Archiv štítku: Keep of Kalessin

Keep of Kalessin v Rock klub Tartaros

Drak Kalessin sa zobúdza z príbehov Ursuli K. Le Guinovej a mieri na turné po Európe. Nórska kapela KEEP OF KALESSIN, ktorá funguje s prestávkami viac než 20 rokov navštívi aj Slovensko a jedinou zastávkou bude Banská Bystrica a nebude to nikde inde ako v Rock Klube Tartaros. Gitarista a skladateľ Keep of Kalessin, Obsidian Claw, predvedie svoje jedinečné gitarové umenie na Slovensku po dlhých rokoch.

Spolu s Nórmi sa na tomto turné predstavia aj ďalší severania. Fíni SHADE EMPIRE vydali svoj posledný album „Poetry of the Ill-Minded“ pod osvedčenou značkou Candlelight records a na ich melodický industrial black/death sa môžete tešiť práve počas tohto turné.

Žánrovo pestrú trojicu doplní americká blackened progressive melodeath metalová kapela MALPHAS. Minulý rok im vyšiel album „The 39th spirit“ pod vydavateľstvom Via Nocturna.

Keep of Kalessin

Čoskoro taktiež predstaví slovenský support pre tento koncert. Kapely, ktoré majú záujem si zahrať, nech píšu na email: booking.tartaros@gmail.com

Kde: Rock klub Tartaros, Banská Bystrica
Kedy: 21. 6. 2019 (piatok)
Vstupné: predpredaj: 15€, na mieste 18€ (predpredaj v sieti: www.ticketlive.sk)
FB event: https://www.facebook.com/events/383830535803662/

[tisková zpráva]


Keep of Kalessin – Epistemology

Keep of Kalessin - Epistemology
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 16.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Cosmic Revelation
02. The Spiritual Relief
03. Dark Divinity
04. The Grand Design
05. Necropolis
06. Universal Core
07. Introspection
08. Epistemology

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od poslední desky „Reptilian“ se toho v táboře Keep of Kalessin událo poměrně dost. I když… zas tolik toho vlastně nebylo, ale do fungování formace to zasáhlo citelným způsobem. V roce 2013 totiž sestavu opustil dlouholetý zpěvák a frontman Thebon – nebo spíš byl tak trochu vyhozen, a to za poměrně dementních okolností. Na nějaký ten měsíc se totiž spláchnul někam do džungle a podle všeho moc neodpovídal na zprávy kapely, načež ho zbytek Keep of Kalessin vyrazil a oznámil to v prohlášení, na nějž Thebon promptně reagoval, že beztak už nějakou dobu uvažoval o odchodu.

Pro nás je však nyní důležité především to, že se Keep of Kalessin rozhodli neshánět se po náhradníkovi, ale zredukovat své řadu na trio s tím, že hlavního vokálu se ujme kytarista a hlavní skladatel Obsidian Claw. Svou novou podobu pak Norové poprvé představili ještě v témže roce, tedy 2013, na krátkém EP „Introspection“. Právě jeho titulní skladba, o niž šlo na tom počinu především (další dva songy tam byly leda tak do počtu na natažení stopáže – čiré zbytečnosti), naznačovala, že by Keep of Kalessin možná s (nucenou?) změnou sestavy mohli chytit druhý dech. Po výtečné desce „Armada“ z roku 2006 totiž začala kvalitativní laťka jejich tvorby povážlivě klesat, a zatímco „Kolossus“ (2008) ještě šlo poslouchat bez problémů a mělo pár příjemných momentů, další počin „Reptilian“ (2010) již Nory představil v absolutně jalové formě. „Introspection“ s velice hezkým čistým refrénem však slibovala, že by se Keep of Kalessin mohli opět zvednout ke slušnějšímu výkonu.

Novinku „Epistemology“ Norové kutili relativně dlouhých pět roků, nicméně tuto prodlevu zapříčinily již zmiňované čachry v sestavě a také hojné koncertování. Přesto je však na místě se zeptat, zdali se za takovou dobu kapela někam pohnula (ať už co do výraziva či co do kvality) a případně také kam – pět let je přece jenom půl dekády a to už není úplně málo. „Epistemology“ však veškeré na naděje na zajímavější nahrávku s naprostým přehledem a velice rychle rozmetalo. Novinka totiž bohužel trápení Keep of Kalessin jen prodlužuje a je zase o kus dále od stavu, který by šel nazývat dobrou hudbou.

Ambice však Keep of Kalessin dle všeho stále nescházejí. Z „Epistemology“ je znát snaha o vytvoření epického dílka, čemuž ostatně odpovídají i neskromné délky kompozic. Sice se zde nenachází žádná skladba, jež by pokukovala po čtvrthodinové hranici, jako tomu bylo v případě „Reptilian Majesty“ na „Reptilian“, ale zase se zvedla průměrná délka písně, takže – budeme-li se nyní bavit o základní verzi alba – pouze „Universal Core“, již jmenovaná „Introspection“ a „Cosmic Revelation“, která je však jen krátkým intrem, nepokořily sedmiminutovou stopáž. Zbylých pět věcí se pohybuje v rozmezí od sedmi do téměř deseti minut, což by sám o sobě nebyl problém, pokud by drtivá většina těch minut nebyla vyplněna zoufale nudným hudebním vakuem.

„Epistemology“ se vlastně nese v obdobném duchu jako „Reptilian“, z něhož rovněž byla cítit podobná (snad i křečovitá?) snaha o vytvoření epického alba, která se ovšem ne zcela povedla. Novinka je však ještě méně zábavná a ještě více nudná. A to z ní dělá nahrávku, jejíž poslech se rovná ztrátě času.

Problém není ani tak v tom, že by Keep of Kalessin neměli vůbec žádné nápady, jelikož pár přinejmenším solidních chvilek se přece jen v průběhu alba najde. Vyjma již propíraného čistého vokálu v „Introspection“ je to namátkou pasáž v druhé půli šesté minuty „The Spiritual Relief“ nebo některé momenty v „Necropolis“. Pro mě osobně je však tím úplně největším neduhem „Epistemology“ naprostá nekonfliktnost a stravitelnost… celé je to strašně hodné, nevýrazné, až středněproudové. Současní Keep of Kalessin jsou black metalem leda tak formálně (a to rozhodně nepatřím mezi lidi, pro něž by black metal končil u maximálně tříminutových punkových odrhovaček o dvou akordech), ale v reálu s podstatou tohoto stylu nemají společného zhola nic.

Jinými slovy řečeno, Keep of Kalessin dnes mají blíže k Sabaton než k Mayhem (bez ohledu na fakt, že u nich svého času hostoval Attila Csihar) – a to v žádném případě nemyslím jako pochvalu. Anebo řečeno ještě jinými slovy: „Epistemology“ je hodno svého obalu a své grafiky, z níž nechutně smrdí digitální lacinost – i samotná ta hudba je totiž umělá a „plastiková“. Zdánlivě nablýskaná a výpravná, ale v jádru zcela prázdná.

