Kdy: 24. 6. 2017, 16:00 (dveře od 15:00) Kde: Modrá Vopice (roh ulic Spojovací a K Žižkovu, Praha 9 – Vysočany) Kolik: 200,- Kč
Poslední sobotu před prázdninami jsme si pro vás připravili druhý dějství našeho letního festiválku. Skladba kapel je ve finále tentokrát o jedno jméno početnější a bude se srocovat kolem hlavního tahouna letošního ročníku – zkušenejch death metalovejch harcovníků PANDEMIA. Tyhle chlápky z Chebu asi netřeba nijak blíž představovat, protože se na extrémně metalový scéně úspěšně prezentují už nějaký ty dvě desítky let a jejich mocný chapadla se za tu dobu stihly rozprostřít všude po světě. V Praze jejich fans celkem dlouho suší hubu, takže sázka na vyhladovělost publika hlavního města je jasná, bude to smršť.
Další jméno, který bude český hudební obci určitě moc dobře známý, jsou českobudějovičtí COLP. Pánové prezentující se škatulkou „math metalcore“ v Praze taky celkem abstinovali (naposledy tu vířili v únoru minulýho roku) a zároveň pracují na novém albu, který chtějí vypustit ven na podzim a oslavit tím 20 let existence. Tutově tedy zazní i nějaký ty nový fláky.
Rovnou dva zástupci dorazí z Litoměřický oblasti – prvními z nich jsou MEAN MESSIAH. Rouhačská trojice postavená okolo Dana Frimla, která hrne industrial thrash neúnavnýho tempa, sem dorazí taky po nějakejch těch měsících a kromě svých osvědčených pecek z alba „Hell“ a singlu „Let Us Pray“ ve Vopici poprvý odprezentuje i svůj novej merch. Druhá skvadra s lichotivých názvem WE ALL GONNA DIE je skupina šesti hladovejch psů, který do vás nasolej pořádnej post-apo deathcore. Tanečky zaručený – snad se z Vopice po jejich setu nestane jedna velká „Ruin“.
Z Tábora přifrčí energičtí F. O. B. a očekávej tedy na pódiu pořádnej metalcore mazec. Hojně koncertující zkušená sebranka, která se na scéně motá už taky hezkou řádku let, zcela jistě ví, jak správně rozvířit pit a dostat fans do varu. Kdybys měl pochybnosti, zabrouzdej na YouTube a mrkni na jejich stále aktuální videoklip ke skladbě „The Adult Toys“, tímhle tě přesvědčí!
Svoje místo na akci budou mít i pořádající DILIGENCE – skupina pěti individuí v čele s amazonkou Dahlien předvedou příchozím svoji verzi moderního deathmetalu, kterou navíc v probíhajících týdnech zaznamenávají ve studiu The Barn na svoje první dlouhohrající album. Přijď jim zhodnotit formu a naladit se na blížící se placku!
Poslední dvojice z výčtu vystupujících je spíše těžkotonážnějšího charakteru. Na jedný straně to bude čtyřčlennej turnovskej export, pod krycím názvem CAPTURE OR KILL. A jak už název napovídá, očekávej pořádnej deathcore valník! No a jako poslední si představme pražský mladý floutky MARIO THE SHROOMER, který se zamilovali do guttural beatdownu a celou akci i přesně v 16:00 odpálí – hezky pěkně natvrdo bez nějakýho sraní.
Země: Česká republika Žánr: industrial thrash / death metal Datum vydání: 8.8.2016 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Let Us Pray (EP Version)
02. B-Grade Hero (B-Grade B-Side)
03. The Game (Video Edit/2016 Remaster)
04. Remedy (Previously Unreleased)
05. The Last Ride (Live)
Když Mean Messiah vydávali v roce 2013 své debutové album „Hell“, byla kapela ve zcela odlišné pozici, než v jaké se nachází aktuálně. Před třemi lety se o ní ještě nedalo hovořit ani tak jako o kapele, jako spíš o sólovém projektu Dana Frimla, jenž se na zmíněné nahrávce postaral snad úplně o vše. Sám si napsal osmičku excelentních válů, které si taky ve studiu sám natočil, a výsledkem byla dle mého nejlepší tuzemská deska roku, jež se během těch tří let naplno usadila mezi mými nejoblíbenějšími plackami, které na naší scéně vznikly. Důvod? Chytrý mix industriálně laděného thrash metalu s deathmetalovými prvky ve formě, že by se za ní nemusela stydět leckterá zahraniční parta.
