Země: Francie Žánr: melodic black metal Datum vydání: 10.5.2019 Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. Invito funere (Introduction)
02. Pénitences et sorcelages
03. Hic regnant borbonii manes
04. La chasse gayère
05. Je vivroie liement
06. Dilaceratio corporis
07. L’hoirie de mes ancêstres
Sühnopfer je skupina, jejíž zapojení do našich recenzí jsem plánoval už delší dobu, protože mi prostě přišla hodně zajímavá. Proto mi přišlo docela vhod, že čerstvě vyšla nová a celkově třetí řadová deska „Hic regnant borbonii manes“, jelikož se tím pádem jednalo o dost jednoznačnou volbu, co naposlouchat a dát tomu u nás prostor. O to víc ovšem zamrzí, že tentokrát se nebude úplně chválit…
Minulé album „Offertoire“ vyšlo ke konci roku 2014 a vlastně docela potichu, přestože se pod album podepsal label Those Opposed Records a navzdory tomu, kdo za projektem stojí. Jednalo se však o velmi dobrou nahrávku, která dokazovala, že i melodický black metal lze zahrát kurva dobře, a šmrnc navíc tomu dodávala ještě medieval atmosféra. Ani nemluvě o tom, že Sühnopfer si díl pozornosti zaslouží i kvůli tomu, že jde o sólovou záležitost Ardraose, jehož si většina z nás bude pamatovat jakožto bývalého bubeníka a akordeonistu Peste noire. Ať už si o Peste noire nebo Faminovi myslíte cokoliv, pořád jde o vysoce zajímavou kapelu, která v životopise Ardraose (a nejen jeho) patří na přední místo, ačkoliv svůj otisk zanechal „pouze“ na dvou dlouhohrajících počinech „Peste noire“ a „La chaise-dyable“.
Vše tedy nasvědčuje tomu, že se je na co těšit, a proto jsem si „Hic regnant borbonii manes“ pouštěl s docela vysokým očekáváním. Toho, že mě album na první poslech zrovna dvakrát nezaujalo, jsem se úplně neleknul. Větší problémy jsem si začal uvědomovat v momentě, kdy už jsem do sebe pumpoval x-tý poslech a furt to se mnou nedělalo lautr nic.
Nemůžu si pomoct, ale „Hic regnant borbonii manes“ mi přijde jako strašně prázdná a hlavně vyprázdněná deska. Zahrané je to samozřejmě dobře, o tom se asi nemá smysl bavit, ale pod tou slupkou v tom není pranic zajímavého. Žádné pasáže, které by člověka chytly za prdel, žádné silné melodie, které by se vryly do paměti, žádná silnější atmosféra. Album působí strašně jednotvárně a tím pádem i docela bezobsažně, schází tomu jiskra. Svou roli v tom zcela jistě sehrává i nudný plochý sound, v němž se ztratí i ty náznaky, jež by jinak třeba měly nějaký potenciál.
Svůj pocit z „Hic regnant borbonii manes“ bych klidně přirovnal k jeho obalu. Na první pohled zdálky to vypadá dobře, působí to atmosféricky, ale jakmile člověk trochu zaostří, začne z toho strašně řvát počítačová chemie a ve finále to působí spíš uměle. Analogicky se to má i se samotnou hudební náplní. Formálně je vše v pořádku a vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o zajímavý počin, ale při bližším průzkumu člověk zjistí, že je to vlastně nemastné, neslané.
Všehovšudy tedy „Hic regnant borbonii manes“ nabízí padesát minut bezvýrazného a nevýrazného rychlého melodic black metalu, v němž posluchače z letargie vytrhne pouze občasné zvolnění, které nechá vzpomenout na středověký nádech „Offertoire“. Avšak co do blackmetalové složky, jež je primární náplní alba, u mě „Hic regnant borbonii manes“ úplně neobstálo. Nerad to říkám, ale za mě se jedná o docela výrazné zklamání, čekal jsem o hodně víc.
Země: Maďarsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 25.1.2013 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Fear of Wonders
02. Swordbearer
03. Flaming Pride and Inexorable Defiance
04. Walk on Pagan Ways
05. Archai Pale Visions
06. Throne of Crows
07. Moonlight Wanderer
08. Equinox
09. The Spiral Path
10. Fiery Golden Dawn
11. Towards the Golden Halls
Před nějakým časem jsem byl pověřen hodnocením předchozího počinu této maďarské kapely. Že ten čas ale letí! Minulému albu s názvem “March for Glory and Revenge” byly v říjnu už tři roky. Nebudu zabíhat do detailů, protože zmíněná recenze nevyšla zde na Sicmaggot, přesto mi dovolte zde odcitovat alespoň svou tehdejší nosnou myšlenku – že je totiž pětičlenná parta Bornholm cosi jako “Moonsorrow východu”. Finské velikány viking folk metalu snad představovat nemusím, leda bych se znovu odkázal na svou jinou (ještě starší) myšlenku, že “když hrají Moonsorrow, tak se Valhalla otřásá v základech”. Nejspíš jsem se tehdy nechal unést víc, než co by si album bývalo zasloužilo, ale rozhodně jsem byl nadšen, tudíž není divu, že jsem podobně nadšeně skočil po možnosti recenzovat také novinku.
Jak šel čas, tak došlo v kapele hned ke dvěma změnám. Ta první méně významná (baskytaristi prominou) nastala na pozici oné “divné kytary se čtyřmi strunami”, která by sice každému chyběla, ale nikdo si jí obvykle moc nevšímá. S basou tedy muziku už netvrdí István “Saterion” Kosovics, ale Gyula “Hjules” Havancsák. K podstatnější rošádě došlo na postu zpěváka, kde chlapíka se zvučně seversky znějící přezdívkou Thorgor nahradil poněkud méně vznešeně znějící (nikoliv co se vokálního výkonu týká) Renfield. Popravdě asi bych si to sám od sebe neuvědomil, nebýt toho, že jsem se podíval na lineup. Buďto znějí oba dva tak podobně, anebo spíš jsem stará nepozorná hluchota. Vyberte si. Je pravdou, že u Thorgora jsem kdysi žehral na výrazný přízvuk v jeho angličtině, což mi tentokrát tolik nepřišlo.
Abychom dokončili výčet sestavy, tak kytarové duo Astaroth a Vozargh, doplněné bicmenem Dávidem Juhászem, zůstalo nezměněno. Astaroth je pak jediný člen, který pamatuje vznik v roce 2000, zbytek se kolem něj relativně často mění. Jména vám zřejmě nebudou nic moc říkat, žádný z nich žádnou zvlášť velkou díru do hudebního světa zatím neudělal. Přinejmenším ne coby muzikant – Astaroth a Hjules se totiž zároveň věnují coverartům, přičemž první si zapsal zářez například v podobě obalu pro “Carolus Rex” od Sabaton a druhý má v bohatém portfoliu jména jako Annihilator, Elevenking, Grave Digger či Stratovarius.
Toto má ale být hudební recenze a nikoliv věstník přátel grafiky, tudíž jaká je zde muzikální náplň? Zmítal jsem se na pochybách, zda si stát za tvrzením, že jde o “východní” Moonsorrow. V mnohých chvílích zmíněné srovnání poněkud kulhá na obě nohy. Myslím, že je to zejména v úrovni kláves – na rozdíl od finských protějšků nemají Bornholm ve svém středu “profesionálního” klávesáka a možná to hraje roli. Ne, že by bylo jejich podání špatné, ale tak majestátní jako v případě severského vzoru ty klávesy prostě většinu času nejsou. Nicméně jsou na druhou stranu pasáže, kde to zase Moonsorrow připomíná velice velmi – například song “Equinox” a zejména závěrečná část od ccca 3:30 s akustičtějšími pasážemi. A pak je tu zpěvákův vokál, který je místy přímo fantastický. Kytarové jádro kapely se činí též a ani k bicím nemám zvláštní výhrady.