Vedle odporně nesympatické nekonfliktnosti tu pak je ještě jeden zásadní problém, jenž „Epistemology“ definitivně láme vaz, a tím je úroveň samotného materiálu. Sice jsem výše tvrdil, že se sem tam nějaký solidní nápad urodí, ale ve výsledku jsou to jen malinké ostrůvky v prefabrikovaném moři nudy. Jedná necelá minuta „The Spiritual Relief“ je možná v pohodě, ale zbylých devět je takřka o ničem. A co teprve věci jako „Dark Divinity“, „The Grand Design“ nebo „Universal Core“, které jsou bolestivě nevýrazné a nudné v celé své délce. Pár povedených nápadů na desce sice je, ale je jich tak málo, že se v okolním bahně utopí – a zas tak povedené, aby kvůli nim stálo za to trpět ten zbytek, nejsou ani omylem.

Keep of Kalessin

Netřeba to dále prodlužovat – „Epistemology“ nemá daleko k průseru. Formální úroveň sice Keep of Kalessin mají, ale co do skutečné kvality a síly svého sdělení jsou již Norové v regulérním podprůměru. Průměrem totiž byl „Reptilian“ a novinka je v porovnání s ním ještě horší. Je tomu devět let, co vyšla skvělá „Armada“ – a je až neuvěřitelné, jak obrovským způsobem se dokázali Keep of Kalessin během těch devíti let a tří alb propadnout. Není sebemenší důvod být shovívavý – „Epistemology“ je prostě zcela zbytečná záležitost, s níž se absolutně nevyplatí ztrácet čas.

Nerad to říkám, ale Keep of Kalessin jsou již za zenitem a se současnou tvorbou dělají svým starším deskám ostudu­… a když už jsme u toho, zcela upřímně se bojím jejich aktuálního záměru začít přetáčet starší skladby, což prostě nemůže dopadnout dobře. Může vám to připadat jako pěkně svinské prohlášení, ale nemůžu si pomoct: rozpad by byl důstojnější. A to říkám jako člověk, jenž svého času téhle kapele dost fandil.


Redakční eintopf #58.2 – speciál 2013 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2013:
1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
2. In Vain – Ænigma
3. Agrypnie – Aetas cineris
4. Vulture Industries – The Tower
5. Fjoergyn – Monument Ende

CZ/SVK deska roku:
1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान

Neřadový počin roku:
Keep of Kalessin – Introspection

Artwork roku:
Schizofrantik – The Knight on the Shark

Shit roku:
Odraedir – Troll’s Cave

Koncert roku:
Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013

Videoklip roku:
Hentai Corporation – Equilibristic Brides

Potěšení roku:
fungování a obsah Sicmaggot

Zklamání roku:
dění okolo Slayer

Top5 2013:

1. Ihsahn – Das Seelenbrechen
Abych pravdu řekl, “Das Seelenbrechen” je letos jedinou deskou, která z mého hlediska bezezbytku splňuje všechny podmínky k tomu, aby se dostala do Top5. Jak je to možné? Snadno. Letos sice bezpochyby vyšla řada brilantních alb, jenže bohužel je vydali interpreti, které neznám, neposlouchám nebo jsem se jim ještě pořádně nestihnul věnovat. Ihsahn tedy letos vyhrává, ale netvrdím, že nejsou počiny, které by zrovna ten jeho aktuální strčily do kapsy.

2. In Vain – Ænigma
Po tom, co jsem napsal výše, to vypadá, jako by zbytek Top5 byl takový lepší průměr, ale to není pravda a In Vain jsou toho důkazem. Jejich “Ænigma” je totiž opravdu skvostným dílem, jehož jediným problémem je, že na genialitu oprávněně pomýšlí, ale nepodařilo se mu na ni dosáhnout zcela. To ale vlastně vůbec nevadí, protože každý poslech této desky je vážně skvělým zážitkem, který jsem si v průběhu roku dopřál nespočetněkrát a nehodlám na tom nic měnit ani v budoucnu.

3. Agrypnie – Aetas cineris
Od doby, co jsem tuhle kapelu poprvé uviděl na pódiu Phantoms of Pilsen, ji řadím mezi své nejoblíbenější black metalové spolky vůbec, a že tak nečiním nadarmo, mi Agrypnie potvrdili vydáním své aktuální desky “Aetas cineris”. Pečlivě vybroušený výraz kapely, jaký Agrypnie na novince posluchačům servírují, je potěchou pro každého, kdo vyznává atmosféričtější podoby black metalu a ani v nejmenším nepřeháním, když tvrdím, že jde o mimořádný a neopakovatelný zážitek. Brilantní album!

4. Vulture Industries – The Tower
Odkaz Phantoms of Pilsen podruhé. Tento avantgardní norský spolek mi svým třetím albem připravil skutečně vydatné posluchačské hody, neboť album “The Tower” je zatím nejpropracovanějším a nejdospělejším dílem kapely. To je samo o sobě chvályhodná věc, ale když vezmeme v potaz vysoké kvality jeho dvou předchůdců, začíná být jasné, že jde o skutečně silné album, jemuž nečiní sebemenší problém ukojit choutky snad každého náročnějšího posluchače. Nemohu než vřele doporučit každému zájemci o netradiční a kvalitní hudbu.

5. Fjoergyn – Monument Ende
Na jednu stranu jsem trochu rozmrzelý, že jsem letos nestihl poslechnout víc opravdu kvalitních desek, ale na tu druhou jsem tomu rád, protože takhle můžu s čistým svědomím do Top5 uvést jednu ze svých nejoblíbenějších kapel vůbec. Fjoergyn skrze desku “Monument Ende” posunuli svůj výraz na úplně novou úroveň a dali vzniknout dílu, které je ve všech směrech vynikající a plným právem si může nárokovat označení opus.

Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness

CZ/SVK deska roku:

1. Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness
Mizérie nedostatku dobrých alb, které jsem při této příležitosti schopen vyjmenovat, se opakuje i na domácím písečku, ovšem s jedním drobným rozdílem. Na domácí scéně vím minimálně o dvou albech, které by podle mě tento žebříček opanovaly, jenže ačkoli jsem obě vyhlížel s velkou netrpělivostí, obě zkrátka vyšla tak pozdě, že jsem jim v záplavě jiné hudby nestačil věnovat dostatek poslechů na to, abych mohl vynášet soudy. Heiden a Dying Passion tedy prominou, ale tentokrát to vyhrávají black metaloví okultisté Inferno. Dlužno však dodat, že jejich aktuální počin “Omniabsence Filled by His Greatness” má kvalit na rozdávání a tuto kategorii nevyhrává ani omylem jen proto, že by nic jiného nebylo po ruce. V recenzi, respektive hodnocení se o tom ostatně píše víc.

