Země: Německo Žánr: folk metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: Vertigo Berlin
Tracklist:
01. Der die Sonne schlafen schickt
02. Wege ohne Namen
03. Lebemann
04. Himmel und Hölle
05. Gaukler
06. Kunstraub
07. Feuertaufe
08. Du und ich
09. Doof
10. Alles schon gesehen
11. Belladonna
12. Die Beute
Němci In Extremo toho mají za sebou už hodně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jsou to oni, kdo v německých zemích rozpoutal dodnes poměrně životaschopnou folk a medieval metalovou mánii, a těžko si představit nějaký výčet důležitých žánrových kapel, ve kterém by se právě In Extremo nevyskytovali. Ačkoli je však “jejich” žánr zahlcen hromadou hudebního odpadu, zrovna In Extremo nikdy nešlo vyčítat, že by se snížili k produkci úplných slátanin, a navíc se jim podařilo zachovat si naprosto jednoznačně rozpoznatelnou tvář, což se v tomto žánrovém kontextu vyvažuje zlatem. Jednoduše řečeno, In Extremo vždy platili za jistotu, která sice nenabízí kdovíjak inteligentní, ale přesto celkem solidní muziku, nad kterou člověk s trochou shovívavosti nemusí nijak lomit rukama. A jelikož jsem tvorbu In Extremo v posledních letech prakticky nesledoval, novinka “Kunstraub” mi přistála v klíně jako vítaný nástroj, jak zjistit, jestli jsou pánové tou jistotou obstojného zážitku i v roce 2013.
První věc, kterou je třeba si ohledně “Kunstrab” vyjasnit, je následující – pokud snad někdo od In Extremo čekal, že se vrátí k hraní autentických středověkých nebo alespoň středověce působících skladeb v metalovém kabátku ozdobeném řadou původních nástrojů, tedy ke zvuku, který je v druhé polovině 90. let takříkajíc udělal, ten odejde s nepořízenou. Po středověku na “Kunstraub” zbyly akorát ty nástroje a tím to hasne. Přesto je ale dost jasně rozpoznatelné, z čí dílny album pochází, protože In Extremo už nějaký ten pátek (vlastně od svého vzniku) disponují dost specifickým výrazem, který s postupem času sice pořád trochu upravují, ale v základu jsou to prostě pořád staří známí In Extremo. Je sice pravda, že je to z velké části zásluhou charismatického frontmana Michaela Rheina, který svým nezaměnitelným vokálem desku bez přehánění určuje, a poměrně zásadně k tomu přispívá i plejáda atypických nástrojů, o kterých byla řeč výše, ale důležité je, že to funguje.
A co že tedy In Extremo na “Kunstraub” hrají, když ne další obměny staroněmeckých válů a jiných tradičních melodií? Je to zkrátka takový pohodový, svižný rock metal, který sice nepohltí atmosférou, neoslní strhujícími hráčskými výkony a ani nenechá posluchače stát s otevřenou pusou díky své kompoziční vyspělosti, ale zato dovede zabodovat upřímností, chytlavostí a až na výjimky neotravuje, ale naopak přivodí nějaký ten úsměv. Muzika je to jednoduchá a přímočará a In Extremo staví především na chytlavých melodických refrénech. V takové situaci je důležité, že to většinou funguje a refrény jsou skutečně to nejlepší, co může “Kunstraub” nabídnout. Akorát zamrzí, že se laťku kvality nepodařilo udržet po celých pětačtyřicet minut. Jalová dvojice “Himmel und Hölle” (což je opravdu solidní blbost – prostě klasická německá odrhovačka, brrr…) a “Alles schon gesehen” (která jako jediná z alba plně zaslouží titul “uchcaná”) plus pár dalších skladeb – tu titulní nevyjímaje – totiž jinak sympatický dojem z alba trochu kalí. Bohudík na ně ale jde celkem snadno zapomenout kdykoli dojde na ty podařené kousky. Namátkou vzato “Lebemann” (a vlastně celá úvodní trojice), “Feuertaufe”, “Du und ich” nebo překvapivě slušná závěrečná balada “Die Beute”, to všechno jsou skladby, které se poslouchají úplně v pohodě, a i když ani jedna z nich není kdovíjaké umění, dovedou zaujmout natolik, aby kvůli nim člověk “Kunstraub” odpustil i ty ne úplně povedené kusy. Že to zkrátka funguje, je poznat i na tom, že deska pěkně odsýpá, a ačkoli se pyšní dost vydatnou délkou, na konci člověk není nikterak otupělý a dost možná by si ještě trochu přidal.
