Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat
CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.
3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.
5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.
CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.
Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?
Artwork roku:
Behemoth – The Satanist
“The Satanist” je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.
Shit roku:
Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?
Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.
Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!
Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.
Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.
Zhodnocení roku:
Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.
Země: Česká republika Žánr: metal / rock Datum vydání: 24.3.2014 Label: Alfedus Music
Tracklist:
01. Plameňáci
02. Baskerville
03. Čas nezastavíš
04. Ztracená generace
05. Zlatí hoši
06. Homodlak
07. Nora
08. Země zaslíbená
09. Občas pocit mám
10. Přichází noc!
11. Zase mi lhali
12. Arabia II
13. Eurokozomut
Jestli bych měl ukázat na nějakou domácí metalovou kapelu, která v posledních letech na našem lokálním písečku vystoupala strmou cestou zatraceně vysoko, budou to jednoznačně Dymytry. Fanoušků mají mraky, ti jsou z nich patřičně hotoví a mezi lidem se stále dál šíří zvěst o jediné české kapele, která může konkurovat světové produkci. Že to absolutně není pravda už jen z toho důvodu, že takových kapel tu máme celou řadu, jen o nich asi dotyční myslitelé ještě asi neslyšeli, ale teď nechme stranou. Aureolu kapely, na kterou by podle některých měl být český národ být hrdý pomalu ze zákona, totiž kapku narušuje nemalý zástup takových, kteří tvorbu Dymytry naopak považují za vidláckou blbost, která se může zalíbit zase jenom vidlákovi. Že se tihle – jak se dnes s oblibou říká – haters většinou rekrutují z řad posluchačů s obecně vzato sofistikovanšjším hudebním vkusem, to je ale jen takový námět k zamyšlení. Mnohem důležitější je, že právě Dymytry se svou třetí deskou nazvanou “Homodlak” se stali námětem dnešního povídání, které si klade nikterak nízký cíl – v rámci možností objektivně zhodnotit, jak si na tom Dymytry v provedení 2014 stojí.
Vzhledem k tomu, jak polarizovaná je metalová obec, když přijde na Dymytry, ještě než se pustím do vlastního hodnocení, zkusím uvést na pravou míru můj osobní postoj k téhle kapele. Stručně řečeno patřím k těm, kteří Dymytry fakt rádi nemají, jejich hudba mi nijak neimponuje a celý ten hype okolo nich mi přijde stejně neopodstatněný, jako třeba ten okolo Sabaton – což nakonec dává celkem smysl vzhledem k tomu, že množiny fans těchto dvou kapel se v našich zeměpisných šířkách z podstatné části překrývají. Těm paralelám ale ještě není konec. I když k oběma kapelám chovám v zásadě negativní emoce, je to z větší části kvůli tomu, jak o nich davy lidí básní, i když moc o čem básnit není, a když na to přijde, vlastní muzika mi nijak zvlášť nevadí. Přítomný čas je však minimálně v případě Dymytry trochu mimo. Platilo to totiž v dobách, kdy měli na kontě akorát řadový debut “Neser”, a protože mě jeho nástupce “Neonarcis” úplně minul, popravdě jsem vůbec netušil, jak na mě “Homodlak” zapůsobí, a byl jsem ochoten připustit si kdejakou možnost. Teď už to ale vím a vizitka to není moc reprezentativní.
Dymytry na své třetí desce bohužel z velké části potvrzují, že skeptici mají opět pravdu a žádná sláva se zde nekoná – vlastně naopak. “Homodlak” je navzdory maskám a všudypřítomným řečem o výjimečnosti vlastně jen další z řady agrárního rocku/metalu, na který je česká scéna tak bohatá; jen je to navlečeno do šatů s cedulkou psy-core a servírováno jako něco nevídaného. Dobře polovinu alba tvoří prvoplánové vidlácké odrhovačky, další část se skládá z materiálu vyloženě dementního a ten zbytek, který se pohybuje mezi přívlastky “poslouchatelný” a “vlastně docela dobrý”, to zachránit ani moc nemůže. Vezměme to ale trochu detailněji.
Paradoxem je, že největší průser desky “Homodlak” spočívá v tom, na čem si Dymytry tak zakládají a čím se okázale chlubí na všechny strany – české texty a jejich náměty, se kterými se může ztotožnit každý. Nechápejte mě špatně, já mám rád, když kapely zpívají v rodném jazyce, češtinu nevyjímaje, jenže ono se to musí umět. Texty na “Homodlak” jsou až na pár výjimek poměrně hloupé, a některé skvosty jsou tak stupidní, až je z toho člověku trapně. Jejich náměty pak naprosto prvoplánově cílí asi na frustrované jedince bez fantazie, kteří samozřejmě uznale pokývou, že se konečně našel někdo, kdo se nebojí vytmavit to těm zbohatlickejm šmejdům (jasně, zlatou mládež taky nemusím, ale “Zlatí hoši” je prostě kokotina, že to svět neviděl), nenažranejm politikům (v jádru můžu jen těžko víc souhlasit, ale když protestsongy, tak od Daniela Landy – možná mu hrabe, ale texty fakt umí) nebo rozpínavejm Arabům (dobře, v případě “Arabia II” je to vlastně docela na pohodu) a tak dále. Při způsobu, jakým jsou zde tahle témata podána, je to prostě hudební populismus par excellence…
Texty respektive zpěv jsou u Dymytry rozhodně první na ráně a mně připadá vyloženě smutné, že díky jejich bídné úrovni dost často zaniká o poznání přívětivější fakt, a totiž že jsou Dymytry přese všechno dost dobří hráči, což je na albu znát. Některé instrumentální pasáže jsou vážně podařené a třeba u takové “Přichází noc!” si pokaždé říkám, že kdyby tenhle song měl aspoň vzdáleně normální text, mohla by to být docela pecka a ne totálně retardovaná vyjebanost jako v současné podobě.
Abych byl fér, musím uznat, že tu jsou také songy, které jsou přijatelné nebo rovnou dobré, a to jak hudebně, tak textově, takže ono to jde a ne, že ne. Dvojka “Baskerville” je fakt solidní a nestydím se přiznat, že mě baví. Stejně jako kolegové níže jsem si i já relativně oblíbil už vzpomenutou “Arabia II”, která celkem příjemně vybočuje z pevně nalajnovaných kolejí alba, a koneckonců si vždycky docela užil poslech i takové “Občas pocit mám”, což je sice úplně obyčejná a tisíckrát slyšná ukázka, že i tvrdý chlapi mají srdce, ale v tomhle případě je to provedené vesměs zdařile a kapele to věřím.
Na opačné straně kvalitativního spektra stojí již zmiňovaná dvojice totálních srágor “Zlatí hoši” a “Přichází noc!” (podobnost s kultovní hláškou z modly primitivního humoru – snímku “RRRrrrr!!!” – není náhodná, ale originál byl tak pitomý, až to bylo vtipné, zatímco tohle je spíš k pláči) a dále třeba krapet autoerotická “Čas nezastavíš” nebo otvírák “Plameňáci”, které slouží ke cti maximálně tak to, že to má být pocta hasičům. Rozhodně se nehádám, jen málokdo si zaslouží složit poklonu tolik jako hasiči, ale být na jejich místě, takovou poklonou bych se rozhodně nechlubil. Mezi těmito extrémy se sem tam sice urodí nějaký slušný moment nebo pěkný refrén, ale vzato kolem a kolem je to pořád agro jak bič.
A to je konec pohádky, vážení. Čekali jste šťastný konec? Obávám se, že nemůžu sloužit, protože “Homodlak” prostě není materiál, který by v celkovém hodnocení měl nárok třeba jen na průměr. Určité kvality to má, to ano. Nějaká ta slušná skladba se taky najde, o tom žádná. Obého je ale tak málo, že to skoro hodinovou desku nemá nejmenší šanci vytáhnout nad hladinu. Je mi naprosto jasné, že pokud se tyhle řádky dostanou k očím některého člena DM3 rodiny (neplést prosím s Beliebers, to je něco úplně jiného), asi se jednou místo domů vrátím k doutnajícím troskám, ale za svým hodnocením si naprosto stojím. A když se dívám, jak tomu naložili kolegové níže, říkám si, že jsem vlastně ještě ten hodný…
Další názory:
Jedna věc se Dymytry musí nechat – když si člověk pomalu začne myslet, že hůř už to nejde, oni vydají další album, které tu laťku posune ještě níž. “Homodlak” je totiž tak špatná nahrávka, že i předcházející “Neonarcis” v jejím světle zpětně vypadá jako dost povedená placka. Tady je totiž… tohle je prostě špatně. Na celé desce, která čítá 13 songů o 55 minutách, jsem všehovšudy našel pouze tři poslouchatelné kusy, jmenovitě druhou “Baskerville”, jež snad jako jediná trochu slušněji šlape, titulní “Homodlak”, která je sice sama o sobě blbá, ale zachraňuje ji poměrně povedený refrén, a nakonec “Arabia II”, jež se dá pohodově strávit i přes šestiminutovou délku, některé pásáže poměrně odsýpají a příjemně mě v ní překvapila kraťoučká citace “Territory” od Sepultury, což bych od Dymytry nečekal. Zbytek je ale vážně totální hovadina plná vidláckých halekaček s místy fakt hodně debilními texty. Upřímně musím říct, že některé momenty (“Plameňáci”, “Zlatí hoši”, “Přichází noc!”) mi připadají doslova trapné a sám sebe se u nich ptám, jestli mám vážně potřebu tohle poslouchat i jenom kvůli tomu hodnocení. Je úplně jedno, že instrumentálně je na tom kapela třeba dobře, když na ty instrumenty hraje takové blbosti. Za mě fakt ne… H.