Čekání na nástupce „Hell“ se nám Dan snaží zkrátit alespoň krátkohrajícím počinem „Let Us Pray“, jenž pokračuje tam, kde se na „Hell“ skončilo. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Mean Messiah se od dob prvního alba rozrostli co do počtu členů na regulérně fungující kapelu, která se vyhrává prostřednictvím živých vystoupení. Sestavu Mean Messiah, jež se na EP podílela (tedy alespoň na jeho části) krom hlavního mozku a tahouna čítá baskytaristku Veroniku Smetanovou, již v rytmickém tandemu doplňuje bicmen Honza Sebek.
Jak už jsem nakousl, tak „Let Us Pray“ pokračuje v linii nastavené debutem „Hell“, což znamená, že zpozornět by měli příznivci industriálního thrash / death metalu ve formě, jak ji zprofanovali Strapping Young Lad. Ti i v nových skladbách zůstávají hlavním zdrojem inspirace v tvorbě Mean Messiah. Je snad jasné, že hlavním tahounem je právě Dan Friml, který nejenže stojí za kompoziční stránkou všech skladeb, ale krom kytary se opět prezentuje jako schopný pěvec, jenž většinu hrací doby mučí své hlasivky v rovině hlubšího i výše položeného řevu. Ten občas proloží melodickými sborovými vokály v refrénech, jaké do agresivního metalového koktejlu pasují jako prdel na hrnec.
Pojďme ale přímo k pětipoložkovému EP. Ústředním momentem je logicky zbrusu nová titulní kompozice, jež vznikla již v nové sestavě. Hned na úvod se Mean Messiah představí tím nejlepším možným způsobem, což značí agresivní sloky, které jsou bohaté na aranže a silné muzikantské nápady. Píseň by se na silném debutu skvěle vyjímala, protože útočný riff a přesná rytmika pohání „Let Us Pray“ kupředu a Dan Friml svým řevem ve 30. vteřině nakopne úvodní vál do skvělé formy. V refrénu se dostane ke slovu podstatně více melodií, které obstarává jak kytarová vyhrávka v pozadí, tak heslovitý sborový refrén. Na úvod skvělá věc.
Následuje „B-Grade Hero“, která je na fyzickém nosiči popsaná jako taková pocta béčkovým filmům a nemá být brána příliš vážně. Oproti „Let Us Pray“ obsahuje více odkazů na klasický heavy metal, jenž je ke slyšení hlavně v refrénu a kytarovém sólu. Jinak je to opět agresivní pecka v rychlém tempu, u níž mě mrzí jen slabší aranžérská práce a úbytek industriálního ruchu celkově, ale jako takové odlehčení… proč ne. Poslední dříve neslyšenou skladbou je instrumentální „Remedy“, což je nedokončená píseň z dob přípravy „Hell“. Je cítit, že nebyla od samého začátku zamýšlena jako instrumentálka, protože hudebně se drží klasické struktury sloka-refrén, čímž ale netvrdím, že je to hloupá odrhovačka. Hodně se mi líbí kytarová linka a zejména melodie použitá v „refrénu“, kde úplně slyším sborový řev, jako se tomu děje v písni titulní.
Zbylé dvě písně už jsou pro posluchače debutu dobře známé, takže jen v krátkosti k „The Game“. Na „Let Us Pray“ se objevuje s novým zvukem, aby lépe zapadla, a ve zkrácené verzi, jak byla upravena pro potřeby videoklipu. Závěrečná „The Last Ride“ je mojí vůbec nejoblíbenější kompozicí Mean Messiah a na toto EP si našla cestu v živém provedení z letošního roku. Kvalita zvukového záznamu je o ničem, a teprve když jsem si v bookletu přečetl, že byla nahrána při koncertě na mobilní telefon, tak jsem pochopil. Formálně ke skladbě samotné žádná výtka, důrazně ovšem doporučuji originální verzi z debutu.
„Let Us Pray“ svůj účel splnilo. Na chvíli byl ukojen můj hlad po další muzice Mean Messiah, ale i tak se musím pasovat do role nevděčného fanouška, který by byl spokojenější s plnou porcí nové hudby, takže mi nezbývá než čekat. Věřím však, že v případě Mean Messiah se to čekání vyplatí.