Co dodat? Moc toho není. Michael Rhein zpívá pořád stejně dobře a němčina v podání In Extremo stále funguje natolik skvěle, aby se líbila i mně, zarytému antigermanistovi. A to je asi tak všechno, co je ještě potřeba o “Kunstraub” vědět. Jak vidno, In Extremo tedy nenahráli žádné převratné dílo, kterým by usadili metalový svět na zadní partie. Nahráli “jen” nenáročnou a pohodovou desku, která určitě přiměřeně potěší každého, kdo kapelu nemá úplně v zubech. Učinili tak veskrze sympatickým způsobem a hlavně bez toho, aby se uchýlili k nějaké křečovitosti nebo popření sebe sama. To sice není úplně moc, ale pořád mi to bohatě stačí ke spokojenosti. Mám takové tušení, že “Kunstraub” určitě čas od času protočím, a to je prosím v době tak přesycené hudební produkcí opravdu upřímná pochvala.
Další názory:
In Extremo je kapela, která mě opravdu hodně baví živě, ale její desky mi přijdou jako strašná nuda. Když řeknu, že “Kunstraub” je na tom úplně stejně, jistě to pro vás nějaké velké překvapení nebude. In Extremo je vlastně úplně normální německý pseudo folk metal, na který s takovou oblibou nadávám, jen jim hraje do karet to, že to zdaleka není tak blbá a nechutně kýčovitá muzika jako u stylových souputníků a že při poslechu člověk nemá pocit, jako kdyby mu měl mozek vystřelit z hlavy. Tím jsem vlastně trochu složitěji a expresivněji řekl, že In Extremo v tomto ranku patří k tomu sympatičtějšímu a poslouchatelnějšímu, přesto mi ta jejich alba v podstatě nic nedají. Nejde o to, že by kapela neměla nápady, protože jisté momenty jsou na “Kunstraub” vysloveně příjemné, ale v podstatě zde není písnička, která by mě bavila jako celek, o celé desce ani nemluvě. Nádherným příkladem může být třeba “Wege ohne Namen” s opravdu hodně dobrým refrénem, jenže zbytek toho songu mě jednoduše nudí. A tak nějak podobně se to má i se zbytek skladeb a také celým “Kunstraub”. A to je také důvod, proč s body nemohu jít výše… H.
Ježura: Za nikterak oslnivou dobu své existence se stal plzeňský Metalfest zavedenou značkou a jistotou, která každoročně naláká do lochotínského amfiteátru tisíce metaluchtivých fanoušků. Letošní třetí ročník nebyl výjimkou a redakce Sicmaggot u toho pochopitelně nemohla chybět ani tentokrát. Po dvou ročnících šéfredaktorových reportů jsem se já, Ježura, letos chopil novinářského řemesla osobně, přičemž H. přicmrndává tam, kde mu to přišlo vhodné. A jelikož jsme se tentokrát rozhodli to vzít opravdu z gruntu, dočkáte se celkem tří článků, z nichž každý shrne dění příslušného dne…
Ježura: Úloha první kapely podmračeného pátečního dopoledne padla na heavy metalové Kanaďany Skull Fist, kteří se českému podniku představili na konci ledna po boku žánrově spřízněných Steelwing. Pokud jsem od Skull Fist vůbec něco čekal, byla to další z nekonečné série nudných až odpudivých variací na třicet let staré desky Iron Maiden, jenže jakkoli nemám podobné mladé a po všech stranách orotodoxní hevíkáře rád, musím uznat, že produkce Skull Fist nebyla úplně na vyblití, jak je u podobných kapel zvykem. Ano, byla to pochopitelně vykrádačka bez špetky vlastní invence, ale místy se to celkem dalo poslouchat, takže jsem nakonec přimhouřil oko. Sice to nebylo ani zdaleka tak dobré, aby mě to přinutilo odložit výlet do kempu, ale jako nenáročný otvírák celého festivalu se Skull Fist celkem osvědčili.
