Země: Německo Žánr: industrial rock Datum vydání: 31.7.2015 Label: Universal Music Group
Tracklist:
01. Dein Retter
02. Alles aus Liebe
03. Jetzt oder nie
04. Als wärs das letzte Mal
05. Mary Bell
06. Jede Reise hat ein Ende
07. Unter diesem Mond
08. All deine Wunden
09. Fleish und Fell
10. Tick Tack
11. Nicht von dieser Welt
12. Spieler
13. Zielscheibe
14. Leis ganz leis
Více než 25 let nás wolfsburgská banda Oomph! pravidelně zásobuje novým materiálem. Po celou dobu v nezměněné sestavě. Na konci července vydali kluci své dvanácté album, které nese pouze jednoduchý název odkazující k počtu zářezů na bubeníkově virblu: „XXV“. Lze od novinky očekávat nějaký zásadní odklon od dosavadní tvorby?
Desky „Monster“ a „Des Wahnsinns fette Beute“ trochu ubraly na plynu a soustředily se spíše na čistý, více rockový zvuk. Nějaké náznaky industriálního metalu ještě nabídly, ale už tehdy začalo být jasné, jakou cestou se chce kapela v následujícíh letech ubírat. „XXV“ z nově vymezeného směru nevybočuje. Doby hutných, tvrdě laděných desek se ztratily v prachu minulosti. Nahradila je obecně přístupnější a lehčí muzika, což ale nemusí být nutně na škodu.
Čtrnáct písní s celkovou stopáží o necelé hodině se poslouchá a baví více než minule. Z „Des Wahnsinns fette Beute“ jsem byl zpočátku nadšen, ale jak čas ubíhal, vracel jsem se k němu čím dál tím méně a v současnosti si raději poslechu starší „Monster“ nebo „Wahrheit oder Pflicht“. „XXV“ proti svému staršímu bratříčkovi nabízí variabilnější a plynuleji odsýpající materiál. Trochu problém je v délce desky, kdy ji i přes veškeré soustředění a nespornou kvalitu písní mám trable doposlouchat do konce na jeden zátah. Některé pasáže jsou navíc vyloženě repetitivní.
Člověk si ve srovnání s „Des Wahnsinns fette Beute“ všimne ještě jedné důležité věci – „XXV“ není tak ulítlé, jako tomu bylo právě u minulého alba. Pamatujete ještě na ztřeštěnou klipovku „Zwei Schritte vor“? Nic takového naštěstí na „XXV“ nečíhá, což osobně kvituji. Nějak mi ta rádoby bláznivá a vtipná póza u Oomph! nikdy úplně neseděla.
Jestli byla někdy v rockové hudbě němčina na vysoké poslouchatelnostní úrovni i pro nerodilé germánské sousedy, tak právě na „XXV“. Frontman a bubeník Dero Goi s každou další nahrávkou hlasově roste a vůbec nevadí, že se většinu doby drží spíše v pro něj tradičních vokálních vodách a do vyšších nebo nižších poloh přechází jen výjimečně.
Úvod novinky obstarává rocková „Dein Retter“ startující slušnou kytarovou melodií. Elektronických vlivů se Němci pořád drží zuby nechty (i když dříve jich bývalo více), což potvrzuje singl „Alles aus Liebe“ s epickým klávesovým podkladem a melancholickým refrénem. „Jetzt oder nie“, „Als wärs das letzte Mal“ a „Jede Reise hat ein Ende“ zaujmou také především zábavným refrénem. První polovina „XXV“ končí s baladickou pohodičkou „Unter diesem Mond“.
Jde o typický rockový doják v tom nejtypičtějším stylu a je mi úplně jasné, že ne každému něco takového sedí. Mně však tyhle písničky z nějakého důvodu sedí a minimálně doprovodné vokály se tady rozhodně povedly. Klávesovku „All deine Wunden“ střídá vzápětí tvrdší rychlovka „Fleisch und Fell“ a epesní refrén z „Nicht von dieser Welt“. Závěr patří melodické „Zielscheibe“ a povinně pomalé „Leis ganz leis“.
I přes zbytečně přepálenou stopáž, kterou by neškodilo stáhnout někam na úroveň 45 minut, mě „XXV“ dohromady baví. Šéfredaktor o „Des Wahnsinns fette Beute“ kdysi napsal, že jde o nevyváženou desku, v čemž s ním musím s odstupem souhlasit. „XXV“ se minimálně v tomhle polepšila. Jasně, vedle těch opravdu dobrých kousků se najde i pár slabších, ale rozhodně bych o žádné skladbě neřekl, že je vyloženě vycpávková. Coby dvanáctá nahrávka Oomph! funguje „XXV“ solidně, a i když nejde o žádné veledílo, rozhodně bych ji k trávení volných chvil doporučil.
