Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 18.6.2001 Label: AbraCadaver / Spitfire Records Tracklist: 01. Sin Deep My Wicked Angel 02. All Hope in Eclipse 03. Born in a Burial Gown 04. Summer Dying Fast 05. No Time to Cry (The Sisters of Mercy cover) 06. The Principle of Evil Made Flesh 07. Suicide and Other Comforts 08. Dinner at Deviant’s Palace 09. The Black Goddess Rises II 10. Scorched Earth Erotica Hrací doba: 49:34 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Éra minialba „Bitter Suites to Succubi“ pro mě subjektivně představuje definitivní konec „zlaté“ epochy Cradle of Filth, kdy kapela dělala svoji nejlepší muziku. Následující řadovka „Damnation and a Day“ je ještě taková na hraně a má svoje dobré momenty, ale už na ní cítím posun jiným směrem. Směrem dolů. „Bitter Suites to Succubi“ považuji za poslední nahrávku, která ještě pořád nabízí songy představující „staré dobré“ Cradle of Filth. Ačkoliv ani tady už se to neobejde bez výhrad.

Můžeme spekulovat, nakolik s touhle proměnou feelingu souvisí skutečnost, že „Bitter Suites to Succubi“ platí za poslední nahrávku, na níž se představil dlouholetý baskytarista Robin Graves a kytarista Gian Pyres, jenž s Cradle of Filth taky pár let strávil a hrál na „Cruelty and the Beast“ i „Midian“. Přinejmenším to ale můžeme brát jako statistickou zajímavost – stejně jako fakt, že „Bitter Suites to Succubi“ je prvním počinem, jejž si kapela vydala na vlastní značce AbraCadaver.

Jak u ípek Cradle of Filth bývá zvykem, jen část obsahu skutečně stojí za pozornost. V případě „Bitter Suites to Succubi“ jde samozřejmě o nové skladby, jichž se tu třeba oproti „From the Cradle to Enslave“ sešlo víc – celkem šest. Dvě z toho, „Sin Deep My Wicked Angel“ a „Dinner at Deviant’s Palace“ jsou ale klasicky instrumentálky, na něž si Cradle of Filth na rozdíl ode mě dost potrpí. Tyhle nejsou o nic moc horší ani lepší než jakékoliv jiné, takže klasicky platí, že mě moc nebaví.

Další dva nové tracky, „All Hope in Eclipse“ a „Suicide and Other Comforts“, jsou tak nějak ok a vesměs se mi nezdají v ničem horší než průměr z „Midian“. Jedná se tedy o docela standardní věci pro Cradle of Filth z téhle doby, ale standard tehdejších Cradle of Filth byl pořád relativně dobrý, takže se to dá poslouchat.

Tím nejlepším, co „Bitter Suites to Succubi“ dokáže nabídnout, je nicméně dvojice „Born in a Burial Gown“ a „Scorched Earth Erotica“, které se mohou s klidem měřit s nejlepšími kusy z „Midian“. Hlavně druhou jmenovanou mám docela rád, a kdybyste mě nutili vyjmenovat deset nejlepších skladeb Cradle of Filth, pravděpodobně by se tam objevila, protože ten ústřední chytlavý klávesový motiv mě vždycky bavil.

No, máme tu tedy zatím dvě výborné písničky, dvě slušné a dvě obyčejné instrumentálky. Zbytek „Bitter Suites to Succubi“ to moc nezlepší. Tři předělávky z debutu „The Principle of Evil Made Flesh“ jsou za mě zbytečnost. Tyhle verze songy sice přibližují typickému soundu Cradle of Filth, ale skladby samotné neohromí ani tak. Tyhle staré kusy Filcek jsem se nikdy nenaučil poslouchat a „Bitter Suites to Succubi“ na tom nemění. Výrazně použitelnější je cover „No Time to Cry“ od The Sisters of Mercy. Kouzlo originálu se ztratilo, ale ty nápady fungují uspokojivě i v tomhle kabátě a za mě jde o jednu z těch rozumnějších předělávek od Cradle of Filth. Nakonec, kde jinde by měl být na něco takového prostor než na EP? Dává to mnohem větší smysl než rvát stupidní covery Heaven 17 na řadovku, že jo…

I navzdory tomu, že dobrá polovina „Bitter Suites to Succubi“ pro mě nemá žádnou cenu, pořád si myslím, že se jedná o poslední neřadovku Cradle of Filth, jejíž výjimečný poslech dává smysl. Tedy, s nekompromisním přeskakováním zbytečných stop. Na druhou stranu, u některých pozdějších nahrávek nedává poslech smysl ani u řadových alb, haha. Jako ucelený počin to samozřejmě vysokou hodnotu nemá, ale pohlížet na to optikou uceleného počinu se už kvůli jeho podstatě moc nedá. Tím se existenci „Bitter Suites to Succubi“ obhájit nesnažím, ale přinejmenším ty dva songy jsou fakt dobré. Odteď už bude jen hůř.