V pondělí 8. srpna 2016 vychází dlouho očekávané EP kapely Mean Messiah, pojmenované Let Us Pray, které je druhým zářezem v diskografii skupiny, hned po úspěšném dlouhohrajícím debutu Hell z roku 2013. EP bylo předznamenáno stejnojmenným singlem, který vyšel ve formě videoklipu již letos v březnu a o měsíc později zaznamenal úspěšné tažení pořadem Czechparáda na TV Rebel. V něm se udržel na první příčce hned čtyři týdny v řadě a díky tomu se Mean Messiah stali kapelou měsíce dubna. EP vychází ve striktně limitovaném nákladu ve formě CD vloženédo do digipaku, na kterém fanoušci najdou dvě nové skladby a tři dříve nevydané bonusy. Novinkami jsou titulní Let Us Pray, která rozvíjí styl nastolený debutem Hell a dále pak thrashová, s lehkou nadsázkou myšlená, B-Grade Hero, jež je jakousi poctou kultuře béčkových filmů. Bonusy jsou The Game ve verzi, která byla použita ve videoklipu, dále pak dříve nevydaná Remedy, původně napsaná pro album Hell, ale vyřazená těsně před dokončením a EP uzavírá živý záznam skladby The Last Ride.
EP ve fyzické podobě si lze objednat buď na oficiálních stránkách kapely (http://www.meanmessiah.com), nebo na Bandcampu (https://meanmessiah.bandcamp.com), na kterém bude k dispozici i jako digitální download. Nové skladby opět vznikaly ve vlastním nahrávacím studiu The Barn leadera kapely Dana Frimla a nosič vychází pod vlastní značkou The Barn Recordings.
EP Tracklist:
1. LET US PRAY (EP Version)
2. B-GRADE HERO (B-Grade B-Side)
3. THE GAME (Video Edit/2016 Remaster)
4. REMEDY (Previously Unreleased)
5. THE LAST RIDE (Live)
• Klub otevřen od 18.00 hod.
• Vstupné: do 19.00 199,- Kč, poté 249,- Kč • Na místě již tradičně zajištěn velký výběr CD, MC, LP, triček a dalšího UG materiálu!
• Otevřeno až do rána (zájmu) odjezdu ranních vlaků!
Debustrol Tak si všichni userte, přivezeme Vám Debustrol! Je tomu skoro 30 let, co se parta nasraných lidí v čele s Kolinssem rozhodla založit kapelu, která se neodmyslitelně zapsala do českých metalových dějin. Patří mezi první metalové průkopníky, kteří se rozhodli dobývat tehdejší pódia. Kapela má na kontě více než 10 alb a na Žižkovi předvedou nový singl obsahující dva songy pod názvem „Válka“ a „Zakuklenci“. (http://debustrol.cz)
F.O.B. Je tomu skoro rok, co táborské stálici F.O.B. vyšla velice úspěšná deska „…and foes have become our masters“, její směs energetického-melodického death metalu a metalcoru si určitě našla nejednoho fanouška. Kapela drtí pódia po ČR i v zahraničí a sklízí zasloužený úspěch. A jak bývá zvykem, nevylučuje nějaké to překvapení. (http://bandzone.cz/fob)
Stíny plamenů Z plzeňských kanalizačních stok k nám zavítají black metalový Stíny plamenů. Počátky této kapely sahají k roku 1998, kdy Lord Morbivod dostal nápad založit sólový hudební projekt. Tak tomu bylo do roku 2005, kdy se ke kapele přidal Lord Egon a bubeník Lord Sheafraidh. Do té doby všechny nástroje a dema nahrával sám Morbivod, pomáhali mu pouze externí vokalisti, kteří nahrávali zpěv některých postav. Než se přidali druzí dva členi, stihl Morbivod vydat 2 dema a tři plnohodnotná alba. Na Žižkovi představí nové album pod názvem „Šum v pološerech“, které budete moci zakoupit. (http://bandzone.cz/stinyplamenu)
Naurrakar S další kapelou se na festivalu ještě více setmí. Z Prahy k nám zavítají black metaloví NAURRAKAR, kteří kombinují oldschoolový black metal s prvky thrashe. Kapela vznikla v roce 2007, má na kontě už 4 alba a ve střední Evropě odehrála více jak 75 koncertů. Na Žižkovi předvedou své poslední EP z roku 2015 „Triumf jaderného věku“, které budete moci zakoupit ve festivalovém merchandise shopu. (http://bandzone.cz/naurrakar)
Mean Messiah Thrash/Death metal s industriálními prvky Vám naservírují Mean Messiah z Litoměřic. Kapelu založil multiinstrumentalista Dan Friml (ex-Sebastian, ex-Apostasy…), který nahrál celé poslední album „Hell“ zcela sám! V současné době finišují práce na „Let Us Pray“, které vyjde v únoru 2016, společně s videoklipem jako CD ve formě maxi Singlu/EP, které bude obsahovat ještě jednu novou skladbu + bonusy.
