Dovolujeme si vás informovat, že 1.4. zahajujeme předprodej vstupenek na festival ENTER THE ETERNAL FIRE (ETEF), který se uskuteční 22 – 23. 7. 2016 ve Volyni, letošními headlinery jsou IMPALED NAZARENE a DER WEG EINER FREIHEIT.
První striktně limitovaná edice je k dispozici za krásných 370 Kč, vaše objednávky můžete posílat na email: info@etef.cz
Jsme zpět s novinkami z tábora Enter the Eternal Fire festivalu.
Druhý ročník volyňského metalového open airu proběhne ve dnech 22 – 23. července 2016, na stejném místě jako ten první (areál městského koupaliště). I vstupné zůstává stejné jako loni, a sice 499 Kč na místě za celý víkend. V předprodeji chystáme zajímavé nabídky, kdy první limitovaná edice bude ke koupi za 370 Kč za vstupenku na celý víkend. To nás pravděpodobně činí jedním z nejlevnějších metalových open airů s výraznou zahraniční účastí ve střední Evropě. I přes omezený rozpočet (výše vstupného x několik málo set lidí si dokáže spočítat každý) se nám, dle našeho mínění, přesto podařilo sestavit nabušený line-up, ostatně posuďte sami:
Je nám velikou ctí a potěšením oznámit sobotního headlinera letošního ročníku. Bude jím finská black metalová legenda IMPALED NAZARENE. Kapela, která funguje nepřetržitě od roku 1990, má na kontě 14 řadových alb, drhne nekompromisní olschool black metal, tu načichlý punkem, tu klasickým metalem 80-tých let. Kapelu pohání kupředu charismatický frontman Mika Luttinen, kterého snad ani netřeba představovat. Jedná se o exklusivní show v našem regionu v roce 2016, nenechte si jejich pekelné řádění ujít.
Jako páteční headliner se představí němečtí blackmetalisté DER WEG EINER FREIHEIT. Tato kapela funguje teprve od roku 2008 a má na kontě 3 alba. U nás možná nepatří mezi neznámější, ale věříme, že se to brzy možná změní. Jejich nesporného talentu si ostatně všiml renomovaný label Seasons of Mist, u kterého vyšlo stále aktuální album “Stellar”. DWEF produkují opravdu intenzivní verzi black metalu: když rychle, tak opravdu kurevsky rychle…. když emotivně tak s husí kůží po celém těle. Tempa za která by se nemuseli stydět ani Dark Funeral, melodie z kterých mrazí. Tato kapela dle našeho skromného mínění má na to vyškrábat se do první ligy black metalu, o této jejich snaze ostatně svědčí i jarní evropské turné, které DWEF pojedou v pozici headlinera (ČR se toto turné vyhne a vy si budete muset počkat až na vystoupení na ETEF).
Ale nejenom blackmetalem živ je metalista. My chceme ETEF co nejvíc pestrý, pozvali jsme zahraniční hosty i jiných žánrů. Ať už zmíníme veterány DISTRUZIONE z Itálie, kteří to drhnou už od roku 1990. Na kontě mají sice jen 4 řadová alba, ale źejména poslední eponymní “Distruzione” stojí za zmínku, kapela na něm drtí špinavým švédským zvukem opatřený death metal, který je ovšem semtam i nečekaně melodický, za některé momenty by se nemusel stydět ani Vivaldi…. inu Itálie se nezapře. Growl zpívaný v italském jazyce už je jen třešnička na dortu :-))
Zato kolegové z Itálie GAME OVER sází na jinou notu, zde se jedná o technickými kytarami prošpikovaný thrash, vynikající hráčské výkony jsou samozřejmostí, nasazení na podiu je ultimátní. Kdyby jejich poslední desku Burst into the quiet vydal třeba Kreator, myslím, že by sklízela superlativa všude po světě. Takhle se jedná prostě o jednu z mnoha výborných thrashovek, které nabízí underground.
Na ETEFu letos vytoupí i zástupci maďarské scény a sice deathgrindisti GUTTED a techničtí deathmetalisté ANGERSEED. Obě kapely hrajou v Čechách poměrně často, ale k nám na jih ještě nezavítali. Je na čase to napravit, kvalita obou spolků si o to vyloženě říká.
Další neméně zajímavou bandou jsou téměř naši krajané WELICORUSS, původem ze Sibiře ale v současné době žíjící v Čechách. Jejich symfonický pagan black metal bude určitě zajímavou devizou, band postavený kolem Alexeye rozhodně má co nabídnout.
Tuto pestrou mozaiku zahraničních hostů doplní elita československého undergroundu, věříme že jména jako jsouTORTHARRY, DEPRESY, HEAVING EARTH, SELF-HATRED, MORTIFILIA….. a mimo jiné samozřejmě i AVENGER :-), netřeba představovat. Celkem na festivalu vystoupí cca 20 spolků, v pátek začíná program v 18:00, v sobotu o druhé odpolední.
