Archiv štítku: Def Leppard

Recenze

Def Leppard – Def Leppard

Napsat komentář
Def Leppard
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 30.10.2015
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Let’s Go
02. Dangerous
03. Man Enough
04. We Belong
05. Invincible
06. Sea of Love
07. Energized
08. All Time High
09. Battle of My Own
10. Broke ‘n’ Brokenhearted
11. Forever Young
12. Last Dance
13. Wings of an Angel
14. Blind Faith

Hrací doba: 54:21

Odkazy:
web / facebook / twitter

Britští melodici Def Leppard nikdy nepatřili ke zrovna produktivním formacím. Dokonce i v letech své největší slávy, jež je obecně spatřována v konci 80. let, kdy ležely Def Leppard u nohou celé stadióny, nesázeli svá novinková alba jako na běžícím páse a dávali si pravidelně na čas. Upřímně nevím, co všechno stálo za současnou mezerou, která se natáhla až na sedm let, ale řekl bych, že svůj podíl na tom má určitě zdravotní stav Viviana Campbella. Tomu byl před lety diagnostikován nádor na mozku, a musel se tak podrobit dlouhé léčbě, a protože s kapelou zdatně vystupuje a v jejich řadách nahrál aktuální eponymní album, tak doufejme, že je vše na nejlepší cestě k plnému uzdravení.

Def Leppard patří ke kapelám, které si své aktuální pozice musely vydobývat mnohem obtížněji než jiné party, jež v blyštivě zářivých oblecích obrážely koncertní štace ve zlatých 80. letech. Nevím jak vám, ale mně přijde, že jejich tvorba, která je již dost vzdálená zásadním počinům, je už dobré dvě dekády dost jalová. Abych byl přesný, tak z mého pohledu je vše, co následovalo po „Adrenalize“, přinejlepším jenom průměrné. A to myslím na poměry Def Leppard samotných. Alba jako „Slang“, minulé „Songs from the Sparkle Lounge“ nebo naprosto zbytečné album coverů „Yeah!“ jsou záležitosti sotva jednoho poslechu.

A věřte, že to neříkám s úsměvem na rtech, protože chovám k Def Leppard jistý nostalgický vztah, jejich staré hity prostě můžu a situaci, kam se tito Britové ve studiové kvalitě dostali, je tak trochu smutná. Pravidelně se sice razí na turné, ale tam se hrají ty staré vály, které chtějí všichni slyšet, protože nikoho nezajímá průměrný materiál z „X“ nebo podprůměrný ze „Songs from the Sparkle Lounge“. Všichni chtějí slyšet klasiky „Hysteria“, „Pour Some Sugar on Me“ a „Photograph“. Tím jsem od „Def Leppard“ trochu odbočil, ale kam se tím snažím dostat, je otázka, jestli se novinkovému albu podařilo alespoň částečně napravit nepříliš dobrou pověst, již poslední alba „budovala“. Jsem moc rád, že můžu říct, že ano.

„Def Leppard“ sice není taková pecka jako starší materiál, ale v to snad ani nikdo nedoufal, no ne? Co jsem naopak od Def Leppard očekával, tedy spíš doufal, že bych mohl dostat, tak to byl pohodový, pěknými melodiemi prolezlý stadiónový rock, který si v sobě ponese odkaz starších věcí, a přesto nebude znít jako vyložená svatokrádež ve svém vlastním chrámu. A to jsem dostal. Pravda, děje se tak na trochu větším prostoru, než by bylo ideální, protože 14 skladeb je i přes jejich obecnou krátkou hrací dobu a všeobecnou chytlavost hodně. A bohužel se na takové ploše našel prostor i pro několik vatovitých kusů, které celkový dojem lehce sráží. Na druhou stranu si dokážu živě představit, že několik skladeb by se okamžitě mohlo zařadit do stabilního koncertního setlistu kapely a zařadit se mezi ty letité fláky, na něž všichni čekají.

Kdybych měl být konkrétní, tak za nejsilnější momenty, které si to s určitou dávkou rezervy můžou rozdat i se starším materiálem, považuji zejména hymnickou „Dangerous“, „Broke ‘n’ Brokenhearted“, rychlejší „All Time High“ a určitě i pomalou „We Belong“ s obrovským hitovým potenciálem. Všechny tyto spojuje jeden zásadní prvek a to je cit pro lehkost a dobrou melodii a vše je navíc hezky protkáno odkazem na svou vlastní minulost. Právě onen cit pro melodii Def Leppard na posledních albech dost výrazně chyběl a třeba předposlední studiová placka mi v tomto ohledu přišla žalostně slabá.