Zpěvák Dan Friml Vám vzkazuje: „Samozřejmě se těšíme, na Palcát jsme slyšeli samou chválu, takže už se nemůžeme dočkat, až tam spustíme ten náš industriální masakr! J A rozhodně zazní i naše zbrusu nová singlovka…“ (http://bandzone.cz/meanmessiah)
Obliterate (SK) Ze Slovenských Košic k nám přijedou Obliterate, kteří drtí hudební scénu už od roku 1993. Přes svou 24 letou existenci se přetransformovali z grindové formace na těžko zařaditelnou progresivní-experimentární-extrémní metalovou směs. Přeměna byla zpečetěná na albu „Superboring“ a další album je v přípravách. Jsou nároční na poslech, ale naživo jsou divocí a energetičtí, nevěříte? Přijďte se přesvědčit na vlastní oči a uši! (http://bandzone.cz/obliterate)
V pátek 19.2. se v lovosickém klubu Pod Palubou uskuteční již třetí pokračování klubového minifestivalu CHEMICAL WARFARE. Vystoupí kapely TORTHARRY, ASGARD, MEAN MESSIAH, SECTESY a BAD VICTIM. Začíná se v 19 hod, vstupné 100 Kč.
Již třetí pokračování úspěšné undergroundové akce Souls of Underworld Parties vypukne 20.2.2016 a opět jako posledně v klubu Hells Bells v Praze na Andělu.
Začátek je plánován již na 18hod, jelikož odehrát se musí do 22hod.
Proto hned od 18hod přijďte ochutnat Sectesy. Ne, že přijdete jako posledně a pak budete mít kecy, že Sectesy hráli moc brzo… kluci maj žízeň a chtěj si prostě odehrát a jít pít… navíc Dejvy jede do Havlíčkova Brodu na The Exploited, a nechce přijít ani o minutu! :-)
Další bandou, která Vás přijede vokousat jsou Mean Messiah. Myslím, že všichni dobře ví, o koho jde a myslím, že všichni dobře ví, že má smysl vychutnat si tuhle metalovou nálož, jíž strůjcem je Dan Friml, coby zkušený pardál na poli, které všichni tak svědomitě oráme.
A jelikož tahle akce spadá do minitour ještě s kapelami z Moravy, je nám ctí představit Vám další účinkující, a sice “velmezští” Bad Victim, kteří svým fanouškům hladí ušní bubínky již šestnáctým rokem. Kdo nezná, určitě stojí za to přijít se mrknout!
Asgard. Čtvrtá kapela. Založena 1987. Je třeba psát víc? Stojí za to nechat se unést do světa daleko za hranicí uvědomění společně s ryzími tóny týhle brněnský blackový stálice!
V pátek 12.6. se v litoměřickém klubu Baronka uskuteční druhé pokračování klubového minifestivalu CHEMICAL WARFARE. Vystoupí ruská Symfonická Black / Pagan Metalová kapela z Novosibirsku WELICORUSS a domácí industriálně thrashmetalová kometa MEAN MESSIAH. Obě kapely podpoří mladá dívčí partička ANGELIC PROJECT z Velkého Šenova. Začátek 20 hod, vstupné 100 Kč.
Sibiřská metalová kapela působící již od roku 2005. Od letošního roku po přijetí několika nových členů, mezi kterými jsou Čech a Srb, se faktický stává mezinárodním projektem. Zatímco zvuk a obraznost kapely s jejich tmou a intenzitou bezpochybně patří k black metalu, Welicoruss ve své tvorbě také používá tradiční lidové melodie a symfonické prvky.
Mean Messiah, původně jako one man projekt, založil hudebník a producent Dan Friml, bývalý člen kapel Sebastian, Apostasy a dalších. Stylově by se hudba Mean Messiah dala popsat jako směs thrash a death metalu s progresivními a industriálními prvky. V roce 2013 vyšlo úspěšné album “Hell” a během roku 2014 kapela odehrála desítky koncertů, na kterých si vydobila renomé díky svým precizním, ale přesto živelným show. Na kontě má i úspěšný videoklip ke skladbě The Game, 20. října se Mean Messiah stali tipem týdne serveru Bandzone.cz a právě v těchto dnech začínají i práce na druhém albu, které by mělo světlo světa spatřit na přelomu v první polovině roku 2016.
