Archiv štítku: Iskald

Reporty

Kampfar, Hate, Velnias

Napsat komentář
Kampfar, Hate, Velnias
Datum: 12.4.2014
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Kampfar, Hate, Velnias, Iskald

Večer 12. dubna jitřil emoce zainteresovaných ještě dlouho předtím, než na něj došlo – a aby taky ne, když norští Kampfar nepatří zrovna k těm kapelám, které v naší zemičce hrají co rok nebo dokonce častěji. Krom toho si Kampfar na cestu přibrali ještě formace Hate, Velnias a Iskald, což jsou spolky přinejmenším zajímavé, takže o lákavosti této akce jaksi nebylo zapotřebí vůbec diskutovat. O čem se však diskutovalo velmi živě, to bylo místo konání. Modrá Vopice je sice fajn podnik, ale jak mnozí internetoví diskutéři neopomněli zdůraznit, pro kapely formátu Kampfar nebo Hate poněkud nedůstojný, takže vedle velkého těšení provázely koncert i určitě obavy, jak to celé dopadne…

Vzhledem k tomu, že se mi nechtělo opakovat jednu nemilou zkušenost z loňského roku, na místo jsem dorazil už něco před sedmou večerní, což byl nejčasnější ze tří různých avizovaných časů začátku koncertu (!!!). Pochopitelně tedy nastalo to, co v podobných případech nastává, a tak mi z nedostatku jiné zábavy nezbylo než skoro hodinu pocucávat pivo a přemítat nad tím, jestli se čeští promotéři někdy naučí uvádět čas otevření klubu a čas začátku produkce. Musí se ale nechat, že když už se začalo hrát, bylo to na čas, a to přesně podle na místě vyvěšeného itineráře.

Údělu první kapely večera se ujali Norové Iskald, kteří do Prahy přivezli svou novou desku “Nedom og Nord”, a i když jsem je předem považoval za potenciálně nejslabší článek sestavy, stejně jsem byl relativně zvědavý, jak jejich muzika zafunguje naživo. A k žádnému velkému překvapení rozhodně nedošlo. Vzhledem k relativně nadprůměrné délce kompozic Iskald zaznělo pouhých pět skladeb, z nich první tři (dvě určitě, s tou třetí si úplně jistý nejsem) pocházejí z nové desky, a živě zafungovaly úplně stejně jako ve studiové podobě. Nebylo to vůbec špatné, ale tak nějak mě to vlastně vůbec nebavilo, i když v tom rozhodně byla slyšet kvalita. S předposlední skladbou se to ale začalo zlepšovat a samotný závěr už byl vážně super, takže si mě Iskald nakonec udobřili a jako příjemný rozjezd večera jejich vystoupení zafungovalo obstojně.

V pořadí druzí Velnias z USA možná v Evropě nejsou nijak zvlášť provaření, ale to jim nikterak nezabránilo v tom, aby přítomné (nebo aspoň mě) nechali zapomenout na Iskald a nasadili laťku podstatně výš. Jejich vystoupení se obešlo beze slov a skladby na sebe plynule navazovaly nenápadnými mezihrami, takže dojem z hudby nenarušovalo absolutně nic, a bylo to tak dobře. Samotnou muzikou totiž Velnias dokázali navodit divokou leč hutnou atmosféru, která si záhy podmanila nejen přední řady ale také stále houstnoucí dav lidí před pódiem. Agresivní a špinavá black metalová smršť protkaná parádními melodiemi zkrátka fungovala na jedničku a jediné, co tomu chybělo, byla větší tma (část klubu zůstala plně osvětlená) a umělá mlha. I bez nich ale šlo o výtečné vystoupení, které navíc zakončil perfektně vygradovaný závěr, při němž oba kytaristé padli na zem a mučili své nástroje až za hranice jakýchkoli melodií. Letmé “Thank you” ještě než se odebrali z pódia bylo jediným, co jsme se od Velnias doslechli, ale i tak mě jejich výkon nadchnul a nedlouho nato už jsem na merch stánku ochotně sázel stokoruny výměnou za jejich CD. Doufám, že to nebylo naposledy, co se u nás tahle kapela ukázala, protože jestli bude nadále pokračovat v trendu překonávání sebe sama (dva roky nazpět se Velnias představili jako support Agalloch), čekají nás velké věci…

