Annihilator - Feast

Annihilator – Feast

Annihilator - Feast
Země: Kanada
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 23.8.2013
Label: UDR Music

Tracklist:
01. Deadlock
02. No Way Out
03. Smear Campaign
04. No Surrender
05. Wrapped
06. Perfect Angel Eyes
07. Demon Code
08. Fight the World
09. One Falls, Two Rise

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Při bližším pohledu na poslední alba Annihilator by se mohlo zdát, že Jeff Waters pořádně neví kudy kam a pro jistotu tak střídavě servíruje přímočaré desky jedoucí na jedné vlně s lehce rozmanitějšími kousky, na nichž nechá do výsledné podoby vpustit i jiné vlivy než ten jeho klasický strojový speed / thrash metal. Chápu, že někomu je to proti srsti, protože to opravdu vypadá, že se snaží zavděčit pokaždé někomu jinému, nicméně dokud si udržuje vysoký standard, tak je mi celkem jedno, jestli si na dalším albu nachystá hoblovačku nebo metalovou encyklopedii, skrz niž posluchače vezme na vyhlídkovou jízdu, jako tomu bylo třeba na “All for You”. Pokud bychom se tedy řídili tímto pravidlem, tak by “Feast” mělo patřit do druhé kategorie, protože minulé “Annihilator” bylo celkem jednoduché, žádnými experimenty a hosty nerušené album, na němž se povedlo poskládat dohromady relativně vyrovnanou kolekci metalových vypalovaček.

Jak už je u Annihilator v posledních letech zvykem, zůstala od minula pohromadě pouze ústřední dvojice Jeff Waters a Dave Padden, ve kterém Jeff konečně našel parťáka, na nějž se evidentně může spolehnout. Bohužel se mu totéž nedaří s pozicí baskytaristy a bubeníka, takže basu si ve studiu opět nadrtil sám a o bicí se tentokrát postaral jistý Mike Harshaw, který ve srovnání se svými předchůdci nijak nevyniká. O Watersově kytarové virtuozitě není třeba polemizovat, již dávno se dokázal vypracovat v jednoho z nejosobitějších kytaristů na scéně, který oproti opravdu známým jménům strádá tím, že Annihilator nemají takový věhlas jako jiné žánrově příbuzné party. Jeho kytarové riffy i sóla jsou však ozdobou každého alba, což se dalo čekat, a o tom, že je šéf, nenechává nikoho na pochybách a novinka tak opět vznikla v jeho domácím studiu, sám si ji mixoval i produkoval. To Dave Padden pro mě roste album od alba. Je fakt, že svůj pěvecký vrchol předvedl hned na “All for You”, ale od té doby se soustředí na dvě, tři polohy, které jsou pro něj nejpohodlnější, a nesnaží se v každé písni ukázat všechny své možnosti, jako tomu bylo právě na jeho zmíněné prvotině v řadách kapely. Rozhodně působí jeho zpěv mnohem jistěji.

Ale k samotnému “Feast”. To je sice oproti svému předchůdci rozmanitější, nicméně metalové pasáže jsou ostřejší, takže se ten rozdíl mezi jednotlivými atmosférami zdá propastnější než třeba na “Metal”, kde se o variabilitu postaralo několik hostů, a přestože se nejednalo o kdovíjak různorodý materiál, dojel Waters na jeho nesoudržnost a hlavně nevyrovnanost. To naštěstí není případ “Feast”, z nějž byl jako první zveřejněn singl “Deadlock”, což je s rychlá a klasická pecka, jejíž poslech mě navnadil na celé album. Ústřední riff možná trošku obšlehl Metallicu a “Metal Militia”, ale rychlost, s jakou tahle skladba zběsile uhání do finiše, je přesně podle mého gusta. Nicméně, jak jsem “Deadlock” vyčítal poměrně nezáživnou vokální linku, tak mi toto vynahradila následující “No Way Out”, v níž se Padden vedle klasického řvaného vokálu pustí v prostřední části písně i do melodických sfér, což mu velmi sluší a skladbě samotné jakbysmet. “Smear Campaign” začne v hard rockovém tempu, jenže jí to nevydrží dlouho a po chvíli zavelí Waters k útoku a Mike Harshaw má co dělat, aby stačil. Jedna z nejrychlejších písní novinky určitě patří k jedněm z těch nejpovedenějších. Pokud byste chtěli vědět, jak by Annihilator zněli, kdyby se rozhodli udělat předělávku Red Hot Chili Peppers, tak máte šanci v úvodu “No Surrender”, protože funky basa je něco, co jsme od této party ještě neměli možnost slyšet ani na těch rozmanitějších albech. Když se po chvíli přidá melodický Padden, tak je mi až líto, že se skladba zvrhne do metalových vod tak brzy a zařízne skvělý rozjezd. “Wrapped” je klasická Watersova hitovka, která bude díky punkové náladě v refrénu rozhodně vyčnívat. Představí se zde Danko Jones jakožto pěvecký host, jenž už s kapelou spolupracoval na písni “Couple Suicide” z desky “Metal”, a tam mi jeho příspěvek přišel daleko zajímavější, ale rozhodně se nejedná o nic, za co by se Annihilator nebo sám Danko měli stydět.

