Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 4.12.2015 Label: Nasphyr Records Tracklist: 01. Borský sběrač 02. Lesk mrtvých požárů 03. Dějiny krve 04. Oddech par 05. Bledé cesty čistírenských muk 06. Flexibilní stoka 07. Sesutí podzemních cest 08. Synchronizace vod Hrací doba: 31:06 Odkazy: web / facebook / bandzone K recenzi poskytl: Stíny plamenů

Po delší pauze, kterou Stíny plamenů porušily předloni deskou „Propadlé vody“, se plzeňští žháři a kanálníci fungující pod taktovkou Lorda Morbivoda vydali na další výpravu do stok západočeské metropole. Poeticky nazvaná novinka „Šum v pološerech“ na první vyslovení evokuje spíš černobílou fotografii, nicméně pekelný black metal vypuštěný na svět během loňského prosince na sebe nenechává dlouho čekat a jeho burácivá podstata složená ze směsi odpadních vod a krve se hlásí ke slovu od první vteřiny.

Kanální výlet za účelem lovu zašuměného pološera to tentokrát bere trochu hopem a svojí délkou se takřka blíží hranici toho, co už bych byl rozměrově ochoten akceptovat za delší ípko. 31 minut je na Morbivodovu tvorbu plochou snad až nezvykle krátkou, nicméně nutno říct, že v porovnání s předchozím počinem o to intenzivnější. Na rozdíl od „Propadlých vod“ je „Šum v pološerech“ po kompoziční stránce založen spíš na agresivních kytarových riffech, což zohledňuje i výsledná produkce. Obě kytary, Egonova i Opatova, znějí průbojněji a ostřeji, což je dáno především útlumem Sheafraidhovy bicí soupravy, jejíž kopák minule měl tendenci bez milosti pohřbívat pod sebou vše, co by jej náhodou chtělo přehlušit, a mám dojem, že i Morbivodova baskytara byla o pár fousů výraznější. Finální mix tak více odpovídá charakteru hudby, aniž by ztrácel na čitelnosti jednotlivých nástrojů nebo hloubce.

Osmi skladbám zároveň dodává dostatečnou dávku ohně a agrese, díky níž vám doslova propálí skrz uši dřív, než se stačíte vzpamatovat z toho, co se vlastně děje. I při soustředěném poslechu jsem si chvíli musel zvykat na to, že sotva se rozezní první disharmonie „Borského sběrače“, chvíli nato už dohrává závěrečná „Synchronizace vod“. Nutno ale uznat, že to stojí za to. Stíny sice pořád jedou ten svůj charakteristický UG black metal a zásadnějším změnám se (alespoň na první pohled) vyhýbají jako odpadní voda čističce, vždy dokáží přijít s materiálem, který mě dokáže v nějakém směru oslovit. Díky tomu mi je ve výsledku víceméně jedno, že stavební kameny, potažmo celková struktura nebo směřování hudby se příliš nemění, a když už, tak spíše na úrovni atmosféry jako takové či tématu, něhož kterého se aktuálně deska točí.

Naopak páně Morbivod je jeden z toho mála lidí, u kterých jsem ochotný akceptovat i ohlédnutí se zpět, neb ve většině případů mám jistotu, že to ohlédnutí bude spíše zábavnou reflexí minulosti, jejíž užití má nějaký význam, aniž by sklouzl k sebevykrádání či patetické nostalgii – a už nezáleží na tom, zda tak činí po stránce hudební či textové. Specifická tématika ukrývající neméně specifický smysl pro humor v krvi, sračkách a mnohdy až absurdních výjevech si mě ostatně spolu s prachmatickou Umbrtkou získala již drahně let zpátky – a ačkoliv jsou mírně fanatická léta, kdy jsem byl schopný recitovat nejeden text takřka zpaměti, nejspíš dávno pryč, Stíny mě baví pořád, což platí i pro „Šum v pološerech“.

Osobně nevím, jestli z desky vypíchnout třeba retrospektivně laděný úvodní „Borský sběrač“, zběsilé „Dějiny krve“ nebo rozmáchlejší „Bledé cesty čistírenských muk“, protože by mi to přišlo trochu nefér vůči ostatním pěti skladbám. Každá z nich má svoje silné momenty, jež jsou schopny upoutat pozornost a bavit, přičemž naskládání tak intenzivního materiálu na mimořádně krátkou hrací plochu takřka eliminovalo možnost vaty. Kompozice jsou v tomto ohledu oholeny až na kost a víc už je ořezat nejde, aniž by nepřestaly dávat smysl. Jediným negativem, které mohu albu vytknout, zůstává samotná hrací doba, protože takhle silného materiálu bych si nechal naložit klidně o čtvrt hodiny víc. Pravda, můžete celkem po právu vytýkat, že to vlastně není nic nového, že je to pořád je to „jen“ black metal. Jenže v takovém případě si můžete jít pustit řadu jiných kapel. Stíny plamenů takové už prostě jsou. A ten black metal je na “Šumu v pološerech” pořád po čertech dobrý.