Nebudu chodit kolem horké kaše, protože “Homodlak” se s tím taky nemaže a od první minuty hrdě do světa křičí, jaký podprůměr že to je. Nečekal jsem samozřejmě žádnou osvětu a myslel jsem si, že po minulém “Neonarcis”, které bylo už tak dost špatné, to horší být nemůže, ale “Homodlakem” mě Dymytry velmi rychle vyvedli z omylu. Začnu texty, které jsou přehlídkou toho, proč nemám rád českou rockovou scénu. Kapela může znít nabroušeně jako prase, ale dokud budou texty podávány formou bezduchých hlášek, jež jsou poskládané tak, aby se to aspoň trochu rýmovalo (titulní “Homodlak” je píčovina jak mraky), tak si radši pustím partu Maďarů, kterým nerozumím ani slovo. Když si tak procházím tracklist, tak ať počítám, jak počítám, tak jsem si našel celé tři skladby, které se mi líbí, což je na třináctku kousků sakramentsky málo. Jmenovitě mám na mysli “Plameňáky”, kteří dobře šlapou a melodicky na tom taky nejsou špatně, dále “Arabia II”, jež má snahu posunout Dymytry od zajetého stereotypu krátkých odrhovaček, a “Ztracená generace” vyčnívající svým hitovým potenciálem. Ten zbytek prostě není nic jiného než klasická hospodská vidlácká zábavovka, která se snaží tvářít moderně a světácky, ale v jádru je to úplně stejné hovno, jaké dnes produkují tucty domácích kapel. Dymytry měli akorát to “štěstí”, že to dělají veřejně. Říkal jsme si to už po “Neonarcis”, ale tentotkrát to myslím vážně – Dymytry už nikdy více, protože “Homodlak” je velká nafouknutá bublina ničeho. Kaša
Nutně očekávané se stalo skutečností a “Homodlak” je první, ale o to více výrazný přešlap pražských Dymytry. Upřímně, po velmi povedeném předchůdci jsem takový průser doopravdy nečekal. Snad jediné, co se mi na tomhle albu líbí, je hudba, která je zahrána s precizností Dymytry vlastní a jíž vévodí bicí Miloše Meiera. Ale písničky jako takové jsem si oblíbil tak dvě nebo tři. A pouze proto, že jsou jen menším zlem oproti pitomému zbytku. Proč? Protože otextování většího procenta nového materiálu stojí (a teď sahám po hodně velkém eufemismu) za vysušený exkrement, o který by neměl zájem ani hovnivál-bezdomovec. Jako nezlobte se na mě, ale co to má všechno znamenat? Vždyť ty texty často vůbec nedávají absolutně žádný smysl! Vrcholem všeho je parodická “Přichází noc!”, která neobstojí ani jako vtipné odlehčení, a to jednoduše kvůli tomu, že z ní mám pocit, jako by se někdo brutálně nafetoval a snažil se napodobit Vypsanou fixu, které však podobné úlety zcela nepochopitelně procházejí. Průvodní text je prostě zcela mimo a hlášky z jinak poměrně vtipného filmu “RRRrrrr!!!” jsou zde úplně náhodně pospojovány do souvislého projevu. Titulní “Homodlak” je také šílenost. Někde na internetech jsem se dočetl, že má ten song text tak imbecilní, až je geniální. Osobně bych se přiklonil k tomu hezkému výrazu “imbecilní” a zbytek odpískal. Vůbec nechápu to absurdní haló na sociálních sítích, kde o “Homodlakovi” (albu) mluví všichni v superlativech. Buď je každý hluchý nebo minimálně dost nadržuje své oblíbené skupině, protože tahle deska je prachsprostý shit, který svým předchůdcům nesahá ani po chlupatá kolena. Celkem se bojím, že budou už všechny následující fošny Dymytry vypadat takto. V tom případě pá-pá, panáčci. Stojí trochu za poslech: “Čas nezastavíš”, “Ztracená generace”, “Arabia II” a maximálně ještě fajn oddychovka “Eurokozomut”. nK_!
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex
1. Kreator – Phantom Antichrist “Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1 Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.
3. Linkin Park – Living Things Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.
4. Anti-Flag – The General Strike Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.
5. Sabaton – Carolus rex Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.
CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.
Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?
Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.
Shit roku:
Mnemic – Mnemesis O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.
Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012 O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.
Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.
Potěšení roku:
reunion Coal Chamber “Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”
Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.
Zhodnocení roku:
Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!
Dymytry jsou kapela, která budí značně rozporuplné ohlasy. Někteří se nebojí prohlašovat jejich čerstvou novinku “Neonacris” za nejlepší rockové album, které kdy v České republice vyšlo, jiní jim nadávají do hudebních primitivností a nazývají je metalem pro vidláky. I v naší redakci vzbudilo jejich nové album dosti protichůdné názory od nadšení až po opovržení – tím spíš však bylo zajímavější domluvit si s Dymytry i rozhovor a vytvořit pár všetečných otázek, na které se jal odpovídat zpěvák a frontman Protheus…
Zdravíme Dymytry! Tématem číslo jedna našeho rozhovoru bude samozřejmě vaše nová deska “Neonarcis”. Myslím, že se asi nemá cenu ptát na to, jak jste s nahrávkou spokojeni vy sami, protože předpokládám, že kdybyste spokojeni nebyli, album byste mezi lidi nevypouštěli. Nicméně by mohlo být zajímavé, kdybyste nám řekli, v čem je podle vás největší rozdíl mezi novinkou a debutem “Neser!”. Vnímáte ze svého pohledu obě alba nějak odlišně, nebo si ve vašich očích stojí stejně? Mně osobně se zdá, že stylově jste nikam neuhnuli, ale po kompoziční stránce je “Neonarcis” mnohem jistější… rozmanitější a soudržnější zároveň…
Desku “Neonarcis” jsme dělali stejně poctivě, jako “Neser!”, nikdy bychom mezi naši milovanou Dymytry rodinu nevypustili nic, za čím bychom si na 150% nestáli. Samozřejmě by měl být znát určitý posun, je to přeci jenom nějaký ten pátek, co jsme dělali na “Neser!” a bylo by dost divné, kdyby se kapela muzikantsky a autorsky nijak nehnula z místa. Za tu dobu jsme taky odehráli kupu koncertů, které nám ukázaly, co se fanouškům líbí a co moc ne.
Kdy jste vlastně písničky pro “Neonarcis” začali skládat? Věnovali jste se novým nápadům hned po vydání “Neser!”, nebo jste si dali chvíli skladatelskou pauzu a věnovali se čistě koncertování? Jak dlouho celý kompoziční proces pro “Neonarcis” trval? Přistupovali jste k němu už od začátku s nějakým jasným záměrem, jak by měl výsledek vypadat (třeba že byste se podívali na “Neser!” a například si řekli “oukej, tohle a tohle bychom rádi vylepšili, tohle je super, tak v tom budeme pokračovat”), nebo jste songy jen tak nechali volně plynout a co z toho vyleze, to z toho vyleze?
Necháváme to volně plynout. Autorsky se kapela podílí v podstatě rovnoprávně, texty píšu až na jednu výjimku já (Protheus). Někdy vznikne nápad okamžitě, někdy je to dlouhodobý proces. Každá pecka má svoji historii, svůj původ a důvod.
Když už jsme u toho, dovolil bych si menší odbočku od “Neonarcis” právě k vašemu skladatelskému procesu… jakým způsobem u Dymytry vznikne nová písnička? Jen tak společně jamujete, dokud se nevyloupnou nějaké dobré riffy? Nebo snad každý pracuje samostatně na vlastních nápadech a pak si je mezi sebou představujete, kritizujete, následně různě spojujete a kombinujete? Prostě popište, jak to vypadá v kuchyni Dymytry :)
Ze společných jamů vzniká v Dymytry jenom minimum písní. Většinou má někdo nápad, který rozvine podle sebe, pak ho na zkoušce ukáže ostatním, upraví se do podoby písně a nakonec na něj napíšu text podle toho, jaké emoce ve mě poslech té věci vzbuzuje.
Na tohle téma ještě jedna otázečka – funguje to u vás tak, že každý song musíte všichni jednomyslně odhlasovat a dokud se tak nestane, písnička na albu neskončí; nebo je v kapele – co se skládání týče – nějaký lídr, který v případě nutnosti rozhodne, co se použije a co ne?
Jsme velmi liberální a demokratická kapela. Každý chce mít to svoje dítě na desce a hrát ho naživo a za ty noci strávený v dodávce místo aby seděl na rybách na to má právo. Čili naopak, pokud se někomu nějaká píseň nelíbí, musí sehnat souhlas celé kapely, aby jí mohl s repertoáru vyhodit.
Tím se oklikou pomalu vracíme k “Neonarcis”. Na něm mi přijde, že největší sílu na albu mají ve většině skladeb refrény. Věnovali jste jim během skládání nějakou speciální pozornost? Občas se říká, že právě silný refrén dělá opravdu dobrou píseň – řídili jste se nějakým podobným heslem? Většina refrénů na “Neonarcis” totiž vážně dokáže svůj song posunout o dost výše…
Refrén je to, co si lidi zpívají, když jdou po koncertě domů. Refrénům jsme věnovali opravdu hodně pozornosti.
Zdá se mi, že reakce na “Neonarcis” jsou v podstatě dvojí – buď naprosto nadšené, nebo ty z opačného konce spektra, které album posílají do pekel. Na ty první se moc nemá cenu ptát, protože je jasné, že ty vám asi budou dělat radost, příjemně pošimrají ego a tak (smích). Ale co ty špatné ohlasy? Sledujete to nějak? Když třeba někdo v nějaké recenzi desku odstřelí, naštve vás to, nebo nad tím spíš mávnete rukou a řeknete si, že se to prostě nemůže líbit všem, tak není co řešit? Když se třeba objeví nějaká konstruktivní kritika, kde sice recenzent dá horší hodnocení, ale nějak inteligentně popíše, co mu vadí, zamyslíte se třeba nad jeho myšlenkami (samozřejmě za předpokladu, že se vám článek dostane do rukou)? Nebo máte všechny recenzenty tam, kde sluníčko nesvítí, a hrajete to čistě podle sebe? Přece jenom, spousta recenzentů má v oblibě radši nějakou náročnější muziku, kdežto vy – a to nemyslím ve zlém – hrajete spíš jednodušší a chytlavé věci…
Kritika a kritikové jsou národ sám pro sebe. V dnešní době neomezené demokracie ve smyslu možnosti plivání kohokoliv na cokoliv, je to ještě markantnější. Kritik je opravdu málokdy sám činný a úspěšný muzikant, nebo obecně umělec. Činný a úspěšný umělec totiž nemá čas rozebírat dílo někoho jiného a hlavně to nemá zapotřebí. Z toho plyne, že kritik je většinou neuznaný a neúspěšný umělec a logicky nemůže vystát nikoho, kdo má jen o kousek víc úspěchu než on sám. Tím jsem složitě řekl, že nás kritika naprosto nezajímá (smích). Jediné, co nás zajímá a co má opravdu váhu, je názor našich fanoušků, jenom pro ně to všechno děláme a jenom díky jejich přízni to má smysl.