Nejslabší kus přichází s “Perfect Angel Eyes”, tedy baladou, které jsou z Watersova pera čím dál nesnesitelnější. Melodie plné nechutného patosu, texty průhledné až běda (sorry, ale “You’re beautiful inside and outside too, A new beginning for me and you” už nikdy více), až se divím, že má Jeff potřebu je na své desky cpát, protože to vždycky zavání těžkým průserem. Brrr, radši se rychle oklepat a připravit se na “Demon Code”, což je jedna z nejlepších skladeb s variabilní kytarovou linkou. Rychlejší část písně doslova zabíjí a vůbec nemám pocit, že poslouchám kapelu, která příští rok slaví 30 let na scéně. Při začátku “Fight the World” jsem se začal obávat další patetické balady, ale Annihilator mě velmi rychle vyvedli z omylu, protože část této skladby bych klidně přiřadil k těm nejzběsilejším momentům, jaké kdy kapela nahrála, a protože s kvalitou to taky není vůbec zlé, tak můžeme mluvit o dalším povedeném momentu “Feast”. Pokud se nemýlím, tak závěrečná “One Falls, Two Rise” je nejdelší skladbou v historii Annihilator, což je na ní asi to nejzajímavější. Poměrně nezáživný mix baladického začátku a úderné pasáže ve středu písně není nic, co by mě zaujalo, takže jako závěr bych si dokázal představit něco jiného, pokud by se trvalo na trošce atmosferična, tak taková “Clare” ze “Schizo Deluxe” je perfektní prototyp toho, jak by to mělo znít.

Milovníci bonusů by neměli zaváhat nad limitovanou edicí, na níž naleznete druhý kotouček nazvaný “Re-Kill”, což sice v jádru není nic jiné než výběr největších hitů, ale jeho přidanou hodnotou budiž fakt, že kapela v aktuální sestavě přehrála své nejzásadnější fláky. Proti tomuhle nic nemám, nějaké klasické řeči o ničení původní atmosféry skladeb sice mají něco do sebe, ale zase chápu, že pro spoustu nových fanoušků je tohle ten nejjednodušší způsob, jak se dostat ke skutečným klenotům kapely, takže proč ne. Když si vezmu, že já se díky podobnému kroku dostal k debutu Exodus, “Bonded by Blood”, kterému jsem nemohl dlouho přijít na chuť a jemuž jsem propadl až po poslechnutí aktuální sestavou nahrané verze “Let There Be Blood”, tak nemůžu říct křivého slova. Navíc “Alison Hell” a “King of the Kill” budou pecky, i kdyby je Jeff přehrál akusticky, a moderní zvuk jim sedí.

Celkově vzato nemám důvod se k “Feast” obracet zády, když v míře vrchovaté přináší přesně to, co od kapely v současné formě očekávám. Pominu-li dvě písně, které jsou mi vyloženě proti srsti, což pramení z mé nenávisti k Watersovým baladám, tak bych se nebál album přirovnat k mé oblíbené dvojici “All for You” a “Schizo Deluxe”, pokud budeme mluvit pouze o novodobé historii. Právě jako kompromis mezi rozmanitostí prvního a agresivitou druhého by se “Feast” dala nejjednodušeji charakterizovat. Barvité, přesto úderné a kompaktní album, kterým si Annihilator své fandy neznepřátelí a po němž se s chutí budu těšit na jubilejní patnáctou desku. Jen tak dál.


Další názory

Pro mě jsou Annihilator už dávno kapelou, kterou sleduji jen tak minimálně z povzdálí, spíš jen abych si udržoval rozhled, rozhodně ne každé jejich album poslouchám. Pokud mě nešálí má děravá pamět, předchozí “Annihilator” jsem vynechal a jako poslední jsem slyšel “Metal” z roku 2007, které mě upřímně řečeno fakt krutě nebavilo. Novinka “Feast” je na tom naštěstí o dost lépe. Album od začátku příjemně šlape, poslech mě docela bavil, s naprostou pohodou jsem si klepal nohou do rytmu. Všechny prvních pět songů se mi líbilo, hlavně “No Way Out” je dobrá, příjemně mě překvapila “No Surrender”, všechno v pohodě. Jenže pak mi hodně zmrznul úsměv s “Perfect Angel Eyes”, což je při vší úctě absolutní dno a totální odpad. Vážně nechápu, proč Jeff Waters musí na desku dávat takovouhle sračku, která je pro mě osobně vysloveně neposlouchatelná… pseudo balada, slzy, kýč, patos a absolutní hnůj. Při poslechu zásadně přeskakuji. Zbytek “Feast” už naštěstí jede opět v té z mého pohledu přívětivější rovině, ačkoliv podobě jako kolega jsem se na začátku “Fight the World” lekl, že se chystá další uchcávačka, ale naštěstí se song po chvíli rozjede. Celkově jsem s “Feast” docela spokojený, ale tu baladu bych opravdu bez milosti vyhodil. “Perfect Angel Eyes” za 1/10, zbytek 7/10.
H.

Annihilator patří k mým oblíbencům, Jeff Waters má signifikantní styl hry na kytaru, stejně jako způsob tvorby. V celé diskografii kapely se najdou alba, která patří k tomu nejlepšímu, stejně tak i taková, která nadšení příliš nevzbuzují, ale i taková, která se mi vyloženě hnusí, těch ale naštěstí není tolik. Pokud kapelu něco zvedlo zpátky na vrchol, byl to příchod fenomenálního zpěváka Davea Paddena, který svůj široký vokální rejstřík (stejně jako hodně solidní kytarovou hru) předvádí v řadách kapely od roku 2004 a geniální desky “All for You”. Mezitím přišlo jediné klopýtnutí (aspoň pro mě) v podobě desky “Metal”. Novinka “Feast” uspokojuje choutky vsech klasickych fanousku Annihilator, i když sem tam se objeví něco, co u kapely ještě slyšet pořádně nebylo. Některé funky vsuvky mě však spíše nechávají chladným. Dalo by se říct, ze hudebně jde o velmi uvolněnou desku, že ta agrese není tak nátlaková, jak by mohla být, ale dodává to albu specifické charisma. Za mě opravdu solidní album, ale v něčem mi tak úplně nesedí a někdy působí příliš rutinně.
Stick


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.