Datum: 4.10.2014 Místo: Ústí nad Labem, Na Kopečku Účinkující: Dysangelium, Stíny plamenů, Cutterred Flesh, Mean Messiah
Nedávno jsem psal, že jsem byl celý paf z toho, že kapela formátu Wovenhand hraje v Jablonci. Může to znít jako klišé, ale já si to zopakuji ještě jednou, protože ačkoliv je Ústí nad Labem krajské město, kulturní díra je to taky a člověk aby tam slušný koncert pohledal. Potažmo metalový. O to větší překvapení pro mě bylo, když do sudetské industriální metropole dorazili dlouholetí obyvatelé plzeňské kanalizace, Stíny plamenů, takže je vcelku jasné, že jsem u tak vzácné příležitosti nemohl chybět. Toho večera však večer patřil převážně deathu, neboť se vedle Stínůplamenů představily kapely Mean Messiah, Dysangelium a Cutterred Flesh, nicméně se s čistým svědomím přiznám, že všechny tři jsem znal před koncertem leda podle jména.
Hospoda Na Kopečku uvítala naší dvojčlennou výpravu přesně v osm, kdy se mělo začít hrát. Po zaplacení snad až příliš lidové stokoruny jsme byli vpuštěni do prostorného sálu, kterému vévodilo podium zhruba o velikosti toho v pražském Exit-Usu, jen větší. Ačkoliv první kapela, litoměřická úderka Mean Messiah, byla avizována právě na osmou hodinu, hrát se začalo o půl hodiny později, kdy se trojice chlapů se sličnou basačkou Veronikou objevila na pódiu a chopila se nástrojů. Nazvučeno bylo dopředu, což z hlediska organizace mohu jen chválit. Samotný zvuk už na tom byl ale hůř, protože v momentě, kdy Mean Messiah začali hrát, jsem slyšel možná tak bicí a basu, přičemž kytary sem tam někde vykoukly, jinak se ale utápěly v pozadí. Později se situace trochu zlepšila, ale vazbami nakřáplý zvuk, který bych jindy uvítal s radostí, stále dělal z kytar nesrozumitelnou kouli, což hádám nebylo záměrem kapely. Na vině dost možná byla i špatná akustika sálu, který neoplýval kdovíjakým odhlučněním, i tak si ale myslím, že zvuk mohl být lepší. Hudebně to nebylo nejhorší, vlastně i docela dobré, i když mě to jako většina deathu nezaujalo natolik, abych se pídil po domácím poslechu. Svoji roli však zvládli na výbornou a publikum na zbytek večera připravili velmi solidně.
Poté, co se Mean Messiah uklidili z podia, nastal čas pro poklopní zlobu v gumácích. V duchu kamarádova prohlášení “když to tu nevyhrozíme my, nikdo to za nás něudělá” (což byl správný odhad) jsem zaujal prázdnou první brázdu a jal se pozorovat rojení na pódiu. Stíny plamenů nazvučily docela svižně a začaly “Morbivodním potrubím”. Nemilá ale byla absence kytaristy Egona, kterého, jak Morbivod po první písni vysvětlil, schvátila kdesi ve stokách zákeřná choroba, a nemohl se proto dostavit. Zpočátku opět nebyla slyšet kytara, zvuk se pak ale o něco zlepšil a Opatova práce vedle hry rytmické sekce pěkně vynikla. Stíny plamenů se s absencí druhé kytary popraly velmi důstojně, Opat zahrál některé Egonovy party a kapela sázela jeden vál za druhým. Zvradelní peklo se rozjelo velice rychle a běsnící Stíny plamenů zbytek kapel slušně vyškolily jak má vypadat řádná zloba a běsnění. Když pominu fakt, že jediní toho večera nasadili corpsepaint, vystupování na pódiu měli toho večera podle mě nejlepší. Zazněly věci z průřezu diskografie jako “Pod tíhou tmy”, “Zuřivý monolog syna poklopů” nebo “Síť meziměstských stok” (a nevím, jestli to bylo jen moje zdání, nebo Morbivod do výčtu měst vážně přidal i Ústí), zazněla ale i jedna nová skladba z připravované desky “Propadlé vody”. Trochu škoda, že Stíny plamenů nezvedly ze židlí víc lidí, na druhou stranu jsem ale upřímně rád, že jsem mohl zvradelníky vidět v domácím prostředí.