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 30.10.2000 Label: Music for Nations Tracklist: 01. At the Gates of Midian 02. Cthulhu Dawn 03. Saffron’s Curse 04. Death Magick for Adepts 05. Lord Abortion 06. Amor e morte 07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors 08. Her Ghost in the Fog 09. Satanic Mantra 10. Tearing the Veil from Grace 11. Tortured Soul Asylum Hrací doba: 58:59 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Už jsme si tu povídali o tom, že ve druhé polovině devadesátých let a dejme tomu ještě začátku nultých let se Cradle of Filth dařilo. Daniho parta tehdy vydala svá nejlepší alba a složila songy, které dodnes tvoří páteř jejich koncertů. Ne všechno uvnitř kapely ale bylo nutně růžové.

Minule diskutované EP „From the Cradle to Enslave“ ve skutečnosti kapelu zachycovalo tak trochu v procesu rozkladu sestavy. Ještě před vydáním disku kapelu opustili kytarista Gian Pyres (ten se ale posléze vrátil a podílel se na dalším albu „Midian“ a EP „Bitter Suites to Succubi“, po nichž už to zabalil definitivně) a bubeník Nicholas Barker. Krátce na to odešel také klávesista Les Smith a další kytarista Stuart Anstis se dočkal vyhazovu. V kapele tedy zůstal jenom baskytarista Robin Graves (nakonec odešel ve stejné době jako Pyres) a samozřejmě Dani Filth. Pro video „From the Cradle to Enslave“ si skupina dokonce musela najmout bubeníka, který vlastně nikdy nebyl členem a nehrál na žádném počinu, takže asi tak.

Pro čtvrtou řadovou desku „Midian“ se tedy sestava výrazně proměnila a přišlo několik výrazných jmen v historii Cradle of Filth. Kromě už zmiňovaného Giana Pyrese se vrátil i Paul Allender, jenž s kapelou hrával v jejích začátcích a původně odešel po „The Principle of Evil Made Flesh“. Po boku Daniho nakonec vydržel až do roku 2014. Klávesistu si Cradle of Filth prakticky vyměnili s Anathemou, odkud přišel Martin Powell, a naopak Les Smith zamířil právě tam. Za bicí poté usedl Švéd Adrian Erlandsson, který měl už v té době zkušenosti z At the Gates nebo The Haunted a později si zahrál i v Paradise Lost, Brujeria nebo Vallenfyre.

Samotné album „Midian“ se pak obecně považuje za další klasický kus Cradle of Filth (zdroj: empirické pozorování a subjektivní dojem). Odhadoval bych, že velká část posluchačů by jej zařadila do první trojky po bok „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“. Na jednu stranu i chápu proč – „Midian“ pořád nabízí ducha těch „starých dobrých Cradle of Filth“ a pracuje s podobnou estetikou. Také dokáže nabídnout několik známých songů.

Já sám jsem o „Midian“ vždycky smýšlel stejně – jako o nahrávce, která jednak stojí jen v těsném závěsu za oběma stěžejními díly a jednak pořád patří k tomu nejlepšímu, co mají Cradle of Filth na triku. Na druhé straně, když jsem někdy dostal náladu na Cradle of Filth, „Dusk and Her Embrace“ i „Cruelty and the Beast“ u mě vždycky vyhrávaly, motivaci k opakování „Midian“ jsem příliš nenacházel. A když jsem desku oprášil nyní kvůli tomuhle článku, zjistil jsem, že mi nepřijde tak dobrá, jak jsem si pamatoval.

V těsném závěsu za tím nejlepším z devadesátek tedy „Midian“ podle mě nestojí, ten odstup je mnohem větší a čas se k tomuto titulu zachoval víc macešsky. Druhý vyřčený dojem, tedy že „Midian“ stále patří do horní části diskografie Cradle of Filth, nicméně stále platí. Což ale spíš vypovídá o tom, jak marně se Britové později snažili navázat na své vrcholy.

Přesto je „Midian“ pořád relativně povedené album a má i hodně dobré momenty, akorát toho skutečně skvělého se tam zas tolik nenachází. Některé písně mají hodně povedené nápady, ale jako celek už nemají takovou auru a objevuje se v nich i vata. To je případ třeba „Cthulhu Dawn“, „Death Magick for Adepts“, „Amor e morte“ nebo „Tearing the Veil from Grace“, kde se nechají najít povedené motivy, ale jako celku tomu něco schází. Bez meziher „At the Gates of Midian“, „Creatures That Kissed in Cold“ a zaříkávací „Satanic Mantra“ bych se osobně obešel úplně. Když ale škrtnu otravnou „Satanic Mantra“, tak vyloženě špatný song se na „Midian“ naštěstí nenachází.