V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna otázka. Hrajete hudebně vcelku pohodovou muziku, která člověka chytne takřka na první poslech, jak se ale sami díváte na nějakou opravdu náročnou hudbu. Čistě z pohledu lidí, kteří hrají docela přístupné písničky, co říkáte na ty poslechově těžké věci? Jen pro upřesnění, mířím hlavně na skutečně okrajové věci jako různé psychedelie, avantgarda, drone nebo noise… vidíte jako hudebníci v podobných extrémech nějaký smysl, nebo vám přijdou už přehnané? Jinak, co jednotliví členové Dymytry sami doma poslouchají, když sundají masky, hodí nohy na stůl a dostanou náladu na nějakou tu muziku?
I v tomhle ohledu jsme zcela liberální. Každý má právo si dělat umění, jaké se mu zlíbí a až lidi určí, jestli to má smysl, nebo ne. Pokud si někdo natře prdel namodro a bude běhat po Václaváku a dělat šmoulu, asi si o něm něco pomyslíme, ale pokud bude mít davy nadšených fanoušků, kteří se díky němu zasmějou a odpočinou si od tuny vlastních starostí, kdo může říct, že to není přínosné umění?
Poskočme trochu dál. Určitě se nedá vynechat záležitost okolo data vydání… pokud mne paměť nešálí, původně měl “Neonarcis” vyjít snad už koncem května, nicméně deska se do prodeje dostala až o nějaké tři měsíce později. Co přesně bylo důvodem takové prodlevy?
Důvodů je mnoho, problémy se studiem, změna zvukaře těsně před dokončením atd atd.. Bylo toho hodně, ale stálo to za to!
K “Neonarcis” jste udělali hned dva křty, jeden v Praze a druhý v Domažlicích. Praha je myslím vcelku jasná, ale proč jste se rozhodli udělat druhý křest ještě v Domažlicích? Člověk by z fleku tipnul, že pokud druhý křest, tak proběhne spíš v Brně, Ostravě nebo třeba Plzni, ale ne v Domažlicích… na druhou stranu, všiml jsem si, že se sem vracíte docela často… velká fanouškovská základna v oblasti? Dobré vztahy s majiteli klubu? Nebo snad obojí? Proč tedy padla volba právě na Domažlice?
Všechno tohle dohromady. Domažlický Death Magnetic je asi nejhezčí a nejpříjemnější klub, který jsme kdy navštívili. Majitelé se k nám chovají víc než dobře, fanoušci nás v Domažlicích nabíjejí maximální podporou. Takže rozhodnutí, kde udělat druhý křest bylo úplně jednoduché.
Právě v souvislosti s domažlickým křtem mě napadá ještě jedna záležitosti, a sice… jak se to vlastně u vás má s bubeníkem? Chápu to dobře, že vaším bubeníkem je Miloš Meier, ale když vzhledem ke své vytíženosti nemůže, zaskakuje za něj Eduard Štěpánek? Nebo byl tohle jen ojedinělý případ? Je pravda, že prozatím pokaždé když jsem vás viděl živě, seděl za bicími Miloš…
Miloš se rozhodl jít cestou profesionálního muzikanta dlouho předtím, než nastoupil do Dymytry. Živit se muzikou není žádná sranda, a proto musí hrát s více kapelama. My to samozřejmě respektujeme, protože s tím do Dymytry šel. Pokud má hraní s jinou kapelou, zastupuje ho Eda Štěpánek. Musím říct, že ho zastupuje víc než se ctí.
S novou deskou jste představili také novou, mírně inovovanou podobu svých dosavadních masek. Znamená to snad, že mohou fanoušci čekat nějakou obměnu masek po každé dlouhohrající nahrávce? Není žádné tajemství, že ty původní masky vám vyráběli v Národním divadle – platí to i o těch nových? Kdo je vlastně navrhuje? Jenom pro zajímavost, z čeho jsou vlastně vyrobeny?
Masky nám navrhoval a vyráběl tentýž maskér, co ty minulé. Z čeho jsou vyrobeny se budete muset zeptat jeho, já jsem jenom zpěvák (smích).
Když už jsme u toho, proč jste se vlastně rozhodli, že budete hrát právě v maskách? Byla to jen snaha se nějak odlišit od všech ostatních, nebo ty masky pro vás mají nějaký hlubší význam? Na druhou stranu, pamatuju si, že zpočátku vás spousta lidí právě díky nim označovala jako kopírku především Slipknot a dalších podobných omaskovaných kapel, u mnohých lidí jste v tom označení “čeští Slipknot” možná i zůstali, čili to vlastně může být odlišení a omezení zároveň (aneb všechno má své pro a proti, jak se říká). Předpokládám, že dneska už to není tak aktuální, ale když vám třeba dva, tři roky zpátky někdo podobné skupiny pořád předhazoval, asi jste se na to tvářili ne moc nadšeně, což? Když však vezmeme z druhé stránky, asi těžko může dnes hudebník hrát, aniž by byl ovlivněn jinými hudebníky. Jací interpreti ovlivnili vás?
Masky měly před Slipknot desítky kapel, vzpomeňme třeba Kiss. Chtěli jsme se prostě odlišit od stovek kapel, které u nás okupují každou volnou garáž. My hlavně chceme lidi bavit, muzika má přinášet uvolnění od stresu, zábavu, podívanou… masky v tomhle ohledu fungují super. Všichni v kapele posloucháme spoustu muziky, každý má tu svou milovanou kapelu, svůj vzor. Právě ta různorodost vkusu členů Dymytry umožňuje vlastní barevnou tvorbu.
Kdo s tím nápadem, že byste ony masky mohli nosit, přišel jako první? Jak se vám v nich vlastně hraje? Když je třeba akce v nějakém menším klubu se špatnou nebo žádnou klimatizací, tak to musí být docela peklo, ne? Nebyla by třeba v souvislosti s nošením masek nějaká vtipná historka (smích)?
Já (smích). Ale realizaci měl na starost kompletně Dymo [kytarista – pozn. redakce] (jako ostatně skoro všechno). V kraťasech a tričku by se nám samozřejmě hrálo líp, ale jak se říká, pro fanoušky není žádná oběť dost veliká.
Pojďme se nyní podívat na pár konkrétních skladeb z “Neonarcis”. Hned na první poslech z alba hodně vyčnívá pomalá “Pod Nuselákem”. Chtěli jste už od začátku dát na album nějakou podobnou baladu, nebo jste ji na placku umístili z jiného důvodu (a případně z kterého)? Co se týče textu… Nuselský most v Praze je známý právě tím, že z něj sem tam nějaký sebevrah skočí… tipoval bych, že doslova osobní zkušenost s tím asi mít nebudete, když prozatím všichni žijete (smích), ale má text písničky základ v nějaké reálné události?
Tohle necháme na představivosti fanoušků. Je fajn mít kolem sebe určitý nádech záhady.
Další zajímavý kousek je určitě “Síť pro sociály”, který se věnuje aktuálně velmi ožehavému tématu sociálních sítí. Používáte sociální sítě vy sami osobně? Pokud ano, přiznejte se, kolik hodin denně prosedí jednotliví členové Dymytry u Facebooku (smích). V textu se na tyto stránky nedíváte příliš pozitivně, na druhou stranu na svém vlastním profilu kapely na Facebooku vyvíjíte docela slušnou aktivitu, není to trochu paradox? Samozřejmě vím, že tam nemáte statusy o vykakání, jak se v písničce s nadsázkou zpívá, ale i tak…
Sítě pro sociály jsou nutný zlo. Dneska to bez nich nejde. Bohužel si většina lidí neuvědomuje zhoubný vliv na společnost. Dřív se lidi víc znali, povídali si, chodili společně na různý akce, do hospody a tak. A dneska mladý lidi? – Seděj celej den v práci u kompu pak seděj celej večer doma u kompu a ťukaj kraviny do chatu s lidma, který ani pořádně neznaj. Kvůli těmhle sítím se ztrácí pospolitost mezi lidma. Pak se někde náhodou sejdou a koukaj jako vrány, protože si neumí říct nic z očí do očí. Já osobně fejsbuk nemám a i kdybych měl být poslední člověk na planetě, co ho nemá, tak ho mít prostě nebudu.
Naopak “Rédijó” je taková hříčka. Chtěli jste si nahrát také nějakou podobnou vážně-nevážnou chytlavou oddechovku, která je hlavně o zábavě? Nebo snad vy sami “Rédijó” jako oddechovou písničku nevnímáte?
“Rédijó” vznikla na základě inspirace filmem “Rádio” [s největší pravděpodobností jde o snímek z roku 2003, v hlavních rolích Cuba Gooding Jr. a Ed Harris], který je hodně hořký a spíš docela smutný. Moje původní myšlenka byla hodně černohumorná, nakonec z toho vyšel spíš takovej tingltángl pro radost a pobavení. Oproti filmu “Rádio” máme o dost jednodušší pointu (smích).
Jak již její název napovídá, skladba “Dymytry” je o Dymytry, čili přímo o vás… tedy, alespoň mi to tak přijde. Už na “Neser!” se objevila jedna podobná věc ze života kapely, a sice “Protekční synek”, kde jste si stříleli z toho, že vám neustále někdo předhazoval údajnou protekci kvůli tomu, že otcem jednoho ze členů je kytarista slavného Arakainu. Hodláte mít na každé nahrávce nějakou písničku sami o sobě? Udělat takhle po částech něco jako “hudební deníček Dymytry” (smích)?
Tímhle způsobem my nepřemýšlíme, respektive já nepřemýšlím. Píšu texty podle toho, co mě zrovna zaujme. Text “Dymytry” vznikl po velmi vydařeném koncertě. Při sledování všeho toho cvrkotu kolem stavění pódia a vůbec kolem koncertu jsem si řekl, že celou tu mašinérii mám moc rád a neumím si představit bez toho být. Všichni v kapele to máme stejně.
