Země: Kanada Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: UDR Music Tracklist: 01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute Hrací doba: 45:08 Odkazy: web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Když v letošním roce vyšla z tábora kanadských thrasherů novinka, že součástí kapely již není pěvec Dave Padden a že hlavní mozek Jeff Waters jen tak mimochodem připravuje vydání nového alba, které už je vlastně hotové, tak jsem si říkal, že pánové asi rádi překvapují. No dobře, to nové album by ještě takový šok nebylo, protože Jeff si napříč svou dlouholetou kariérou udržuje jisté pracovní tempo a dva roky od poslední placky „Feast“ se dalo ve větru něco tušit, protože by to nebyl on, aby nás neobšťastnil další várkou klasických kytarových riffů nesoucí jeho nezaměnitelný rukopis.

Ovšem s tím odchodem Davea Paddena už to tolik očekávané nebylo, protože tenhle chlápek, jenž se v táboře Annihilator usadil na dlouhých 11 let a díky účinkování hned na pěti řadovkách kanadských nestorů se stal nejdéle působícím členem mimo Jeffa Waterse, do jejich řad zapadl a některá alba z dob jeho působení mám vážně rád. Waters platí za vcelku ostrého diktátora, jenž si v Annihilator dělá rád vše po svém, takže najít náhradu, jíž by se na delší dobu zapláclo volné místo, by nebylo jen tak a zřejmě proto se rozhodl, že opráší své hlasivky a po vzoru alb „King of the Kill“, „Refresh the Demon“ a „Remains“ z poloviny let devadesátých převzal vokální otěže a dával tak svým fanouškům naději v návrat ke starším thrashovým pořádkům, protože minimálně prvně jmenovaný počin je jednoduše skvělý.

„Suicide Society“ však nijak neignoruje vývoj let nedávných, takže spíš než ke „King of the Kill“ má blíž k „Feast“ a vlastně všem Paddenovským albům, které si i přes jistou odlišnost držely svůj sound a základní stavební kameny tvorby Annihilator, jež jsou ke slyšení i na novince. Stejně jako minule nabouchal „Suicide Society“ Mike Harshaw, takže tady všechno při starém. Změna nastala logicky na pozici druhého kytaristy, již obsadil jistý Aaron Homma, ačkoli ve studiu nahrával všechny stopy Jeff sám a novice k ničemu nepustil. Totéž platí pro basáka Cama Dixona, pro nějž se jedná o návrat do sestavy Annihilator po 20 letech, protože něco málo si odehrál již v období alba „King of the Kill“, ovšem na svou studiovou premiéru stále čeká.

No, a k Jeffu Watersovi se asi netřeba vyjadřovat, ale přesto to udělám. Co se kytary týče, tak má stále talent od boha, protože sólové party jsou jako vždy super. O tom, že samotné riffy dosti strádají na originalitě a táhnou novinku ke dnu, si něco povíme až později. Byl jsem však příjemně překvapen sílou jeho hlasu, který nedává znát, že se jedná o návrat po téměř dvaceti letech, a při několika skladbách na mě dýchla nostalgie, již jeho vokál přivál. Stačí si pustit úvodní titulku, která byla představena jako první singl, a pamětníci starších alb jistě pochopí.

K hudební náplni „Suicide Society“ se dá říct tolik, že jsou to Annihilator se vším, co k tomu patří. Spousta rychlých riffů, přímočaré rytmiky a taky melodie. Hodně melodií. Jeff stejně jako na minulém „Feast“ zaoblil hrany, nehraje tak neústupně a thrashově zatvrzeně jako na starších plackách a i díky množství vokálních melodií a vtíravě melodických refrénů tak platí novinka za obdobně barvitou desku, jako byl její předchůdce. Bohužel se ukazuje, že studnice nápadů jménem Jeff Waters už je dosti vyschlá, protože z nového materiálu je znatelná recyklace starších nápadů, kdy mi řada skladeb, respektive jednotlivých motivů, připomíná v lepším případě starší tvorbu samotných Annihilator („Creepin’ Again“ či „Narcotic Avenue”), v horším pak těžkou vykrádačku Metallicy a jejich „Damage Inc.“, což je případ „My Revenge“, po jejímž poslechu se bojím, že Lars už s partou právníků začíná spřádat plány, jak Jeffa za tuhle kopírku oškubat. Na druhou stranu nelze Watersovi odepřít, že i přesto tyhle kompozice relativně slušně odsýpají a nijak nenarušují spád ani vcelku jasnou koncepci přímočaré nahrávky. To, že se mi nelíbí, je věc jiná.