O následujících Dysangelium jsem toho příliš neslyšel, v podstatě jsem věděl, že se jedná o death metal z Pardubic, ale to je zhruba vše. Publikum velmi rychle vyplnilo mé domněnky o tom, kdo že to večer headlinuje a už zkraje setu odměnili Pardubické největším počtem postávajících pod pódiem (kdybych přivřel obě oči, možná by se tomu dalo říkat vzhledem k poměru návštěvnosti i dav). A ne, že by si to Dysangelium nezasloužili, protože předvedli velmi dobré vystoupení, po Stínech plamenů druhé nejlepší za večer (což je ale dost možná dáno i tím, že mám pro Morbivodovu tvorbu trochu slabost). Zvuk byl čistší než v úvodu večera, pořád na něm ale bylo co vylepšovat, protože místy byl stále zbytečně nečitelný. Kapele to šlapalo a na muzikantech bylo vidět, že jsou dobře sehraní, a díky úderným, dobře gradovaným písním se v zásadě ani nemusí příliš snažit, aby publikum rozproudili, natož když do toho vloží kus sebe. Navzdory vší snaze mi ale dění pod pódiem přišlo dost statické, což je docela škoda. Dysangelium byli na pódiu zhruba hodinu – přesný čas vám nepovím, protože zhruba druhou polovinu setu jsme ve společnosti Stínů plamenů a později i Morma z domácích Wyrm strávili nad rezavou vodou z Plzeňského pivovaru.
Družný hovor se protáhl až do třetiny, možná poloviny, setu karlovarských Cutterred Flesh, kteří celý večer završili. Obstojný death, výkon předchozích dvou kapel mi ale přišel o poznání lepší a živelnější. Možná tomu dost přispěl i fakt, že zvuk šel opět naprosto do kopru. Sice to byl náhul, ale byl to přesně ten případ, který je na zvukovou aparaturu zkrátka příliš a prapodivná akustika z nástrojů udělá valivou stěnu, která vás sice začne mlátit do hlavy kladivem, nevyčtete z ní ale zhola nic. Kapela sice na pódiu řádila docela slušně a sem tam z toho bordelu vykoukl docela zajímavý moment, ale upřímně, ve stavu, kdy mě pomalu, ale jistě doháněla únava a vidina spánku, to nakonec za daných okolností vyhrál brzký odchod domů. Pokud se s Cutterred Flesh potkám někdy v budoucnu, snad to bude za příznivějších podmínek.
Když ale pominu problémy se zvukem, nezbývá než spokojenost. Ačkoliv jsem přijel hlavně na Stíny plamenů a od ostatních jmen toho zase až tolik neočekával, jejich hudba a nasazení bylo chvályhodné. Celou akci však provází trpké vystřízlivění z toho, že takových undergroundových koncertů v severočeské metropoli nebývá víc – protože ačkoliv se snažím tamní kulturní dění sledovat, asi bych musel sáhnout opravdu hodně hluboko do paměti, abych si vzpomněl, kdy naposledy hrál v Ústí nad Labem za jeden večer jen death a black metal. Nezbývá než doufat, že Inferno of the North nebylo osamělou vlaštovkou, která náhodou zabloudila na sever, ale že se ve městě v brzké době objeví i další akce.
Top5 2013:
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
2. Ghost – Infestissumam
3. Monomyth – Monomyth
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
2. Mean Messiah – Hell
1. Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
Celkem jednoznačně, bez jakýchkoli pochyb, volím jako svou letošní jedničku třetí sólové album Stevena Wilsona. Je jedno, jestli bych mluvil o nejlepším, nejoblíbenějším nebo nejposlouchanějším albu letošního roku, v žádném ohledu se pro mne nenašel nikdo, kdo by se Wilsonově opusu přiblížil. Přestože jsem se v recenzi zdráhal udělit absolutní hodnocení, zpětně už mi těch 9,5 bodů přijde málo na docenění něčeho tak dokonalého, čím své fanoušky letos britský génius poctil. “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” se během necelého roku zařadilo mezi má nejoblíbenější alba vůbec, což snad mluví za vše.