Naopak mezi to nejlepší bych zařadil „Saffron‘s Curse“, „Lord Abortion“ s jedním z nejtvrdších riffů Cradle of Filth vůbec, výborné finále „Tortured Soul Asylum“ a samozřejmě také „Her Ghost in the Fog“, jednu z nejznámějších skladeb Cradle of Filth, kterou doplnil i burtonovsky laděný klip.

Deska samotná je opět částečně koncepční a tentokrát vychází z knihy „Cabal“ britského spisovatele Clivea Barkera i z jejího následného filmového zpracování „Nightbreed“. Opět došlo k přizvání známého hororového jména do role vypravěče – narace se tentokrát zhostil Doug Bradley, jenž jednak hrál v „Nightbreed“, ale hlavně jej budete znát díky sérii „Hellraiser“. Nejedná se ale o jedinou aluzi na svět filmu, protože třeba v „Lord Abortion“, která se objevila i na soundtracku „Cradle of Fear“, lze zaslechnout hlášku z kultovního sci-fi „Brazil“ Terryho Gilliama. Odkaz na Lovecrafta prostřednictvím „Cthulhu Dawn“ asi taky není třeba dvakrát vynášet na světlo.

Doufám, že některé části nevyzněly jako snaha význam „Midian“ ponížit, protože to si zase album nezaslouží. Vlastně jsem jen chtěl říct, že album už je takhle s odstupem slyšitelně níž než jeho dva přímí předchůdci a že nejvyšší úrovně se dosahuje už jen lokálně. Samo o sobě je ale pořád poměrně dobré, má v diskografii Cradle of Filth pevné místo a pozdější tvorbu stále převyšuje výrazně.

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 30.10.1999 Label: Music for Nations Tracklist: 01. From the Cradle to Enslave 02. Of Dark Blood and Fucking 03. Death Comes Ripping (Misfits cover) 04. Sleepless (Anathema cover) 05. Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave) 06. Funeral in Carpathia (Be Quick or Be Dead version) Hrací doba: 31:49 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Druhá polovina devadesátých let je dnes, podle mě právem, mnohými vnímána jako zlaté období Cradle of Filth. Kapela vydala své nejlepší desky, její věhlas rostl, pravidelně jezdila turné a mezi tím, v roce 1999, pustila do světa své druhé EP „From the Cradle to Enslave“, které má v jejich historii také svůj význam. Důvod je nasnadě.

Titulní song „From the Cradle to Enslave“ patří k notoricky známým klasikám repertoáru Cradle of Filth a také se může směle zařadit k tomu nejlepšímu, co kapela natočila. Jestli fláku něco škodí, je to spíš ohranost, ale to se dá tak nějak čekat, když jej Krejdlové povinně drhnou snad na každém koncertě.

Opomenout nelze ani skutečnost, že právě k „From the Cradle to Enslave“ Cradle of Filth natočili svůj první videoklip. V téhle době se okolo skupiny táhlo víc kontroverzí (proslulé tričko „Jesus is a cunt“ jistě všichni znáte) a video se neslo v tomtéž duchu: kozy, krev, béčkovost, postižení plešatí liliputáni a samozřejmě ještě ta nejstrašidelnější věc – kožený obleček Daniho Filtha, z něhož mu čouhají bradavky, brr… Na každý pád výsledek dobře dosvědčuje stylizaci a náladu tehdejších Cradle of Filth, která přetrvala až do začátku nového tisíciletí.

Videoklip „From the Cradle to Enslave“ režíroval Alex Chandon, čímž začala plodná spolupráce, jež později pokračovala na dalších klipech „Her Ghost in the Fog“, „Born in a Burial Gown“, „No Time to Cry“ a „Scorched Earth Erotica“. Mimoto sem lze zahrnout také hororový film „Cradle of Fear“ z roku 2001, v němž si hlavní roli zahrál Dani Filth, další členové si střihli štěky a Cradle of Filth se podíleli na soundtracku.

V neposlední řadě se videoklip „From the Cradle to Enslave“ stal také středobodem prvního DVD / VHS kapely, „PanDaemonAeon“, kde se objevil v cenzurované i originální verzi a navíc jej doplnil dokument o jeho tvorbě a koncertní záznam čtyř straších písní (dvě z „Dusk and Her Embrace“ a dvě z „Cruelty and the Beast“).

Pojďme nicméně zpátky k samotnému épéčku, které toho nabízí víc než jen titulní flák. Další novou originální skladbou budiž „Of Dark Blood and Fucking“. Ta je na poměry Cradle of Filth dost agresivní a už se jedná spíš o béčkovější materiál, ale pořád s přehledem a o parník převyšuje tvorbu z poslední dekády. A vzhledem k tomu, jakým způsobem jsem se s minialbem „From the Cradle to Enslave“  přišel do styku (ještě o tom promluvím), mám „Of Dark Blood and Fucking“ z nostalgických důvodů vcelku rád, přestože třeba s materiálem z „Cruelty and the Beast“ se očividně rovnat nemůže.