Kombinací všech prvků, které Bornholm mohou nabídnout a předvést, dosahuje podle mého jejich tvroba vrcholu ve skladbě “The Spiral Path”, kterou bych opravdu na roveň nordickým králům Moonsorrow neváhal postavit. Zajímavý je naproti tomu druhý song “Swordbearer”. Specifické použití sborového zpěvu v něm mi totiž ihned evokovalo styl Ensiferum. Prvně mi to nedošlo, ale bližší pohled na název songu naznačuje zajímavé souvislosti…
Abych pořád jen nechválil, tak musím přiznat, že spousta skladeb, hlavně z první poloviny alba, mi víceméně splývá dohromady, tutíž se dá říct, že jde sice o technicky kvalitní, avšak poměrně nevýraznou tvorbu. To nahrazuje druhá část – jak už zmíněné songy, tak (téměř) závěrečná “Fiery Golden Dawn” s krásným klávesovým intrem, výrazným ústředním riffem a recitovanými psasážemi textu, ze kterých přímo sálá epičnost a majestát. Dojem potrhuje následující nádherná atmosférická instrumentálka “Towards the Golden Halls”, která mě vždycky nutí začít si pískat ještě nějaký kontrapart, kterým bych doplnil úžasnou atmosféru okamžiku. Perfektní outro, kterým končí běžná verze alba. Bonus nabízí ještě dva tracky, z nichž druhý je “Valhalla”, cover od Bathory, jež je bezpochyby jedním z výrazných vzorů maďarské kapely. Ostudu rozhodně neudělali.
Bez dvou minut a dvou vteřin hodina viking folk metalové hudby se poslouchá dobře. Občas sice trošičku sklouzáváme k průměrnosti, ale pořád je to kvalita a příjemný poslech. Nesáhnu tentokrát tak (a zřejmě taky poněkud nesmyslně) vysoko, jako když jsem hodnotil “March for Glory and Revenge”, ale “Inexorable Defiance” je určitě důstojným nástupcem, v mnohém snad i lepším. Rozhodně je možné udělat si čárku za kvalitní viking metal a kvalitního reprezentanta maďarské metalové scény, která má světu co nabídnout.
Další názory:
Ono to samo o sobě není vyloženě zlé, přesto má “Inexorable Defiance” jednu obrovskou slabinu, a sice že spíš než jako vlastní svébytná deska zní, jako kdyby Bornholm prostě posbírali jeden kousek od všech svých oblíbených kapel a všechno pak splácali na jednu hromadu – a ejhle, opus je na světě. Bohužel, není. Dá se to poslechnout, je to relativně příjemná nahrávka, která ovšem nenabízí ani inovativní přístup, ani alespoň zábavné podání již slyšeného. Člověk si to pustí, v pohodě to i doposlouchá, ale nic extra mu to nedá, a až kotouček s “Inexorable Defiance” v drážkách dohraje, půjde posluchač zase o dům dál hledat nějaký trochu kvalitnější melodický black metal. Tohle je jenom průměr s ambicí – a takových alb dnes vycházejí desítky, ne-li stovky. H.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 29.10.2012 Label: Nuclear Blast Records / Peaceville Records
Tracklist:
01. The Unveiling of O
02. The Abhorrent
03. For Your Vulgar Delectation
04. Illicitus
05. Manticore
06. Frost on Her Pillow
07. Huge Onyx Wings Behind Despair
08. Pallid Reflection
09. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia
Kdykoli vyšlo nové album Cradle of Filth, nevyvolalo to ve mně žádné rozjařené emoce a ani tohle nebylo výjimkou. Nikdy jsem je nezbožňoval, nikdy jsem je ani potají neproklínal, a můj náhled na ně by se dal popsat velmi snadno – prý kdysi dobrá kapela, od které se mi libí pár skladeb, a tím to hasne. Zbytek tvorby z nového tisíciletí pak osciluje mezi pojmy velmi špatný a ještě poslouchatelný a jde hodně mimo mě, takže jediným, co pro mě činí Cradle of Filth alespoň trochu zajímavou kapelou, je angažmá Marthuse za bicími. Od novinky “The Manticore and Other Horrors” jsem tedy nečekal nic jiného, než že mi to opět prohučí ušima a s trochou štěstí nezanechá větší škody, než se povedlo podivnému obalu a děsně pošahaným promo fotkám. Jenže čas od času se stane, že člověka nějaká deska navzdory všem předpokladům překvapí, a přesně to je případ “The Manticore and Other Horrors”…
Vypadá to totiž, že Cradle of Filth konečně dostali rozum, upustili od ambicí na tvorbu monumentálních děl, která tu více, tu méně, ale pořád ošklivě padala na hubu, a rozhodli se to pro jednou udělat relativně jednoduše a poctivě, aniž by se však zřekli svých poznávacích prvků. Novinka je totiž poměrně přímočará deska, což je po všech těch nepříliš zdařilých pokusech o něco většího neuvěřitelně osvěžující. Celková stopáž alba se bohudík zastavila kousek za jednapadesátou minutou, přičemž jednotlivé skladby se pohybují mezi čtyřmi a šesti minutami. To je za zde naplněného předpokladu, že je alespoň trochu co poslouchat, přesně tak akorát, aby se posluchač nezačal nudit. Dalším důkazem návratu nohama na zem je potom fakt, že muzika, s jakou se Cradle of Filth na novince vytasili, má takový trochu neurvalý punkový šmrnc a energii a místy je zatraceně chytlavá, což se o většině tvorby z posledních let rozhodně říci nedalo. Funguje to na výbornou a je to jeden z hlavních atributů, které přidávají “The Manticore and Other Horrors” na atraktivitě.
Tenhle charakter je dílem především kytary Paula Allendera, a já musím uznat, že její majitel odvádí velmi slušnou práci. Kytarové linky jsou jasně čitelné, většinou jim nechybí drive a celé to působí celkem přirozeně a živě. Dost podstatný vliv na to má ale také skutečnost, že kytarám nepřekáží hory symfonického balastu, takže mohou vyniknout v plné šíři (…kytarové album? Zcela určitě!). Aby však nedošlo k mýlce, orchestrální party jsou na desce pochopitelně přítomny, jen nehrají tak zásadní roli. Proti ostatním nástrojům jsou spíše v pozadí a do výsledku promlouvají jen jemně, ovšem nakonec to působí neskonale lépe, než všechny ty desky, kde v touze po epickém zvuku orchestr požere zbytek nástrojů a zbude jen nadýchaná vata. Za to palec hodně nahoru, konečně to někomu došlo. Krom klasických symfonických partů ale desku obohacují také další zvuky, o kterých si netroufám tvrdit, jestli jsou dílem kláves, nebo jsou to čisté samply. Tím mám na mysli hlavně východně znějící etnickou vložku, která je dokonale slyšet třeba v takové “Manticore” nebo vyloženě robotický start “Huge Onyx Wings Behind Despair”. Na ploše celého alba je toho víc, opět to působí velmi svěže a celek to příjemným způsobem ozvláštňuje.