Dost lidí, mě nevyjímaje, asi překvapilo, že jste si jako první singl z “Neonarcis” a zároveň jako song pro první videoklip zvolili skladbu “Ocelová parta”. Člověk by čekal, že spíše padne volba na nějakou věc, jež byla uvolněna předem k poslechu a kterou jste také hrávali na koncertech již před vydáním, hlavně tedy “Síť pro sociály” nebo “Rédijó”. Proč jste si tedy vybrali “Ocelovou partu”? Kdy by se onen videoklip mohl objevit? I na “Neser!” se singlovka, “Strážná věž”, nacházela až na konci desky – to je už ale asi náhoda, že?
Videoklip je zatím ve hvězdách. Stále jsme se v kapele neshodli, zda v dnešní době má vůbec smysl točit videoklipy. Stojí to dost peněz, pokud to má k něčemu vypadat, a pak to dvakrát zahrajou na Óčku a šoupneš to na jutub a hotovo. Já osobně jsem zastánce spíš takových homevideí ze života kapely, různý srandy z tour a tak. Vyjde to o dost levnějc a ohlas od lidí to má úplně stejný, nebo o dost větší.
Nyní bych se rád zeptal na koncerty. Docela by mě zajímala jedna věc – poslední pár let máte v podstatě permanentně narvaný diář a pořád někde koncertujete… uživí vás Dymytry, nebo ne? Ptám se, protože mi nepřijde, že byste mohli stíhat chodit při takové koncertní zátěži hákovat do rachoty (smích). Mimochodem, máte vůbec spočítané, kolik jste těch koncertů celkově odehráli? Pokud ano, na jaké cifře aktuálně jste?
Vychází to tak na 70 koncertů ročně. Díky našemu manažerovi Pepemu opravdu hrajeme v podstatě každý víkend. Metalová muzika málokoho uživí, my o tom samozřejmě všichni sníme. V každým případě zaplať Pánbůh za ty dary.
V České republice sice koncertuje takřka neustále a myslím, že se dá říct, že máte velice slušnou návštěvnost, kterou by vám mnozí mohli závidět, ale co zahraničí? Všichni vědí, že jste se objevili na slavném Wacken Open Air, kde jste vystoupili teprve jako druhá česká kapela v historii, přičemž ta první, Krabathor v roce 1998, zde hrála tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje (smích). Myslíte, že jste měli v Německu úspěch? Jaká to pro vás byla zkušenost? Hráli jste vůbec někde v zahraničí kromě Wackenu? Hodláte třeba do budoucna zkusit v zahraničí více prorazit, nebo jste spokojeni tady u nás v naší malé zemičce? Sice je pravda, že české texty by pro vás na jednu stranu asi byly handicap, ale na tu druhou by mohly být i výhodou, protože si všímám, že spoustě lidem se líbí, když mohou poslouchat něco jiného než standardní angličtinu…
V zahraničí nemáme šanci bez Angličtiny. Fenomén ve stylu Rammstein je opravdu jenom jeden. Nic mi není tak odporné, jako mizerná čengliš s ještě mizernějšími texty z gůgl translejtru, což nám 98% anglicky zpívajících českých kapel předvádí. Jsme Češi, tak budem radši poctivě hrát pro naše lidi, než se bláhově cpát s naprosto nekonkurenceschopným produktem do zahraničí. Jedině, kdybychom někde na cestách poznali super rodilého textaře, který by nám napsal texty, co maj hlavu a patu a naučil mě je slovo od slova vyslovovat, pak by to asi dávalo smysl.
Pomalu se blížíme k závěru, takže bych si dovolil trochu odbočit od linie předcházejících dotazů k jedné jedovaté otázečce – co vy a alkohol? Napijete se rádi? Razíte filozofii, že před vystoupením ani kapku a když nějaký alkohol, tak až potom, nebo si jedno, dvě pivka klidně dáte i před koncertem? Co nějaké další neřesti – sex, drogy a rock ‘n’ roll, nebo jste mimo pódium slušně vychovaní hudebníci (smích)?
Napijeme se rádi, rádi si zalaškujeme a pomazlíme se s krásnými slečnami, máme rádi rychlá auta. Prostě normální rockeři (smích)
A nyní tedy hurá na poslední otázku, jež bude trochu věštecká… s Dymytry jste již nyní dosáhli takového úspěchu, jakého většina domácích rockových kapel nedosáhne za celou svou kariéru. Jaké ale máte ambice do budoucna? Kde byste rádi svou kapelu viděli třeba za pět, deset let? Anebo ještě jinak – jaké jsou vaše další cíle? Díky za rozhovor a ať vám vaše předpovědi vyjdou!
Chceme hrát a hrát a hrát a bavit lidi. Pokud naše muzika pobaví 100 lidí, kteří na tu hodinku a půl zapomenou na tu hrůzu, lobby, podvody, daně a tisíc dalších věcí, co se na nás všechny hrnou ze všech stran, bude to pro nás velká radost. A pokud to bude 10 000 lidí, bude ta radost úměrná tomu počtu.
Datum: 28.9.2012 Místo: Domažlice, Death Magnetic Účinkující: Dymytry
Svatováclavský večer jsme měli již dlouho dopředu v plánu strávit v Domažlicích, neb se měl konat křest dlouho očekávané desky “Neonarcis”, kterou jsme na tomto webu hodnotili zhruba před dvěma týdny. Koncert byl domluven v klubu Death Magnetic, který je takovou novodobou mekkou rockové scény v okolí Klatov a Domažlic. Musím se přiznat, že jsem měl možnost navštívit Death Magnetic vůbec poprvé, a co na nás v zapadlé uličce naproti autobusovému nádraží čekalo, mi doslova vyrazilo dech.
Z několika různých zdrojů jsem samozřejmě slyšel, že se jedná o prvotřídní místečko, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. Prostory klubu jsou umně zdobeny černým nábytkem (židle majestnátně nesoucí vyrytý nápis “Death Magnetic”, stoly s logy a názvy různých známějších rockových interpretů nebo stylové dřevěné “rakve” přitlučené ke stropu), podsvětlenými plakáty na zdech a rozhodně úchvatnou výstavkou různých hudebních trofejí v čele s pohybujícím se maskotem kapely Iron Maiden – zombie Eddiem. Jako vynikající nápad se ukázala kovová podlaha, která neklouzala ani po nemalé dávce rozlitého zlatého moku. Potěšila fantasticky ochotná obsluha u baru a celkově výborná organizace ze strany pořadatele. A musím se rozplynout ještě nad jednou věcí, kteroužto jsou záchody tak čisté, že by byl i Daniel Landa v sedmém nebi. Je vidět, že Death Magnetic si své renomé jen a jen zaslouží.
Po obhlédnutí prostor jsme se jali zkoumat merchandise stánek, ve kterém jsme z fleku nechali přes pět stovek a s napětím vyhlíželi nastávající velkou show. Čekání se nakonec protáhlo až někdy k půl desáté, kdy koncert konečně začal. Později jsme se dozvěděli, že Dymytry čekali na svého dvorního bicmana Miloše Meiera, který v tu dobu zápasil se svou soupravou na jiném místě. Leč nedalo se nic dělat, času nebylo na zbyt a jeho místo zastoupil náhradní bubeník Eduard Štěpánek, který nakonec odehrál skoro celý koncert a Miloš jej stačil vystřídat pouze v závěrečné “Smysl už nehledám”.
Setlist Dymytry:
01. Lunapark
02. Síť pro sociály
03. Kapitán Heroin
04. Dost
05. Rédijo
06. Dejte mi pít
[křest alba “Neonarcis”]
07. Dymytry
08. Média
09. Harpyje
10. Pod Nuselákem
[drum solo]
11. Jsem nadšenej
12. Benzín
13. Ocelová parta
14. Arabia
15. Strážná věž
16. Smysl už nehledám
Úvodní skladba setu “Lunapark” nenechala nikoho na pochybách, že tohle bude velká noc. Už od prvních riffů potěšilo naprosto dokonalé a precizní nazvučení, které pomohlo nastavit laťku atmosféry proklatě vysoko. Absolutně nezáleželo na tom, kde člověk stál – všude byl zvuk perfektně čitelný. Jednotliví členové kapely se setsakramentsky snažili, aby výsledek stál za to, a sypali do nás jednu pecku za druhou. Rozepisovat se o hudební úrovni a schopnostech hráčů nemá smysl, protože se jedná o profesionály každým coulem.
Maximálně potěšili “Kapitán Heroin” a “Arabia” z prvního demáče a jsem velice rád, že Dymytry znám už od jejich prvopočátků, protože co jsem se tak rozhlížel, málokdo se na staré věci chytal (škoda že prastará verze původního trička se zrovna otáčela doma v pračce). Ještě bych uvítal třeba “Black”, ale chápu, že se nikdy nelze úplně zavděčit každému. Z nového Neonarcise zaznělo pochopitelně velké procento skladeb v čele se “Síť pro sociály”, “Média”, “Rédijo” (které bych živě čekal mnohem rychlejší), rodinnou “Dymytry” nebo melancholickou (a zcela nečekaně velmi podnítivou a procítěnou) “Pod Nuselákem”. Až na čtyři kousky jsme z novinky slyšeli všechno. Zaznělo i bubenické sólo již zmiňovaného Eduarda Štěpánka, kterému jsem zpočátku nevěnoval valnou pozornost, ale po několika vteřinách si mě Eduard podmanil svým neotřele agresivním stylem a mně nezbývalo nic jiného, než uznale pokývávat hlavou do rytmu.
Samotného křestu se krom kapely zúčastnili i čtyři majitelé klubu, proneslo se několik děkovných slov a všichni si na zdraví nové desky přihnuli z lahve něčeho, co jsem z dálky (stáli jsme cca deset metrů od pódia a po letech intenzivního vypalování monitorem již můj zrak není co kdysi) identifikoval jako nějakou whisky. A asi stála za to, protože se všichni po napití usmívali (smích). Během koncertu jsme měli ještě možnost shlédnout domácí video o životě Dymytry a hlavně jsme se z něj dozvěděli, proč trvala výroba nového CD tak dlouho. Před několika posledními písněmi se kapela vzdálila do zákulisí a vrátila se zpět v nové verzi svých proslavených masek. Myslím, že určitě nevypadají špatně (nějlepší je určitě ta Protheova), ale obecně se mi více líbily ty staré.