Následuje pásmo coverů, konkrétně „Death Comes Ripping“ od Misfits a „Sleepless“ od Anathemy. Tyhle předělávky mě nijak neurážejí, protože původní autory beztak neposlouchám. „Death Comes Ripping“ je každopádně blbost a baví mě to asi tak stejně jako samotní Misfits, čili vůbec. „Sleepless“ má aspoň nějakou náladu, ale asi všem je jasné, že pochází z předlohy.

O něco zajímavější mi přijde „Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)“, tedy guilty pleasure remix „From the Cradle to Enslave“. Vtipně se jedná o jednu z nejhodnotnějších položek tracklistu. Na rozdíl od zbytečné nové verze „Funeral in Carpathia“ s podtitulem „Be Quick or Be Dead“, která naopak nemá prakticky žádnou hodnotu, protože oproti originálu z „Dusk and Her Embrace“ zas tak rozdílná není.

„From the Cradle to Enslave“ ve skutečnosti nijak zásadně dobrá nahrávka není. Za řeč stojí jeden klasický song, jeho zábavně blbý remix a jeden béčkový track. Zbytek je zbytečnost vhodná leda tak pro skalní, co od Filcek milují cokoliv. Přesto mám k tomuhle EP poměrně vřelý vztah, asi víc než by si zasloužilo, protože se společně se „Stormblåst“ od Dimmu Borgir jedná o první blackmetalovou nahrávku, s níž jsem se kdysi setkal. Lhát vám nebudu, na první poslech mi tehdy „From the Cradle to Enslave“ přišlo jako hrozná blbost a nad Daniho ječením jsem se zděsil. No, od té doby se hodně změnilo…

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 5.5.1998 Label: Music for Nations Tracklist: 01. Once upon Atrocity 02. Thirteen Autumns and a Widow 03. Cruelty Brought Thee Orchids 04. Beneath the Howling Stars 05. Venus in Fear 06. Desire in Violent Overture 07. The Twisted Nails of Faith 08. Bathory Aria (I: Benighted Like Usher / II: A Murder of Ravens in Fugue / III: Eyes That Witnessed Madness) 09. Portrait of the Dead Countess 10. Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds) Hrací doba: 58:47 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

„Dusk and Her Embrace“ z roku 1996 pro Cradle of Filth nepochybně byla zlomová deska, jejímž prostřednictvím se kapela nasměrovala na správnou kolej. Zároveň album dodnes platí za jeden z nejlepších titulů v diskografii, takže jeho význam pro Cradle of Filth se asi nedá moc rozporovat. Přesto to nutně neznamená, že se jedná o nejlepší řadovku.

Asi nemusím nijak sáhodlouze diskutovat, že jde o subjektivní záležitost, takže nechci znít, že hlásám jedinou správnou pravdu. Když by někdo vrchol spatřoval právě v „Dusk and Her Embrace“, tak v tom nevidím problém, protože i pro tuhle desku existují silné argumenty. Možná někdo upřednostní i jiný titul. Za sebe bych ale bez většího zaváhání zvolil třetí dlouhohrající počin „Cruelty and the Beast“ z roku 1998.

Důvodů pro to mám hned několik. „Cruelty and the Beast“ si zachovává unikátní atmosféru melodického gotického black metalu, s níž přišlo již „Dusk and Her Embrace“. Romantický náhled na black metal, klávesy a záliba v gotické, leckdy až kýčovité estetice k žánru v devadesátých letech jistě patřila a s podobnými elementy pracovalo vícero kapel. Cradle of Filth také, dělali to ovšem způsobem, díky němuž se od ostatních odlišovali, protože v téhle době dokázali, přinejmenším z hudebního hlediska, využívat gotický nádech bez neúnosné míry patosu a naivity (když zapojíte trochu tolerance).

Oproti „Dusk and Her Embrace“ pak „Cruelty and the Beast“ vyčišťuje i poslední nedostatky ve skladatelské stránce a představuje Cradle of Filth v životní formě. Třetí deska sice nemá tak jasné hity, ale kvalita je po celou dobu konzistentní a vysoká. A právě díky tomu u mě „Cruelty and the Beast“ vede. Album možná není pro vývoj Cradle of Filth tak přelomové a zásadní jako „Dusk and Her Embrace“, ale vybrušuje již načrtnuté prakticky k dokonalosti.