Je tedy zřejmé, že se Cradle of Filth podařilo stvořit opravdu zdařilý základ pro dobrou desku. Zbývá však otázka, nakolik se ty kvality promítly do jednotlivých skladeb, neboť zdůrazňovaná přímočarost a ostatní aspekty s ní spojené přesouvají těžiště významu právě ke konkrétním skladbám na rozdíl od desek, kde výsledný dojem plyne spíše z alba jako celku. A já mám radost, že mohu prohlásit, že ani tady Cradle of Filth neselhali. Jistě, je tu několik slabých kusů (úplně mě nepřesvědčila třeba taková “Illicitus”), ale i ty nepříliš zdařilé skladby obsahují dobré momenty a nejsou vyloženě špatné, což je oproti letům minulým obrat o 180° k lepšímu. Naproti tomu taková “Siding with the Titans” je dost možná nejlepší skladbou, kterou Cradle of Filth napsali od dob desky “Midian”, titulní “Manticore” je rovněž velice podařená a ani ostatní na tom nejsou o moc hůř. Zajímavé ale je, že mi některé opravdu dobré pasáže nepatrně připomněli konkrétní momenty z dílny Carach Angren nebo The Vision Bleak a nemám tušení, jestli se jedná skutečně o inspiraci, nebo jestli Cradle of Filth dospěli k podobnému výrazivu sami. Faktem však zůstává, že i takové pasáže ze zbytku nijak zvlášť nevyčnívají a hlavně jsou dobře provedené.
Posledním důležitým faktorem tak zůstává projev vokalisty Daniho Filtha. Je pravda, že jeho hlas už dávno není, co býval, a na “The Manticore and Other Horrors” je to dobře slyšet. K tomu mi připadá, že v některých případech je jeho jekot velmi samoúčelný a danou část skladby spíše sráží než naopak. Na druhou stranu to ale není zas až taková hrůza a Daniho hlas se k tomu všemu pořád nějakým zvláštním způsobem hodí. Navíc mě jako už několikrát v minulosti opět dostalo jeho vynikající frázování, takže nakonec ani vokální stránka alba není špatná, i když se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že kdyby desku nazpíval někdo jiný, bylo by to ještě o něco lepší.
Už je to tak, vážení, Cradle of Filth natočili po dlouhé době dobrou desku. Jistě, všechny ty klady, které jsem v recenzi vypíchl, neplatí celých padesát jedna minut a třicet čtyři vteřin nonstop a “The Manticore and Other Horrors” není ani nijak zvlášť geniální dílo. Lehký odér výjimečnosti je z ní ale stejně cítit a hlavně – postrádá výrazné zápory a na rozdíl od všech svých předchůdců, se kterými jsem měl tu čest, mě pořád baví. I když jsem se tedy původně těšil, jak tohle album sestřelím, nemám jinou možnost, než hodnotit rovné dva body nad průměr, což není vůbec málo, a rozhodně víc, než bych byl ještě před měsícem ochoten připustit. Dobrá práce!
Další názory:
Představovat britské Cradle of Filth je snad úplně bezpředmětné. Kdysi originální kapela, která se k dnešním dnům změnila v jednu z těch nejdiskutovanějších na tvrdě metalové scéně, přichází na scénu se svým jubilejním desátým studiovým albem. “The Manticore and Other Horrors” je (sice pořád lehce nerozvážným) krokem k lepším zítřkům, ale když si vzpomenu na předchozí, neskutečně vyčpělé “Darkly, Darkly, Venus Aversa”, tak se mi ježí chlupy po celém těle ještě teď. Oproti tomu novinka brnká na tvrdší strunu a jednoznačným plusem je zpřehlednění skladeb a zkrácení stopáže, díky čemuž se “The Manticore and Other Horrors” stalo lépe stravitelným a jeho poslech nebyl takovým utrpením jako na několika posledních deskách. To všechno jsou jen kosmetické změny, obecně vzato se nic nezměnilo a temný symfonický metal si užijou všichni příznivci do sytosti i na aktuálním počinu. Nejsem naivní, abych očekával, že se Cradle of Filth ještě někdy vrátí ke svým klasickým dílům, takže jim aktuální hudební polohu věřím a považuji ji za přirozený vývoj. Oproti nedávné minulosti však konečně dokázali přijít s celkem vyrovnaným materiálem, s čímž jsem měl zejména na “Godspeed on the Devil’s Thunder” veliký problém. Několik slabších momentů se pořád ještě našlo, třeba stupidní odrhovačka “Nightmares of an Ether Drinker” z limitované edice, ale i s tím se dá žít. Očekávání byla těžce pod bodem mrazu a nakonec to nedopadlo zas tak špatně. Kdo ví, třeba se s Marthusem v řadách opravdu blýská na lepší časy, přestože dosavadní počiny tomu příliš nenasvědčovaly, tak “The Manticore and Other Horrors” ve mně vzbudilo slabou naději. Kaša
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 17.10.2011 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Transmission from Hell
02. Thank Your Lucky Scars
03. Forgive Me Father (I Have Sinned) – Elder Version
04. Lilith Immaculate (Extended Length)
05. The Persecution Song – Elder Version
06. Forgive Me Father (I’m in a Trance)
07. The Spawn of Love and War – Elder Version
08. Summer Dying Fast (“Midnight in the Labyrinth” breadcrumb trail)
V případě minialba “Evermore Darkly…” je naprosto stěžejní otázkou to, jaký má tento počin smysl, zdali vůbec nějaký. Uznávám, je pravda, že já osobně obecně zcela jednoznačně upřednostňuji dlouhohrající desky před jakýmikoliv neřadovými nosiči, ale když je kapela (stále se ještě bavíme obecně) schopna i v rámci EP (dema, singlu, proma,…) nabídnout i na malé ploše něco opravdu zajímavého, rozhodně si dám říct, ne že ne, rozhodně existují i minialba, na která budu přísahat, dokud nechcípnu.
Co však týče nejnovějšího počinu Cradle of Filth (rač si všimnout, milý čtenáři, že nyní už opouštíme obecnou rovinu a začínáme se věnovat pouze problematice našeho dnešního konkrétního subjektu), mám nutkání na rovinu napsat, že zde je ten smysl když ne žádný, tak přinejmenším alespoň hodně malý, ba přímo docela maličký. Že to přeháním? Co vás nemá, však považte sami – z osmi přítomných položek (bavíme-li se pouze o prvním disku, přiložené koncertně-dokumentárně-klipové DVD teď ponechme stranou) stojí za pozornost možná tak tři (a to ještě pozor na jednu věc – “stojí za pozornost” není ekvivalentem “je dobrá”!), čili ani ne polovina, což je dle mého názoru nestydatě málo. Ale vezměme to popořádku…
Hned první věc, intro “Transmission from Hell”, patří mezi ty dočista zbytečné. Kde jsou ty časy, kdy všechna intra/outra/intermezza byla jednou z nejsilnějších zbraní Cradle of Filth? Já vám to povím – hluboko v minulosti. “Transmission from Hell” je hovadina absolutně o ničem, požádejme tedy o moc věhlasného pana Skipa a pojďme se podívat na zoubek druhému kousku “Thank Your Lucky Scars” (opravdu by mne zajímalo, jestli je podobnost názvu s kultovním bijákem “My Lucky Stars”Jackieho Chana čistě náhodná nebo ne (smích)). Toto je právě jedna z těch písniček, které zde za pozornost stojí, a to z jednoho jednoduchého důvodu – jedná se o zbrusu nový, doposud nevydaný song. Hudebně je to taková ta klasická “krejdlofka”, čili zhola nic nového pod Filthovským sluníčkem, ale špatné to není, to neříkám. Asi nejvýraznějším momentem je lehce atypické kytarové sólo okolo tří a půl minut, ale celkově jde o docela slušnou věc.
Další ty dvě zajímavé písně se skrývají na pozicích číslo 6 a 8. V prvním případě se jedná o diskotékový remix skladby “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, krásně překřtěný na “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”. Abych řekl pravdu, tohle je nejzábavnější a nejlepší, co celé “Evermore Darkly…” nabízí. Na brutální remix “Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)” ze slavného ípka “From the Cradle to Enslave” to sice zdaleka nemá, ale i tak tahle tuc-tuc verze svou předlohu “Forgive Me Father (I Have Sinned)” s přehled drtí na plné čáře a mně osobně se líbí mnohem víc než originál. Snad aby se Cradle of Filth dali na disko, možná by pak měli větší koule (smích).