První polovina „Suicide Society“ mi přijde lehce slabší, protože krom skvělé titulky v samém úvodu je další opravdu zajímavou písní „Snap“. Ta do celkového výrazu nahrávky hrubě nezapadá a její umírněná nálada a melancholická atmosféra ve slokách, které jednou na pozadí bublající baskytarové linky, se mi líbí, ovšem celou píseň zabil otřesně vtíravý refrén, jenž je ukázkou další z řady patetických momentů, na něž je Jeff občas dost velký machr.

Naopak pochvalu zaslouží za to, že tentokrát se vykvákl na baladu, z níž by se člověku chtělo tak akorát zvracet (úvod „Every Minute“ se dá přežít) a radši se soustředil na kytarové věci, jež tvoří kostru nahrávky. Mezi ty opravdu povedené řadím zejména trojici z druhé poloviny stopáže, do níž patří disharmonická „The One You Serve“, „Break, Enter“ a „Death Scent“. Druhá jmenovaná mi dokonce připomněla svou stavbou a feelingem staré dobré „Alice in Hell“. Ony všechny tyto písně jsou takovou sázkou na jistotu a právě tohle Annihilator v současné době sluší asi nejvíc, protože v této podobě Waterse považuji za nejsilnějšího. Překvapivě svěže vyznívá závěrečná melodická hitovka „Every Minute“, která se stejně jako „Snap“ příliš nehodí do kytarovějšího konceptu alba, ovšem tahle věc má v refrénu skvělý odpich a pomalejší sloky nejsou taky špatné. Kytarové linky v jejím průběhu jsou standard z dílny Annihilator, ale jsou prostě chvíle, kdy to člověku nijak nevadí a několikrát omletý motiv Watersovi spolkne i s navijákem.

Kdybych měl „Suicide Society“ postavit vedle „Feast“, tak musím říct, že předchůdce se mi líbil o dost víc. Na novince je příjemný a mému uchu lahodí ten nostalgický pocit plynoucí z Jeffova vokálního přednesu, ale se samotnými nápady je to horší, protože polovina alba je prachobyčejný průměr, jenž nijak nevybočí ze standardu, kterým nás Annihilator na svých albech zásobují vcelku pravidelně. Samozřejmě to není ideální model, protože abych si u desky o devíti položkách u čtyřech z nich říkal, že to je takové nemastné a neslané a do jejich poslechu se musel vlastně nutit, to je prostě špatně. V kontextu tvorby Annihilator z poslední dekády je „Suicide Society“ průměr, jenž celkem úspěšně zapadne.

Druhý pohled (nK_!):

„Suicide Society“ je pro moderní pojetí Annihilatoru velmi zlomovou nahrávkou. Především kvůli absenci dlouholetého zpěváka Davea Paddena, po jehož odchodu nastoupil za mikrofon sám principál Jeff Waters. Časově jsme se tak vrátili o více než dvacet let zpátky do dob desek „King of the Kill“ a „Refresh the Demon“, které právě Waters nazpíval. Otázkou zůstává, zda jsme to tak chtěli.

Dave Padden se za své více než desetileté působení v řadách Annihilator vyprofiloval ve velmi kvalitního frontmana a jeho odchod ze zavedené pozice je přinejmenším podivný. Paddenovu hlasu nechyběl říz a slušná dávka energie. Waters není špatný zpěvák, ale na „Suicide Society“ jeho projev ze všeho nejvíce připomíná sluníčkovější verzi Jamese Hetfielda.

