo – povedený a skvěle zorganizovaný festival, který jsem si náramně užil a určitě nebudu sám kdo řekne, že se už teď těší na příští ročník, na který jsou již nyní potvrzení italští Graveworm!
Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…
…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.
Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.
Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.
Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.
Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.
Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of Rage i Psychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.
Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu…
Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.
Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.
Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.
Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.
Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.
Zhodnocení:
Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.
Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…
Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.
Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.
Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.
Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…
Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.
Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.
Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.
Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.
V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!
Top5 2011:
1. Nightwish – Imaginaerum
2. Крода – Чорнотроп
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
4. Turisas – Stand Up and Fight
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
1. Nightwish – Imaginaerum
Co jsem si všiml, tak obecenstvo se stran prvního čistě konceptuálního počinu v dějinách finských Nightwish rozdělilo na dvě přibližně stejné části – jedna album nehodnotí příliš kladně a vyčítá mu kdesi cosi, zatímco druhá je jím naprosto uchvácena. Já se řadím do tábora číslo dvě. Tuomas a spol. vytvořili přesně to, co se mi líbí. Je tam několik málo slabších momentů – jako třeba když chvíli zpívá Troy Donockley – ale jsou to natolik krátké úseky, že vůbec nemá cenu se o nich zmiňovat. Pozitiva naprosto drtivě převažují. Anette překvapila i ty největší optimisty jako například mě – zní snad v každé skladbě jinak a je to až neuvěřitelné. Je pravda, že na úkor orchestrálnosti jsou poněkud upozaděny tradiční metalové nástroje, ale to dle mého není ani trochu na škodu. Umělecký záměr zachytit jakousi “burtonovskou” atmosféru se povedl na výbornou a já nevím, co bych měl vychválit dřív – obraz fantaskního cirku vykreslený ve “Scraretale”, sypačku “Last Ride of the Day” nebo chvilku poezie v “Song of Myself” (kterou skutečně upřímně považuju za naprosto úžasnou)? Tohle se mi prostě a jednoduše trefilo do noty.
2. Крода – Чорнотроп
Dlouho to vypadalo, že Крода letošní rok vyhraje, ale pak přišli Nightwish a tomu se zkrátka konkurovat nedá. Každopádně kontroverzní Eisenslav si se svým sólo dílem poradil náramně a stvořil velice kvalitní dílo. Mě osobně se album líbí výrazně víc než předchozí opěvované “Похорон сонця”. Proč přesně to vám ovšem asi neřeknu…
3. Dream Theater – A Dramatic Turn of Events
Nový počin hudebních virtuosů Dream Theater skutečně není tak dobrý jako dva roky staré “Black Clouds & Silver Linings”. Že by se projevil odchod skladatelského motoru Mika Portnoye? Snad. Nicméně to, že něco není tak dobré jako mistrovské dílo, ještě neznamená, že se pořád nejedná o klenot. Hudba “Snového divadla” může být pro mnohé hůře stravitelná, nebo snad dokonce nudná. Kdo však do jejich tvorby pronikne, ten pozná, že jde o něco opravdu mimořádného. A kdyby nic jiného, tak za skladbu “Outcry” si to místo v mém “topu” zaslouží.
4. Turisas – Stand Up and Fight
Nominací tohohle kousku jsem si chvíli jistý nebyl, ale nakonec jsem se rozhodl ho zařadit na úkor jiných. Mně se zkrátka Turisas líbí, přestože hudebně nenabízejí zase o tolik víc než “módní” nenáročný power metal s folkovými přísadami. Na druhou stranu je pravda, že jejich provedení je docela neotřelé a celkem dobře identifikovatelné. Ať tak nebo tak, funguje to už třetí album. Nevím, možná je tohle jejich album do třetice nejslabší z toho, co zatím vyprodukovali, ovšem i kdyby snad ano, tak to pořád šlape velice pěkně.