Nakonec probíhalo společné focení, na které jsme ale jaksi nestihli dorazit včas, a korunu celému večeru nasadila černošská striptérka, kterou nějací maníci zaplatili svému kamarádovi k narozeninám a která nás po příchodu na hořejší bar popravdě drobet překvapila. Mile. Světové chování kapely, fanoušků i majitelů klubu vytvořilo ten večer nepřekonatelnou atmosféru, na kterou budu já i moji souputníci dlouho vzpomínat. Maximální spokojenost.
Pražská kapela Dymytry brázdí českou rockovou scénu již nějakou tu středu a nedávno vypustila do chřtánů hladových fanoušků nový materiál v podobě druhé řadové desky jménem “Neonarcis”. Je mi naprosto jasné, že po zhlédnutí závěrečného hodnocení se tento text stane terčem nezřízené kritiky všech, kteří budou tvrdit, že Dymytry vlastně nic objevného nehrají a nezaslouží si tak velkou porci popularity, které se jim v posledních letech dostává. Jistě budou padat slova jako “patetismus”, “tuctovost” a “Škwor” nebo “Kabát”. Uvědomte si ale prosím jednu věc – co dělají, dělají zatraceně dobře – baví…
Baví svým dynamickým vystoupením, obludnými maskami přímo od maskérů Národního divadla nebo pořádnou náloží poctivého rocku, který v kontextu s “velkými” umělci samozřejmě vůbec ničím nevyniká, ale poslouchá se dobře a úplně nejlépe právě naživo. A není to náhodou na tomhle průmyslu nejdůležitější? Někde jsem zaslechl zajímavý názor člověka, který navštívil jeden z nespočtu koncertů Dymytry a stěžoval si, že při zvučení nástrojů metali kytaristé jedno sólo za druhým a při koncertě samotném nešlo o nic jiného než několik jednoduchých riffů poskládaných za sebou. Ptám se ale – je opravdu potřeba mít vždy a všude vše vyumělkované a vyzdobené až na půdu něčím novým a nikdy neslyšeným, když obvyklý posluchač prahne prostě jen po dobře odvedené práci a písních, které se v první řadě snadno pamatují a dobře poslouchají? U kterých prostě zapomene na drama všedního života a které jej nenutí zbytečně přemýšlet? A nemyslím si, že by tohle byla pouze doména nějakých “vesnických balíků”, jak často slyším. Přesně tohle totiž podle mého názoru Dymytry výborně vystihli a ať si říká kdo chce co chce, daří se jim takto oslovovat stále početnější fanouškovskou základnu.
Když už jsme u toho zvuku, mohli bychom se pustit do rozboru samotného “Neonarcis” a nechat předsudky na chvíli stranou. Oproti minulému počinu “Neser”, který vyšel zhruba před dvěma roky, cítím jednoznačnou změnu jak v hudební, tak textové stránce. Album zní méně agresivně a je celkově více vyvážené než jeho předchůdce. Tam, kde “Neser” táhlo na bránu rychlými a hrubými riffy, se “Neonarcis” snaží spíše o chytlavé a podbízivé melodie, které ve výsledku vzbuzují dojem větší ucelenosti. Jak již bylo zmíněno výše – z instrumentálního hlediska se nejedná o nic převratného, ale muzika sama o sobě má dostatečný odpich a dobře rozvržené tempo, takže zde nelze mluvit o nějakém mínusu. Texty se snaží reflektovat problémy dnešního světa a musím uznat, že některé pasáže mi hlavou létají jako supi nad čerstvou mršinou – ne a ne se jich zbavit. Zpěv samotný v podání mistra Prothea je na velmi dobré úrovni, s čímž se dalo samozřejmě už od minule počítat.
Album otevírá stylovka “Lunapark” osazená perfektním refrénem, ale nejlepší částí jest zajisté part se vzdáleným “hlasem”. “Média” je píseň jednoduše o tom, že nic není, jak se zdá. Jasná koncertní hitovka. Nejlepší kousek v podobě “Sítě pro sociály” podle mého dokonale vystihuje dnešní celosvětový fenomén všech těch Facebooků a Twitterů (ne že bych jinak neměl vrabce rád), který podstatnou část populace kompletně izoluje od zbytku “zdravého” světa. “Skoč” se nese v duchu prvního alba – naštvaná a agresivní. Nejvíce propíraná a určitě nejkontroverznější část desky “Rédijo” asi většina lidí nepochopila, protože se nejedná o nic víc než pouhou schopnost kapely nebrat se tak úplně vážně a přijít s něčím, co se totálně vymyká zbytku tvorby. Nebo ne? Kdo ví. Každopádně za growl na konci jednoznačně palec nahoru. Titulka “Neonarcis” zaujme hlavně originálně řešeným refrénem a chytlavou kytarovou linkou těsně za ním. “Stáváš se potravou” a “Ocelová parta” považuji za nejslabší články, o kterých ani nemá cenu se moc rozepisovat. Balada “Pod Nuselákem” zdánlivě do konceptu desky vůbec nezapadá, opak je ale pravdou – zkuste se schválně poctivě zaposlouchat do teskné melodie a smutného textu. Nemyslím si, že by se jednalo o pouhou lacinou vycpávku určenou k tomu, aby srdce tvrdého metalisty alespoň na chvíli zjihlo. Kontrastně působí následující “Jsem nadšenej”, kterou dostatečně vystihuje už její název. “Dymytry” nám přesně poví, jak se pánové z kapely dívají na plnící se sály a co při tom pociťují. V dlouhatánské “Harpyji” se až na několik hluchých místeček jistě najde nejedna silná osobnost. A v závěru jménem “Hanglická” nám Dymytry ukáží, že “zpívat anglicky umí každej”.
Je těžké hodnotit nový materiál kapely, která se může pyšnit nejen početným zástupem přívrženců, ale i stejně velkou hromadou těch, kteří ji zatracují. Zavděčit se ale nikomu úplně nelze a recenze je pořád přeci jen útvar čistě subjektivní. Dymytry nehrají kdovíjak komplexní metal nebo rock (jako spíše chytlavý bigbít), ale ze zajímavosti jim to v žádném případě neubírá. “Neonarcis” poslouchám více než měsíc pořád a pořád dokola a stále mě nepřestává bavit. To je podle mě nejdůležitější aspekt současné scény, a proto uděluji tak vysokou známku.
Druhý pohled (H.):
Musím říct, že se v podstatě mohu jen podepsat pod to, co pode mnou napsal kolega Kaša. Stále rostoucí popularita Dymytry je opravdu trochu na hlavu, ačkoliv na jednu stranu ji chápu – Dymytry prostě nabízejí něco nenáročného, chytlavého a pro průměrného posluchače na první poslech líbivého. Že to má do opravdu dobré hudby daleko, to už je druhá věc, která většinu lidí netrápí a těch několik z nás, kteří si potrpí na kvalitu, na tom nic nezmění. Já to vím a stejně tak vím i to, že mě za to bude spousta lidí zase nesnášet, přesto nemohu “Neonarcis” hodnotit kladně. Dymytry opravdu předvádějí pouhopouhou variaci na kapely typu Kabát, Harlej, ABBand nebo Škwor, jen v malinko modernějším hávu – a někdy až příliš doslova, protože třeba taková “Média” opravdu zní jak prachsprostá kopírka nějaké sólovky Aleše Brichty. Oukej, tak je to prostě nenáročný bigbít, proti tomu ještě nic nemám, ale i to se musí alespoň trochu umět… tam, kde třeba Kabát svého času exceloval tunami humoru (byť ne zrovna inteligentního, ale dost zábavného na to, abych se jejich kultovním klipům z devadesátek řezal dodnes), Dymytry nenabízejí nic lepšího než svoje rádoby prďácké masky, které na mě působí naprosto samoúčelně.
“Neonarcis” je v podstatě to samé jako debut “Neser”, který nabízel pár slušných a chytlavých hitovek a spoustu nudné vaty okolo, jediný rozdíl je v tom, že “Neonarcis” je ještě o třídu horší – těch dobrých songů je méně a nejsou tak dobré, té nudné vaty je víc a je ještě nudnější. Hudebně je to s prominutím primitvnost, na čemž nic nezmění ani fakt, že pánové zjevně hrát umí, jediný, kdo album alespoň trochu drží nad vodou, je zpěvák Protheus. Jenže ani těch jeho pár povedených linek toho moc nezmění na pachuti po podrůměrném výsledku. Nechci “Neonarcis” nějak záměrně potápět, ale nemám jinou možnost, klidně mohu prozradit, že původně jsem chtěl hodnotit výše, ale bohužel – čím déle jsem desku poslouchal, abych našel něco, co bych mohl vyloženě pochválit, tím více je to pro mě nudnější a nudnější a nudnější a…
Za světlé momenty považuji možná tak “Síť pro sociály”, která s přimhouřením obou očí jako jediná obstojí celá, dobrý refrén titulní “Neonarcis”, refrén “Ocelové party”, jednu pasáž v “Harpyje” (dvakrát sloka, která začíná “Je krásná a rozverná”), ale tím to končí. Oproti tomu ale postavte odpornosti jako zhovadilost “Rédijó” nebo patetickou uchcávačku “Pod Nuselákem”, plus zbytek, který je přinejlepším průměrný, ale mnohdy spíše podprůměrný, a pochopíte, proč dávám jenom čtyři body.
Třetí pohled (Kaša):
Nechápu ten humbuk, který se po vydání debutového alba “Neser” kolem Dymytry objevil. Nakolik se o to zasloužila povedená hudba a nakolik snaha odlišit se tím, že na sebe navlíkli (mimochodem, dost stupidní) masky, nechám na každém z vás. Já sám jsem toho názoru, že image v tomto případě vítězí nad obsahem, protože hudebně nejsou Dymytry nic víc než obyčejný bigbít, který sice nastavuje trošku modernější tvář, díky čemuž se od většiny scény dokáží mírně odtrhnout, ale snaží se tvářit až příliš světácky, i když se ve své podstatě jedná jen o další variaci Kabátu či Škworu, nic víc. Nazývat to jako nový hudební styl psy-core tomu bohužel nepomůže.
