Země: Maďarsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 25.1.2013 Label: NoiseArt Records Tracklist: 01. Fear of Wonders 02. Swordbearer 03. Flaming Pride and Inexorable Defiance 04. Walk on Pagan Ways 05. Archai Pale Visions 06. Throne of Crows 07. Moonlight Wanderer 08. Equinox 09. The Spiral Path 10. Fiery Golden Dawn 11. Towards the Golden Halls Hodnocení: Ellrohir – 7,5/10 H. – 5,5/10 Průměrné hodnocení: 6,5/10 Odkazy: facebook / twitter

Před nějakým časem jsem byl pověřen hodnocením předchozího počinu této maďarské kapely. Že ten čas ale letí! Minulému albu s názvem “March for Glory and Revenge” byly v říjnu už tři roky. Nebudu zabíhat do detailů, protože zmíněná recenze nevyšla zde na Sicmaggot, přesto mi dovolte zde odcitovat alespoň svou tehdejší nosnou myšlenku – že je totiž pětičlenná parta Bornholm cosi jako “Moonsorrow východu”. Finské velikány viking folk metalu snad představovat nemusím, leda bych se znovu odkázal na svou jinou (ještě starší) myšlenku, že “když hrají Moonsorrow, tak se Valhalla otřásá v základech”. Nejspíš jsem se tehdy nechal unést víc, než co by si album bývalo zasloužilo, ale rozhodně jsem byl nadšen, tudíž není divu, že jsem podobně nadšeně skočil po možnosti recenzovat také novinku.

Jak šel čas, tak došlo v kapele hned ke dvěma změnám. Ta první méně významná (baskytaristi prominou) nastala na pozici oné “divné kytary se čtyřmi strunami”, která by sice každému chyběla, ale nikdo si jí obvykle moc nevšímá. S basou tedy muziku už netvrdí István “Saterion” Kosovics, ale Gyula “Hjules” Havancsák. K podstatnější rošádě došlo na postu zpěváka, kde chlapíka se zvučně seversky znějící přezdívkou Thorgor nahradil poněkud méně vznešeně znějící (nikoliv co se vokálního výkonu týká) Renfield. Popravdě asi bych si to sám od sebe neuvědomil, nebýt toho, že jsem se podíval na lineup. Buďto znějí oba dva tak podobně, anebo spíš jsem stará nepozorná hluchota. Vyberte si. Je pravdou, že u Thorgora jsem kdysi žehral na výrazný přízvuk v jeho angličtině, což mi tentokrát tolik nepřišlo.

Abychom dokončili výčet sestavy, tak kytarové duo Astaroth a Vozargh, doplněné bicmenem Dávidem Juhászem, zůstalo nezměněno. Astaroth je pak jediný člen, který pamatuje vznik v roce 2000, zbytek se kolem něj relativně často mění. Jména vám zřejmě nebudou nic moc říkat, žádný z nich žádnou zvlášť velkou díru do hudebního světa zatím neudělal. Přinejmenším ne coby muzikant – Astaroth a Hjules se totiž zároveň věnují coverartům, přičemž první si zapsal zářez například v podobě obalu pro “Carolus Rex” od Sabaton a druhý má v bohatém portfoliu jména jako Annihilator, Elevenking, Grave Digger či Stratovarius.

Toto má ale být hudební recenze a nikoliv věstník přátel grafiky, tudíž jaká je zde muzikální náplň? Zmítal jsem se na pochybách, zda si stát za tvrzením, že jde o “východní” Moonsorrow. V mnohých chvílích zmíněné srovnání poněkud kulhá na obě nohy. Myslím, že je to zejména v úrovni kláves – na rozdíl od finských protějšků nemají Bornholm ve svém středu “profesionálního” klávesáka a možná to hraje roli. Ne, že by bylo jejich podání špatné, ale tak majestátní jako v případě severského vzoru ty klávesy prostě většinu času nejsou. Nicméně jsou na druhou stranu pasáže, kde to zase Moonsorrow připomíná velice velmi – například song “Equinox” a zejména závěrečná část od ccca 3:30 s akustičtějšími pasážemi. A pak je tu zpěvákův vokál, který je místy přímo fantastický. Kytarové jádro kapely se činí též a ani k bicím nemám zvláštní výhrady.

Kombinací všech prvků, které Bornholm mohou nabídnout a předvést, dosahuje podle mého jejich tvroba vrcholu ve skladbě “The Spiral Path”, kterou bych opravdu na roveň nordickým králům Moonsorrow neváhal postavit. Zajímavý je naproti tomu druhý song “Swordbearer”. Specifické použití sborového zpěvu v něm mi totiž ihned evokovalo styl Ensiferum. Prvně mi to nedošlo, ale bližší pohled na název songu naznačuje zajímavé souvislosti…

Abych pořád jen nechválil, tak musím přiznat, že spousta skladeb, hlavně z první poloviny alba, mi víceméně splývá dohromady, tutíž se dá říct, že jde sice o technicky kvalitní, avšak poměrně nevýraznou tvorbu. To nahrazuje druhá část – jak už zmíněné songy, tak (téměř) závěrečná “Fiery Golden Dawn” s krásným klávesovým intrem, výrazným ústředním riffem a recitovanými psasážemi textu, ze kterých přímo sálá epičnost a majestát. Dojem potrhuje následující nádherná atmosférická instrumentálka “Towards the Golden Halls”, která mě vždycky nutí začít si pískat ještě nějaký kontrapart, kterým bych doplnil úžasnou atmosféru okamžiku. Perfektní outro, kterým končí běžná verze alba. Bonus nabízí ještě dva tracky, z nichž druhý je “Valhalla”, cover od Bathory, jež je bezpochyby jedním z výrazných vzorů maďarské kapely. Ostudu rozhodně neudělali.

Bez dvou minut a dvou vteřin hodina viking folk metalové hudby se poslouchá dobře. Občas sice trošičku sklouzáváme k průměrnosti, ale pořád je to kvalita a příjemný poslech. Nesáhnu tentokrát tak (a zřejmě taky poněkud nesmyslně) vysoko, jako když jsem hodnotil “March for Glory and Revenge”, ale “Inexorable Defiance” je určitě důstojným nástupcem, v mnohém snad i lepším. Rozhodně je možné udělat si čárku za kvalitní viking metal a kvalitního reprezentanta maďarské metalové scény, která má světu co nabídnout.

Další názory:

Ono to samo o sobě není vyloženě zlé, přesto má “Inexorable Defiance” jednu obrovskou slabinu, a sice že spíš než jako vlastní svébytná deska zní, jako kdyby Bornholm prostě posbírali jeden kousek od všech svých oblíbených kapel a všechno pak splácali na jednu hromadu – a ejhle, opus je na světě. Bohužel, není. Dá se to poslechnout, je to relativně příjemná nahrávka, která ovšem nenabízí ani inovativní přístup, ani alespoň zábavné podání již slyšeného. Člověk si to pustí, v pohodě to i doposlouchá, ale nic extra mu to nedá, a až kotouček s “Inexorable Defiance” v drážkách dohraje, půjde posluchač zase o dům dál hledat nějaký trochu kvalitnější melodický black metal. Tohle je jenom průměr s ambicí – a takových alb dnes vycházejí desítky, ne-li stovky.
H.