H.: Já osobně jsem byl na tom přibližně stejně jako kolega a očekával ukrutnou kravinu, ale nakonec se Skull Fist ukázali být jako vcelku solidní pohodovka, proti níž v podstatě nemůžu říct nějaké vyložené negativum. Pravda, přehlídka originality to zrovna nebyla, doma bych si to nepustil, desku bych si nekoupil, na samostatný koncert bych taky nešel, ale takhle na fesťáku – úplně bezproblémové. Skupina si svoji půlhodinku slávy zjevně užívala a pokoušela se předvést v dobrém světle, přičemž vrcholem jejího snažení bylo sólo jednoho kytaristy na ramenou druhého kytaristy. Parádička se obešla bez brutálního držkopádu, tudíž zůstal dobrý dojem.
Ježura: Druzí v pořadí nastoupili na pódium kalifornští thrasheři Fueled by Fire a přinesli s sebou kapku ostřejší muziku, než která se areálem rozléhala doposud. Co se však jejich vystoupení týče, nějak nevím, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu do toho páni muzikanti opravdu šlapali, mělo to opravdu koule a zpěvákův ostrý vokál řezal vejpůl lavičky ve spodní části amfiteátru. Na druhou stranu jsem se ale prakticky celou dobu fest nudil, i když nemohu zcela odpovědně říct, jestli to bylo či nebylo vinou muzikantů. Každopádně se na tom podepsal můj neexistující vztah k thrashi, takže jsem mohl být jen sotva spokojený, když Fueled by Fire nezahráli nic víc než prachobyčejný thrashový nářez…
H.: Fueled by Fire mne příliš nebavili. Zpočátku to vypadalo, že jejich set bude příjemnou thrashovou cirkulárkou, která nakopne obrátky Metalfestu, ale jaksi se to nestalo, jelikož kalifornská čtveřice začala hodně rychle nudit. Show veskrze žádná, pánové si to odhoblovali každý na jednom kousku pódia bez jakéhokoliv pohybu, přičemž – jak se ukázalo – rozhodně nejsou ten typ kapely, který by si tohle mohl dovolit. Od mladé thrashovky bych opravdu čekal mnohem více energie, než kolik jí měli Fueled by Fire.
Ježura: Třetí místo na programu připadlo kapele, která by dle mého (a zdaleka nejen mého) názoru zasloužila přinejmenším čas za tmy, místo toho, aby se svou mrzkou půlhodinou předskakovala skupinám, které fenomenální hudbě z pera legendárního T. G. Fischera nejenže nesahají ani po kotníky, ale také by bez jejího vlivu jen sotva existovaly. Nicméně dramaturgie tomu chtěla jinak, a tak Triptykon spustili se sluncem v nadhlavníku a vědomi si svého postavení, vzali celou tuhle donebevolající nestoudnost s humorem a očividnou snahou dát nemnoha přítomným fanouškům co nejvíce (T. G. Fischer totiž za zřetelného pobavení značné části přítomných několika údery do strun vyhnal z pódia uvaděče Standu Rubáše). Ti, kteří nepohrdnuli nabídnutou hudební lahůdkou, měli možnost užít si setu, který sestával spíše ze skladeb legendárních Celtic Frost a který měl i za světla velmi specifickou atmosféru. Půvabná Vanja Slajh se svou basou dělala divy, Fischer hrál a skřehotal jako bůh a výsledek byl opravdu vynikající, dokonce se nebojím říct hypnotický. Dobrý dojem tak kazila jenom trpká představa, jak by to asi vypadalo, kdyby Triptykon zahráli o nějakých 12 hodin později. A Fischerovo sarkastické přání dobrého rána (v půl druhé odpoledne) tenhle vtíravý pocit jedině podpořilo…