Je radost slyšet, že jsou Def Leppard ještě schopni složit takové stadiónové tutovky jako „Dangerous“ a „All Time High“. Joe Elliott pěje skoro jako za starých dobrých časů, a když se rozezní hymnické sborové vokály v refrénu „All Time High“, tak si připadám, jako kdybych poslouchal staré Def Leppard. Nemám sice věk na to, abych mohl jakožto aktivní posluchač pamatovat vydání „Hysteria“, protože v té době jsem měl jiné starosti s dudlíkem v puse, ale můžu říct, že se ve mně při poslechu řady písní z novinky probudila jistá forma nostalgie, protože Def Leppard byli jednou z prvních kapel, které jsem před mnoha lety pravidelně doma slýchával.

Pokud se na „Def Leppard“ nachází skladba, která necílí hlavně na staré fanoušky kapely a na jejich nostalgickou strunu, tak je to zcela jistě „Battle of My Own“, která je oproti vzdušným hymnám typu „Invincible“ a „Wings of an Angel“ minimalistická. Žádné velké sbory, ani kytarové melodie; „Battle of My Own“ stojí v první polovině na akustické kytaře, utlumené rytmice a charismatu Joea Elliotta, kdežto ve druhé polovině je ke slyšení orientální smyčcový podklad. Těžko říct, kam tím Def Leppard směřovali, ale musím říct, že mě to baví. Je to takové osvěžení, a přestože mi tato píseň na album jako celek příliš nepasuje, tak to neznamená, že je špatná.

Def Leppard

Co se na „Def Leppard“ naopak příliš nevyvedlo, tak jsou to výplně „Sea of Love“ a „Energized“ z první poloviny. Ty nemají nic, čím by dokázaly zvednout ze židle a považuji je za nezbytný podprůměr, kterého Def Leppard naštěstí na novinku nacpali mnohem méně než minule. Nebaví mě ani balady „Last Dance“ a „Blind Faith“. Obě jsou poplatné tomu, co člověk od podobných věcí očekává, takže zbytečný patos a nezáživná hudební struktura, kdy snad jen aranže v druhé polovině „Blind Faith“ překvapí, ale to je bohužel málo. Na tyhle čtyři věci se při poslechu snažím nesoustředit, protože řeknu na rovinu, že kdyby se na albu nenacházely, tak vlastně nevím, jestli bych měl co vytýkat. On ten zbytek je totiž tak pohodový a nese si potřebnou kvalitu značky Def Leppard, že jsem až překvapený tím, jak to starým klasikům vyšlo.

Škoda té nevyrovnanosti, kvůli níž „Def Leppard“ trochu strádá, ale není to nic, díky čemu by se poslech měl stát vyloženě nepříjemnou záležitostí. Naopak, Def Leppard si připravili silnou kolekci několika skladeb, které mají vše, co od této party očekávám. Staré melodie a novější postupy v aktuálnějším zvukovém hávu. Víc jsem snad ani nechtěl, takže kdybych měl jednoduchou matematikou počítat celkové skóre, tak počtem povedených songů ke slabším kusům je to 10:4, což není vůbec špatné. Doufám, že na další placku se již nebude čekat sedm let a že bude minimálně stejně tak kvalitní jako „Def Leppard“, protože v tom případě se o budoucnost této legendy bát nemusíme.

Music News

Def Leppard: info o novince

Napsat komentář

Rockoví veteráni Def Leppard letos vydají svou první studiovou desku po sedmi letech od „Songs from the Sparkle Lounge“ (2008). Novinka bude bezejmenná a k mání bude od 30. října skrze earMUSIC. Ukázku v podobě songu „Let’s Go“ poslouchejte na Soundcloudu, obal prohlížejte tady, tracklist následuje:

01. Let’s Go 02. Dangerous 03. Man Enough 04. We Belong 05. Invincible 06. Sea of Love 07. Energized 08. All Time High 09. Battle of My Own 10. Broke ‘N’ Brokenhearted 11. Forever Young 12. Last Dance 13. Wings of an Angel 14. Blind Faith

Tématické články

Cesta do hlubin redaktorovy duše: Kaša

Napsat komentář

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.

Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance” z “Reload” a “Outlaw Torn” z “Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…

Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

…Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.

Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.

David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.

Reporty

Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2008
Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.

Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.