Jestli první polovina večera patřila řekněme méně známým kapelám, s příchodem Hate už Modrá Vopice hostila jen ty áčkové. Poláci Hate sice možná stojí trochu ve stínu svých slavnějších souputníků Behemoth a Vader, ale kdo měl tu čest s nějakou jejich nahrávkou nebo živým vystoupením, ten ví, že i oni umí velice poctivě podrtit – a přesně to se také stalo ve Vopici. Sice jsem si během prvních dvou skladeb říkal, že je to trošku suché a bez energie, ale Hate mi zavčasu dovolili tento názor změnit, a pak už to byla opravdu smrtící death metalová řež. Jediní pomalovaní muzikanti večera pálili do lidí jednu drtivou pecku za druhou, v sále vůbec prvně za večer nebylo k hnutí a přední řady řádily a hulákaly jak se patří. Hate jsem měl tu čest vidět již dvakrát předtím a tohle byl jejich první klubový koncert, kterého jsem se zúčastnil, nicméně se mu podařilo oba festivalové sety překonat, protože atmosféra, jaká se v nevelkých prostorách Modré Vopice zhmotnila, byla prostě parádní a dokázala velice snadno strhnout. Hate přišli, odehráli svůj set, a když pódium zase opouštěli, měli publikum naprosto v hrsti – mě nevyjímaje. Nic jiného než upřímné a hluboké ocenění tohoto výkonu tedy prostě není na místě.

Hlavní hvězdu večera není třeba nikterak představovat. Diskografie Kampfar poskytuje celou řadu důvodů, proč se na jejich vystoupení zatraceně těšit, a aktuální novinka “Djevelmakt” se také vyvedla, takže asi není třeba dodávat, že se očekávání pohybovala hodně vysoko. A když už došlo na tolik očekávanou produkci, bylo jasné, že tohle bude nesmírně mazácká záležitost. Kampfar podle očekávání do setlistu zařadili hned několik skladeb z novinky, a ani naživo těmhle kouskům nebylo prakticky co vytknout. Osvědčené vály ze starších desek ovšem dominovaly, a to i co se odezvy fanoušků týče – a sledovat blažené dívčí úsměvy, které Kampfar vykouzlili prostřednictvím pecek “Ravenheart” nebo “Hymne”, byl jen takový příjemný bonus.

Démonický dlouhán Dolk mě velice příjemně překvapil výtečným zpěvem všech svých partů (zejména refrén “Mylder” byl velmi působivý) a dlužen nic nezůstal ani co se gest a vystupování týče. Stejně jako blahé paměti na Brutal Assaultu to působilo nesmírně sebejistě a důstojně, ale přitom velice pokorně, což u black metalových kapel není ani zdaleka samozřejmostí. V ohledu vystupování a pódiové prezentace vůbec však bohužel došly naplnění počáteční obavy a ukázalo se, že Vopice je pro Kampfar skutečně moc malá. Pěkným pódiovým proprietám, které zdobily pódium od samého začátku, to sice nijak zvlášť neubralo na přitažlivosti, automat na šipky někam zmizel a bicí postavené k pravé straně a čelem ke středu pódia také šly překousnout, ale na muzikantech zkrátka bylo znát, že by jistě využili podstatně větší prostor. Korunu pak všemu nasadila vcelku marná Dolkova snaha mávat nad hlavami předních řad jakýmsi praporem, který se sotva vešel pod strop…

Trochu nešťastný výběr klubu se ale ani na vystoupení Kampfar nakonec nijak zásadně nepodepsal. Kapela odvedla zcela profesionální a oddaný výkon, lidí byl plný dům, jejich odezva výborná a nakonec se z toho vyklubal opravdu podařený koncert, kterému z objektivního hlediska nejde vytknout prakticky nic. A i když finální část večera působila poněkud stísněným dojmem, než by se slušelo, Vopice si to zase vyžehlila velice zdařilým zvukem, který až na pár výjimek (zejména členitější pasáže u Iskald) neměl daleko k vzorové ukázce, jak to má znít. Celkově tedy šlo o vynikající hudební událost a ani náznakem nelituji vynaložených finančních prostředků. Za mě tedy velká spokojenost a až se někde poblíž Kampfar, Hate nebo Velnias ukážou, rozhodně budu mít o čem přemýšlet.