2. Ghost – Infestissumam
Na svém druhém albu “Infestissumam” se tajemným Ghost podařilo nejen navázat, ale překonat skvostný debut “Opus Eponymous” a dotáhnout představu obskurního retro rocku skoro do úplné dokonalosti. Skladby jsou promyšlenější, na druhou stranu hitovější, a to aniž by deska trpěla na nedostatek sedmdesátkové atmosféry. Od začátku do konce se pálí jednou trefou do černého za druhou a singlová “Year Zero” v mém osobním žebříčku figuruje hodně vysoko v pomyslné kategorii “Skladba roku”.
3. Monomyth – Monomyth
Zjevili se sice zničehonic, ale o to působivěji “Monomyth” funguje. Protože se nepovažuji za fanouška instrumentálních alb, tak bych nikdy nevěřil, že instrumentální progresivně psychedelický rock s prvky krautrocku může tak bavit. Monomyth mě přesvědčili, že to jde, a i přes hodinovou stopáž neupadá album do stereotypu, protože překvapivými momenty se nešetří a skladby jsou fantasticky vystavěné. Velké překvapení, dost možná největší letošní.
4. Ihsahn – Das Seelenbrechen
I navzdory faktu, že je Ihsahn na “Das Seelenbrechen” jiný, je to stále on a s originalitou sobě vlastní dokazuje, že vlastně nemá komu co dokazovat. Jeho letošní sólovka je natolik svojský počin, že by to do něj člověk ani neřekl. Od konzervativnějšího začátku, jenž stejně znamená od předchozí tvorby posun stranou, až po vyložené experimenty v druhé polovině stopáže, je to deska semknutá, vyrovnaná a hlavně se velmi dobře poslouchá. Už teď se těším, s čím se Mistr vytasí zase příště, ale pokud by jeho aktuální podoba neměla být jen jednorázovým výletem, tak bych se zas tak moc nezlobil.
5. Hail of Bullets – III: The Rommel Chronicles
Death metalové album roku. Na záda mu sice dýchají Carcass se svou “Chirurgickou ocelí”, ale na polního maršála Erwina Rommela, jemuž se Hail of Bullets na svém třetím albu věnují, nakonec nedosáhli. Přestože je “III: The Rommel Chronicles” třetím albem v řadě a vlastně přináší už potřetí totéž, tak to neznamená, že by kvalita šla do kytek. Martin van Drunen a jeho bojová jednotka drtí vše, co jim přijde do cesty, a mě svým třetím počinem definitivně zlákali do svých řad.
CZ/SVK deska roku:
1. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Po skvělém “Triumvirátu” je tady ještě lepší “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”. 50 minut zničujícího a velmi chytře laděného black metalu se svěžími motivy východní hudby letos v našich luzích a hájích nemělo konkurenci. Čekal jsem sice dobré album, ale i přesto mě Cult of Fire překvapili. Hudební posun od minulejška je patrný a skladby jsou sofistikovanější a pro mne zajímavější. Moct volit česká alba i do královské kategorie Top5, tak by se na Cult of Fire s velkou pravděpodobností dostalo.
2. Mean Messiah – Hell
Dan Friml dlouho patřil k mým favoritům této kategorie, protože jeho futuristický metal plný odkazů na Strapping Young Lad a Fear Factory je mi velmi po chuti. Na poslední chvíli vstoupili do boje ještě Inferno, jež jsem ještě před týdnem chtěl napsat na druhou příčku, ale Mean Messiah jsou mi hudebně přeci jen o něco blíž, a protože mi, na rozdíl od Inferno, přichystal Dan se svým projektem pověstný wow-efekt, tak mu nakonec dávám přednost. Těším se na druhou desku, která by mohla přijít dřív než za sedm let, jež zabraly přípravu “Hell”…
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – What Once Was… Liber III
Možná je to dáno tím, že jsem neřadovým počinům letos nevěnoval tolik pozornosti a vlastně mě krom pár živých DVD nenapadá jiný kandidát na vítěze této kategorie, ale tím se nesnažím nijak snižovat váhu kvality “What Once Was… Liber III”. To je totiž přesně takové, jaké já od klasického black metalu očekávám. Ortodoxní, ale zajímavé. Animální, ale do detailu promyšlené. Blut aus Nord tohle zvládají na jedničku, takže i proto vybírám jejich třetí pokračování linie “What Once Was…”.