Onou poslední pozornosti-hodnou položkou je jakési cosi, co se skrývá pod názvem “Summer Dying Fast (‘Midnight in the Labyrinth’ breadcrumb trail)”, což je v překladu ochutnávka z čistě orchestrálního počinu “Midnight in the Labyrinth”, který by Cradle of Filth měli vydat v příštím roce. Nejsem si však moc jistý výsledkem, neboť předělávka “Summer Dying Fast” mě tedy nijak extra nepřesvědčila. Ale možná to bude i tím, že já obdobné orchestrální mumbo-jumbo voloviny nemám moc v lásce (Všímáte, jaká se z toho stala poslední dobou na metalové scéně móda? Když já osobně dostanu na něco podobného chuť, pustím si radši kvalitní soundtrack nebo opravdovou klasiku od lidí, kteří tomu rozumí, tyhle podměráky od metalistů, kteří třeba jinak svůj původní žánr mohou hrát jako králové, moc nemusím.), ale uvidíme, jak to dopadne celé. Neposlouchatelné to není a podle jednoho songu těžko soudit.
To bychom měli probrané ty slušné vály (s výjimkou “Transmission from Hell”), nyní se pojďme v rychlosti podívat na zbytek, který – a to říkám předem – stojí za prd. Jednak je to prodloužená verze písně “Lilith Immaculate” z poslední řadovky “Darkly, Darkly, Venus Aversa”. A to je s prominutím opravdová blbost, protože už ta původní, šestiminutová podoba mi přišla až příliš dlouhá, natožpak když to má o další dvě minuty navíc. Dobře, pojďme dál, zbývají nám ještě tři položky, jejichž hodnocení můžeme bez ostychu spojit dohromady…
…jedná se totiž jakési “Elder Version” tří písniček z už jednou zmiňované “Darkly, Darkly, Venus Aversa” – “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, “The Persecution Song” a “The Spawn of Love and War”. Ve skutečnosti jsou to něco jako demosnímky, takže další zbytečnost. Tohle vydávání tisíců verzí jednoho songu jsem nikdy nechápal. Zábavné to není, pokud to má být něco jako “oprava”, tak to neměli před rokem vydávat tak, jak to vydali; pokud to má být jakože pro fanoušky, tak mě osobně to nezajímá – chci slyšet písně tak, aby měly význam na desce a splňovaly záměr autora, všechny tyhle alternativní podoby jsou mi volné jako dědečkovy trenýrky. Ne, že by tyto “stařecké verze” byly nějaké výrazně horší (nebo lepší) než ty už známé, jsou prostě jenom zbytečné. Na jednou stranu uznávám, že jsou o něco syrovější, což je pro někoho jako já na poslech příjemnější, na druhou stranu však absolutně postrádají jakýkoliv albový koncept, tudíž jenom takto na EPčku vyznívají poněkud do ztracena.
Co si tedy o celém “Evermore Darkly…” myslet? Že je to tak trochu zbytečná věcička? Přesně tak! Nejskalnější fanoušci Cradle of Filth to asi vezmou, vlastně o tom ani moc nepochybuji, ale ostatní to mohou s klidem ignorovat. Jestli něco, tak si (i když to jako příznivec originálních nosičů říkám nerad, ale v tomhle případě to za koupi vážně nestojí) na YouTube pusťte “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”, případně ještě “Thank Your Lucky Scars” a nic jiného vás nemusí zajímat. Ze všech EP, které prozatím Cradle of Filth vydali, je “Evemore Darkly…” jednoznačně nejnudnější a nejzbytečnější…
Země: Taiwan Žánr: melodic black metal Datum vydání: 6.7.2011 Label: ULoud Music / Spinefarm Records
Tracklist:
01. The Island
02. Legacy of the Seediq
03. Takao
04. Oceanquake
05. Southern Cross
06. Kaoru
07. Broken Jade
08. Root Regeneration
09. Mahakala
10. Quell the Souls in Sing Ling Temple
Bezesporu nejznámější taiwanská metalová skupina Chthonic tentokrát své příznivce nenechala na novou desku čekat dlouhé čtyři roky, jako tomu bylo v případě poslední “Mirror of Retribution”, tentokrát těmto vyslancům exotické metalu stačila jen polovina této doby, aby dali dohromady nový materiál pod souhrnným názvem “Takasago Army”. Co nás teď nás nejvíce zajímá, je samozřejmě to, jak se kapele ta jejich novinka vyvedla.
Úvod obstarává klidné a velice povedené intro “The Island” s patřičně asijskou náladou, což je, myslím si, jenom dobře, protože právě v exotice (z našeho pohledu) spatřuji jeden z hlavních důvodů, proč Chthonic věnovat svou pozornost. Hned poté se rozjede první klasický song “Legacy of the Seediq”. Zasvěcené ihned kopne podobnost názvu s šest let starou deskou “Seediq Baale”, což samozřejmě není náhoda, jelikož “Takasago Army” je závěrečnou částí trilogie, jež započala právě se “Seediq Baale”.
Co se týče samotné hudební náplně, “Legacy of the Seediq” jasně ukazuje, že Chthonic nehodlají ponechat cokoliv v náhodě a sází přesně na to, co od nich většina lidí asi očekává – chytlavý black metal melodičtějšího ražení a s využitím kláves a samozřejmě i exotických nástrojů. I když by se možná podle tohoto výroku mohlo zdát, že Chthonic jen kopírují to, co předváděli v minulosti, není to tak úplně pravda. Čtveřice pánů a jedna děvčica jsou naštěstí natolik chytří, že i přes nevybočování z nastolené cesty nepřešlapují na místě. Tu svou formulku, do níž vklouzli nejpozději s v jejich kariéře přelomovým “Relentless Recurrence” z roku 2002, neustále pilují a obrušují do co nejlepší podoby a nejlepšího tvaru. Dalo by se také říct, že nahrávky Chthonic tím pádem nepřinášejí progresi po stránce stylu, nýbrž posun dopředu co do kvality. A to také ve své podstatě není špatný přístup, protože díky tomu posluchač ví, co na něj čeká a co také dostane, tudíž se nemusí obávat žánrových kotrmelců, které by mu třeba nemusely být po chuti, avšak zároveň se nestane, že by alba Chthonic byla všechna na jedno brdo a kapela se tím pádem nestává plagiátem sebe sama.
Chthonic mají tu schopnost, že dokáží pro singly vyhmátnout ty nejzajímavější položky na albech. Stačí připomenout jen hitovou fofrovačku “Forty-Nine Theurgy Chains” z “Mirror of Retribution”. Ani “Takasago Army” není výjimkou. Jako první byla vypuštěna “Takao”, která – kromě svých hudebních předností – zaujme především použitím vlastního jazyka v refrénu (pokud mám správně informace, mělo by se jednat o mandarínštinu) – a to hlavně díky tomu, že tomu tak je i na anglické verzi “Takasago Army”. Všechny desky Chthonic totiž vycházejí ve dvou jazykových verzích – mandarínsky (= čínsky) pro asijský trh a anglicky pro Evropu a Severní Ameriku. Právě tento refrén v “Takao” patří mezi vrcholné momenty nahrávky, především díky tomu, že jde o velice oživující prvek. A když už jsme u těch jazyků… já osobně bych byl radši, kdyby se i v Evropě dala sehnat rovněž čínská verze, protože mi přijde mnohem zajímavější. Někde pokoutně v hlubokých vodách internetu jsem si ji sehnal a baví mne o dost více. Zpěvák Freddy Lim (alias Left Face of Maradou, upřednostňujete-li umělecká jména před občanskými) přece jenom řve dostatečně srozumitelně, tudíž je ten rozdíl opravdu patrný (samotná muzika je ale na chlup stejná, nebojte).