2. Cult of Fire – मृत्यु का तापसी अनुध्यान
Ačkoli mě novinka Cult of Fire předem vlastně vůbec nevzrušovala, její indická aura a pak také páně H. zuřivá doporučení mě nakonec zviklaly a já ji párkrát protočil. A jo, je to dobré, navíc dost nezvyklé a minimálně v našich podmínkách naprosto ojedinělé. Přesto ale nemohu říct, že by mě to album nějak extra uchvátilo. Buď si to žádá víc poslechů, nebo na to holt nejsem úplně správný materiál… Pro fandy black metalu ale rozhodně povinnost!

Neřadový roku:

Keep of Kalessin – Introspection
Aby toho nebylo málo, tristní statistika kvalitních letošních počinů, které jsem zároveň slyšel, se promítá i do neřadové kategorie. DVD jdou nějak mimo mě, splitko jsem neslyšel žádné, demáče a singly se mi také vyhnuly a rereleasy ignoruji úplně, takže tu zbývá kategorie EP, kde jsem se dostal na celé dva počiny, které jsem letos slyšel a mohu mezi nimi vybírat. Vítězní Keep of Kalessin se svým “Introspection” do světa díru rozhodně neudělali, ale vzhledem k tomu, že druhé z těch dvou EP to nakonec dotáhlo na vítězství v kategorii Shit roku, asi nemusím nic víc dodávat.

Schizofrantik - The Knight on the Shark

Artwork roku:

Schizofrantik – The Knight on the Shark
Důvody, proč volím zrovna tento obal, jsou dva. Zaprvé jsem se už loni přesvědčil, že vybírat mezi několika skutečně krásnými obaly je úloha nezáviděníhodná a její výsledek je dost nefér. No, a pak je tu skutečnost, že mě letos snad žádný přebal neoslovil tolik, abych si na něj vzpomněl (oukej, vážně se mi líbí ten od domácích Inferno, ale stejně). Proto volím srabáckou taktiku – výběr toho nejšílenějšího a svým způsobem i nejgeniálnějšího artworku, na jakém letos mé oči spočinuly. Uznejte sami, můj favorit je skutečně těžká váha.

Shit roku:

Odraedir – Troll’s Cave
Na férovku se přiznám, že jsem opravdu nechtěl dávat Odraedir další sodu ještě tímhle způsobem, protože si myslím, že jejich aktuální EP vážně není tou úplně nejhorší hudební žumpou, která letos vyšla. Jenže bohužel, stejně jako se mi letos vyhnulo větší množství opravdu dobrých nahrávek, se mi do cesty nepostavil ani vyložený odpad, takže je mi líto. “Troll’s Cave” je skutečně to nejhorší, co jsem letos slyšel.

Koncert roku:

Rotting Christ: Praha – Nová Chmelnice, 2.3.2013
Ačkoli by se mohlo zdát, že v roce, kdy v Praze vystoupili Iron Maiden, poputuje titul koncert roku směr Albion, není tomu tak a namísto toho se mohou radovat řečtí veteráni Rotting Christ, jejichž vystoupení jsem měl tu čest konečně zhlédnout zkraje března. Ano, jisté pochyby, jestli by toto ocenění nepříslušelo spíše zdrcující fracouzské psychedelii v podání skvostných Aluk Todolo, se dostavily, ale kdepak. Na to, co v Matrixu předvedli Rotting Christ, budu vzpomínat ještě zatraceně dlouho. Tak moc skvělé to bylo!

Videoklip roku:

Hentai Corporation – Equilibristic Brides
Když jsem na odchodu z premiéry tohoto díla hučel něco o klipu roku, myslel jsem to docela vážně, ale stejně jsem myslel, že se do konce roku nějaká pecka, která mě úplně uzemní, objeví. Jenže co čert nechtěl, pecka se neobjevila, takže pražští pošahanci svoje postavení uhájili. Ať žije zvěř všeho druhu!

Potěšení roku:

fungování a obsah Sicmaggot
Vybrat něco, co by mě letos vážně potěšilo, se ukázalo být docela náročným úkolem. Nabízel by se koncertní reunion mé srdcovky Emperor, jenže potvrzení kapely pro Brutal Assault je stále v nedohlednu a nutnost táhnout se přes půl Evropy mi tu radost krapet kalí. Po krátkém brainstormingu jsem tak usoudil, že sáhnu po trochu sebestředné možnosti a zvolím upřímnou radost z toho, že se našemu skromnému blogísku za ty roky, co se jeho fungování účastním, podařilo prakticky z ničeho vybudovat jisté (byť značně omezené) jméno, oslovit stále se rozšiřující okruh vás, čtenářů, a především dosáhnout formální i obsahové úrovně, za kterou si celá redakce může pevně stát. To mě opravdu těší a doufám, že tento trend bude pokračovat i nadále.

Zklamání roku:

dění okolo Slayer
Adeptů na zvěčnění v této kategorii se sešlo hned několik (jmenujme třeba odchod zpěvačky Candice Clot z řad francouzských corařů Eths nebo rozporuplný výsledek, jakým dopadlo nové album Månegarm), ale nakonec volím všechen ten mrzutý humbuk, který se letos udál okolo legendárních Slayer. Úmrtí Jeffa Hannemana, vyhazov Davea Lombarda a blbá nálada, která z toho všeho pramení, to vše se dotklo i mě, a to prosím Slayer prakticky neposlouchám.

Ihsahn

Zhodnocení roku:

Jak už to bývá každý rok, i během toho s trojkou na konci se na hudebním poli udála řada věcí – ať už dobrých nebo špatných. Ale stejně mi připadá, že proti předchozím několika letům byl ten (skoro) uplynulý takový klidnější, méně výrazný, bez větších extrémů na obě strany. Nejvíc se to asi projevilo v tom, že vyšlo relativně malé množství extrémně dobrých i extrémně špatných desek, a když už se nějaké takové objevily, většinou to bylo u kapel, které člověk snadno mine, a pak najednou není co psát do vánočního eintopfu. Další věc, které jsem si letos začal opravdu všímat, je přesycenost scény a z toho plynoucí druhotné efekty – hromady zbytečných nahrávek, zmlsanost posluchačů, nespokojenost s obsazením festivalů (letos se delší dobu moc pozitivně nehovořilo ani o soupisce dosud nedotknutelného Brutal Assaultu), tristní návštěvnost na klubových akcích… Je to asi průvodní jev doby a jejích specifik, ale stejně by bylo fajn, kdyby si lidé zase začali muziky víc vážit a vrátili se do klubů. A samozřejmě kdyby taky někteří muzikanti dostali rozum a scéna se trochu pročistila – ale to už je utopie. Snad to tedy příští rok aspoň zůstane na stejné úrovni a nebude se to horšit.


