Archiv štítku: Istapp

Istapp – Frostbiten

Istapp - Frostbiten
Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 7.8.2015
Label: Trollzorn Records

Tracklist:
01. Apep
02. Frostbiten
03. Kall(elsen)
04. Skoll
05. Primum frigidum
06. Polcirkelns herre
07. Fimbulvinter
08. Må det aldrig töa
09. Vinterland
10. Vit makt

Hrací doba: 35:20

Odkazy:
web / facebook

Přestože se historie (olemována demosnímky a jednou kompilací) téhle smečky táhne ještě o něco dále do minulosti, výrazněji o sobě Švédové Istapp dali prvně vědět v roce 2010, kdy vyšel jejich dlouhohrající debut „Blekinge“, a to hned u jednoho z největších hráčů na metalovém kolbišti, Metal Blade Records. Šlo tenkrát o poměrně zajímavou nahrávku – prudce melodický, výborně poslouchatelný a lehce stravitelný black metal s atraktivním ledovým konceptem a také citem pro jistou nevtíravou hitovost. Ne nadarmo už to vypadalo, že se ve Švédsku začíná rýsovat kapela, jež by mohla výrazněji promluvit do dění na scéně melodického black metalu.

Nicméně, přinejmenším v mém případě nadšení z „Blekinge“ zanedlouho opadlo. Sice ani s odstupem tenhle počin nepovažuji za špatný, ale nemůžu popřít fakt, že zpětně už jsem neměl sebemenšího důvodu se k němu vracet. Když něco, tak jsem si pustil jen sem tam jednu konkrétní píseň, většinou fantastickou hitovku „I väntan på den absoluta nollpunkten“, jejíž nádherný klenutý refrén dodnes rezonuje v hlavě – to se musí nechat, že s touhle skladbou se Istapp skutečně trefili do černého – ale nevzpomínám si, že bych si za posledních pár let „Blekinge“ pustil v celé jeho délce.

Na druhou stranu, na pokračování v podobě druhé desky jsem byl i tak poměrně zvědavý… jenže ta začala být jaksi v nedohlednu. Přestože se mohlo zdát, že mají Istapp po vydání prvního alba a s velkou firmou v zádech našlápnuto, v následujících letech se dočista ztratili z očí a nějaké aktivity v podstatě nevyvíjeli. A aby toho náhodou nebylo málo, tak se jim regulérně rozsypala sestava, z níž odešli všichni členové s výjimkou Fjalara. Ten se nyní aktuálně stará o veškeré nástroje a k sobě přibral jen jednoho nového parťáka – zpěváka Isara, s nímž se zná již z minulosti (ostatně, například v loňském roce spolu v téže sestavě vydali bezejmennou debutovou desku nového projektu Nivlhel).

I přes zdánlivě nepříznivou situaci však tohle duo – tedy Fjalar, jenž má na starosti veškeré nástroje a čistý zpěv, a Isar, jehož zaměstnáním je řev – dalo dohromady druhé album Istapp, „Frostbiten“, které vyšlo v letošním roce a s daleko menším humbukem oproti mediální masáži, již debutu zajistila velká firma (možná by stálo za to zmínit, že novinka vychází pod značkou o poznání menšího labelu Trollzorn Records, byť ani ten nepatří k nezavedeným jménům). Moje nároky „Frostbiten“ byly vcelku zřejmé – chtěl jsem, aby se novinka svému poměrně sympatickému předchůdci přinejmenším vyrovnala, a navrch jsem potají doufal v trošku delší životnost.