Doufáme, že se s vámi potkáme v útulném areálu koupaliště v hojném počtu. Stejně jako loni bude kromě hudby připraveno i mnoho pochutin tekutého i pevného stavu (široká nabídka levného kvalitního piva i ostatního pitiva, jídla pro masožravce i kytičkáře), vynikající zvuk o který se opět postará osvědčená firmička Drábsound a široká nabídka metalového marketu.
Předprodej bude odstartována v nejbližších dnech, první nejlevnější edice budou striktně limitovány, sledujte proto naše informační kanály:
V pátek 19.2. se v lovosickém klubu Pod Palubou uskuteční již třetí pokračování klubového minifestivalu CHEMICAL WARFARE. Vystoupí kapely TORTHARRY, ASGARD, MEAN MESSIAH, SECTESY a BAD VICTIM. Začíná se v 19 hod, vstupné 100 Kč.
Ať už máte domácí death metalisty Tortharry rádi či ne, jedno jim v žádném případě upřít nelze – nejsou to žádná ořezávátka, kterým by teklo mléko po bradě. Death metalové vody brázdí už od roku 1991 a za těch 23 let stihli dosáhnout nejednoho úspěchu – projeli svět, vybudovali solidní renomé vlastnímu festivalu a v neposlední řadě vydali osm řadových desek. Poslední z nich vyšla v listopadu loňského roku, jmenuje se “Follow” a právě o ní bude dnešní povídání.
Nemůžu o sobě tvrdit, že bych byl na Tortharry nějakým přeborníkem, to opravdu ne, nicméně co jejich jméno registruji, spojuji si jej s nekompromisní death metalovou rubanicí a ničím jiným. A “Follow” v tomto ohledu rozhodně nedává sebemenší důvod, abych svůj názor jakkoli přehodnocoval, spíš mě v něm naopak utvrzuje. “Follow” totiž skutečně JE nekompromisní death metalová rubanice se vším, co k tomu patří. To ale stačí maximálně k velmi obecnému vymezení pro ty, kteří o Tortharry třeba nikdy neslyšeli, a protože se pod tímto vágním pojmem může skrývat jak skvělé album, tak obstojná sračka, zkusme to tentokrát vzít podrobněji.
Předně je třeba podotknout, že “Follow” v každém ohledu zní jako deska z dílny zkušených mazáků. Instrumentální práce tria muzikantů je technicky na výši a precizně odehraná, ústřední vokál Dana Pavlíka sice není nijak neotřelý, ale žánrový standard naplňuje naprosto s přehledem a důstojně, produkce z věhlasného polského studia Hertz pak nesnese jedinou výtku – deska má zvuk parádně ostrý, čitelný ale přesto správně zašpiněný, a výsledkem je určitá zlověstnost, která je z “Follow” cítit, a která dělá velkou dobrotu.
Jak si na tom ale stojí samotná muzika? Těžko říct. Deska staví na kombinaci pěkně zatěžkaných šlapavých riffů a prudkých, nepříliš technických pasáží – to vše v poměrně svižném tempu. Místy se trochu zpomalí, zlehka zasóluje nebo se nechává promlouvat jen jedna z kytar, takže jde hovořit i o určité dynamice, ale dohromady je to pořád přímočarý náklep. Problém spočívá v tom, že ačkoli je to materiál nesporně kvalitní, trochu mu chybí nějaké vyloženě působivé momenty nebo – chcete-li – hity. Abych pravdu řekl, z celého “Follow” jsem si zapamatoval akorát dvě skladby (konkrétně “100% Follower” a “Sacrifice of Sanity”) a to zejména díky výtečným basovým vyhrávkám, které jim dávají ohromnou šťávu, a zbytek vnímám jako dobrý death metal, který je ale o kousek méně výrazný, než by mu slušelo. Když si na to člověk zvykne, poslouchá se to vážně dobře a je zřejmé, že Tortharry při skládání určitě nápady nechyběly, protože některé momenty jsou vážně super a člověk si je může bez náznaku ostychu dosytosti užít. Jenže některé jiné momenty zas až tak úplně super nejsou, a pak jsou tu ty bezhlavé rubačky. Vím, že je to relativně běžné žánrové výrazivo, ale ač jsem se snažil sebevíc, v tomhle případě se prostě nemohu zbavit dojmu, že jsou prostě trochu tupé tudíž v kontextu jinak objektivně solidní desky poněkud rušivé.
Tortharry ale bohudík projevili úctyhodnou porci racionálního uvažování a pustili na finální verzi alba jen tolik skladeb, aby tahle sbírka vydržela fungovat pohromadě. Stopáž “Follow” se zastavila na 32 a půl minutách a jakkoli se to zdá být velmi střízlivou hrací dobou, v tomto případě je to úplně akorát (Glen Benton jistě rád potvrdí). A ještě že tak, protože být “Follow” o nějakých deset minut delší, nevím, nevím, jestli by zvládalo udržet posluchačovu přízeň. Takhle se mu to ale daří a daří se mu to vcelku obstojně.