S Paddenem z Annihilator odešla i jakási „ostrost“ předchozích dvou nahrávek. Skoro to vypadá, jako by si Waters na stará kolena řekl, že když už má zpívat, tak to s tou kytarou nebude moc přehánět. „Suicide Society“ tak zvukově působí trochu rozporuplně a chybí mi na ní nějaké vysloveně kulervoucí pasáže. S tím přímo souvisí i fakt, že po 31leté kariéře i tomu největšímu kytarovému mágovi mohou dojít nápady, a pokud z novinky něco opravdu sálá, je to velká podobnost starší a osvědčené tvorbě.

Na „Suicide Society“ jsem se těšil, po několika posleších jsem ale poměrně zklamán. Sice je pořád fajn sledovat Waterse při jeho kytarové onanii, ale bez hlasové podpory Davea Paddena je výsledek nemastný, neslaný. U „Feast“, neřkuli starších desek, jsem se bavil podstatně více.

Země: Kanada Žánr: thrash metal Datum vydání: 23.8.2013 Label: UDR Music Tracklist: 01. Deadlock 02. No Way Out 03. Smear Campaign 04. No Surrender 05. Wrapped 06. Perfect Angel Eyes 07. Demon Code 08. Fight the World 09. One Falls, Two Rise Hodnocení: Kaša – 7/10 H. – 7/10 Stick – 8/10 Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Při bližším pohledu na poslední alba Annihilator by se mohlo zdát, že Jeff Waters pořádně neví kudy kam a pro jistotu tak střídavě servíruje přímočaré desky jedoucí na jedné vlně s lehce rozmanitějšími kousky, na nichž nechá do výsledné podoby vpustit i jiné vlivy než ten jeho klasický strojový speed / thrash metal. Chápu, že někomu je to proti srsti, protože to opravdu vypadá, že se snaží zavděčit pokaždé někomu jinému, nicméně dokud si udržuje vysoký standard, tak je mi celkem jedno, jestli si na dalším albu nachystá hoblovačku nebo metalovou encyklopedii, skrz niž posluchače vezme na vyhlídkovou jízdu, jako tomu bylo třeba na “All for You”. Pokud bychom se tedy řídili tímto pravidlem, tak by “Feast” mělo patřit do druhé kategorie, protože minulé “Annihilator” bylo celkem jednoduché, žádnými experimenty a hosty nerušené album, na němž se povedlo poskládat dohromady relativně vyrovnanou kolekci metalových vypalovaček.

Jak už je u Annihilator v posledních letech zvykem, zůstala od minula pohromadě pouze ústřední dvojice Jeff Waters a Dave Padden, ve kterém Jeff konečně našel parťáka, na nějž se evidentně může spolehnout. Bohužel se mu totéž nedaří s pozicí baskytaristy a bubeníka, takže basu si ve studiu opět nadrtil sám a o bicí se tentokrát postaral jistý Mike Harshaw, který ve srovnání se svými předchůdci nijak nevyniká. O Watersově kytarové virtuozitě není třeba polemizovat, již dávno se dokázal vypracovat v jednoho z nejosobitějších kytaristů na scéně, který oproti opravdu známým jménům strádá tím, že Annihilator nemají takový věhlas jako jiné žánrově příbuzné party. Jeho kytarové riffy i sóla jsou však ozdobou každého alba, což se dalo čekat, a o tom, že je šéf, nenechává nikoho na pochybách a novinka tak opět vznikla v jeho domácím studiu, sám si ji mixoval i produkoval. To Dave Padden pro mě roste album od alba. Je fakt, že svůj pěvecký vrchol předvedl hned na “All for You”, ale od té doby se soustředí na dvě, tři polohy, které jsou pro něj nejpohodlnější, a nesnaží se v každé písni ukázat všechny své možnosti, jako tomu bylo právě na jeho zmíněné prvotině v řadách kapely. Rozhodně působí jeho zpěv mnohem jistěji.