Na „Cruelty and the Beast“ se navíc poprvé výrazněji projevují vypravěčské ambice Cradle of Filth. Jedná se o první koncepční nahrávku skupiny vyprávějící o Alžbětě Bathory. Do role vypravěčky si kapely pozvala původem polskou herečku Ingrid Pitt, která si v sedmdesátých letech zahrála v několika hororech a mimo jiné ztvárnila také hraběnku Bathory ve filmu „Countess Dracula“ (1970). O rostoucích ambicích a sebevědomí Cradle of Filth poté svědčí i jedenáctiminutová skladba „Bathory Aria“ patřící do jejich zlatého fondu.

O konkrétních písničkách v tracklistu nemá moc smysl hovořit dopodrobna, protože prakticky ve všech případech se jedná o sázku na jistotu. Za mě je slabší jedině instrumentální intermezzo „Venus in Fear“ (další dvě instrumentálky „Once Upon Atrocity“ a „Portrait of the Dead Countess“ se dají v pohodě) a začátek „The Twisted Nails of Faith“ (jakmile se ale song překlopí do metalové části, už je to v cajku).

Vše ostatní pak představuje to nejlepší z Cradle of Filth. Hned úvodní nášup prvních tří písní „Thirteen Autumns and a Widow“, „Cruelty Brought Thee Orchids“ a „Beneath the Howling Stars“ je rozjezd jak víno a v podobně pozitivně lze hovořit také o „Desire in Violent Overture“ a finální „Lustmord and Wargasm (The Lick of Carnivorous Winds)“. Co track, to trefa do černého a každý z nich se může pochlubit hned několika výtečnými motivy. Třeba jedna pasáž v „Cruelty Brought Tree Orchids“ vraždí a jen ona sama strčí do kapsy moderní alba Cradle of Filth docela s přehledem. Rozebírat pak už zmiňovanou „Bathory Aria“ rozdělenou na tři části asi netřeba, ale tvrdit, že jde o jednoznačný vrchol, by zbytečně ponižovalo neméně dobrý zbytek.

V době své aktuálnosti s „Cruelty and the Beast“ v kapele nepanovala bezvýhradná spokojenost a výsledný zvuk se nelíbil ani zpěvačce Sarah Jezebel Deva, ani bubeníkovi Nicholasu Barkerovi, pro nějž se nakonec jednalo o poslední řadovku s Cradle of Filth. Snad i z toho důvodu se víc jak dvacet let po původní vydání, v roce 2019, objevila nová verze „Cruelty and the Beast: Re-Mistressed“ s předělaným mixem a masterem. No, já osobně jsem si tuhle úpravu vlastně ani nikdy neposlechnul. Původní verze z roku 1998 je podle mě super a test časem přežila bez zaváhání. Jak už několikrát padlo, za mě jde o nejlepší desku Cradle of Filth a zároveň definitivní definici toho, proč byla tahle skupina kdysi dobrá.

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 19.8.1996 Label: Music for Nations Tracklist: 01. Humana Inspired to Nightmare 02. Heaven Torn Asunder 03. Funeral in Carpathia 04. A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore) 05. Malice Through the Looking Glass 06. Dusk and Her Embrace 07. The Graveyard by Moonlight 08. Beauty Slept in Sodom 09. Haunted Shores Hrací doba: 53:12 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

O problémech mezi prvními dvěma alby a obecně pohnuté historii druhé desky Cradle of Filth jsem psal již v recenzi na EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Při povídání o „Dusk and Her Embrace“ se to nicméně nedá vynechat, takže se předem omlouvám za menší opáčko.

Svou druhou řadovku Cradle of Filth původně natočili v prakticky téže sestavě jako svůj debut „The Principle of Evil Made Flesh“. Zpěvák Dani Filth se však o mnoho let později nechal slyšet, že šlo spíše o dema než dokončené album. Tak či onak, vztah s tehdejším labelem Cacophonous Records se začal rozpadat a spory se nakonec vyřešily až u soudu. Dohoda zněla tak, že Cradle o Filth odevzdají firmě ještě jednu nahrávku, a pak si obě strany půjdou po svých.

V už obměněné sestavě kapela natočila již zmiňované minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“, jehož prostřednictvím se s Cacophonous rozloučila, a materiál určený pro druhý dlouhohrající počin posléze nahrála znovu s novými členy. Právě tahle verze vyšla v srpnu 1996 u Music for Nations, kde Cradle of Filth našli nový a poprvé trochu stabilnější vydavatelský domov. Originální podoba alba nicméně nezůstala zapomenuta navždy. V roce 2016, tedy ke dvacátému výročí, vyšla pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“ – bohužel s hrozným obalem, který se nese ve stylu současné éry Cradle of Filth, ale k atmosféře materiálu z devadesátých let se vůbec nehodí.

„Dusk and Her Embrace“ ozdobené podtitulem „Litanies of Damnation, Death and the Darkly Erotic“ každopádně v kariéře Cradle of Filth znamená milník. Druhé album dotahuje k dokonalosti zvuk představený již na „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ a jasně definuje, v čem tkvěla síla Cradle of Filth v devadesátých letech. O tom, že se skupině začalo dařit i komerčně a její obliba výrazně vzrostla, ani nemluvě.