“Follow” rohodně není nijak převratná ani nevídaně vydařená nahrávka. Své zápory má a já je rozhodně nehodlám popírat. Přesto ale jde o album, které je zkrátka moc dobré na to, abych ho nějak zvlášť kritizoval, protože mi jeho poslech nejen že nepůsobil žádnou újmu, ale naopak jsem si jel vlastně užil nad očekávání. Neříkám, že by to nešlo lépe, ale “Follow” je příjemná a na každý pád nadprůměrná žánrovka, která v žádném případě neurazí, řadu lidí dost určitě potěší a Tortharry se za ni nemusejí ani v nejmenší stydět.
Druhý den otevírají thrash metalisté Unborn, kteří se své půlhodiny i přes brzkou hodinu ujali se ctí a sympaticky se snažili odehrát dobrý koncert i pro tu hrstku lidí, která si přivstala. O nejvíce pozornosti si říkal nařáchlý frontman Alex, který vyzýval k ranní rozcvičce pomocí headbangingu. Hned po ránu panovalo úmorné vedro, které mě, zimomilného tvora, bohužel donutilo několik účinkujících vynechat a strávit jejich sety ve stínu, abych vůbec přežil. Za oběť padli Shampoon Killer, Suburban Terrorist, Brainscan a Godless Truth, což se jim omlouvám…
…ale BBYB a jejich anarcho-tanečně-grindovou šílenost jsem si ujít nenechal. Ostravská trojice byla i přes stále brzký čas a značné horko ve svých typických maskách a hlavně vybavena stejně zničujícími beaty, stejně jako pokaždé. Ostatně nejspíš právě šílené vedro donutilo v závěru koncertu kytaristu Shustu, aby předal svůj nástroj jednomu z kolegů (kuřeti v růžovém triku (smích)) a skočil si na chvíli zaplavat do přilehlého rybníka, po návratu si pak zapařil na vlastní kapelu pod pódiem. Hned po ránu po čertech zábavná grindovina.
Antigod předvedli slušné vystoupení, které vůbec nenudilo, naopak během půlhodinky uběhlo vcelku rychle, přesto jejich set v konkurenci ostatních patřil mezi ty méně pamětihodné, zvláště po magorech z BBYB. Křivého slova však proti nim říct nemůžu, však také v kapele hrají zkušení hudebníci, takže by v tom byl čert, aby to nebylo zahrané dobře. Hudebně také naprosto v pohodě.
Slovenští Attack of Rage už v sestavě nemají baskytaristku Sáru, nad čímž jistě truchlí valná část mužského publika, ale i bez ní je tahle grindová sekanice nehorázně zábavná, nechybí jí pro grindcore tolik typické výkony až na doraz a intenzivní hluková masáž. Obzvláště rytmická sekce, bubeník Hooya a nový basák Šampon, do toho třískala hlava nehlava a se vší vervou. Moc dobré! Něco podobného se dá bez problémů prohlásit taktéž o Psychotic Despair, jen s tím rozdílem, že zde si největší pochvalu zaslouží výkon zpěváka a jednoho z kytaristů. Ale jinak opět výborná grindová klepačka, která vydatně bavila.
Stylový skok do black metalu přišel s následujícími dvěma kapelami. První z nich, melodičtí Mater Monstifera, mě však ukrutně nebavila. Průměrná muzika naprosto korespondovala s nezáživným výkonem, na čemž nic nezměnil ani fakt, že šlo o první koncert, který Mater Monstifera odehrála s živým bubeníkem. Zvláště v porovnání, s předchozími grindovkami, jejichž členové létali jak dělové koule, to působilo poměrně suše. Nicméně zde byli i tací, kteří si výstup Mater Monstifera zcela viditelně užívali (a tím nemám na mysli jen samotné hudebníky), tudíž šlo jistě také o úhel pohledu.
Plzeňská stálice Trollech, to už je ovšem jiná. Morbivodova parta naopak zahoblovala výborně. Nicméně mi přišlo zajímavé, že pánové ignorovali svou technicky vzato stále ještě aktuální desku “Jasmuz”, nejvíce se totiž hrálo z druhého “Synové lesů” a nadcházející novinky “Vnitřní tma” (plus po ukázce ze “Skryti v mlze” a “V rachotu hromů”). Nutno ale dodat, že songy z chystané fošny zněly vážně zajímavě, byť dosti odlišně od předešlé tvorby. Jinak ale super koncert i přes mírné technické problémy s Morbivodovou kytarou na začátku setu.