Ale k samotnému “Feast”. To je sice oproti svému předchůdci rozmanitější, nicméně metalové pasáže jsou ostřejší, takže se ten rozdíl mezi jednotlivými atmosférami zdá propastnější než třeba na “Metal”, kde se o variabilitu postaralo několik hostů, a přestože se nejednalo o kdovíjak různorodý materiál, dojel Waters na jeho nesoudržnost a hlavně nevyrovnanost. To naštěstí není případ “Feast”, z nějž byl jako první zveřejněn singl “Deadlock”, což je s rychlá a klasická pecka, jejíž poslech mě navnadil na celé album. Ústřední riff možná trošku obšlehl Metallicu a “Metal Militia”, ale rychlost, s jakou tahle skladba zběsile uhání do finiše, je přesně podle mého gusta. Nicméně, jak jsem “Deadlock” vyčítal poměrně nezáživnou vokální linku, tak mi toto vynahradila následující “No Way Out”, v níž se Padden vedle klasického řvaného vokálu pustí v prostřední části písně i do melodických sfér, což mu velmi sluší a skladbě samotné jakbysmet. “Smear Campaign” začne v hard rockovém tempu, jenže jí to nevydrží dlouho a po chvíli zavelí Waters k útoku a Mike Harshaw má co dělat, aby stačil. Jedna z nejrychlejších písní novinky určitě patří k jedněm z těch nejpovedenějších. Pokud byste chtěli vědět, jak by Annihilator zněli, kdyby se rozhodli udělat předělávku Red Hot Chili Peppers, tak máte šanci v úvodu “No Surrender”, protože funky basa je něco, co jsme od této party ještě neměli možnost slyšet ani na těch rozmanitějších albech. Když se po chvíli přidá melodický Padden, tak je mi až líto, že se skladba zvrhne do metalových vod tak brzy a zařízne skvělý rozjezd. “Wrapped” je klasická Watersova hitovka, která bude díky punkové náladě v refrénu rozhodně vyčnívat. Představí se zde Danko Jones jakožto pěvecký host, jenž už s kapelou spolupracoval na písni “Couple Suicide” z desky “Metal”, a tam mi jeho příspěvek přišel daleko zajímavější, ale rozhodně se nejedná o nic, za co by se Annihilator nebo sám Danko měli stydět.

Nejslabší kus přichází s “Perfect Angel Eyes”, tedy baladou, které jsou z Watersova pera čím dál nesnesitelnější. Melodie plné nechutného patosu, texty průhledné až běda (sorry, ale “You’re beautiful inside and outside too, A new beginning for me and you” už nikdy více), až se divím, že má Jeff potřebu je na své desky cpát, protože to vždycky zavání těžkým průserem. Brrr, radši se rychle oklepat a připravit se na “Demon Code”, což je jedna z nejlepších skladeb s variabilní kytarovou linkou. Rychlejší část písně doslova zabíjí a vůbec nemám pocit, že poslouchám kapelu, která příští rok slaví 30 let na scéně. Při začátku “Fight the World” jsem se začal obávat další patetické balady, ale Annihilator mě velmi rychle vyvedli z omylu, protože část této skladby bych klidně přiřadil k těm nejzběsilejším momentům, jaké kdy kapela nahrála, a protože s kvalitou to taky není vůbec zlé, tak můžeme mluvit o dalším povedeném momentu “Feast”. Pokud se nemýlím, tak závěrečná “One Falls, Two Rise” je nejdelší skladbou v historii Annihilator, což je na ní asi to nejzajímavější. Poměrně nezáživný mix baladického začátku a úderné pasáže ve středu písně není nic, co by mě zaujalo, takže jako závěr bych si dokázal představit něco jiného, pokud by se trvalo na trošce atmosferična, tak taková “Clare” ze “Schizo Deluxe” je perfektní prototyp toho, jak by to mělo znít.

Milovníci bonusů by neměli zaváhat nad limitovanou edicí, na níž naleznete druhý kotouček nazvaný “Re-Kill”, což sice v jádru není nic jiné než výběr největších hitů, ale jeho přidanou hodnotou budiž fakt, že kapela v aktuální sestavě přehrála své nejzásadnější fláky. Proti tomuhle nic nemám, nějaké klasické řeči o ničení původní atmosféry skladeb sice mají něco do sebe, ale zase chápu, že pro spoustu nových fanoušků je tohle ten nejjednodušší způsob, jak se dostat ke skutečným klenotům kapely, takže proč ne. Když si vezmu, že já se díky podobnému kroku dostal k debutu Exodus, “Bonded by Blood”, kterému jsem nemohl dlouho přijít na chuť a jemuž jsem propadl až po poslechnutí aktuální sestavou nahrané verze “Let There Be Blood”, tak nemůžu říct křivého slova. Navíc “Alison Hell” a “King of the Kill” budou pecky, i kdyby je Jeff přehrál akusticky, a moderní zvuk jim sedí.