Winter Masters of Rock 2013

Winter Masters of Rock 2013

Datum: 23.11.2013
Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics
Účinkující: Amorphis, Children of Bodom, Daniel Krob, Decapitated, Kamelot, Keep of Kalessin, Medeia, ReVamp, Soilwork, Starkill, Sybreed

Rok se s rokem sešel a i pro letošek tak nastal ten správný čas, aby koncem listopadu vypukl další, již devátý ročník festivalu Winter Masters of Rock, jenž zpočátku působil jen jako takový chudší příbuzný svého letního bratříčka, ovšem pořadatelé už řadu let ukazují, že i v rámci jedno dne se dají poskládat docela zajímavá jména, což byl případ i minulé soboty, kdy se Sportovní hala Euronics a přilehlé prostory proměnily v shromaždiště metalových fanoušků z blízkého i dalekého okolí. Oproti loňskému roku se akce přesunula z promrzlého Zimního stadionu Luďka Čajky do fanouškům velmi dobře známé sportovní haly s menšími prostory, což je rozhodnutí, které si nese svá pro a proti, ovšem o tomto bude ještě v závěru řeč, takže teď se pojďme podívat, jak tento moravský svátek tvrdé hudby dopadl.

Stejně jako spousta dalších návštěvníků akce jsem svůj příchod do haly naplánoval až na tu věhlasnější část vystupujících kapel, takže jsem si s klidným srdcem nechal ujít set zahajovacího Daniela Kroba se svou doprovodnou kapelou, jenž na poslední chvíli nahradil vypadnuvší norskou partu Tellus Requiem, která vystoupení odřekla ze soukromých důvodů. Protože jsem se na tyto Nory nechystal, nechala mě změna naprosto chladným, což už se ale nedalo říct o Sybreed, kteří by měli podporovat svou povedenou řadovku “God Is an Automaton” a jejichž strojový metal bych viděl velmi rád, ale náhlý odchod zpěváka Benjamina z řad kapely záměr můj i řady dalších úspěšně překazil. Jak správně tušíte, vypustil jsem i následující dvojici vystupujících Medeia a Starkill, o nichž jsem doposud nic moc neslyšel, a radši jsem se rozhodl šetřit síly na pozdní hodiny, kdy přišly vhod.

Zhruba o tři čtvrtě na tři se pódia chopili Keep of Kalessin, kteří se po vyhazovu zpěváka Thebona představili v trojčlenném obsazení, kdy se vokálů ujal kytarista Obsidian Claw, jemuž vydatně sekundoval basák Robin “Wizziac” Isaksen. Letmo jsem zaslechl našlapanou “The Awakening”“Reptilian” a kapela zněla velmi dobře. Drtivý black metal dopadal na stále ještě řídký dav pod pódiem s obrovskou intenzitou, a jak jsem se obával, že zvuk se v případě Keep of Kalessin bude slévat do neforemného hluku, tak jsem byl překvapen jeho relativní čistotou. Dobrou polovinu jejich setu jsem obětoval procházce po venkovním areálu, takže jsem pořádně stihl až závěrečný trojblok “Dark as Moonless Night”, “The Divine Land” a “Ascendant” a vážně to nebylo zlé. Samozřejmě, že velké očekávání budil fakt, jak se Obsidian a Wizziac poperou s party Thebona, a oba rozmetali veškeré pochyby, protože nebudili dojem, že by jim tato role byla cizí a nepřirozená.

Následovala polská drtička Decapitated, od níž znám pouze poslední desku “Carnival Is Forever”, z níž se při tvorbě setlistu čerpalo hodně a nakonec to nebylo na škodu. Nevěřil bych, že jejich tvorba, která mě z desky nechává naprosto chladným, bude znít naživo tak skvěle. Technický death metal byl v živém provedení neuvěřitelně chytlavý a dredatý řvoun Rafał přenášel do publika tolik energie, že by se z toho jiní mohli učit. Pobíhal, skákal, hecoval a neúnavně poháněl mašinu, která mu kryla záda. Jejich set měl místy až hardcorovou našlapanost, což umocňoval circlepit, který se zastavil jen při sekanějších pasážích, jako třeba v “Pest”. Čtyřicet minut jejich nářezu bylo akorát a z mého pohledu byli Decapitated velkým překvapením a věřím, že jejich energický set si užili i fanoušci, kteří této hudbě jinak běžně neholdují.

Holandská Floor Jansen se svou domovskou partou ReVamp má na kontě slušné druhé album “Wild Card”, z něhož do nás hned při nástupu napustili dvojici “The Anatomy of a Nervous Breakdown” s podtituly “One the Sideline” a “The Limbic System”. Asi nejvýraznější skladby vystoupení i samotné desky hned z kraje ukázaly, jakou cestou se dál pošlape. Jistota, s jakou tahle vytáhlá diva přecházela od civilního zpěvu k opernímu přednesu, byla nevídaná. Teď budu možná za debila, ale neměl jsem vůbec zdání, že zvládá i hrubý growling, který předvedla mimo jiné v úvodní skladbě, takže jsem celkem překvapeně zíral. Mix symfonického a gotického metalu s přiměřenou dávkou progrese měl skvělou atmosféru, ačkoli snad nemusím připomínat, že hlavní zásluhu na tom měla právě Floor, která to s publikem umí. Je jedno, jestli se občas zhoupla do rytmu řízné hitovky “Wild Card”, nebo zpomalila vlezlou baladou “Sweet Curse”, která paradoxně nekazila slušně rozjetou show, ale nemohl jsem z ní spustit oči a hlavně uši. Zpívalo jí to fakt náramně. Celkem spravedlivě se tahaly skladby z obou dosavadních alb, i když “Wild Card” mělo mírně navrch jak množstevně, tak i kvalitativně, protože jeho zástupci působily o něco vyrovnaněji než věci z eponymního debutu jako třeba slabá “Kill Me with Silence”. Instrumentální část kapely zněla velmi dobře a hlavně sehraně. Zejména kytarová dvojice Jord Otto a Arjan Rijnen se mi líbila, takže přiznávám, že jejich vystoupení jsem užil mnohem víc, než jsem původně očekával.