Následuje další extrémní pumelice Poppy Seed Grinder, a když tak o tom přemýšlím, tohle snad bylo vůbec poprvé, co jsem ji viděl střízlivý (smích). Ačkoliv v alkoholovém opojení, jak už to tak bývá, mne bavili víc, rozhodně se nedá mluvit o tom, že by Poppy Seed Grinder na Metalgate Czech Death Festu zahráli špatně, podobně jako v případě obou předchozích grindovek se jednalo o hodně intenzivní show plnou brutální muziky, přestože Attack of Rage i Psychotic Despair mi přišli o chlup zábavnější. Ale jinak další kvalitní výstup, kterých letos Červený Kostelec zažil požehnaně.
Jako první zahraniční smečka dne se představují španělští Noctem, které já osobně hudebně považuji za zcela průměrnou chásku, přestože na našem předchozím koncertním setkání (nutno dodat, že klubovém) celkem bavili. V Červeném Kostelci byl ale jejich set nefalšovaná a čistokrevná nuda, kterou tuny použitého make-upu rozhodně nezakryly. Zdálo se mi, že kapela se snažila působit natolik sebejistě a profesionálně, až byl výsledek spíše strojený; Noctem se celou dobu tvářili, jako kdyby divákům servírovali opravdu nezapomenutelný životní zážitek, kterýžto se však skládal jenom z neustálého třepání hlavou a jakéhosi nezáživného hoblování. Na druhou stranu, spoustu lidí tím opravdu oblafnou, tak se jejich přístupu ani nedivím. Jinak jsou Noctem klasický případ skupiny, jež se nedostatečné hudební kvality snaží dohnat alespoň cool vizáží. Nejspíš ten nejnudnější koncert letošního Metalgate Czech Death Festu…
Kvůli pozdnímu příjezdu headlinerů Suffocation se začínají dít menší přesuny v programu, takže nyní už nastupují F.O.B., kteří ovšem dokázali spravit chuť po nemastných-neslaných Noctem naprosto hravě. Španělé se měli na chviličku zastavit, aby se podívali, jak se hraje koncert, jenž odsýpá jedna báseň, jak vypadá kvalitní frontman, který s přehledem baví publikum, a hlavně jak zní dobrá muzika, jež má co říct. F.O.B. sice není skupina, kterou bych měl potřebu si pouštět doma, ale na pódiu jsou opravdu skvělí.
Zatímco v loňském roce mne pořadatelští Tortharry na stejném místě přibližně ve stejný čas příliš nebavili, letos tomu bylo právě naopak a kapela odehrála neskutečně zabijácký set, který si podle mě v ničem nezadal s následujícími headlinery. Ničivá rytmika hnala vystoupení rychle kupředu, díky čemuž tři čtvrtě hodina Tortharry působila spíše jako tak deset minut, což bývá jedna z vlastností těch nejlepších koncertů. Jak vidno, i přes ztrátu jednoho člena na přelomu loňského a letošního roku mají Tortharry i ve třech pořád koule na to, aby hráli výborné koncerty.
Nyní již nastupují očekávání Suffocation, okolo jejichž vystoupení se vyskytlo několik problémů. Skupina totiž dorazila doslova na poslední chvíli a ještě bez svého vlastního vybavení, tudíž musela show odehrát na nástroje zapůjčené od Tortharry, ale ani to jim nakonec nikterak nezabránilo rozsekat Červený Kostelec na kousky. Suffocation předvedli drtící technické maso, a co nezničila jejich brutální muzika, to dorazil brutální kotel, který se utvořil hned od prvních vteřin a trval až do samotného konce vystoupení. Snad jediné, co mi malinko vadilo, byla snad až přílišná ukecanost zpěváka Franka Mullena, ale na druhou stranu bylo znát, že si koncert i přes výše zmiňované okolnosti opravdu užívá, stejně jako zbytek kapely. Dost dobře možná to nejlepší, co jsem od Suffocation doposud viděl.
Populární Cruadalach v Kostelci evidentně zas až tak populární nebyli a hráli pro dosti prořídlou plochu, avšak na druhou stranu se ukázala jedna zajímavá věc. Když má tahle kapela vydatnou podporu publika (což většinou mívá), bývají její koncerty opravdu zábavné, když je ovšem přijetí chladnější (což byl případ Metalgate Czech Death Festu), rázem to bylo poloviční, přestože se kapela viditelně snažila odehrát koncert stejně dobře jako vždycky. Nevím, jestli to nemělo co do činění i s tím, že je v kapele čerstvě nový kytarista, ale tentokrát to bylo slabší.
Bubeník Michal Rak jen převlékl trikot a už se po Cruadalach chystal na další set, tentokrát s doomaři Et Moriemur, kteří celý festival uzavírali. Vystoupení mělo takovou zvláštní ospalou atmosféru, ale vzhledem k hodině a k žánru, jaký Et Moriemur hrají, to bylo naopak více než ku prospěchu věci. Navíc mě potěšilo, že tentokrát se setlist skládal více ze starších, jež mi přijdou o něco lepší, tudíž se z mého pohledu jednalo o opravdu opravdu povedený závěr Metalgate Czech Death Festu.