„Frostbiten“ co do stylu i tematického zaměření na „Blekinge“ rozhodně navazuje. I v roce 2015 Istapp milují třeskutou zimu (trochu paradox, že obě jejich desky vyšly v létě… anebo naopak záměr, jak to léto trochu zchladit), sníh, led, vzývají absolutní nulu a naopak nesnášejí sluníčko a světlo. A tuhle svou zálibu do hudební tvorby přetavují za pomoci ledově čistých kytarových melodií, které stále patří k těm nejvýraznějším prvkům jejich produkce. V black metalu by člověk čekal, že si Istapp vezmou na pomoc i bicí vichřici, což je a není pravda… „Frostbiten“ je sice bezesporu svižnou nahrávkou a kopáky mnohdy jedou ve vcelku solidních rychlostech, ale i přesto nejsou bicí nějak zvlášť výrazné a nepatří k hlavním přednostem Švédů. Tuhle roli skutečně zastávají kytary a…

…a také zpěv. Především ten čistý, který je opětovně skvělý a průzračný jak led. Většinu hrací doby „Frostbiten“ sice hraje prim black metalový řev v podání Isara, nicméně je to právě těch několik málo čistě zpívaných momentů, jež posluchači v hlavě utkví nejvíce a které se tím pádem také řadí k vrcholům novinky. Takovéhle pasáže nabízí kupříkladu titulní „Frostbiten“, velmi melodická „Må det aldrig töa“ a v trochu menší míře ještě „Primum frigidum“. Klidně bych si onoho čistého zpěvu nechal líbit víc, jelikož i tentokrát mají Istapp pro jeho zakomponování cit a především ve druhé jmenované je jeho využití výtečné. A je to právě asi „Må det aldrig töa“, již bych zvolil jako vrchol celé kolekce… škoda, že se jedná o starou věc, která se poprvé objevila už na prvním demosnímku Istapp z roku 2005.

Dále se „Frostbiten“ určitě nedá upírat hodně dobrý tah na bránu, díky němuž album doslova sviští kupředu, a také opětovně výbornou poslouchatelnost a stravitelnost, aniž by se Istapp museli uchylovat k vyložené podbízivosti, což je velice sympatické. Deska se díky tomu poslouchá jedna báseň a člověk je s ní takřka okamžitě kamarád. Bohužel, daní za tohle je znovu nepříliš dlouhá životnost, protože postupem času to nadšení znovu začne opadat. Ten recept, jak vybalancovat onu stravitelnost a životnost, Švédové naneštěstí stále nenašli.

Istapp

Kromě toho „Frostbiten“ oproti svému předchůdci citelně ztrácí ještě v jedné věci. Některé písničky jsou zde sice povedené, a pokud bych měl vedle „Må det aldrig töa“ a titulní „Frostbiten“ jmenovat ještě nějaké, pak nic moc nelze vyčítat ani takové „Kall(elsen)“ nebo „Apep“… a vlastně i ty zbylé nejmenované se poslouchají v pohodě. Ten problém ale vidím v tom, že se zde nenachází žádná skutečná pecka, žádná taková ta mocná hitovka typu „Snö“, „Köldens union“ nebo něco jako již jmenovaná hymna „I väntan på den absoluta nollpunkten“.

Kdybych měl tím pádem obě dosavadní alba Istapp postavit vedle sebe a srovnat, vyhrálo by u mě to starší – „Blekinge“. Přestože jsou si obě nahrávky ve své podstatě velice podobné, pracují s obdobnými principy a ve finále jsou obě +/- stejně (ne)trvanlivé, debut měl jako eso v rukávu právě ty hymničtější a hitovější songy a navrch ještě o něco lepší přebal (ona hluboká vichřice mi přece jen připadala o něco málo působivější než symbolická sněhová vločka u „Frostbiten“). Nicméně, i přesto je novinka stále slušnou nahrávkou, která má na ten lehčí nadprůměr bez problémů, poslouchá se pohodě a pár příjemných poslechů s ní strávit lze.


Redakční eintopf #79 – srpen 2015

Ghost - Meliora
Nejočekávanější album měsíce:
Ghost – Meliora


H.:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora
3. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats

Ježura:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Krisiun – Forged in Fury
3. Myrkur – M

Kaša:
1. Motörhead – Bad Magic
2. Ghost – Meliora
3. Soulfly – Archangel

nK_!:
1. Ghost – Meliora
2. Disturbed – Immortalized
3. Soilwork – The Ride Majestic

Atreides:
1. Gnaw Their Tongues – Abyss to Longing Throats
2. Myrkur – M

Zajus:
1. Istapp – Frostbiten
2. Pressure Points – False Lights
3. Die Krupps – V – Metal Machine Music

Skvrn:
1. Chelsea Wolfe – Abyss
2. Ghost – Meliora

Onotius:
1. Nile – What Should Not Be Unearthed
2. Cattle Decapitation – The Anthropocene Extinction
3. Ghost – Meliora

Představa suchého léta, v jehož průběhu vychází jen minimum zajímavých počinů? Ale co vás nemá, tentokrát určitě ne – srpen 2015 si s tímhle stereotypem noblesně vytírá svůj řitní věneček a slibuje vpravdě početnou řádku zajímavých desek, o jejichž drážky bude záhodno svým sluchem zavadit.