Recenze

Iskald – Nedom og nord

Komentáře: 2
Iskald - Nedom og nord
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 14.1.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. A Fading Horizon
02. Underworldly
03. Iskald
04. The Silence
05. Nidingsdåd
06. Nedom og nord

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ačkoli je kultovní doba 90. let už pěkně dlouho pryč, norský black metal je stále pojmem. Jistě, tenhle pojem hodně staví právě na (ne)slavné historii norské černěkovové scény, ale na druhou stranu nás tato scéna nepřestává zásobovat novými kapelami, kterým black metal učaroval natolik, že se jej jaly samy produkovat. Iskald, o nichž bude řeč v následujících odstavcích, jsou sice pořád relativně mladá kapela, ale za devět let své existence (sakra, to to letí!) už stačili vydat tři řadovky, a když v příslušných kruzích nadhodíte jejich jméno, určitě se najde dost takových, kteří budou vědět, o kom je řeč. Nedávno jim ale vyšlo čtvrté album a čistě na pohled se tváří, jako by mělo ambice dosáhnout hodně vysoko, tak se pojďme podívat, jestli se mu to daří.

Z čeho že koukají ty ambice? Album obsahuje šest skladeb, z nichž nejkratší má něco přes sedm minut, nejdelší, desetiminutový opus “Nedom og nord”, si vypůjčil jméno od desky; je tu i skladba, kterou kapela pojmenovala po sobě, a dokonce i přebal se tváří, jako by měl co nejvěrněji zobrazit, o čem že celí Iskald jsou. Jestli tohle nemá být deska, kterou chce kapela s konečnou platností definovat sama sebe, tak už tedy nevím. No, a je fakt, že se žádný fail vskutku nekoná…

Ačkoli se Iskald určitě dají zařadit k melodickým odrůdám black metalu, v jejich podání rozhodně nejde o nějaké vyměklé zpívánky pro ty náctileté, kteří zrovna zakopli o metal a připadají si velmi trve, a stejně tak nelze hovořit o tom, že by snad “Nedom og nord” bylo sólem pro klávesy, kterýžto nástroj dovede při nevhodném použití napáchat velké škody. Black metal, který zde Iskald prezentují, má k prvoplánové podbízivosti poměrně daleko a s přimhouřenýma očima by se dal popsat jako přiměřeně agresivní a mrazivý, ovšem zase si nemyslete, že jde o black metalovou agresivitu a mrazivost v pravém slova smyslu, to je přeci jen něco jiného. Klávesy sice na desce zaslechnout lze, ale hrají zde spíš podpůrnou než dominantní roli, a když si vyloženě nedáváte pozor, může se velice snadno stát, že o přítomnosti tohoto nástroje ve finálním mixu alba vůbec nebudete vědět. Drtivá většina melodií a vlastně i veškerého dění na “Nedom og nord” je totiž dílem kytar. Ty jsou opravdu všudypřítomné a na ploše osmačtyřiceti minut neustále dodávají všemožné riffy a melodie, které dominují celé desce.

Kompoziční stránka “Nedom og nord” je však trochu rozporuplná. Na jednu stranu je cítit, že album nesložili žádní amatérští cucáci, ale muzikanti, kteří už za sebou něco mají. Je velice komplexní, skvěle zahrané a pořád se na něm něco děje. I technicky je vše dotažené, zní to velmi kompaktně a chtělo by se říct, že deska postrádá hluchá místa. Jenže i při vší té kvalitě se nemůžu zbavit pocitu jisté přeplácanosti. Skoro to dělá dojem, jako by Iskald podlehli touze nacpat na “Nedom og nord” co nejvíc svých nápadů, ovšem výsledek se tak trochu obrátil proti nim, a místo aby člověk nestačil chytat a na své místo navracet spodní čelist, která co chvíli upadne zase o kousek níž, si spíš říká, že by tomu razantně prospěla určitá forma zjednodušení. Ono to sice zpočátku působí jako opravdu výborný matroš, který si jen říká o další poslechy, aby mohl odhalit své krásy, ale když mu je posluchač věnuje, sezná, že melodických motivů a riffů je tu takové množství, až je to kontraproduktivní. Jednak zdaleka ne všechny fungují tak, jak by měly, dělají dojem nedotaženosti a uspěchanosti (po třech letech od předchozí desky bych to fakt nečekal) a je z nich cítit, že by zasloužily nějak rafinovat a zbavit zbytečností, aby z nich zbylo jen to dobré; druhak se všechny tyhle různorodé jednotliviny navzájem více či méně potírají a to ubírá na atraktivitě i těm, které jsou fakt dobré – a že těch opravdu dobrých, místy i doslova výborných, na desce není úplně málo. Díky již zmiňovaným vlivům to ale dopadá tak, že si z celé desky opravdu pamatuji jeden jediný motiv.