Země: Česká republika Žánr: black metal Datum vydání: 23.10.2014 Label: Nasphyr Records Tracklist: 01. Připomínám těm kolem 02. Zástupci 03. Cesty vody odpadní 04. Démonický tubus 05. Doudlevecký sběrač 06. Obtékání 07. Reinhard Čistírenský 08. Tajný plán Odkazy: web / facebook K recenzi poskytl: Stíny plamenů

Hádám, že Stíny plamenů není třeba nějak dlouze představovat. Lord Morbivod je dávno stálicí domácího black metalu a jeho tvorba mnohdy hranice černého kovu dalece přesahuje. Průmyslově špinavé projekty Umbrtka či War for War budiž toho příkladem. Přesto se v jeho portfoliu stále najdou jména, která zůstala black metalu bez výjimek věrná – právě třeba Stíny plamenů. Banda žhářů terorizuje kanalizace Plzně a dalších českých měst už víc než 15 let a “Propadlé vody” jsou sedmou řadovkou v diskografii, což vzhledem k pracovnímu nasazení ostatních plzeňských úderek pod Morbivodovou taktovkou není nějak překvapující číslo. Nicméně vzhledem k tomu, že předchozí deska “Výprava za pravdou špíny” je především znovunahraný debut, novinka navazuje až na pět let starou desku “Mrtvá komora”, která je zároveň posledním, již jsem z dílny Stínů slyšel.

Hned od první skladby na vás čtveřice žhářů vyrukuje s naprosto charakteristickým rukopisem a mrazivým, odtažitým zvukem kytar. Není třeba pochybovat o tom, že black metalové srdce kapely stále drží v krevním oběhu dostatek splašků a špíny. Kompozicím tradičně nechybí spád, úderné riffy a nápaditost, která ukazuje, že i když Morbivod kapelu drží směřování kapely víceméně v jednom naprosto pevně definovaném kanálu, dá se v jeho rámci vymyslet tolik věcí, že se prostě nemáte šanci nudit. Sypačky jako “Zástupci”, “Cesty vody odpadní” a “Tajný plán” doplněné o Morbivodův projev a bezchybnou dikci jsou naprosto uzemňující a baví. Nemlich stejně jsou na tom ale i rytmičtější, skladatelsky zajímavější kusy. “Démonický tubus” a “Obtékání” mě baví z “Propadlých vod” asi nejvíc, hlavně druhá jmenovaná mi přijde v rámci alba i diskografie příjemně “nestínovská” a její pomalejší, melodická střední část je vskutku parádní. Ale ani zbylá trojice skladeb (úvodní “Připomínám těm kolem”, “Doudlevecký sběrač” a “Reinhard Čistírenský”) není vůbec špatná a nahrávka je dost vyrovnaná.

Až na opus “Doudlevecký sběrač” se většina skladeb drží kolem čtyř minut a příjemně odsýpá, pánové předvádí to nejlepší, zejména pak oba kytaristé, urození pánové Opat a Egon. Celkové vyznění podporuje i solidní zvuk nesoucí se v duchu oldschoolového blacku. Potěšilo mě, že občas z něj správně mrazí v zádech – hlavně ve středních tempech a při přítomnosti silných riffů. Podstatné ale je, že je slyšet vše důležité. Kytary jsou správně výrazné, nicméně najde se několik momentů, kdy vyčnívá i baskytara, která jinak brumlá v pozadí. Možná bych uvítal, kdyby bicí Lorda Sheafraidha měly trochu jasnější zvuk, na druhou stranu ale nijak nenarušují celkovou atmosféru nahrávky.

A co říct k textům? Jako tradičně, bez nich by byla hudba Stínů plamenů sotva poloviční. Už od začátku Morbivod prostě perlí, a když v “Připomínám těm kolem” zuřivě deklamuje, že “Máte svolení se udusit, i kdybyste nechtěli”, tak mi prostě cukají koutky směrem vzhůru. Tohle je přesně ta nadsázka a nadhled, kterou od plzeňských očekávám a která mě na nich tolik baví. Nepřekvapí nápadité metafory skrývající se za vcelku běžným výrazivem i nejrůznější obskurnosti. “Reinhard Čistírenský” vyprávějící o jistém Reinhardovi (jaké překvapení) a jeho sektě mi narací i silným odérem prachmatismu připomíná Umbrtku. Zato závěrečná “Tajný plán” už je zpátky u kanálů a zvradel (autor pojmu nechť případně opraví špatný tvar slova): “Z oblohy pršely kanalizační poklopy…”. Zkrátka, není moc co vytknout a případné mírné odbočky či podobenství nejsou nijak na škodu.

Stíny plamenů dodržely vysoký standard a opět nahrály silnou desku. Svůj recept nijak zásadně nezměnili, v rámci jeho možností ale dokázali pánové vytvořit zábavný počin, který se vzhledem ke své délce jen tak neoposlouchá. Rozhodně palec nahoru!