A podle všeho to vypadá, že ten úplně nejzajímavější vznikl počin ve Švédsku, kde jej vyrobili nemrtví ghúlové Ghost. Jejich novinka „Meliora“ v naší redakci po dvojici skvělých nahrávek budí velká očekávání – jestli i zasloužená, to se ukáže 21. dne v měsíci.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsem výše mluvil o početné řádce počinů, je snad zřejmé, že s Ghost výčet ani zdaleka nekončí. Mimo švédských kostliců totiž vyhlížíme kupříkladu i éterickou americkou zpěvačku Chelsea Wolfe, jež v srpnu vydá svou čtvrtou desku „Abyss“, egyptskou (tedy… americkou, pardon) death metalovou stálici Nile, která vypustí novinku „What Should Not Be Unearthed“, anebo také nizozemský projekt Gnaw Their Tongues a jeho počin „Abyss to Longing Throats“. A samozřejmě i spoustu další věcí, o nichž se již klasicky dočtete níže v příspěvcích jednotlivých redaktorů…

H.

H.:

Soudě dle chystaných desek, srpen bude poměrně nenápadný, rozhodně však ne nezajímavý… vlastně tenhle měsíc trochu nabourává klišé o letním suchu, protože nakonec jsem měl dost velký problém zvolit jen tři počiny. Jenže ačkoliv mě toho samozřejmě zajímá více, o úplně nejočekávanějším počinu měsíce mám naprosto jasno (a měl jsem dlouho dopředu) – nová deska Chelsea Wolfe je zcela jednoznačná volba, protože v případě téhle zámořské hudebnice neočekávám nic jiného než další excelentní nahrávku. Předcházející „Pain Is Beauty“ byla naprostá fantazie (beze srandy – minimálně „We Hit a Wall“ nedostanu z hlavy snad do konce života), takže novinka „Abyss“ má hodně na co navazovat. Druzí v pořadí jsou pak Švédové Ghost, pro jejichž mrtvolný retro rokec mám trochu slabost, a i když mě poměrně dost obtěžuje nepříjemný hype, jenž se kolem nich utvořil, jejich tvorba mě baví natolik, že jsem ochoten se přes to přenést. Úkol třetího alba „Meliora“ je zcela zřejmý – udržet vysokou laťku nastavenou prvními dvěma počiny „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“. Nicméně i vzhledem k faktu, že tu Ghost mám napsané, je asi zřejmé, že věřím tomu, že se to povede. O třetí místo byla svedena bitva mezi hned třemi deskami, nicméně nakonec jsem se rozhodl vložit svou důvěru do rukou nizozemského humusu Gnaw Their Tongues, jemuž v srpnu vychází deska „Abyss to Longing Throats“ – pořádná hudební deprese nikdy nezaškodí a zrovna Gnaw Their Tongues v tomto ohledu patří ke skutečně povolaným. A právě s touhle vidinou se těším i na novinku.