To už jsme však docela hodně odbočili, takže rychle zpátky k tématu singlů. Tím druhým se stal v případě “Takasago Army” song “Broken Jade” (tak mě napadá, že když pořád poslouchám tu čínskou verzi, měl bych tu i názvy alb a písniček psát v těch jejich klikyhácích, ale vzhledem k tomu, že čínsky opravdu neumím a prohlížeče většiny z nás by to stejně nerozluštily, zůstaneme přece jenom u anglických názvů). Oproti zbytku nahrávky jde tenhle kousek s rychlostí dolů, za to však sbírá body na své rozmáchlosti a epičnosti (bez známky patosu!), zejména začátek zní opravdu mocně. Za nutné rovněž považuji pochválit excelentní, docela originální a velice zajímavé zpracování klipu. Jednoznačně nejlepší video kapely!
Z dalších skladeb si dle mého skromného názoru zaslouží vypíchnout “Oceanquake”, která obdobně jako “Broken Jade” nabízí tu epičtější polohu hudby Chthonic. Po pomalejším úvodu se sloky nejdříve tváří docela náklepově, ale nebojte se, klávesy a melodie nastoupí vcelku brzy. Ve své druhé polovině se písnička zvrhává v opravdu majestátní kus a musím uznat, že to zní opravdu skvěle. Za zmínku dále dozajista stojí předposlední “Mahakala” s výtečným chytlavým refrénem.
Vzato kolem a kolem je “Takasago Army” počinem, jenž opět posouvá snažení svých tvůrců o kousek dopředu. Když si pustíte nahrávky Chthonic po sobě, zjistíte, že kapela se postupem času zbavuje všech neduhů, jaké jejich starší tvorba měla, snaží se (a vcelku úspěšně) rezignovat na přítomnost hlušších míst a naopak postupně vyzdvihává to, co je na její muzice zajímavé, a umně to rozvíjí. Výsledkem je další výborné album. Co chtít víc? Můžeme s klidným srdcem prohlásit, že Chthonic už dnes patří na špici klávesového melodického black metalu. A to je, myslím si, velice pěkné uznání.
Další názory:
Taiwanské bouři Chthonic se opět podařilo překonat se a tentokrát přinesli desku, která mi dokázala nakopat prdel ještě víc než jejich předchozí “Mirror of Retribution”. Nebojím se říct, že žádná skladba není slabá a už vůbec ne nudná. Je tu všechno, co už jsme od nich mohli slyšet – výtečné a dynamické vokály, geniální riffy, skvělá atmosféra (už jenom intro “The Island” ve mně spustilo vlnu extáze) – ale ještě mnohem lepší než kdy dřív. A nemůžu zapomenout ani na tradiční a orientální prvky. Možná je to jen zdání, ale myslím, že se tu těch asijských zvuků nachází ještě o něco víc než na minulých albech. Mezi nimi jednoznačně vede moje oblíbené er-hu, čínský dvojstrunný smyčcový nástroj, každopádně orientálním hitmakerem se tu stal čínsky zpívaný refrén v klipovce “Takao”. Prostě úžasná záležitost. A takové perličky doplňující atmosféru se objevují ve více skladbách – například mluvené slovo nebo ženský vokál. O tom se ale nedá jen tak klábosit, to prostě musíte slyšet. Trochu lepší devítka. Earthworm
Země: Norsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 17.1.2011 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Alucinor
02. Under the Black Moon
03. Natt utover havet
04. Forged by Wolves
05. I lys mørket
06. The Sun I Carried Alone
07. Rigor Mortis
08. These Dreams Divine
09. Burning Bridges
S Iskald mám, přiznám se, stále tak trošičku problém. Ani po poslechu třetího alba “The Sun I Carried Alone” stále nevím, jestli si mám tuto relativně ještě pořád mladou kapelu zařadit mezi nepřeberné množství skupin, které jsou sice vcelku dobré a solidní, ale nikterak výjimečné, nebo jestli mají Iskald šanci přehoupnout se do o poznání méně početné smetánky výborných kapel. Což o to, potenciál se v tvorbě tohoto norského dua jistě ukrývá, o tom není pochyb – to bylo celkem jasné už s první deskou “Shades of Misery” z roku 2006, ale stále mi v jejich muzice chybí nějaký ten kousíček navíc, punc originality, cokoliv. Prostě něco, díky čemu by Iskald proměnili nezpochybnitelný potenciál v opravdovou kvalitu.
“The Sun I Carried Alone” rozhodně není zlým albem. Poslouchá se velice dobře, obsahuje nejeden opravdu skvělý nápad – v podstatě v každém songu na posluchače nějaký vykoukne, ať už je to třeba kytarová melodie, v některých pasážích výrazně do popředí vytažená baskytara, ale klidně i čistý zpěv v jedné písni. I přes to všechno však “The Sun I Carried Alone” něco málo chybí. Jistě to znáte sami – člověk desku poslouchá, neshledává na ní nic špatného, zároveň však ale nedisponuje ničím, co by jej donutilo si ji pustit znovu. Skvělou nahrávku poznáte tak, že se od jejího poslechu za žádnou cenu neodlepíte; když ale poslouchám “The Sun I Carried Alone”, klidně si v průběhu odskočím na záchod a ani tu muziku nepozastavím.
Velká nevýhoda novinky Iskald tkví v tom, že neobsahuje žádnou jasnou “hitovku”, čímž samozřejmě nemám na mysli nějakou vlezlou odrhovačku, ale skladbu, jež by vás chytla napoprvé, napodruhé a jíž byste si ihned zapamatovali. To by samo o sobě zas takový problém být nemuselo – s přehledem vám tu vysypu obrovské množství nehitových desek, za které bych se nebál dát ruku do ohně – takové nahrávky vás ale musí dostat něčím jiným – celkovým vyzněním a atmosférou. Jenže ani v tom ohledu “The Sun I Carried Alone” zrovna neexceluje. Abych vám nějak lépe osvětlil, Iskald rozhodně mají dobré nápady, to ano, jen je nedokáží opravdu smysluplně zasadit do kontextu, čímž jsou jejich alba složená z velice dobrých detailů, jako celek však pokulhávají.
