 |
| Země: Německo Žánr: speed / power metal Datum vydání: 29.5.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (Kaša):
Album, kterému se budu věnovat v této recenzi, je jedním z ukázkových případů, kdy se veškerá snaha shrnout nějaké dojmy z jeho poslechu dá hravě shrnout do jedné, maximálně dvou vět. Kdybych tedy měl opravdu velké koule a nebál bych se, že mě náš šéfredaktor zabije, tak by recenze vypadala asi následovně: 15. studiové album německých nestorů melodického metalu. Je opravdu nutné něco dodávat? A šlus. Opravdu, tolik málo stačí, aby i okrajově zasvěcení posluchači, kteří slyšeli některou z nedávných desek, měli jasno o tom, jak bude „My God-Given Right“ znít. Helloween jsou totiž již dávno partou, která usnula na vavřínech a zakončení nahrávacího a skladatelského procesu si představuji jako odškrtnuté políčko v kalendáři a jako hlavní důvod, aby se opět mohlo vyjet na cesty a oprášit tak staré vály z „Keeper of the Seven Keys“.
Nebudu tady na „My God-Given Right“ kydat hnůj za to, že zní úplně stejně jako předchozí tři placky, protože ačkoli je ta podobnost se „7 Sinners“ a „Straight Out of Hell“ zarážející a zvukový kabát se nezměnil snad ani o milimetr, tak hlavní důvod, proč mi novinka nesedí, je její přílišná jednotvárnost. Nejsem fanouškem vyložených experimentů u zaběhnutých jmen, jejichž hudba mi sedí, ale „My God-Given Right“ je typickou sázkou na jistotu, která potěší snad jen opravdového masochistu, jenž si po ránu češe bujnou kštici podle fotky Andiho Derise. Album jsem slyšel nesčetněkrát, takže můžu s klidným srdcem říct, že tentokrát mě Helloween opravdu zklamali. A to jsem nečekal žádné zázraky.
Jestli jsem si díky „My God-Given Right“ něco uvědomil, tak je to fakt, jak skvělým albem vlastně předchozí „Straight Out of Hell“ bylo. Důvod? Ačkoli jsem jej od vydání ani pořádně neslyšel, tak jsem stále schopný si v hlavě přehrát hned několik melodií. Exotickou „Nabataea“ začínám a přes experimentální „Wanna Be God“ a klasickou „dýňovinu“ schovanou za titulní písní pokračuji až po zpěvné hitovky „Live Now!“ a „Waiting for the Thunder“. Není to sice důvod, abych vynášel předchozí placku do nebe, ale alespoň mám důvod se k ní teď i vrátit. Naproti tomu „My God-Given Right“ je na pamětihodné momenty opravdu hubená, a pokud pominu slušnou singlovku „My God-Given Right“, temnější „Russian Roulé“ a rychlou „Claws“ s agresivně uječeným Derisem, tak zbylé kompozice jsou ničím nevyčnívající standardy, kterých pánové v uplynulé dekádě složili již dostatek a které si mohli klidně odpustit.
Třináct písní, které zdobí seznam skladeb na zadní straně počinu s naprosto nevkusným přebalem, jenž jako by říkal, že se ani sami Helloween neberou vážně, když na přední stranu své desky vytisknou takovou ohavnost, si tak ve většině případů nezaujatě hraje to svoje, a přestože jsem se snažil si album alespoň místy užít, tak koncentrace vatovitého materiálu je na „My God-Given Right“ příliš veliká. „Heroes“ a zejména „Battle’s Won“ jsou pokusy o reminiscence starší tvorby, které nefungují. Daří se to až skladbě titulní, jež oproti dvěma jmenovaným kolegyním disponuje alespoň úderným refrénem, jenž snadno zaujme.
„Stay Crazy“ prvních pár poslechů nijak nevadila, nicméně její jednoduchá struktura a kolovrátkový refrén ji po čase dehonestuje do sfér slabších kusů stáda. „Lost in America“ překvapila svým nádechem, jenž se ve slokách nějak záhadně přibližuje pozdější tvorbě Gamma Ray, dokonce i ten Deris zní podobně jako Kai Hansen, ovšem tím jsem vyčerpal to jediné, co je na ní alespoň trochu zajímavé. Dvě pomalejší písně „The Swing of a Fallen World“ a „Like Everybody Else“ pak už jen podtrhují slabší závěr alba, který z opravdové letargie vytrhne jen zmíněná „Claws“. Právě kvůli těmto písním nemám v posledních letech důvod těšit se na nové album Helloween.
A pokračujeme dál stezkou nudných songů. „Creatures in Heaven“ je zbytečně roztahaná a dokázal bych si představit její údernější verzi o hrací době čtyř minut. Ale abych byl fér, tak zrovna tenhle vál není taková hrůza jako rozjuchaná „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ nebo ukázková šedá myš jménem „Like Everybody Else“. Když už nic, tak se dá „Creatures in Heaven“ bez újmy poslouchat i vícekrát, což se třeba o závěrečné „You, Still of War“ říci nedá. Hodina materiálu je v tomto případě prostě ubíjející, protože dokud budou dvě třetiny písní v jádru úplně obyčejné kompozice bez náboje, které od zástupů dalších odlišuje hlas Andiho Derise a profláknuté jméno v hlavičce, tak nemám důvod podstupovat v blízké budoucnosti poslech „My God-Given Right“ dobrovolně.