5. Moonsorrow – Varjoina kuljemme kuolleiden maassa
Moonsorrow je pro mě velice srdeční záležitost – jestli někdo v mých očích třímá vlajku “skutečného” folk metalu a pevně rozkročen jí mává nad bitevním polem, pak to jsou právě tito Finové. Novým albem nezklamali. Přesto, nepronikl jsem do něj zase až tolik, a kdybych neznal starší tvorbu, tak popravdě nevím, jestli by mě to vůbec zaujalo. Přeci jenom si myslím, že by se měli vrátit na délky skladeb “pod deset minut” a více se soustředit na “silné momenty”, takhle to přeci jenom chvílemi skoro až splývá. Na místo v nejlepších pěti albech roku to stačilo, ale krčit se musí až na místě posledním…
CZ/SVK deska roku:
1. Stíny plamenů – Výprava za pravdou špíny
Co se týká českých luhů a hájů, tak já pro letošek nemám zase tak z čeho vybírat. Letos jsem domácí scénu jaksi zaspal a opomíjel. Reedice debutového alba Stínů plamenů obohacená o několik nových skladeb by si však cestu do tohohle přehledu našla tak jako tak. Kvalitativně totiž výrazně vyčnívá. Zájemce o další povídání můžu odkázat na mé Na co se nedostalo, abych se zbytečně neopakoval.
2. Cruadalach – Lead – Not Follow
Jak už jsem řekl – příliš velký výběr z domácí scény u mě nebyl. A protože Root při vší úctě k legendám místo tady nepřiřknu, volba musí padnout na poslední dílo, kterému jsem dopřál sluchu – totiž podle oficiálních informací v Praze usídleným Cruadalach. Debutové album této folkové party jsem před pár dny recenzoval a můžu jen zopakovat, co jsem psal tam – je to zajímavé, na naší scénu neotřelé, ale ani to není album, které by mělo změnit hudební svět. Každopádně pořád ještě mladá kapela má solidní potenciál do budoucna.
Neřadový počin roku:
Darkal – Here Comes the Darkness
Také o tomhle kousku už jsem se zmiňoval v mém Na co se nedostalo a pozorným čtenářům jistě neuniklo hodnocení 10/10. Proto je také toto demo logickou volbou pro neřadovku. Demo to totiž je leda v tom smyslu, že autor svou hudbu nahrál v domácích podmínkách a že jej zatím nevydal fyzicky, jinak by to s klidem mohla být fantastická řadovka o jejíž vydání by se jistě mnozí zájemci o neoklasickou ambientní hudbu poprali.
Koncert roku:
Theocracy: Praha – Exit-Us, 26.10.2011
Ono je to lehké být první, když jste jediní v kategorii. Letos jsem zkrátka na žádné jiné metalové akci nebyl. A tak, přestože samotný koncert jsem si zase tak moc neužil kvůli nepříliš kvalitnímu nazvučení, tak je vítěz jednoduše daný. Ale zase abych jenom nehaněl, Theocracy mám moc rád a své vystoupení rozhodně odehráli kvalitně, takže úplně hrozné to taky nebylo a nějaké ty zážitky (a suvenýr) jsem si odnesl.
Videoklip roku:
Dalriada – Hajdútánc
Ani ne, že by bylo tak skvělé samotné provedení toho videoklipu (to se ostatně u metalových videí stává málokdy), ale ten song je neskutečný nářez – prostě správná folk metalová juchačka moderního střihu, navíc okořeněná netradiční maďarštinou, která přinejmenším v podání Dalriady zní velice dobře. Bohužel zbytek alba pokulhává, proto jsem ho například nezařadil mezi nejlepší počiny roku. Ovšem aspoň prostřednictvím téhle kategorie bych chtěl dát Dalriadě možnost vyniknout.
Potěšení roku:
Alestorm – Back Through Time
Alestorm zkrátka nelze brát příliš vážně. Proto jsem je nezařadil do žebříčku “top”, protože to by bylo nefér. Ale počínaje povedeným obalem je tahle placka zkrátka dobrá. Když má člověk zrovna náladu vypnout a nezávazně se bavit, není důvod, proč nesáhnout po kapele ražení Alestorm, kteří na novém albu ukázali, že nenáročné power metalové juchačky-halekačky jim jdou víc než dobře.
Zklamání roku:
Edguy – Age of the Joker
Zatímco předchozí “strašná” deska “Tinnitus Sanctus” mi zase tak špatná nepřišla, tentokrát už se asi musím přidat k těm, kteří nad Tobiasem a Edguy zlomili hůl. Navzdory velikášským prohlášením nenabízí nové album téměř nic. Dva songy jsou dobré, jeden ujde a zbytek nejlépe průměr a nebo ještě něco daleko horšího.