H.: Upřímně jsem se vystoupení kapely jako Triptykon na oběd dost obával, ale stejnak asi každý, kdo mne zná, ví, že řeknu, že to nakonec nemělo chybu. Thomas Gabriel Fischer je podle mě bůh extrémní hudby a téměř ke všemu, na co sáhne, chovám takřka nekritický obdiv, plzeňský koncert nevyjímaje. Samozřejmě, že jejich žalostně krátká půlhodina neměla takovou atmosféru, jakou by měl set Triptykon v nočním čase, ale pořád tam ta uhrančivá nálada byla, stejně tak jako neskutečně hutný sound (Vanja Slajh je sice sama jako parátko, ale drtivější baskytarový zvuk nikdo za celý víkend nepředvedl!). Kapela stihla zahrát pouhé tři vály – dva kultovní fláky od legendárních Celtic Frost (“Procreation (of the Wicked)” a “Circle of the Tyrants”) a dvacetiminutový kolos “The Prolonging” -, ale i tak to bylo skvělé. Následná autogramiáda, kde se celá kapela a zejména Fischer trochu překvapivě ukázali být jako hodně zábavní lidé, byla jen třešničkou na dortu…
Ježura: Na zcela jinou notu než Triptykon zahráli populární Alestorm. Ať si H. říká, co chce, tihle alkoholu příznivě naklonění srandisti jsou prostě fajn, a s vědomím, že se ani sama kapela nebere vůbec vážně, jsou fajn i jejich primitivní, ale chytlavé pirátské odrhovačky. V Plzni jsem s nimi měl tu čest potřetí a i tentokrát mě napadlo, že je asi v poslední době přestalo bavit hraní úplně namol. Výsledek podle toho vypadal – solidní a zábavná show. Vyloženě mě potěšilo zařazení snad jediné OPRAVDU dobré skladby z dílny Alestorm – “Death Throes of the Terrorsquid” – na setlist, a tak jsem na autogramiádu Triptykon odcházel spokojený a s úsměvem na rtech. Alestorm pobavili slušným výkonem a víc jsem si ani nemohl přát.
H.: Jako jo, z desky jsou sice Alestorm neposlouchatelný děs-běs, ale (a teď si asi zkazím svou zlou image) z koncertu se to celkem dá. Stále si sice stojím za tím, že rozhodně nejedná o tak dobrou kapelu, aby si zasloužila tolik pozornosti, kolik se jí dostává, neměl jsem však sebemenší problém na Alestorm vydržet. Skotové si na Metalfest přibalili pátého člena s druhými klávesami, ale upřímně jsem tam nějaký velký rozdíl neviděl, resp. neslyšel. Nicméně obecenstvo se vydatně bavilo, Alestorm s nimi, takže nejspíš oboustranná spokojenost. Za mě hodnocení: ušlo to.
Ježura: Zmiňovaná autogramiáda Triptykon připravila H. i mě o koncert Legion of the Damned, takže jsme se do areálu vrátili nedlouho před začátkem In Extremo, na které jsem se docela těšil, protože je to snad jediná populární medieval metalová kapela, která se dá bez přemáhání poslouchat. Nechybělo však mnoho a k vystoupení nemuselo vůbec dojít. Přihnavší se průtrž mračen totiž záhy po začátku nemilosrdně paralyzovala většinu elektroniky na pódiu. Tentokrát se ale naštěstí podařilo přírodu přemluvit a Plzeň se nakonec přeci jen dočkala. Čeho? Sice poněkud rutinně odehraného, ale jinak celkem sympatického setu, který mi ke štěstí bohatě stačil. Co mi však trochu chybělo, to bylo hojnější zastoupení starších klasik typu “Herr Mannelig”, které mi imponují rozhodně více než novější tvorba.
H.: Osobně bych nečekal, že tohle řeknu, ale In Extremo to první den společně s Triptykon vyhráli a nezastavil je ani krátký výpadek elektřiny po několika vteřinách prvního songu. Hudba je to sice prostinká, ale v živém provedení extrémně účinná. Možná, že to bylo rutinní vystoupení, jak říká kolega, ale i s ním dokázali němečtí chasníci strčit zbytek pátečního programu do kapsy. Je to samozřejmě divadlo, s tímhle vědomím je nutné ke koncertům In Extremo přistupovat, ale když člověk vypne mozek, je to vážně parádní jízda, která sice mnohdy lahodí více oku než uchu, ale pořád jsou ty jejich ohníčky, roztodivné nástroje a pseudostředověké oblečení víc cool než odehrát show bez náznaku zábavy v sepraných teplákách a otrhaném triku Iron Maiden. Mně se to líbilo.