Zhodnocení:
Jak již bylo zmíněno v samotném úvodu, Metalgate Czech Death Fest je nesmírně pohodová akce, což se potvrdilo i na letošním ročníku. Klídek, pohoda, žádný stres, skoro až rodinná atmosféra. Lidí bylo dost málo na to, aby se člověk nikde netlačil, aby se nikde netvořily fronty, žádné davy, ale zároveň dost hodně na to, aby se pořadatelům festival vyplatil, aby měly kapely podporu a aby plocha pod pódiem nezela prázdnotou.
Velkou měrou k pohodovému průběhu v mém případě napomáhá taktéž výborný areál. Nějakým nej, nej, nej místem konání se chlubí téměř každý festival, ale právě Metalgate Czech Death Fest a jeho autocamp Brodský je podle mě jedničkou. Jednak se festival odehrává v pěkném prostředí u rybníka, pódium stojí doslova na jeho břehu, v horku si člověk může skočit do vody a je v pohodě. Jsou zde však i další obrovské výhody, které na první pohled nejsou natolik patrné, ale návštěvníkům velice zpříjemňují festivalový život…
Jednak to jsou určitě kamenná sociální zařízení, žádné toiky nebo nějaké podobné zlo. Zatímco na jiných festivalech posluchači mnohdy přežívají doslova v bojových podmínkách, zde není problém vypadat jako člověk po celou dobu konání. Nehledě na fakt, že až později na dalších festivalech si člověk uvědomí, jak příjemné je se vymočit do normálního porcelánu, ne v toice nebo někde ochcávat patníky (smích). Dalším obrovským plusem je umístění stanů mezi stromy do malého hájku (stále přímo v areálu), díky čemuž je zde i ve vedrech po celý den stín, v sedm ráno vás nebudí nesnesitelná sauna ve stanu atp. Nehledě na fakt, že autocamp nabízí také možnost ubytování se v chatkách rovněž přímo v areálu.
Jedním z nejdiskutovanějších témat každého festivalu je také pivo. I v tomto ohledu Metalgate Czech Death Fest veškerou konkurenci strčí do kapsy. Čepuje se opravdu dobrý (!) Primátor v cenách opravdu lidových – 10° za 15 kaček, 11° za dvacku, 12° za pětadvacet. Kdekoliv jinde dvoj- až trojnásobné násobné ceny za téměř nepitelné patoky. Co vám budu povídat, zde se prostě opíjí s naprostou radostí (smích). Kromě toho je ještě přímo v areálu také klasická hospůdka s dalším výběrem pivního moku a také jídla, pokud se někde nechce cpát klasickými festivalovými evergreeny, jako jsou klobásy nebo langoše.
Snad jediná malá nevýhoda je umístění areálu za městem, takže kdyby člověk něco potřeboval, je to trochu dálka, zvláště když nepřijedete autem, je to z vlakového nádraží docela štreka, ale to je v konečném důsledku stejnak bezpředmětná pseudostížnost, jelikož obrovské plusy autocampu stále výrazně převažují.
Celkově mohu letošní Metalgate Czech Death Fest hodnotit jenom kladně – výborné kapely, výborné místo konání, po organizační stránce vše zmáknuté na jedničku. Vynechám-li přílišnou opilost, za kterou si ovšem mohu sám, neměl jsem s ničím sebemenší problém a odjel jsem více než spokojený…
Jestli někdo doposud neměl tu možnost se alespoň zběžně seznámit s úvodní kapelou koncertu, který se odehrál ku příležitosti 12. narozenin magazínu Pařát, asi jej u Nocturnal Pestilence překvapila sličná děva za mikrofonem, plodící všelikeré hrdelní běsy. A pak že je prý growling výsadou pouze jednoho pohlaví. Čistý vokál mi ovšem – nemohu si pomoct – prostě naživo nelezl do uší a spíše mi vadil (nejsem si jist, jestli to bylo dáno obecně, nebo se jednalo o problém jednoho konkrétního večera, případně o problém přímo v mém poslechovém ústrojí), na druhou stranu je ale pravda, že těchto momentů tam bylo spíše méně než více a převládaly hoblovačky s ječákem, který byl samozřejmě – jak již bylo nepřímo zmíněno – na úrovni. I v rovině hudební se jednalo o příjemnou záležitost – možná ne příliš objevnou, přesto však příjemnou -, bohužel však i přes snahu hudebníků a hudebnic Nocturnal Pestilence zastihl klasický neduh s krycím názvem “otvírák akce”, tudíž jejich klávesově black/deathové počínání sledovalo pouze několik málo přítomných z povzdálí se škopkem píva v ruce (a u úst), pařič se objevil jen jeden.