Z hudebního hlediska „Dusk and Her Embrace“ exceluje především vytříbenou náladou. Cradle of Filth zde ukázali, jak by se měl dělat romantický klávesový black metal s gotickou příchutí, což se jim daří, aniž by se potřebovali opírat o kýč. Snad tedy jedině s nečestnou výjimkou v podobě instrumentálek „Humana Inspired to Nightmare“ a „The Graveyard in Moonlight“. Těmhle mezihrám jsem u Cradle of Filth na chuť nikdy nepřišel, ale zase ani pro mě nejsou tak hrozné, abych s nimi nedokázal žít. Přinejmenším na tomhle albu.

Co se totiž metalových skladeb týče, tak tady byli Cradle of Filth ve vrcholné formě. Desku otevře silné trio delších písní „Heaven Torn Asunder“, „Funeral in Carpathia“ a „A Gothic Romance (Red Roses for the Devil’s Whore)“. Především poslední jmenovaná mi přijde skvělá a hlavní v mých očích patří k nejjasnějším ukázkám toho, proč byli Cradle of Filth v devadesátkách zvláštní kapelou.

„Dusk and Her Embrace“ ovšem nepolevuje ani nadále. Titulní věc je hit jak hovado a oba závěrečné songy „Beauty Slept in Sodom“ a „Haunted Shores“ vrcholící mluveným slovem, o nějž se postaral Cronos z Venom, zdařile navazují na silný úvod a obě je také otvírá skvělý motiv. I zde se ale ukazuje, kolik nápadů tehdy Cradle of Filth měli, protože v obou případech se jedná jen o krátká uvození, po nichž následují další minuty plné dalších linek. Obecně je album nacpané skvělou muzikou, povedenými riffy, promyšlenými klávesovými kudrlinkami a v neposlední řadě tu Dani Filth poprvé ve velké míře předvádí svůj pověstný rozsah. Skoro by se chtělo říct, že místy Cradle of Filth dobrými nápady až plýtvají, ale kapela na vrcholu tvůrčích sil si to může dovolit a pro posluchače jde samozřejmě o výhru.

Jedinou slabší metalovou položkou je pro mě „Malice Through the Looking Glass“, která ovšem bledne jen v konkurenci okolních stop. Jinak se pořád bavíme o songu s několika výbornými pasážemi, ani nemluvě o tom, že na novějších deskách Cradle of Filth by šlo o nejlepší písničku. O parník.

„Dusk and Her Embrace“ nepochybně představuje první triumf Cradle of Filth a dodnes patří k vrcholným dílům jejich tvorby. Stejně tak se jedná o album, které ve zkoušce časem obstálo se ctí a i dnes si občasný poslech zaslouží.

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 22.4.1996 Label: Cacophonous Records Tracklist: 01. Ebony Dressed for Sunset 02. The Forest Whispers My Name 03. Queen of Winter, Throned 04. Nocturnal Supremacy 05. She Mourns a Lengthening Shadow 06. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis) Hrací doba: 36:23 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Cradle of Filth na počátku kariéry provázely trable s nahrávacími společnostmi. Po krachu Tombstone Records museli zazdít svou první řadovku „Goetia“. Svůj skutečný debut „The Principle of Evil Made Flesh“ tedy vydali na značce Cacophonous Records, ale ani tahle spolupráce nedopadla dle představ.

Cradle of Filth začali label vinit z nedodržování smlouvy a objevily se i spory o finance. V roce 1995 se obě strany sešly u soudu a nakonec došlo k dohodě, že kapela dodá ještě jeden počin a pak si může jít po svých. V té době již měli Cradle o Filth rozpracovanou druhou desku „Dusk and Her Embrace“. Dani Filth se později nechal slyšet, že nešlo o hotovou verzi, ale spíš demo nahrávky. Tahle verze alba každopádně zůstala z právních důvodů na dlouhou dobu zapomenuta a vyšla až v roce 2016 pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“. Skupina materiál později nahrála znovu pro svou novou firmu Music for Nations.

Aby se ale Cradle of Filth vymotali z povinností vůči Cacophonous, tak narychlo složili a nahráli minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Mimoto se zde poprvé představuje nová sestava kapely – z té dřívější, která natočila i zmiňovanou původní verzi „Dusk and Her Embrace“, zbyl jen zpěvák Dani Filth, baskytarista Robin Graves a bubeník Nicholas Barker. Mimo jiné se zde také poprvé objevuje zpěvačka Sarah Jezebel Deva, která sice nikdy nebyla oficiální členkou Cradle of Filth, ale s formací dlouhé roky vystupovala živě a jako host zazpívala na množství nahrávek. V téhle roli jen tak mimochodem vystřídala Andreu Meyer z Aghast, Nebelhexë a Hagalaz’ Runedance, která se postarala o dámské vokály na debutu.