Artwork roku:
Steven Wilson – The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)
A je tu opět ten Steven Wilson. U “The Raven That Refused to Sing (and Other Stories)” však nehodnotím pouze titulní obal, ovšem celou grafiku, jež stojí na práci Hajo Muellera. Každá skladba je znázorněna svým vlastním výjevem, z nichž některé pak naplno vizuálně rozvedla Jess Cope ve videoklipech, o nichž ještě padne zmínka. Abych pravdu řekl, vždy jsem si myslel, že Lasse Hoile je jediný člověk, který je schopen vyjádřit Stevenovy hudební ambice obrazově, ale teď vím, že jsem se mýlil, a Hajo Mueller je toho důkazem.
Shit roku:
Aleš Brichta Project – Údolí sviní
Do poslední chvíle jsem váhal mezi trojicí “Lotus Island” od Black Light Burns, “Future Memories” od Secrets of Sin a “Údolím sviní”Aleše Brichty. Přestože jsem novinku českého zástupce slyšel ze všech tří počinů nejméně, jedná se o jediné album ze všech tří, u něhož jsem si 100% jistý, že nebudu mít nikdy chuť si to zopakovat, protože tohle je prostě špatné od začátku do konce. Ve všech ohledech. No, ony jsou špatné všechny tři, ale Brichta mě prostě zklamal. Smutné, kam až se legenda české scény propadla…
Koncert roku:
Amorphis: Winter Masters of Rock 2013 – Zlín, 23.11.2013
Četnost mnou psaných koncertních reportů napovídá, že nepatřím mezi lidi, kteří vymetají každý koncert v okolí, takže letos vlastně ani nemám z čeho pořádně vybírat. Nicméně, Amorphis na nedávném Zimním Masters of Rock ve Zlíně podali skvělý výkon, který jsem si užíval po celých 90 minut jejich vystoupení. Přesně takhle si představuji halový koncert kapely, jež je ve fantastické formě a hnána skvělým publikem. Výběr songů bez problémů, zvuk podrhoval detaily jejich melodiemi protkané tvorby, takže ve všech směrech skvělý zážitek.
Videoklip roku:
Steven Wilson – Drive Home
Mám takový dojem, že “klasické” videoklipy už mi lezou krkem, takže stejně jako loni, i letos to u mě suverénně vyhrál animovaný počin, tentokrát k písni “Drive Home” z opěvované sólovky Stevena Wilsona. Jess Cope a její tým se letos blýskla hned dvojicí klipů k tomuto albu a oba jsou bezchybné, ovšem “Drive Home” s příběhem novinového panáčka mě zasáhlo víc. Po zhlédnutí making of, tedy klasického dokumentu ze zákulisí o vzniku videa, kde člověk poodhalí, kolik to muselo dát práce, jsem nemohl jinak.
Potěšení roku:
Children of Bodom
Upřímně řečeno už jsem ani nečekal, že se od Children of Bodom dočkám slušného alba, ale “Halo of Blood” s odstupem nějakého toho měsíce stouplo v ceně a i nyní se k němu celkem pravidelně vracím. Nejlepší album Alexiho party za posledních 10 let tak nemůže v tomto výběru chybět, a protože na Top5 to zdaleka není, tak potěšení roku je jasná volba.
Zklamání roku:
Black Sabbath
Pominu-li nešťastné úmrtí, které scénu každoročně zasahují, tak hudebně mě nejvíc zklamali Black Sabbath s jejich návratovým albem “13”. Ruku na srdce. Tahle deska prostě smrdí průměrem, a i když nadšené recenze a ohlasy nebraly konce, tak ve skutečnosti se jedná o přefouknutou bublinu, která vzhledem k potenciálu jména kapely mohla dopadnout líp, ale výsledek je průměr krčící se pod velikostí legendárního jména, nic víc.
Zhodnocení roku:
Krom klasického konstatování, že letos vycházela alba jak silná, tak slabá, si dovolím tvrzení, že letošek nebyl vůbec špatný, podepřít seznamem alb, která si své místo v Top5 nevysloužila jen o prsa africké dálkařky. Kapely jako Carcass, Cult of Luna, Hell, Hypocrisy, Kvelertak, Motörhead, The Dillinger Escape Plan, Oranssi Pazuzu či Voivod letos vydaly skvělé desky a potvrzují tak fakt, že ne všechny velké skupiny usnuly na vavřínech a spoléhají na neutuchající loajalitu fanoušků k setrvačnosti jejich studiové tvorby. Jen tak dál.
P. S. Jsem jediný, nebo vám taky přijde, že letos chyběla nějaká thrashová pecka, která by vyloženě vyčnívala?
P. P. S. Megadeth se sračkoidním “Super Collider” fakt nemyslím (smích).