Zajus:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Locrian – Infinite Dissolution
Skvrn:
1. Locrian – Infinite Dissolution
2. Alda – Passage
3. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
Onotius:
1. Between the Buried and Me – Coma Ecliptic
2. Symphony X – Underworld
Přestože v červenci vydává nová alba hned několik posluchačsky velmi oblíbených (dalo by se také říct: velkých) kapela jako Cradle of Filth, Lamb of God, Kataklysm nebo Powerwolf, vítěz našeho redakčního eintopfu naopak k příliš provařeným jménům nepatří. Červenec na Sicmaggot totiž evidentně vcelku suverénně ovládnou Američané Locrian se svojí novinkou „Infinite Dissolution“. Po hromadné pozitivní zkušenosti s minulou deskou „Return to Annihilation“ se totiž o tenhle počin zajímá hned polovina naší skromné redakce – a takových alb, která by dokázala zaujmout hned čtyři naše redaktory, zas tak moc není.
Pokud byste si však mysleli, že o nic jiného než Locrian v červenci zájem nejevíme a že jsme samozvaní elitáři, kteří uznávají jen „úgečka“, tak to není tak úplně pravda, protože se najdou i další počiny a některé z nich mají na svědomí právě výše jmenované kapely. Druhé místo v očekávání tak patří progresivním Between the Buried and Me, kteří si na tento měsíc nachystali nahrávku „Coma Ecliptic“, a elitní trojici uzavírají Lamb of God s „VII: Sturm und Drang“.
P. S. Možná jste postřehli, že jsme na červenec nevydali koncertního brášku redakčního eintopfu – vzhledem k tomu, že se tenhle měsíc nikdo z redakce na žádné živé akce nechystá, jsme koncertní eintopf tentokrát prostě vynechali.
H.:
Červenec je na první pohled co do vydávaných alb možná takový slabší, což je ostatně stav, který člověk během letních měsíců tak nějak předpokládá, ale něco málo, co za poslech stojí, se tu přece jenom pořád najde. Já osobně mám v ohni dvě želízka, jež mě zajímají, přičemž tím prvním jsou Američané Locrian. Minulá, dva roky stará deska „Return to Annihilation“ byla skvělá a svého času mě velice bavila, takže nevidím žádný důvod, proč bych si měl nechat ujít její pokračování v podobě „Infinite Dissolution“. Oním druhým želízkem pak nemůže být nikdo jiný než švédští black metalisté Diabolicum, kteří svou novinku „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ vydávají předlouhých 14 let od minulého dlouhohrajícího zářezu, nicméně o to víc může být člověk zvědavý, kam se kapela za ty roky pohne.
Ježura:
Hořekování nad ubohým výběrem alb vydávaných v letních měsících je v našem eintopfu úplně běžná, až by se dalo říct tradiční věc. Jenže si upřímně opravdu nepamatuji, že bych nějaký měsíc nenašel fakt ani jedinou desku, která by ve mně podnítila třeba jen stopové množství zvědavosti – a to mám prosím na mysli zvědavost jak pozitivní, tak negativní, protože se občas stává, že se člověk na nějakou tu novinku těší spíš škodolibě v očekávání, že to bude vážně děsné lejno. Ale ne, červenec 2015 je v tomhle fakt nevídané unikum. Tedy, byl by, kdyby mi nebylo nenápadně připomenuto, že v jeho závěru vydá svou druhou sólovku kanadský rapper Madchild, který je známý jako jedna polovina ústředního dua proslulé formace Swollen Members a jehož tvorbu (jak sólovou, tak v rámci Swollen Members) chovám ve velké oblibě. Navdory tomu, že teď asi budu za hodně trapnou náhražku fanouška, ale jeho novinka „Silver Tongue Devil“ představuje moji jednoznačnou eintopfovou volbu pro červenec – i když to vzhledem k výše řečenému opravdu nemá složité…
Kaša:
Červenec přinese kromě vedra i nemálo zajímavých alb, které by si člověk neměl nechat ujít, nicméně není jich zase tolik, abych měl problém vybrat obligátní trojku, takže směle do toho. Čtyři roky čekání vnáší nemálo nadějí do novinky „Underworld“ progresivců Symphony X. Poslední placka byla i přes delší stopáž skvělá, takže je na co navazovat a věřím, že Russel Allen a spol. nezklamou. Do poslední chvíle jsem se rozhodoval, jestli se těšit víc na Between the Buried and Me a „Coma Ecliptic“, nebo „VII: Sturm und Drang“ od Lamb of God. Ačkoli si myslím, že větší posluchačský zážitek přinese prvně jmenovaná deska mých oblíbených Between the Buried and Me, tak soudě dle prvních ukázek se víc těším na Randyho Blytha a Lamb of God, kteří s tím svým agresivním groove metalem nakopávají prdele pořád dostatečně intenzivně a přibývající alba na tom nic nemění, takže právě tuto pětici jmenuji za vítěze tohoto pomyslného klání.