Trochu paradoxní je, že navzdory okolnostem a nahrání z povinnosti dopadlo „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ mnohem lépe než „The Principle of Evil Made Flesh“. EP Cradle of Filth poprvé ukazuje jako formaci, která svého času měla specifickou auru a nějakou kreativitu, což se o nich nyní podle mého skromného názoru nedá tvrdit už nějaký ten pátek.

„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ již každopádně pracuje s charakteristickým soundem i atmosférou Cradle of Filth z devadesátých let. Zároveň také potvrzuje, že právě v téhle éře měla parta okolo Daniho Špíny nápady a dokázala tvořit poměrně zajímavou muziku.

Úvodní „Ebony Dressed for Sunset“ to ještě úplně nenaznačuje. Zní ok, ale nic extra a společně s nudnou instrumentálkou „She Mourns a Lengthening Shadow“ patří k největším slabinám „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Zbytek je na tom naštěstí lépe.

Nově nahraná verze „The Forest Whispers My Name“, původně z „The Principle of Evil Made Flesh“, se tady vyvedla o dost lépe a s dnes už charakteristickou fazónou Cradle of Filth rozkvetla. Výpravná pasáž okolo tří minut sice na téhle verzi nevyzní s takovou silou, ale oproti podobě z debutu se pořád jedná o krok nahoru. Vrcholný kus pak následuje vzápětí.

Citát z klasického Universalovského hororu „The Wolf Man“ z roku 1941 otevře klasiku „Queen of Winter, Throned“, aby jej hned vzápětí vystřídala citace z „Draculy“. Skladba každopádně na ploše deseti minut jasně ukazuje, že Cradle of Filth i navzdory některým posměšným názorům žánrových puristů dokázali stvořit i povedenou muziku. Asi se dá říct, že jestli má nějak znít melodický black metal s gotickou náladou, mělo by to být cca takhle.

Další songy „Nocturnal Supremacy“ a „The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)“ pokračují v nastavené laťce. Vrchol je sice bez debat, ale i tady se daří držet poměrně dobrou atmosféru a najdou se povedené momenty. Netvrdím, že jde o něco, co bych potřeboval poslouchat neustále, ale myslím, že zkoušku časem tyhle songy i „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jako celek přežily se ctí. Celkově vzato první kvalitní nahrávka z dílny Cradle of Filth. To hlavní následovalo hned vzápětí…

Země: Velká Británie Žánr: melodic black metal Datum vydání: březen 1994 Label: Cacophonous Records Tracklist: 01. Darkness Our Bride (Jugular Wedding) 02. The Principle of Evil Made Flesh 03. The Forest Whispers My Name 04. Iscariot 05. The Black Goddess Rises 06. One Final Graven Kiss 07. A Crescendo of Passion Bleeding 08. To Eve the Art of Witchcraft 09. Of Mist and Midnight Skies 10. In Secret Love We Drown 11. A Dream of Wolves in the Snow 12. Summer Dying Fast 13. Imperium Tenebrarum Hrací doba: 52:32 Odkazy: web / facebook / twitter / instagram

Rozepisovat se tu o tom, že Cradle of Filth jsou dnes velkou metalovou kapelou, by samozřejmě bylo opakováním něčeho, co všichni dávno víte i beze mě. O kvalitách jejich hudby a prezentace lze samozřejmě debatovat dlouho. O jejich oblibě zřejmě ne, ať už si o její zaslouženosti myslíte cokoliv.

O to humornější a zároveň i zajímavější může být, když se podíváme na to, jak Cradle of Filth začínali. Tedy – ne snad, že by současní Cradle of Filth nedokázali být humorní. U některých fotek se regulérně třískám smíchy, ale myslel jsem to teď trochu jinak…

Asi není žádným tajemstvím, že Cradle of Filth začali na úsvitu devadesátých let jako deathmetalová kapela. Tuhle éru reprezentují demosnímky „Invoking the Unclean“ (1992), „Orgiastic Pleasures Foul“ (1992) a „Total Fucking Darkness“ (1993), které vlastně za moc nestojí. Druhé jmenované má vtipný lesbický obal, na němž si můžete povšimnout tekutiny ladně odkapávající z pičiska, ale jinak nic moc. Největšího věhlasu se každopádně dostalo „Total Fucking Darkness“, které ostatně v roce 2014 vyšlo v poctivé reedici. Také na něm lze vzdáleně slyšet první zárodky toho, na čem se Cradle of Filth později „udělali“.