Göteborgští Soilwork platili za jedno z největších lákadel celého dne a nutno dodat, že celkem oprávněně, protože minimálně v rámci žánru už se vypracovali v prvotřídní hvězdy. V průběhu úvodní “This Momentary Bliss” na to tahle parta vlítla s obrovskou vervou, kterou početný kotel náležitě ocenil. Škoda zpočátku přehuleného zvuku kytar, za nimiž se Björn ztrácel. Dokud agresivně řval, tak se dokázal do popředí prodrat bez větších problémů, ale jakmile měl přejít do melodických nápěvů, tak jej bylo slyšet o poznání hůř. Během prvních tří skladeb se to srovnalo do lepší podoby, a frčelo se tak dál. Vědoma si síly svého aktuálního dvojalba “The Living Infinite”, si z něj kapela vybrala ty největší pecky, takže krom úvodní “This Momentary Bliss” jsem zachytil ještě chytlavou “Parasite Blues” a “Spectrum of Eternity”, nicméně mám dojem, že ještě dva kousky z ní zazněly, ale ty už si z hlavy nevybavím. Posluchačstvo se překvapivě chytalo jak na nové, tak starší pecky, ovšem je fakt, že když přišly na řadu léty prověřené hity jako “Overload”, “Follow the Hollow” nebo závěrečná hymna “Stabbing the Drama”, tak to bylo jiné kafe. Pod pódiem to vřelo po celou dobu na vysoké otáčky, nicméně když Björn ohlásil svými slovy “thrashy” řežbu “Bastard Chain”, tak atmosféra pěkně zhoustla a v tu chvíli bych se kolotoči těl nacházet určitě nechtěl. Výkonu Soilwork nechybělo pořádné nasazení a třeba basák Ola Flink byl po celou v jakémsi transu. Nevím, jestli ten chlápek na něčem frčí, nebo je na pódiu takový šílenec, ale jeho výkon působil naprosto odevzdaně. Totéž platí i pro skvělého Dirka Verbeurena, který za svou úspornou bicí soupravou předváděl nadstandardní výkon. Dost lidí mluví o Soilwork jako o nejlepším výkonu večera, což se jim nedivím, protože to mělo spád a i přes hodinový hrací čas to odsýpalo náramně.

Následoval melodický dvojblok v podobě Amorphis a zámořských Kamelot, kdy hlavně na prvně jmenované jsem se dost těšil. Jsem toho názoru, že od té doby, co se další dredař Tomi Joutsen přidal do řad této finské stálice, tak se jim albově až nevídaně daří. Úvodní těžkotonážní “Shades of Gray”, která spustila po krátkém intru, musela přesvědčit všechny neznalé, že charismatický Tomi umí jak hluboký growl, tak čistý melodický vokál a přechody z jedné podoby na druhou mu nečiní živě žádné problémy. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale Amorphis to u mě ten den vyhráli. Jejich set byl sice účelově poskládaný jako soupis největších hitů, ale křišťálově čistý sound (jednoznačně nejlepší z celého dne) a propojení mezi hypnotickým frontmanem a publikem prostě nemělo chybu. Jakmile Tomi v ostřejších pasážích roztočil ten svůj dredový větrný mlýn, tak mít dlouhé vlasy, přidal bych se taky. Teprve naživo při přímé konfrontaci písní z “Circle” a předešlých alb jsem si potvrdil, jak jsou věci z této desky silné, protože “Shades of Gray”, “Hopeless Days” či “The Wanderer” si to mohly klidně rozdat se “Silver Bride”, “You I Need”, “Sampo” i závěrečnou megahitovkou “House of Sleep”. Jednoznačným vrcholem byla překvapivá a potěšující “Vulgar Necrolatry” z raného období kapely, kterou znám pouze v znovu nahrané verzi, ale tato oldschool deathová vypalovačka lámala kosti a já si připadal jak na koncertu Asphyx nebo Grave. Vážně skvělé oživení už tak vyrovnaného a kvalitního setlistu. Protože kapela neztrácela s přibývajícími minutami nic ze svého nasazení, vůbec by nevadilo, kdyby se ještě dvě, tři skladby přidaly, ale to už je pouze má vlastní utopie. Možná budu zbytečně nekritický, ale vážně mě nenapadá nic, co by se Amorphis dalo vytknout, takže pokud budu mít příště možnost, rozhodně jedu, protože tohle byl jasný vrchol dne.

To američtí melodici Kamelot nikdy nepatřili mezi srdcové záležitosti, ale z alba ten jejich progresivní power metal má něco do sebe. Ne, že bych se na jejich vystoupení vyloženě netěšil, ale byl jsem dost skeptický k tomu, jak se jim podaří všechny epické plochy jejich hudby spojit naživo. Orchestrální aranže, vrstvené doprovodné vokály, klávesy, kytary. Tohle vždycky naživo zavání průšvihem. Nakonec to neznělo špatně, o čemž přesvědčila “Rule the World”. Novic za mikrofonem Tommy Karevik se předvedl jako technicky zdatný zpěvák, který si s pěveckou předlohou svého předchůdce Roye Khana poradil bez problémů. Proti srsti mi bylo jeho přehnané pódiové herectví, ale objektivně nic proti němu. Do bílých šatů oděná doprovodná zpěvačka Alissa White-GluzThe Agonist klamala tělem a (pro mě) stejně nečekaně jako Floor předvedla něco z agresivního growlingu, kterým nahradila třeba Shagrathovy party v závěrečné epické hitovce “March of Mephisto”, jíž Karevik z části odzpíval na vysunutém stupínku, což byla efektní podívaná. Bohužel ne vždy to mělo takový spád. Nemůžu sice říct, že bych se po celou dobu jejich vystoupení nudil, protože mělo i světlé chvilky v podobě profláklé “Center of the Universe”, “When the Lights Are Down” nebo “The Great Pandemonium”, ale že bych z toho byl na větvi, to ne. Na závěr společného turné se s kapelou přišla v “The Haunting (Somewhere in Time)” rozloučit Floor, která ten večer nechala svou “kolegyni” Alissu daleko za sebou, i když jejich pódiové role jsou poněkud jiné, to nepopírám. Kamelot prostě předvedli ve všech ohledech profesionální vystoupení, které fanoušky kapely nejspíš nenechalo chladným, ale na mě to působilo až moc strojeně a nevím, jestli bych měl do budoucna chuť si to zopakovat.