nK_!:
Už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem v eintopfu využil všechny tři kolonky pro nejvíce očekávané desky následujícího měsíce. Červenec ale vypadá pěkně našlapaně a dokonce se mi sem ani vše nevešlo. Tvorba německých Oomph! byla vždy sázkou na jistotu a u novinky „XXV“ ani nečekám, že by tomu mohlo být jinak. Lamb of God jsem nikdy moc pozornosti nevěnoval, ale už nějakou dobu mám v plánu se jejich diskografií prokousat. Vydání „VII: Sturm und Drang“ by mohla být dobrá příležitost začít. Cradle of Filth jsou dnes již dávno za zenitem, ale pokud jde o studiovou tvorbu, vždycky jí alespoň pár poslechů obětuji. Uvidíme, třeba bude „Hammer of the Witches“ stejně přelomové jako kdysi „Dusk and Her Embrace“. Raději ale nebudu nic očekávat.
Atreides:
Po neskutečně napěchovaném červnu, kdy vyšlo tolik zajímavých desek, že se mi všechny ani nevešly do eintopfu, přišla, snad jako každoročně, bída s nouzí. Nicméně tentokrát nevychází ani jeden počin, který bych mohl zařadit do škatule „vyhlížený“ či alespoň „sledovaný“, takže jsem musel trochu zapátrat (když nevíš coby, zeptej se šéfredaktora) a vsadit na neznámé jméno. Tak jsem došel k počinu, který vypadá přinejmenším velmi sympaticky, a byť se přiznám, že chicagské Locrian jsem doposud neznal, nanejvýše jsem náhodně slyšel jejich jméno, těch několik málo úryvků mi zní libozvučně – lákavá směsice dronu a black metalu, zmar, děs, deprese, nulový strach z experimentů, zkrátka nic pro slabší povahy. Takže nezbývá než doufat, že naše první setkání skrze novou řadovku „Infinite Dissolution“ bude bude stát za to, když snad všechny okolnosti hrají ve prospěch kapely.
Zajus:
Between the Buried and Me, kdysi jedna z mých nejoblíbenějších kapel, se mi v posledních letech začali trošku vzdalovat. Zatímco ještě „The Great Misdirect“ z roku 2009 jsem hltal s nadšením, oba následující počiny (jeden dlouhý a jeden krátký) jsem si nezamiloval, přestože těch opravdu bezchybných momentů na nich také nebylo málo. Moje zvědavost však je i v případě novinky „Coma Ecliptic“ docela vysoká, a to díky singlu „The Coma Machine“, který se prostě povedl a navnadil mě na zbytek desky. Její kvalita však může být závratná, stejně jako „jen“ dobrá. To o kvalitě „Infinite Dissolution“ méně známých Locrian nepochybuji. Poslední počin kapely, „Return to Annihilation“, nabízel zábavnou porci hlukem protknutého metalu, což na pár příjemných poslechů snadno stačilo. Od novinky neočekávám nic jiného.
Skvrn:
Letní měsíce zatím nenadělují. Kvituji poklidné počasí za okny, výraznější albové vichřici bych se však vůbec nebránil. Jenže červenec je proti a já stejně jako v červnu živořím. Není naštěstí úplně nejhůř a tři desky dávám dohromady i nyní. Co zcela jistě neminu, je novinka amerických Locrian, k nimž jsem přičichnul před dvěma roky díky „Return to Annihilation“. Tehdy šlo jen o letmou sondu, co že ti Locrian hrají a až dodnes, kdy jsem si tuhle záležitost připomněl, jsem o Američany nezavadil. „Infinite Dissolution“ se dostane mnohem větší péče, na to vemte jed. Aby taky ne, po deseti letech od založení kapely je na čase. O naději kaskádského blacku Alda se často mluví v souvislosti s Agalloch. Ono není divu, severoamerický původ, přírodní tematika, black metal v krvi, to všechno Alda s portlandskou legendou spojuje. Ve skutečnosti je tomu ale trochu jinak. Alda jsou jednak mnohem blackovější a druhak méně kvalitní, což se zajisté pokusí vyvrátit novinka „Passage“. Trojka patří progu. Between the Buried and Me nikdy nepatřili k mým oblíbencům, jejich desky jsem si jednoduše nebyl schopen užít a bojím se, že „Coma Ecliptic“ na tom bude podobně. Šanci tomu ale dám.