Razantní změnu stylu, tempa i nálady s sebou na pódium přinesli doomoví Et Moriemur, k jejichž produkci bych hned na začátek směřoval pouze jednu malinkou výtku (jestli to vůbec lze nazvat výtkou, když tak o tom přemýšlím), a sice že hráli – nešálil-li mne můj nepříliš kvalitně sloužící sluch – pouze skladby z první klasické řadovky “Cupio Dissolvi” a nedali ani jeden kousek z pilotního minialba “Lacrimae Rerum”, jež mně osobně chutnalo o dost více. Jinak se ale není moc o čem bavit, jelikož byl výkon Et Moriemur tak doomový, jak jen může být (a asi těžko lze pro doomovou kapelu vymyslet lepší pochvalu). Tohle přece jenom není muzika, kterou byste mohli odehrát s cigárem a sólovat zuby na hořící kytaru, doom metal se musí prožívat – a to Et Moriemur umí bravurně.
Death metalová stálice Tortharry odehrála své první vystoupení ve tříčlenné sestavě po odchodu kytaristy Mácy. Pozitivním zjištěním je, že na první poslech to jejich hudbě na razanci neubralo a všechny vály – ať už staršího data či záseky z nejaktuálnější fošny “Beneath” – drtily se stejnou vervou jako předtím. Na druhý a o něco pozornější poslech už však absence druhé kytary v jistých momentech cítit byla, především v průběhu kytarových sól byla její nepřítomnost velmi citelná. Avšak i přesto se Tortharry s tímto handicapem popasovali opravdu se ctí. Nechyběly nezbytné grimasy, brutální tempo (přijetí bubeníka Jirky byla svého času trefa do černého – ten frajer to řeže opravdu kvalitně a žene muziku dopředu), jeden nářez střídal druhý. Když se tak nad tím rozmýšlím, tak naprosto paradoxně mne ten večer Tortharry bavili víc, než když jsem je viděl posledně ještě ve čtyřech. A vlastně společně se závěrečnými Gutalax se mi líbili nejvíc.
Už během dvou předchozích formací se postupně zvyšoval počet fanoušků, přičemž jejich kulminace nastala na další Cruadalach – jak vidno, stále rostoucí popularita této početné chásky není jen výmysl, nýbrž holý fakt. Zřejmě i z toho důvodu se právě na ně strhly i nejintenzivnější kotlíkové hrátky, což kromě oné popularity jistě měla částečně na svědomí i konstantně se zvyšující hladina alkoholu v krvi přítomného lidu (však to jistě znáte sami, jaké divy umí C2H5OH v kombinaci s chytlavými folkovými melodiemi, to pak zvládnou šílet i ortodoxní misantropové (smích)). Tím spíš, že samotní Cruadalach umí na koncertech opravdu strhnout. Na pódium se nevejdeme? Žádný problém, basák Ondra si to celé odhobluje přímo v publiku. Rovněž zpěvák Radalf také pomalu častěji skotačil pod pódiem než na něm… asi to dolů skákal rozproudit vždy, když se mu zdálo, že se to tam málo hýbe. Největší hustota triček Cruadalach mezi návštěvníky logicky přímo ústila v největší odezvu. I bez toho jsou ovšem Cruadalach koncertní kvalita, která je živě ještě živelnější a zábavnější než ze studia.
V mezičase po konci Cruadalach proběhlo vyhlášení bohaté tomboly, v níž jsem klasicky nic nevyhrál (což asi bude souviset s tím, že jsem si zapomněl nakoupit potřebné lístečky (smích)). Závěr pak patří fekálním labužníkům Gutalax z jižních Čech, kteří si to hned na začátek posrali (v jejich případě opravdu doslovně) absencí záchodového prkýnka. Aspoň že plynová maska, sexy grind, taneční kreace a ultimátně prasečí vokál zůstaly na svém místě. Tahle banda je prostě čistě o zábavě, což sice obvykle není věc, kterou bych zrovna oceňoval, ale v případě Gutalax má ta zábava tak nehorázné koule, že nelze odolat. Po Cruadalach nastal velký odliv diváků – ti, co odešli, mohou litovat, jelikož si nechali ujít nejzábavnější, nejúchylnější a nejhovnatější výstup večera!
Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.
Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).
Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.
Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.
“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.
Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!
I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.
Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.
Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.
Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.
Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.
Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.
Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.
Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).