Po epickém závěru Kamelot se tak schylovalo k dramaturgickému přehmatu pořadatelů a hlavní hvězdě dne, tedy finským Children of Bodom. Ještě než se pustím do samotného vystoupení Alexiho sebranky, tak si nemůžu odpustit výtku pořadatelům, protože nasadit headlinera na úplný závěr není úplně ideální. Někdy po půlnoci se hala začala trestuhodně vyprazdňovat. Chápu, že lidi už byli unavení, někomu vadil ne moc kvalitní zvuk, nebo se spěchalo na noční spoj, tohle všechno beru, ale nechat největší jméno (říkejte si, co chcete, tak to bylo) vystavené před průběžně řídnoucím publikem prostě není úplně ideální řešení. Dětem od jezera Bodom se nedá nic moc, co vytknout. Opět se však vyřádil zvukař, který z jejich melodického metalu udělal mnohdy nelíbivý bordel a pokud bych drtivou většinu písní neznal nazpaměť, tak bych z jejich koncertu měl poloviční zážitek. Tu a tam se zvuk zlepšil, ale po chvíli mi přišlo, že se vše vrátila zpátky do “normálu”. Ale tohle kapele zazlívat nechci, protože ta šlapala v pohodě. Palec nahoru střízlivému Aleximu, který popíjel vodu (snad tam fakt byla voda) a omezil své fuckování na všechny strany, kterým akorát zdržuje. Většina skladeb byla odehrána s větší razancí a v rychlejším tempu, než je tomu ve studiové podobě, takže už tak rychlá “Needled 24/7” byla neskutečná palba. Jejich set byl klasickým průřezem napříč historií, který doplňovala trojice zářezů z letošního “Halo of Blood”. Mně osobně se výběr skladeb velice zamlouval, protože se dostalo jak na starší věci typu “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Crew Deathroll”, “Hate Me!” a “Downfall”, tak na čerstvější materiál v podobě “Blooddrunk” či “Dead Man’s Hand on You”. O instrumentálních výkonech v případě Children of Bodom není potřeba vůbec pochybovat, kytarové souboje Alexiho a Roopeho Latvaly neměly chybu a zbylá trojice je zdatně doplňovala. Jen škoda, že když už kapela přijede ve formě a dalo by se tak hovořit o velmi zdařilém koncertu, tak je zvuk takový, jaký je, a celý dojem jde do kytek.

Z organizačního hlediska mě nenapadá žádný problém, který by se dal Pragokoncertu úspěšně vytknout. Pokud tedy pominu zařazení Children of Bodom až na úplný závěr soupisky. Teď k tomu přesunu ze zimáku do haly. Důvod k přesunu do menších prostor byl patrný při pohledu do publika při setech Soilwork či Kamelot. Hala sice byla plná, ovšem i tak bylo na jasné, že lístků se neprodalo tak jak loni, takže to chápu (mluví se o necelých 4000 účastníků, čemuž bych věřil). Změny k lepšímu oproti stadionu jsou zřejmé. Lepší zvuk (pokud to zrovna nekurvil zvukař, ale nikde žádné ozvěny) je dostatečně dobrým důvodem ke spokojenosti, a když k tomu přičtu teplo, tak není co řešit. Hlavní negativum spočívá samozřejmě s oním pocitem tepla, protože to se místy měnilo v totální dusno a zakouřeno. I tak se ale bez zimáku do budoucna klidně obejdu. Celkově vzato jsem opuštěl Euronics halu spokojený, ačkoli za to mohly hlavně skvělé koncerty ReVamp a Amorphis, kteří se nečekaně stali mými hlavními hvězdami večera.


Keep of Kalessin – Introspection

Keep of Kalessin - Introspection
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Indie Recordings

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

Krátký kraťas (tomu říkám slovní obrat roku!) “Introspection” byl s největší pravděpodobností vypuštěn jen proto, aby alespoň nějak prezentoval Keep of Kalessin po poněkud nestandardním odchodu dlouholetého zpěváka Thebona, podle čehož počin také vypadá, takže jej nemá cenu hodnotit číselně. Všehovšudy se jedná o nějakých 10 minut (a kousek navrch) hudby, přičemž podstatná část těchto 10 minut vlastně ani není tak úplně nová…

Ta hlavní položka, titulní song “Introspection”, je vlastně dost dobrá, popravdě řečeno až překvapivě dobrá. Dle mého skromného názor Keep of Kalessin na svůj vrchol vystoupali s deskou “Armada” a poté jejich tvorba jaksi začala ztrácet na dřívější syrovosti a pomalu se stávala tak trochu bezzubou a na můj osobní vkus místy až příliš vyumělkovanou. “Introspection” ovšem působí, jako by zkrouhnutí sestavy vlilo kapele do žil čerstvou krev, protože skladba je to vážně parádní, má dobrou atmosféru a obzvláště čistě zpívaný refrén, který mě sám o sobě baví víc než celé předchozí “Reptilian” dohromady, je vyloženě skvělý. Thebon byl sice v pohodě, ale přece jenom pořádně uměl jen jednu polohu hlasu, takže – soudě čistě na základě jedné písničky – by změna vokálu mohla Keep of Kalessin trochu nakopnout.

Se zbytkem EP je to ale trochu horší, jelikož další dvě písničky jsou už prostě zbytečnosti. “Flight of the Hatchling” je nudná instrumentálka s nezáživným sólováním a s nadsázkou se vlastně jedná o dvě a půl minuty dlouhé sólo. A vzhledem k tomu, že já se v podobných nástrojových onaniích moc nevyžívám, mě to pranic nezaujalo. “The Dragontower (Extreme Version)” zní spíš jen jako nějaké demíčko než jako nějaká “extrémní verze”, čili v ní smysl opravdu nevidím, takže taky nebrat. Nicméně jsem relativně zvědavý, co bude dál, neboť samotná “Introspection” je poměrně slušným příslibem, že by se po slabém “Reptilian” mohlo v táboře Keep of Kalessin opět blýsknout na lepší časy.


Druhý pohled (Ježura):

Od vydání desky “Reptilian” nebylo o Keep of Kalessin prakticky slyšet a teď už víme proč – jejich spolupráce se zpěvákem Thebonem vzala za své, a jelikož je další řadovka asi ještě daleko, trojice v čele s kytaristou Obsidianem C. se připomíná třískladbovým EP, které by mohlo nastínit, kam by se kapela mohla po zpěvákově odchodu vrtnout. A jak tak poslouchám titulní skladbu “Introspection”, která je vlastně jedinou regulérní náplní minialba, říkám si, že příští kroky Keep of Kalessin by mohly vést nesmírně zajímavým směrem. Epické symfonično zde částečně ustoupilo, místo po něm zaplnil lehounký post-blackový feeling, namísto dalšího navyšování masivnosti je to prostší, ale o to působivější. Další velké překvapení se koná za mikrofonem, kterého se zhostil sám pan kapelník. V ostré poloze mi jeho vokál sice občas ne úplně sedí a dovedl bych si představit, kdyby se role řvouna ujal někdo jiný, ale zaprvé to není rozhodně špatné a zadruhé všechny zápory vyvažuje Obsidianův čistý vokál. To je prosím pastva pro uši a refrén “Introspection” je asi to nejlepší, co pod hlavičkou Keep of Kalessin kdy vzniklo. Obsidian místy připomíná dokonce samotného ICS Vortexe a já se modlím, aby svůj čistý vokál nechal na budoucí řadovce naplno vyniknout.