Onotius:
Po povedeném „The Parallax II: Future Sequence“ mi nezbývá než napjatě očekávat, kam se zase progresivní Between the Buried and Me posunou. Je sice pravda, že onu živočišnější kreativitu, jíž oplývala geniální „Colors“, už nechali trochu za sebou, avšak ani rozvaha, s níž přistupovali k právě poslední desce, neslibuje zrovna malé věci. Navíc soudě dle neobvyklého obalu a prvních ukázek se zdá, že svou tvorbu budou chtít vzít zase trochu za jiný konec a to by mohlo dopadnout zajímavě. A v celkem široké progresivní škatulce zůstanu i s druhou očekávanou deskou, jíž je novinka amerických Symphony X, kteří zde progresi prezentují pro změnu prostřednictvím heavy/power metalového zvuku. A vzhledem k tomu, že poslední deska byla trochu rozpačitá, nezbývá mi než doufat, že se dali dohromady a vyždímají ze sebe opět něco silnějšího.
>>> Francouzi Dagoba pustili do světa nový videoklip k songu „Born Twice“ pocházejícím z novinkového alba „Tales of the Black Dawn“ (vychází 22. června). Sledujte na YouTube.
>>> Švédští retro rockeři Graveyard vydají svou čtvrtou desku 25. září – jmenovat se bude „Innocence & Decadence“ a její přebal můžete prohlížet tady.
>>> Američané Miss May I mají na 7. srpna naplánované vydání dalšího alba „Deathless“ a nyní z něj streamují song „I.H.E.“ – poslouchejte na YouTube.
>>> Změny sestavy u Morbid Angel pokračují – po frontmanovi Davidu Vincentovi a bubeníkovi Timu Yeungovi v kapele končí i kytarista Thor Anders Myhren alias Destructhor.
>>> Němci Oomph! ohlásili vydání dalšího dlouhohrajícího počinu – jmenovat se bude „XXV“ a do obchodů se dostane 31. července. Jeho tracklist vypadá takto:
01. Dein Retter 02. Alles aus liebe 03. Jetzt oder nie 04. Als wärs das letzte mal 05. Mary Bell 06. Jede Reise 07. Unter diesem Mond 08. All deine Wunden 09. Fleisch und Fell 10. Tick Tack 11. Nicht von dieser Welt 12. Spieler 13. Zielscheibe 14. Leis ganz Leis
>>> Britští veteráni Satan odhalili detaily o své chystané studiové nahrávce. Jmenovat se bude „Atom by Atom“ a k mání bude v říjnu u Listenable Records. Seznam songů je následující:
01. Farewell Evolution 02. Fallen Saviour 03. Ruination 04. The Devil’s Infantry 05. Atom by Atom 06. In Contempt 07. My Own God 08. Ahriman 09. Bound in Enmity 10. The Fall of Persephone
>>> Finové Swallow the Sun uzavřeli nový kontrakt s firmou Century Media Records, jež se tím pádem postará o vydání několika příštích desek. Nejbližší z nich, na níž kapela právě pracuje, by měla vyjít v zimě.
>>> Whyzdom z Francie zveřejnili video na podporu svého letošního alba „Symphony for a Hopeless God“. „Tears of a Hopeless God“ sledujte na YouTube.
Země: Německo Žánr: industrial rock Datum vydání: 18.5.2012 Label: GUN Records
Tracklist:
01. Unzerstöbar
02. Zwei Schritte vor
03. Such mich, find mich
04. Bis der Spiegel zebricht
05. Die Gesiter die ich rief
06. Bonobo
07. Deine Eltern
08. Kleinstadtboy
09. Regen
10. Kosmonaut
11. Komm zurück
12. Aus meiner Haut
13. Seemansrose
14. Unendlich
Abych se přiznal, německá rocková tvorba mi až na několik čestných výjimek nic neříká. Hlavně proto, že nemám příliš v lásce jazyk, kterým se u našich západních sousedů mluví. Řekněte upřímně, nebyli by třeba takoví Rammstein mnohem lépe poslouchatelní, kdyby zpíval Lindemann anglicky? Myslím, že určitě, a proto je řadím spíše na okraj svého oblíbenostního spektra. Zmíněnou výjimku však tvoří jejich starší bráškové Oomph!, kteří jsou s Rammstein často srovnáváni. Nejsou sice tolik světoznámí a v žádném případě nemají tak velkou fanouškovskou základnu, ale to neznamená, že by nestáli za poslech. Právě naopak!