Celkově vzato nemám důvod se k “Feast” obracet zády, když v míře vrchovaté přináší přesně to, co od kapely v současné formě očekávám. Pominu-li dvě písně, které jsou mi vyloženě proti srsti, což pramení z mé nenávisti k Watersovým baladám, tak bych se nebál album přirovnat k mé oblíbené dvojici “All for You” a “Schizo Deluxe”, pokud budeme mluvit pouze o novodobé historii. Právě jako kompromis mezi rozmanitostí prvního a agresivitou druhého by se “Feast” dala nejjednodušeji charakterizovat. Barvité, přesto úderné a kompaktní album, kterým si Annihilator své fandy neznepřátelí a po němž se s chutí budu těšit na jubilejní patnáctou desku. Jen tak dál.

Další názory

Pro mě jsou Annihilator už dávno kapelou, kterou sleduji jen tak minimálně z povzdálí, spíš jen abych si udržoval rozhled, rozhodně ne každé jejich album poslouchám. Pokud mě nešálí má děravá pamět, předchozí “Annihilator” jsem vynechal a jako poslední jsem slyšel “Metal” z roku 2007, které mě upřímně řečeno fakt krutě nebavilo. Novinka “Feast” je na tom naštěstí o dost lépe. Album od začátku příjemně šlape, poslech mě docela bavil, s naprostou pohodou jsem si klepal nohou do rytmu. Všechny prvních pět songů se mi líbilo, hlavně “No Way Out” je dobrá, příjemně mě překvapila “No Surrender”, všechno v pohodě. Jenže pak mi hodně zmrznul úsměv s “Perfect Angel Eyes”, což je při vší úctě absolutní dno a totální odpad. Vážně nechápu, proč Jeff Waters musí na desku dávat takovouhle sračku, která je pro mě osobně vysloveně neposlouchatelná… pseudo balada, slzy, kýč, patos a absolutní hnůj. Při poslechu zásadně přeskakuji. Zbytek “Feast” už naštěstí jede opět v té z mého pohledu přívětivější rovině, ačkoliv podobě jako kolega jsem se na začátku “Fight the World” lekl, že se chystá další uchcávačka, ale naštěstí se song po chvíli rozjede. Celkově jsem s “Feast” docela spokojený, ale tu baladu bych opravdu bez milosti vyhodil. “Perfect Angel Eyes” za 1/10, zbytek 7/10.
H.

Annihilator patří k mým oblíbencům, Jeff Waters má signifikantní styl hry na kytaru, stejně jako způsob tvorby. V celé diskografii kapely se najdou alba, která patří k tomu nejlepšímu, stejně tak i taková, která nadšení příliš nevzbuzují, ale i taková, která se mi vyloženě hnusí, těch ale naštěstí není tolik. Pokud kapelu něco zvedlo zpátky na vrchol, byl to příchod fenomenálního zpěváka Davea Paddena, který svůj široký vokální rejstřík (stejně jako hodně solidní kytarovou hru) předvádí v řadách kapely od roku 2004 a geniální desky “All for You”. Mezitím přišlo jediné klopýtnutí (aspoň pro mě) v podobě desky “Metal”. Novinka “Feast” uspokojuje choutky vsech klasickych fanousku Annihilator, i když sem tam se objeví něco, co u kapely ještě slyšet pořádně nebylo. Některé funky vsuvky mě však spíše nechávají chladným. Dalo by se říct, ze hudebně jde o velmi uvolněnou desku, že ta agrese není tak nátlaková, jak by mohla být, ale dodává to albu specifické charisma. Za mě opravdu solidní album, ale v něčem mi tak úplně nesedí a někdy působí příliš rutinně.
Stick