Skladba číslo dvě, “Flight of the Hatchling”, je spíše takovým instrumentálním cvičením a svému jménu dělá opravdu čest – člověk úplně vidí nějakého toho právě vyklubavšího létavce, jak neuroticky poletuje vzduchem. I když jsou to sice docela zajímavé dvě a půl minuty, rozhodně nejde o plnohodnotnou skladbu, která by si vyžadovala další poslechy a pochybuji, že se k ní kdo bude vracet – leda tak kdyby chtěl zjistit, nakolik se Obsidian inspiroval “Letem čmeláka” od Rimského-Korsakova. A závěrečná “extrémní verze” eurovizní “The Dragontower”? Ta je dle mého zcela zbytečná, protože krom odlišné produkce se od původní verze neliší snad vůbec v ničem.

Hodnotit číselně jedinou regulérní skladbu se mi nechce, takže tentokrát bez hodnocení, ale s velkým příslibem do budoucna, protože EP “Introspection” svůj úkol splnilo na jedničku a já jsem opravdu nesmírně zvědavý, jak se vybarví příští řadovka.


Keep of Kalessin – Reptilian

Keep of Kalessin - Reptilian
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2010
Label: Indie Recordings / Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Dragon Iconography
02. The Awakening
03. Judgement
04. The Dragontower
05. Leaving the Mortal Flesh
06. Dark as Moonless Night
07. The Divine Land
08. Reptilian Majesty

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když to sám nemám moc rád, dáme si dnes na začátek recenze menší opáčko z historie kapely. Důvod je vcelku jednoduchý – jsem holt prase líné a nemám teď náladu vymýšlet kolosální, sáhodlouhé a album do posledního šroubku rozebírající recenze, proti nimž je „Vojna a mír“ čtivo pro předškolní omladinu. Tak pojďme na to…

První nosiče Keep of Kalessin vznikly v druhé půlce 90. let a nějaký vodvaz to, alespoň pro mě, není. Asi na tom vážně ale něco bude, neboť kapela stadióny bořit nezačala, spíš jen po problémech se sestavou vyšuměla a konec… jenže hlavní tahoun Obsidian Claw to jen tak nenechal a po několika letech formaci obnovil. Pro comebackové minialbum „Reclaim“ ukecal opravdu reprezentativní sestavu (kolikrát na jedné placce slyšíte Attilu Csihara a Frosta?) a o skupinu se začalo zajímat více lidí. Následovalo obstarání nové sestavy (včetně navrátivšího se bubeníka Vyla) a jelo se nanovo – vyšla „Armada“, která Keep of Kalessin opravdu vyšvihla. Určitě nebudu jediný, kdo tuhle fošnu považuje za dosavadní vrchol celé tvorby Keep of Kalessin.

Následující „Kolossus“ však ubral na blackmetalovosti a řezavosti a jaksi nám to celé změkčilo. Ale což, nevadí, protože špatné album to rozhodně není. A tady se z lekce dějepisu dostáváme do žhavé současnosti prezentované pátým dlouhohrajícím počinem „Reptilian“, jenž nedávno vyšel. Tentokrát to takový skok není a novinka spíše pokračuje v cestě nastolené „Kolossus“. Je to dobře či špatně? To záleží na úhlu pohledu každého posluchače. Pokud chcete slyšet můj osobní názor (a netvařte se, že vás to nezajímá!), tak mně to nevadí. Na zadku z toho zrovna nesedím, to tvrdit nemohu, ale že by „Reptilian“ bylo špatné album? To myslím, že určitě ne. Není to nic převratného, co by člověku přeházelo jeho vnímání hudby (a že takové desky se už letos objevily!), ale jako bezproblémová necelá hodinka pohodové muziky, která je tu a tam riffovější, tu a tam zase epičtější, to funguje.

To, že z „Reptilian“ na zadních kapsách kalhot nesedím, však neznamená, že jde o nějaký klystýr. Pravda, některé songy mě spíše více otravují než baví (např. „Judgement“), ale stejně tak jsou na nahrávce skladby dost povedené. Pojďme se tedy podívat, co tracklist ve svých útrobách ukrývá…

Úvod obstarává „Dragon Iconography“ (aneb dráčci nevládnou jen obalům, ale také textům). Tady musím říct, že rozjezd je celkem nic moc, ale píseň v druhé polovině nabere na síle a otvírák je to nakonec povedený, hlavně závěr songu je hodně dobrý. Jen musím zmínit, že některé motivy mi dost silně připomínají titulní věc minulého alba „Kolossus“. Ještě lepší je následující „The Awakening“, která patří mezi jednoznačné vrcholy alba, hlavně ten refrén se povedl

Keep of Kalessin

Za zmínku jistě stojí „The Dragontower“, a to určitě už jen díky faktu, že s ní Keep of Kalessin soutěžili v Eurovizi. Proč si kapela zvolila do komerční soutěže právě tenhle kousek, není moc těžké odhadnout – pecka je to svižná, lehce zapamatovatelná, taková blackmetalová vyřvávačka, na kterou se dá solidně zabékat. Že by mě však nějak štvala, to jistě ne, je to pohodový song. Prostě hitovka.

Druhá polovina „Reptilian“ mi přijde o chlup lepší než ta první. „Leaving the Mortal Flesh“ mi opět dost nápadně připomíná některé pasáže z předchozí nahrávky, zato hned následující „Dark as Moonless Night“, to je jiná káva. U téhle pecky si opravdu chrochtám blahy. Možná by nebylo úplně od věci ji označit jako „baladu“ to však berte s rezervou. Každopádně se jedná o pomalejší, avšak opravdu vyvedenou a procítěnou věc. Nejlepší kus „Reptilian“? Možná, prozatím je ve vedení, jenže další dvě písničky jsou pořád před námi, a jak se za pár minut ukáže, Keep of Kalessin ještě jeden opravdový trumf v rukávu mají – je jím závěrečná rozmáchlá kompozice „Reptilian Majesty“ o délce téměř čtvrt hodiny. Spousta zajímavých pasáží (hlavně ta začínající v čase čtyř minut je hodně dobrá a svým způsobem překvapující, takových částí bych si nechal líbit i víc), hudební vypravěčství, prostě epická skladba, jak má být. Takhle si to líbit nechám.

Keep of Kalessin

Nuže, zbývá nám ještě nějaké to závěrečné hodnocení a máme to pro dnešek za sebou. „Reptilian“ Keep of Kalessin kredit jistě nesníží, spíše naopak. Lidi se chytnou na dobré promo, prďácký obal (i když mně se fakt nelíbí) a halekačku „The Dragontower“, která, jak se zdá, má potenciál natáhnout i nemetalové publikum (v domácím Norsku se skupina umístila na 2. příčce žebříčku prodejnosti… a pochybuji, že by to skupovala místní blackmetalová frakce). Summa summarum, s tímhle matrošem u mě Keep of Kalessin mají pěknou sedmičku, ale (a vím, že teď budu trapný) „Armada“ to prostě není, tu už zjevně nepřekonají.