Oomph! těsně před vydáním nového alba avizovali menší odklon od své dosavadní tvorby, což se samozřejmě neobešlo bez nespokojených reakcí skalních fanoušků. S čistým svědomím mohu potvrdit, že skutečně ke změnám došlo, ale nejedná se o nic natolik zásadního, aby se dalo říci, že kapela obrátila svou dosavadní tvorbu hlavou dolů a kompletně změnila styl. Ve skutečnosti je nová deska spíše pokračovatelem předchozího počinu “Monster”, kterou svým způsobem rozšiřuje a v nejednom bodě i prohlubuje. Posluchač je tedy vtažen do příjemného a spíše umírněného rockového alba s elektronickými vlivy, které ale nešetří zajímavými nápady a vkusným provedením. Pro někoho, kdo je zvyklý na starší tvorbu v podobě drsnější koncepce možná bude tato definice znít děsivě, opak je ale pravdou. Oomph! se vlastně nikdy nebáli experimentovat, ale také nikdy nic nepřepískli a s každým albem se citlivě posunuli někam maličko jinam.
Hudba těchto tří Němců stojí a vždy stála na vodících klávesových linkách doplněných elektronikou. “Klasické” rockové nástroje typu kytara a bicí zde hrají spíše podpůrnou roli, což ale novým skladbám neubírá na tempu ani dynamičnosti. Ve skutečnosti je výsledný mix písní natolik specifický, že si je snadno zapamatujete i po několika málo posleších a budete se divit, jak snadno se některé z nich dostanou do hlavy, kterou posléze odmítají opustit bez toho, aniž byste si je padesátkrát denně přejeli znovu dokola. Zpěvák Dero Goi (který jako již tradičně celé album i nabubnoval) má rovněž podmanivý a silný hlas, který vyniká především ve středních polohách. Po hudební stránce je tedy “Des Wahnsinns fette Beute” téměř bez chyby. Podíváme se nyní blíže na jednotlivé dílky této skvostné skládačky.
Otevíračka “Unzerstörbar” (anglicky “Unbreakable”) nasadí hned od začátku rychlé tempo podpořené silnou kytarovou linkou, která zpomalí pouze ve fázi těsně před refrénem a na samém konci, kde si jinde dynamický refrén poslechneme v pomalejší akustické verzi. Pro začátek super. “Zwei Schritte vor” (“Two Steps Forward”) je prvním a prozatím posledním singlem nového alba. Osobně si myslím, že se jedná o jednu z nejslabších písní na albu, byť chytlavý refrén zachraňuje, co se dá. Klip se válí někde tady kolem. “Such mich, find mich” (“Look for Me, Find Me”) mě zpočátku dost vylekala, protože je celá laděná do dunivého rytmu techna, či jak se onen styl, při kterém lidé hází hlavou do stále stejného dusání, jmenuje. Jinak se jedná o celkem inveční záležitost a po několika pokusech jsem jí přišel docela na chuť. Následuje první z pomalejších kusů – “Bis der Spiegel zerbricht” (“Until the Mirror Breaks”). “Die Gesiter die ich rief” (“The Spirits that I Called”) vyniká hlavně skvělým refrénem a vyváženým poměrem klásové linky spojené s elektronickým doprovodem. “Bonobo” je silně návyková záležitost, kterou ani nelze slovy popsat, pouze doporučit. Jeden z vrcholů alba. “Deine Eltern” (“Your Parents”) jede hodně přes elektroniku, stojí za poslech.