Ježura: In Extremo se rozloučili, čímž uvolnili pódium Peterovi Tägtgrenovi s jeho melodic death metalovou sebrankou Hypocrisy, se kterou předvedl tou dobou již slušně zaplněnému amfiteátru pořádnou nálož velmi ostrého melodického death metalu té nejvyšší jakosti. A byla to dokonce taková nálož, že jsem začal mimoděk házet hlavou a proběhla mnou vzpomínka na loňské famózní vystoupení žánrově příbuzných Kataklysm. Tak dobře, taková apokalypsa to určitě nebyla a za přepálenými bicími se občas úspěšně schovávaly kytarové melodie, což na výsledku rozhodně nepřidalo, ale jinak bylo všechno v nejlepším pořádku a s odstupem času mohu Hypocrisy bez okolků prohlásit za nejlepší páteční kapelu. Podali totiž opravdu parádní výkon, který bych si kdykoli s chutí zopakoval.
H.: Hypocrisy byli opravdu dobří. Když pominu přehulené kopáky, pod nimiž se kytary slévaly do nevýrazné hlukové koule, jež lidem, kteří se studiovou tvorbou kapely prozatím neměli tu čest, toho asi moc neřekne, jednalo se o opravdu dobře odehrané vystoupení, kterému v podstatě není co vytknout. Hypocrisy to zjevně aktuálně šlape výborně, což ostatně není divu, když muziku žene dopředu Horgh, jenž to sype jako ďábel. Určitě velká spokojenost, jen škoda toho, že Švédové chytili asi nejhorší zvuk festivalu (resp. s žádným jiným jsem já osobně takový problém neměl). Následující Uriah Heep jsem bohužel vynechal, jelikož jsem svůj čas investoval do nakupování kořalky na noční kratochvíle (smích).
Ježura: S následující vystupující kapelou přišel pořádný stylový veletoč, protože tou kapelou nebyl nikdo jiný než legendární Uriah Heep. Tihle rockoví veteráni patří ke skupinám, které si už nemusí nic dokazovat, takže hrají pro radost a pro fanoušky, a na Metalfestu se to potvrdilo v plném rozsahu. Je sice pravda, že mne první dvě skladby moc nebavily, ale ta třetí s sebou přinesla slunce ruku v ruce se skvělým vystoupením. Speciální pozornost zaslouží zpěvák a bubeník, protože jeden jako druhý podali naprosto odzbrojující výkon, který jsem rozhodně nečekal… Uriah Heep předvedli mimořádně sympatický, nesmírně uvolněný a každým coulem profesionální výkon, který mě nakonec přeci jen strhl – jakkoli jsem jejich tvorbou nepoznamenán.
Ježura: Večer se pomalu blížil do finále a na řadu přišla předposlední kapela – američtí klasici W.A.S.P. Nevím, jestli to mělo nějakou souvislost s profláklým incidentem z chorvatského Metalfestu, ale nějakou dobu to vypadalo, že W.A.S.P. nezahrají ani v Plzni, kde nabrali těžko uvěřitelnou sekeru 25 minut, takže museli zkracovat set. Ten nakonec trval celou hodinu, obešel se prakticky bez řečí a přinejmenším fanoušky W.A.S.P. musel potěšit. Blackie Lawless i přesto, že vypadal jako obtloustlá vysloužilá prostitutka, pořád vládne skvělým hlasem a Plzeň ho evidentně zastihla ve skvělé formě. Ostatní muzikanti také nezaháleli a zvuk se vydařil opravdu mimořádně, takže celé vystoupení trpělo jen jedním, zato však zásadním problémem – i přes viditelnou snahu kytaristy a basáka o dobrou show bylo vidět, že kapela hraje ve stresu a napůl z povinnosti. Od velmi slibného začátku se tak koncert začal zvrhávat v čím dál úpornější nudu, a když došel k závěru, byl jsem skoro rád…
H.: Na W.A.S.P. jsem se opravdu upřímně těšil, protože jsou jednou z kapel, na nichž jsem svého času vyrůstal, o to větší však bylo zklamání. Předně se na americké kvarteto jen stěží dalo koukat, protože pánové vypadali extrémně odpudivě, obzvláště sám Blackie Lawless se svými úžasnými bílými střapatými kozačkami tomu nasazoval korunu. Ano, vím, že W.A.S.P. vždycky měli image trochu do glamu, to beru, ale jsem toho názoru, že v usedlém věku 55 let už by člověk měl mít soudnost – což Blackie soudě dle svého outfitu bohužel příliš nemá. Avšak i když pominu tyto malé výtky, které by ostatně našly své uplatnění spíše v módním magazínu, nebyl výkon W.A.S.P. nikterak oslnivý. Neříkám, že klasiky jako “I Wanna Be Somebody” nebyly fajn, vyložený průser to také nebyl, ale něco málo tomu prostě chybělo…