Podobně rozháraná je kapela i ve svém stylu. Hrají sice black metal, ale jsou příliš melodičtí a málo “zlí” na to, aby se vešli škatulky čistokrevné podoby stylu, avšak nejsou melodičtí natolik, abych se je nebál označit za melodický black metal. Hrají něco “mezi”, přičemž nějak podobně se to má i s kvalitou “The Sun I Carried Alone” – výsledek zůstal tak někde na půl cesty. Jako kdyby před cílem Iskald došel dech. Bráno čistě z objektivního hlediska, a to se týče i technických záležitostí či grafiky (zrovna tu měli Iskald vždy na úrovni), je všechno v pořádku, zbývá už jen dodat onu pověstnou třešničku na dortu…
Budu se nejspíš opakovat, ale i přesto, co jsem řekl výše, potenciál tihle Norové bezesporu mají. Dle mého názoru není “The Sun I Carried Alone” to úplně nejlepší, co ze sebe mohou dostat, a jsem přesvědčen, že na dalších počinech půjdou o hodně nahoru. Jak říkám, nedostatkem dílčích nápadů netrpí, tudíž jen stačí popostrčit to tím správným směrem a hned bude na světě výborná nahrávka. “The Sun I Carried Alone” je prostě a jednoduše lehce nadprůměrná věc, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte, na druhou stranu ale ani nic moc extra nezískáte.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 1.11.2010 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. The Cult of Venus Aversa
02. One Foul Step from the Abyss
03. The Nun with the Astral Habit
04. Retreat of the Sacred Heart
05. The Persecution Song
06. Deceiving Eyes
07. Lilith Immaculate
08. The Spawn of Love and War
09. Harlot on a Pedestal
10. Forgive Me Father (I Have Sinned)
11. Beyond Eleventh Hour
Nenáviděni a milováni. Cradle of Filth je možná nejdiskutovanější a mezi fanoušky nejrozporuplnější kapela. Někdo ji nenávidí čistě z hecu, někomu zase vadí frontman Dani Filth a někoho prostě zklamala jejich tvorba v novém tisíciletí. Já osobně jsem na nich začínal s extrémnějšími odnožemi metalu, takže mají v mém srdci stále zvláštní komůrku. I přesto jsem je ale dost dlouho neslyšel, nedá se říct, že by mi mohli hudebně nabídnout něco extra. Co čert pravděpodobně chtěl, to malé místečko v srdci stačilo k tomu, abych byl zvolen recenzentem jejich nejnovějšího devátého počinu s názvem „Darkly, Darkly, Venus Aversa“. Připoutejte se, začíná jízda strašidelným hradem.
Kam toto album zařadit? Od blackmetalových počátků se kapela dostala až k mainstreamovitějšímu gothic metalu („Thornography“) a na poslední desce, na které se dle mého zase trochu přitvrdilo, mi banda opravdu někdy přišla jako tvrdší Iron Maiden. Velká část alba „Godspeed on the Devil’s Thunder“ byla dost chytlavá a heavy, navíc se objevil jakýsi sbor, který byl příjemným zpestřením a mnohdy i hlavní silou skladeb. Abych řekl pravdu, album se mi líbilo a docela dost jsem ho jeden čas poslouchal. Možná už tušíte, že novinka se nese v podobném duchu. Tak to ale tušíte blbě. Jako by se kapela nenápadně sunula zpět v čase tak, aby to vypadalo, že je to vlastně přirozený vývoj. Nejvíc mi asi „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ připomíná desku „Midian“ z roku 2000.
Než se ale rozpovídám o podobnostech, slabinách a silách, podíváme se na koncept. No nedělejte, že vás to překvapuje, Cradle of Filth se věnují konceptům odjakživa a novinka není výjimkou. Tentokrát se zaposloucháte do příběhu o démonické Lilith, která byla údajně první manželkou Adama. Ano, toho Adama, prvního člověka, který se procházel na této planetě. Na albu ale nejde o její románek s Adamem, nýbrž o reinkarnaci Lilith v přítomnosti.
Ač mi album z nějakého důvodu připomíná „Midian“ a nejspíš bych ho přiřadil do jeho éry, je tu pár zásadních rozdílů. Jako například kytary. Na deset let starém předchůdci většinou kytary nabídly nějakou chytlavou a zapamatovatelnou riffáž, nyní se často ztratí tak, že víte, že tam jsou, ale není to nic víc než nějaký doplněk na pozadí. Že by udávaly melodii? Ale kdepak… srdíčko mi poskočilo až při intru k šestce „Deceiving Eyes“, kde se na začátku vyskytne opravdu hutný a chutný riff, za který by se styděla málokterá thrashová kapela. Skladba dokonce nabízí poměrně zajímavé sólo.
Jestli je tu něco, co diskriminuje ostatní nástroje a vystupuje, tak je to vokál. Nemůžu mu vlastně nic vytknout, Dani je ve formě, ale občas by se místo neustálého frázování bláznivých poetismů od Filtha mohla objevit kytarová melodie. Co jsem vůbec nepostřehl, je baskytara. Asi ji někde zapomněli, těžko říct. Pravděpodobně není jen slyšet za šíleným bubnováním Martina „Marthuse“ Škaroupky. Tomu se říká rychlost! Že mu neupadnou ruce… klobouk dolů, Martine, jestli tohle čteš.
Co mě ale opravdu hodně potěšilo a fascinovalo, jsou geniální klávesy. Vedle bicích a vokálů jsou asi nejvíce slyšet a navozují dokonalou atmosféru. Nevím, jak je popsat nebo co o nich více říct, ale je opravdu potěšení to poslouchat. Klávesistka Ashley Ellyllon ale pořád jen nemlátí do svého nástroje, dokonce se i několikrát zapojí pěvecky. Nejvíce zazáří ve skladbě „Lilith Immaculate“, kde je téměř celý refrén její. Bez téhle dívčiny by album bylo poloviční.
Možná ještě pár řádků o skladbách. Když nepočítám právě „Lilith Immaculate“ nebo hitovku a singl „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak se mi zdá, že kapela rezignovala na dělení skladeb na sloky a refrény, prostě do toho tak nějak mlátí, jak to vyjde. Možná jsem jen nepozorný posluchač. Když už jsem nakousnul desátou skladbu „Forgive Me Father (I Have Sinned)“, tak bych rád řekl, že klip k tomuto songu bylo moje první setkání s novou deskou. Nenáviděl jsem to. Při poslechu alba, jsem zjistil, že je to ale docela dobrý líbivý song. Pravděpodobně je to tím klipem, který je opravdu otřesný; Dani má navíc snad nejhorší makeup, který kdy na obličeji měl. Takže až kliknete na play, zkuste u toho prohlížet nějakou jinou stránku, minimalizovat okno nebo se prostě někam otočit. Bez videa je to vážně lepší.
A to asi bude ode mě vše. Novinka rozhodně neurazí a nenaštve, že by mi to ale vystřelilo mozek z hlavy, to se říct nedá. Pravděpodobně tomu dám ještě několik poslechů, když už to album mám, každopádně desku asi po čase vystřídá něco jiného. Pro fanoušky kapely určitě povinnost, pro ostatní asi docela dobrá oddechovka a někdo se možná i zamiluje. Pro mne docela dobré album a po dlouhé době zase změna po všem tom thrash metalu a progresi.
Druhý pohled (H.):
Sice bych se asi měl tvářit jako velký a zlý black metalista, který Cradle of Filth nesnáší, ale ve skutečnosti mi nikdy moc nevadili. Ani ty jejich staré desky mě sice nikdy nevystřelovaly do posluchačské extáze, ale jako oddechovka čas od času nejsou a nikdy nebyly špatné. Navíc se poslední album „Godspeed on the Devil’s Thunder“ v kontextu poslední tvorby relativně povedlo, takže v podstatě ani nebyl důvod novinku nějak ignorovat. Úsměv mi však postupem času začínal na rtech zamrzat, když byl název ze solidního „All Hallows Eve“ změněn na debilní „Darkly, Darkly, Venus Aversa“, když byl zveřejněn nechutně goticky kýčovitý obal, když se na internetu objevila nová agro-image – uchcanější než kdy dřív.
Jak se později ukázalo, samotný poslech naštěstí tak hrozný nebyl, což ovšem neznamená, že bych byl z „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ nějak na větvi. Poslouchá se to bez problému, to ano, a jako kulisa k nějaké práci poslouží, o nějakém hlubším pocitu se ovšem hovořit nedá, zvláště v konkurenci té spousty skvělých desek, jež v podzimním čase vycházejí (byť se jim nedostává tolik publicity… alespoň tedy ne těm, které mám zrovna teď na mysli :)). Každopádně, oproti „Godspeed on the Devil’s Thunder“ mé sluchovody zaznamenaly kvalitativní pokles, tudíž si myslím, že obyčejná, neurážející šestka bude v tomto případě plně dostačující, na víc to rozhodně nemá. Nezapomeňte však, že pořád to je ještě nadprůměrné hodnocení.