Druhá polovina alba začíná silně kontroverzní “Kleinstadtboy” (“Small Town Boy”), která zní i na poměry Oomph! velmi netradičně. Následuje melancholicky laděná “Regen” (“Rain”) a střednětempý “Kosmonaut” (“Cosmonaut”). Další vrchol – “Komm zurück” (“Come Back”), která je v refrénu podpořena doprovodem v podobě trumpet, kterýžto nástroj vpravdě nenávidím, ale celkovému vyznění jen prospívá. “Aus meiner Haut” (“Out of my Skin”) je taktéž pomalejší klasicky rocková skladba, po které ale následuje nejlepší song alba – “Seemannsrose” (“Sailor’s Rose”). Někde jsem četl, že se jedná o předělávku staré námořnické písně (jak ostatně napovídá i název sám). “Růže” opravdu zní, jako by byla nahrána v přístavní hospodě plné potácejících se kapitánů a opilých lodníků, což jí dodává nádech zvláštní atmosféry, kterou tak obdivujeme na pirátských filmech. Závěr patří smutné “Unendlich” (“Infinity”).
Vzato kolem a kolem je “Des Wahnsinns fette Beute” výborné album, které určitě osloví jak dlouholeté příznivce kapely, tak i nastoupivší nováčky. Oomph! si zkrátka udržují vysoko posazený standard a mohu říci, že na málokterou kapelu se dá co se týče kvality spolehnout více.
Další názory:
Klidně se přiznám, že na tvorbu Oomph! nejsem nijak velký odborník, popravdě řečeno znám trochu zevrubněji pouze některé songy z klipů, přesto mě na první poslech praštilo do uší, jak moc je novinka “Des Wahnsinns fette Beute” oproti minulosti taková odlehčená, viz třeba singlovka “Zwei Schritte vor” (ačkoliv ta ve výsledku nakonec zas tak špatná není). A upřímně, bylo to překvapení poněkud nemilé, přesto bych jej ještě klidně přežil, nicméně mi na albu vadí jeho přílišná nevyrovnanost. Najdou se zde i opravdu dobré songy (“Such mich, find mich”, “Deine Eltern”, “Kleinstadtboy”), ale také neskutečně debility (třeba uchcanosti jako “Bis der Spiegel zebricht”, “Regen” nebo “Unendlich”) a mezi tím spousta průměru. A to mi přijde velká škoda, jelikož Oomph! rozhodně umí udělat i kvalitní songy (například výše zmiňovaná trojička, která šlape jak hodinky… především čistě elektronická “Such mich, find mich” má opravdu koule), ale jako celek “Des Wahnsinns fette Beute” dle mého názoru nefunguje, což ani těch několik slušných pecek nezachrání. A od toho, že se jedná o album, které je setsakra nevyvážené, které nedrží pohromadě a u něhož více jak polovina tracklistu spíše otravuje, než aby bavila, se odvíjí i nízké hodnocení. Samozřejmě neočekávám, že by to dnes Oomph! valili stejně ostře jako v dobách takového “Sperm”, ale požadavek, aby nahrávka bavila, podle mě není zas až tak přehnaný… a “Des Wahnsinns fette Beute” bohužel (alespoň mě) až na pár konkrétních položek nebaví… H.
Datum: 17.7.2011 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Аркона, Delain, Dymytry, Evile, Helloween, Oomph!, Overkill, Steelwing, Törr, Tři sestry
H.: Poslední den jsem si neváhal přivstat a jít se podívat na omaskované predátory Dymytry. Upřímně řečeno, byl jsem velmi příjemně překvapen, neboť ze všech jejich koncertů, které jsem prozatím navštívil, byl právě ten vizovický výstup nejlepší. Hlavně proto, že kapela konečně trochu sáhla do složení písniček a malinko i proměnila prupovídky mezi nimi, což výrazně pomohlo. Oživením bylo rovněž bubenické sólo, při němž ale bubeníkovi spadla maska, čímž si opravdu zkazil imidž (smích). Ale ne, vážně, Dymytry svůj čas využili naplno a uběhlo to hodně rychle.
Ježura: Napotřetí mi Dymytry konečně vyšli, i když jen z půlky (proklínám kocovinové stavy spolunocležníků). Každopádně ta polovina, kterou jsem těmhle mimoňům věnoval, mi stačila k tomu, abych na splín a nasranost aspoň dočasně zapomněl ve prospěch zábavy. Prostě a jednoduše – šupa!
H.: Törr jsem v nové sestavě viděl vlastně úplně poprvé. Bylo to slušné, nic omračujícího, ale pořád mi přijde smysluplnější pokračovat takhle s omlazenou krví, než stagnovat a přešlapovat na místě s Henychem. I když se při vzpomínce na Alkehol svíjím smíchy nad satanášským rouháním Oty Hereše, nebylo to špatné. Ale i tak jsem se v polovině sbalil a šel radši na pivo (to je jen tak mezi námi jen takový slovní obrat, protože na pivo jsem nešel, jelikož jsem v té době měl už jenom 30 korun, které jsem si pečlivě šetřil na horší časy… prostě jsem se odešel válet někam do stínu (smích)).