Co mě na “Neser” bavilo, byla údernost některých textů a pár refrénů, což jsou ohledy, ve kterých “Neonarcis” za “Neser” zaostává o několik tříd. Především texty obsahují řadu klišé a hluchých momentů. Hudebně se mi několik skladeb docela i zalíbilo, třeba úvodní vypalovačka “Lunapark”, šlapavá “Síť pro sociály” nebo titulní chytlavá brichtovská “Neonarcis”. Ale když se mezi takovéto povedenější skladby poskládají hovadiny typu “Skoč”, “Pod Nuselákem”, podbízivá “Média” a především monstrhovadina “Rédijo”, tak si nemůžu pomoct, ale “Neonarcis” není nic víc než podprůměrná deska. Věřím, že mnoho lidí bude opět mluvit o konečně pořádné rockové desce, která rozčísne stojaté vody české scény, ale já pořád neslyším nic víc než podprůměrné album, které je sice zaobaleno ve slušivém kabátku, ale ta hrstka opravdu povedených momentů ho nezachrání.
Ježura: Sobotní program započal v deset dopoledne vystoupením amerického female fronted objevu Huntress, na který jsme měli s H. zálusk oba. Jenže vinou neplánovaně protažené výpravy za snídaní jsme se do areálu dostali až mnohem později – konkrétně já jsem stihl sotva poslední skladbu následujících Nexus Inferis, kteří mě za těch pár minut nikterak neuchvátili a naopak jsem z nich byl spíše rozpačitý (co je to za módu vymýšlet čím dál tím ujetější rádoby cool masky?). První regulérní kapelou sobotního programu se tak pro mě stali populární našinci Dymytry. Když pominu mé značné rozhořčení nad tím, že hráli na dvou ročnících Metalfestu po sobě, že ta jejich muzika není ani zdaleka tak převratná, jak někteří tvrdí, a že jsou zpěvákovy průpovídky na každém vystoupení slovo od slova stejné, pročež pěkně otravné, tak musím uznat, že takhle kapela umí předvést vážně dobrou a energickou show. Ta měla drive a na publikum zabrala opravdu mocně (při vzpomínce na tristní odezvu o několik internetů lepších Triptykon nezbývá, než si povzdechnout, že je svět prostě nespravedlivý), takže čistě objektivně vzato musím Dymytry pochválit – našli ten správný způsob, jak si získat masu, a zatím jim to funguje na výbornou. Otázkou je, jak si povedou s dalším albem, z něhož na Metalfestu zazněly dvě skladby, a i když zněly na živo o poznání lépe než ten studiový otřes, stejně mi přišlo, že je to proti zbytku setu znatelně slabší…
H.: Kolega zapomněl dodat, že on měl spíše zálusk na zpěvačku Huntress, kdežto mě zajímala čistě jenom muzika (smích). Na rozdíl od Ježury jsem ovšem viděl alespoň Nexus Inferis, pročež mohu trochu soudit. Vzhledem k faktu, že jsem na hlavy téhle mladé britské chásky slyšel doposud jenom chválu, rozhodl jsem se na jejich plzeňský set zodpovědně připravit poslechem letošního debutu “A Vision of the Final Earth”, byl jsem z něj však zklamaný, hudebně mi to přišlo mnohem blíže k průměru než k extázi. Živé provedení songů znělo o poznání lépe, nicméně pořád to nebylo nic přespříliš dechberoucího. Přesně dle hesla, že co chybí v patřičném hudebním základu, je nutné dohnat alespoň nějakou prďáckou image, se Nexus Inferis oblékli do jakýchsi sci-fi kostýmů a masek, což sice možná samo o sobě vypadalo dobře, výsledný dojem to ale nevylepšilo. Vyloženě zlé to zase nebylo, poslouchat to určitě šlo bez problému a půlhodinové vystoupení vcelku příjemně odsýpalo, ale nic výjimečného.
H.: Ohledně Dymytry musím v podstatě do puntíku souhlasit s Ježurou. Rozhodně nehrají špatně, naopak je cítit, že si pánové dávají na živé prezentaci záležet, ale jsou zde určitě faktory, které jejich snažení poněkud sráží – každý koncert je jako přes kopírak… už třetí rok v kuse. Jasně, beru, že setlist Dymytry příliš točit nemohou, vzhledem k tomu, kolik toho prozatím vydali, ale neměnné hlášky v průběhu songů, stále ta samá gesta, vše podle jedné šablony, to už je malinko otravné, pokud kapelu nevidíte zrovna poprvé. Ale jak poznamenal kolega, Dymytry se nedá upřít fakt, že dokázali nalézt způsob, jakým si okolo prstu omotat spoustu posluchačů a teď si toho zaslouženě užívají. Že se to nenese s opravdovou hudební kvalitou, to už je druhá věc… Jinak se samozřejmě pořád hrálo především z debutu “Neser!”, ale zazněly tuším i dvě ukázky z chystané dvojky “Neonarcis” – “Rádio” a “Síť pro sociály”.
Ježura: Po skončivších Dymytry však přebrala štafetu první z kapel, které mě na sobotní soupisce opravdu zajímaly. Heavy metal není můj šálek čaje, ale tím spíše jsem byl zvědavý na výkon švédských Grand Magus, kteří podle rad od H. tvoří hudbu, která patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti v rámci žánru vzniká. Své zvědavosti jsem tedy podlehl a záhy zjistil, že na tom opravdu něco bude. Trojice mužů ve středních letech, křivákách a leteckých brýlích totiž zahrála opravdu skvěle. Jejich muzika nikoho nevykrádala, byla plná nápadů a vzato kolem a kolem to byl vážně skvělý hevík, jehož kvality jen zdůrazňovalo neméně skvělé živé podání – žádné zbytečně propriety, hloupé pózy nebo trapné napodobování žánrových legend, jak je dnes bohužel zvykem, ale místo toho navýsost upřímný a nestrojený výstup. Grand Magus se však podařila ještě jedna mimořádně vzácná věc – oni totiž na pódiu nevypadali jako banda transvestitů neurčité sexuální orientace, a to jen znásobilo moje dobré dojmy, jaké jsem si z jejich mimořádně sympatického vystoupení odnesl. Až se zase někdy ukážou v našich končinách, je více než pravděpodobné, že budu u toho.
H.: Grand Magus mám opravdu velmi rád a jejich produkci vážně považuji za jednu z nejlepších na poli heavy metalu za poslední roky, přestože vystupují pouze ve třech, disponují lehce rozpoznatelným zvukem, čehož si osobně opravdu cením. Svým vystoupením nezklamali ani v Plzni. Jejich špinavější severský heavy metal mi velmi šmakoval i tentokrát, což neříkám jen z toho důvodu, že mám jejich muziku rád, ale čistě z toho důvodu, že podle mého názoru odehráli vážně dobrý set. Ačkoliv jsem slyšel několik názorů, že se to nedalo poslouchat, jak měli Grand Magus strašný zvuk, osobně jsem v tomto ohledu ze svého místa (úplně vpředu) žádný problém nezaznamenal. A taktéž oceňuji sice stále patřičně žánrové, ale poněkud civilnější vystupování kapely, což ve výsledku působí mnohem víc stylově než borci, co mají i trenýrky kožené. Za mě spokojenost.
Ježura: Co se týče následujících Septicflesh, podle mého je dost nešťastný nápad vůbec je zvát na festival, který končí v jedenáct večer, a kapela takového ražení tedy nemá šanci zahrát za tmy, která je k živé prezentaci její hudby tolik potřeba (a nechci slyšet řeči, že dobrá kapela si dovede tmu vytvořit i v poledním slunci, tohle je trochu specifický případ). Nicméně stalo se a Řekové se s hrací dobou poprali se ctí. Je však ohromná škoda, že v několika prvních skladbách nebyly ani trochu slyšet kytary a v bicí a basové palbě si člověk musel domýšlet i podstatnou část tak esenciálních orchestrací. Nazvučit Septicflesh je tedy asi opravdu fuška, protože loni na Brutal Assaultu se rovněž potýkali s nezanedbatelnými zvukovými problémy. Někdy v průběhu “Persepolis” se ale zvukař probudil, takže se zbytek setu dal poslouchat bez uzardění. Septicflesh odvedli v rámci možností velice dobrý výkon, který nakonec uspokojil i mě, tedy člověka, který jejich poslední dvě desky miluje až za hrob. Pravdou ale zůstává, že za tmy by to bylo ještě o úroveň jinde.
H.: Ze Septicflesh jsem měl poněkud rozporuplný pocit. Kapela na jednu stranu výtečná a jejímu výkonu se nedá vytknout zhola nic, ostatně Septicflesh jsou obecně po obnově své činnosti v roce 2007 ve skvělé formě – koncertní i studiové. Na druhou stranu ale jejich produkci hraní krátce po obědě nejenže nesvědčí, ale doslova jejich snažení zabíjí. Není to vina samotných hudebníků, jejich muzika taková prostě je, což jistě potvrdí každý, kdo je někdy viděl ve tmě za podpory umělé mlhy. V tomhle případě totiž Řekové dokážou rozpoutat opravdové peklo. Sice ano, rád jsem si je znovu poslechl, neříkám, že ne, ale když člověk ví, jak ty jejich koncerty vypadají v noci… V setlistu už definitivně převzala vládu poslední deska “The Great Mass” s pár štychy z “Communion” (stihly se tuším čtyři), ze starších věcí ani písnička. Jinak ale asi nejslabší vystoupení Septicflesh, co jsem prozatím viděl, byť ne vinou samotné kapely. Na druhou stranu jsem však na rozdíl od kolegy neměl se zvukem sebemenší problém, z mého místa všechno v pořádku.