Docela sprcha, co? No, jo… ale ono to nakonec není tak špatné, jako se to může tvářit. Pořád platí, že “Nedom og nord” obsahuje spoustu dobré hudby a některé skladby jsou opravdu docela dost fajn. U mě osobně vede dvojka “Underworldly” následovaná čtyřkou “The Silence”, i ostatní čtyři kusy nabízejí velmi solidní momenty a jako celek se to poslouchá vlastně úplně v pohodě. Akorát okolo pořád poletuje to otravné vědomí, že kdyby se Iskald udrželi trochu víc na uzdě, mohlo to být podstatně lepší. Ve svém současném stavu tak “Nedom og nord” určitě nemůže aspirovat na kdovíjak vysoké mety, ale jakožto v jádru dobré album má rozhodně na to, aby nejednomu posluchači zajistilo alespoň několik hodin slušné zábavy. Po těch pár hodinách ovšem akutně hrozí, že jeho atraktivita rapidně opadne, jako se to stalo v mém případě. Ten sestup se aktuálně zastavil na slabších sedmi bodech, takže teď si dám od Iskald radši chvíli oddych, protože kdoví – poslouchat jejich nové dílo dál, možná by se i tam sedmička ocitla v ohrožení…

Další názory:

Když Iskald před lety vydávali svůj debut “Shades of Misery”, ihned jsem si je zařadil do šuplíčku hodně nadějných kapel, v nichž je dost velký potenciál vyrůst, vlastně jsem byl tak nějak přesvědčen, že za pár let budou schopni přijít s naprosto fantastickou deskou, která všechny posadí na prdel. Od té doby uběhlo sedm roků (počítáno od 2007, debut jsem zachytil v jeho reedici, ne při původním vydání o rok dříve) a přišla již třetí deska, ale tak nějak se to stále nestalo. Že ten opus nepřišel s druhým “Revelations of Reckoning Day”, to jsem ještě chápal. Na třetím “The Sun I Carried Alone” si Iskald vybrali slabší chvilku, tudíž to asi měla být právě novinka “Nedom og nord”, s níž se to konečně zlomí, ale tak nějak pořád nic. Od nezáživného “The Sun I Carried Alone” sice Iskald laťku zvedli, avšak zázrak se pořád nekoná. Nemám proti té hudbě na “Nedom og nord” vůbec nic, nijak mi nevadí, je to pěkný melodičtější black metal, pár slušných momentů se najde, ale jednoduše jsem na tom albu prozatím nenašel nic, kvůli čemu bych jej vyloženě chtěl poslouchat. Známku 6,5/10 si Iskald zcela jistě zaslouží, protože dávat něco nižšího by vzhledem k úrovni desky zase nebylo fér, nicméně upřímně říkám, že už nemám potřebu zde to “něco” cílevědoměji hledat, což znamená, že jsem s nahrávkou nejspíš skončil. Nějak zklamaný ale nejsem, jelikož za ty roky ten zájem o Iskald trochu opadl a aktuálně přece jenom už dávám větší přednost jiné hudbě. Album je naprosto v pohodě, avšak žádný velký zázrak.
H.