Ježura

Ježura:

Člověk by si chtěl už už stěžovat, jak je to zase bída a jak nevychází nic, na co by se těšil, jenže po červenci, který byl v tomhle alespoň pro mě až na jedinou výjimku naprosto neuvěřitelně jalový, si srpen přichystal vlastně docela sympatickou úrodu. V první řadě mám a mysli americké egyptology (sakra, nazývá je vůbec někdo jinak?) Nile, kteří se chystají podrtit nějaké ty kosti další várkou technického death metalu / předpotopního zla – tentokrát pod výmluvnou hlavičkou „What Should Not Be Unearthed“. I v případě druhé pozice zůstaneme u death metalového žánru, tentokrát však v o poznání tradičnějším podání. Brazilci Krisiun jsou srdcaři a o tom, že umí napsat zabijáckou desku, mě přesvědčili naposledy s předchozím „The Great Execution“, takže nemám jediný důvod předpokládat, že by novinka „Forged in Fury“ neměla na své úspěšné předky navázat. Bronzová příčka je pak trochu pokus. O one-woman projektu Myrkur se v poslední době dost mluví a vypadá to, že jsem tomu hypu asi trochu podlehl, protože debut „M“ si určitě poslechnu aspoň jednou, i když zůstávám nohama na zemi a nebudu překvapený, kdyby ta bublina s pěkným lupnutím splaskla…

Kaša

Kaša:

Letní měsíce bývají co do nových alb celkem opruz, ovšem srpen v tomto ohledu není zas tak špatný, protože zajímavých záležitostí je tam více a vybrat jen hrstku vyvolených není úplně snadné. Tedy, abych to upřesnil, tak dvě jména jsou jistotami, na které nikdo z dalších zúčastněných ani nemůže pomyslet, avšak na třetí příčku jsem po delším váhání dosadil Soulfly a jejich „Archangel“. Já vím, že tvorba Maxe Cavalery jde každým rokem do čím dál většího kopru, ale z nějakého záhadného důvodu se mi první singl „We Sold Our Souls to Metal“ líbí celkem hodně, takže jakožto nenapravitelný optimista si jejich novinku poslechnu a rád se nechám vyvést z omylu a nabourat svoji nedůvěru v jakoukoli novou tvorbu Brazilčana a jeho party. Naproti tomu od Ghost a jejich „Meliora“ čekám atak na přední příčky nejlepších alb roku, protože jestli něco první ochutnávky představují, tak ukázku vysokého standardu, který si Švédové zatím drží, tak snad se něco neposere a novinka zazáří. No, a hádejte, na jaké album se asi tak můžu těšit nejvíc… Legendární Motörhead jsou jednou z mých vůbec nejoblíbenějších kapel, a ačkoli vím, že nemůžu čekat nic jiného než další porci metalického rock’n’rollu, tak se na „Bad Magic“ těším jako malé děcko. Kdo ví, možná je to vůbec poslední šance užít si nové studiovky Motörhead vzhledem k tomu, že Lemmyho zdravotní stav stále není úplně růžový, ačkoli doufám, že tahle nesmrtelná legenda to potáhne ještě několik let a (nejen) letos nás všechny přesvědčí, že stále umí.

nK_!

nK_!:

Primární srpnová volba je nad letní slunce jasnější. Ghost zatím ani jedním ze svých předchozích alb nešlápli vedle a podobný přístup očekávám i v případě novinky „Meliora“. Pro jistotu ale Satanovi obětuji několik nevinných mimin, znáte to. Dále se těším trochu překvapivě na americké Disturbed, o nichž jsem si ještě před měsícem myslel, že se už dohromady nikdy nedají. Na konci června však kapela vypustila do světa nový klip a oznámila srpnové vydání nástupce pět let starého „Asylum“. Docela šok. Jsem také zvědav na „The Ride Majestic“ švédských Soilwork, jejichž poslední dvojdeska mě moc nenadchla. Letos se o okurkové sezóně skutečně mluvit nedá.

Atreides

Atreides:

Na poli nahrávek nabízí srpen dvě opravdu zajímavá jména. Gnaw Their Tongues naposledy plnohodnotně promluvil před třemi lety, a byť mezi poslední deskou „Eschatological Scatology“ rozhodně nezahálel (ostatně, Mories nezahálí nikdy), přiznám se, že mě jejich EPka tak nějak míjela. Novinka „Abyss to Longin Throats“ je tak příležitostí zjistit, jak vypadá Moriesova tvorba současnosti. Druhým jménem budiž seveřanka Myrkur a její debut nazvaný krátce a jednoduše „M“. A byť mě zajímá především hudba, v jejím případě jsem spíše zvědavý, jestli všechna ta mediální masáž a tlačenka, která mě v tomhle žánru upřímně řečeno sere, má své opodstatnění a vážně to bude hudebně stát za to, či zda je to jen pouhé zlacení hovna, aby ho vůbec někdo chtěl.