Ježura: Kompaktní trojici mých favoritů uzavřeli legendární polští death metalisté Vader. Do té doby jsem je viděl třikrát, obě festivalová vystoupení nedopadla nijak valně, zato klubová show mě totálně rozsekala, takže jsem se pln zvědavosti poctivě procpal do první řady a čekal, jestli se jim podaří zlomit festivalové prokletí. A kdybych měl soudit podle prvních tří skladeb, nevím, čeho bych se dobral, protože zvuk u zábradlí byl opravdu dost děsný a většina toho, co dělá Vader tak skvělou kapelou, ani zdaleka nevyznělo tak, jak by bylo záhodno. Myšlenka opustit první řadu v naději, že blíže zvukaři to bude lepší, se ale ukázala jako spásná. Po přesunu jsem si totiž začal uvědomovat, že Vader válí jako parní válec. Ta show měla všechno – tah na branku, energii, sílu… Navíc jsem nemusel koukat na žádné znuděné ksichty, ba naopak – muzikanti si vystoupení užívali, byla na nich vidět nestrojená radost z hraní a oddanost muzice. Co se setlistu týče, zazněly jak songy z aktuální desky, tak hity starší i nejstarší. Upřímně mi však vyrazila dech skladba “Sword of the Witcher”, neboť jsem si představoval jen v hodně divokých snech, že ji vůbec někdy uslyším naživo. Extáze, úprk do mosh pitu a nadšená sebedestrukce, takhle pro mě Vader vrcholili. A věřte nebo ne, přes nevalná očekávání mi přišla dokonce i odezva publika důstojná legendy! Když to vezmu kolem a kolem, popravdě mě nenapadá, co bych mohl Vader vytknout (mizerný zvuk u zábradlí jim lze jen těžko dávat za vinu), a když to dám všechno dohromady, nevychází mi nic menšího než naprosto luxusní nářez a jedno z nejlepších vystoupení festivalu. Vystoupení, které bylo dokonce tak dobré, že se přiblížilo na dohled dokonalému pražskému koncertu z konce loňského roku. Hail Vader!
H.: Já mám Vader rád, ale z desky. Na koncertě mě prozatím ani jednou nebavili. Ale všechno je jednou poprvé a tentokrát musím uznat, že to byl opravdu kulervoucí náhul. Kolega to vystihnul dostatečně, tudíž jen dodám, že samotní hudebníci byli i s podobou plachet sladěni do dobře vypadajícího černo-červeného ladění a že zpěvák a kytarista Piotr s publikem sympaticky komunikoval jazykem napůl cesty mezi češtinou a polštinou, ale rozuměli mu samozřejmě všichni a proti anglickým průpovídkám všech ostatních zahraničních kapel (i těch polských) to byla velice příjemná změna. Jinak stejně jako Ježura musím vyzdvihnout excelentní vál “Sword of the Witcher” – obrovská škoda, že jej Vader nehrají častěji.
Ježura: Povinnost vidět alespoň jednou Arakain jsem si odbyl už loni, takže jsem letošní vystoupení těchto českých veteránů vypustil částečně proto, že jdou vážně mimo mě, a částečně na protest proti jejich opětovnému zařazení na line-up festivalu, kde zahráli už minulý ročník. Do amfiteátru jsem se tak vrátil v okamžiku, kdy se do řemesla pustili (převážně) Němci Powerwolf, kteří patří mezi těch nemálo heavy/power metalových kapel, k nimž chovám sympatie. A musím říct, že návrat na Lochotín se jim po dvou letech vydařil opravdu náramně. Početné publikum se totiž dočkalo naprosto ukázkové show, ze které by si mohli vzít příklad kdejací staří mazáci. Kapela dávala do vystoupení opravdu všechno, každý jeden z muzikantů jel na plné obrátky a pokaždé, když někdo z nich zavítal na betonový plácek před pódiem (jakože tam někdo byl skoro pořád), nadšení fanoušci mu zobali z ruky. Zpěvák Attila Dorn potvrdil svůj status majitele skvostného hlasu a brilantního baviče a davy lidí ovládal zcela bravurně. Kapele to navíc hrálo opravdu výborně, takže jsem opravdu neshledal jediný důvod k nespokojenosti. Powerwolf jsou dokonalým příkladem kapely, která jde strmě nahoru, je si toho vědoma, šlape do toho způsobem, jaký se jen tak nevidí, a přitom neztrácí nadhled. Fanoušci z toho tedy mohou jedině profitovat a v Plzni tomu nebylo jinak. Vynikající, energická a humorná show, kterou musel ocenit každý, komu heavy/power metal rovnou nepůsobí vyrážku.
H.: Arakain jsem tentokrát taktéž vynechal, už ani nevím kde, jak a s kým jsem čas během jejich koncert trávil (jestli ono to nebylo právě s tím všivákem Ježurou (smích)), ale co se týče Powerwolf, opět se můžu jen podepsat pod kolegův text. Tuto skupinu zdobí opravdu nevídaně energická show plná neskutečné zábavy, ale zábavy poněkud odlišného stylu v porovnání třeba se včerejšími Alestorm, pojetí Powerwolf mi naopak opravdu sedne. A jak bylo cítit z nadšeného publika, rozhodně jsem tam nebyl sám. Skupina šla poslední dobou obrovsky nahoru, stačí jen porovnat její výstup na tom samém místě dva roky zpátky, kdy hrála pomalu dopoledne pro poloprázdné ochozy, nyní měli pánové narváno a šílený kotlík, který neustále tleskal do rytmu a popadal se za břicho Attilovým vtipům jako jeden muž. Nechybělo samozřejmě ani obligátní líčení a religiózní propriety, ani cokoliv jiného, co kdo od plnohodnotného setu Powerwolf může čekat, tudíž je jasné, že Lochotín byl jejich přičiněním svědkem dalšího skvělého koncertu. Oproti loňské show na Masters of Rock se malinko rozrostl počet zahraných fláků z nejnovějšího alba “Blood of the Saints”, ale jinak padaly kusy i z předchozích dvou desek “Bible of the Beast” a “Lupus Dei” relativně rovnoměrně.
Ježura: S varováním, že vyrážku nebo něco horšího bych mohl chytit z Axxis, jsem se jal radši v dostatečné vzdálenosti od pódia rozmlouvat s Jackem Danielsem a naši debatu utnul až blížící se začátek vystoupení dalších death metalových Poláků – nikoho menšího než mocných Behemoth, kteří po návratu Nergala z nemocničního lůžka opět velmi aktivně koncertují. Byl jsem opravdu zvědavý, jak Behemoth po návratu na pódia zahoblují a po nějaké době nejistoty jsem podlehl. Byl to prvotřídní masakr. Totálně mě dostalo, jakým způsobem mají Behemoth propracovanou pódiovou prezentaci. Nemluvím ani tak o kostýmech a paintech, ale spíš o stylu, jakým se po pódiu pohybují – všechno je do posledního detailu promyšlené – každý sek kytarou, každé gesto, každý pohyb. Kapela působí, jako by její členové byli částmi jediného těla, a podle toho to vypadá – fantastický zážitek je sledovat. No, a když se to dá dohromady s efektními, ale ne kýčovitými a zbytečně přeplácanými pódiovými proprietami, je to ještě lepší. Ale tohle všechno by nebylo k ničemu, kdyby Behemoth zahráli nějaký neposlouchatelný odpad. Nestalo se tak a na Metalfestu předvedli nemálo drtivý set, kterému nelze vytknout opravdu nic. Tedy, něco přeci jen, i když to možná ani není výtka. Prakticky celou dobu jsem se totiž nemohl zbavit dojmu, že v tom všem, co se děje na pódiu, není ta hudba na prvním místě. Spíš než koncert kapely, která hraje muzika a lidé pod pódiem tu muziku poslouchají, se mi totiž zdálo, že jsem svědkem nějakého obřadu, kde je hudba jen prostředkem k dosažení něčeho trochu odlišného než jen nadšení publika. Zážitek to byl vynikající, o tom žádná, ale když si vezmu civilní a přesto dokonale živelný přístup Vader, je to propastný rozdíl. A přitom byla obě vystoupení skvělá…
H.: Trochu bych Ježuru poopravil, že naši rozmluvu s Jackem Danielsem neukončili ani tak Behemoth, jako spíše definitivní vyprázdnění útrob onoho zmiňovaného nešťastníka Jacka (smích). V hodnocení Behemoth však s kolegou musím opět trapně souhlasit, jen bych navrch přihodil smělé tvrzení, že to byl nejspíš ten nejlepší koncert, jaký jsem prozatím od těchto Poláků viděl (a nutno tvrdit, že i ty předchozí opravdu stály za to), přestože se odehrál ještě za světla a vědomí, jak by všechny ty plameny, hořící obrácené kříže a neskutečně famózní závěr posledního opusu “Lucifer” vypadaly v nočním čase, neustále hlodalo, ale pranic to nemění na faktu, že Behemoth i na plzeňském pódiu plně dostáli své pověsti neobyčejné koncertní kapely. Je úplně jedno, kolikrát jste je už viděli, pokaždé je to opět výtečné, zvláště když si pánové s sebou přibalí zatím největší množství kulis a efektů, jaké prozatím měli, aniž by jejich show začala působit jakkoliv vyumělkovaně. K tomu přidejte Ježurou zmiňovanou a na vteřinu přesnou sehranost, drtivou muziku a skvělé hudební výkony a budete mít jasno, kdo byl na Metalfestu králem sobotního dne. Setlist byl pojat stylem best-of, tudíž se posluchači dočkali jak nejnovější tvorby (třeba otvírák “Ov Fire and the Void” ze stále aktuálního “Evangelion”), tak třeba i prastaré vykopávky “Moonspell Rites” z prvního EP “And the Forests Dream Eternally”.
Ježura: Behemoth opustili pódium, když se začalo povážlivě stmívat, a to byl signál, že návštěvníky Metalfestu čeká už jen jediné vystoupení. Úloha sobotního headlinera připadla německé thrashové legendě Kreator a já si říkal, že by mě to mohlo bavit, když na tuhle kapelu přísahají dlouhé zástupy fanoušků. A na jednu stranu musím opravdu smeknout klobouk – bylo to vážně výborné vystoupení, thrashový nářez jak se patří a kapela dávala fanouškům co proto. Jenže co čert nechtěl, i tenhle koncert nakonec z mého pohledu pohřbil můj nevztah k thrashi, který se mi zatím překonat nepodařilo, a pochybuji, že se to kdy povede. Takže jsem tam tak seděl, občas uznale pokýval, ale čím déle to trvalo, tím více jsem se nudil, takže jsem nakonec celý koncert zaříznul dobře čtvrt hodiny před koncem. Inu, když nejsem naladěný na tu správnou vlnu, sebranka Milleho Petrozzy a mnoho dalších jen sotva něco zmůže, i kdyby se třeba na hlavu stavěli…
H.: To mě naopak Kreator neskonale bavili. V porovnání s Megadeth předchozí dne to bylo jako nebe a dudy. Víceúrovňová podoba pódia vypadala opravdu dobře, stejně tak jako chytře řešené plachty, neustálé proudy mlhy a hodně dobré nasvícení hustě přidávaly pod kotel atmosféry, ale tím hlavním byl samozřejmě výkon celé kapely, jemuž nešlo zhola nic vytknout. Výborné!