Istapp jsou relativně nová akvizice na blackmetalové scéně. Říkám „relativně“, protože v podstatě fungují už deset let, první demosnímky však přišly až o pět let později a první oficiální dlouhohrající debut „Blekinge“ až nyní. Z podzemí si je vytáhl jeden z největších vydavatelských hráčů na metalovém poli – firma Metal Blade, díky čemuž se Istapp dostává značné pozornosti, vyvstává tudíž ale otázka, čím to, že vlastně neznámá kapela dostala důvěru od tak velkého labelu? Odpověď bude samozřejmě nejlepší hledat právě v čerstvé desce „Blekinge“…
Sluší se hned z kraje podotknouti, že Istapp potenciál opravdu mají. Předně je nutné mít na paměti, že kapela neprodukuje žádné extrémní peklo, ale pohybuje se v mantinelech melodického a ve své podstatě vlastně i „hitového“ (byť se mi tento výraz ve spojitosti s jakoukoliv formou žánru příčí) black metalu. Přílišnou originalitou sice Istapp neoplývají, se samotnou kvalitou je to už ale o poznání lepší (a to je v mnoha případech lepší než originální, ale na hranici poslouchatelnosti vyhnaná muzika).
Základním atributem, na němž je atmosféra „Blekinge” vystavěna, je zimní období. Spíše než k pojetí zimy, kterým se vyznačuje kupříkladu tvorba nedávno recenzovaných Forest Silence, mají Istapp blíže k vyjadřovacím prostředkům legendárních norských sousedů Immortal, avšak v omnoho melodičtějším pojetí a méně riffovějším podání. Tempo nahrávky je po většinu času kvapíkové, kytary do něj kouzlí jednu vyhrávku za druhou, tu a tam je to proložené nějakou patřičně mrazivou vybrnkávačkou, většinou využitou jako intro/outro jednotlivých skladeb. Chybět nemůže ani obligátní krkavčí vokál.
Za těch deset let si Istapp na svůj debut nastřádali hezky vyrovnaný materiál, který postupným obrušovaným vypilovali do té evidentně nejlepší podoby. Rovnou osm skladeb z „Blekinge“ se již dříve objevilo na demo počinech (popř. kompilaci „Köldens union“) v o něco hrubších verzích. Pokud se pustíme do srovnání těchto písní v podobě z „Blekinge“ s podobou dřívější, jasně – alespoň u mne tomu tak je – vítězí ty současné verze, které jsou přece jenom viditelně nabroušenější a (nejen zvukově) propracovanější.
Vypíchnout jsem se rozhodl celkem čtyři kompozice, které já osobně považuji za stěžejní momenty nahrávky. Nejprve musím rozhodně zmínit druhou „Köldens union“, již rozjíždí ukázkově mrazivé intro přecházející v bezesporu poslechuhodný kousek. Kytara v předrefrénové části doslova perlí vskutku výtečnou melodii, která připravuje půdu na efektní nástup sborů.
Mým osobním favoritem „Blekinge“ je skladba „I väntan på den absoluta nollpunkten“, které k dokonalosti stačí jediná věc – refrén. Ze začátku na posluchače sice číhá velice rychlá pasáž, která se však brzy strhává právě v onen zmiňovaný, nádherně čistě odzpívaný (!!!) refrén. Jedna z částí desky, při jejímž poslechu nepokrytě „umírám“.
Jako jasná koncertní tutovka se mi jeví lehce agresivnější halekačka (v tom dobrém slova smyslu) „Snö“, kde opět musím vyzdvihnout povedený refrén, jehož neustálé vyřvávání titulního slovíčka „snö“ (ke konci obměněné na „död“) se člověku prostě nemůže nevrýt napevno do mozkovny.
Další zajímavý kousek se ukrývá pod prazvláštním názvem „–“. Skladbu načíná lehce hororové intro, jež se zvrhává v jednu z nejtvrdších pasáží na „Blekinge“, která se bez uzardění otírá až o hájemství čistokrevného true black metalu, o přítomnost ukázkově mrazivých melodií však posluchač nezůstane ochuzen ani tentokrát, což je jedině dobře. Hodně silný vál.
Plný počet bodů Istapp musí získat za grafické provedení nejen alba, ale i všech věcí okolo. Stačí se podívat na obálku „Blekinge“ nebo promo fotky, radost pohledět.
Takže, jak si tedy Istapp, potažmo jejich album „Blekinge“ stojí? Pokud to z předchozích řádků dostatečně nevyplynulo… dobře. Hodně dobře, zvláště vezmeme-li v potaz, že se jedná o debutový dlouhohrající materiál kapely (i když je pravda, že nebýt kapela schopná po desetileté existenci vydat něco kvalitního, bylo by to na pováženou). Silných momentů je dostatek, přičemž některé jsou opravdu až skvostné (refrén „I väntan på den absoluta nollpunkten“… umírám… vzpomínáte?) a těch hluchých míst je opravdu poskrovnu. Nezbývá mi nic jiného než tasit opravdu hodně, hodně silnou sedmičku, avšak zcela vážně jsem uvažoval i o jeden stupeň vyšším kalibru. Každopádně si dovolím tvrdit, že se jistě vyplatí pohlídat si i budoucí aktivity téhle zajímavé chásky. Jen bych se u případného pokračování „Blekinge“ opravdu hodně přimlouval o hojnější využití onoho výtečného čistého vokálu (přece jenom Istapp hrají melodický black, tudíž by to dle mého názoru nebylo rušivé). A do té doby by je mohl mezitím někdo dotáhnout na koncert k nám, protože nevím jak vy, ale já bych si dal u téhle muziky klidně říct i naživo.
Země: Norsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 10.5.2010 Label: Indie Recordings / Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Dragon Iconography
02. The Awakening
03. Judgement
04. The Dragontower
05. Leaving the Mortal Flesh
06. Dark as Moonless Night
07. The Divine Land
08. Reptilian Majesty
I když to sám nemám moc rád, dáme si dnes na začátek recenze menší opáčko z historie kapely. Důvod je vcelku jednoduchý – jsem holt prase líné a nemám teď náladu vymýšlet kolosální, sáhodlouhé a album do posledního šroubku rozebírající recenze, proti nimž je „Vojna a mír“ čtivo pro předškolní omladinu. Tak pojďme na to…
První nosiče Keep of Kalessin vznikly v druhé půlce 90. let a nějaký vodvaz to, alespoň pro mě, není. Asi na tom vážně ale něco bude, neboť kapela stadióny bořit nezačala, spíš jen po problémech se sestavou vyšuměla a konec… jenže hlavní tahoun Obsidian Claw to jen tak nenechal a po několika letech formaci obnovil. Pro comebackové minialbum „Reclaim“ ukecal opravdu reprezentativní sestavu (kolikrát na jedné placce slyšíte Attilu Csihara a Frosta?) a o skupinu se začalo zajímat více lidí. Následovalo obstarání nové sestavy (včetně navrátivšího se bubeníka Vyla) a jelo se nanovo – vyšla „Armada“, která Keep of Kalessin opravdu vyšvihla. Určitě nebudu jediný, kdo tuhle fošnu považuje za dosavadní vrchol celé tvorby Keep of Kalessin.