Původně jsem se svou účastí na téhle akci ani nepočítal, náhoda a přebytečné chechtáky ve šrajtofli však byly jiného názoru. Tím pověstným jazýčkem na miskách vah se stal paradoxně český support, který přesvědčil nejen mne, ale zejména mého taxikáře, že by pražský koncert Gorgoroth možná stál za hřích…
Naštěstí jsem na místo konání dorazil akorát včas, abych stihnul svlažit hrdlo nejmenovanou nazlátlou tekutinou, a už se na pódium drali první účinkující večera – Gorgonea Prima. Dva androidi a jeden notebook vystřihli naživo svůj industriálně black metalový bordel s přehledem, důstojným zvukem a promakanou pódiovkou. Tuc-tuc podklad drtil ušní bubínky všech přítomných, hojné nánosy samplů i maniakální vokál se v hradbě kytar rozhodně neztratily, tudíž z tohoto pohledu spokojenost. K tomu stačí přihodit neonové tyče, “svítící” muzikanty a hutnou atmosféru a nebudeme to mít daleko k tvrzení, že Gorgonea Prima je bezesporu jednou z nejzajímavějších atrakcí, které lze na současné domácí scéně na koncertních pódiích spatřit (a když tak o tom přemýšlím, tak i slyšet, soudě dle jejich výtečného debutu “Black Coal Depression”). Jestli to celé nějakým ortodoxním uctívačům Gorgoroth přivodilo žaludeční potíže, jsem nezaznamenal, neboť jsem měl dost práce se sledováním té sci-fi šílenosti.
Oproti tomu Plzeňáci Trollech jsou na tuzemských akcích už prověřenou kvalitou, což dokazoval i počet přihlížejících, který v porovnání s Gorgonea Prima rapidně vzrostl. Kapele dalo docela fušku nazvučit, problém byl ale evidentně pouze v odposleších na pódiu, protože do publika se opět linul solidní sound… i když asi ne tak dobrý, abych postřehl nějaké chyby, kterých prý bylo, jak se mi po vystoupení snažil Morbivod namluvit, opravdu požehnaně. Zato Throllmasova kolize s mikrofonem údajně byla součástí nacvičené umělecké performance :-) Tak či onak, na pražském koncertně se Asurovsko–Morbivodní smečka věnovala hlavně starším fošnám, které – a musím uznat, že pro mě osobně trochu překvapivě – tvořily páteř jejich setu. Z aktuální “Jasmuz”, splitka “Trollech vs. Heiden” i předchozí “Skryti v mlze” zaznělo pouze po jednom válu z každé. Jinak klasika – Morbivod sázel zlo ksichty (myšleno v tom dobrém slova smyslu) při každé příležitost, Throllmas poskakoval jak čertík z krabičky (a nezapomněl se blýsknout skvělým čistým vokálem v “Mýtiny hoří”), celkový výsledek více než uspokojivý.
Setlist Gorgonea Prima:
01. Daylight Pollution
02. Blast Furnace
03. Corroded Landscape
04. Congregation of Anti-Life
05. Digital Desire
Setlist Trollech:
01. Moudrost kováře
02. Řeka smete, co jí patří
03. Vzácné setkání
04. Národ ohně, železa a pokladů
05. Stromy jsou v nás
06. Opět cítím pravdu
07. Mýtiny hoří
08. V rachotu hromů
09. Ve stínu starých dubů
Setlist Tortharry:
01. Deep Down (and in My Embrace)
02. Case 01
03. Return into the Void
04. Inner Frost
05. Entrenched
06. In the Shadow
07. The Chosen
08. Case 07
09. Beneath
10. To the Death
11. Case 03
12. Clouds
Do obecně black metalově koncipovaného večera moc nepasovala death metalová řezničina v podání posledního českého supportu – Tortharry. Na druhou stranu se ale postarali o oživení a vzhledem k faktu, že svůj zasloužený potlesk dostali i od black metalově založeného publika (alespoň předpokládám), nedá se říct, že by byla jejich účast bezpředmětná. Přítomnost Tortharry na této akci ale zas až tak překvapivá nebyla, neboť jejich aktuální počin “Beneath” (který byl jen tak mimochodem na koncertě k dostání, ačkoliv v té době ještě oficiálně nevyšel) má na triku právě pořadatel koncertu. Ale zpět k samotnému vystoupení. Tortharry hoblovali s nasazením sobě vlastním a opět potvrdili mou domněnku, že v rámci domácího death metalu patří k tomu lepšímu. Vydatný headbanging, dřevorubecké riffy, sem tam nějaká techničtější pasáž – asi takhle nějak to vypadalo na jejich vystoupení.