Redakční eintopf #9 – květen 2010

Pain of Salvation - Road Salt One
Nejočekávanější alba měsíce:
Heaven Shall Burn – Invictus
Pain of Salvation – Road Salt One


H.:
Keep of Kalessin – Reptilian
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Pain of Salvation – Road Salt One
Index očekávání: 10/10

Seda:
Heaven Shall Burn – Invictus
Index očekávání: 10/10

H.

H.:

Květen je pro moji úchylnosti-chtivou mozkovnu ještě o něco málo slabší než jeho bratříček duben, kde mě zajímaly všeho všudy dvě zahraniční alba. Původně jsem chtěl najít útočiště u Keep of Kalessin, když nic lepšího není k mání, ale to jen do doby, než na květen ohlásili vydání svého nového minialba progresivní black metalisté Enochian Crescent. Jenže co čert nechtěl, Finové mi vypálili rybník, když “NEF.VI.LIM” vydali o měsíc dřív, což je sice na jednu stranu dobře, protože tu placku mohu již pěkných pár dní protáčet, místo abych na ni teprve čekal, ale na druhou stranu jsem musel najít náhradníka do Eintopfu. Ano, tušíte správně, pokorně jsem se navrátil k původně zamýšleným Keep of Kalessin a jejich “Reptilian”… a ono vlastně proč ne? Vždyť jejich poslední dvě alba jsou solidní muzika a narozdíl od spousty jiných mě ani nijak neotravovala jejich účast v komerční Eurovizi. Ten dráček na obalu je sice děs běs, ale to už se nějak přežije…

Earthworm

Earthworm:

Po několika pro mě neplodných měsících se objevil květen, který nabízí samou pecku. Což takhle pořádnou nářezovku v podobě Exodus“Exhibit B: The Human Condition”? Nebo další album Cavalery a jeho Soulfly? Já jsem si vybral srdcovku Pain of Salvation – důvod hledejte v první části věty ;) “Road Salt One” je první část dvojalba, jehož ochutnávku v podobě EP “Linoleum” náš blog recenzoval. Na této části alba bude 13 skladeb, z nichž je pouze jedna z EPčka a tou je “Linoleum”. Druhá část vyjde v říjnu tohoto roku.

Seda

Seda:

Kdo mě zná, tak ví, že Heaven Shall Burn mám více než rád. Poslední placka mě stále zabaví a dokážu ji jet i několikrát za sebou. Toto album bude třetí částí “Iconoclast”, prvním bylo právě zmíněné album a druhým DVD se záběry z koncertů. Z “Invictus” jsou zatím venku dva songy, je tam opět znát menší posun, což je dobrá zpráva. Zpěv je o něco vyzrálejší a tyto dvě písně poslední dobou stále více vycházejí z reproduktorů mého počítače. Už aby to bylo venku!


Masters of Rock 2009 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2009
Datum: 9.-10.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa

Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani

Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.


Čtvrtek:

Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…

Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.

Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.

Na In Extremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.

Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. SchmierDestruction nebo Manni SchmidtGrave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura“Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.

O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…

Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…


Pátek:

Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…

Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus

Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.

Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání Death Angel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!

Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.

Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).

Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.

Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.


Keep of Kalessin – Kolossus

Keep of Kalessin - Kolossus
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.6.2008
Label: Indie Recordings

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Keep of Kalessin stáli v období svých prvních dvou alb “Through Times of War” (1997) a “Agnen: A Journey Through the Dark” (1999) spíše ve stínu těch opravdu “velkých” severských black metalových kapel. Zlom přišel v roce 2000, kdy se rozsypala celá sestava a ve skupině zůstal jen kytarista Obsidian Claw, který sám pokračoval ve skládání nového materiálu. Nakonec se mu podařilo přesvědčit ke spolupráci známé hudebníky black metalové scény – zpěváka Attilu Csihara (Mayhem, Sunn O))) a spousta dalších) a bubeníka Frosta (Satyricon, 1349, …). Výsledkem jejich snažení bylo v roce 2003 vydané EP “Reclaim”, jež znamenalo nárůst zájmu o Keep of Kalessin. Obsidianovi se povedlo obnovit stálou sestavu (ve složení Thebon – zpěv, Wizziac – basa, Vyl [který v Keep of Kalessin působil právě do roku 2000] – bicí a samozřejmě Obsidian Claw – kytara). Následující album “Armada” bylo konečně tím průlomem a stalo se (nejen pro mě) jedním z nejlepších alb roku 2006. Poté už přišla nabídka na smlouvu od obřího vydavatelství Nuclear Blast, pod kterým vychází i nové album “Kolossus”.

Výborně zpracovaný trailer k novince, zveřejněný přibližně dva měsíce před vydáním samotné nahrávky, sliboval mnohé. Na “Kolossus” jsem se těšil opravdu hodně, ale první poslech mě hodně zklamal. Stejně tak i druhý a pár dalších. Jenže čím víc “Kolossus” poslouchám, tím víc se mi líbí. Tohle album opravdu roste s každým novým poslechem. Opravdu doporučuji věnovat nahrávce čas. To, co činí “Kolossus” opravdu dobrým albem, jsou podle mého názoru melodie. Možná to na první pohled vypadá u black metalové kapely trochu divně, ale Keep of Kalessin svou novinkou dokazují, že když člověk umí, tak se to dohromady skloubit dá. Keep of Kalessin nikdy nepatřili mezi ty nejextrémnější black metalové skupiny, představovali vždy spíše tu techničtější a melodičtější část black metalové scény a na “Kolossus” svůj styl zdokonalili, jak jen to šlo. Při případném poslechu věnujte pozornost refrénu u třetí písně “Against the Gods” a pochopíte, o čem mluvím.

Rovněž mě zaujaly i atmosférické části některých písní, například mezihra v “The Rising Sun”, kde hrají akustické kytary, klavír či housle, anebo kousky titulní “Kolossus” (pro přibližení doporučuji shlédnout již zmiňovaný trailer, ve kterém se obě mezihry vyskytují). V porovnání s předchozími deskami kapely řadím “Kolossus” na druhé místo. Nemůžu si pomoct, ale “Armada” mě baví o trochu víc, přesto je aktuální nahrávka určitě kvalitním albem. Drží víc pohromadě a písně jsou svojí kvalitou vyrovnanější. Kdybych to měl shrnout, určitě se vyplatí mít “Kolossus” ve sbírce. U takovýchto alb člověk prostě nelituje peněz za koupi. Jediné, co mě možná trochu zklamalo, je první promo video, které bylo natočeno k mému asi nejméně oblíbenému songu “Ascendant”. Určitě je vidět, že do klipu bylo nalito hodně prachů, ale čekal jsem trochu větší divočinu.