H.: O Steelwing mi kolega Ježura vyprávěl jako o něčem strašně špatném, co jej dodnes po zhlédnutí jejich koncertu straší ve snech. Ale mně se to celkem líbilo. Ano, image byla sice lehce úsměvná a chlapci podle všeho trošičku zachrápali dobu, ale co na tom. Osmdesátky však nebyly cítit jen ze vzhledu muzikantů, ale i z jejich muziky. A já mám podobný oldschool heavy metal hodně rád, i když jej paradoxně hrají takoví mlaďoši, takže podle mě to bylo dobré.
H.: Podobným případem, čili mladá kapela s oldchool muzikou, byli i Britové Evile. Jejich tvorba se však nese ve znamení řízného thrash metalu. Z jejich strany šlo o velice pěkný výkon, který však ve výsledku utrpěl minimem přihlížejících lidí, čemuž se však nelze divit vzhledem k odpornému vedru. Je to docela škoda, že se Evile nedostalo větší pozornosti, neboť některé vály vskutku zabíjely.
H.: To na ruské bohatýry (a také jednu bohatýrkyni) Аркона se už sešlo lidí o poznání více, za což je kapela odměnila skvělým a rychle odsýpajícím setem plným výborných pecek. Co se ale mě týče, jenom tu nechutnou titulní odrhovačku z posledního EP si mohli odpustit. Na druhou stranu zase zazněla i ukázka z připravované desky “Слово”, která mi zněla docela zajímavě a ukázala možná až nečekaně ostré riffy… ale nelze chválit dne před večerem – až studiová podoba ukáže. Jinak docela obdivuji Mashu, že byla schopná v tom vedru celou hodinu na 100% odzpívat a odběhat v tom svém kožíšku.
Ježura: Co se týče Аркона, mám z toho takové smíšené pocity. Bylo to naše čtvrté setkání, poprvé jsem z něj neodcházel nadšený a za vinu to kladu několika faktorům. Z těch objektivních to byl určitě dost nevyvážený zvuk a absence druhé kytary, která nemálo skladbám ubrala na působivosti, protože pro jedinou kytaru upravené kytarové party v tomto případě nemohou znít jinak než ochuzeně. Na subjektivní straně barikády pak dominuje fakt, že se hrálo přespříliš hopsaček, které představují všechno, jenom ne to, co mám na kapele rád. Jak už píše H., zazněla jedna nová skladba. Moje nevzdělané ucho však nedovedlo identifikovat hned dvě skladby, přičemž jedna z nich mi přivodila spíš mračení než co jiného, tak doufám, že to nebyla ta, která se do měsíce objeví na nadcházející novince… Abych jen nekritizoval, nebylo to špatné, a kdybych na vystoupení přišel v jiné náladě, dost možná bych hodnotil znatelně pozitivněji. Takhle ve mně však zůstává nepříjemná pachuť zklamání.
Ježura: Na Delain jsem se těšil už loni, kdy kapela na poslední chvíli odřekla účast ze zdravotních důvodů. Tentokrát byli všichni jako řípa a podle toho to taky znělo. Abych se přiznal, tahle kapela je pro mě tak trochu guilty pleasure, protože si nedělám iluze o její umělecké hodnotě a trvanlivosti. Na druhou stranu žeru líbivé melodie, líbivou zpěvačku a v neposlední řadě její podmanivý hlas, takže tolik snad na moji obranu. Tohle vystoupení mě bavilo, působilo skutečně sympatickým dojmem a odcházel jsem z něj naprosto spokojený. Příjemným bonusem byla dvě zjištění – 1) Martijn Westerholt měl na sobě tričko Hail of Bullets a 2) dvě skladby (“Get the Devil Out of Me”, “Milk And Honey”) z připravovaného alba, které to odpoledne kapela odehrála, zněly skutečně zajímavě, a jestli se zbytek alba ponese v podobném duchu, máme se na co těšit. Podtrženo sečteno, parta okolo blonďatého klávesáka Westerholta a sympatické zrzky Charlotte Wessels mi zprostředkovala mimořádně příjemné a milé zakončení festivalu, na kterém mě od té doby nelákalo už zhola nic…
H.: Na Delain jsem se také chystal jít, jelikož jsem se jakožto pověstný chlívák chystal očumovat jejich sličnou zpěvačku, ale nakonec jsem dal přednost autogramiádě výše zmiňovaných Rusů, tudíž jsem se dostavil až někdy ve třetině vystoupení následujících Němců Oomph!. Ti v té době na pódiu zrovna páchali jakousi akustickou mezihru (przněn bez proudu byl zrovna song “Sex hat keine Macht”), ale zanedlouho se opět vrátili ke svému klasickému zvuku. Ačkoliv noční koncert tři roky zpátky na tom stejném místě mi přišel o moc lepší, i tak to byla pěkná jízda. Zpěvák je výborný bavič a showman a jak vidno, docela rád se předvádí, na čemž bych ovšem zrovna u frontmana metalové kapely neviděl nic špatného. Na koncertě jsou tihle Němci hodně dobří.