Datum: 17.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry
H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.
Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!
H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).
H.: O Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.
H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.
H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.
Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.
Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…
H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.
H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!
H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.
H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!
Zhodnocení:
H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.
Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…
Hned po ránu jsem se konečně dokopal k tomu, abych se šel podívat na mostecké Deathstar, o nichž všichni mluví s velkým nadšením. Věřte tomu nebo ne, ono to vážně bylo dobré. Na jedné straně sympaticky civilní vystupování, na straně druhé opravdu parádní, vychytaný death metal. Pravda, kotel pod pódiem se vážně nevařil, což je v 10 ráno pochopitelné, ale Deathstar si své odehráli s úsměvem a troufám si tvrdit, že všechna přítomná ranní ptáčata pobavili.
Po Deathstar jsem si dal dlouhou přestávku, vyplněnou hraním pokeru a dodržováním pitného režimu. Všechny průběžně hrající jsem sice poslouchal z dálky na půl ucha, to ano, ale vyvozovat z toho nějaké závěry by samozřejmě nebylo zrovna dobré. Pozadí jsem se uráčil zvednout až na Ingrowing, kteří mne opravdu, ale opravdu nebavili. Podobný případ jako Dementor předchozího dne – neměnné ratata beze změny a hlavně bez špetky jakékoliv zábavnosti. To vědět, hrál bych dál poker (smích).
Secret of Darkness už jsem viděl hodněkrát, ale od mého posledního setkání s nimi se opět proházela sestava a hlavně odpadly klávesy. Co se samotného výstupu týče… rozhodně to bylo lepší než předchozí Ingrowing, hlavně díky tomu, že muzika nebyla tak jednotvárná, ale i tak žádná sláva. Asi nejdůležitější poznatek bylo to, že skupina hrála především z chystaného dlouhohrajícího debutu a že ten nový materiál zněl o poznání agresivněji, než jak tomu bylo na minialbu “…and the Dark Begins”, což by nemusela být v případě Secret of Darkness špatná cesta. Uvidíme, až dorazí studiová podoba. Jinak mě ještě upřímně pobavily zuřivé děkovačky prázdné ploše, z níž se neozývala takřka žádná odezva.
Kvalitně to tam rozhýbali až Opitz. Pravda, nic extra chytrého za tím hledat nelze, prostě bláznivý grind jak noha, ale v tuze zábavném podání, jemuž vévodil lehce maniakální pan zpěváček se svými grimasami. Ale ve zkratce – bylo to energií přetékající set v čele s hitovkami jako “Kaufland” nebo “Zabředněte v letargii”.
“Možná se zeptáte, proč hrajeme tak pomalu. My to prostě jinak neumíme,” prohlásil Kverd v průběhu koncertu následujících Heiden. A opravdu, Brněnští uhodili na hodně jinou strunu (před nimi grind, po nich grind), díky čemuž se jejich přemýšlivý black/doom/rock nepotkal s moc velkým zájmem, ale jak vidno, ani samotní hudebníci evidentně na převážně death/grindovém festiválku nečekali veliký aplaus. Za sebe však mohu říct, že jsem si je poslechl s chutí a líbilo se mi to opravdu moc. Holt je mám rád. Heiden hráli pouze a jenom z chystané desky; ukázky mi voněly docela psychedelickým dojmem (což ale mohlo být způsobeno živým provedením), ale každopádně zajímavě. To jsem opravdu zvědavý, co z toho na podzim vyleze.
Od G.O.R.E. jsem toho moc nečekal, ale jejich show byla totálně vyhlazovací. Představte si ten nejbrutálnější gore výplach, sem tam diskotékové intro, jednu hlášku za druhou, nekontrolovatelný kotel a všudypřítomnou srandu. Tak takhle nějak to tam vypadalo. Skvělé!
I když už jsem Dymytry viděl v poslední době vícekrát, než bych byl býval potřeboval, uznávám, že naživo nejsou špatní, ačkoliv ze studia mě to nebaví ani za nic. Akorát by už nebylo špatné a) trochu proměnit setlist (stále ty stejné songy ve stejném pořadí); b) změnit hlášky mezi písničkami, protože pokud mám mluvit sám za sebe, přijde mi docela trapné, když na každém jejich koncertě slyším ty stejné prupovídky. Poprvé to možná bylo vtipné, podesáté už opravdu ne… pokud ale pominu tyto fakty, nejednalo se o špatnou půlhodinku, v níž mi nejzajímavější přišla trochu více “přigrowlovaná” verze songu “Strážná věž”.
Abstract Essence se vyšvihli do smokingů a předvedli klasicky výbornou a hlavně zábavnou show. Pódiu tradičně vládl zpěvák Ondřej (i když ne jen pódiu – v průběhu koncertu si udělal i dlouhé kolečko po areálu) a jeho hodně sprosté a hodně vtipné hlášky. Abstract Essence jsou další skupinou, kterou vídám opravdu často, ale na rozdíl od jiných mě téměř vždy baví. Snad protože jsou jejich koncerty vždycky správně ujeté, ale pokaždé trochu jinak.
Abstinenz z Německa se po stránce image tvářili jako nějací extrémní zlouni – čemuž kromě nepostradatelného corpse paintu a ještě nepostradatelnější krve napovídaly i ohníčky (jak pochodně, tak jeho plivání ke konci setu) nebo ostnatým drátem omotaný obrácený kříž -, ale hudebně šlo o vcelku neškodný klávesový black metal, jenž mne nijak víc nezaujal. Ale uznávám, že na pódiu se na to díky zmiňovaným rekvizitám dívalo a hezky, a nepopírám, že do black metalu laděné kytary mezi vesměs death/grindovými sebrankami lahodily mému sluchu, ale žádný zázrak to nebyl. Vcelku příjemný a rychle uběhnuvší show ano, ale žádná extratřída.
Pořadatelé Tortharry předvedli svou klasiku, čili brutální a precizně zahraný death metal. Odezvu od přítomného lidu měli jednu z největších za celý víkend, za což také onen lid odměnili vydatným metáním triček a otvíráků, přesto jsem se na ně tak nějak moc nesoustředil. Bylo to dobré, to jistě, ale já jsem byl myšlenkami trochu jinde a spíše jsem z povzdálí v sedě relaxoval, než abych nějak aktivně vnímal.
Hlavní hvězda druhého dne, Pestilence, už mě však ze zamyšlení vytrhla. Holanďané si přesně dle své pověsti nachystali technické orgie (aby také ne, když měli dohromady ve třech lidech 21 strun), které každému příznivci hmatníkových onanií jistě musely udělat radost. Ačkoliv já osobně moc velkým příznivcem podobných hrátek nejsem a přestože mě mé poslední živé setkání s nimi nebavilo, tentokrát to bylo vážně super a opravdu se mi to líbilo. Pestilence není skupina, jež by hrála na nějakou velkou pódiovou show; u těchto hudebníků vás dostatečně zabaví sledování prstolomných kreací na kytarách. Speciálně bych vyzdvihl baskytaristu Jeroena Paula Thesselinga, který se svým nástrojem předváděl vskutku obdivuhodné věci. Nutno zmínit, že Metalgate Czech Death Fest byl vůbec první koncert, na němž Thesseling předvedl svou speciální bezpražcovou baskytaru se sedmi strunami. Trochu úsměvné na setu Pestilence byl taktéž fakt, že si pánové nenachystali žádný setlist a po každé písničce se seběhli k bicím, aby se domluvili, co že to vlastně budou hrát dál. Přídavky (“Land of Tears” a “Out of the Body”) už hráli doslova na přání, co si kdo vykřičel z publika. Ale i přesto to byl velice dobrý set.
Z V.A.R. jsem viděl pouze závěrečnou část, jelikož jsem se zdržel na autogramiádě Pestilence. Z toho kousku však mohu bez problému soudit, že libereckým veteránům nedochází dech ani náhodou a ten jejich thrash metal hobluje stále kvalitně. Abych učinil zadost i té informativní části, dodám, že na jejich místě měli původně vystoupit Return to Innocence, ale jak jsem se dozvěděl od přítomného bubeníka Hektora, sestavu nedávno opustil baskytarista Orbb, takže byli nuceni koncert odříct.
Na závěr festivalu před noční cestou domů jsem si ještě nemohl nechat ujít jihočeské grindové chlíváky Gutalax. A řeknu vám, dobře jsem udělal, jelikož to byl kulervoucí set. Nechyběly bílé kombinézy pomazané něčím podezřele nahnědlým, plynové masky, záchodové prkýnko a samozřejmě ani výborný porno grind v tom nejlepším provedení. Nejdříve intro z “Ghost Busters” a po něm už jen sekec mazec s krásně prasečím chrochtáním. Logicky se hrálo zejména z aktuální fošny “Shit Beast”, čili nářez, co vám budu povídat.
Jak to celé vyhodnotit? Povím vám to asi takhle – přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší vyrazit na Sonisphere, hlavně kvůli Iron Maiden, ale nakonec jsem dobře udělal, že jsem dal přednost malému festiválku s takřka rodinnou atmosférou před monstr akcí s milionem lidí. Užil jsem si příjemné prostředí (kde jinde uvidíte pódium v podstatě na břehu rybníka), viděl několik opravdu skvělých kapel, krásně se opil, prostě spokojenost. Organizace naprosto profesionální a bezproblémová, zvuk ve většině případů v pořádku (pokud si člověk nestoupl přímo pod reprobedny, že ano). Takže v podstatě nemám výtek. Jen na příští rok by to chtělo objednat menší horko (smích).