Ježura: Megadeth, kteří představovali headlinera jak pátečního programu, tak celého festivalu, prakticky neznám, takže jsem od nich nechtěl nic jiného než vystoupení hodné kapely takového formátu. Nakonec jsem něco takového dostal, ale přitom rozhodně nemohu říct, že bych byl spokojený. Sice mě (hádám, že na rozdíl od většiny přítomných) potěšila relativně nízká hlasitost celého koncertu, ale samotné vystoupení bylo neuvěřitelně schizofrenní. Na jednu stranu bylo vše odehráno naprosto precizně, pánové Ellefson a Broderick se opravdu snažili udělat dobrou show a zvuk se podařilo vyvážit velmi zdařile, ale celé to zabila jediná věc – naprostá odlidštěnost, strojovost a pustá rutina, které se prostřednictvím Davea Mustainea přenesly na celé vystoupení, a nezachránily to ani dvě zrzounovy děkovačky na samé hraně betonového plácku před pódiem. Moje dojmy jsou tedy značně rozpačité. Technicky mi to přišlo opravdu dobré, ale tenhle koncert Megadeth se zařadil k těm, u kterých jsem posledních několik desítek minut telepaticky posouval čas dopředu. A když i několik ortodoxních fanoušků beze studu prohlásilo, že to byl průser, asi na tom něco bude…
H.: Zatímco W.A.S.P. byli mírným zklamáním, nikoliv však průserem, Megadeth už se tomu průseru povážlivě přibližovali. Samotná kapela “v pozadí” hrála na výbornou, bezchybně, ale nakonec to byl ten, na kom Megadeth stojí, kdo byl tou největší slabinou vystoupení. David Mustaine ten večer působil, jako by na tom pódiu nejradši ani nebyl, hrál naprosto nezaujatě, zpíval s prominutím opravdu nedobře. Nejenže mu chyběla hlasová pohoda (resp. se mi spíše zdálo, že to dokonce vědomě flákal), ale aby toho nebylo málo, v některých momentech byl úplně vedle – např. refrén “Headcrusher” se mi zdál zazpívaný absolutně mimo oproti studiové předloze. Areálem putovaly zajímavé zvěsti, že se prý Mustainea chytla na základě kolegou zmiňovaného incidentu z chorvatského Metalfestu (kde se Mustaine údajně trochu pohádal s W.A.S.P. a údajně měl podíl na tom, že zde W.A.S.P. a Dark Tranquillity nevystoupili, za což ho místní fanoušci nepřijali zrovna vřele – ale kdo ví, jak to tam doopravdy bylo, neboť to jsou oficiálně nepotvrzené fámy) jakási paranoia z toho, že by mu prý měl někdo něco provést i na českém Metalfestu, takže možná i to se na jeho výkonu podepsalo, nicméně to nic nemění na faktu, že ten koncert neodehrál zrovna nejlépe. V polovině koncertu jsem radši odešel prubnout přichystanou kořalku a myslím, že jsem udělal dobře…
Datum: 9.-10.7.2009 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu):
Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa
Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani
Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.
Čtvrtek:
Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…
Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.
Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.
Na InExtremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.
Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. Schmier z Destruction nebo Manni Schmidt z Grave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura – “Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.
O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…
Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…
Pátek:
Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…
Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus
Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.
Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání DeathAngel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!
Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.
Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).
Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.
Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.