H.: Overkill, to je synonymum pro hustou thrashovou řezačku té nejvyšší kvality, což pánové stvrdili i vystoupením ve Vizovicích. Takhle nějak si představuji, jak by měla vypadat bezchybná thrash metalová hoblovačka – zabijácké tempo, brutální tah na bránu, maximální nasazení. A do toho ještě aby člověk přemýšlel, jestli vám více řežou uši rychlé riffy nebo ječák Bobbyho Blitze. Osobně jsem nejvíce čekal na ukázky z posledního, výtečného záseku “Irounbound”, jichž jsem se také dočkal. A rozhodně nedošlo jen na ty kratší kousky jako například klipovou “Bring Me the Night”, Overkill totiž s přehledem hned jako otvírak svého setu vystřihli více jak osmiminutovou “The Green and Black”. Nátěr!
H.: Při Helloween se u mne plně projevila největší nevýhoda čtyřdenního modelu festivalu. Nevím jak ostatní, ale já osobně už mám po čtyřech dnech, litrech chlastu a více jak třiceti koncertech docela problém se úplně koncentrovat, což odnesli právě Helloween, na něž jsem se za žádnou cenu nemohl moc soustředit. Co si tak vybavuji, hudebníci házeli jeden vtípek za druhým a měli výbornou světelnou show, ale i tak jsem se po několika skladbách odklidil. Později po koncertě jsem ale hned z několika stran zaslechl, že to byl děs běs. Mně to až zas tak hrozné nepřišlo, ale jak říkám, viděl jsem jen kousek a tak dobré, aby mě to tam udrželo déle, to také nebylo.
H.: Zakončení festivalu v podání hospodského alko komanda Tři sestry jsem upřímně považoval spíše za špatný vtip. Zascrollujte si nahoru a přečtěte si znovu mé hodnocení Alkeholu, protože tohle bylo to samé v bledě modrém. Zaujala mě snad jenom úsměvně amatérská psycho projekce, ale ani ta mě tam moc dlouho nezdržela. Příště nebrat!
Zhodnocení:
H.: Celkově bych letošní ročník vizovického setkání hodnotil jako velice povedený. Papírově silná sestava až na nějaké výjimky v podstatě nezklamala, zejména první dva dny byly opravdu nabouchané, druhé dva už o něco méně, avšak ani v nich, hlavně v brzkých hodinách, nebyla nouze o kvalitní vystoupení. Čistě z osobního hlediska jsem se navíc moc kvalitně ožral a nakoupil spoustu výborných CDček, tudíž spokojenost i z téhle strany. Nějaké blbosti jako čistotu toiek nebo kvalitu piva po mně vážně nechtějte (toiky bych se nedotkl ani dvoumetrovým klackem, na to sem mám moc rád, natož pak abych do ní lezl; o zpocené Plzni a ještě zpocenějším Gambrinusu platí to samé – hrdlem jsem totiž jakožto labužník proléval pouze naprosto luxusního Mastera!), protože to vůbec neřeším. Já na hudební festival jedu za hudbou a z tohoto pohledu jsem byl opravdu spokojen.
Ježura: Když to mám vzít objektivně, papírově našlapaný ročník Masters of Rock mi nepřinesl tak intenzivní hudební zážitky, jako se to podařilo mnou předem zatracovanému Metalfestu. To však ani v nejmenším neznamená, že jsem si ho neužil! Strávil jsem necelý týden ve společnosti skvělých lidí, povětšinou dobré hudby a samozřejmě také zcela nezaměnitelné atmosféry. A že jsem si z Vizovic přivezl předsevzetí proniknout do tajů Moonspell a Watain, které jsem zde de facto objevil a poprvé nadšeně hltal, to už je jen takový příjemný bonus…
Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow
Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.
Čtvrtek:
Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.
Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.
Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.
Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).
Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.
Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.
Pátek:
Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.
Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.
Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.
A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.