První zahraniční návštěva, Noctem, přijela ze Španělska, neprezentovali se však prosluněným flamencem, nýbrž death/black metalovým náklepem. Jejich debutová deska “Divinity” mě moc nesebrala, na koncertě ale bavili celkem dost. Rozhodně jim je nutné přičíst k dobru, že se ve zkušebně evidentně pěkně namakali, protože ani na úvodním koncertu turné nepůsobili ani v nejmenším nesehraně (na rozdíl od samotných Gorgoroth, ale o tom až později…), koncertní prezentace také secvičená na jedničku. Na druhou stranu ale jejich image vyznívala lehce klišovitě, stejně tak i samotná hudba co do kvality není zrovna nějaké terno. Pár zajímavých pasáží se tam najde, to ano, ale zároveň tam slyším spoustu omáčky. Také se mi trochu zdálo, že kapela si tak nějak úplně není jistá, jakým směrem své vystoupení směřovat – jestli zvolit řekněme misantropický přístup, nebo vsadit na klasické hecovačky a bavení se společně s publikem. Působilo to tak něco mezi a zároveň ani jedno pořádně. Každopádně, aby to nevyznívalo nějak extrémně špatně, již jsem řekl, že celkem bavili, jejich set táhl dopředu zejména pološílený zpěvák Beleth (i když plivání kečupu z kelímku a francouzák s na pohled umělou ovčí hlavou nevypadaly zrovna přesvědčivě). Jako symbolický vrchol vyzněla závěrečná “Religious Plagues”.
Setlist Cavus:
01. Fist of a Titan
02. With Blood and Steel
03. Discovering Through Suffering
04. Horns of Gold
05. Reek
06. Scorched Flesh Ravaged Tongues
07. Death Rattle
08. Black Filth Burning
09. Worship and Rot
Setlist Gorgoroth:
01. Bergtrollets hevn
02. Aneuthanasia
03. Katharinas bortgang
04. Revelation of Doom
05. Forces of Satan Storms
06. The Rite of Infernal Invocation
07. Ødeleggelse og undergang
08. Blood Stains the Circle
09. Destroyer
10. Incipit Satan
11. Unchain My Heart!!!
Následující Finové Cavus, ačkoliv se prezentovali klasičtější a usedlejší image i hudbou, působili mnohem méně klišovitě. Možná to bylo tím, že na rozdíl od Noctem nevypadali, jako kdyby právě vylezli ze stránek nějakého komiksu. Cavus na sebe prostě a jednoduše naplácali starý dobrý paint a rozjeli hodně do oldschoolu laděný black metal, který si na nic nehrál. Špinavým riffům, drtícím škopkům a syrovému vokálu se nedalo odolat a tuto kombinaci ocenil i vcelku důstojný kotel, do něhož zpěvák W a kytarista B.P. (hlavně ten) neúnavně přilévali další oheň. Tohle se mi zcela upřímně líbilo.
Závěr patřil samozřejmě hlavnímu taháku večera – norským satanášům Gorgoroth. Ti nám klub na začátek trochu zamlžili (a to takovým způsobem, že si při cestě na pódium museli svítit baterkou) a spustili první vál “Bergtrollets hevn”. Prvním a nutno říct, že příjemným zjištěním bylo, že snad vůbec poprvé na svém koncertu v České republice měli dobrý zvuk. Naprosto paradoxně to však byl asi největší kámen úrazu jejich vystoupení, protože díky němu vyniklo neuvěřitelné množství chyb, které Gorgoroth dělali. Kdo měl naposlouchány studiové předlohy, což byl samozřejmě i můj případ, nemohl nezaregistrovat nějaký ten kiks snad v každém druhém songu. Jenže… ještě paradoxněji to vlastně vůbec nevadilo, protože i přes ty chyby měl koncert Gorgoroth prostě a jednoduše koule. Koho by štvalo pár přehmatů, když na oplátku dostane takový spád a neurvalý tah na bránu. Celá kapela drtila své instrumenty a jela na 100% (snad možná s výjimkou Infernuse, který se klasicky postavil na jedno místo a do konce setu se už z něj nehnul), největší hybnou silou byl ale ďábel Pest, který měl ten večer extra surovou barvu hlasu. Vymezená hodina utekla jako voda a po dohrání posledního tónu “Unchain My Heart!!!”Gorgoroth vypadli rychle jak z hospody bez zaplacení.
Na závěr samozřejmě nemám to srdce si odpustit několik obecných postřehů o akci. Koncert se konal v klubu MeetFactory, kde metalové koncerty nejsou na běžném pořádku. Od pořadatelů to byla trefa do černého, neboť na rozdíl od spousty jiných pražských klubových svatostánků (ehm), v nichž se metalové koncerty konají běžně, to v MeetFactory nevypadalo jako v trochu větším sklepě, ale opravdu jako v klubu s důstojným prostorem pro účinkující i návštěvníky. Rozhodně víc akci tady.
Když jsem tak pročítal několik internetových diskuzí o české zastávce tohoto turné, většina lidí si stěžovala na nepřítomnost občerstvení a na zákaz focení. Nedá mi to nereagovat – já osobně se tedy na koncerty nechodím nažrat ani si zafotit, ale za hudbou, je to však každého věc, co od koncertů očekává :-)
S výkonem jednotlivých kapel jsem byl já osobně vesměs spokojen, avšak nemá už cenu dublovat to, co je popsáno výše, takže pro dnešek konec…