Ono se možná zdá, že jsem k Helloween až moc kritický, a můžete se divit, proč si člověk, pro něhož power metalové melodie nejsou denním chlebem, vybral k recenzi právě tuhle desku, ale vězte, že mám jejich starší alba strašně rád a Kiskeho éra je pro mne v žánru melodického speed metalu vrcholem, ale na současné podobě Němců se mi nelíbí, že jejich alba postrádají jakýkoli náboj a čím dál víc se mi výsledek jejich tvůrčích seancí začíná slévat dohromady a působí to na mě, jako kdyby vydali jakýkoli produkt, ale hlavně ať je venku. Na kvalitu není třeba koukat příliš sebekriticky, vždyť fanoušci to stejně budou kupovat jako diví. Jak to jen ukončit? Za mě naprosto zbytečná placka… až budu mít chuť na Helloween s Andi Derisem u mikrofonu, tak sáhnu radši po „The Dark Ride“, případně po minulém „Straight Out of Hell“, které bylo o několik tříd lepší deskou.
Druhý pohled (H.):
Já vím, že tím spoustu lidí asi dost naseru, protože Helloween jsou vlastně legenda (chápeš to, vole? LEGENDA!) a na ty se přece nesahá, ale na druhou stranu, někdy by se člověk měl podívat pravdě do očí a říct to nahlas. Helloween jsou dávno za zenitem, dnes už je ta kapela docela zbytečná. Ve studiu automat na sice nové, ale jinak vlastně pořád stejné písničky, na koncertech jukebox na hity z „Keeper of the Seven Keys“. Ale hlavně, že to pořád sype.
Nejsem žádný fanatický „hejtr“ (to je teď moderní říkat, ne?) Helloween – naopak, některá alba téhle skupiny mám dost rád a v dobách, kdy jsem býval desetiletý smrad, byli právě oni jedněmi z těch, čí desky jsem tenkrát sjížděl do zblbnutí. Ani nejsem nějaký zaslepený milovník „starých dobrých“ Helloween, když ještě byli v sestavě Kai Hansen a Michael Kiske – naopak, moji nejoblíbenější nahrávku téhle skupiny nazpíval Andi Deris a v době, kdy vyšla, se již Hansen dávno věnoval Gamma Ray. To záměrně říkám, aby si někdo nemyslel, že nadávat Helloween je mým nejoblíbenějším koníčkem, protože co se novinky „My God-Given Right“ týče, bohužel musím říct, že němečtí veteráni opět pokračují v sestupné tendenci posledních let, přičemž tentokrát je to fakticky nefalšovaný blábol.
Ne, že by snad Helloween vůbec nedokázali v posledních letech složit solidní písničky, které člověka zabaví. Problém je ovšem v tom, že se skutečně jedná jen o písničky, nikoliv o alba – na každém je totiž sem tam solidní kousek a zbytek bývá pouze výplň na natažení stopáže, aby se produkt mohl zabalit (ideálně pod strašně kýčovitou umělou obálkou – photoshopová příšernost na přebalu „My God-Given Right“ není výjimkou), poslat do světa a kapela zase mohla vyrazit na turné (hrát dávno provařené odrhovačky z „Keeper of the Seven Keys“). Na „My God-Given Right“ se však až na několik osamělých ostrůvků v moři nudy nachází jenom ta prefabrikovaná vata…
Na novince se nachází 13 kusů (v základní verzi), avšak pokud bych měl říct, kolik jich mě skutečně baví, zastavím se na čísle dva, což činí – ano, necelých 9 minut z celkové hrací doby 61 minut. Povedená mi přijde hned úvodní „Heroes“, jež sice ve slokách nepředvádí nic zvláštního (avšak ani nic, co by člověka uráželo – a to je vzhledem k tomu, co se místy děje na zbytku alba, také svým způsobem úspěch), ale velmi povedený refrén se mi upřímně líbí. Vrcholem celé nahrávky je ovšem „The Swing of a Fallen World“, která o několik koňských délek přebíjí vše ostatní, co se na „My God-Given Right“ nachází.
Když na to přijde, nemám vlastně žádný velký problém ani s pomalejší „Like Everybody Else“, z níž jsem si sice na zadek nekecnul ani náhodou, ale poslouchat se dá, aniž by mi to trhalo žíly. Trochu rozpolcený jsem ze „Stay Crazy“, jejíž trochu stadiónový refrén mě baví podobně jako ten v „Heroes“, avšak ani tak nejsem ochotný kvůli němu trpět jak zvíře při naprosto pošukaně veselé sólové kytaře ve slokách, protože to je fakt humus. Poslední věcí, jež mě na celé nahrávce alespoň trochu zaujala, je „Creatures in Heaven“, a to díky krátkému, trochu do sci-fi laděnému klávesovému intru – bohužel to, co přijde po něm, je zase blbost.
Zbytek skladeb na „My God-Given Right“ je pak naprosto ukázková power metalová odrhovačka, kterou mohou přijmout za svou snad jen naprosto nekritičtí hardcore fanoušci nebo posluchači, kteří k metalu poprvé přičuchli před týdnem. Při vší úctě k Helloween, věci jako „My God-Given Right“, „Lost in America“ nebo „If God Loves Rock ‘n’ Roll“ jsou prostě ryzí nuda, jejíž poslech se rovná ztrátě času. Sice tyhle kusy stále nejsou až takové dno jako třeba naprosto imbecilní „Battle’s Won“ hned na druhé pozici, ale ani to nahrávce jako celku (samozřejmě) nijak nepomáhá. Vzhledem k tomu, že mi většina desky přijde jako čistokrevná hovadina, nemám jiné možnosti než „My God-Given Right“ označit za jedno z nejhorších alb Helloween vůbec.