Zajus

Zajus:

Zatímco obvykle je srpen děsná zívačka, letos to vypadá minimálně na několik zajímavých kousků. Číslo jedna hrají jednoznačně Istapp. Tihle Švédové mě před pěti lety srazili svým čirým melodickým black metalem na debutu „Blekinge“ a jeho nástupce jsem tak vyhlížel dosti netrpělivě. „Frostbiten“ dorazí hned na začátku srpna a už se těším, jak jeho mrazivá atmosféra zchladí jinak horké (v mém případě spíše mokré) léto. Vlastně identický příběh mají i Pressure Points. Jejich debut „Remorses to Remember“ vyšel také před pěti lety a také jsem si ho okamžitě zamiloval – ovšem v tomto případě šlo spíše o progresivní death metal než o mrazivý black. „False Lights“ vyjde jen týden po „Frostbiten“ a já doufám, že udrží vysokou laťku svého předchůdce. Z úplně jiného světa pocházejí Die Krupps, které jsem si oblíbil až nedávno díky dosud poslednímu počinu „The Machinists of Joy“. Proto vlastně nevím, co očekávat od novinky. Pokud se ale bude držet ve stopách předchůdce, rozhodně půjde o příjemný poslech – a nic víc si vlastně ani nemohu přát.

Skvrn

Skvrn:

Srpen nabízí vyjma josefovské pevnostní juchandy i několik zajímavých studiových počinů, přičemž dva bych si dovolil obzvlášť vypíchnout. Největší naděje vkládám do novinky Chelsea Wolfe, která by měla na „Abyss“ znít prý ještě rockověji než dříve. Něco jsem zaslechl i o vlivech doom metalu, tak uvidíme, co je na tom pravdy a co z toho ve finále vyleze. Srpnovými společníky Chelsea Wolfe jsou švédští Ghost respektive novinka „Meliora“. „Opus Eponymous“ byl zjev – skvělý debut se vším všudy, včetně uvedení tajemné aury, která se nad kapelou od počátku vznáší a která i hodně nese. O to větší překvapení přichystal druhý zásek „Infestissumam“, na němž se kapele povedlo udržet plus mínus obdobnou kvalitu. Přesto nelze „Meliora“ vyhlížet bez obav, neboť u kapely odrostlé na náhlém vzestupu člověk nikdy neví. Třeba to ale opět vyjde, proti rozhodně nebudu.

Onotius

Onotius:

Když o tom tak přemýšlím, nenapadá mě mnoho kapel ze škatulky death/grind, jež by disponovaly tak propracovanými kompozicemi jako kalifornští Cattle Decapitation. Jejich tři roky stará deska „Monolith of Inhumanity“, tehdy byla nejedním řazena mezi alba roku, se nyní dočká následovníka, což si tedy rozhodně nehodlám nechat ujít. Ještě o něco víc se však těším na novou desku technicky deathových egyptologů Nile. Dle první ukázky se zdá, že hudba bude tentokrát trochu syrovější a neučesanější, ovšem se zachováním klasického nezaměnitelného rukopisu. Třetí příčku po zvážení přenechám heavy metalovému fenoménu Ghost, který na nás chystá novou desku nesoucí název „Meliora“.


Novinky 3-6-15

High on Fire - Luminiferous

>>> Zámořští heavy metalisté 3 Inches of Blood ohlásili konec své činnosti. Prý je to kolektivní rozhodnutí, jež padlo z osobních důvodů, ačkoliv kapela zdůrazňuje, že se rozchází v dobrém. Jednotliví členové se hodlají věnovat dalším projektům. Poslední show vůbec 3 Inches of Blood odehrají 7. listopadu ve svém rodném městě, Vancouveru v Kanadě.