Recenze

Iskald – The Sun I Carried Alone

Napsat komentář
Iskald - The Sun I Carried Alone
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 17.1.2011
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Alucinor
02. Under the Black Moon
03. Natt utover havet
04. Forged by Wolves
05. I lys mørket
06. The Sun I Carried Alone
07. Rigor Mortis
08. These Dreams Divine
09. Burning Bridges

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S Iskald mám, přiznám se, stále tak trošičku problém. Ani po poslechu třetího alba “The Sun I Carried Alone” stále nevím, jestli si mám tuto relativně ještě pořád mladou kapelu zařadit mezi nepřeberné množství skupin, které jsou sice vcelku dobré a solidní, ale nikterak výjimečné, nebo jestli mají Iskald šanci přehoupnout se do o poznání méně početné smetánky výborných kapel. Což o to, potenciál se v tvorbě tohoto norského dua jistě ukrývá, o tom není pochyb – to bylo celkem jasné už s první deskou “Shades of Misery” z roku 2006, ale stále mi v jejich muzice chybí nějaký ten kousíček navíc, punc originality, cokoliv. Prostě něco, díky čemu by Iskald proměnili nezpochybnitelný potenciál v opravdovou kvalitu.

“The Sun I Carried Alone” rozhodně není zlým albem. Poslouchá se velice dobře, obsahuje nejeden opravdu skvělý nápad – v podstatě v každém songu na posluchače nějaký vykoukne, ať už je to třeba kytarová melodie, v některých pasážích výrazně do popředí vytažená baskytara, ale klidně i čistý zpěv v jedné písni. I přes to všechno však “The Sun I Carried Alone” něco málo chybí. Jistě to znáte sami – člověk desku poslouchá, neshledává na ní nic špatného, zároveň však ale nedisponuje ničím, co by jej donutilo si ji pustit znovu. Skvělou nahrávku poznáte tak, že se od jejího poslechu za žádnou cenu neodlepíte; když ale poslouchám “The Sun I Carried Alone”, klidně si v průběhu odskočím na záchod a ani tu muziku nepozastavím.

Velká nevýhoda novinky Iskald tkví v tom, že neobsahuje žádnou jasnou “hitovku”, čímž samozřejmě nemám na mysli nějakou vlezlou odrhovačku, ale skladbu, jež by vás chytla napoprvé, napodruhé a jíž byste si ihned zapamatovali. To by samo o sobě zas takový problém být nemuselo – s přehledem vám tu vysypu obrovské množství nehitových desek, za které bych se nebál dát ruku do ohně – takové nahrávky vás ale musí dostat něčím jiným – celkovým vyzněním a atmosférou. Jenže ani v tom ohledu “The Sun I Carried Alone” zrovna neexceluje. Abych vám nějak lépe osvětlil, Iskald rozhodně mají dobré nápady, to ano, jen je nedokáží opravdu smysluplně zasadit do kontextu, čímž jsou jejich alba složená z velice dobrých detailů, jako celek však pokulhávají.

Podobně rozháraná je kapela i ve svém stylu. Hrají sice black metal, ale jsou příliš melodičtí a málo “zlí” na to, aby se vešli škatulky čistokrevné podoby stylu, avšak nejsou melodičtí natolik, abych se je nebál označit za melodický black metal. Hrají něco “mezi”, přičemž nějak podobně se to má i s kvalitou “The Sun I Carried Alone” – výsledek zůstal tak někde na půl cesty. Jako kdyby před cílem Iskald došel dech. Bráno čistě z objektivního hlediska, a to se týče i technických záležitostí či grafiky (zrovna tu měli Iskald vždy na úrovni), je všechno v pořádku, zbývá už jen dodat onu pověstnou třešničku na dortu…

Budu se nejspíš opakovat, ale i přesto, co jsem řekl výše, potenciál tihle Norové bezesporu mají. Dle mého názoru není “The Sun I Carried Alone” to úplně nejlepší, co ze sebe mohou dostat, a jsem přesvědčen, že na dalších počinech půjdou o hodně nahoru. Jak říkám, nedostatkem dílčích nápadů netrpí, tudíž jen stačí popostrčit to tím správným směrem a hned bude na světě výborná nahrávka. “The Sun I Carried Alone” je prostě a jednoduše lehce nadprůměrná věc, jejímž poslechem rozhodně nic nezkazíte, na druhou stranu ale ani nic moc extra nezískáte.