Mezi „Orgiastic Pleasures Foul“ a „Total Fucking Darkness“ Cradle of Filth natočili svůj dlouhohrající debut „Goetia“, k jehož vydání ovšem nedošlo. Desku měl pustit do světa label Tombstone Records, ale ten zkrachoval a skupina neměla prostředky na to, aby svoje songy vykoupila. Z alba se dodnes dochoval jediný song „Spattered in Faeces“, jejž Cradle of Filth vydali na už zmiňované reedici „Total Fucking Darkness“.

Cradle of Filth následně podepsali nový kontrakt s Cacophonous Records, pod jejichž značkou konečně vydali první řadovku „The Principle of Evil Made Flesh“. Ta z dnešního pohledu jen zhruba načrtává zvuk, s nímž kapela prorazila později, a oproti mladší tvorbě je na první poslech syrovější a neučesanější.

Ani nevím, kolikrát jsem během let četl na internetu rádoby zasvěcené diskuze, zdali Cradle of Filth hrají black metal. Podle mě je odpověď velmi jednoduchá a úplně nechápu, že se o tom vůbec vedou spory – čistý black metal nehráli nikdy, o jeho klávesových variantách se dá v určitých částech diskografie hovořit. Dá se nicméně říct, že asi panuje shoda na tom, že právě „The Principle of Evil Made Flesh“ má ke standardní podobě black metalu z celé tvorby Cradle of Filth nejblíže. To se nejspíš nedá moc rozporovat, ale osobně si nemyslím, že by tady Britové předváděli nějaké blackmetalové orgie.

V některých riffech lze dost jasně slyšet dozvuky dřívějšího deathmetalového zvuku a naopak najdeme dost momentů napovídajících budoucí zálibu Cradle of Filth v gotické estetice a atmosféře (ne nutně ve smyslu gothic rocku). Nejnápadnější jsou samozřejmě klávesové instrumentálky, s nimiž kapela s oblibou pracovala i na pozdějších albech. Klávesové elementy a nesmělé náznaky pozdější typické nálady Cradle of Filth ale můžeme slyšet i v dalších stopách. Vlastně moc nenajdete song, v němž by se nějaký dotek kláves vůbec nevyskytoval. Spousta skladeb třeba poctivě dodržuje recept tvrdšího rozjezdu a následného překlopení do mírnější části s klávesami v druhé polovině případně závěru.

Tak či onak, „The Principle of Evil Made Flesh“ mi jako nějak zvlášť dobré album nepřijde. Ve své době se sice dočkalo poměrně kladného ohlasu, ale osobně si myslím, že kdyby nešlo o prvotinu později známé kapely, dneska by si na takové album už nikdo nevzpomněl. Na jednu stranu se tohle prohlášení může zdát pravidelnému čtenáři divné, protože typicky upřednostňuji syrovější produkci oproti té takzvaně „lepší“, což „The Principle of Evil Made Flesh“ technicky vzato v porovnání s následující tvorbou Cradle of Filth splňuje do puntíku, ale špinavější sound není všechno.

Aby těch paradoxů nebylo málo, ty nejznámější songy z „The Principle of Evil Made Flesh“ mi přijdou nejslabší (musím ale dodat, že „nejznámější“ měřím čistě podle svého pocitu). Titulní flák, „The Black Goddess Rises“ (jediná věc převzatá z dema „Total Fucking Darkness“) nebo „Summer Dying Fast“ mi nepřijdou ničím zvláštní. Výjimkou budiž snad jedině „The Forest Whispers My Name“, byť i u ní platí, že její novější verze z EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ zní o něco lépe respektive víc „krejdlovsky“.

Jestli je album někde použitelné, tak ve svém středu, kde se nachází trojice nejrozumnějších písní „A Crescendo of Passon Bleeding“, „To Eve the Art of Witchcraft“ a „Of Mist and Midnight Skies“. První dvě dokážou nabídnout nějaký slušný nápad (pasáž ve středu „To Eve the Art of Witchcraft“ bych považoval za vrchol nahrávky) a ta třetí asi nejznatelněji napovídá, co se s Cradle of Filth bude dít dál.

Pro pořádek ještě můžeme zmínit, že podstatnou část skladeb kapela později nahrála znova pro jiné počiny. O verzi „The Forest Whispers My Name“ z „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jsem se už zmiňoval. „The Principle of Evil Made Flesh“, „The Black Goddess Rises“ a „Summer Dying Fast“ se potom v nových verzích objevily na EP „Bitter Suites to Succubi“ z roku 2001.

Tak jako tak, z mého pohledu není „The Principle of Evil Made Flesh“ nic extra a myslím si, že se album zbytečně nadhodnocuje kvůli tomu, že se jedná o prvotinu později známé kapely. Že tam lze, obzvlášť při retrospektivním pohledu, slyšet nějaký potenciál a že jej Cradle of Filth později dokázali rozvinout, je jedna věc. Kvalita samotné nahrávka druhá.