Následující „Kolossus“ však ubral na blackmetalovosti a řezavosti a jaksi nám to celé změkčilo. Ale což, nevadí, protože špatné album to rozhodně není. A tady se z lekce dějepisu dostáváme do žhavé současnosti prezentované pátým dlouhohrajícím počinem „Reptilian“, jenž nedávno vyšel. Tentokrát to takový skok není a novinka spíše pokračuje v cestě nastolené „Kolossus“. Je to dobře či špatně? To záleží na úhlu pohledu každého posluchače. Pokud chcete slyšet můj osobní názor (a netvařte se, že vás to nezajímá!), tak mně to nevadí. Na zadku z toho zrovna nesedím, to tvrdit nemohu, ale že by „Reptilian“ bylo špatné album? To myslím, že určitě ne. Není to nic převratného, co by člověku přeházelo jeho vnímání hudby (a že takové desky se už letos objevily!), ale jako bezproblémová necelá hodinka pohodové muziky, která je tu a tam riffovější, tu a tam zase epičtější, to funguje.
To, že z „Reptilian“ na zadních kapsách kalhot nesedím, však neznamená, že jde o nějaký klystýr. Pravda, některé songy mě spíše více otravují než baví (např. „Judgement“), ale stejně tak jsou na nahrávce skladby dost povedené. Pojďme se tedy podívat, co tracklist ve svých útrobách ukrývá…
Úvod obstarává „Dragon Iconography“ (aneb dráčci nevládnou jen obalům, ale také textům). Tady musím říct, že rozjezd je celkem nic moc, ale píseň v druhé polovině nabere na síle a otvírák je to nakonec povedený, hlavně závěr songu je hodně dobrý. Jen musím zmínit, že některé motivy mi dost silně připomínají titulní věc minulého alba „Kolossus“. Ještě lepší je následující „The Awakening“, která patří mezi jednoznačné vrcholy alba, hlavně ten refrén se povedl
Za zmínku jistě stojí „The Dragontower“, a to určitě už jen díky faktu, že s ní Keep of Kalessin soutěžili v Eurovizi. Proč si kapela zvolila do komerční soutěže právě tenhle kousek, není moc těžké odhadnout – pecka je to svižná, lehce zapamatovatelná, taková blackmetalová vyřvávačka, na kterou se dá solidně zabékat. Že by mě však nějak štvala, to jistě ne, je to pohodový song. Prostě hitovka.
Druhá polovina „Reptilian“ mi přijde o chlup lepší než ta první. „Leaving the Mortal Flesh“ mi opět dost nápadně připomíná některé pasáže z předchozí nahrávky, zato hned následující „Dark as Moonless Night“, to je jiná káva. U téhle pecky si opravdu chrochtám blahy. Možná by nebylo úplně od věci ji označit jako „baladu“ to však berte s rezervou. Každopádně se jedná o pomalejší, avšak opravdu vyvedenou a procítěnou věc. Nejlepší kus „Reptilian“? Možná, prozatím je ve vedení, jenže další dvě písničky jsou pořád před námi, a jak se za pár minut ukáže, Keep of Kalessin ještě jeden opravdový trumf v rukávu mají – je jím závěrečná rozmáchlá kompozice „Reptilian Majesty“ o délce téměř čtvrt hodiny. Spousta zajímavých pasáží (hlavně ta začínající v čase čtyř minut je hodně dobrá a svým způsobem překvapující, takových částí bych si nechal líbit i víc), hudební vypravěčství, prostě epická skladba, jak má být. Takhle si to líbit nechám.
Nuže, zbývá nám ještě nějaké to závěrečné hodnocení a máme to pro dnešek za sebou. „Reptilian“ Keep of Kalessin kredit jistě nesníží, spíše naopak. Lidi se chytnou na dobré promo, prďácký obal (i když mně se fakt nelíbí) a halekačku „The Dragontower“, která, jak se zdá, má potenciál natáhnout i nemetalové publikum (v domácím Norsku se skupina umístila na 2. příčce žebříčku prodejnosti… a pochybuji, že by to skupovala místní blackmetalová frakce). Summa summarum, s tímhle matrošem u mě Keep of Kalessin mají pěknou sedmičku, ale (a vím, že teď budu trapný) „Armada“ to prostě není, tu už zjevně nepřekonají.
Debutové minialbum „…and the Dark Begins“ od severočeské kapely Secret of Darkness z Varnsdorfu sice vyšlo už loni touto dobou a do mých pracek se dostalo se začátkem roku letošního, jenže H. je lemra líná, která místo aby sepisovala recenze na podporu začínajících kapel, radši sedí v přilehlé putyce, kde svlažuje svůj trávicí trakt hektolitry ohnivé vody a pivního moku. Ale jak se říká, lepší pozdě než vůbec, a tak se alespoň teď podíváme na to, jak se Secret of Darkness jejich prvotina vyvedla.
Vzhledem k tomu, že se na EPčku vyskytuje šest songů, můžeme se jim se jim klidně věnovat všem postupně. Snad to nikoho nezabije. Nejdříve nás přivítá krátké klávesové intro „Gate to Obscurity“. Zní to v pohodě, ale uvidíme, co na nás vybafne dál. Hned za rohem číhá první klasický song „Enslaved in My Dreams“ a co mě u něj ihned praštilo do uší, byl zvuk, který mě překvapil. V tom negativním slova smyslu. Od nagothiclé (to je slovo, co?) black/doomové kapely (i když já si black metal, doom metal i jejich kombinaci představuju trochu jinak, ale budiž, když toto označení používá samotná skupina) čekal přece jenom čistší zvuk. Ne vždy je špatný zvuk na škodu (dokážete si třeba představit Darkthrone s vyleštěnou produkcí? to hraničí s kacířstvím!), ale tohle není ten případ. K formaci stavící na symfo-klávesových vyhrávkách, nezřídka asociujících Dimmu Borgir, bych garáž opravdu nečekal. Nebylo by špatné příště zalézt do studia a nekutit placku ve zkušebně. Secret of Darkness jsem už zažil nejednou na naživo a je trochu blbé, když z pódia znějí líp než z CD. Hlavně hlasitost vokálu měla letět nahoru, ale celkově je to takové moc zahuhlané.
Zvuk máme vyřešený, takže zpět k samotným písním. Pokud vím, „Enslaved in My Dreams“ je vůbec první skladbou Secret of Darkness a je to docela cítit. Jako kdyby chtěli co nejrozmanitější kompozici se spoustou nápadů, ale nějak z toho vzniknul pověstný dort pejska a kočičky. Song moc pohromadě nedrží a jeho začátek a prostředek znějí jako dvě rozdílné písničky. Naštěstí hned nadcházející „Innocent Souls“ je o poznání výživnější kousek. Počáteční nechuť ze zvuku je už překonána, a tak si člověk může užít chytlavý a povedený refrén. Čtvrtá v pořadí „Damnation from Hell“ není nikterak špatná, jen ne moc výrazná, i když v čase kolem 3 a 3/4 minuty si střihnou parádní pasáž. Rozhodně ale lepší než „Enslaved in My Dreams“.
Následuje další mezihra „Funeral“, která je o kus zajímavější než úvodní intro, přecházející v závěrečnou „Forever“. Právě s příchodem téhle skladby nastává moment, kdy musím Secret of Darkness opravdu zatleskat, protože tahle pecka se náramně vyvedla a je bezesporu tím nejlepším kouskem na „…and the Dark Begins“. Super atmoška a pěkně vyvedené melodie jsou pro „Forever“ určující. Takhle nějak bych si to představoval.
Na závěr musím pochválit pěknou grafiku, zvláště pak povedený přední obal, který hezky vystihuje i hudbu – nijak extra originální, svým způsobem příjemně lehce kýčovitý, ale hezký. Je pravda, že já jsem, co se hudby týče, pěkně náročná sviňa, a tak debut nedebut hodnotím, jak hodnotím, jsem ale přesvědčen, že až Secret of Darkness naskládají více dobrého materiálu (což by s postupem času neměl být podle mě problém) a zalezou do profi studia, bude to o hodně lepší. Zatím tedy za poloviční hodnocení s tím, že to hlavní od nich ještě přijde, alespoň já si to myslím.