>>> Další album thrash metalových veteránů Annihilator se začíná přibližovat. Novinka ponese název „Suicide Society“ a vyjde 18. září skrze UDR Music. Zajímavostí je, že po odchodu dlouholetého parťáka Davea Paddena ze sestavy se hlavních vokálů na desce opětovně ujme hlavní mozek Jeff Waters. Obal alba se nachází zde, tracklist následuje:

01. Suicide Society 02. My Revenge 03. Snap 04. Creepin’ Again 05. Narcotic Avenue 06. The One You Serve 07. Break, Enter 08. Death Scent 09. Every Minute

>>> High on Fire pustili do světa nový song ze své chystané desky „Luminiferous“, jež vyjde 16. června. „The Sunless Years“ poslouchejte na webu ew.com.

>>> Švédští black metalisté Istapp vydají své druhé album „Frostbiten“ 7. srpna pod hlavičkou Trollzorn Records. Ukázku v podobě titulního songu najdete na Soundcloudu, obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Apep 02. Frostbiten 03. Kall(elsen) 04. Skoll 05. Primum Frigidum 06. Polcirkelns herre 07. Fimbulvinter 08. Må det aldrig töa 09. Vinterland 10. Vit makt

>>> Ukrajinský funeral doom metalový projekt Luna zanedlouho vydá svou druhou desku. Bude se jmenovat „On the Other Side of Life“ a k mání bude od 8. června u Solitude Productions. Nacházet se na ní budou dvě skladby, z nichž jednu – konkrétně „Grey Heaven Fall“ – najdete k poslechu na Bandcampu. Obal tady, tracklist vypadá takto:

01. Grey Heaven Fall 02. On the Other Side of Life

>>> Australané Ne Obliviscaris natočili své první video vůbec. Zfilmován byl kus písně „Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux“, jmenovitě její třetí část s podtitulem „Curator“. Sledujte na YouTube.

>>> Thrash metalisté Nuclear Assault, v jejichž řadách mj. působí legendární baskytarista Dan Lilker (Venomous Concept, ex-Brutal Truth a tuny dalších), zveřejnili lyric video k songu „Analogue Man in a Digital World“, jenž pochází z letošního EP „Pounder“. Sledujte na YouTube.

>>> Powerwolf streamují novou písničku z nadcházejícího alba „Blessed & Possessed“ (vychází 17. července). „Armata strigoi“ poslouchejte na YouTube.


Istapp – Blekinge

Istapp - Blekinge
Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 8.6.2010
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Vinterriket
02. Köldens union
03. 1160 (Miovik)
04. I väntan på den absoluta nollpunkten
05. Evig köld koncentrerad
06. Snö
07. Fjällhöga nord
08. Bortgång af alvrödul, ljusets förfall
09. –
10. Blekinge

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

Istapp jsou relativně nová akvizice na blackmetalové scéně. Říkám „relativně“, protože v podstatě fungují už deset let, první demosnímky však přišly až o pět let později a první oficiální dlouhohrající debut „Blekinge“ až nyní. Z podzemí si je vytáhl jeden z největších vydavatelských hráčů na metalovém poli – firma Metal Blade, díky čemuž se Istapp dostává značné pozornosti, vyvstává tudíž ale otázka, čím to, že vlastně neznámá kapela dostala důvěru od tak velkého labelu? Odpověď bude samozřejmě nejlepší hledat právě v čerstvé desce „Blekinge“

Sluší se hned z kraje podotknouti, že Istapp potenciál opravdu mají. Předně je nutné mít na paměti, že kapela neprodukuje žádné extrémní peklo, ale pohybuje se v mantinelech melodického a ve své podstatě vlastně i „hitového“ (byť se mi tento výraz ve spojitosti s jakoukoliv formou žánru příčí) black metalu. Přílišnou originalitou sice Istapp neoplývají, se samotnou kvalitou je to už ale o poznání lepší (a to je v mnoha případech lepší než originální, ale na hranici poslouchatelnosti vyhnaná muzika).

Základním atributem, na němž je atmosféra „Blekinge” vystavěna, je zimní období. Spíše než k pojetí zimy, kterým se vyznačuje kupříkladu tvorba nedávno recenzovaných Forest Silence, mají Istapp blíže k vyjadřovacím prostředkům legendárních norských sousedů Immortal, avšak v omnoho melodičtějším pojetí a méně riffovějším podání. Tempo nahrávky je po většinu času kvapíkové, kytary do něj kouzlí jednu vyhrávku za druhou, tu a tam je to proložené nějakou patřičně mrazivou vybrnkávačkou, většinou využitou jako intro/outro jednotlivých skladeb. Chybět nemůže ani obligátní krkavčí vokál.

Za těch deset let si Istapp na svůj debut nastřádali hezky vyrovnaný materiál, který postupným obrušovaným vypilovali do té evidentně nejlepší podoby. Rovnou osm skladeb z „Blekinge“ se již dříve objevilo na demo počinech (popř. kompilaci „Köldens union“) v o něco hrubších verzích. Pokud se pustíme do srovnání těchto písní v podobě z „Blekinge“ s podobou dřívější, jasně – alespoň u mne tomu tak je – vítězí ty současné verze, které jsou přece jenom viditelně nabroušenější a (nejen zvukově) propracovanější.

Vypíchnout jsem se rozhodl celkem čtyři kompozice, které já osobně považuji za stěžejní momenty nahrávky. Nejprve musím rozhodně zmínit druhou „Köldens union“, již rozjíždí ukázkově mrazivé intro přecházející v bezesporu poslechuhodný kousek. Kytara v předrefrénové části doslova perlí vskutku výtečnou melodii, která připravuje půdu na efektní nástup sborů.

Mým osobním favoritem „Blekinge“ je skladba „I väntan på den absoluta nollpunkten“, které k dokonalosti stačí jediná věc – refrén. Ze začátku na posluchače sice číhá velice rychlá pasáž, která se však brzy strhává právě v onen zmiňovaný, nádherně čistě odzpívaný (!!!) refrén. Jedna z částí desky, při jejímž poslechu nepokrytě „umírám“.

Jako jasná koncertní tutovka se mi jeví lehce agresivnější halekačka (v tom dobrém slova smyslu) „Snö“, kde opět musím vyzdvihnout povedený refrén, jehož neustálé vyřvávání titulního slovíčka „snö“ (ke konci obměněné na „död“) se člověku prostě nemůže nevrýt napevno do mozkovny.

Další zajímavý kousek se ukrývá pod prazvláštním názvem „–“. Skladbu načíná lehce hororové intro, jež se zvrhává v jednu z nejtvrdších pasáží na „Blekinge“, která se bez uzardění otírá až o hájemství čistokrevného true black metalu, o přítomnost ukázkově mrazivých melodií však posluchač nezůstane ochuzen ani tentokrát, což je jedině dobře. Hodně silný vál.

Plný počet bodů Istapp musí získat za grafické provedení nejen alba, ale i všech věcí okolo. Stačí se podívat na obálku „Blekinge“ nebo promo fotky, radost pohledět.

Istapp

Takže, jak si tedy Istapp, potažmo jejich album „Blekinge“ stojí? Pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyplynulo… dobře. Hodně dobře, zvláště vezmeme-li v potaz, že se jedná o debutový dlouhohrající materiál kapely (i když je pravda, že nebýt kapela schopná po desetileté existenci vydat něco kvalitního, bylo by to na pováženou). Silných momentů je dostatek, přičemž některé jsou opravdu až skvostné (refrén „I väntan på den absoluta nollpunkten“… umírám… vzpomínáte?) a těch hluchých míst je opravdu poskrovnu. Nezbývá mi nic jiného než tasit opravdu hodně, hodně silnou sedmičku, avšak zcela vážně jsem uvažoval i o jeden stupeň vyšším kalibru. Každopádně si dovolím tvrdit, že se jistě vyplatí pohlídat si i budoucí aktivity téhle zajímavé chásky. Jen bych se u případného pokračování „Blekinge“ opravdu hodně přimlouval o hojnější využití onoho výtečného čistého vokálu (přece jenom Istapp hrají melodický black, tudíž by to dle mého názoru nebylo rušivé). A do té doby by je mohl mezitím někdo dotáhnout na koncert k nám, protože nevím jak vy, ale já bych si dal u téhle muziky klidně říct i naživo.